Zlobivé holky

2. listopadu 2018 v 15:30 | Václav Hess |  Knihy

Zlobivé holky
Formát: A6
Počet stran: 143
Cena knihy: 100 KČ
Objednat můžete na: vaclav.hess@email.cz

Rodinné pouto

Nicole pomalu otevřela oči a rozhlédla se po svém pokoji. Z polospánku ji vytrhl až čas, který rozhodně neuvítala s nadšením. Opravdu neměla v úmyslu vstávat v 7:30, vždyť už měla být v té chvíli dávno ve škole! Rychle prolétla místností, která vypadala jako něco mezi prodejnou plyšáků a skleníkem, a snažila se najít jakékoliv oblečení. Prošla kolem regálů s kaktusy přímo k bílé skříni a našla, co hledala. Rychle nahlédla do zrcadla. No hrůza, ale teď to lepší už rozhodně nebude.
Reklama
S touto myšlenkou vyšla ze dveří pokoje, přímo na chodbu. Ta ji dovedla až ke vchodovým dveřím. Ještě vrhla letmý pohled do kuchyně, kde její matka zjevně vedla nějaký pekelně důležitý telefonní hovor. Jen na ni mávla, aby oznámila odchod z domu. Rozběhla se po pečlivě udržovaném chodníku co jí dech stačil. Po pár metrech však prudce zastavila. Přímo před ní byl park, který by jí notně zkrátil cestu. Jenže už ani zoufale znudění důchodci nevkročili na tohle místo… Důkazem tomu byly rozmlácené lavičky a zdivočelé záhony, které spíše připomínaly amazonskou džungli. Nicole pokrčila rameny a vydala se po již dlouho neudržované cestičce. Doběhla až k něčemu, co by tu být rozhodně nemělo. Před jejíma očima se zrcadlila hladina rozlehlého jezera. Jenže v parku nikdy nebylo ani malinké jezírko, natož něco takového. Potom její pozornost upoutalo něčeho ještě podivnějšího. Na druhém konci vodní plochy se stavělo. Obrovské jeřáby elegantně manipulovaly s kamennými bloky. Nikdo tady ale nestavěl nové mrakodrapy. Spíše to celé připomínalo podivný středověký hrad. Mezi tím vším se pohybovaly postavy, které jakoby vypadly z nějakého hororu. Tvorové se nejvíce nejvíce podobali vlků, ale zároveň připomínali i lidi. Kráčeli po zadních a místo předních tlap měli neobyčejně svalnaté ruce pokryté hustými chlupy. Několik z nich drželo i různé nástroje. Nicole si vzpomněla na všechny strašidelné historky, které se po městě vyprávěly. Celé Německo se tomuhle zatracenému místo vyhýbalo, ale ona sem zkrátka musela ve spěchu a bezhlavě vběhnout. Otočila se, aby se rozběhla zpátky k silnici, jenže i za jejími zády již nebylo vše jako dřív. Vysoké stromy neukrývaly cestu, jen vyšlapanou stezku. Dívka udělala jen několik kroků, když se za ní ozvalo: "Ztratila jsi se?" Nicole sebou prudce trhla a okamžitě za ní zazněl smích. Otočila se a uviděla vysokou ženu s modrými vlasy v černých kožených šatech. Nicole se rychle uklidnila. Žena sice měla nepřirozeně tmavé oči, ale ničím nepřipomínala netvory z druhé strany jezera.
"Procházela jsem parkem a nějak dobloudila až sem." Pokrčila omluvně rameny a pokusila se o nevinný výraz. Tahle žena by jí určitě mohla pomoci ven. Možná se taky ztratila. Společně by mohly najít cestu. Neznámá roztáhla ústa v úsměvu, který odhalil něco, z čeho se Nicole udělalo špatně. Měla dlouhé a nebezpečně špičaté zuby. Místo zavrčení ale promluvila: "Já se jmenuji Luciana. A blízko tohoto místa není žádný park. Mohla bys začít mluvit pravdu a pomůžu ti ven, ale klidně si dál lži a já zavolám stráže. Opravdu nemám čas a ani chuť na nějaké dlouhé přesvědčování." Nicole bojovala s vlastním strachem. Nakonec se ale rozhodla ignorovat vzhled ženy a začala mluvit:
"Možná jsem zabloudila, jenže já opravdu šla parkem. Nechtěla jsem se dostat na tohle místo. Běžela jsem do školy a skončila tady."
Luciana v té chvíli vypadala ještě nebezpečněji.
"Není tady žádný park, ani škola. Vidím ale, že umíráš strachy. Drž se hned za mnou a nemluv." S tím prudce vyrazila mezi stromy a Nicole rychle klusala za ní. Ani jedna z nich si nevšimla bílé sovy, která celou rozmluvu pozorovala.
**
"Co se v tom městě stalo? Co tam bylo za tvory?" zeptala se rychle Nicole a dál klusala za svou průvodkyní. Luciana několik vteřin neřekla ani slovo, až si dívka myslela, že ani neodpoví. Nakonec ale vydechla a smířila se s nevyhnutelným, se zvědavostí mladší dívky. "To město se jmenuje Lycanopolis a patří vlkodlakům. Žily tam i jiné bytosti, ale rozutekli se, když jsme zabili jejich vůdce."
"To si děláte srandu? Nic jako vlkodlaci neexistuje." Luciana se prudce zastavila a otočila se k ní čelem. Nicole ze vzdálenosti několika centimetrů videla žluté oči a spoustu špičatých zubů, které by v lidských ústech neměly být. Ženina tvář se i podivně protáhla a oloupila ji tak o část krásy. Nicole udělala dva kroky dozadu, aby byla dál od toho zjevení. To už se však Lucianin obličej vracel ke své dřívějíší podobě. Potom se vydaly znovu na cestu, tentokrát už bez zbytečných otázek.
**
Cesta už trvala bezmála hodinu, když se náhle Luciana zastavila a Nicole do ní s klením narazila. "Někdo tady je?" Zeptala se okamžitě. Luciana přikývla a ukázala dopředu. Za pár vteřin už obě jasně slyšely, jak si něco razí cestu křovinami a blíží se přímo k nim. Jednalo se buď o něco hodně velkého, nebo toho bylo víc. Zanedlouho slyšely i chroptění. Rozhodně se nejednalo o jednoho tvora a také to určitě nebyl člověk. Luciana popadla Nicole za ruku a táhla ji co nejdál od jejich pronásledovatelů. Ti náhle zrychlili a zlověstné zvuky se blížily za jejich záda. Brzy za sebou viděly smečku tvorů připomínající lidi, až na hnědou kůži a s rukama vyzírající spíše jako kmeny stromů.
"Co je tohle za příšery?" Vykřikla Nicole.
"Kullové." Zazněla stručná odpověď.
"To jste mi toho teda řekla."
Luciana si odfrkla. "Jde o křížence trollů a lidí. Stačí ti tohle vysvětlení?"
Nicole se ale své studnice informací nevzdala tak snadno. "Trollů? Těch co v pohádkách žijí pod mostem a požírají děti?"
Luciana se zasmála. "Připadá ti snad, že jsme v pohádce?"
"To je nemůžeš nějak zabít?"
Luciana místo odpovědi vytáhla ze záhybu šatů pistoli a vystřelila proti jejich nepřátelům. Zasáhla jednoho kulla přímo doprostřed čela, ale tvor nedal nijak najevo, že by mu takový detail vadil. "Aha…" Vyhrkla vyděšeně Nicole a potom se už obě rozběhly co nejdál od podivných netvorů. Klusem se prodíraly lesem a zakopávaly o větvě. Kullové si mohutnými těly razili cestu a zanechávali za sebou pás, který spíše připomínal stopu po buldozeru. Obě dívky už pomalu ztrácely síly, když se dostaly až k okraji nějaké vesnice. Ani jedna sice netušila, kde vlastně jsou, jenže řešit něco tak malicherného nepřipadalo v té chvíli v úvahu. Přímo před nimi stál kostel a vítal je s otevřeným vchodem. Luciana rychle skočila dovnitř a vtáhla s sebou i Nicole. Potom rychle přibouchla vrata a sedla si na podlahu.
Za několik minut zazněl křik lidí i vzteklý řev kullů. "Musíme jim pomoct!" Vyštěkla Nicole. Hlas se jí třásl, stejně jako ruce. Její společnice ničím nedala najevo, že by hodlala útočiště opustit. Dokonce se ani nenamáhala nějak na slova mladší dívky reagovat. Ožila až ve chvíli, kdy do vrat někdo zabušil. Luciana si nejdříve připravila pistoli, potom ji ale opět skryla a pozvedla pravou ruku. Dlaň jí ozářila ohnivá koule.
"Co si myslíte, že tady děláte?" ozvalo se za nimi. Obě se otočily a spatřili staršího muže v černém oděvu, který nepochybně patřil ke správcům kostela. Luciana ho ignorovala a dál se připravoval na boj. Vrata se dala do pohybu a za nimi je čekalo velké překvapení.
**
Matt stál ve vchodu do kostela a s pobaveným úsměvem si prohlížel obě ženy. Potom mávl rukou na pozdrav a vešel. Za ním se do sálu vřítila i Anna. Oba na sobě měli černé oděvy, které spíše připomínaly vojenskou výstroj. Mattovy černé, krátké vlasy, se k tomu hodily. Rozhodně více než růžová hříva, kterou se pyšnila Anna.
"Máš novou kamarádku?" Zeptal se Matt Luciany a kývl směrem k Nicole. Čarodějka mu v několika větách vysvětlila, co se stalo a jak utekly před tlupou kullů. Lovec jen kýval a čekal až domluví. "Utekli jsme z Lycanopolis abychom dál bojovaly, ne se ukrývali." Vysvětlil.
Luciana se zamračila "Kullové se nedají tak lehce zabít."
"Co je zkusit zničit kouzly, místo toho, abys nechala vyvraždit celou vesnici?" Zeptala se kousavě Anna. Luciana se ale jejím tónem nenechala rozhodit: "Pořád je pro mě důležitější můj život než pár stovek vesničanů. Lidé si aspoň všimli, že se něco děje."
Matt se nadechl, aby jí odpověděl, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho vstal a zavelel k odchodu. Nicole stále nechápala, co se děje, takže jen vyšla za nimi.
"Co jste dělali v mém kostele?!" Ozvalo se naštvaně za nimi. Ven vyběhl i neznámý muž.
"Modlili se za světový mír!" Vyštěkla rychle Luciana.
"Jak jsi se vlastně dostala k té dívce?" Zeptal se rychle Matt a stoupl si před muže, aby jej Luciana nemohla zabít.
"Nějakou nehodou se dostala těsně před Lycanopolis, buď jí někdo přenesl, nebo to zvládla sama. Jenže ona o ničem neví." Zavrčela Luciana.
"V té dívce je ďábel!" Zavřeštěl kazatel a začal před sebou mávat křížem.
Luciana obešla Matta a křikla: "Schovej ten kříž, nebo ti poradím, kam si ho můžeš strčit a do kapsy to nebude!"
Kazatel ztichl a zmizel v menších dveřích, kterých si do teď nikdo ze zúčastněných ani nevšiml. Luciana kývla na znamení triumfu a otočila se zpět ke svým společníkům "Co tedy uděláme s těmi venku?"
Matt došel ke dveřím a opatrně vyhlédl ven. "Myslím, že už utekli. Museli být zmatení, když viděli to všechno kolem."
"Odkud je vlastně Fenris přivlekl?" Zeptala se Anna.
"Myslím, že otevřel více míst." Vysvětlila Luciana a jako první vyšla ven.
"K něčemu to ale bylo dobré? Lidé se dozvěděli, že se něco děje." Dodal Matt a vydal se zpět k lesu.
"Co bude se mnou?" Zeptala se po dlouhém váhání Nicole a poprvé v jejím hlase zazněl podtón zoufalství. Matt se usmál: "Snad si nemyslíš, že tě tady necháme?"
"No, vůbec se neznáme," podotkla Nicole opatrně. Matt se jí sice líbil, ale cítila z něj i něco nebezpečného.
"Dostaneme tě zpět domů," řekla Luciana
Matt chtěl říct ještě něco, když se za nimi ozvalo zavrčení. Všichni se otočili a pohlédli na tvora, připomínajícího psa, ale opravdu jen vzdáleně. Zvíře kráčelo po čtyřech nohách, ale nemělo na těle ani chloupek, spíše vypadalo jako by jej někdo stáhl z kůže.
"Kde se to tady sakra vzalo?" zašeptala Nicole
Tvor otevřel mohutnou tlamu a ukázal řadu nebezpečných zubů. Náhle něco zasvištělo vzduchem a netvor padl na zem, s krkem probodnutým oštěpem.
Ze skrytu stromů vystoupila vysoká žena, bledá kůže byla pokrytá tetováními a zelenými listy. Neznámá se po nich podívala očima, které připomínaly vlka.
"Nicole si odvedu s sebou," řekla jemným hlasem.
"No prr, zpomal princezno," řekl Matt a postavil se před dívku.
"Jsem její babička," prohlásila bojovnice, které vypadala maximálně na dvacet pět let.
"To by mohl říct každý," odpověděla okamžitě Anna.
Náhle ale všechny zaskočila Luciana: "Je to dryáda a určitě mluví pravdu."
"To ti řekl kdo?" zeptal se Matt
Luciana se usmála: "Ta holka se sem dostala portálem mezi stromy. Dryáda je stvořením lesa a od toho se odvíjejí i její schopnosti."
Matt tedy přikývl.
"Raději bych šla s vámi" zašeptala Nicole.
"Nevidíme se naposledy" řekl jí Matt.
Nicole přistoupila k bojovnici, i když slovům lovce nevěřila, určitě na ni zapomene. Vyšla s ní mezi stromy. Náhle je ale ještě dohnal Matt a dal jí do ruky vizitku. Dívka na ni radostně pohlédla, bylo na ní telefonní číslo a pár slov:"Uvidíme se brzy".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama