Říjen 2018

Epilog

31. října 2018 v 10:24 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Zbývající elfové z Argosu a Aganty byli smutným důkazem, co vše upíři a démoni zničili. Poslední z nich vybrali ty nejmocnější a dali jim vládu nad jejich národem. Triáda se sešla aby hleděla na hvězdy a čekala na poslední znamení.
Ortain byl jedním ze starších ale i tak patřil svým věkem spíše mezi mladší generaci. Upíři vyvraždili jejich vůdce i mudrce aby je ještě více oslabili. Elf pohlédl na nebesa. Jeho myšlenky se chvilkami zatoulali až k jeho domovu, který zničili nemrtví. Pořád měl před očima, jak jeho sestru zaživa roztrhali. Stále v uších slyšel její křik. Stejně tak měl v paměti smrt své matky.
Alia i Dranor se rozšířili jako mor a jejich rod přivedli na pokraj vyhynutí. Jejich rod se ale stále nevzdal, našel si nové útočiště a čekal na den, kdy se stanou vítězi.
To byl také důvod, proč se Ortain dostal až sem.
Spolu se svými druhy se zavřeli do laboratoře a každou noc sledovali hvězdy. Zatím co se vojáci snažili, aby jejich osada přežila další den.
Ortain náhle zpozorněl, něco se stalo ale nechtěl rušit své druhy. Možná se mu to jen zdálo. Potom se to ale stalo znovu, jedna z hvězd zhasla. Jev se rychle šíříl a Ortain už nepochyboval. Rychle se otočil na své společníky ale ti už si toho také všimli.
Všichni elfové s úsměvem poznali, že přišla nejdůležitější chvíle jejich světa. Přichází konec času.


Exorcismus

27. října 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Exorcismus
Exorcismus (z řeckého slova - exorkismós - vymítání) je obřad, který provádí mnoho náboženství po celém světě. Jde o vyhnání cízí síly z lidského těla. Většinou se jedná o síly zlé. napadající svou obět. Nemusí se však jednat pouze o lidské oběti, existují i svědectví o exorcismu u zvířat - pes, kočka, hospodářská zvířata.

Rituál vymítání nemá jednotný postup. Záleží na náboženstvích nebo národním zvyklostem. Islám, vycházející z křestanství provádí vše ve skupinám ale například taoismus nebo šamanismus, má ve zvyku, nechávat vše na jednom člověku.

V moderním světě má bohužel exorcismus stále své místo. Existují však i teorie vdecké, odkazjící na různé psychické choroby.

Slovo "bohužel" jsem v minulém odstavci použil z jednoho prostého důvodu. Exorcismus je obětem prováděn i bez jejich výslovného souhlasu. Jedná se tedy mnohdy i postupy hraničící s týráním.

18. Stezky bohů

24. října 2018 v 10:18 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Stála jsem v bílém sále a stála přemýšlela, jak se můj život změnil. Z lidské dívky, jsem se stala upírkou. Vlivem jedné bizardní hry jsem se nakonec stala i královnou abych se nakonec trůnu vzdala a skončila v Tartaru. Chtěla jsem ven a vrátit se ke svému upírství, ted je ze mě ale bohyně. Našla jsem pohledem Adorii a šla k ní. Bohyně lásky mě opět zdravila s úsměvem, který jsem již nyní nesnášela.
"Co by si potřebovala sestro" zeptala se mile.
Chtělo se mi zvracet, z jejího úsměvu i z jejího oslovení.
"Potřebovala bych vidět svého syna"
Adorie se nad mojí prosbou zamračila, konečně jiná emoce, než ten její škleb.
"Vidět ho samozřejmě můžeš ale nesmíš mu pomáhat. Musíš se věnovat všem smrtelníkům stejně"
"Jsem bohyní smrti, to je mám všechny zabít?" zeptala jsem se škodolibě
"Adorie zakroutila hlavou a ukázala mi na jeden konec sálu, tam byli bílé dveře, kterých jsem si ještě ani nevšimla" Šla jsem k nim a za nimi našla prázdnou téměř místnost, jen uprostřed bylo zrcadlo. Pohlédla jsem do něj a soustředila se na Dranora. Brzy se vše dalo do pohybu a já ho viděla. Stál s nějakou ženou před mojí sochou. Rychle jsem se ohlédla ale nikdo jiný tady nebyl. Zavřela jsem oči a soustředila se. Poslala jsem část své moci, napříč prostorem i časem. Nemůžu se mu ukázat ale můžu mu pomoci aby se stal nejsilnějším králem, jakého kdy kdo viděl. Skončila jsem a zamyslela se. Potom jsem nahlédla do jeho budoucnosti. Viděla jsem Dranorovu ženu, jak rodí jeho děti. V jednu chvíli jí ale chtělo tělo zradit, poslala jsem jí magickou pomoc. Viděla jsem Dranora pobujícího s temným čarodějem a vnukla mu nápad jak ho porazit. Viděla jsem i velkou bitvu. Kouzlem jsem zabila skřeta, který by mého syna zasáhl zezadu sekerou. Sledovala jsem, jak padá mrtví na zem, kdy se za mnou ozvalo "Co to tady děláš?"
Otočila jsem se a viděla Adorii
"Sledovala jsem svého syna"
"Cítila jsem tvou magii a porušila si zákony bohů." zakřičela Adorie
"Jsem jen matka a chtěla jsem pomoci svému synovi." řekla jsem rychle a snažila se o kajícný výraz. Hned mi ale bylo jasné, že to bylo zbytečné.
Adorie se otočila a zmizela v hlavním sále.
Šla jsem jen pár kroků za ní ale když jsem vešla, už tady všichni byli a sledovali každý můj krok. Bůh spravedlnosti stál uprostřed toho všeho a na mě abych šla k němu. Muž měl sice pásku přes oči, nebot spravedlnost je slepá ale vypadalo, že mě vidí stejně dobře,jako ostatní. Došla jsem až k němu a zůstala stát.
"Víš čím si se provinila?" zeptal se formálně
"Tím, že jsem matka" řekla jsem rozhodně
"Nepřekrucuj své skutky. Adorie tě varovala a ty si to běžela okamžitě porušit" řekl bůh.
"Adorie mi neřekla, že jde o váš zákon a řekla mi abych se věnovala všem smrtelníkům stejně. Mým synem by to začalo ale později bych se věnovala všem"
Adorie ale nemohla být potichu "Alia překroutila celou časovou linii svého syna, byli to příliš velké zásahy"
"Jsem bohyní druhý den, ještě se učím" zakřičela jsem na tu šklebící se mrchu.
Bůh spravedlnosti byl ale stále klidný. "Alia bude potrestána ale Adorie, ty si jí měla na starosti a ani ty neunikneš svému trestu."
Potom mávl rukou a já se ponořila do tmy.
…………………

Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Nejspíš jsem byla zpět v Argosu. Tohle byl tedy můj trest? Rychle jsem se ale začala dusit. Moje plíce nenabírali dost vzduchu. Moje tělo se klepalo zimou. Strhala jsem ze sebe bílé šaty, které mi zůstaly. Vstala jsem a spadla znovu na zem. Potom jsem pohlédla na své odřené dlaně a donutila se dýchat pomaleji. Vše jsem náhle pochopila a málem znovu omdlela. Bůh spravedlnosti, ze mě opět udělal člověka.


17. U brány Tartaru

17. října 2018 v 10:15 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Společně jsme s Lambraxem jsme přistáli na nádvoří. Okamžitě jsem se začala měnit zpět.
U brány už čekal Tartaros a hleděl na zbytky hořící lodi, které stále pluly vzduchem.
"Jste oba v pořádku?" zeptal se rychle.
"Ano ale blíží se avataři a ta mrcha bude určitě v jejich čele" řekla jsem okamžitě a setřásla ze sebe zbytky dračí podoby.
Vše už je téměř připravené ale ještě bych si chtěl ujasnit jednu věc.
Šla jsem tedy za ním bránou ale tentokrát jsme nezamířily k ostatním ale do menšího pokoje, kde jsem nejspíše ještě nikdy nebyla. Útulný pokoj byl vybaven jen černým stolem a dvěma pohodlnými židlemi. Nalila jsem si do poháru krev a čekala. Tartaros nevypadal, že by byl naštvaný, tak jsem nechtěla dávat najevo svou ostražitost.
Tartaros si sedl proti mě. "Beliar mi řekl, že spolu máte syna. Co se tedy ve skutečnosti stalo?"
Nyní jsem si oddychla. "Řekla jsem mu lež aby si ho snáze připoutala k sobě a k naší cestě na povrch. Samozřejmě to je tvé dítě."
Démon několik vteřin vypadal zamyšleně i když jsem moc dobře věděla, že má vše už dávno vymyšlené. "Já budu tvým manželem, jinak se do světa lidí nikdy nedostaneš"
Usmála jsem se a pohladila ho po ruce. "Ted mu ale nic říct nemůžu".
Tentokrát se usmál démon a náhle to vypadalo nebezpečně. "Nejsem hlupák Alio. Beliar zemře a bude to tvou rukou abych měl důkaz, že to z tvé strany byla opravdu jen hra. "
Přikývla jsem a Tartarovi to zjevně stačilo. Hned totiž vstal a otevřel mi dveře. Společně jsme vyšli ven a procházeli palácem. Doufali jsme, že máme dost času ale když jsme došli na hradby, přesvědčili jsme se o opaku. Avataři již byli na dohled a ženská postava, která kráčela v jejich čele, byla nepochybně Linea.
Z útrob paláce vylétli ohnivé koule a rozlétli se směrem k avatarům. My sami jsme ale již zmizeli v chodbách aby jsme našli zbytek společenstva. Čekali na nás v hlavním sále, odkud jsme vyrazili dál. Palác samotný se mezi tím bránil útokům. Samozřejmě u toho ale byla i mocná magie, která pouze přiláká další avatary. Nám to už ale mohlo být jedno, pokud tedy stihneme otevřít portál. Tartaros se jako první dostal k místu, kde hradby končili a před námi byl jen kus skály. Hora sahala až k umělému nebi. Všichni jsme si našli své místo za obrovským démonem a připravili se. Nepotřebovali jsme přípravu, ani zaklínadla. Stačila jen surová a nespoutaná magická moc. Jen jí muselo být tolik aby to porazilo samotné bohy. Cítila jsem sílu, která protékala mým tělem. Potom jí démon, spolu s magií ostatních, vyrval z mého těla a vrhl proti skále. Zem se otřásla a dala se do pohybu. Kus hradeb paláce se propadl, dvě z věží se sesuly a já musela rychle uskočit aby mi padají kamení nerozrdrtilo hlavu. Kolem mě byl oblak prachu a tak jsem dopadající pěst, viděla až příliš pozdě. Zavrávorala jsem a ustoupila dozadu. Potom jsem náhle uviděla tvář Linei, která byla jen pár centimetrů ode mě. Za ní se ale objevil Beliar a odhodil jí ode mě. Vytasila jsem meč a snažila se jí zasáhnout ale viditelnost byla pořád špatná. Linee se tak povedlo opět zmizet. Nemohla jsem jí hledat, mou pozornost plně zaměstnali avataři, kteří se dostali přes zničené hradby. Jednomu z nich jsem usekla hlavu ale hned tu byli dva další. Vonorie jednoho z nich zapálila a mě rychle napadla jedna věc. Už přeci můžu bez obav kouzlit. Pozvedla jsem ruce a živly mi přišly na pomoc. Zvedl se vítr a rozehnal oblaka prachu. Ta ale nezmizela, nýbrž nabrala na síle. Vytvořila jsem tornádo a poslala ho nad zbytky paláce a avatary. Vzduchem se rozléhal křik a lámání kostí. Otočila jsem se a proti mě bylo celé naše společenstvo. Belial držel mého syna a všichni čekali pouze na mě. Za nimi bylo schodiště zalité sluncem. Došli jsme ke svému cíly. Vycházeli jsme nahoru a nemohli tomu všemu věřit. Brzy byl Tartar za námi a my došli do rozlehlého bílého sálu. Tam už čekala žena v bílém oděvu. "Jsem Adorie, bohyně lásky. Budu vaší průvodkyní"
"Počkat, my chtěli ale zpátky do Aganty a Argosu" zavrčela jsem okamžitě. Už zase jsme se stávali jen figurkami bohů. Adorii ale nezmizel z tváře připitomělý úsměv. "Chceme vám nabídnout odměnu za vše, co jste dokázali."
"Odměnu?" vyštěkl Tartaros. "Za co odměnu, za zničení Tartaru? Za útěk z místa, kde jsme měli strávit věčnost?"
Adorie přikývla "Ano, přesně za to. Nyní můžeme vše postavit znovu a lépe. Vás ale rádi přivítáme po svém boku"
Nechápala jsem nic z toho, co mi ta potvora v bílém řekla ale následovala jsem své společníky. Došli jsem do sálu z bílého mramoru. Vše bylo až kýčovitě plné světla, dělalo se mi z toho mírně nevolno. Před námi se začali objevovat další postavy v bílém a já v nich matně poznávala staré bohy, kováře trpaslíků, stvořitelku elfů ale ochránce poutníků. Nakonec s námi ale jednala opět Adorie "Chceme aby se Alia i její manžel Beliar stali jedněmi z nás."
"Budeme bozi?"zeptala jsem se překvapeně.
Adorie přikývla "Tartaros byl vždy jedním z nás, byl bohem podsvětí. Ty budeš bohyní smrti a staneš se jeho manželkou"

Souhlasili jsme i když jsem stále hledala nějaký háček. Bohové ale měli vše připravené a tak jsem ani neměla čas na nějaké váhání. Místo dalších hovorů jsme přešli mezi bílými sloupy do dalšího sálu, kde byl oltář. Moje oblečení se okamžitě změnilo. Špinavá černá zbroj zmizela a nahradili jí bílé dlouhé šaty. Mezi vlasy se objevila ozdoba z květin. Málem jsem začala zvracet ale nakonec jsem s úsměvem došla k oltáři a čekala. Tam Adorie stvrdila jak moje místo mezi bohy tak i můj snatek s Beliarem. Stačilo jen pár slov a můj život, se opět zcela změnil. Nakonec jsem měla čas na přemýšlení až ve chvíli, kdy se zavřeli dveře naší ložnice a já poprvé mohla pohlédnout na Beliara, jako na svého právoplatného manžela. Usmála jsem se na něj a už přemýšlela kdy a jak ho zabiju. On si ale můj úsměv, vysvětlil samozřejmě jinak a rychle mě hodil na postel. Tím začala naše svatební noc.


16. Upírka má mnoho podob

15. října 2018 v 15:30 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Jela jsem na svém oři. Lambrax letěl vysoko nade mnou a hlídal pochod celé armády. Já pouze plnila rozkazy. Tímto způsobem jsme se pomalu, ale jistě, blížili k Tartarovi a jeho paláci. Už jsem na sobě cítila těhotenství ale stále mělo trvat ještě velmi dlouhou dobu. Proto jsem byla ráda, když jsem zahlédla cíl naší cesty. Temné věže paláce slibovali válku, krev a pomstu. Rozjela jsem se ještě rychleji, abych byla u brány jako první. Temný chřtán se otevřel a na světlo vyšel Tartaros.
"Už jsem tady a všichni důležití, jsou s námi."
Tartaros se usmál "Pojd za mnou a zbytek si odpočine tady."
Prošli jsem temnou chodbou, minuli několik dveří a skončili v menším sále. Místnost byla prázdná, až na černý oltář.
"Chceš někoho obětovat?" zeptala jsem se pobaveně
"Ten je pro tebe" řekl démon ale z tváře mu nezmizel radostný úsměv. Potom mu ale možná došlo, jak jeho věta vyzněla a doplnil "Urychlíme růst tvého dítěte"
"Není to nebezpečné?"
"Ne, budeme se držet při zemi. Potřebujeme jeho moc ale nemusí být plně dospělý."
V tu chvíli k nám dorazili i Beliar, Belial a Vonorie. Lambrax musel zůstat venku.
Tartaros jim vysvětlil vše o urychlení růstu dítěte. Já si mezi tím lehla na oltář a čekala. Zavřela jsem oči a vnímala zvuky a vůně kolem. Někdo musel zapálit kadidlo a svíčky.
Slyšela jsem slova v nějaké zvláštní řeči a magii, která začala protékat mým tělem.
Náhle mé tělo ovládla bolest, jakoby mě někdo udeřil kladivem do břicha. Později se všechno slylo do vln bolesti, přelévajících se mým tělem. V jeden okamžik, jsem zaslechla dětský pláč, když jsem přišla znovu k sobě,byla již místnost prázdná.
Rozhlédla jsem se a hledala postýlku s dítětem. Tu jsem ale nikde nenašla. Nakonec jsem se zvedla u oltáře a krokem starého hospodského povaleče jsem zamířila ke dveřím. Otevřela jsem dveře protějšího pokoje a viděla postýlku, jen tam už někdo byl. Štíhlá žena s dlouhými vlasy.
"Co ty tu děláš? Máš být mrtvá!" zakřičela jsem.
Žena se rozesmála "Zapomínáš kde si, tohle je Tartar, dostala jsem druhou šanci a konečně se můžu pomstít."
"Si naivni, zabila jsem tě jednou Alysante a zabiju tě znovu."
Žena se rozesmála a chystala se do rukou vzít dítě. Chlapec pozvedl ruce a celá místnost se naplnila plameny. Zakřičela jsem a vyklopýtala na chodbu. Kolem mě se mihnula Alysante s hlavou v plamenech. Skočila jsem zpět do pokoje a našla jen hromady popela, uprostřed toho všeho ležel můj syn a spokojeně se usmíval. Vzala jsem ho do náručí a přesvědčila se, že je v pořádku. Do místnosti vzápětí vešla Vonorie "Jste v pořádku?"
"Ano ale musím najít Alysante." S tím jsem svého syna předala Šamance a vyšla na chodbu.
Naštěstí už moje kroky nepřipomínali opilce i když jsem byla stále unavená. Došla jsem do chodby, kde visela spousta zbraní. Rychle jsem sáhla po meči a šla dál. Čirou náhodou jsem se podívala z okna a viděla velkou lod, která neplula na vodě ale vzduchem. Plavidlo mířilo směrem od paláce. To nejhorší ale bylo na palubě, tam ležel spoutaný Lambrax.
Rychle jsem probíhala palácem a burcovala všechno, co mělo nohy. Nakonec jsem sama vyběhla schodiště na jednu z věží. Plavidlo už mizelo v dálce. V ten okamžik jsem strach z avatarů nechala za sebou. Za pár hodin stejně budeme venku. Skočila jsem z věže a nechala magii aby proudila mým tělem. Upírka má mnoho podob, jednoho draka nám ukradli ale já jej můžu zastoupit. Moje tělo se protáhla a kůže se měnila v šupiny. Nehty zesílily a proměnily se v černé drápy. Ze zad mi vyrostla kožnatá křídla, která okamžitě zastavila můj nápad a proměnila ho v let. V nové podobě jsem se blížila k lodi. Už jsem viděla i Alysante, s polovinou obličeje spálenou. Otevřela jsem dračí tlamu a poslala na ní další plameny. Horko roztavilo i řetězy držící Lambraxe. Drak otevřel oči a dupl na čarodějku, která proti němu připomínala mravence. Potom ze sebe setřásl zbytek pout a společně jsme vzlétli ke svobodě.


15. Oheň a stín

4. října 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Sledovala jsem Niguru a stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Zachránila mi život a teď seděla na dračím hřbetu a pomáhala nám. Zrada rozhodně byla blízko. Potom jsem se ale zamyslela, nad celým naším společenstvem. Téměř všechny, jsem je v minulosti chtěla zabít a někdy se mi to i podařilo. Najednou jsme ale měli společný cíl. Z přemýšlení mě ale brzy vytrhl závan horka. Rozhlédla jsem se ale před námi nic nebylo. Vonorie mě ale chytla za ruku a ukázala přímo pod nás. Naklonila jsem se a zalapal po dechu. Přímo ze země vylézalo něco obrovského. Z poloviny to bylo tvořené ohněm a z poloviny stínem. Plameny šlehali z těla, které vypadalo jako velmi hutný kouř. Tvoř otevřel tlamu a poslal na nás další proud horkého vzduchu. Lambrax se stočil na stranu a sám vychrlil proud ohně. Ten ale jen neškodně olízl tělo démona. Bytost už zcela vylezla z obrovské jeskyně, když jsem možná viděla naší spásu. Potřebovala jsem ale nějak upoutat Lambraxovu pozornost. Samozřejmě jsme ho neřídili, jako nějakého koně nebo osla. Lambrax prostě jen využíval velikosti svého těla a nesl nás, kam chtěl. Po šupinatých zádech jsem se dosoukala až k jeho pravému oku a ukázala na jezero. Drak kývl obrovskou hlavou a tak jsem se soukala zpátky na své místo. Lambrax se mezi tím snesl blíže k zemi a sekl po démonovi drápy. Vonorie zakřičela bolestí, když jí ovanuli plameny a spálili jí levou ruku. Potlačila jsem strach o její život a sledovala ohnivého démona, jak se rozběhl za námi. Drak se snesl níže k vodě, když jeho mohutné tělo zasypaly šípy. Lambrax se dalšímu útoku vyhnul a vychrlil proud plamenů. Ze skrytů stromů, ve stejné chvili, se objevila armáda dryád. Několik vteřin mi trvalo, než jsem překonala překvapení. Dryády byli bojovnice, spjaté s přírodou. Kdysi byli mocnými příbuznými elfů ale upíři, v čele se mnou, je vyhubili. Spíše jsem si tedy myslela, že je vyhubili. Armáda pod námi ale svědčila o opaku. Ohnivý démon ale okamžitě změnil svůj cíl a dupal po nich, jakoby šlo o nějaký obtížný hmyz. Lambrax toho využil a v plné rychlosti do démona narazil. Tentokrát jsem to byla já, kdo zaječel bolestí a měla jsem co dělat, abych se udržela na šupinatých zádech. Drakův útok se ale vydařil, démon zmizel ve vodách jezera. Zvedl se oblak páry, kterého jsme využili aby jsem se ztratili z bojiště a bezpečně vysoko, před dryádami. Brzy po bitvě, jsme se blížili k městu temných elfů a ke království Beliara a Beliala. Znovu byl porušen zákaz magie, když Beliar poslal vzkaz do města, aby již začali přípravu na pochod.
Na Lambraxovi jsme se dostali až k temným elfům. Tam už, podle plánů, dorazila i dračí armáda. Seskočila jsem zpět na pevnou zem a pohlédla na černou bránu. Tam stála kapitánka Šinva a několik temných elfu. Všichni nás zdravili. Vstoupili jsme dovnitř a všem nám došlo, že se všechno připravuje ke stěhování. Mnoho zdejších bojovníků pocházeli z Aganty nebo Argosu chtěli se vrátit domů a nás vítali, jako osvoboditele, což byla pravda jen z části.
Vojáci se seřadili a začali vycházet branou ven. Za nimi se připravovali vozy s nákladem a všemi obyvateli, co nebyli válečníky. Nakonec jsme měli kráčet my, spolu s pár vojáky, chránícimi konec průvodu. Na začátku bylo těžké, koordinovat veleni Beliara, Beliala a Lambraxe, nakonec se ale vše podařilo a my byli téměř připraveni do bitvy.
Město ale nezůstalo na pospas nepřátelům.
Sledovala jsem, jak budovy pohltili plameny. Místa, která by nehořela, zničila exploze, ta rozervala střed města a palác panovníků. Celé ohniví představení, jsem sledovala již z bezpečné vzdálenosti. Některé sochy, vypadající jako lidé trpící bolestmi, vypadali mezi plameny ještě lépe. Otočila jsem se a šla dál. Armáda postupovala rychle a brzy jsme se dostali do menšího údolí, kde jsme měli mít odpočinek a znovu všechno překontrolovat. Našla jsem největší stvoření, Lambraxe a vyrazit přímo k němu. U jeho šupinatých nohou byli i Beliar, Belial a Vonorie. Šamanka držela černého koně a v druhé ruce, kus pergamenu.
Usmála jsem se a čekala, co se bude dít. Šamanka rozložila pergamen. Lambrax zvedl brovskou tlapu a položil dráp na hřbet koně. Zvíře okamžitě začalo panikařit. Beliar jej chytil a držel jej na místě. Vonorie začala číst a všechny nás zahalilo ostré světlo. Zavřela jsem oči a doufala, že mě není vidět. Záře ale brzy zmizela a mezi koněm a drakem stálo nádherné stvoření. Vonorie na mě mrkla a ukázala na zvláštní zvíře. "Tohle je drakůň, míšenec koně a draka."
Beliar pustil koně, který se hned rozběhl pryč, co nejdál od nás a chytil mě za ruku. "To zvíře vzniklo s pomocí mojí magie, je to dar pro mou budoucí manželku."
"Děkuji" řekla jsem a políbila ho. Za jeho zády jsem viděla Vonorii, její výraz mluvil za vše.


14. Poslední spojenec

1. října 2018 v 22:15 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Beliar, Belial, Lambrax, Vonorie a já, jsme pokračovali v cestě. Před námi ležela lidská vesnice, byla ale jednou věcí snesitelnějsi. Stále se jednalo o shluk chatrčí a odpadků ale nejspíše byla naší poslední zastávkou. Právě zde, jsme měli naverbovat posledního spojence a vydat se na zpáteční cestu.
Projeli jsme mezi stromy, vypadající více jako uschlé zbytky, než rostoucí rostliny. Před námi se vynořili domy, které vypadali o trochu lépe, než jsem čekala. Lambrax opět zůstal před hradbami a my pokračovali dál po svých.
Vesnice sice byla o něco čistější a upravenější ale stále mi tady bylo mírně na zvracení. Stačili jsme ale udělat jen pár kroků, když k nám doběhl nějaký muž. Viděla jsem z něj pouze oči, zbytek hlavy kryl klobouk a změt hlupů, což měl být nejspíše plnovous.
"Pomoc! Pomoc! Moje žena a dítě umírají!"
Zasmála jsem se. "Vypadáme snad jako potulní léčitelé?"
Muž se ale nenechal tak snadno rozhodit. "V Tartaru si moc člověk vybírat nemůže. "
Kývla jsem tedy a všichni jsme vyrazili směrem k hromadě dřeva a slámy. Muž otevřel dveře a vpustil nás dovnitř. Ocitli jsme se ve špinavé díře, kde byla jen jedna velká postel a pár kousků nábytku. Na posteli ležela žena, která by nevypadala tak špatně, kdyby zrovna zpocená a zakrvácená nekřičela bolestí. Pohlédla jsem na její břicho a okamžitě poznala, že právě rodí. Klekla jsem si k ní a dostala velmi zajímavý nápad. Moje zuby se protáhli a okamžitě se jí zarazili do krku. Slyšela jsem jejího muže, jak zakřičel překvapením ale jinak nic neudělal. Vysála jsem ženu skoro do sucha a odstoupila od ní. Několik vteřin se nedělo nic, jen její dítě se dál hýbalo v jejích útrobách. Potom ale otevřela znovu oči a mdle se na mě usmála. Sáhla jsem do jejího rozkroku a pomohla jí odrodit její dítě. Právě se probouzela do nového života a téměř necítila žádnou bolest. Vzala jsem do náruče jejího syna a ukázala jí ho.
"Je také upír?" zeptala se ospale.
Podívala jsem se na miminko. "To právě nevím, proto jsem tě zkusila nakazit."
Náhle se za námi ozval mužský křik. Zazněla třesk zbraní a než jsem se otočila, padl muž mrtvý na zem. Ze zbytků jeho krku stříkala krev, hlava se válela opodál.
"Chtěl te zabít" odpověděl Beliar s úsměvem a ukázal mi zakrvácený meč.
Kývla jsem a sledovala jak se k jeho tělo připlazila jeho manželka. Nová upírka ho ale rozhodně nechtěla oplakávat. Místo toho začala sát krev, z jeho krku. Položila jsem dítě na postel a sledovala jeho tělo. Vonorie si sedla vedle mě a snažila se ho prozkoumat magickou cestou.
"Cítím z něj upíra i člověka, to je velmi zvláštní" pronesla nakonec.
"Je to tedy křiženec?" zeptala jsem se okamžitě.
"Vypadá to tak" řekla zvědavě.
Neměli jsme ale čas, zabývat se mým malým experimentem a tak jsem dítě i jeho matku nechali na místě a šli dál.
Sítí ulic jsme se dostali až k paláci z černého a šedého kamene. U brány ze dřeva stáli dva muži. Bez jediného slova nás vpustili dovnitř. Kráčeli jsem mezi kamenými zdmi, když se ke mě Vonorie naklonila a zašeptala "Jsou to nemrtví, někdo se snaží předstírat, že je tady život ale mezi lidmi se pohybuje něco daleko horšího."
Vyslechla jsem její slova a jen si potvrdila, že opravdu musím dávat na Niguru pozor. Krásné temné chodby ale brzy skončili, aniž by jsme potkali někoho živého. Za to se nám otevřela cesta do hlavního sálu. Tam už na trůnu z tmavého dřeva seděla démonka, kterou již nikdy nechtěla potkat.
Hleděla jsem na Niguru. Nevypadala naštvaně, což byla očekávaná reakce. Pokud někomu utrhnete ruku, zničíte mu domov, zabijete děti a potom mu zlámete většinu kosti v těle, čekáte že bude mít vztek. Nigura nás ale přivítala přátelský a s úsměvem.
Po pozdravech a představování, jsem se dostala k tomu hlavnímu. Vše s
jsem zakončila slovy.
"Chceme odejít z Tartaru a potřebujeme tvoji pomoc." Znovu mě překvapilo, jak mi démonka důvěřoval a také, že souhlasila s naším plánem i se svou úlohu, v něm.
Šla jsem palácem a stale čekala nějakou past, od naší hostitelky. Stále ale nic nepřicházelo. Náhle se podlaha pode mnou prohnula jako teplý vosk a já spadla do tmy. Proletěla jsem tmou a udeřila se do hlavy. Trvalo mi pár vteřin, než jsem začala rozeznavat okolí. Rozhlédla jsem se a viděla tmavý prostor, u zdi z kamenů stal nějaký muž. Vstala a málem spadla do jámy, těsně vedle mě.
"Nesnaž se, stejně tě tam hodím " řekl neznámý a já ho náhle poznala.
"takže můj otec, se mě opět pokouší zabít "
"Pokouším se jen napravit chyby" řekl a přišel blíž ke mě.
"Jen děláš další chybu, nic jiného."
Přeskočila jsem jámu a ocitla se přímo vedle šedivého muže.
Můj otec rychle uhnul a nakopl mě do zad. Ocitla jsem se až příliš blízko temným hlubinám, které mi neslibovali nic příjemného. Můj otec si byl jistý, že by mě to zabilo. Nehodlala jsem to zkoušet a tak jsem se raději rychle odtáhla.
Strčila jsem do něj a sledovala, jak padá do tmy. Nevěděla jsem kam dopadne ale jedno je jisté, už ho nikdy neuvidím.
"Pomoc mi" zaslechla jsem najednou šeptání. Překvapeně jsem nahlédla za okraj jámy. Můj otec se tam držel kusu kamene a odmítal spadnout dolů.
"Proč bych ti měla pomáhat?" zeptala jsme se pobaveně.
"Jsem tvůj, mám tě rád" vydechl a snažil se zachytit druhou rukou.
Klekla jsem si, abych se k němu dostala a nohou jsem mu dupla na prsty ruky. Zakřičel a opravdu zmizel v temnotě pode mnou.
Vstala jsem a opatrně osahávala stěny, až jsem našla východ. Opět jsem se tak dostala do obytných prostor. Vůbec jsem ale netušila jak se dostat zpět do chodeb, které nám byli určeny. Nechtěla jsem vyvolat dojem nějakého slídění i když by mě opravdu zajímalo, jestli byla ta mrcha s mým otcem domluvená. Trochu mi to připomínalo spojenectví mezi Belialem a bývalou královnou upírů. Oba sdíleli jeden hrad v Aganty. Někdy bych se ho na to mohla zeptat. Nakonec jsem se opravdu vymotala a dostala se do míst, které jsem matně poznávala. Vyla jsem schody a rychle našla sál, kde jsme viděli Niguru. Vešla jsem dovnitř a a zastavila se až přímo před ní. Nezdržovala jsem se protokolem a okamžitě jí začala vyprávět o svém malém dobrodružství. Pozorovala jsem její reakce a hledala důkaz její zrady. Nigura ale slezla ze svého trůnu a vzala mě za ruku. "O tom muži jsem věděla ale vydával se za posla od jedné lidské vesnice. Nabídla jsem mu pokoj ale po vašem příchodu, jsem se věnovala raději vám. Omlouvám se ale opravdu jsem se na tom nepodílela"
Nezbývalo mi, než jí věřit.
Znovu jsme probrali naší budoucí cestu a započaly přípravy na odjezd.