Září 2018

13. Tajemství stoky

30. září 2018 v 17:29 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Seděla jsem v jedné z chatrčí a přemýšlela. Moje matka, se mě opět pokusila zabít a znovu se jí povedlo utéct. Nakonec jsem vstala ze změti dřeva a látky, představující křeslo a vyšla ven. Ulice byli stejně ubohé, jako před bitvou nebo po ní, to už vlastně bylo jedno.
Můj pohled upoutala až stoka. Tam plavalo něco velmi zvláštního, tvor podobný červovi, jen daleko větší a tmavě šedý. Sklonila jsem se a nahlédla dál do špinavé vody a odpadků. Těchto tvor tam plavali desítky, hemžily se v odpadcích a hledali vše, co by se dalo pozřít.
Narovnala jsem se a šla dál.
Vonorie procházela vesnici, před pár vteřinami viděla Aliu, jak se skláněla nad stokou. Pořád té ženy měla plnou hlavu a za nocí, na ní myslela ještě více. Jak se něco takového mohlo stát? Ji stovky let muže neměla a nikdy jí to ani nechybělo. Sice měla druha ale to bylo pouze z přání jejich rodičů. Alia ale taková nebyla, Vonorie dobře věděla vše o jejích skutcích v Argosu i Aganty.
Seděla jsem u řeky a pokracovala v plánování, když jsem si všimla tvora vystupujiciho ze stoky. Zvíře velmi pripominalo velké červy, které jsem tady viděla dříve. Tohle ale bylo větší a mělo to dvě nohy. Přišla jsem blíž a napíchla to ma špičku meče.
Co tohle mělo zase být. Došla jsem do nejbližšího domu a sledovala, jak mi lidé prchají z cesty. Konečně se naučili, jak se ke mě mají chovat. Složila jsem svůj náklad na stůl.
"Zavolejte Vonorii" zavrčela jsem na jednoho z lidí. Nejspíše se jednalo o ženu ale pod nánosem špíny to moc poznat nebylo. Brzy se to ale vrátilo i se šamankou. Vonorii se na nic neptala a sklonila se ke zvláštnímu nálezu. Její oči přejížděli po podivném zvířeti, nakonec mě ale zklamala. "Je to je hodně velký červ, nic neobvyklého, aspon v Tartaru ne".
Kývla jsem hlavou a sledovala jak se chystá k odchodu. Dveře se ale otevřeli dříve, než k nim stačila dojít.
Beliar stál v rámu, jakoby šlo o obraz "Alio, potřebujeme tvojí pomoc a i Vonorii".
Obě jsme se rychle dostali před chatrč a sledovali ulici, která se přímo hemžila červy, tedy…..spíše ještěrkami. Nevěděla jsem, jak ty tvory nazvat. Jejich těla se nepatrně protáhla do délky a k zadním končetinám se přidali i zakrnělé přední tlapy. Zvířata lezla i po zdech a do tlam brala všechno, co se dalo pozřít. Z dálky jsem slyšela dračí řev a zahlédla plameny, které pohltily stoku. Lambrax se nejspíše snažil ty potvory upálit. Místo toho se ale talo něco jiného. Zvířatům plameny neublížili, za to ale značně povyrostly a končetiny jim značně zesílily. Viděla jsem jak jesteri obklopili jednoho z vesničanů a strhli ho na zem. Potom už bylo slyšet pouze křupáni kosti a trhání masa. Udělala jsem si tak dobrou představu o jejich úmyslech. Mečem jsem jednoho zabila ale místo něj se objevily tři další. Dupla jsem na dalšího ještěra, ale už jsem věděla, že je to zbytečné. Napadlo mě upálení ale to by se zase zvětšili. Otočili jsme se k Vonorii, která jen přikývla a pozvedla ruce. Nad vesnicí se objevily tmavé mraky. Všechno se ponořilo do krásného šera a obloha začala jiskřit. Vonorie zakřičela a po nebi sjel blesk. Viděla jsem jak stoka explodovala a do okolí se rozstříkla voda, krev a splašky. Všechny krev ale nepatřila ještěrům. Vonorii pouze zjistila, kde je naše společenstvo ale už jí nezáleželo na ostatních lidem. Mě sice také ne ale dav přeživších proti nám, nevypadal úplně lákavě. Beliar s Belialem znovu pozvedli meče a zaútočili na nejbližší odvážlivce. Sama jsem naopak zbran ukryla a chopila se příležitosti. Popadla jsem chlapce s vidlemi ve špinavých rukou a zakousla se mu do krku. Do mých úst se dostala lákavá chut krve. Vysála jsem ho, odhodila na zem a pustila se do další oběti. Po páté oběti jsem se chopila světlovlasé ženy, když se po mém boku objevil první nový upír. Jeho zmatený pohled, mi sice nezaručoval velkou pomoc ale z toho by se měl brzy dostat. Posilněni upíry, jsem se pustili do zabíjení vesničanů. V dálce jsem zahlédla obrovskou siluetu Lambraxe. Pozvedla jsem zakrvácenou ruku a vyslala k němu netopýra tvořeného životní mízou zabitých. Nemohla jsem však čekat a hned jsem se musela bránit dalšímu muži s vidlemi. Po pár zabitých se ulice před námi začala koupat v ohni. Ještě jsem s hlasitým mlasknutím vytáhla meč z poslední oběti a potom jsme jen sledovali, jak chatrče mizí v plamenech. Trvalo to je pár vteřin a Lambrax upálil vše, co se hnulo. dokonce i zvířata, která nebyla ve svých stájích.
Beliar, Belial, Vonorie i já, jsme stáli v kruhu nespálené země a snažili se přežít děsivé horko. Nakonec jsme stáli uprostřed spáleniště a cesta dál, byla volná.



12. Šinva

22. září 2018 v 18:23 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Letěli jsem na drakově hřbetu přes hřebeny hor i lesy. Mnohdy se krajina koupala v mlze. Prolétly jsme ale i nad řekou lávy nebo krvavým deštěm. Poutavá podívaná ale brzy skončila a my znovu zahlédli lidskou vesnici. Nešlo o nic fascinujícího, jen o další skupinku chatrčí, které by se nedaly použít ani jako stáje. V Tartaru opravdu byli trochu jiné poměry. Lambrax na to ale nedbal a chystal se k přistání. Seskočila jsem ze šupinatého hřbetu a vkročila do vesnice, snažila jsem se najít něco, co by nám pomohlo v další cestě. Za mnou mezi chatrče šli i Beliar, Belial a Vonorie. Lambrax byl větší než všechny domky dohromady, a tak raději zůstal u blízkého lesa. Vesničané se nás už samozřejmě dávno všimnuli ale v těchto končinách si už zvykli asi i na horší věci. Šla jsem, jako vždy, přímo do středu vesnice, kde musel být starosta nebo něco podobného. Prošla jsem kolem zdi, z bahna, zahnula za roh a v ten okamžik mě pohltila temnota.
Reklama

Beliar šel jen pár kroků za Aliou a snažil se zjistit něco užitečného, když viděl, jak upírka náhle zmizela. Rozběhl se a mohutnými pažemi si razil cestu mezi vesničany. Obyvatelé se sice pozastavovali nad jeho démonickým původem, ale nebyl zas tak překvapivým zjevením, jakým by byl, například v Aganty. Nakonec se mu ale podařilo prorazit, až k místu, kde Alia zmizela. Sklonil se a položil ruku s dlouhými drápy na zem. Jasně jí tady cítil a dokázal i sledovat její stopu.

Probudila jsem se a rychle otevřela oči. Někdo si dal tu práci a ruce mi svázal řetězy. Rozhlédla jsem se po místnosti, která připomínala dlouho nepoužívaný sklep nebo skladiště. Mezi dřevěnými sudy stála nějaká žena. Sice měla obličej zahalený maskou, ale její černý oděv byl dost přiléhavý na to, aby jí prozradil.
"Pust mě ty mrcho" zavrčela jsem.
Žena se zasmála a sundala si masku "Opravdu jsem doufala, že se svou matkou budeš mluvit jinak"
Odfrkla jsem si "S ženou, která mě chtěla zabít"
"Snažím se napravit chybu, kterou jsme s mým manželem udělali"
Chtěla jsem říct něco dalšího, ale stěna za mojí matkou se rozlétla a v oblaku prachu stál Beliar.
"To sis myslela, že tě nezachráním?" vyštěkl na mě a ohnal se po ženě mohutnou paží.
Moje matka zakřičela a vše pohltily plameny.
Beliar je odvrátil kouzlem, ale to už se moje matka dostala do bezpečné vzdálenosti, před jeho pažemi. V rukou teď držela černý džbán "Necháte mě hned odejít nebo vás všechny zabiju."
"Co je té nádobě?" zeptal se Beliar a udělal k ní jeden krok.
Moje matka si toho ale všimla a couvla.
"Brzy to zjistíš, jestli se ke mně jeden z vás přiblíží."
Ani jsem jí nenechala domluvit a rozběhla jsem se. V tu chvíli nás opět pohltila temnota. Poslední, co jsem slyšela, byl tříštivý zvuk, jak se džbán rozbil o podlahu.
Znovu jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Stále jsme byli na stejném místě, moje matka opět zmizela. Vesničané běželi kolem nás a křičeli jediné slovo "AVATAŘI!"
Vyběhla jsem na ulici a podívala se k hradbám. Uviděla jsem obří siluetu na nebi, která mohla být jedině Lambraxem. Ve stejný čas se ozvali i zvuky boje. Dračí tlama se rozevřela a první řady avatarů se koupali v ohni. Rozesmála jsem se pozorovala, jak se karta obrací. Slyšela jsem i Legii, ta křičela rozkazy, když se k ní dostala impozantní postava. Polo obryně se čtyřma rukama. Vůbec ale nevypadala jako obři z Aganty. Nově příchozí byla velmi pohledná. Její rysy ale připomínali draka a nepochybovala jsem, že jde o jednu z Lambraxových dcer nebo vnuček. Stala jsem se pouze divákem, sledujícím bojující armádu. Polo obryně jasně dokazovala, že neobvyklou armádu vede. Viděla jsem její gesta, kterými popoháněla bojovníky k lepším výkonům. Sama jsem se nezapojovala. Sledovala jsem rychlost nově příchozích, než bych k nim dorazila, bude po boji. Stala jsem se tak svědkem porážky avatarů, a to i bez mého přičinění. Nejdříve jsem se ani zapojit nechtěla ale potom jsem popadla luk a vystřelila několik šípů. Moje zanedbatelná pomoc sice asi moc nezměnila ale s potěchou jsem sledovala avatary se šípem v hlavě.
Nakonec Lambrax zvítězil i když vojsko utrpělo velké ztráty. Ten den dokázal jedno, nad avatary se dá zvítězit. Sledovala jsem vojáky, a nakonec došla až k jejich velitelce. Ta přede mnou padla na kolena i když její hlava byla stále výše, než má. Zem se zatřásla a já sledovala Lambraxe. Drak pokývl obrovskou hlavou.
"Tahle oslnivá dáma je Šinva, má vnučka"
Naznačila jsem Šinvě aby vstala, "Gratuluji k vítězství, si skvělá bojovnice. "
Šinva se usmála a vrátila se ke svým vojákům











11. Andělé a avataři

20. září 2018 v 10:20 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Pohladila jsem Vonorii po ramenou a čekala na její reakci. Na místě bylo odmítnutí nebo nějaké, velmi bolestivé, kouzlo. Nic takového se ale nestalo. Vonorie mě věnovala rychlý polibek, ale hned se odvrátila a na její tváři spatřila něco, co tam doposud své místo nemělo. Rozpaky jí zbarvily obličej do červena, což jsem viděla i když se snažila dívat před sebe, jako bych tam ani nebyla.
Reklama
"Musíme jít dál, palác je přímo před námi" řekla najednou a vstala
Nedala jsem najevo své zklamání a vyrazila jsem k bílému paláci. Horní patra budovy sice vypadala jako věže, ale spodní polovina připomínala spíše ledovou jeskyni. Něco podobného si ten šupinatec postavil i v Argosu, než jsem mu to vzala. To jsem mu ale rozhodně nechtěla připomínat. Místo toho jsme raději došli k bráně a snažili se o pokoru.
O to větší bylo překvapení, když jsme bránu našli otevřenou a opuštěnou. Za hradbami nás čekalo to samé. Nikde jsme neviděli jediného vojáka, draka nebo zkrátka cokoliv živého.
Náhle jsem spatřila důvod. Na jedné ze střech trůnil obrovský anděl, který mi byl bohužel povědomý. Bytost se ani nehnula a úspěšně předstírala kamennou sochu.
Otočila jsem a pohlédla na Vonorii, ta měla ve tváři všeříkající výraz. Rozhodně si to dala dohromady s naším dobrodružstvím v jeskyni. Beliar a Belial samozřejmě nic netušili a dál pokračovali ulicí. Určit hledali skřety nebo jiné, obvyklejší nebezpečí.
Náhle vzduch naplnilo vzteklé vřískání. Otočila jsem se zpět k bráně a v dálce viděla hejno harpyjí. Pohlédla jsem zpět na anděla, ale střechy byla prázdná. Všichni jsme se rozběhli k paláci. Brána naštěstí nebyla zamčená, takže nám nic nebránilo v našem plánu, ukrýt se uvnitř. Beliar zaklel a pozvedl ruce. Dřevo zaskřípalo a proměnilo se v kámen.
"Si blázen, jsou tu harpyje, andělé a ty ještě přivoláš avatary!" zakřičela jsem vztekle.
"To právě chce ty pijavice" odpověděl mi Belial
"Už jsem tě jednou chtěla stáhnout z kůže a můžu to klidně dokončit i tady"
"DOST!" zakřičela Vonorie "Venku nás čeká zástup nepřátel"
Opravdu jsem ji poslechla a musela uznat, že to do Beliara nebyl opravdu špatný tah. Avataři se sice budou chtít dostat k nám ale mezi tím, musí přejít přes harpyje a anděli. To bych ale samozřejmě nikdy nahlas nevyslovila, a tak jsem jen čekala a poslouchala bitvu venku. Harpyje sice nebyli původci magie, ale útočili na všechno, co šláplo na jejich území anebo jim překáželo v lovu. Avataři byli ten druhý příklad. Trvalo celé hodiny, než zvuky boje utichly.
"Ještě ven nevycházejte" vyštěkla Vonorie a nespustila pohled ze dveří. Náhle jsem to slyšela také, desítky drápů škrábajících do kamenných vrat.
"Harpyje se sem nedostanou" pronesl Beliar sebevědomě.
Musela jsem ho ale zklamat "To nejsou harpyje ale andělé a dobře ví, co dělají. Musíme dál do paláce a najít jinou cestu."
Vedla jsem celou skupinku zašlou chodbou dál a doufala, že tady nikdo jiný nebude. Nakonec ale přede mnou byli jen dveře do trůnního sálu. Opět jsem se snažila předstírat, že vím, co dělám a dveře otevřela. Před námi se odhalil rozlehlý sál. Na jednom konci byla i obří chodba pro draka. Na loži z rudých polštářů a velikosti menšího domu, ležel bílí drak.
"Lambraxi ty bílá potvoro, vstávej" zakřičela Vonorie. Z části jsem jí chápala, pevnost byla, ještě před pár minutami, v obležení a její pán si spokojeně spal. Všimla jsem si ale něčeho zajímavého "Musí spát už zatraceně dlouho."
"Je na něm vrstva prachu" divil se Belial. Jeho bratr ho ihned doplnil "Rozhodně ale spí, vidím, jak dýchá."
Došla jsem až k mohutné tlamě a položila pravici na jeho šupinaté čelo. Drak okamžitě otevřel oči a rozhlédl se.
"Co se tu stalo?" zeptal se a rozhlédl se po zaprášeném sále.
"Andělé tě uspali, takže jsem tě musela kouzlem probudit."
"Ty blázne!" zavrčel drak
""Uklidni se! okřikla jsem, jako by šlo jen o vzpurné dítě. "Tvoje pevnost je už dávno mrtvá, Můžeš odletět s námi a mít něco daleko lepšího."
"Co by to mělo být?" znovu zavrčel drak
Usmála jsem se "Cesta zpět do světa živých a tvoje stará říše, obě čeká jen na tebe."
"Odsud se nikdo nemůže dostat" řekl Lambrax
Zakroutila jsem hlavou "Pomáhají nám ti nejmocnější, a i sám Tartarus, nám se to povede."
Drak chtěl odpovědět, ale do z dálky zněli kroky, nejspíše avatarů.
"Vylezte mi na záda" řekl tiše a my ho okamžitě poslechli. Potom Lambrax proběhl chodbou určenou pro draky, až se dostal do chodby, které končila u brány. Tam čekali první avataři a domlouvali se, jak dál postupovat. Drak jimi prostě proběhl, až krev stříkala všude kolem. Venku rozepjal křídla a vzlétl k obloze. Držela jsem se jedné obrovské šupiny a bála se, aby se ta velká potvora vše nerozmyslela a nesetřásla nás ze svého hřbetu. Dolétli jsme za nejbližší les a tam drak složil své tělo opět na pevnou půdu. Pokusem o legantní skok, jsem se dostala na zem a došla k jeho hlavě.
"Děkujeme za záchranu"
Drak vycenil zuby v něčem, co byl nejspíše úsměv "Při letu jsem viděl svou pevnost a nerozhodl jsem se špatně, všechno bylo mrtvé. Mám ale i jiné pevnosti, kde by ještě mohl být život."
"Ted musíme ale pokračovat v cestě, ještě jedna zastávka a máme vše co potřebujeme. Tvoje pevnosti navštívíme potom."
Čekala jsem, že se se mnou začne dohadovat, ale zatím to vypadalo, že mě poslechne. Znovu jsme zaujali místa na drakově hřbetu a vyrazili na cestu.

10. Pekelné kopce

16. září 2018 v 19:55 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Mířila jsem do ložnice a kroutila hlavou nad vlastním plánem. Už ale bylo pozdě na to, abych si něco rozmýšlela. Místo toho jsem si rukama urovnala kožené pásky, které nahrazovali oblečení. Tedy, pouze ty nejnutnější části. Moje ňadra byla zakrytá jen z poloviny a můj klín, díky stříbrným ozdobám, spíše pozornost přitahoval, než odrazoval. Uhladila jsem si ještě dlouhé černé vlasy a zaklepala na těžké dubové dveře. Ty se sami od sebe dali do pohybu a okamžitě mi uvolnili cestu k mému cíli. Vstoupila jsem do prostorné ložnice. Všechno bylo v tmavých barvách. Na prostorné černé posteli ležel Beliar. Málem jsem se otřásla potlačovaným hnusem a nenávistí. Nakonec jsem se ale přemohla dost na to, abych se usmála a pomalu se začala blížit k jeho posteli. Démon vstal a položil ruce s dlouhými drápy, na mé boky. Políbila jsem ho na krk a pokračovala se svými ústy směrem dolů. Už jsem se málem dostala k rozkroku, když mě se smíchem popadl a hodil na postel. Hned se ale ke mně přidal i on. Ted už jsem ale cítila jeho vzrušení, a to i přímo v mém rozkroku.
Reklama
**
Otevřela jsem oči a pohlédla na druhou stranu postele, kde jsem očekávala Beliara, ale ten už byl pryč. Usmála jsem s a znovu se oblékla. U dveří jsem pozdravila stráže a šla dál temnou chodbou. Můj plán se vydařil. Pohostinství temného města jsme využívali už tři dny. Nastal ale čas, kdy opět vyrazíme na cestu. Došla jsem do hlavního sálu, kde již byli připraveni koně a zásoby na další pochod.
**
Po dvou dnech cesty jsme se pomalu blížili k další překážce na naší cestě. Pekelné kopce byla planina s vysokými sopouchy, které chrlily nebezpečný plyn, ten byl jedovatý i pro upíry a démony. Naše jediná možnost byla magie, co by nás v čas upozornila ale ta by k nám přitáhla i avatary a my si stále nebyli jistí, že bychom je dokázali porazit. Seděli jsme na okraji zrádné planiny a přemýšleli. Později jsme se rozhodli a zvolil cestu riskování. Hledali jsme změny, které by nasvědčovali brzkému oblaku plynu. Procházela jsem právě kolem jednoho z nich, když se kolem mě rozeznělo zrádné syčení. Zastavila jsem se a čekala na křeče, krvácení nebo něco podobného. Nic z toho se ale nestalo. Ohlédla jsme se za sebe, Beliar, Belial ani Vonorie nevypadaly, že by se chystali umřít na otravu plynem.
"Takže šlo pouze o pověru?" zeptal se Beliar opatrně,
"Ne, to tedy nešlo" ozvalo se nad námi. Přímo nad našimi hlavami se vznášela okřídlená bytost, napůl žena a napůl pták. Harpyje zavřískla a napadla Beliara. Démon uhnul jejím drápům a sám po ní sekl mečem. Skočila jsem a chytila tu příšeru za nohy s dlouhými drápy. Harpyje stačila ještě naposledy zavřísknout, než jsem jí hodila do jednoho ze sopouchů. Vyšlehly modré plameny a vzduch naplnil pach spáleného masa.
"Pekelné kopce tedy nebyli pojmenované podle plynu ale podle harpyjí" řekla Vonorie pobaveně.
"Byla tu jen jedna" řekl Beliar a vyrazil dál.
"Ticho ty rohatý blázne" křikla Vonorie a ukázala k severu. Tam se objevil obrovský černý mrak, který se pohyboval velmi rychle a přímo k nám.
"Ona nevřískala jen tak, volala své sestry." můj hlas zněl slabě. Tohle hejno by nás mohlo všechny povraždit.
Belial pozvedl ruce, ale hned je dal zase dolů. Nejspíše na několik vteřin zapomněl na avatary a chystal se použít magii. Zamlouvalo se mi, že nejsem jediná, kdo na ty bílé šmejdy zapomíná. On ale svým omylem nestačil rozpoutat něco horšího.
Rozběhli jsme se a doufali v nenápadný útěk. Hejno se naštěstí pustilo špatným směrem.
Nakonec jsme se tedy dostali až na druhý konec a sedli si na prašnou zem. Vonorie došla až ke mně a přejela mi rukou po nohou, až se dostala k rozkroku, a nakonec až na břicho. Potom zvolala
"Alio, ty si těhotná!"
Předvedla jsem dokonalý nevěřícný úsměv
"To není možné, muže jsem měla před několika málo dny"
Beliar k nám okamžitě přišel, přesně jak jsme s Vonorii naplánovali. Okamžitě mě poučil o magii, která rozpozná těhotenství, již po pár dnech a složil Vonorii kompliment, k jejímu skvělému magickému umění. Potom s úsměvem odešel.
Naklonila jsem se ke svojí spojenkyni "Děkuji ti, tohle divadlo se nám opravdu povedlo".
Za pár hodin jsme se opět dali na cestu a netrvalo dlouho a viděli cíl, bílí palác.

9. Zpátky do temnoty

12. září 2018 v 15:53 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Pořád jsem se dostávala z útěku od vesnice, která patřila k mému, již neexistujícímu, panství. Na krátký čas jsem se opět stala vládkyní, ale nyní vše skončilo. Já a Vonoria opět na cestách a opět tápající po Tartaru. Z pochmurného přemýšlení mě ale vytrhl pohled na černé věže, které před námi vypluli na horizontu. Ohlédla jsem na svou přítelkyni a v její tváři viděla úsměv.
Reklama

Milena seděla v pevnosti a snažila se dokončit svůj vynález. Malá soška z černého dřeva, měla podobu člověka, který se svíjel bolestí. Nešlo ale o pouhou výzdobu ale o nový způsob, jak zabít tu upírskou mrchu. Mileně se zatřásli ruce vztekem, až musela sošku položit na pracovní stůl, aby jí nerozbila.
Nakonec její kouzlo vezme Alie smysly a udělá zní trosku. Potom už bude lehké, jí zabít.

Blížila jsem se k městu a přemýšlela, jak nás mohou temní elfové uvítat. Samozřejmě, že jsem byla i jejich královnou ale stále si zachovávali jistou volnost. Existovala ale i druhá možnost, tito temné elfov nás vůbec nemuseli znát. Došli jsme na dohled hradeb a stráží na bráně, když jsme slyšeli bezpočet natahovaných lan, jak se dávali do provozu různé válečné stroje. V Tartaru jste nejspíše museli čekat úplně vše, když se celé město bálo dvou žen. Nakonec jsem ale, přes to všechno, slyšela výkřiky "Alia". Rozhodně to tedy, nevypadalo, že by o mě nikdy neslyšeli. Po pár minutách se černá brána otevřela a k nám vyjížděl temný elf na černém koni. Jeho zbroj vypadala spíše jako ozdoba než něco, v čem by mohl vyjít do bitvy. Každé jeho gesto vypadalo, jako by dodržoval nějaký rituál. Sesedl z koně a klekl si přede mě na zem. Vonorii věnoval asi tak stejnou pozornost, jako by se jednalo o nějaké zvíře, které stejně nechápe, co se kolem něj děje.
"Jsem Nardol, jsem tu, abych splnil každé vaše přání."
Dala jsem mu ruku na pravé rameno a naznačila mu, aby vstal.
"Děkuji za přivítání, chtěla bych pouze mluvit s vaším vládcem"
Nardol okamžitě přikývl a společně jsme vyrazili. Až u brány jsem si všimla, zmizelého koně. Zvíře nejspíše poslechlo nějaký nenápadný pokyn a samo se vrátilo do stáje.
My jsme tak, po vlastních nohou, následovali svého průvodce. Město temných elfů ale toho nabízelo tolik, že bychom jej jen velmi neradi prošli rychlejším způsobem. Hlavní silnice se vinula jako had kolem budov. Temní elfové, stejně jako upíři, dávají svým domům větší péči než smrtelní lidé, Nikde jste tak neviděli pouze hranatou chatrč ale jedno umělecké dílo vedle druhého. Bohatí obchodníci si stavěli okázalé věže, obytná horní patra tak navazovala na jejich obchody. Chudší obyvatelé ale ze dřeva a kamene vytvořili budovy stejně působivé. Pohlédla jsem na stáje, postavené do podoby koňské hlavy. Dobře, tak tohle už bylo trochu moc ale i tak to vypadalo dobře.
Po tomto divadlu jsme se dostali k tomu nejlepšímu, k paláci panovníka. Soustava věží byla protkána obřími sochami trpících lidí. Jejich mučená těla se ovíjela kolem věží, ústa otevřená v němém výkřiku plným bolesti. S úsměvem jsem prošla branou, hned za naším průvodcem. Ocitli jsme se v rozlehlé černé chodbě. Ušli jsme ale jen pár kroků, než jsem se zastavila a zůstala hledět na podlahu. Pod povrchem, který připomínal sklo, byla těla lidí i elfů. "To je sklo?" zeptala jsem se rychle. Průhledný materiál působil dojmem, jako byste zastavili vodu. Těla se vznášela v křečích a velmi zajímavých polohách. Jedna žena měla ruce zdvižené, jako by chtěla prorazit bariéru a dostat se k nám. Náš průvodce se zastavil. "Ano, výtvor našich nejlepších umělců. Skláři, čarodějové i sochaři spolupracovali na této podlaze. Ta těla jsou pozůstatky bláznů, co se postavili do cesty naším panovníkům"
Přikývla jsem a mlčky pokračovala v cestě palácem. Průvodce se zastavil u dvoukřídlé brány a zaklepal. Dřevo se dalo do pohybu i když nikde nebyli vidět sluhové. Nám se ale tak otevřel pohled na rozlehlý sál z černého mramoru, kterým se jako žíla táhl rudý koberec.
Ten největší šok mi ale přivodil až pohled na panovníky. Čekala jsem krále a královnu z národa temných elfů ale místo toho, přede mnou na černých trůnech seděla dvojice, velmi povědomých, mužů.
"Jsme rádi, že se opět setkáváme Alio" pronesl rohatý démon.
"Co tady dělá král lidí?" zeptala jsem a snažila se skrýt překvapení.
"Ted už máme jména, Beliar a Belial, lidem už dávno nevládnu. Časy v Aganty už jsou dávno za námi"
Zasmála jsem se "Takže nic nebrání tomu, aby z nás byli přátelé?"
Belial se zasmál "přátelé asi ne ale spojenci ano"
"Tak to ráda slyším, za tím jsem sem přišla." Potom jsem bratrům řekla vše o Tartarov plánu, jak se dostat zpět mezi živé.
Beliar se usmál "Máme tedy opustit svou říši a plahočit se touto nebezpečnou krajinou? Za to chceme ještě něco?"
Zamračila jsem se "Něco víc, než druhou šanci nahoře?"
"Ano" odpověděl rychle Beliar "Chci tebe za manželku a za budoucí královnu."
"souhlasím jedině v případě, že vyrazíte s námi a později se k nám temné elfové připojí"
Oddychla jsem si, když oba bratři souhlasili a my se mohli začít připravovat na cestu.





8. Menší podraz

10. září 2018 v 12:10 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Area seděla v jeskyni a přemýšlela. Dryád zbývalo už jen deset, jak s tímhle mohou postavit Alie a vyhrát? Jak se vůbec mohla ta bestie objevit i tady? Zbytek dryád uprchl až do Tartaru, aby přežil a mohl v tichosti oplakávat královnu, která jim měla vládnout až do konce času. Místo toho museli uprchnout sem. Deset žen, které se snažili přežít další den. Původně jich byla stovka ale neustálé boje je dohnali až na pokraj vyhynutí. Area s povzdechem mávla rukou a ze země před ní vyrostl malý stromek. Pohladila jeho zářivě zelené listy a pohlédla na východ z jeskyně.



"Vůdkyně, našla jsem něco, co vás potěší" řekla Milena a vtančila dovnitř. V rukou nesla luk, ale vypadala šťastně, jako už dlouho ne. Area se snažila o úsměv, ale nakonec to vzdala, uhladila si kudrnaté zrzavé vlasy a připravila se na nové zprávy. Milena se ale usmívat nepřestala. Místo toho se otočila k východu a mávla rukou. Do místnosti přišel vysoký a svalnatý muž, který vypadal jako člověk, až na špičaté uši a zlaté oči. Neznámý místo pozdravu pozvedl ruce, ve kterých držel flétnu. Přiložil jí k ústům a jeskyní se rozlehla zvláštní melodie. Area cítila, jak celé její tělo prostupuje magická síla. Prostor kolem nich náhle zalilo zlaté světlo. Dryády ale cítili, že to není špatné znamení. Světlo zmizelo a Area hleděla na mladou dívku, se stejně zrzavými vlasy, jako měla i ona sama. Právě poprvé viděla svou dceru. Obě dvě se podívali k východu, kde stála Milena i se svým, právě narozeným, synem. Area se rozesmála "Vrátil se k nám satyr a my konečně můžeme pomstít naši královnu. Pomstíme se, vrátíme náš národ na zem a zabijeme Aliu"




**



Seděla jsem ve spojí nové pevnosti a těšila se z něčeho, co již dlouho nebylo mojí přirozeností. Dlouho byla moje úloha poněkud jiná, nyní jsem ale byla opět královnou i když má říše byla velmi malá. Skřeti se opravdu snažili i když se ukáže až časem, jestli se jejich milostné hry setkali s úspěchem. Ženy z vesnice byli svázané, v domech, které jim ještě před pár dny patřili a léčili si rány. Skřeti se drápy, zuby i údy dostávali do jejich těl a nechávali na nich hluboké rány. Ovládali ale i léčitelství, a tak se postarali o to, aby jejich oběti přežili. Přemýšlela jsem, z čeho mohli vyrobit svoje masti a léčivé přípravky. Kolem rostla jen tráva.

"Alio, nemůžeme tady už dál být" zazněl hlas za mými zády. Otočila jsem se a spatřila návštěvnici, co mě vytrhla z přemýšlení "Vonorie, proč se tady plížíš?"

Šamanka si odkašlala "Přemýšlím, jak ti připomenout náš úkol"

"To mi nemusíš připomínat, brzy znovu vyrazíme" odpověděla jsem rychle.

Vonorie mě pohladila po ruce "Společně bychom mohli odejít z Tartaru"

"Stali se z nás tedy přítelkyně?" zeptala jsem se opatrně. Dělo se tady něco zvláštního.

"Vypadá to tak" odpověděla Vonorie a začala se šourat dál. Po pár krocích zmizela za rohem.

Vyšla jsem ven a hleděla na domy kolem sebe. Skřeti nebyli žádní zdatní stavitelé, ale rychle vštípili ulicím svůj vlastní vkus. Z oken domů se ozýval křik otroků a na cestách se válela špína.

Musela bych stvořit jiné obyvatele, aby se z vesnice stalo honosnější místo. Z přemýšlení mě vytrhl příchod skřetího vojáka "Vznešená, k bráně přišel muž a říká, že vás zná"

Nevěřila jsem jeho slovům ale i tak jsem vyrazila k bráně a snažila se vzpomenout na to, kdo by mě tady mohl hledat. Nakonec jsem stanula před vchodem do vesnice. U skřetích stráží stál muž v hnědém dlouhém plášti. Nevypadal jako posel od Tartara, jeho vzezření značilo spíše nějakého tuláka. Šedivé neupravené vlasy spadaly téměř až ke světle modrým očím. Něco se tady ale přeci jen stalo, ten muž mi byl podivně povědomý. Nešlo ale o příjemné setkání, moje tělo ovládl podivný neklid. Neznámý ale nevypadal nebezpečně, tak jsem řekla strážím, aby jej zavedli do jednoho z domů. Skřeti nechali nejbližší dům u brány vyklizený, aby sloužil pro podobné účely. Nikdy se ale nepočítali s tím, že bych výslechy dělala přímo já. Musela jsem tomu muži ale věnovat větší péči, abych zjistila, co se tady děje.

Proto jsme stáli v malé chatrči a hleděli si do očí.

"Co si zač?" přišla má otázka.

"Ty to nevíš? To tě démoni tak zkazily?"

Zasmála jsem se "Démoni mě nezkazily! Odpověz na otázku nebo poznáš, co všechno umím"

Tentokrát se zasmál muž, ale byl to chladný a nepříjemný zvuk. Opět mi ale něco připomínal.

"Nejsi nic jiného než zvíře. Bestie, která musí být zabita a vymazaná z historie"

"Na tuláka si nehorázně drzý"

"Nejsem tulák ani nějaký patolízal, co ti bude ležet u nohou. Jsem lovec upírů a chci napravit jednu starou chybu"

"Už si mě chtěl někdy zabít?" zeptala jsem se a rychle přemýšlela. Zabít mě chtěli už tisíce lidí.

"Chtěl jsem tě zničit hned, jak si se dostala z vlastního hrobu, ale tvoje matka tomu dlouho bránila."

Zakroutila jsem hlavou " To bylo před stovkami let, dříve, než si se narodil"

Muž se zasmál "Alio, ty opravdu nic nevíš. Já jsem tvůj otec"

Okamžitě mi všechno došlo. Nejdříve mě chtěla zabít matka a teď i vlastní otec. Pozvedla jsem ruce a tmou prolétli plameny. Můj otec se kouzlu vinul rychleji, než by měl být člověk schopný.

Potom odněkud vytasil meč a vrhl se proti mně. Vyslala jsem další proud plamenů, ale čepel zbraně všechno vstřebala. Vytasila jsem vlastní meč a spustil se velmi neobvyklý souboj. Ten ale přerušil příchod skřetích stráží "Vznešená, jsou tu avatáry"

Náhle všechno spolykali plameny a dům se rozlétl na kusy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem na zemi, uprostřed spálených trosek. Kolem mě leželi zbytky skřetů, nikde ale tělo mého otce. Hned mi tedy bylo jasné, že se ještě setkáme ale tentokrát, ho zabiju.

Hradbami pevnosti otřásl další výbuch, ale tentokrát byl dílem avatarů.

Rozběhla jsem se k hradbám, vyběhla po změti dřeva, která měla představovat schody a pohlédla z hradeb. Bledé postavy se hnali po planině a svou mocí se snažili dostat přes palisády. Bílá kůže avatarů přímo zářila a jen podtrhovala modrou runu, na jejich čelech. Samozřejmě cítili moje kouzlo a snažili se dostat k jeho zdroji. Tím jsem ale opět byla já. Vše ještě podtrhl výkřik "jdeme si pro tebe". To Legie ohlašovala svůj příchod. Doufala jsem, že se tady ta mrcha neukáže, marně. Rozhodně jednou přijde den, kdy jí tu její šerednou hlavu useknu, jen jestli to bude dnes.

Pohlédla jsem na zástup bledých bojovníků. Kouzlo už jsem použila a přilákala je, mohu tedy magii opět používat. Pozvedla jsem ruce a proti avatarům vyšlehly plameny. Legie se rozesmála a roztrojila se. Skřeti pozvedli luky a zasypali je šípy. Netrvalo dlouho a před palisádami ležela spousta pobitých nepřátel. Neustále ale přicházeli další a další.

Otočila jsem se směrem k vesnici a hledala pohledem Vonorii. Nakonec jsem jí opravdu našla a sama se ke mně blížila. "Co to zase provádíš?" zakřičela na mě vztekle

"Nedělej ze mě hlupáka, snažím se abychom přežili"

Vonorie srazila na zem skřeta, který nestačil včas uhnout "Čím více používáš magii, tím víc těch šmejdů přijde."

"To máme zase utéct?" zakřičela jsem tentokrát já.

"samozřejmě, nepodceňuj Legii."

Zaklela jsem a rychle se rozhlížela kolem sebe.

Museli jsme nějak odvést pozornost Legie na něco jiného.

"Skřeti, zaútočte vším, co má nohy. Vyjděte před bránu a zabijte je všechny!"

Nejbližší skřet začal okamžitě protestovat. "To je sebevražda, všechny nás pozabíjí."

Rychle jsem se ohnala mečem a jeho šeredná hlava spadla do prachu. Zbytek jeho těla se ještě kymácel na místě, než také spadl.

Překročila jsem torzo, z kterého stříkala krev a podívala se na zbytek svých vojáků.

"Co se děje?! Potřebujete také useknout hlavu?!"

S tím se vše dalo do pohybu. Skřeti se chovali jako každé hloupé stádo, poslušně vyběhli před bránu a bojovali v bitvě, která se nedala vyhrát. Popadla jsem Vonorii za ruku a ukázala jí místo v hradbě, kudy se už avataři dostali téměř až k nám. Společně jsme vykopli poslední odolávající kusy dřeva a vyšli ven. Sice nebylo, kam se ukrýt ale avataři byli plně zaměstnáni skřety. Protáhli jsme se kolem hradeb a znovu pokračovali v cestě.


7. Skřeti

8. září 2018 v 11:14 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Po kouzlu Vonorie jsme se museli rychle dostat, co nejdál od vchodu. Rozběhli jsme se vstříc klamnému bezpečí. Tedy, moje společnice věřila tomu, že už opravdu budeme v poklidu pokračovat v naší cestě ale já jsem tomu nějak nevěřila. Jako by mi nějaký vnitřní hlas napovídal, že se ještě setkáme s velkými překážkami. Naštěstí pro nás, v dálce ležela pouze další lidská vesnice, takže nebylo nic jednoduššího než k ní zamířit. Pohlédla jsem na svou společnici a čekal na její názor. Dočkala jsem se ale pouze jemného přikývnutí, které mi ale bohatě stačilo. Naše kroky nás brzy zavedli mezi lidské domy. Ve vesnici nás čekala příšerná směsice lidské spodiny. V Tartaru nikdo nemohl očekávat knížata, která se svým dobrým chováním a oblékáním téměř přibližovala upírům. Místo toho se tu ale dali najít vyvrhelové. Zablešené trosky válející se ve vlastní špíně. Prošli jsme kolem ženy, která se snažila svádět muže i když z jejích úst se linul zápach, který by snad rozbil i víko od kanálu. Vonorii rozesmálo, když se místo na tu štětku muž obrátil na mě. Jeho bezzubý úsměv byl velice výmluvný ale moje zbraně také, takže nakonec neřekl ani slovo. Došli jsme až k náměstí. Tam ale nastal jeden velký problém. Očekávali jsme honosnější dům, kde by žil starosta nebo někdo, kdo tady v té žumpě má rozhodující slovo.
Reklama
"Je tady někdo, kdo má tento chlív na starosti?" zakřičela jsem nakonec a ohlížela se po lidech, co se plazili kolem nás.
Z jednoho domu, co vypadal stejně chatrně jako ty ostatní, vyšlo něco, co připomínalo napůl muže a napůl prase.
Tlustý muž, který páchl potem a levným alkoholem se dokolébal až k nám "Na vás jsme čekali, omlouváme se za to přivítání, ale nevěděli jsem o vás, až do poslední chvíle."
"Co se děje? Proč jste na nás čekali?" zeptala se Vonorie
Muž si odkašlal i když to spíše znělo jako ucpaný odtok kanálu. Po dalším zabublání řekl jen
"Blíží se k nám tlupa skřetů a hodlají celou vesnici zničit."
"A co mi s tím máme, co společného? Vlastním starostí máme více než dost" odpověděla jsem rychle. Nikdy by mě nenapadlo, že budu zachraňovat nějaké stádo lidí. Potom mě ale něco napadlo a pokusila jsem se na tváři vykouzlit milý úsměv "Pomůžeme vám, když nás ubytujete a dáte nám zásoby na cestu."


**

Metatron seděl na svém trůnu a hleděl na svět pod sebou. Elfům, trpaslíkům a lidem, se opět povedlo uhájit mír a světlo. Samozřejmě to bylo i s přispěním Metatrona a jeho andělů ale o tom většina lidí neměla ani ponětí a bylo to tak správně. Andělé byli pouze tichými strážci světla a dobra. Pokud by vystoupili do světa lidí, stali se modlami a vládci i když po tom sami nikdy netoužili. Lidé ale museli o svém osudu rozhodovat sami i když to byl právě Metatron, kdo jim tu a tam, někdy pomohl. Právě jako teď, když hleděl dolů a přemýšlel o bytosti, co se vymkla snad všem pravidlům. Alia se ocitla ve hře démona Císaře. Ten jí se svými sourozenci nechal pohřbít zaživa ale ona se vrátila mezi živé jako magií pozměněná upírka. Stala se postrachem, který vraždil dobro, stejně jako zlo. Nikdo si před jejími kroky nemohl být jistý. Porazila draka Lambraxe, a dokonce otevřela i Chrám moci. Dostala moc, kterou většinou disponují pouze sami bohové. Nakonec se ale rozhodla odejít do hor, potom ale její kroky zmizeli z povrchu zemského, což mohlo být předzvěstí toho nejhoršího, co se mohlo stát.

**

Já ani Vonorie jsme ty páchnoucí barbary nelitovali ale to se nám nehodilo do plánů. Tedy, moje společnice by klidně osadu ponechala svému osudu, ale já cítila šanci, co se jen tak nepustí. Místo toho jsem se tak odebrali do jedné z chatrčí. Smála jsem se lidské snaze tu hromadu bláta a shnilého dřeva proměnit na obyvatelný dům. Všude bylo množství výzdoby, která se snažila vlichotit vkusu upírů a démonů. Sošky ale byli křivé, závěsy špatně šité ale i snaha se cení. Rozhodně jsem chtěla jejich práci ocenit. Domluvili jsem se a pokračovali v jídle. Pohár přede mnou, lákal svou vůní a barvou. Až po okraj byl naplněný čerstvou lidskou krví. Napila jsem se a sledovala Vonorii, která byla náhle klidnější.
Druhý den jsme vstali z postelí a vyšli ven. Běžel k nám jeden ze strážců brány. "Skřeti! Už se blíží!"
Skřeti jsou na dohled, a tak přišel čas na moje představení. V lehké zbroji jsem vyšla před změť kmenů, co se jen s velkou dávkou fantazie dala nazvat palisádami. Skřeti sice měli luky i když nevalné kvality. Pohled na samotnou ženu, co vypadala z dálky neškodně, je ale dokonale rozhodil. Ty bestie neměli dost chytrosti na to, aby uvažovali rychleji než šnek. Nevěděli tak, co dělat, očekávali bojovníky, šípy, pochodně ale tohle opravdu nebylo v jejich plánech. Před hordu páchnoucích bestií si stoupl jejich vůdce. Netvor s obrovskou tlamou plnou zubů. Jeho mohutná postava byla zkřivená. Jeho rodiče byli nejspíše pokrevní příbuzní, což se u jejich druhu stávalo velmi často. Hrdě jsem pozvedla bradu a věnovala svou pozornost pouze jemu.
Došla jsem před něj a usmála se "Chtěla bych s vámi uzavřít obchod"
Skřet se hloupě zamračil, jak se snažil o něco, co jeho druhu nikdy příliš nešlo, přemýšlet "Chceme tu vesnici"
Vzala jsem do rukou meč a rychleji, než stačili ty hloupé bestie zareagovat, proletěla čepel vzduchem. Hned za ní následoval gejzír krve a useknutá hlava jejich vůdce. Z vesnice za mnou se ozval jásot. Pozvedla jsem tu šerednou věc za vlasy a ukázal jí skřetům. "Podle zákonů vašeho národa, jsem vaše nová vládkyně."
"Tou můžu být i já" ozvalo se z davu a do popředí vstoupila skřetí žena. Vypadala spíše jako parodie na elfku. Postavu měla útlou, svalnatou a poněkud křivou. Ty nejhorší škody ale byli napáchané v její tváři. Šikmé a světle modré oči byli nestejnoměrné a ústa bez rtů vypadala jako jizvy po zásahu mečem.
"Zabiju tě ty pijavice a budu novou vůdkyní" zavrčela vztekle.
Nečekala jsem na její útok. Stačil jediný pohyb rukou a nad ústy měla jedna další. Z její tváře vystříkla krev a šeredná hlava se rozpadla na dva kusy. Kopla jsem do její mrtvoly a otočila se k tlupě skřetů.
Do popředí se vploužil další skřet. Myslela jsem si, že jde o vyzyvatele, co si myslí, že mě porazí ale brzy mě vyvedl z omylu.
"Co ale bude s naším zabíjením lidí?"
Můj smích se rozlehl bitevním polem. "Neřekla jsem nic o tom, že byste neměli pokračovat" Můj pozvednutý meč dal bestiím jasný signál. Prohnali se kolem mě i když se mojí osobě vyhnuli velkým obloukem. "Muže a děti pobijte, ženy ale znásilněte a oplodněte. Musíte zvýšit svoje počty."
Sama jsem si ale chtěla užít trochu zábavy. Vyrazila jsem za skřety a užívala si nevěřícně tváře vesničanů, než jsem je rozseknula svým mečem.

6. Andělé

6. září 2018 v 18:21 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Opatrně jsem našlápla a vyhnula se kusu skály, který trčel zpola opracovaných stěn jeskyně. "Kdo tohle mohl postavit?" zeptala jsem se naštvaně. "Měla by si být ráda, že tady ty chodby jsou, jinak by to znamenalo naší smrt. Doufám, že si se poučila a příště mě budeš poslouchat" odpověděla Vonoria. Její hlas přetékal vztekem, který se ani nesnažila zakrýt. Ode mě ale žádná odpověď nepřišla. Samozřejmě že měla pravdu a já se zachovala jako malé dítě. Můžu ale něco takového přiznat? To rozhodně ne, to by byl důkaz slabosti. Přeci nejsem nějaká vesničanka abych se zalekla a sypala si popel na hlavu. Místo toho jsem se tedy věnovala chodbám, které se různě klikatily, a nakonec vyústily v rozlehlý sál. Ten už dával jasně najevo, kdo ho vyrobil, trpaslíci. Společně s šamankou jsme sešli krátké schodiště, které rozhodně nebylo vyrobeno pro někoho naší výšky a dali se na průzkum malých domů. Vše v podzemí bylo vyrobené z kamene nebo kovu. Nenáviděla jsem ten jeskyní mor, co se všude rozlezl. Trpaslíci se jako jedovatý plevel množily ve skrytu hor a zabírali jeskyně i hluboké propasti. V době válek se zbaběle ukryli a nejhorší časy přečkali. Lidé je obdivovali a jedině elfové prohlédli jejich hru, a to jim vyneslo jejich nehynoucí nenávist. Jedno jsem jim ale musela přiznat, v práci s kamenem nemají konkurenci. Prošla jsem kolem řady soch až k velké podobizně anděla. Minula jsem jí a razila si cestu sutinami až k nejvyšší budově. Trpaslíci zde postavily palác, která byl jako samotní trpaslíci. Nízký ale rozložitý, byl vyrobený tak aby přežil stovky let. Což se mu asi nejspíše podařilo, podle prachu okolo. Otevřela jsem mohutná ale již časem zničená vrata a vešla dovnitř. První, co mě udeřilo do očí bylo matné světlo. Trpaslíci zde nechali růst nějaký hnědý mech. Ten vydával matnou záři, ta se ale zrcadli rozlévala do všech koutů. Celý sál tak byl dobře osvětlený a nechával viděnou krásu soch a dalších ozdobných prvků. Minuli jsme řady podobizen válečníků a válečnic. Nakonec jsem viděla dalšího anděla, tentokrát měl tvář ukrytou pod štíhlýma rukama. Něco takového bych ráda měla u sebe v paláci. Chodbami se rozléhali naše tiché kroky a klepání Vonoriiny hole. Jinak všude bylo ticho a pusto. Šamanka poklepala holí na podobiznu anděla a řekla jen "skvělá sochařská práce." Dál jsme prošli do menší ložnice, kde do sebe, komicky zaklíněné, leželi dvě trpasličí kostry. Jejich nepřítel je chytil přímo při milostném aktu. Usmála jsme se a jemně do koster strčila. Kosti se okamžitě dali do pohybu a rozpadli se. Co je ale vlastně zabilo? Trpaslíci byli udatnými bojovníky a patřili k druhým nejlepším, těmi nejlepšími byli samozřejmě moji upíři. Nikde ale nebyla žádná další těla. Vydali jsme se na zpáteční cestu z velkého paláce. Kráčela jsem po precizně vytvořených schodech, když můj pohled sklouzl po řadě soch. Něco mě na nich upoutalo ale nemohla jsem najít žádný problém. Válečníci byli na svých místech, jejich společnice také. Pořád ale můj pohled poutali a já se nemohla otočit a nechat je za sebou. Vonoria si mých pohledů všimla a také je začala zkoumat. Ťukání její hole mě pomalu dohánělo k šílenství, ale nechala jsem to bez poznámky. Šamanka došla až k jednomu podstavci, kde chyběla socha. "Co tady stálo?" zeptala se mě rychle. Pokrčila jsem rameny "Možná tam nikdy nic nebylo". Vonoria ale zakroutila hlavou "není tu žádný prach, něco tu stálo.". Znovu jsem celou řadu přelétla pohledem a potom mě to napadlo "ten anděl, už tu není". Vonoria ale mé odpovědi moc nedůvěřovala "ten anděl byla jen obyčejná socha" znovu prošla po kamenné podlaze, na druhou stranu řady soch "nemohl jen tak odejít". Otočila jsem se ke dveřím a tam viděla našeho ztraceného. Anděl stál mezi dveřmi a vypadal jako by se připravoval ke skoku. Došla jsem k němu a dotkla se jeho tváře, kterou již nic neukrývalo. Obličej vypadal jako lidský, až na ústa. Mohutná tlama byla plná ostrých tesáků. Všechno ale bylo z kamene a působilo značně neživě. "Co to má být?" řekla jsem šeptem. Můj hlas se ztišil a já ani nevěděla proč. Otočila jsem se zpátky k soše a leknutím uskočila dozadu. Anděl se dal do pohybu a jeho tvář byla jen malý kousek od mého krku. Vonoria k němu došla a poklepala na něj holí "Zase je to jen kámen. Nejspíše se na něj musíme pořád dívat, jinak oživne a nepochybně nám půjde po krku." "Venku byla ale ještě jeden" vykřikla jsem a běžela k bráně. Na přístupové cestě stála socha anděl a měla nakročeno přímo k nám. Rychle jsem vrata zavřela a zajistila je závorou. Vonoria mezi tím hleděla upřeně na druhou sochu. Trvalo jen několik málo vteřin a na bránu něco začalo bušit. Pohlédla jsem na popraskané a časem zničené dřevo. "Tohle dlouho nevydrží, musíme se odsud rychle dostat". Šamanka něco vykřikla a světlo v sále prudce vzplálo. "Tohle je k ničemu, nedokázal ho zničit ani oheň ani blesky nebo mor" prohodila stařena a znovu na něj klepla holí. Brána se s posledním úderem rozpadla a já pohlédla do tváře anděla, která se v tu chvíli stala znovu kamennou sochou. "Musíme něco vymyslet a to rychle, nemůžeme tu přeci navěky stát a hledět jim do očí." šamanka ale moji poznámku přehlížela nebo jsem si to minimálně chvilku myslela. Později znovu na anděla poklepala holí a řekla jen "musíme odsud odejít, ale musíme se, co nejdéle dívat do jejich očí."- Začala jsem tedy couvat a snažila se ani nemrknout. Slyšela jsem, že Vonoria dělá to samé. Několikrát málem zakopla a zanadávala tak jadrně, že to dostalo do rozpaků i mě. Za pár minut naše kroky zazněli na schodech. Anděli jsme nechali za sebou. "UTÍKEJ!" vykřikla Vonoria a obě jsme se rozběhly ke schodům na druhém konci kamenného města. Hned jak jsme odvrátili pohled, rozlehli se pustými ulicemi desítky kroků. Otočila jsem se a málem vykřikla hrůzou. Za námi se nehnali jen dvě sochy. Ulice za námi byli plné andělů a všichni běželi za námi. Jejich mohutná křídla se roztáhla. Rychle jsme se dostali na začátek schodů a snažili se co nejrychleji dostat do dalšího patra. "NA STRANU!" vykřikla Vonoria a holí hlasitě udeřila do schodiště. Hned jak naše kroky dopadli na konec schodů, dali se jejich stupně do pohybu. Několik vteřin všechno zakryl oblak prachu. Potom jsem před sebou viděla jen neproniknutelnou hromadu kamenů. "Tak jaká jsem?" zeptala se pobaveně šamanka. "Ještě nejsme venku, tak chválu nečekej." odpověděla jsem jí odměřeně i když moji nenávist k ní vystřídalo něco jiného. Opravdu nebyla tak odpudivá, jak jsem zprvu myslela. Moje rozjímání ale přerušilo něco děsivého. Zdánlivě pevná hradba kamenů se dala do pohybu. Náhle se v prachu ukázala ruka anděla. Vonoria nemusela nic říkat a obě jsme se dali do běhu. Naše kroky hlasitě duněli pustými chodbami. Náhle mě ale do očí udeřilo světlo a my vyšli ze spletitých jeskyní. Vonoria znovu holí udeřila do země a vchod do podzemí se zasypal. "Myslela jsem, že tady nemůžeme používat magii?" zeptala jsem se jízlivě. "Musíme jen rychle odejít, dříve, než dorazí avataři" odpověděla žena a věnovala mi krutý úsměv. Rozhlédla jsem se a zahlédla hradby nějaké vesnice. Naše cesta nás tedy dovedla k další výzvě.

8. Rostoucí stroj

5. září 2018 v 16:23 | Václav Hess |  7. série
River seděla na terase a hleděla na rozlehlou planinu. Kdo by řekl, že si bude dávat čaj na staré Galllifrey ale nemohla tomu odolat. Pánové času byli právě na svém vrcholu a tak to bylo ideální místo i čas, kde mohla vyřešit jeden problém. Atlantida se rychle rozrůstala a i když měli technologii staré Gallifey, něco jim přeci jen ještě scházela. Měli jen velmi omezený počet fungujících Tardis a bohužel, nebylo tak jednoduché je vyrobit. Základ strojů cestujících prostorem i časem byla totiž organická část, která se musela pěkně postaru vypěstovat. Semena ale byla velmi vzácná a nacházela se pouze tady. River se nad tím znovu zamyslela a pohlédla do šálku s modrým čajem "Co v tom vlastně je?" zeptala se klidným hlasem.
Odpovědí byl smích jejího společníka "To se ptáš brzy, když už si to skoro celé vypila"
River Song se rozhodla neodpovídat. Sice by Jacka Harknesse ráda někdy zastřelila ale bohužel, nemohl regenerovat. Nepatřil mezi Pány času a ani tak úplně mezi lidi, co vlastně byl, to nevěděl asi ani on sám.
"Už si byla na plese?" zeptal se Jacka
River se znovu napila a položila šálek na stříbrný stůl. "Ano. na schodech jsem nechala střevíček a návod, kdyby byl princ natvrdlý"
"Třeba by sis mohla zatančit s mladým Doktorem" navrhl s úšklebkem
"A jeho manželka a dcery by mi potom utrhli hlavu" odpověděla pobaveně
"Já myslel, že si jeho manželka ty"
"Ted ne, v tomhle čase je u něj někdo jiný" řekla River už bez známek předchozího humoru
Jack to pochopil jako znamení aby také vstal a společně se vydali do ulic Galllifrey. Věděli přesně, kde by mohli najít semena, to ale nebyl jejich problém. Dostat se pod hlavní budovu, kde sídlí Lord President, to už byl problém
"Tak, kam půjdeme paní Songová?" zeptal se Jack
River Song ho obdařila vražedným pohledem "Ještě jednou mi řekni paní Songová a stáhnu tě z kůže"
Odpovědí jí byl smích "To už bych potom nesbalil žádnou holku."
"Ty už nesbalíš ani spacák, natož holku"
S tím prošli ulicí až k budově, která vypadala jakoby byla postavena z menších věží




River se zastavila před železnými dveřmi s číselníkem a nějakými znaky.
"Kde je návod nebo bezpečností pokyny?" zeptal se Jack
"Tím se nezdržuj, s návodem pracuje každý amatér" odpověděla rychle a zadala kod.
Mohutná vrata se dala do pohybu a River vylekaně uskočila, když se jí před obličejem objevila ruka sochy.
"Sakra, to jsou plačící andělé" řekl Jack a snažil se nespouštět pohled ze tří postav před sebou
"Nějaký nápad, jak kolem nich projít" řekla River
"Tak to tedy nevím" odpověděl její společník
Společně hleděli na plačící anděli. Tvory cestujícími časem a odvěké nepřátelé všeho živého. Prakticky šlo stále o sochy, které se ale mohli hýbat, když na ně někdo nehleděl. V takové chvíly se stávali nebezpečnými a přenášeli svou kořist pět v čase, tím se vytvořila energie, kterou se živili.
"Ty je budeš sledovat a já projdu kolem nich" navrhla rychle River Song, aniž by z nich spouštěla oči.
"Ale přidej narychlosti" odpověděl Jack.
River mu poklepala na rameno a vydala se na cestu. Andělé se naštěstí nacházeli pouze u vchodu ale chodba utápějící se v šeru, rozhodně nebudila dobré pocity. River se neustále ohlížela a u každého zvuku přemýšlela, jestli se za ní něco nehýbe.

**

Jack hleděl na Anděli a snažil se nemrkat. Náhle světlo zablikalo a celé děsivé sousoší se hnulo. Jack uskočil před rukou, která se náhle objevila přímo před ním. Světlo ale za pár vteřin zhasnulo, na mnohem delší dobu. Kapitán hlasitě zanadával a udělal dva kroky dozadu. Nenašla se ale žádná paže, která by jej chytila. Místo toho se světlo rozsvítilo a Jack stál na opuštěné chodbě, Andělé zmizeli.

**

River Song držela v rukou sonický šroubovák, to bylo to jediné co bránilo tmě, aby pohltila celý prostor. Světla se znovu rozzářila a Doktorce se částečně ulevilo.Jen doufala, že jejich kamení protivníci, jsou pořád na svém místě. nemohla se ale vracet a něco zjištovat. Místo toho se dál vydala chodbou. Semínka Tardis se v této době neochraňovala tak dobře, jako v minulosti. Pro pány času nebyl problém, rostliny pěstovat ale báli se aby tato technologie neskončila v nepovolaných rukou. River mlčky doufala, že andělé jsou tak jedinými strážci. Ze zvyku se otočila a zjistila, že kamení hlídači jsou postačující. Jeden z nich se totiž nacházel přímo za jejími zády a chystal se jí chytit. Jeho společníci se blížili za ním. River začala couvat a doufala, že se brzy dostane k cíli. Nakonec za zády nahmatala další dveře. Jak je má ale ted otevřít? Zamířila na ně sonickým šroubovákem a v tu chvíli, světla zase zhasla.

**

Jack běžel chodbou a snažil se najít River. Prázdná chodba rozhodně nebudila pocit klidu a pohody ale to jej jen hnalo k vyššímu tempu. Nakonec se dostal až ke skupince andělů. Sochy byli otočené zády a za nimi byla vidět hříva blond vlasů. Potom světla zhasla a andělé se dali do pohybu. Jack cítil jak ho jeden z nich, chytil za ruku. Hned potom zmizel.

**

River propadla otevřeným vchodem a tvrdě přistála na zadku. Rychle zamířila sonickým šroubovákem a vchod zase uzavřela. Kolem ní se rozlilo namodralé světlo. Otočila se uviděla nádoby, plné semen. konečně se dostal ke svému cíli. Nebyla tam ale sama.
"Zdravím tě River Song." pronesla žena v černém.
River se dostala z prvotního leknutí "Ahoj Tasho. Jak si se tady ocitla ty?"
Tasha Lem předvedla svůj typický úsměv. "Věděla jsem, že tady budeš a také, že budeš potřebovat mou pomoc, aby si se dostala ven."
"Mám tu sebou Jacka"
Tasha zakroutila hlavou "Toho přenesli andělé ale najdeš ho na těchto souřadnicích" a podala River malý útržek papíru. Potom jí podala i menší bedničku se semeny.
"Proč mi tolik pomáháš?" zeptala se River.
Tasha Lem zakroutila hlavou "Vše se dozvíš, až zazní labutí píseň"
"Pomůžeš mi ještě projít kolem andělů?" zeptala se River.
Tasha se usmála "Bude to trochu krkolomné. U vchodu už jsou stráže, stačí ale když se dotkneš jednoho z andělů a zavřeš oči. Potom se ale musíš vrátit pro Tardis".
River s poděkováním vyšla ven a udělala přesně, co jí radila Tasha. ….


7. Příliš málo dětí

3. září 2018 v 16:22 | Václav Hess |  7. série
Frederick Bode, které všichni říkali jen "Fred", se opřel o lopatu a rozhlédl se. Lidé se ted zajímají jen o malmény. Temná stvoření se vykradla neznámo odkud a napadala lidi. Fred se ale staral pouze o svou farmu a dobytek. Krav měl čím dál tím více a stejně tak i práce. Pohlédl na západ slunce, pozvedl lopatu a chtěl se vrátit zpět do domu, když jeho pohled zaujalo něco jiného. Krávy v ohradě se semkli do těsného kruhu, jakoby je měl napadnout nějaký dravec. Potom ale Fred změnil názor, bylo to ještě podivnější. Zvířata se jen nepostavila blízko k sobě, ona se hned v zápětí vyrovnala jako vojáci před bitvou. Na obloze se náhle objevil stříbrný disk o velikosti rodinného domu. Zablesklo se a krávy zmizeli. Fred se vylekaně otočil na místě a snažil se najít nějaké vysvětlení. Jeho zvířata ale zmizela stejně náhle, jako stříbrný kotouč na obloze.


**
River Song prošla Tardis a zaklepala na dveře, které nově nabrali zářivě neonovou barvu. Už asi začínala být stará ale z té barevné bomby, jí skoro boleli oči. Po druhém zaklepání se dveře otevřeli a ven vykoukl pestře pomalovaný obličej, její společnice. Gregorie zamrkala a vyšla na chodbu. Na sobě měla velmi těsné modré kalhoty, doplněné kouskem látky, kterému říkala top, asi jako jediná.
"Jak vypadám?" zeptala se vesele a otočila se na místě
River Song spolka první tři odpovědi a rozhodla se pro pokus o diplomacii "Dobře ale přidej k tomu bundu. Možná venku potkáme i muže." Nakonec to ale nevydržela ještě dodala "A líčení si příště nenanášej zednickou lžící."
Gregorie se zasmála a jako první vešla do ovládací místnosti.
River Song se podívala na monitor "Kde to vlastně jsme?" Pár vteřin bylo ticho, než se ozvala Tardis "Tam, kde je nás zapotřebí."
"Lepší odpověd by na skladě nebyla" zeptala se Gregorie
"Spoilery!" ozvala se Tardis a okamžitě se rozhostilo dokonalé ticho.
River už si ušetřila další otázky a místo toho otevřela dveře. Stroj času je vysadil na obyvatelné planetě, Gregorie se podívala na monitor "Je to Země"
"To je tedy překvapení" zahučela River zklamaně.
"Jen musíš vyjít ven" zazpívala Gregorie a baletním skokem se ocitla v trávě. River tak nezbývalo nic jiného, než jít za ní aby eliminovala případné škody.
Kolem nich se nacházeli tři farmy, které vypadaly tak na něco kolem roku 1900. Ohrada před nimi, byla sice prázdná ale jinak se všude pásli koně, krávy nebo ovce. U stodoly stál traktor rezavější než hříva Amy Pond.
Gregorie doběhla až k oprýskaným dveřím a zaklepala. River se okamžitě rozběhla za ní, ke dveřím se dostala přesně v okamžiku, kdy se otevřeli a v nich stál postarší muž, který si je měřil tmavýma očima.
"Jsem z Evropské Unie. Nedostal jste dotaci ale pokutu" řekla rychle Gregorie a zastavila jí až ruka River Song, co jí přistála na ústech. Dívka se sice snažila dál mluvit ale už tomu nebylo rozumět.
"Jsme od policie a vyšetřujeme …...ehm......jeden zločin. Nemůžu říct o co přesně jde ale neviděl jste tady něco divného" řekla Doktorka
Podrážděný výraz muže, se v tu chvíli úplně změnil. Na neoholené tváři se mu objevil výraz úlevy "Jsme Frederick Bode, majitel farmy. Nevím co všechno už víte ale před třemi dny se mi ztratily krávy"
"Někdo je ukradl?" zeptala se River
"To rozhodně ale nevím jak."
"Chcete tím říct, že jste u toho nebyl?"
Frederick se zamyslel "Celé jsem to viděl ale nechápu to. Jsem tu zvyklí na ledacos ale moje zvířata zmizela v oslnivé záři. Dalekové ani cyberlidé to nebyli. Tohle nebyli výstřely ale něco jakoby je přeneslo."
River se rychle podívala na manipulátor časového víru aby překontrolovala letopočet. Nakonec zjistila, že lidé už vědí o dalecích, cyber lidech i krampusech.
River kývla hlavou "Máme jeden nápad, jak by jsme ty zločince mohli chytit."
Frederick přikývl na souhlas a tak se dali do toho.

**

Fred naposledy pohlédl na malé stádečko krav a odešel zpět, do svého domu. Zvířata se líně pásla na zbytcích trávy, přesně uprostřed výběhu. Po dvou hodicnách, kdy se zvířata prakticky nehnula z místa, se objevilo zvláštní světlo a ohrada byla náhle prázdná. Frederick to celé pozoroval s úsměvem. Zatím se vše dařilo, tak jak chtěli.

**

River sledovala na monitoru Tardis, jak se zvířata dala do pohybu. Nejdříve se vznesla a potom se ztratila na palubě nějaké lodi.
"Půjdeme jim nakopat zadek?" zeptala se Gregorie vesele.
"Ne, jen jim připomenem, že Země není bez ochrany."
Potom se vydali na cestu. Tardis se nepozorovaně dostala až k obří lodi, která River něco připomínala. Pár minut to trvalo ale nakonec si vzpomněla, tohle je jeden z typů plavidel, co používali šediváci.
Tardius měla naštěstí dobré maskování, které tato lod nedokázala narušit. Nebyl pro ně problém, dostat se k lodi a potom do ventilace. Plavidlo bylo sice velké ale silně primitivní. Nešlo o bitevní lod ale pouze o nákladní.

**


River Song se protáhla ventilací až ke zamřížovanému otvoru. Gregorie zůstala v Tardis, kdyby nastal stav nouze. Bohužel šlo nyní o letopočet, kdy šediváci ještě nebyli jjeich spojenci a tak ani Doktorka nevěděla, jak by se zachovali, kdyby jí ted našli. existovalo to ale druhé riziko. Sama se s nimi měla setkat až v budoucnosti a každý přepis času, mohl být velmi nebezpečný. Existovali i pevné body, neměnné pilíře, na kterých stál samotný čas. River se protáhla úzkým tvorem a uslyšel nějaké hlasy. Našla menší prosklené místo a hleděla na to, co se dělo pod ní. Šediváci stáli kolem hnědo bílé krávy, která se zmítala v bolestech. Jeden z nich došel až ke zvířeti a uklidnil ho. Potom se naklonil k jejím zadním nohám a místnost naplnil dětský pláč. River s hrůzou viděla jak se šedivák otočil, v rukou držel zakrvácené nemluvně. Miminko mělo velké černé oči, jeho tvářička byla křivá, nos příliš velký. Uši byli dlouhé a svěšené. Šedavě popelavá kůže, byla posetá velkými hnědými fleky. Doktorka se musela otočit. Šediváci opravdu byli schopní, vytvořit jakéhokoliv křížence. Všechno jen proto aby jejich druh přežil. River přestala sledovat dění před sebou a vydala se na další cestu. Nakonec se dostala až nad laboratoř, která vypadala momentálně poněkud prázdně. Odklopila ochranný kryt a vyšla do místnosti. Opravdu tu bylo poněkud mrtvo. Šediváci ani v této době nepoužívali k zápisu papír, který byl na ně nejspíše příliš primitivní. River se ale neuměla dostat do jejich databáze. Všechny počítače, které našla, byli zablokované. Hledala dál, až našla jeden, co jí byl k dispozici. Rychle našla zápisy o klonovaní a genetické manipulaci. Šediváci nemohli klonovat sami sebe, kvli menší chybě v jejich genetické výbavě. River pročítala zápisy, až jí něco napadlo. V jednom vzorci našla menší nepřesnost ale nebyla si jistá, jestli opravdu může do jejich práce takto zasáhnout.
"Co tu děláte? Kdo jste?" ozvalo se za ní. River Song se otočila a spatřila menšího šediváka.
"Jsem Doktorka, byla jsem sem povolána abych vám pomohla s výzkumem" pronesla rychle a snažila se číst ve tváři bytosti před sebou.
"Máte pověření?" zeptal se vědec. River vše vsadila na jedinou možnost a ukázala mu psychopapír. Šedivákova tvář, bez výrazu, sice River trošku děsila ale nakonec se na tváři objevil úsměv. "Příště prosím počkejte na technického pracovníka.
River Song se omluvně usmála "Omlouvám se ale nadchlo mě zdejší vybavení."
Šedivákův obličej vypadal náhle opět trošku nedůvěřivě. "Tahle laboratoř je velmi špatně vybavená a celá tato lod je velmi předpotopní"
River v duchu zaklela "To právě myslím, zvenku to vypadá špatně ale laboratoř přece není zas tak hrozná."
Šedivák zakroutil hlavou i když zase vypadal o něco méně podezíravě.
Objevila jste ale něco zajímavého?"
River Song se dala do vysvětlování a ukazovala na monitor. Na konci ještě podotkla "pokusy na kravách by měli skončit. Země není úplně nehlídaná". Potom se omluvila a vyrazila zpět k Tardis.

**

Šedivák hleděl na záda River Song a přemýšlel, nad jejími připomínkami. Nakonec se otočil zpět k monitoru. Zvířata opravu nejsou to pravé, jejich genetický kod se příliš liší. Dostal se k lidským satelitům a hleděl na obraz pouště. Nakonec našel to co hleděla. Na prašné silnici jelo nějaké auto. To bude ono, přejdou k pokusům na lidech. Šedivák tiše poděkoval River Song a začal se připravovat na vyzvednutí Davida Pottera.



6. Čas funguje, prostor si dal pauzu

1. září 2018 v 16:34 | Václav Hess |  7. série
River Song si uhladila dlouhé blond vlasy a snažila se přistát s Tardis. Stroj času, měl podobu staromódní červené telefonní budky. Uvnitř se ale nacházelo, to nejlepší, co mohli páni času z Gallifey nabídnout. Páni času, starodávná rasa cestovatelů časem. River Song k nim patřila sice jen z poloviny ale i to jí stačilo, aby mohla cestovat časem i prostorem. Ted jí ale z přemýšlení vytrhl zvláštní zvuk.
"Co to bylo?" zeptala se neadresně.
"Už jsme na Atlantidě?" zeptala se Gregorie. Dívka s blond vlasy a lehce šíleným výrazem.
"To skoro znělo jako nějaký dinosaurus" podotkla pomalu River a bála se toho, aby se její obavy nevyplnili. Její manžel, který si říkal pouze "Doktor" už na dinosaury několikrát narazil. Více, než by bylo zdrávo a River, už ho v počtu těchto setkáních téměř dohnala.
"Trefila ses!". vykřikla Gregorie a otočila se tak rychle, až se její vlasy šlehli River přes obličej.
Doktorka jen zakašlala a chytila svou společnici za ruku "Nemůžeš se jen tak vyřítit ven"
"Ano, mami" řekl Gregorie jízlivě.
"Nejsem tvoje máma, tak mi tak neříkej".
Gregorie chtěla znovu něco namítnout ale přímo kolem Tardis se ozval další podivný zvuk a výkřik "HAAAARG!"
River doběhla k monitoru a podívala se ven "Venku je obr!" vykřikla překvapeně. Chtěla se podívat na svou společnici ale na místě, kde ještě před pár vteřinami byla, už bylo prázdno.
River obrátila svůj pohled k monitoru, at byli kdekoliv, právě zapadalo slunce.


**


Gregorie se rychle rozhlédla aby zjistila, co se tady děje. Náhle na ní padl obrovský stín, který prohloubil okolní šero. Přímo nad ní se objevila noha v obrovské , hnědé, kožené botě a došlápla jen několik centimetrů vedle ní. Otřes ale stačil na to, aby spadla na zem. Sedla si na zadek a hleděla na to, jak obr mizí za nedalekými kopci. Možná jí pád zachránil život, nebot přímo nad ní prolétl paprsek rudého světla.


**


River Song běžela za obrem, který nejspíš držel v zajetí Gregorii. Po pár krocích ale zůstala stát, když se před ní objevilo to nejpodivnější, co možná kdy viděla.
"To jsou Bradavice?" zašeptala šokovaně. Přímo před ní stál hrad, který jí byl až nebezpečně povědomý. Mohutné věže se zvedali daleko k nebi a světlo z oken vítalo nové návštěvníky. Potom jí pravda udeřila s elegancí beranidla. Tardis je sice přenesla v čase ale stále nejsou ve svém světě.


**


Gregorie se vyhnula dalšímu paprsku energie a rozběhla se co nejdál od podivného netvora. Slunce už zapadalo a tak zamířila k něčemu, co vypadalo jako chatrč na kraji lesa. Došla téměř k ní, když ze skrytu stromů vyšla skupinka lidí v černých pláštích, doprovázená obrovskými pavouky. Gregorie se rychle rozběhla na druhou stranu. Sice si nebyla jistá o koho se jedná. Muži v pláštích ale měli tváře zakryté maskami připomínající lebky, což nevěstilo nic dobrého.
**


River Song se blížila k hradu, když zjistila že je něco špatně. Několik oken bylo rozbitých.
Obr sice někam zmizel ale určitě nebude daleko.
Brána byla napůl otevřená, což by, vzhledem k pozdější hodině, opravdu neměla být.
Doktorka opatrně vešla dovnitř, když se ze tmy před ní ozvalo
"Stůj nebo tě zabiju!"
River místo toho udělala krok zpět a ukryla se za jedním z otevřených křídel brány.
Tmu ozářilo zelené světlo a zazněl zvuk, jako by se vzduchem řítilo něco velikého. Potom se ale vše opět uklidnilo.
River chtěla nahlédnout do chodby hradu, když se ve tmě venku ozvalo hlasité "Jéééé" a něco jí srazilo na zem. Potom se tichem rozlehl smích.
"Co to provádíš?" vyštěkla River Song a pohlédla na svou společnici.
"Jsem ráda, že tě vidím!" zakřičela Gregorie.
Chtěla říct ještě něco ale z chodby se ozval známý hlas "Tak se uklidníme"
"Že to nebyla ta přismahnutá pojízdná popelnice." řekla opatrně River.
"Ano, je to Davros" řekla Gregorie ale to už z brány vyjížděl stvořitel daleků.
"Co ty tu chceš?" zeptala se River.
Davros se usmál "Původně šlo pouze o experiment ale vyšlo z toho něco daleko důležitějšího. Potřebovali jsme získat novou technologii a dostali se sem."
"My jsme tady ale viděli cyberlidi." podotkla River.
"To je nemožné, přišli jsme sem, když Voldemort začal útočit na hrad. Dříve jsem se sem nedostali" odpověděl překvapeně Davros.
"Tak to máme problém" řekla Gregorie a ukázala do tmy před nimi. K hradu mířila armáda pavouků, smrtijedů a cyberlidí.
"Co budeme dělat?" zeptala se River směrem ke Gregorii, byl to ale Davros, kdo odpověděl. "Můžeme se navzájem všichni pobít, nebo spolupracovat"
"To se máme spojit s daleky?" řekla šokovaně River.
"Nadnesl jsem i možnost B ale ta se zjevně nezamlouvá ani jednomu z nás."
"Už vím o co tady jde" řekla Gregorie a na její tváři se rozlil úsměv. "Ty tvé popelnice tu nejsou, si tu jenom ty"
River Song pohlédla na Davrose, v jeho tváři se usadil zvláštní výraz. Nakonec se zasmála "Ty si sem nedostal zas tak plánovaně. Máme pravdu?"
"Ano, máte, ve všem" řekl Davros a ukázal jim rukou k bráně. "Mohli byj sme ted na chráněnější místo"
Všichni tři zmizeli v poloprázdném hradu. Studenti už dávno prostory opustili ale učitelé leželi mrtví na zemi. Bud je zabil Voldemort a nebo Davros.
"Ta armáda je moc velká, stejně to tady sami neubráníme" řekla River, když došli do velké síně.
"Ani nemusíme, stačí jen zprovoznit tohle" řekl Davros a ukázal na jeden ze stolů kolem nich. Tam ležela věc podobná sonickému šroubováků, jen o trochu větší. "Tu věc jsme vzali nějaké Tashe Lem, myslím že jí znáte"
River se něj opatrně podívala. Davros byl přeci u toho, když Tasha zemřela ale věděl nyní o tom? Chiméra se už stala nebo teprve stane? Davros měl štěstí, poučila se ze změn v čase a tak prostě bude potichu. Chtěla ale také zjistit, co se tady děje.
River pohlédla na Davrosův vynález. Potom vzala sonický šroubovák a dala se do opravy. "Není to nic velkého"
"Takže se dostaneme domů" zeptala se Gregorie.
"Ano ale ještě je tu jedna věc. Musíme příběh vrátit do původního stavu"
"Je to fiktivní, co chceš zachraňovat?"
"Budoucnost! Cyberlidé se sem dostali a měli k tomu důvod, chci ho vědět, kvůli bezpečnosti"
"Mohla to být náhoda, stejně jako u mě" řekl Davros.
"Odebral sis z mozku moc buněk, došlo k poškození" řekla River Song a zasunula dalecký přístroj do kapsy
"To v tvé kapse, je můj majetek" vyštěkal Davros
"A jí se s ním dostanu domů. Nechci aby si nás tady nechal"
"Máme dohodu"
River se rozesmála "Kolikrát si mě chtěl už zabít?"
"Nejsem jeden z tvých pejsků aby si mi dávala pokyny" zakřičel Davros
"Ne, ty si totiž daleko méně." odsekla River a levou rukou nahmatala dalecký stroj. Potom se rozhodla pro tu nejpodlejší věc, co kdy udělala. Popadla Gregorii za ruku a přenesla se z Bradavic.


**


River Song se objevila vedle Tardis. Za několik vteřin se vynořila i Gregorie.
"Kdy zjistíme, co cyberlidé chtěli udělat?"
River se usmála "musíme zpět na začátek" Potom vešli do Tardis a vyrazili.
Stroj času je přenesl zpět na setkání s Albusem Brumbálem. Nejpodivnější cesta, jakou kdy Doktorka podnikla. Z Tardis totiž hleděli na to, jak přepadli Brumbála a byli u toho, když pokládal malého Harryho na práh dveří. Potom se ale stalo, něco velmi podivného. Na cestě se objevila postava v černém. River vyšla z Tardis a pomalu šla k maskovanému cizinci.
"Ten dopis nech na místě" řekla rázně, až sebou postava vylekaně škubla.
Místo útoku ale cizinec pozvedl ruce a stáhl si černou kápi.
"cyberčlověk" řekla River a zamířila na něj sonickým šroubovákem. "Tohle mě nezabije" řekl tvor podobný robotovi
"Tohle ale ano" ozvalo se Gregorie a cyberčlověku urazila hlavu basellovou pálkou. River pohlédla na neobvyklou zbraň. Na dřevě byl nápis "Dobrou noc!"
"Dárek od Tardis" řekla jen Gregorie a vrátila se zpátky.


**


Gregorie hledělala střídavě na monitor nebo na River Song. Doktorka připojila hlavu cyberčlověka na Tardis, aby se mohla podívat na záznamy. Nakonec se otočila ke své společnici. "Cyber lidé dělali experimenty se svou databází a zbraněmi. Davros řekl pravdu, opravdu tu byli náhodou. Bojovali s daleky, když došlo k výbuchu jednoho z prototypů nové zbraně a to přeneslo skupinku cyberlidí sem. Zjistili kde jsou a chtěli se dostat zpátky. Davros nás ale trochu napálil. Jeho cesta tak úplně nebyla náhoda. Dostával se k databázi cyberlidí a našel chybu, která ho nakonec dostala sem. Bojoval v bitvě a po zmizení cyberlidí, se v tom začal šťourat."
"Dostaneme se zpátky my?" zeptala se Gregorii
River se usmála a Tardis vyrazila.