Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

Květen 2018

6. PODIVNÝ ZACHRÁNCE

Včera v 16:26 | Václav Hess |  Dranor
Elfka, Elborn i Galind procházeli mezi stromy. Nikde ale neviděli žádné nebezpečí. Skřeti museli být jinde. Blížili se k místům, kde se bestie ztratily. Bojovnice cítila magii, která opravdu vycházela za samotné země. Museli dorazit ke svému cíli. Elborn položil ruku na zem. Hledal zdroj, ale nenašel ho. Galind mezitím procházel mezi stromy. Jakoby se ho celá záležitost ani netýkala. Elfka prohlížela stromy, ale nemohla nic najít. Jako by se skřeti propadli do země. V tu chvíli ji ale něco napadlo. Otočila se k Elbornovi a vyrušila ho při hledání. Zeptala se, jestli tady blízko není nějaká skála, nebo cokoliv vyššího. Jen pokývl hlavou a ukázal pravicí mezi stromy.
Šli udaným směrem a zanedlouho došli k nízkému kopci. Spíše to byla vyvýšenina, i zde ale byla cítila magie. Elfka položila ruku na zem ale Galind ji za ni uchopil. Setřásla ho a vrhla po něm tázavý pohled. Neřekl nic, jen máchl kladivem a zarazil ho do země. Nechápala čeho chce dosáhnout. Bojovnice i stopař čekali, co se bude dít. Válečníkovo počínání ale brzy přineslo úspěch. Zem se na jednom místě po ráně kladivem propadla. Minotaurus dokázal najít něco co elfí stopaři míjeli. Příliš se soustředili na stopu magie. Stačilo pouze, aby někdo vchod zakryl dřevěnými prkny a hlínou.
Nepřátelé se ale museli ve své práci vyznat. Nikde nebylo vidět nic, co by vchod prozradilo. Galind kladivem zničil poslední část překážky a odhalil tak vstup do jeskyně. Chodba se stáčela doprava. Neviděli proto dál než pár kroků. Několik úderů srdce váhali. Minotaurus se ale opět ujal vedení a jako první vešel pod zem.
Chodba byla jen nahrubo udělaná. Strop byl podepřený trámy, které při každém kroku vydávaly podivné zvuky. Po pár krocích trojice zůstala stát. Před nimi bylo rozcestí. Dvě cesty, kterými se mohli vydat. Galind chtěl opět udělat první krok. Elfka ale nechtěla, aby převzal vedení. On byl jen voják, dobře vycvičené zvíře. Udělala proto krok před něj a šla chodbou v pravo. Elborn šel za ní. Nikdo nepřerušil ticho, které tu vládlo. Proto slyšeli každý pád kamene. Jejich kroky skončily v rozlehlé síni. Zdi se proměnily a vyhladily. Jako by zdejší místo vytvořil nějaký umělec. Pohlédla na rudé žíly na černém kameni. Nikdy předtím nic podobného neviděla. Cítila magii, která byla téměř všude. Přímo před nimi se v temnotě něco pohnulo. Galind pozvedl svoje kladivo.
Ze tmy vystoupila postava v černé zbroji. Obličej neznámého byl zakryt maskou a kapucí z tmavé kůže. Elfka pozvedla meč a čekala. Protivník připomínal elfa. Neslyšně přešel až k nim. Viděla jeho tmavé oči, které si prohlížely každého z nich. Stále ale nevěděli, co od nich chce. Neznámý pozvedl pravou ruku na pozdrav. Poté se otočil a ztratil se ve tmě. Několik okamžiků sledovali stříbrné trny, kterými byla kapuce posázená. Poté jej ztratily z dohledu.
Elborn jako první prolomil ticho. Chtěl neznámého sledovat. Bojovnice ale byla proti. Mohlo jít jen o past. Proto vyšli zpět na povrch. Co nejdříve pošlou zprávu králi. Musí se dozvědět o všem, co našli. Při pochodu zpět do Trojvrší si elfka všimla pohledu ve tváři minotaura. Tvářil se vítězoslavně, jako by vyhrál nějakou velkou bitvu. Tušila, co zlepšilo jeho náladu. Byl spokojený sám se sebou. Opravdu měli jiné myšlení než elfové. Nyní ale na tom byli ještě hůře než předtím. Nebyl důvod oslavovat, ani se radovat.
Elborn jako první vešel do města. Šli zpět do jejich pokoje. Elfka si sedla k malému stolku a napsala zprávu králi. Galind ji poté zanesl hostinskému. Měl ji dát nějakému poslovi, který ji co nejdříve doručí do Pevnosti Slz. Všichni se poté sešli zpět v pokoji. Nikdo z nich ale nevěděl, co dál. Mohli tu jen čekat na odpověd. Beze slov krále nevěděli, co dělat. Galind jako vždy jen seděl na zemi. Elfka a Elborn se domlouvali jen mezi sebou. Několik dní jen vyčkávali. Jako dravci kteří čekají až kořist příjde k nim.
Bojovnice seděla v pokoji, když přišel posel. Slyšela zaklepání a šla otevřít. Malý satyr s černou srstí přinesl pergamen. Rozlomila ozdobnou pečeť a přečetla zprávu. Na cestě do Trojvrší byla malá skupina vojáků. Měli počkat na jejich příchod a poté se vypravit znovu do jeskyně. O něco později dopis předala i Elbornovi. Galind je bude následovat jako vždy.
Po příchodů vojáků se urychleně připravili na další pochod. Královi bojovníci čekali před městem. Byla to jen stovka mužů s meči. Nikdo z nich ale nevěděl, s čím se můžou setkat v jeskyních. Proto doufali ve víc. Vyšli a hledali místo, kde Galind našel průchod do podzemí. Minotaurus je celou cestu vedl. Elfka pohlédla na Elborna a sledovala jeho úsměv. Musel poznat, jak jí společnost minotaura vadí, a bavil se tím. Zanedlouho dorazili k cíli. Vojáci krále jako první vešli do temné chodby. Při procházení si elfka všimla i elfího stopaře Bernora. Pozdravila jej a sama se protáhla průchodem. Sledovala muže před sebou. V podzemí bojovníci rychle ztráceli pojem o čase. Bylo těžké se tu orientovat. Zanedlouho dorazili do chodby, kde předtím viděli neznámého bojovníka. Nyní tu ale nikdo nebyl. Pozorně se rozhlíželi a hledali tajemného cizince. Dostali se ale příliš daleko od místa předešlého setkání.
Najednou se všude setmělo a slyšela pouze množství nohou kolem sebe. Kolem ní a společníků se musely pohybovat stovky vojáků, ale nechápala nic z toho, co se tu dělo. Elfům obvykle stačilo jen minimum světla, aby něco viděli. Zde ale spadla do dokonalé temnoty. Náhle se rozhostilo hrobové ticho. Nevěděla, jak dlouho trvalo, než se ozval první výkřik. Ten byl ale předzvěstí nejbizardnějšího boje, kterého se kdy stala součástí. Mířila svým mečem jen podle zvuků. Jednoho protivníka zabila. Za několik okamžiků málem jejím mečem zemřel Galind. Nakonec se opět rozhostilo ticho a bojovnice věděla že boj skončil. Zbyla jen ona, jediná. Musela ale najít cestu ven. Trvalo jen několik úderů srdce, než ji popadlo něco velkého a vleklo ji to jeskyní. Její meč pouze sklouzl po kůži nového soupeře. Brzy se dostali na světlo slunce a ona strnula hrůzou. To, co ji neslo byl velký bílý drak. Zanedlouho vylétl do vzduchu a odnášel ji od podivné jeskyně. Netušila, co s ní bude. Má být jeho svačina nebo se s takovým tvorem může nějak domluvit? Raději by byla pro druhou možnost.
"HEJ!" vykřikla, jak nejhlasitěji mohla, ale tvor ji buď neslyšel, nebo dokonale ignoroval. "Mohla bych s vámi na chvilku mluvit?" zkusila to poněkud slušněji a její přístup přinesl výsledek.
Drak se chystal na přistání. Slétl na mýtinu a stočil svou hlavu k jejímu obličeji. Viděla v jeho očích zvědavost. Jeho dech by ale porazil obra. Čekal, co řekne, a podle toho se k ní nejspíše bude i chovat.
"Jsem elfí bojovnice Selin. Děkuji za záchranu, ale co se mnou máte v úmyslu?"
Drak pohlédl na slunce a pomalu se nadechl. "Jmenuji se Lambor a pokud jde o moje úmysly rozhodně tě nechci zabít ani mučit. Můj rod má sice zlou pověst, ale někteří z nás bojují proti zlu, ve všech jeho podobách. Zachránil jsem tě před démony temného elfa a vrátím tě domů, pokud to budeš chtít. Zanesu tě na jakékoliv místo na hranicích elfí říše"
Několik věcí jí na drakových slovech zaujalo. "Proč mluvíš o temném elfovi? Nic takového v naší říši není."
Lambor vydal zvuk podobný smíchu a poté začal mluvit. "Temný elf? Ty jsi o něm ještě neslyšela? Elfové o sobě vědí asi méně, než jsem si myslel. Žije jeden příslušník vašeho národa, který se dal na cestu zla. Je možné, že ho nenajdete včas a bude to znamenat zánik vašeho národa."

5. KNĚŽKA

Neděle v 16:26 | Václav Hess |  Dranor
Dranor pomalu otevřel oči. Přímo nad sebou uviděl kamenný strop. Možná se mu vše jen zdálo a on spal ve svém pokoji. Otočil se a musel se chytit za hlavu, která ho neuvěřitelně bolela. Několik vteřin vůbec nic neviděl. Seděl a čekal, až se jeho pohled opět projasní. Když se tak stalo, uviděl před sebou ženu v bílých šatech, která rozhodně byla dračího původu, takže ten boj nebyl jen sen.
Žena před postel položila mísu s vodou a houbou mu začal omývat rány. Dranor jen seděl a čekal, co s ním dál bude. Služebná skončila a znovu se postavila ke dveřím. Tichým hlasem řekla pouze: "Přijde za vámi jeden z vojáků a vše vám vysvětlí". Potom se protáhla dveřmi, jakoby se ho bála a zmizela na chodbě.
Dranor si prohlédl místnost. Rozhodně to nevypadlao jako vězení, dokonce to bylo i lepší, než jeho vlastní ložnice. Postel byla velká, jakoby vyrobená pro něj na míru. Dranor ale věděl, proč to tak je. Dračí míšenci byli velcí a tak tomu odpovídala i postel, skříň i stůl blízko dveří.
Náhle se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel jeden za strážných. Jeho chování ale bylo až příliš přátelské, na to že chtěl Dranor zabít jeho krále. Voják se uklonil a začal mluvit. "Jsem Naldoron, jeden ze strážců krále. Lambrax by si s tebou chtěl promluvit, hned jak to tvůj zdravotní stav umožní. Nečekal, že v řadách trpaslíků najdeme někoho takového a chtěl by vám něco nabídnout."
Dranor pohlédl do jeho žlutých očí. "Jakou nabídku?"
Voják se na okamžik zamyslel a řekl jen: "Týká se to pomoci proti trpaslíkům, ale víc ti říct nemůžu."
Dranor se zamyslel a popadl části své zbroje. "Půjdeme hned, jen počkej až se obleču," utrousil k vojákovi, který se už opravdu naposledy uklonil a vyšel ven. Hned jak ze sebou zavřel dřevěné dveře, si démon sedl zpět na postel. Co má teď dělat? Lambrax mu mohl prozradit něco o jeho minulosti, ale přeci nemohl tak snadno podrazit trpaslíky a pomoci drakům. Nemohl ale prostě jen vyjít ven a cestu si probít, ani vlastně nevěděl kde je. Znovu se vrátil do reality a vyšel ven za svým průvodcem.
Společně procházeli divokou změtí chodeb. Démon si nejdříve zachovával nějaké zdání o orientaci, protože byl trénovaný od trpaslíků, ale brzy se i navzdory tomu ztratil. Naldoron vešel do jednoho ze sálů a Dranor zůstal stát v rámu dveří, jakoby si hrál na živý obraz. Přímo před ním se totiž objevila mohutná dračí hlava.
"Přišel jsi dříve, než jsem očekával. To je dobře, tak to mám rád," pronesl Lambrax a jedním žlutým okem mrkl na nahou ženu, která se rozvalovala na hoře polštářů. Dranor po ní přejel pohledem a za ním se ozval hlasitý zvuk, který matně připomínal smích.
"Chtěl by sis s ní také užít? Pokud mi splníš jedno přání, můžeš mít celý harém," pronesl drak, snažící se o tichý šepot, který ale i tak by slyšet určitě všemi chodbami jeho království.
Dranor rychle odvrátil zrak od ženy a plně svou pozornost věnoval drakovi. "Co bych tedy měl dělat?"
Drak se převalil a našel si lepší polohu pro své obří tělo a pak jen řekl: "Otevřeš mi trpasličí bránu. Vím kudy jste přišli ale touto cestou nemůžu projít."
Dranor ale byl už připravený. "Bránu otevřu, jen když mi něco řekneš o mých rodičích".
Lambrax přikývl a začal mluvit. "Tvá matka byla velká žena, před několika lety se setkala s mým otcem a zabila ho. Můj otec chtěl rozšířit svá panství a ona ho v tom zastavila. Více ti řeknu až po našem boji. Vojsko se již připravuje, chtěl jsem vyjít do boje, s tvou pomocí nebo i bez ní. Počkej tady se mnou a brzy se vydáme na cestu".

**

Trvalo několik hodin, než bylo vojsko opravdu připraveno a Dranor celou tu dobu trávil ve společnosti draka Lambraxe. Snažil se z něj získat ještě nějaké informace o své matce, ale na to byl šupinatec až moc mazaný a nebo Dranor tak málo vytrénovaný. Trpaslíci nevěnovali tolik pozornosti své výřečnosti, ale spíše svým sekerám.
Brzy ale Lambrax prošel velkou bránou v sále a vyšel ven. Dranor šel několik kroků za jeho ocasem. Poprvé tak mohl pohlédnout na mohutnou armádu krále Lambraxe. Šupinatec velel opravdu velkému množství vojáků.
Vojáci před Dranora přivedli podivnou směsici koně a draka. Démon se opatrně posadil do sedla, i když při nasedáí na obludu málem spadl na zem. Trpaslíci taková zvířata neznali a ani je nepotřebovali. Vojáci krále Lambraxe byli opravdu v mnoha ohledech jiní.
Celá armáda se dala do pohybu. Cestou procházeli jeskyněmi, kam by se vešla celá města. Lidé ani elfové se sem nikdy nedostali, protože o to ani nestáli. Šikmouší dál pěstovali svoje květiny a stromy a neměli ani ponětí, jaká krása je zde. Dranor jen nevěřícně vrtěl hlavou. Nad jednáním lidí i nad tím, jak přemýšlel Lamrax. Opravdu byl tak naivní a dal se tak snadno obelstít. Démon nikdy neměl v úmyslu podrazit svého pěstouna. Šupinatec u bran trpasličí říše tvrdě narazí.
Ještě několik hodin a budou na dohled pevnosti. Lamrax vydal mohutný řev. Démon se dostal mezi smečku dračích míšenců a neviděl přes ně, co se dějě vpředu. Ozval se ale třesk zbrání. Zvuk, který dobře znal. To trpaslíci museli vyrazit do boje a setkali se se svým nepřítelem. Dranor se snažil projít blíže k šupinatci a uskutečnit svůj plán. Kopl nějakého muže do krku, ozvalo se křupnutí a voják padl na zem. Démon vytáhl sekeru a rozťal dalšího muže od hlavy až k břichu. Na kameny se vylil celý obsah těla. Nikdo si nevšiml démona, který zabíjel své zdánlivé spojence.
Dranor sesedl z podivné obludy a blížil se k drakovi. Proklestil si cestu blíže ke svému cíli a zahlédl trpaslíky. Drak je mohutnými drápy držel v odstupu, ale většinou se mu nepovedlo zasáhnout cíl. Lambrax ale musel postrádat desítky svých vojáků, kteří nalezli smrt nebo zmrzačení leželi na zemi a skučeli bolestí. Dranor jednomu muži dupl na hlavu a už stál u svého cíle. Drak byl k němu otočený zády.
Démon se rozpřáhl a chystal se svou zbraní hodit, když ho něco udeřilo do zad. Nechal zbraň klesnout k zemi a otočil se, připravený na další zápas. Nikdo kolem něj ale nebyl. Nepřátelé kolem draka udělali široký kruh. Dranor se chtěl znovu otočit ke drakovi, když se ozval syčivý hlas: "Hlupáku, opravdu jsi tak naivní". Démon otáčel hlavou a hledal svého soupeře. Hlas se ale ozval znovu: "Mě nenajdeš."
Dranor ale poznal, co se děje. Jeho soupeř byl neviditelný, ale to mu nadlouho nepomůže. Démon hleděl na oblaka prachu, která se zvedala všude kolem. Náhle uviděl, co hledal. Prach se jednomu místu podivně vyhýbal, jakoby tam něco stálo. Dranor se nečekaně rozpřáhl zbraní a zaútočil. Železo projelo tělem neviděného bojovníka.
Náhle se objevila žena, která byla skoro nahá. Černé kousky kůže halily jen to nejnutnější. Plně se spoléhala na svou magii. Z úst se rty černými, stejně jako její vlasy, vyšla její poslední slova: "Dcery draka tě jednou dostanou".
Dranor ale jejím slovům nevěnoval žádnou pozornost. Rychle se otočil k drakovi, který ale již ležel mrtvý na zemi. Démon si svou zlost vybil na muži, který se mu bláhově postavil do cesty. Stačila jediná rána a voják padl mrtvý na zem. Dranor se rychle otočil, ale kolem něj už nebyl nikdo. V dálce k němu ale přicházeli trpaslíci. Bojovník se tak mohl vrátit domů ale bez trofeje.

4. PODIVNÝ NÁVŠTĚVNÍK

Pátek v 16:25 | Václav Hess |  Dranor
Elfka pomalu natáhla tětivu luku. Naslouchala zvukům okolo sebe. Něco se k ní blížilo. Něco proběhlo okolo ní. Slyšela blížící se bestii, která si prorážela cestu křovinami. Žádný elf by neudělal tolik hluku. Lidé do těchto lesů nechodili. Příliš se báli dětí bohů světla. Přesto ale nemohla spatřit, co se k ní blíží. Jako by se sami bohové proti ní spikli. Její pohled prohledával les. Náhle spatřila, co se k ní blíží. Ze skrytu kmenů vystoupilo vysoké stvoření s černou kůží. Tmavě modré oči si měřily kořist před sebou.
Elfka vystřelila šíp, který minul. Protivník se rychle ráně vyhnul, jako by ji čekal. Bojovnice pustila luk a místo něj vytasila dva meče. Úzké čepele pronikly jakoukoliv zbrojí. Stvoření před ní ale nic takového nemělo. Od holé černé kůže se odráželo světlo slunce, které pronikalo mezi listy stromů. Selin se podivila, když pohlédla na svého soupeře. Nechystal se na ni zaútočit. Jen stál a vyhýbal se jejím šípům. Zůstala proto stát a jen čekala. Stvoření po několik úderů srdce pouze vyčkávalo. Poté udělalo něco, co elfku ještě více překvapilo. Uklonilo se a sedlo si do trávy.
Představil se jako Grol, démon z ostrovů věčné noci. Přišel, aby vyhledal krále Orease a řekl mu vše o blížících se skřetech. Ztratil se ale ve zdejších lesích. Selin si sedla a odložila zbraně. Nevěděla, zda může Grolovi věřit. Ona byla dítětem bohů světla. Stála vysoko nad lidmi nebo démony. Elfové byli něčím daleko větším. Nepotřebovali, aby je někdo varoval před nebezpečím. Přesto nemohla tohoto posla jen tak přejít. Vyslechla si vše o náčelníkovi skřetů I o smrti kněžny Lejli. Její lodě padly za oběť bestiím. Všichni, kdo se na nich nacházeli byli mrtví, nebo zotročení. Démon poté vstal a zmizel mezi stromy. Nečekal na slova bojovnice. Svou zprávu donesl tak blízko elfímu králi, jak mohl. Víc již nebylo v jeho silách.
Selin vstala a opustila mýtinu. Musí se co nejdříve dostat do Pevnosti Slz. Její kůň čekal na cestě. Původně měla za úkol lovit zvěř. Teď ale má důležitější poslání. Jen na jednu věc musela nalézt odpověd. Proč ji démon varoval? Ostrovy Věčné Noci byly místem temnoty. Děti temných bohů tam byly po velké bitvě vyhnáni. Nikomu se je nikdy nepovedlo dobýt. Později ale elfové zanechali zdejší obyvatele vlastnímu životu. Bestie je nemohli ničím ohrozit. Zlo ale žilo v mnoha podobách. Skrývalo se a vyčkávalo na svou příležitost. Proto se děti světla zajímaly o jiné nepřátele.
Grol mohl války využít a on i jeho lid se mohli dočkat svobody. Tímto krokem ale démoni spíš více ztratili, než získali. Selin rychle projížděla kolem stromů. V této chvíli nevnímala jejich krásy. Kůň ji rychle donesl na hranici města. Zdejší domy byli postaveny z bílého kamene. Všude bylo vidět ozdoby ze stříbra a diamantů. Žádný jiný národ nikdy nestvořil nic krásnější, nic dokonalejšího. Sami bohové těmito cestami kdysi před tisíci lety kráčeli. Temnota je ale vyhnala z těchto končin. Selin se zastavila u brány a hleděla na stráže. Vojáci ve zbrojích ale poznali, kdo se k nim blíží. Proto ani nemusela sesedat z koně a průchod se otevřel. Zvíře samo procházelo ulicemi a mířilo ke stájím, velké budově z šedého kamene. Zde byli chováni koně a další jezdecká zvířata. Pouze několik málo jednorožců bylo ve stájích krále. Selin sesedla a nechala sluhy aby sundali sedlo.
Satyrové byli malé bytosti porostlé hnědou srstí. Na hlavě měli malé rohy. U některých starších exemplářu dorůstali velkých rozměrů. Elfka tyto bytosti neměla ráda. Její lid se některým pracím vyhýbal. Proto před tisíci lety našli tento národ. Vyvedli je z divošských krajů a dovolili jim, aby žili mezi nimi. Za to jim pomáhali s prací v říši. Selin si rukou uhladila bílý oděv a vyšla na ulici. Okolo vládl ruch. Nikdo se ale neptal na její cestu. Proto rychle vyšla po bílé cestě směrem k sídlu Orease.
Městem protékalo mnoho menších potoků. Okolo nich rostly stromy a narušovaly tak jednotvárnou bílou barvu. Každý dům byl dílem umělce. Elfové nestavěli nenápadité budovy, jak to bylo zvykem u lidí nebo skřetů. Všude jste mohli najít sochy nebo malby na bílích zdech. Všechno zvláštním způsobem splývalo. Obrazy ukazovaly elfí bojovníky v mnoha bitvách se zlem. Selin se u jednoho takového zastavila.
Pohlédla na vyobrazení jejího otce. Limbar býval královským bojovníkem. Ztratil se ve velké bitvě s lidskými barbary. Nikdo nenalezl jeho tělo, ale i s tím si umělci poradili. Vyobrazili jej, jak bojuje sám s přesilou nepřátel. Elfka se vrátila ke dni, kdy byl pohřeb. Jeho duše ten den opustila svět. Stále ale nikdo neviděl jeho tělo. Selin doufala že se dostal k bohům světla. S povzdechem obrátila svůj pohled k paláci. Stavba z bílého mramoru, byla vidět do dáli. Její bílé věže při svitu měsíce zářila daleko do krajiny. Nyní byl ale den.
Elfka došla ke stříbrné bráně kde zůstala stát před strážnými, muže a ženou v těžkých zbrojích. Odebrali jí všechny zbraně a poté ji pustili dál. Nikdo s mečem nebo lukem nesměl projít. Temní elfové žili daleko na severu, ale i tak musela být udělána opatření proti špionům. Selin vešla do rozlehlé chodby. Cestou sledovala obrazy a sochy na mohutných podstavcích. Některé malby byly dílem samotného krále. Většina z nich byla ale zhotovena nejlepšími malíři elfího národa. Selin došla k hnědým dvěřím. Otevřela je a vešla do trůního sálu. Jeden z vojáků jí ukázal směr, kterým musela jít. Zde nemohla zůstat stát a prohlížet si obrazy. Stráže sledovali každý její krok. Proto rychle šla ke králi.
Muž si jí prohlížel přátelským pohledem. Selin ale i tak věděla před kým zůstala stát. Oreas byl nejmocnějším elfem, byl tím posledním kdo viděl bohy, než se odebrali mimo jejich svět. Bojovnice poklekla a po té začala mluvit. Vylíčila své setkání z démonem i jeho varování před skřety. Nevynechala nic z toho, co se stalo. Poté zůstala potichu a čekala na odpověd. Král vstal a přešel k ní. V jeho tváři bylo vidět neklid. Jeho hlas se ale brzy rozlehl sálem. Někdo bude muset co nejdříve vyrazit na cestu a přesvědčit se o pravdivosti slov démona.
Selin chápala jeho slova. To ona bude tou, kdo se vydá na cestu. Oreas jí to potvrdil, aniž by cokoliv řekla. Na cestě ale bude mít společníka. Elf přivoval jednoho ze sluhů a něco mu řekl. Bojovnice nerozuměla jeho slovům. Později ale zjistila o čem nejspíše mluvil. Do sálu přikráčel minotaurus. Mohutné stvoření s tělem člověka a hlavou býka. Stvoření mělo v nozdrách zlatou náušnici.
Selin připadali minotauři stejně potřební jako satyrové. Nechápala proč má cestovat s někým takovým. Jejich velikost jim nedovolovala jezdit na koni. Také byli až příliš hluční a většinou i páchli. Elfka ale nemohla nic říct. Musí uposlechnout slov krále a vydat se na cestu s někým takovým. Minotaurus se jmenoval Galind. Selin jej rychle pozdravila o poté vyšla ze sálu. Za svými zády slyšela jeho kroky. Nedokázal jít stejně tiše jako elfové. Místo toho podupával jako stádo býků. Jeho dusání se rozléhalo daleko po chodbách. Selin by ho nejraději nechala někde ve stájích. V myšlenkách proklínala krále za jeho rozhodnutí. Co ale mohla dělat? Vůbec nic.
Proto se raději co nejrychleji vrátila do stájí. Vybrala si koně, jiného než předtím. Galind neřekl ani slovo. Selin za jeho mlčení byla ráda. Nevěděla o čem by sním měla mluvit. Minotauři nevěděli nic o umění, ani o nějakém způsobu boje. Při bitvách se většinou jen rozeběhli a mávali kyji, kladivy nebo podobnými zbraněmi. Většinu nepřátel vyděsil jejich samotný zjev. Elfka pohlédla do jeho tváře. Krása elfů mu zůstala odepřena. Nebyl ničím jiným než zvířetem.
Selin nasedla na koně a vyjela ze stájí. Lidé teď hleděli na jejího společníka. Jinak by jí stále nevěnovali žádnou pozornost. Rychle projeli kolem domů. Strážní u brány si něco mezi sebou šeptali. Selin je neslyšela, ale mohla se jen domýšlet o čem se baví. Nejspíše se bavili o důvodech, proč elfka vyráží spolu s minotaurem. Ani ona sama ale neznala odpověd. Jejich prvním cílem bude osada stopařů. Zde by mohli znát nové zprávy, které se ještě nedostali ke králi.
Cesta ubíhala rychle, bez jákehokoliv přerušení. Stále se nacházeli příliš blízko města. Při západu slunce ale elfka spatřila první věže hradeb, které byly vztyčené kolem osady. Selin znala strážného, který byl u brány. Elnor byl vojákem v králově vojsku. Vysoký bojovník z černými vlasy. Nevypadal na první pohled přívětivě, ale Selin jej znala příliš dobře. Věděla, že opak je pravdou. Prošla okolo něj spolu se svým společníkem. Minotaurus elfa pozdravil mávnutím ruky. Poté produpal dál mezi nízké dřevěné domy. Nepoužíval se zde kámen, jen dřevo z blízkých stromů. Proto to zde vypadalo jinak, než v Pevnosti Slz, i když ta byla vzdálená jen den cesty. Selin se neohlížela na svého společníka a rychle došla k jednomu z domů. Zde sídlili stopaři.
Po krátkém zaklépaní otevřela elfka dveře. Uvnitř byl jen jediný muž, i jeho Selin znala. Bernor byl lovec a stopař ve službách krále. Jen málo co mu mohlo z tváře vyhnat úsměv. Elfce to někdy bylo I nepříjemné. Málokdy si připouštěl přítomnost nepřátel nebo temnotu, která byla za jejich lesy. Selin si k němu sedla a opět si nevšímala minoutara za svými zády. Galind zůstal venku a čekal na její návrat. Selin se tu ale hodlala zdržet. Ptala se elfa na skřety a démony.
Bernor o skřetech nic nevěděl, ale řekl jí o kněžně Lejle. Dnešním dnem již měla být v Pevnosti Slzí ale nedorazila. Někdo zničil její lodě a pobil všechny, kdo na nich byli. Našlo se tam jen několik stop. Někdo, nesjpíše nějaký čaroděj, si dal ale práci s tím, aby se nedalo poznat, kdo tam byl. Otisky nohou nemohl nikdo poznat. Elfka se vyptávala dál ale nic jiného nezjistila. Bernor nevěděl kam se útočníci poděli, ani kam zamířili. Selin měla tedy další cíl jejich cesty. Musí dojít k pobřeží a najít bytosti, které zabily Lejlu. Vstala a uklonila se.
Poté vyšla z malého domku. Minotaurus jí beze slova následoval. Neptal se na nic. Jen šel za ní. Jako dobře vycvičený pes, který běží za svým pánem. Rychlým krokem se dostali zpět do lesa. Elfka se chtěla dostat dál po stromech. S jejím společníkem by to byla marná práce. Minoutaurovo dupání se rozléhalo daleko do kraje. Selin by ho nejraději na místě zabila. Pravou rukou pohladila svůj luk. Během několika málo okamžiků by mu jeden z šípů mohl projet hlavou. Takové myšlenky ale musela vyhnat ze své mysli.
Galind patřil k národu spojenců, stejně jako satyrové. Proto bylo jejich zabíjení zakázáno, i když byli kdesi hluboko pod elfy. Během dvou dní se putování mezi stromy stalo něčím strašným. Selin se nemohla dočkat dne, kdy se zbaví svého společníka. Nikdy už nevyrazí s minotaurem, i kdyby měla riskovat vyhnanství. Její myšlenky ale přerušil nějaký zvuk. Něco si razilo cestu mezi stromy.
Poprvé pohlédla směrem ke svému společníkovi. Ten popadl do rukou své kladivo. Kamenná palice byla větší než elfí hlava. Mezi kmeny stromů se vynořil trol. Obří stvoření s hnědou srstí. Nejvíce připomínalo skřeta, až na velikost. Mohutné drápy popadly jeden ze stromů a vyvrátily jej z kořenů. Lesem se rozlehl řev bestie. Ke zděšení elfky i minotaura zaslechli oba mnohonásobnou odpověd. Lesem procházela malá armáda, které si zatím nikdo nevšiml. Poblíž byla jen osada stopařů a poté Pevnost Slz. Selin byla rozhodnutá. Porazí tohoto trola a poté se vrátí zpět ke králi. Musí někoho varovat před blížícím se nepřítelem. Rychle vystřelila ze svého luku. Šíp byl na bestii příliš rychlý a projel jí okem až do mozku. Tělo se zaduněním dopadlo na zem.
Elfka poté začala rychle šplhat na strom. Chtěla vědět více o nepříteli, který se blížil. Mezi kmeny se pohybovala mohutná těla. Stovky trolů se blížily přímo k osadě. Bohové stáli při svých dětech. Smečka nebyla tak velká, aby je ohrozila. S úlevou se vrátila na pevnou zem. Vyrazí znovu za svým cílem. Pobřeží je od nich ještě několik dnů cesty. Selin mávla rukou, aby ukázala Galindovi směr. Poté se vrátili na cestu a šli dál. Tři dny jen procházeli mezi stromy. Nikde nenarazili na žadné troly. Proto elfka usoudila že na cestu vyrazila jen jedna smečka bestií. Nic, co by její říši ohrozilo. Trolové se vždy spoléhali na hrubou sílu. Více než na promyšlený boj. Proto většinu bitev s elfy prohráli. Lidé se jich ale báli a málokdy se s nimi dávali do boje.
Selin záhlédla dalšího ze stopařů. Boran, elf s černými vlasy klečel nad něčím na zemi. Elfka přešla k němu a krátce pískla, aby jej upozornila na svůj příchod. Bojovník vstal a ona tak mohla vidět mrtvolu nějakého démona. Vzhledem připomínal Grola. Zabil by jej elfí meč. Bojovník ale poté zmizel. Nepodařilo se najít nic, co by napovědělo co se s bojovníkem stalo. Selin ale musela pokračovat dál. Proto se rychle rozloučila se stopařem a šla dál. Všimla si jediné věci. Boran minotaura přehlížel stejně jako ona. Všechna jeho slova patřila jí. Bojovníku po jejím boku nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.
Během několika dalších dnů cesty se krajina změnila. Stromy tu byly menší a řidší. Vzduch byl cítit slanou vodou. Moře bylo již blízko. Minotaurus byl čím dál víc neklidný. Selin se jej ale na nic neptala. Jen rychle pokračovala dál. Cesta skončila až v den kdy dorazili na pobřeží. Elfka několik okamžiků zůstala stát a hleděla na vodní plochu před sebou.
Pláž se světlým pískem byla něčím překrásným. Pomalými kroky přešla po písku. Cítila zde magii, která vystupovala přímo ze země. Našla stopy po kouzlu, které smazalo stopy. Klekla si a položila dlaň na zem. Cítila jak prsty nahmala magii. Tudy prošlo něco silného. Tohle nebyly stopy skřetů nebo trolů. Patřily nějakým démonům. Někdo musel bestiím pomáhat. Její ruce přejížděly po písku a vytvářely kouzlo. V polovině se ale vše rozpadlo. Někdo se bránil její magii. Musela bestie najít jiným způsobem. Ohlédla se zpět na moře.
Ve vodě náhle něco spatřila. Přešla blíže a našla zbytky lodí. Bílá loď kněžny Lejlin byla rozsekána na kusy. Příď plavidla v podobě labutě byla zničená. Elfka viděla i kusy černého dřeva. Někdo chtěl zničit stopy svého příchodu. Tohle také nebyla práce skřetů. Lodě byly zničeny nějakou magií. Skřeti nebo trolové by si nedali takovou práci. Prorazili by do dřeva otvor, ale nerozebírali by vše na části. Vše bylo čím dál podivnější. Co nejdříve museli vyrazit a najít skřety.
Galind náhle vydal zvuk, který nejvíce připomínal bučení. Rukou ukazoval na jeden ze stromů. Elfka tam našla šíp, který byl skrytý mezi stromy. Na hrotu šípu byla připevněna zlatá ozdoba. Selin ji dobře znala, patřila kněžně. Zlatá labuť s rozepjatými křídly. Šíp ukazoval směr. Selin se poprvé obrátila na svého společníka a řekla, co by to mohlo znamanet. Galind nic neřekl, jen pokývl mohutnou hlavou. Rychle tak vyrazili po stopách skřetů.
Co znamenala zlatá ozdoba? Žila ještě kněžna, nebo ji tam dal někdo z jejích vojáků? Minotaurus prolomil poprvé své mlčení, když řekl k čemu se blížíme. Jen několik dnů odtud byla vesnice. Trojvrší byla elfí vesnice. Ponejvíce tam žili čarodějové. Stopaři a vojáci se tomuto místu zpravidla vyhýbali. Jen několik málo umělců se tu učilo práci s magií, aby tak dále vylepšili svá díla. Nepatřilo mezi místa, která by elfka chtěla navštívit. Pokud ale šíp vedl tím směrem, nemůžou se tomuto místu vyhnout.
Galind vypadal pobaveně. Nejspíše si všiml odporu, který elfka měla k té vesnici. Neztrácela ale čas hovorem a vyrazila na cestu. Netušila proč skřeti šli tím směrem. Pokud by pokračovali po pobřeží, mohli se dostat na hranice elfí říše. Oni místo toho pochodovali dál do lesů. Stále měla otázky, ale odpovědi nepřicházeli. Pohlédla na minotaura, který dusal vedle ní.
Po stezce se dostali na dohled města. Trojvěží mělo pouze jedinou bránu. Galind rukou mávl na stráže, které je ihned pustily dál. Nízké domy ze dřeva jakoby zakrývaly co se tu skutečně děje. Vše tady bylo tvořené magií, která byla cítit na každém kroku.
V dálce elfka uviděla jednorožce. Na střechách bílé holuby. Vše tu bylo ukázkou elfí krásy. Lidem toto připadalo neskutečné. Elfce jen zbytečné. Sledovala hradby a hledala nějakou stopu po bestiích. Nic ale neviděla. Proto našla nejbližší hostinec a vešla do něj. Několik satyrů se už stihlo opít.
U jednoho stolu seděla skupinka elfů. Elfka si všimla jejich oděvu, který dokazoval jejich postavení ve společnosti. Patřili ke zdejším stopařům. Galind přešel k výčepu a elfka podruhé slyšela jeho hlas. Bavil se s mužem, který musel přežít již několik bitev. Černovlasý elf měl zjizvené paže a další šrámy na tváři. Musel se kdysi utkat s něčím silným. Skřet by takové rány nezpůsobil. Sama elfka se mužů ptala na troly nebo skřety. Nechtěla aby se Galind vrátil s úspěchem. Ne ve chvíli, kdy ona nevěděla nic. Nikdo jí ale nic neřekl, ani nemohli. Nikde nic neviděli ani neslyšeli.
Elfka opustila stopaře a vrátila k minotaurovi. Zaslechla útržky jejich hovoru. Její společník opravdu dosáhl svého. Několik elfů spatřilo v lesích skřety. Ztratili se ale dříve, než dorazili stopaři. Nikdo nedokázal říci kam. Lidé ale cítili magii, která jako by vystupovala ze samotné země. Ta bránila tomu, aby bestie vypátrali nějaké kouzlo.
Elfka zaklela a několik mužů se po ní překvapeně otočilo.V tuto chvíli by svými nádavkami předčila i trpaslíka. Od muže si vzala klíč od pokoje. Bohužel byl volný jen jeden. To znamenalo, že bude spát v jedné místnosti s minotaurem. Galind rychle vyběhl po schodišti, které pod jeho kopyty nebezpečně skřípalo. Vypadalo to ale, že si ničeho nevšiml. Elfka šla za ním a sledovala schody. Nikde ale stopy prasklin neobjevila. Jejich pokoj byla velká místnost se čtyřmi postelemi. Galind se ale uvelebil před krbem. Téměř hned usnul. Elfka si sundala zbroj a dávala pozor aby ze svého těla neukázala více, než by chtěla. Lehla si do postele a zanedlouho usnula.
Při východu slunce ji probudilo nějaké dupání. Otočila se právě včas aby spatřila minotaura. Zvíře přecházelo po pokoji a při chůzi pokyvovalo hlavou. Vstala a přehlídla jeho chování. Nevyrazila na cestu aby se učila zvyky minotaurů. Oblékla si zbroj a vyšla ven. Co nejdříve opět vyrazí na cestu. Galind popadl kladivo a vyšel za ní. Ve výčepu zaplatila za přenocování.
Našla jen jednoho hosta, který patřil ke stopařům. Hnědovlasý elf seděl sám u velkého stolu. Nevypadal ale jako by na někoho čekal. Elfka si k němu přisedla a mluvila o skřetech. Řekl, že o nich ví, ale ani on nemohl nic najít. Poté jí rychle podal ruku a představil se, Elborn. Nějaký čas jen seděli. Po snídani všichni tři vstali a vyšli ven. Chtěli se podívat na místo kde se skřeti ztratili. Šlo jen o část lesa. Ničím se nelišila od okolí Trojvrší, nebo jakéhokoliv elfího města nebo vesnice. Galind si začal hvízdat. Skončil s tím až ve chvíli, kdy ho elfka praštila do zad. Vyšli mezi stromy a bojovnice nechtěla aby vyplašil zvířata okolo.

3. PLÍŽÍCÍ SE DRAK

Čtvrtek v 16:25 | Václav Hess |  Dranor
Dranor rychle procházel chodbami Zlatnice a hledal svého mistra. Démon měl znovu vyrazit na cesty, tentokrát ale šlo pouze o nově objevené jeskně. Trpaslíci je chtěli prozkoumat a zjistit, zda se tam nenachází něco ceného. Hory byly plné ukrytých jeskyní a někdy na ně čirou náhodou narazili, stejně jako teď. Konečně Dranor našel to, co hledal. V dálce viděl svého mistra. Rychle k němu došel a řekl: "Mistře, měl jsem za vámi přijít a říci vám, až budeme připraveni."
Trpaslík pokývl hlavou. "Kolik vás je?" zeptal se.
"Padesát bojovníků a jedna čarodějka," odpověděl rychle bojovník.
Trpaslík se zamyslel. "Tak můžete vyrazit," rozhodl.
Dranor se uklonil a rychle šel ke vchodu do nově objevených prostor. Čekalo tam několik bojovníků, všichni byli mnohem menší než Dranor. Ten se tím ale nikdy nenechal zmást. Trpaslíci byli malý vzrůstem, ale jejich síla a odvaha byli velké. Odklidili závory, které měly držet menší tvory dál od obytných prostor, a vydali se na cestu. Ta je provedla hluboko pod horami. Lidé ani elfové neměli ani tušení, jaké poklady se ukrývají hluboko pod jejich lesy a ubohými městy, které vždy za několik málo let smetl čas. Dranor procházel mezi prvními bojovníky a prohlížel si krásu kolem sebe. Šli několik hodin, když se před nimi objevilo podzemní moře. Hladina byla klidná a nikde nebylo vidět nic živého. Kolem byla jen matná záře od světélkujícího mechu. Démon poklekl a hleděl na vodu. Trpaslíci ale brzy řekli, že musí kráčet dál. Jen pomalu se odvracel od takových věcí, ale opravdu museli jít dál. Malá armáda tak nechala moře za sebou, ale brzy jim do cesty přišlo něco jiného. V jeskyních, kde možná stovky let nikdo nebyl, našli kamenné dveře zavřené na závoru. Uprostřed se skvěla runa vykládaná stříbrem. Dranor po ní opatrně přejel rukou a cítil jemné chvění. Dříve tady působila magie. Trpaslíci se tím příliš nezabývali. Sice měli ve svých řadách i čaroděje, ale tento vzácný jev neznamenal pro skupinu bojovníků nic důležitého. Jeden z nich sekerou odsunul závoru a dveře se daly do pohybu. Čekalo je zklamání, když našli jen další chodbu, tentorkát ale nevypadala tak pustě. Stěny sice byli prázdné a bez ozdob, ale někdo je vyhladil. Dokonce i podlaha nesla stopy práce i když ne té trpasličí. Dranor hned poznal, že to byli nejspíše lidé. Všechno vypadalo kvalitně ale jen na první pohled. Podlaha byla křivá a stěny byli vyhlazené nerovnoměrně. Trpaslíci to dokázali poznat ještě lépe. Nyní ale měli jiné starosti, museli zjistit, kam se to vlastně dostali. Dranor jako první prošel zástupem malých bojovníků a vydal se na průzkum. Stačilo ale jen několik málo kroků a zaslechl kroky. Někdo se k nim blížil a snažil se k nim přiblížit co nejtišeji. Démon několik vteřin jen čekal na místě. Náhle ve tmě před sebou uviděl bílé světlo. Přicházela k nim nějaká žena, ale ne lidská. Neznámá na sobě měla bílé šaty, pod kterými částečně prosvítaly světlé šupiny.
Žena na ně zvědavě pohlédla a potom pronesla melodickým hlasem: "Proč rušíte klid krále Lambraxe?"
Dranor by ji nejraději na místě zabil, ale nakonec řekl jen: "Jediný král, je ten trpasličí. Žádný samozvanec si tento titul němůže jen tak dát."
Žena ale vypadala stále klidně. Pomalu si prohlédla každého bojovníka a řekla pouze: "Král Lambrax Druhý se o trpaslíky nestará. Můžete si mít svého krále, ale chovejte se slušně nebo srovnáme vaše město se zemí."
To už Dranor viděl, jak se do hovoru vřítil i Loki, jeden z bojovníků. Loki byl typickým trpasličím bojovníkem. Černý dlouhý plnovous sahal až na těžkou zdobenou zbroj, pod kterou by člověk už dávno klesl do kolen. Žena se ale nenechala zastrašit ani jeho pohledem, který byl schopný založit požár.
Loki došel až k neznámé a vyštěkl: "Jak se vůbec odvažuješ trpaslíkům vyhrožovat. Chceme hned toho lupiče vidět a vysvětlit mu, kdo tu vládne!"
Žena se uklonila, velmi hluboko i když to spíše udělala jen proto, aby skryla zlomyslný úsměv. Její žluté oči škodolibě zářily. Potom jim naznačila, aby šli za ní. Zvláštní průvod se tak dal na pochod chodbami, které trpaslíci doposud neznali. Dranor šel hned za jejich průvodkyní a stačil si ji dobře prohlédnout. Její světlé vlasy jí spadaly až na záda. Démon zahlédl i něco jako zakrnělá křídla. Hlubiny země skýtaly asi ještě mnohá překvapení. Dranor si zrovnu prohlížel její zadnici, když žena zastavila, před mohutnými dveřmi. Sotva se jich dotkla rukou, vchod se otevřel a oni vešli do rozlehlého sálu. Trpaslíci ale hleděli na jeho konec. Tam ležel drak obřích rozměrů. Bílé šupiny matně zářily ve světle svící. Kolem něj seděli bojovníci, kteří byli téměř obry, ale oproti ještěrovi působili jako děti. Zvíře mělo žluté oči, které až podezřele připomínaly oči jejich průvodkyně. Dranor náhle pochopil. Drakovi bojovníci i ženy okolo, byli jeho potomky. Znovu si prohlédl neznámé kolem sebe. Našel další postavy porostlé šupinami nebo se žlutýma očima. Jeden z obrů měl i křídla, která ale nebyla dost velká, aby unesla jeho váhu.
Drak se přikrčil, aby dostal hlavu blíže k trpaslíkům a pronesl hlubokým hlasem: "Jsem Lambrax Druhý, král pod horami. Proč mě rušíte, místo toho, abyste si hráli s železem?"
Dopředu se dostal Dranor. "Jsem Dranor, bojovník trpaslíků...." Nestačil domluvit, protože se všichni dali do smíchu.
Lambraxův hlas se ale rozlehl síní a všechny přehlušil: "Nikdy jsem neviděl bytost, která by tak málo připomínala trpaslíka a hlásila se k nim. Co si doopravdy zač?"
Dranor se uklonil a snažil se mluvit dvorně, to vzíře si opravdu myslelo, že tady vládne. "Jsem nalezenec a sirotek, trpaslíci se o mě postarali a tak jsem u nich zůstal."
Mohutná hala se dala do pohybu. Drak pohlédl na malby na zdi, kde byl výjev nějaké bitvy. Potom s klidným hlasem pronesl: "Spíše mi připomínáš démony, co zabili mého otce." Odtrhl hlavu od obrazů a pohlédl na bojovníky před sebou. "Před několika lety jsem ztratil svého syna. Elfové ho zahubili, kdybyste přišli v jejich doprovodu, už byste dávno byli mrtví. Nemáme ale důvod, proč vás zabít. Musíte ale hned odejít a už se do našeho paláce nevracet. Jestli se sem ještě jednou vploupáte, zničíme vaše město."
Loki se ale znovu dostal ke slovu: "Zabili jsme příliš mnoho draků na to, abychom se báli zrovna tebe. Odtáhni z našich hor i se svými zrůdami a necháme tě žít!"
Dranor si připravil do rukou válečné kladivo. Stačilo jen několik vteřin a jejich nepřátelé se dali do pohybu. Drak otevřel tlamu a vyslal na ně proud ohně. Trpaslíci se útoku vyhnuli, ale hned na ně zaútočili drakovi bojovníci. Dranor odvrátil ránu kladivem a sám zaútočil. Praštil svého soupeře do kolen a ten se s křikem skácel k zemi. Démon mu rychle dupl na hlavu a hnal se na dalšího soupeře. Kladivem srazil na ze další zrůdu a blížil se k drakovi. Zvíře kolem sebe mávalo ocasem i předním tlapami. Už stačil zabít tři trpaslíky, než sek němu Dranor dostal. Démon rychle máchl kladivem a udeřil Lambraxe do kolene. Zvíře si ale rány ani nevšimlo. Místo toho ocasem rozdrtilo dalšího trpaslíka. Dranor zanadával, nikdo z nich nebyl připravený na střet s drakem. Čekali, že by mohli narazit na skřety nebo gobliny, ale ne na nějakého šupináče. Bojovník rychle máchl kladivem, ale jeho zbraň jen poškrábala brnění bílého obra. Netvor ho popadl mohutnými pažemi a hodil s ním, jako s hračkou. Dranor prolétl vzduchem a narazil do stěny. Rychle ztratil vědomí. Poslední, co slyšel, byl křik umírajích spolubojovníků.

2. KREV ELFŮ

16. května 2018 v 16:24 | Václav Hess |  Dranor
en tichý dech přerušoval ticho lesa. Timar stál mezi stromy a hleděl na mořské pobřeží. V rukou držel luk, který měl připravený k boji. Při východu slunce měla na toto místo připlout loď kněžny Lejli. Nebeské těleso bylo již vysoko na nebi, ale na vodě nebylo nic vidět. Co se mohlo stát? Timar hleděl stále na jedno místo, byl čím dál neklidnější.
Při západu slunce spatřil to, co hledal. Bílou loď, jejíž světlo zářilo daleko do krajiny. Pomalu připlouvala k pobřeží. Něco ale bylo jinak. Černá plavidla, která loň následovala, nebyla elfího původu. Timar čekal, dokud neviděl na posádku. To co spatřil, jej vyděsilo. Na palubách lodí viděl skřety. Přecházeli po bílém plavidle elfů a hnali jej směrem k pobřeží. Elf vystřelil šíp, který nalezl svůj cíl. Jedna z bestií přepadla přes hrazení a zmizela pod vodou.
Bylo ale již pozdě. První skřeti vyskakovali z lodí a blížili se k pláži. Timar vystřelil další šíp a zabil dalšího skřeta. Bestie napjaly vlastní luky. Elf se dvěma šípům vyhnul, ale třetí jej zasáhl do pravé nohy. Podlomila se mu kolena. Rychle vstal a vytasil meč. Nepřátelé byli přímo u něj. Rychle probodl nejbližšího soupeře a vyhnul se ráně sekerou. Čepel místo něj přesekla nit života jednoho ze skřetů. Bestiím nezáleželo na tom, kolik jich zemře, pokud při boji zabijí i elfa. Do popředí malé armády přišel náčelník. Bojovník o dvě hlavy převyšoval své vojáky. V rukou třímal velké kladivo, které bylo větší než lidská hlava. Rychlým úderem udeřil do elfa.
Timar cítil, jak jeho nohy opustily pevnou zem. Zády narazil do kmene stromu. Skřet se zasmál. Poznal, co má před sebou. Umírající vytasil meč a připravil se na poslední pokus o obranu. Cítil, jak jej opouštějí síly. Musel ale zastavit bestie. Nikdo nevěděl o porážce Lejli a jejích bojovníků. On byl jediný posel krále Orease. Pevnost slz se musí dozvědět o novém nebezpečí. Timar se rychle vyhnul kladivu a sám udeřil. Skřet se jeho ráně vyhnul a sám zaútočil. Elf cítil, jak ho opouštějí síly. Bestie vydala zvuk podobný smíchu a připravila se k poslednímu úderu. Zbraň zasáhla bojovníka do zad. Spadl na zem a pustil meč z ruky. Jeho poslední myšlenky mu vykreslily před vnitřním zrakem obraz zničené říše elfů. Zklamal krále i Pevnost Slz. Kněžna Lejla byla mrtvá.

**

Hrubý štětec pomalu klouzal po malířském plátně. Jen několik posledních tahů a obraz, který tvořila dlouhé dny, bude dokončený. Zobrazila na něm sen, který se jí stále vracel. Paže démona držící ruku malého dítěte. Pomalu štětec namočila do další barvy a pokračovala. Jen na krátký okamžik pohlédla oknem na město elfů. Patřila mezi nejlepší umělkyně v Pevnosti Slz. Ani v tomto postavení ale neměla vše, co potřebovala. Spousta zdejších obyvatel ale byla opačného názoru. Kdo z nich ale mohl vidět a zažít to co ona?
Posledními tahy dokončila obraz. Odstoupila několik kroků a pohlédla na něj. Její oděv byl plný skvrn od barev. Někdy při malování ztrácela i pojem o čase. Neměla ale žádné povinosti, které by musela plnit. Jedinou náplní jejího nekonečného života bylo umění. Bohové stáli při ní, když ji postavili před malířské plátno. Naposledy vzala do ruky štětec a přidala svůj podpis, "Artea". Poté zavolala sluhy, aby dílo odnesli.
Do kruhové místnosti váhavými kroky vešli satyrové. Malé bytosti s hnědou srstí a kozlími rohy. Žili v jejím domě, aby se zabývali úklidem a udržováním domu. Prošla okolo nich a prošla chodbou, která končila v ložnici. Do této místnosti měla přístup jen ona sama. Žádný satyr sem nikdy nevstoupil, aby narušil zdejší čistotu. Svlékla si oděv, ve kterém malovala, a místo něj si oblékla bílé šaty prošité stříbrem. Urovnala si dlouhé světlé vlasy a vyšla ven. Znovu prošla chodbou, ale tentokrát se zastavila před dveřmi, které vedly z domu. Vyšla na cestu vyloženou bílými kameny.
Neměla žádný cíl. Chtěla jen vyjít ven ze svého domu. Kroky ji jakoby samy vedly k bráně. Prošla mezi prvními stromy a zanedlouho byla v lesích, které se rozléhaly kolem města. Zde bylo místo plné klidu a ticha. Dlouho jen seděla v trávě a sledovala život okolo. Při západu slunce vstala a vracela se k bráně, když zaslechla nějaké zvuky. Jako by si něco velkéro razilo cestu mezi kmeny stromů. Zůstala stát na místě a naslouchala.
Zanedlouho spatřila tělo velkého trola. Zvíře, porostlé řídkou tmavě šedou srstí, bylo jen několik kroků od ní. Poklekla a položila ruku na půdu pod sebou. Nemohla se spoléhat na stráže Pevnosti Slz. Zem se dala do pohybu. Zvíře zůstalo stát a vyčkávalo. Netušilo, co se zanedlouho stane. Dva kroky přede elfkou začal povstávat golem. Netvor stvořený ze samotných kostí země. Magicky vytvořený tvor kráčel směrem k trolovi. Bojovník vytasil meč s hrubě vykovanou čepelí. Beznaděj v jeho tváři jí ale prozradila více. Věděl, co je jeho soupeř. Tušil, že jeho život dospěl ke svému konci.
Elfka sama nebyla bojovnicí. Neuměla zacházet s lukem nebo mečem. Místo toho se naučila magii svého lidu. Skryla se mezi stromy a sledovala souboj před sebou. Trol zaútočil mečem, který se zlomil na golemově kůži. Elfkou vytvořený bojovník pozvedl pravou paži a jediným pohybem zlomil bestii vaz. Elfka uslyšela křupnutí lámajících se kostí. Z toho zvuku ji zamrazilo. Golem pohlédl jejím směrem a poté se rozpadl. Splnil úkol, ke kterému byl stvořen.
Umělkyně přešla k mrtvole trola a sklonila se nad jeho tělem. Prohledala vše, co měl u sebe. Nenašla žádné zásoby, pokud někdy něco takového měl. V malém koženém váčku našla malý stříbrný medailon. Cítila z něj magii. Runy na něm ale nerozluštila. Vypadaly jako elfské, ale řeči příliš nerozuměla. Znala ale jedno místo, kde by jí mohli pomoci.
Několik mil odtud byla vesnice Trojvrší, sídlo mnoha elfích čarodějů a učenců. Vzala medailon a vracela se k bráně. U hradeb vše řekla strážím a rychle odešla směrem ke svému domu. Co nejdříve se vypraví na cestu a zjistí co našla. Trolové byli až příliš blízko. Pevnost Slz byla středem říše elfů. Zde bylo místo míru. Nikde nežily žádné bestie, které by ohrožovaly zdejší obyvatele. Až do této doby. Trol tak blízko srdci říše byl něčím vzácným a nebezpečným. Pozdviženou rukou rychle pozdravila jednoho z elfích stopařů.
Došla až ke svému domu a otevřela dveře. Ze své ložnice vzala vše, co bude na cestě potřebovat. Velitel satyrů jménem Grorand se mezitím postará o chod domu. Převlékla se do zelenohnědého oděvu a vyšla ven. Elfové mohli bez omezení cestovat celou říši. Pouze při Překročení hranic museli mít písemné povolení od krále. Kdo by ale chtěl do zemí za elfími lesy? Kraje lidí a trpaslíků byly plné chaosu a smrti. Elfka nikde nenašla jediný důvod, aby se do těchto končin vypravila. Znovu vyšla z domu. Tentorát ale prošla jinou branou než předtím.
Město mělo čtyři brány. Hlavními cestami jste se dostali k paláci kde žil král Oreas. Východní cestou se dostala k bráně a skryla se mezi stromy. Nečekala, že by ji někdo sledoval, ale nevěděla kolik trolů je v lesích. Bestie nikdy necestovaly samy. Proto tu někde musí být další. Zanedlouho elfka ztratila hradby města z dohledu.
Procházela mezi stromy a hledala jakékoliv stopy trolů. Na jednom z kmenů našla škrábance, které ještě nikdy neviděla. Nepocházely ale od skřetů. Nechápala, proč by to některý z nich dělal. Někdo bezmyšlenkovitě zničil kůru a dřevo. Položila ruku na zničené místo a soustředila své síly. Pod prsty se jí rozzářilo zelené světlo. Poté byl strom opět neporušený. Elfka vyšla zpět na cestu a vyrazila. Několik dní jen procházela mezi stromy. Nikde ale neviděla nic živého, kromě zvířat. Při západu slunce našla úkryt mezi kmeny tří stromů a udělala si provizorní tábor. Elfové byli často popisováni jako zženštilí a jemní.
Usmála se při pomyšlení, co by řekl nějaký trpaslík kdyby ji teď viděl. Lehla si na zem a během několika úderů srdce usnula. Zdál se jí zvláštní sen. Byla jen malé dítě. Procházela nějakou chodbou z černého kamene. Nikde však nikoho neviděla. Náhle se zem zatřásla a ze zdí začali vyrůstat ruce. Utíkala chodbou, ale dlouhé paže byly čím dál tím blíž. Křičela a bežela stále dál. Chodba ale jako by neměla žádný konec. Probudila se a s výkřikem vstala.
Rychle se rozhlédla. Nikoho ale neviděla. V dálce se mezi stromy míhal vysoký jelen. Její křik ho musel vyplašit. Znovu si lehla na hnědou deku. Věděla ale, že tuto noc už neusne. Vstala a zničila všechny stopy po svém táboření. Vyšla ze svého úkrytu a dala se znovu na pochod. Hleděla na hvězdy, které prosvítaly mezi korunami stromů. Na nebi proletělo několik netopýrů. Zbytek cesty se nestalo nic, co by narušilo klid říše elfů. Po několika dnech cesty dorazila k Trojvrší. Město pro ní bylo obrazem elfí krásy. Našla zde již mnoho věcí, které poté zvěčnila na malířské plátno. Rychlými kroky došla k bráně a vešla mezi domy. Prošla skupinkami elfů a hledala místo, kde se scházeli čarodějové vznešeného národa. Všude vládl život.
Minula jednorožce, který procházel mezi elfi. Tato zvířata zde žila v poklidu. Oreas zakázal jejich lov nebo věznění. Proto po čase sami přišly k elfům a stali se jejich společníky. Zanedlouho elfka dorazila ke svému cíli, velké budově z bílého kamene. Vešla dovnitř a hledala kohokoliv, kdo by jí mohl pomoci. Okolo ní pobíhali satyrové. Jeden z nich nesl v náruči knihy větší než jeho vlastní hlava. Elfka prošla okolo něj a zastavila se před bílými dveřmi. Zaklepala a čekala.
Zanedlouho otevřel muž v bílém plášti. Jeho jméno bylo Orianas. Znala elfa ještě z doby svého učení. Společně se učili léčivým kouzlům. Ukázal jí velký stůl z hnědého dřeva. Sedla si na jednu z židlí a čekala. Na hladkou desku po té položila medailon. Opatrně jej zvedl a sledoval runy, které se táhli po jeho povrchu. Elfka se mezitím porozhlédla po budově, ve které byli. Zdi z bílého mramoru byly bez ozdob. Jen občas jejich monotónnost přerušila police s knihami. Muselo tu ale žít více satyrů než elfů. Procházela místností, dokud jí Orianas nezavolal. Znovu si sedla naproti němu. Vrátil jí medailon a řekl, že pochází z Ostrovů Věčné Noci. Popsal místo, které bylo sídlem démonů a vyhnanců. Nevěděl ale, k jakému účelů má medailon sloužit. Elfka se rozloučila a odešla ven z budovy. Ještě předtím zahlédla elfa jak mluví s jedním ze satyrů. Podával mu nějaký kus pergamenu. Dál se ale medailonem nezabývala. Vyšla z města a procházela mezi stromy. Hledala inspiraci pro další obraz.

**

Satyr vzal kus pergamenu od svého pána. Orianas neřekl, proč si udělal nákres medailonu. Mohl přece říci elfce, která jej přinesla, aby jej sama zhotovila. Satyr je jen sluhou, který jedná pouze podle příkazů elfů. Proto se nemohl ptát. Rychle proběhl mezi regály s knihami. Záhledl ještě elfku. Vycházela z budovy, aniž by věděla, co se tu děje. Nejspíše ho šálil zrak, ne to ne.
Ohlédla se a viděla co se stalo. Satyr běžel dál, aby co nejdříve splnil příkaz svého pána. Zastavil se až před pokojem elfa Velérona. Zaklepal na hnědé dveře a čekal. Zanedlouho mu otevřel jeden z jeho sluhů. Satyr ho pustil do pokoje. Předal nákres muži a rychle zase vyšel ven. Desítky let jen plnil příkazy vyšších pánů. Elfové se nikdy svým služebníkům neodměnili darováním svodoby. Pokud jste jim sloužili, zůstali jste u toho až do smrti. Národ satyrů ale byl známý svou dlouhověkostí. Možná i to bylo důvodem, proč se bouřili. Nikdy ale nehrozilo otevřené povstání. Elfové byli v tomto ohledu prozíraví a neučili své sluhy umění boje. Proto by byl jakýkoliv otevřený boj masakrem na straně satyrů. Nemělo smysl něco takového zkoušet. Museli by mít zbraně.
Proto vytvořili něco jako tajnou místnost. Pod podlahou jednoho pokoje byla tajná chodba, která ústila v malé jeskyni. Tam celé roky snášeli meče a dýky, které ukradli. Několik satyrů smýšlelo stejně jako povstalci. Chtěli se vzbouřit, ale obávali se o své životy. Proto jim pomáhali jen neochotně, ale svým pánům i tak kradli vše, co vzít mohli. Z bojiště brali zbroje a meče goblinů. Nikdy je nikdo nepostrádal. Pro elfy byly příliš primitivní.
Satyr vzal do ruky jeden ze skřetích mečů a prstem přejížděl po čepeli. Měli jen mizivou šanci uspět. Bohové musejí stát při nich. Satyr prošel jeskyní a sledoval zbylé východy. Vedli do dalších tajným chodeb. Satyrové z celého města udělali podobné chodby jako on. Elfové ve své pýše nevěřili tomu, že by něco takového mohli vytvořit. Satyrové ale byli připraveni. Čekali uvnitř úkrytu a sledovali okolní východy. Náhle zaslechli nějaké kroky. Satyr vyhlédl do jedné z chodeb, až uviděl jejich příčinu.
Do jeho zorného pole vešel Morag. Patřil k povstalcům a pomáhal vše naplánovat. V rukou nesl mapu, kterou položil na zem. Rukama ji narovnal a ustoupil, aby na ni bylo vidět. Byl to plán elfího města. Zde ale bylo něco, co elfové neznali, tajné chodby satyrů. Morag na jeho příkaz vyhotovil jen jeden jediný kus. Nechtěli riskovat odhalení své práce. Znamenalo by to smrt stovky jejich bratrů a sester. Zanedlouho do jeskyní přicházeli další satyrové. Nesli s sebou vše, co se dalo použít jako zbraň.
Nastal den, kdy se vzbouří a postaví se utiskovatelům. Satyr popadl do rukou meč a kráčel do čela malé armády. Věděl, že jeho jméno se dostane do dějin elfů. Nyní nastal den, který se zapíše do dějin dětí světla. Satyr zakřičel a rozběhl se po schodišti. Všichni vyšli v jedné z ulic. Zatím si jich nikdo nevšiml. Elfové se dál zabývali svými starostmi. Jeden ze strážných je ale brzy začal sledovat. Ukázal na jednoho ze satyrů paží. S tupým úderem jej zasáhlo kladivo, které vrhl některý ze satyrů. Tento úder byl prvním z mnoha.
Elfové okolo nich vytasili meče a rozběhli se jejich směrem. Zatím netušili, co se tady děje, ale zabití dítěte světla se trestalo smrtí. Satyr popadl svůj meč a snažil se útočit. Satyrové byli pomalí, ale měli výhodu. Překvapili stráže a tak snadno získali první malé výtěztví. Zabít několik strážných byl lehký úkol. Brzy je ale čeká něco horšího. Jeden ze satyrů pohlédl do další ulice. Kráčelo tam několik obyvatel města. Satyrové ale měli jiný cíl. Vraždění obchodníků by jim nic nepřineslo.
Našli další skrytý vchod do podzemí a otevřeli průchod. Jen úzká škvíra ve zdi. Touto cestou se dostali do kanalizace. Všude to páchlo, ale nebyla jiná možnost. Postupně procházeli hlouběji pod říši elfů. Na tomto místě žili jen satyrové a krysy. Žádný s elfů sem nikdy nepřišel. Proto tu satyrové mohli vybudovat malé vlastní království. Připojovali se k nim další a další povstalci, přinášeli další zbraně. Procházeli kanalizací a blížili se k cíli. K sídlu krále elfů.
Otočili se a zůstali stát na místě. Hleděli na stovky bratrů a sester. Všechny je spojila touha po svobodě. Stačilo udělat jen několik posledních kroků a budou u cíle. Znovu se dali na pochod. Satyr si prohlédl svůj meč z kterého stále po kapkách odkápavala krev zabitých vojáků. Zanedlouho začala cesta stoupat. Blížily se k úzké chodbě. Tou se dostanou až do spleti cest přímo v paláci krále. Došli na místo. Satyr rukou stiskl jeden z kamenů. Zeď se dala do pohybu a otevřel se tak průchod. Vběhli do úzké uličky a hledali cestu dál. Palác se najednou proměnil v bludiště, ze kterého neviděli cestu ven. Náhle se před satyrem objevil elfí čaroděj.
"Opravdu jste si mysleli že se dostanete až ke králi?" Elf se poté otočil k vojákům, které zatím neviděli. "Zavřete je do vězení a čekejte na příkazy krále."

1. ÚNOS

14. května 2018 v 16:23 | Václav Hess |  Dranor
Hlučné kroky zněly chodbami padlé trpasličí říše. Upíři zničili vše, co mohli. Trpaslík procházel říší Gvandamur a hledal cestu pro jeho malou armádu. Pokud se tak dá skupině padesáti trpaslíků říkat. Pátrač se jmenoval Gromjan, poslední z trpasličích knížat. To všechno mu dávalo velkou moc, po které však netoužil. Nechtěl panovat, chtěl jen pomstu na upírech. Možnost se ale naskytla až nyní. Lidé se vzbouřili proti upírům a chtěli je zničit. Trpaslíci jim pomáhat nebudou, jen využijí zmatku a unesou prince, syna královny upírů. Alia nechala své dítě v Aganty a sama šla válčit do vzdálených zemí, proto její moc tady opadla. Stejně tak opadl i strach z její moci. Gromjan vyšel na sluneční světlo a spatřil malou pevnost, kde mělo vše začít. Lidské jednotky byly na místě a připravovaly se k útoku. Králové hor se rozběhli přímo k nim a ve výšce mávali s malým praporem. Chtěli, aby lidé věděli, kdo se k nim blíží. Vyděšení vojáci by ještě mohli zaútočit i na trpaslíky. Jeden z mužů šel blíže k Gromjanovi a dal se do řeči.
"Zdravím přátele trpaslíky, jsem rád, že jste přišli. Dnes svrhneme další pevnost upírů."
V duchu Gromjanovi běželo spousta slov. Odkdy jsou přáteli lidí a odkdy jim pomáhají? To sice nevěděl, ale nechtěl se pouštět do hádek. Místo toho tedy sáhl po přátelštějších slovech.
"Máme společné nepřátele, tím to začíná i končí. Dnes je zničíme a potom bude vše, tak jak má být."
Muž mávl na své muže a jejich řady se daly do pohybu. Určitě ani nepochopil, co tím vlastně trpaslík myslel. Upíři brzy začali s odpalováním, vzduchem prolétaly šípy a kameny. Sám Gromjan věřil tomu, že upíři zvítězí, ale na tom nezáleželo. Splní svůj úkol a vrátí se domů. Upírka se sama bude chtít pomstít a to bude její smrt. Nikdo to nevěděl, lidé ani elfové, ale trpaslíci se zajímali o magii už stovky let. Měli tak zbraně, o kterých okolní národy nic netušily. Alia několik vynálezů okusila a její armáda měla velké ztráty. Gromjan ale náhle zahlédl jak lidští vojáci prolomili hradby upírů. Trpaslíci dostali rozkaz k pochodu a rychle se dostali k průlomu. Lidé sice něco pokřikovali i na trpaslíky, ale ti jednali podle vlastních plánů.
Gromjan vytasil sekeru a ohnal se po nejbližším upírovi. Čepel prošla koleny a usekla mu obě nohy. Zbylé torzo se skácelo na zem a škubalo sebou. Trpaslík botou upírovi rozšlápl hlavu a pokračoval dál. Se třemi trpaslíky se dostal do pevnosti. Nemuseli mezi sebou mluvit, věděli co mají dělat. Cestou zabili dalšího upíra, který se jim naivně postavil do cesty. Doběhli až k velkému domu uprostřed pevnosti a sekerou zničili dveře. Uvnitř stála skupina upírů a chránili dítě. Sledoval tu odpornou bytost s bílou kůží. Takto by dítě vypadat nemělo, nechápal s čím se vlastně Alia dala dohromady. Někdo tvrdil, že je to dítě upírů, někdo že démonů. Nevěděl čemu má sám věřit.
Upíři se s nimi pustili do boje. Sekerou jednomu z nich usekl ruce, dalšího připravil o mužství. Podle řevu ho to bolelo stejně jako člověka. Gromjan slyšel, že upíři necítí bolest, asi to ale nebyla pravda. Děti noci ale byli až příliš rychlí, jeden z trpaslíků padl na zem. Gromjan sekl sekerou a zabil dalšího upíra, tím se ocitl přímo u kolébky s dítětem. Ruce mu cukaly, když se ho dotýkal. Kolem krku mu dal řetízek, který brzdil jeho magickou moc a také ho nemohl vysát. Tím jej snad připravil o všechny zbraně. Chytil Dranora do náruče a vyběhl s ním ven. Upíři začali něco křičet a ukazovali na něj. Rozeběhl se ještě rychleji, nechtěl poznat, co by sním udělali, kdyby ho chytili. Chtěl jim unést jejich prince, to se neodpouští. Na pomalou smrt si tak mohl nechat zajít chuť. Proběhl zničenou bránou a pokračoval dál. Za ním běželo několik trpaslíků, nemohl se otočit a počítat je. Jeho rudé vousy vlály za ním jako plameny, slyšel cinkání ozdob, které v nich měl.
Vypadalo to, že lidé nakonec zvítězí, pomohli jim k tomu, zbytek už by mohli zvládnout sami. Jeden z trpaslíků vykřikl a skácel se na zem. Gromjan udělal chybu, na kterou se naši vojáci připravují od malička. Zastavil se a otočil se za křikem. Přijížděl k nim upír na koni a střílel z malého luku. Gromjan se zapřel o zem a popadl sekeru. Upír dojel až k němu a vystřelil. Trpaslík uhnul a hodil svou zbraní. Čepel přeťala nohy koně a on i jeho jezdec spadli na zem. Od hlavy až k patě trpaslíka postříkala tmavá krev. Upír před ním vytasil meč a připravil se k útoku. V ten okamžik jeho svaly ochably a padl mrtvý na zem. Přímo za jeho zády stál Gamli a usmíval se. Gromjanovi se nezamlouval jeho způsob boje, ale v tuhle chvíli mu nejspíš zachránil život. V jedné ruce držel dítě a v druhé sekeru, takhle se nedalo bojovat. V dálce spatřil hořící město upírů, nikde ale nebylo vidět vojáky. Nejspíše už bylo po všem. Gromjan se otočil a pokračoval v pochodu, rychle se dostali do chodeb padlé trpasličí říše. Dranora nezabijí, ale budou jej věznit v jejich novém městě. Alia tak může navěky zuřit ve své říši a k ničemu jí to nebude.
Trpasíci se poučili z předešlých chyb a svoje novém město postavili v jeskyních. Oko neznámého pozorovatele vchod nemohlo najít. Národ se nevyhnul řadě pověr, například to, že nesnáší vodu. Pravdou bylo jen to, že se k ní dostanou málokdy, díky tomu, že žijí v horách. Došli k cíli, Soumračné jezero. Trpaslíci chytali do rukou velké kusy, skákali a skákali do vody. Gromjan popadl nejbližší balvan a přivázal si jej lanem k pasu. Oběma rukama chytil Dranora a skočil do vody. Studená voda ho okamžitě pohltila, za pár okamžiků nikdo nepozná, že tu někdy nějací trpaslíci byli. Dno jezera se rychle zužovalo, až skončilo malým vodopádem. Spadli do malého podzemního rybníka a vyplavali na hladinu.
Trpaslík se podíval na Dranora, dítěti se nestalo vůbec nic. Upíři se nemohli utopit ale i tak se bál, jestli cestu přežije. Pokračovali pomalu dál malou jeskyní. Zlatnice byla jen pár kroků od nich. Zatím to byly jen malé komůrky vytesené do skály, ale to se brzy změní. Kameníci pracovali každý den na nových věcech. Trpaslík došel ke svému domku a propustil své společníky. Rychle dítě položil do připravené kolébky a sledoval jeho pohyby. Opravdu vypadalo jako dítě démona a upíra. Malé špičaté zuby, dokonce na holé hlavě bylo vidět zárodky ostnů, které porostou na hlavě. Stala by se z něj dokonalá zbraň upírů, kdyby u nich zůstal. Nyní ho vychovají trpaslíci, ke svému obrazu.

**

O osmnáct let později....

Bojovník rychle popadl válečnou sekeru a zaútočil na cvičný cíl. Čepel projela místem, kde by mělo být srdce, imaginární protivník byl mrtvý. Pohlédl na Gromjana a čekal na hodnocení. Trpaslík už měl mezi rudými vlasy několik šedých pramenů, které sváděl na sého žáka. Mistr přikývl na souhlas.
"Jsi rychlý a člověk by byl mrtvý, ale jak rychle by se pohyboval upír nebo vlkodlak? V boji s ním bys nevyšel jako vítěz."
Bojovník zklamaně vrátil zbraň na místo. Nemohl dosáhnout rychlosti trpaslíků, nejspíše to bylo tím, že nebyl trpaslík. Převyšoval je velikostí a jeho bledá kůže mezi ně také nezapadala. Na hlavě mu nerostly žádné vlasy a na obličeji neměl jediný chloupek. Na rozdíl od ostatních obyvatel Zlatnice mu na hlavě rostly silné ostny. Sedl si na zem vedle svého mistra a pěstouna.
Byl nalezenec. Trpaslíci ho našli před čtrnácti lety před vchodem do své říše. Nikdo o Zlatnici nevěděl, jeho matka ho nejspíše opustila, aby v divočině zahynul hladem. Popadl kousek chleba a rychle ho snědl. Měl jen chvilku na jídlo, poté bude pokračovat v útoku. Za pět dní měl vyrazit na svůj první úkol. Nedaleko odsud je smečka vlků, měl ji najít a všechny zabít. Znovu se postavil na nohy a vrátil se k cvičení se zbraněmi. Nepochyboval o tom, že svůj úkol splní.

**

Za pět dní mohl vyrazit, nejdříve si ale měl vyslechnout poslední slova od svého mistra. Našel ho v kovárně, kde vytvářel další věci pro vzrůstající říši. Zlatnice každý den rostla a stávala se jednou z největších říší v Aganty.
Mistr ho nejspíše slyšel, protože se otočil a s úsměvem řekl: "Když jsme tě našli, byl jsi ještě mimino. Už tehdy jsem věděl, že se z tebe jednou stane velký bojovník, ale bál jsem se tvého původu. Dokázal jsi mi, že jsem se bál zbytečně. Jdi a tvou cestu povede náš bůh."
Dranor se uklidnil a vyšel ven, v rukou držel mapu, kde bylo vyznačené území smečky vlků. S sebou si vzal jen vodu a velké kladivo, kterým chtěl vlka zabít. Trpaslíci téměř nepoužívali luky a dávali přednost spíše sekerám a bojovým kladivům. Dranor byl sice mnohem vyšší než jeho trpasličí rodina, ale prostě měl jen o něco větší zbraně. Rychlým pochodem se dostal přes mohutnou bránu Zlatnice a blížil se k lesu. Trpaslíci stavěli vždy v horách. Zlatnice se přímo ztrácela pod mohutnými srázy hor, a tak nikdo vlastně nevěděl, jak je město velké. Některé domy byly věstavěné do jeskyní a i královský palác byl z velké části ve slujích hor. Hradby se kolem říše ovíjely jako drak. Jediným vstupem tak byla brána, která ústila do vymýcené planiny, až po dvou mílích začínaly divoké lesy. Právě mezi nimi Dranor zmizel a našel tam úkryt i první stopy vlků.
Pomalu se sklonil a zkoumal otisky. Tady nešlo o smečku obyčejných zvířat, ale o upíří bojové vlky. Královna upírů Alia jich používala velmi často. Jak se ale mohla nějaká smečka zatoulat tak daleko? Dranor sice nic nevěděl jistě, ale měl svou vlastní domněnku. Alia se podle posledních zpráv ztratila kdesi v zemi za horami a upíři začínali ztrácet svou moc. Skřeti, démoni a vlkodlaci se po skupinkách trousili ven z její říše. Dranor se vytrhl z osidel své vlastní fantazie a rozeběhl se po stopě. Brzy se dostal až na mýtinu, kde bylo otisků více. Tady se musela zvířata zdržet, ale teď tu nebyl nikdo. Dranor chtěl projít středem mýtiny, když se ozvalo vrčení. Otočil se po zdroji a spatřil mohutné zvíře s černou srstí. Opravdu to nebyl jen obyčejný vlk, tvor měl velikost menšího koně. Dranor se zasmál a připravil si kladivo.
"Tak jsem pojď ty zablešenče a hned ti ukážu, co umím."
Vlk se zastavil a hlubokým hlasem pronesl? "Mladíku, nějak nás podceňuješ."
Dranor málem úlekem upustil kladivo. "Jak to, že umíš mluvit?" zeptal se ho hned.
Vlk vycenil zuby a řekl: "Jsem Maugrim, vlčí vůdce."
Dranor pevněji uchopil zbraň a připravil se k boji. "Je jedno co jsi zač, stejně tě zabiju."
Maugrim si dřepl do trávy a zavyl. Dranor několik vteřin zůstal překvapeně stát na místě, než mu došlo, že udělal chybu. Všude kolem něj se dal les do pohybu. Keře se lámaly, přicházel zbytek smečky. Desítky vlků přišly, aby ho zabily, nebo si to aspoň myslel, než vlk znovu promluvil.
"Chtěl jsem, aby u tvého posledního boje, byla celá má smečka. Znal jsem tvoje rodiče a vím, že nejsi žádný obyčejný démon. Měl bys proto zemřít čestně a ne jako nějaký lupič," pronesl vlk a skočil.
Dranor myslel na to, co jeho protivník řekl více než na to, co udělal. Uhnul tak příliš pozdě a Maugrim se mu zakousl do pravé paže. Bojovník ale reagoval rychle a kladivem udeřil vlka do zad. Ozvalo se křupnutí a zvíře se skácelo na zem. Několikrát sebou ještě škublo a potom zůstalo ležet. Vlci začali výt, jako sbor z nějakého strašidelného příběhu.
Dranorovi došlo, co udělal a připravil se na další boj. Rozmáchl se zbraní a zabil první dva soupeře. Zvířatům ale brzy došlo, že přišla o okamžik překvapení a stáhla se. Bojovník přešel k tělu Maugrima a poklekl před ním. Nebylo to ale gesto úcty. Dranor vyndal krátkou dýku a rozřízl zvířeti břicho. Rukou vyndal ještě teplé vnitřnosti, až se dostal k žaludku. Oběma rukama jej roztrhl a vyndal zelený kámen, podobný diamantu. Ten vlk byl opravdu vůdce a pocházel z upíří říše. Jen magie Alii mu dala dar řeči. Dranor kámen ukryl ve váčku, který měl na opasku a vracel se domů.

Průvodce

12. května 2018 v 16:19 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Postavy

Alia - upírka stvořená magií
Morana - jméno,které si dá sama Alia po svém probuzení z ledového vězení.
Král lidí - bezejmenný vládce, který vládne lidskému národu
Rantja - čarodějka, žijící skrytě mezi lidmi, dcera Mata Nat
Mata Nat - šamanka, žíjící mezi troly na severním konci skřetí říše
Umilante - královna dryád. Národa žijícího ve svém lese v severních horách Aganty
Lombard - elfí stopař a vyjednávač, který vyjednával mír s Aliou
Inna - kočičí démonka, prchající před vlastními lidmi. Zradila vlastní národ
Lambrax - bílí drak ze západu skřetí říše
Lambrax III - vládce bílých draků a Přístavu Perel.
Alodarion - pravá ruka krále Lambraxe III
Grond - trol
Andromalius XIV - král Laaneji
Eva- upírka
Temný vládce - nyní již mrtvý král temné říše. Poražený upírkou Aliou
Adrien - elfka a dračí jezdkyně. Poražená při bitvě s démony u očarovaného lesa.
Blesk - kůň
Elbaith - dračí společnice elfky Adrien. Poražená při bitvě s démony
Landrax - posel a syn dračího krále Lambraxe. Zabit upíří královnou Aliou.
Glamdli - trpaslík, který doprovázel Aliu. Zmizel v boji za záchranu Aganty.
Samuel - kočičí démon žijící v pouštním městě na jihu Aganty. Král svého národa
Urgol - skřet
Lesin - goblin a vůdce povstalců v dračí říši
Gordil- temný elf, hlavní kapitám vojska
Jolosin - upír, kterého stvořila Alia. Zemřel její rukou, když jí zradil
Gara - vlkodlak žijící v lesích na jihovýchodě Aganty
Olenor - démon, voják ve službách upírky Alii
Khor - kentaur, strážce větrné pláně
Trasos - trolí upír, vládce upířího hradu
Venslaf - čaroděj ve službách upíří královny Alii
Sithor - temný elf
Ulric - diplomat barbarů
Lotin - zemědělec v zemi za mořem
Arga - žena Lotina a chovatelka psů v zemi za mořem
Nuran - král v zemi za mořem
Oriana - kentaurka, vyjednávačka svého lidu
Kragos - bojovník ze země za mořem
Vrabor - žoldák
Deiron - král v zemi pod mořem
Nataniel - upír, jeden z poslů královny upírů Alii
Tartal - generál v zemi za mořem
Filon - strážce Chrámu Moci
Aljaša - vlkodlak žijící mezi lidmi
Beliana -bojovnice lidského krále
Talina - démonka
Talpin - čaroděj a mudrc světa lidí
Falron - lidský kníže, později králem lidské říše
Anatea - čarodějka a dcera císaře



Místa

Město Minaron
Je hlavním sídlem lidí. Celé je postavené do podoby umělé hory. Špice je bílá a září daleko do říše lidí, aby dokazovala moc člověka, který v ní sídlí. Je místem kde je palác bezejmného krále lidí. Město má obří bránu, kterou musí otevírat minotauři. Pomocí kladkostrojů na hradbách. Alia ale celé město zničila a přetvořila v město duchů. Nyní nechala postavit na jeho základech nové město, které si ale ponechalo mnoho věcí z jeho předchůdce. Stále jde ale o sporné území, o které bojuje více národů. Lidé stále věří v příchod krále, který zmizel neznámo kde. Proto nepostavily jiné hlavní město říše, ani nenašli nového vládce.

Oregrost.

Hlavní město nové říše upírů a hlavní sídlo krále Dranora.

Atlanta

Nové hlavní město mořské říše.











Temné město (bezejména)
Je hlavním sídlem zla v zemi. Domy v něm jsou směs všech kultur, které se v něm sešli. Skřeti, démoni i upíři, tam nechali něco ze svých znalostí. Naposledy na jeho architektuře nechali své poznatky děti noci, kteřé se dříve v jeho zdech téměř nevyskytovali, nebo nezaujímali důležité postavení. Domy mají společnou jen černou barvu a to že byli postavené v co největším spěchu, aby dokázali poskytnout domov velkému množtsví monster, které tam přišla bojovat. Vyjímka jsou hradby. Ty jediné jsou masivní a postavené z velkou pečlivostí. Bránu dříve otevírali obři, nyní se z nich ale stali upíři. Nyní tvoří většinou obyvatel děti noci, které přišli s Aliou. Zejména její vlastní národ, který se postupem času stal vládnoucí kastou. Polovina města tvoří jeskyně, v kterých žijí skřeti a goblini. Proto se nedá blíže určitě rozloha.












Les elfů
Elfové mají jen jediné město. To je uprostřed lesa na severozápadě Aganty, který patří jen jim. Stromy patří mezi nejstarší v zemi. Poslední zbytky lesů, které dříve zabírali většinu země. Volně přecházejí v dřevěné domy, které jsou někdy postavené v korunách stromů a někdy na holé zemi. Málokdy používají kámen, uprostřed náměstí je ale několik budov z bílého kamene, které slouží jako sídlo velké rady a jiných vysoce postavených elfů. Město se potýká z ubívajícím počtem obyvatel. Války zanechali na jeho obyvatelých své stopy. Některé domy jsou proto opuštěné a pomalu ale jistě chátrají. Dřívější sláva národa světla je nyní jen v bajích, které se vyprávějí v Aganty. Elfové téměř nechovají žádná zvířata. Jen několik koní. Srdce říše tvoří paláce a aréna, která slouží pro boj zajatců. Na bojišti kdysi bojovala i královna upírů Alia.





Les dryád
Dryády jsou národ podobný elfům, proto se ani jejich kultura a město o moc nelíší. Nemají ale žádné domy na zemi. Všechno stavý v korunách stromů. Nikdy nepoužívají kámen nebo podobné materily. Vše vypadá jako by vyrostlo samo ze dřeva. Také jejich les ale utrpěl válkami. Postupem času se moc lesního rodu vytratily. Mezi stromy začali procházet bestie a zabíjet každého kdo vyjde na jejich území. Nyní žejí jen poslední zbytky dryád.





Tábor alchimů
Alchimové jsou něco jako skřítci, nebo goblini. Malá stvoření s černou kůži. Vypadají jako menší skřeti. }}}Ží ve stanech, sešitých z kůží zabitých zvířat. Kdysi měli vlastní říši. O vše ale postupem času přišli. Po velké bitvě, ve které byl poražen temný vládce, se stáhli do nové říše upírů. Nyní se z nich stali jen řadoví vojáci upíří říše. Neusílují o vlasní říši a do bitev si příliš nezapojují.





Města kočičích démonů
Kočičí démoni žijí v poušti daleko na jihu Aganty. Málo kdo ví o tom kde žijí. Jejich města jsou skrytá v obřích jeskyních nebo hluboko v písku. Architektura kočičích démonů nenese žádné znaky, které by byli pouze jejich. Vše se ale vyvíjelo nezávisle na dalších národech v zemi. Domy jsou jen o jedné místnosti. Bez ozdob nebo nábytku. Dveře jsou kruhovité a připomínají vstupy do nor některých zvířat. Kočičí démoni málokdy používají oheň. Proto v jejich obydlích nenajdete krby nebo pece. Pouze ohniště, které je většinou času vyhaslé a nepoužívané.



Osady Nomádů
Nomádi jsou pouštní národ, který žije v říši písku, na jihu Aganty Své domy staví ze dřeva a barevných látek. Nikdy nepoužívají kámen nebo dřevo. Také nestaví žádné město na delší čas. Jejich osady se dají kdykoliv přestěhovat na jiné místo. Nechovají skoro žádná zvířata, vyjímkou jsou velbloudi. Nestaví nic podobného trhům. Zaujímají postoj vlastnictví, který nikde jinde v zemi není. Všechno je všech a lidé žijí ve velké rodinně. Málokdy kdy se zabývají válkami, které zmítají celou zemí. Důvěřují cizincům a málokdy jim nepomohou. Nerozlišují ani mezi démonem a člověkem.


Bílá pevnost
Sídlo velkého draka Lambraxe. Po staletí jej lidé stavěli pro dračí národ. Střed pevnosti tvoří palác samotného dračího krále. všechno je vytvořené z bílého mramoru, od kterého dostalo celé město svoje jméno. Nejpůsobivějším místem, jsou hradby a brána. Svou velikostí povolují vstup i obrům a drakům. Pouze věznice je ze šedivého kamene a působí až nepatřičný kontrast k okolní bílé barvě.



Město trolů
Město národa trolů leží v severních horách skřetí říše. Trolové staví masivní domy z kamene. Málokdy používají dřevo nebo nějaký jiný materiál. Jejich kultura se vyvíjela samostatně a nezávisle na dalších národech. Nejvíceš ale je pozant vliv skřetů. Mezi, kterými dříve žily. Postupem času si ale vybudovali vlastní říši. Měsro je věstavené do hloubi hor. Je tam jen jedna brána ze silného dřeva. Později bylo město skrytu za uměle vytvořenou horou. Jako ochrana před barbary na koních.



Podmořská říše
Říše krále Deirona, která je na mořském dně. Architektura města odpovídá prostředí, ve kterém vznikla. Budovy nemají žádné ostré rohy ale plnuly přecházejí do cest, dlážděných bílimi kameny. Jedna budova přechází ve druhou. Střed města tvoří palác královské rodiny. Polovina budov je pod velkou kupolí, ve které je sucho. Zbytek města je pod vodou. Cesty jsou přizpůsobené pro giganty. Vodní obry, kteří slouží králi Deironovi.


Chrám Moci
Chrám je místem ve kterém bohové starého světa uzavřeli svou magickou moc před Merdaelem. Pro ochranu své síly vytvořily sedm medailonů. Chrám je postavený z nejrůznějších materiálů, které se dají v Aganty a přilehlých zemích najít. Na vrcholu stavby je věž jejíž špici tvoří velký krystal. Obyvately chrámu jsou strážci. Tajemné bytosti stvořené samotnými bohy, před tím než opustily svět, který před tím sami vytvořily.

31. Radost i zármutek

10. května 2018 v 16:18 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Uběhli tři dny do chvíle kdy jsem našla prostory pod pevností. Sice jsem tam poslala jednoho z golemů ale ten se už nevrátil. Rozhodla jsem se proto, že tam půjdu sama. Vzala jsem si jen svůj meč a seskočila do chodby. Vybrala jsem si jednu ze tří cest a vyrazila. Neměla jsem žádný způsob rozhodování o tom, jaká cesta je správná. Po několika krocích jsem spatřila kresby na stěnách, tohle už patřilo elfům. Jemné runy, které přecházeli do podob jednorožců, motýlů, labutí. Cítila jsem se tu podivně. Měla jsem chuť vzít meč a zničit věci okolo mě. Místo toho jsem ale šla dál. Nikde jsem neviděla nějaký kaz, nebo prah, který by se někdy usadil. Někdo tu musel stále žít a starat se o vše kolem mě. Nevím jak dlouho jsem šla, než jsem našla něco jiného než elfí čmáranice. Vyšla jsem do rozlehlého sálu, mezi sloupy tekla voda. Menší vodopády, které narušovali jednotvárnost kamene. Na konci sálu stála socha elfky, přešla jsem k ní a pohlédla do její tváře z kamene. Tohle bylo všechno co tu bylo, jen pomník a elfí kouzla. Vzala jsem meč a urazila soše hlavu. Celé ty dny jsem se zabývala jen hrobkou. Otočila jsem se a vyrazila na cestu zpátky. V polovině chodby mě něco napadlo, položila jsem ruku na zem a soustředila se. Ze země přede mnou vyrostla kočka z kamene, už nic nebránilo mojí magii. Společně jsme se dostali ven. Přikázala jsem golemům aby díru zasypala a sama jsem šla dál. Procházela jsem mezi troskami a hledala nějaký zdroj vody. Nakonec jsem našla malý potok, který kdysi protékal zahradou, která byla již zničená. Sáhla jsem do vody a soustředila se. Nejdřív se nic nedělo, poté se ale začali vynořovat květy stvořené z vody. Vypadali jako by byli ze skla. Květy se začali měnit, nejdřív se vynořili ruce a hlava, nakonec i celé tělo. Přede mnou brzy stála dvacítka bojovníků. Další střípek do mojí armády. Chtěla jsem ale válečníky z řad upírů, tohle pořád nebylo to co jsem měla v úmyslu. Císaře musí zničit upíři, jen tak se vítězství připíše mému synovi. Vrátila jsem se doprostřed mé pevnosti a přemýšlela. Vzala jsem do rukou mapu a sledovala vesnice skřetů, upírů a lidí. Musím pochodovat po území skřetů. Brzy jsme měli pevnost opravenou a vyrazili jsme na cestu. Museli jsme do hor a projít tak kolem moře. Cesty byli úzké a tak jsem postupovali jen pomalu. Nepamatovala jsem si jména vesnic a ani jsem to nechtěla. Proč bych měla vědět název něčeho, co mám v úmyslu zničit. Během čtyř jsme došli na dohled první osady, obyvatelé měli jen skřeti a goblini. Nejdříve jsem prošla k hradbám. Viděla jsem stráže, zatím ale nic netušili, proto jen stáli a čekali. Nemysleli si že by je jedna upírka mohla ohrozit. Mávla jsem rukou, jako bych je chtěla zdravit. Zvedl se mohutný vítr a smetl vojáky na zem. Došla jsem až k dřevěným palisádám a položila na ně ruku. Dřevo se okamžitě dalo do pohybu. Kmeny se dělili a spojovali, přesně podle toho jak jsem chtěla. Brzy přede mnou stál stromový duch. Elfové začali tyto bytosti tvořit aby chránili lesy. V minulosti jsem na takové bytosti narazila v bažinách Aganty. Stráže se seběhli ale nevěděli co udělat. Využila jsem jejich nejistoty a povolala všechny svoje vojáky. Golemové mohutnými balvany ničili hradby. Duchové vody se dostávali do domů a zabíjeli jejich obyvatele. Stromový duch se mezitím rozběhl proti strážím. Slyšela jsem zvuk praskajících kostí. Myšlenkami jsem předala vojákům příkazy. Měli skřety jen chytat, ne jen hned zabíjet. Viděla jsem golema, který hned chytil vyděšeného skřeta. On vůbec netušil co se sním stane a tak ho chování soupeře překvapilo. Šla jsem blíže ke své oběti. Skřetovi vše došlo až ve chvíli jsem mu položila ruku na krk. V tu chvíli se začal divoce zmítat. Rychle jsem mu zabořila tesáky do krku a vysála mu krev. Procházela jsem vesnicí a udělala tohle všem obyvatelům, které jsem chytli živé. Brzy se v mé armádě objevili první upíři. Bledé divoké stvůry, stvořené ze skřetů. Moje armáda se rychle rozrůstala. Zanechám mému synovy bezpečnou říši, kde ho nikdo nebude ohrožovat. Zničenou vesnici jsme vypálili a nechali za sebou. Pochodovali jsme dál mezi horami. Nikde jsem nenašli nikoho, kdo by nás mohl zastavit. Během pěti dnů jsme dorazili k další vesnici. Moje armáda ale už byla příliš velká, na to abychom se k ní nepozorovaně dostali. Už to ale nebylo potřeba. Zanechala jsem všech pokusů a o strategii. Soupeře jsme převyšovali počtem, nebylo potřeba něco vymýšlet. Jen jsem dala rozkaz a sama si rychle našla nějakou oběť, kterou bych mohla zabít. Neměla jsem k tomu žádný důvod, dovolila jsem si ale trošku zábavy na tomhle tažení. Golemové začali chytat skřety a čekali na mě. Vyhlédla jsem si jednoho z nepřátel, vysoký skřet stál jen několik kroků ode mě. Zaútočila jsem na něj mečem a probodla mu břicho. Na zem se vyvalili střeva a krev. Očistila jsem si meč a šla ke golemům. Upíři mezitím nakazili téměř polovinu vesnice. Procházela jsem mezi domy a obdivovala vše okolo mě. Dlažba byla postříkaná krví, která tvořila zajímavé obrazce. Rozmlácená okna a malé požáry jen dotvářeli atmosféru. Vyšla jsem na náměstí a pozorovala marnou snahu dvou skřetů, snažili se zachovat své životy. Sedla jsem si na fontánu a sledovala nerovný boj. Upíři jednomu ze skřetů utrhli ruku, jen pár okamžiků na to, byl boj u konce. Ze zbylých skřetů se stali upíři a my jsme dobili další území. Naše armáda se rozrostla o stovky válečníků a válečnic. Chtěla jsem pogratulovat upírům, když se ozval mohutný výbuch. Slyšela jsem nějaký křik a zvuky boje. Rozběhla jsem se na to místo a sledovala nové nepřátelé. Elfové v bílých zbrojích se blížili k nám. Vzduchem prolétl nějaký černý předmět a dopadl na hradby. Ozval se další výbuch, vzduchem prolétli kameny a kusy masa. Rychle jsem vykřikla na nejbližšího upíra

Odkud se někdo takový objevil.

Upír jen pokrčil rameny a připravil se na příchod cizích vojáků. Myslela jsem si že elfové jsou již minulostí a v této zemi už vymřeli. Najednou ale ke mně pochodovalo celé vojsko v plné zbroji. Před elfi předstoupila nějaká elfka. Měla na sobě bílé šaty a příliš se na bojiště nehodila. Vypadala spíše jako kněžka, než bojovnice. Otočila se přímo ke mně a vykřikla.

Jsem Emergrid, přišla jsem potrestat upírku, která znesvětila hrob naší královny.

Ta elfka myslela sochu, kterou jsem našla pod pevností. Musela jsem ale něco zjistit.

Odkud jste přišli?

Elfka se nejdříve ohlédla na bojovníky za ní, až po té se dala do řeči.

Napadli jste naší říši a dostali jste se do našich chodeb. Nevíme co jste měli v úmyslu ale hanobení památky královny, bereme jako urážku našeho lidu.

Rychle jsem si dávala dohromady její slova. Ten výbuch pocházel od elfů ale kněžka o něm nevěděla. Myslela si že jsme je chtěli napadnout. Měla jsem tehdy prohledat všechny chodby, nejspíše jsem byla jen pár kroků od našich nepřátel. Příliš jsem se soustředila na Císaře a jeho říši.

My jsme vás ale nenapadli, výbuch nám zničil hradby a přišel od vás. My jsme se jen bránili.

Lhala jsem ale to nemusela kněžka vědět. Nechtěla jsem přiznat svou chybu. Elfka ale byla stejná jako já.

Nikdo z nás by nedal bombu přímo do obydlené části říše.

Kněžka až příliš věřila vlastním lidem. Nemohla jsem čekat až zaútočí. Soustředila jsem na zem pod nepřáteli. Vše se začalo otřásat a rozpadat. Moje moc opravdu rostla každým dnem. Ze země vyrůstali kořeny a chytali elfi. Moji upíři procházeli kolem nich a vysávali jim krev. Došla jsem ke kněžce a pohlédla jí do tváře.

Nikdo už nemá tolik moci aby porazil upíry. Tvá smrt má jméno Alia.

Kousla jsem ji do krku a vysála z ní všechnu krev. Mečem jsem jí usekla hlavu, aby se nevrátila jako upírka. Tímto dnem jsme ale měli tisíce bojovníků a cesta mohla pokračovat. Pět dní jsme putovali bez toho že by nás někdo vyrušil. Podle mapy jsme měli brzy narazit na další osadu. Po dalších čtyřech dnech jsme ale zůstali stát před závalem. Vyšplhala jsem na největší kameny a shlédla škody. Cesta několik kroků před námi ležela pod vrstvou hlíny a kamenů. Znovu jsem rozložila mapu a sledovala cesty. Mohli jsme projít jeskyněmi a vše obejít. Cesta nám tak bude trvat o několik dní déle ale nic jiného se nedalo dělat. Dala jsem rozkazy a všechny vedla po nové cestě. Za pět dní jsem stáli před vchodem do jeskyní. Bude trvat opravdu dlouhou dobu, než se všichni dostanou přes úzké chodby. Vešla jsem dovnitř jako první, za mnou šli upíři a poté i zbytek vojáků. My jsme viděli uvnitř dobře ale golemové neviděli téměř nic. Slyšela jsem jejich nadávky celou cestu. Všechno mi tady připomínalo trpaslíky, také to ale bylo už delší dobu opuštěné. Proto jsem se neobávala útoku. Naštěstí ale trpaslíci udělali další rozlehlé sídlo jejich národa. Rychle jsme se tak dostali na druhou stranu. Stála jsem u vchodu a zhlížela na krajinu pode mnou. Prošli jsme na druhý kontinent a byli mimo Aganty. Zde už vládl Císař ale mělo by ještě trvat několik dní, než narazíme na jeho vojáky. Museli jsme ale sledovat okolí a očekávat útok. Do této doby jsme kráčeli v horách, kde nebyl téměř žádný život. Rozhodla jsem se pro jiný postup. Půjdu sama a má armáda vyrazí z tohoto místa až za dvacet dní. Dala jsem generálům rozkazy a vyrazila. Jela jsem na koni, kterého jsme získali při boji s elfi, bylo to strašné zvíře. Jeli jsme po rovné planině ale i tak kůň neustále vrávoral, aspoň mi to tak připadalo. Za pár dní jsem téměř litovala toho že jsem vůbec vyrazila. V dálce jsem viděla nějakou vesnici a obloukem se jí vyhnula. Po několika dnech cesty, jsem poznala změnu. Krajina se změnila na pustinu, kde nic nerostlo. Viděla jsem pahýly stromů, které dokazovali že tu někdy něco rostlo. Císař rozšiřoval své území a ničil vše co mu přišlo do cesty. Jeho říše se mi ale líbila. Brzy jsem před sebou viděla první známky blížícího se města. Moje oči mě ale nejspíše klamali, město by muselo být opravdu obrovské. Nejspíš za ním bylo nějaké pohoří. Náhle se pode mnou vše propadlo. Spadla jsem na zem a vyprostila se z pod těla mého koně. Zvíře zemřelo vyčerpáním, to by se vlkům nemohlo stát. Budu muset posledních pár mil ujít pěšky. Člověk by takovou cestu nemohl přežít ale já se brzy dostala na dohled města. Vyděšeně jsem zůstala stát na místě. To co jsem před tím viděla bylo skutečné, neviděla jsem žádné pohoří. Město bylo opravdu obrovské a velkolepé. Viděla jsem stovky věží, vysoké hradby i uměle vytvořené vodopády. Toto místo nemohl vytvořit člověk. Pomalu jsem se blížila k mohutné bráně. Chtěla jsem zkusit projít jako host z Aganty. Po zdi bych vyšplhat nemohla. Všiml si mě jeden ze strážných a brána se dala do pohybu. Slyšela jsem zvuky řetězů a supění něčeho obrovského. V bráně se otevřel malá skulina, kterou vyšel voják. Už z dálky jsem poznala že je to nemrtví.

Kdo jsi a co tu chceš?

Uklonila jsem se a začala spřádat klubko lží.

Jmenuji se Morana jsem vyslankyně krále Dranora. Přicházím za vším pánem s důležitou zprávou.

Nemrtví přešel ke mně a zavětřil. Poté se ke mně otočil zády a odešel. Zůstala jsem stát na místě a čekala co bude dál. Po několika úderech srdce se dala brána do pohybu. Pochopila jsem to jako povolení vstoupit. Přede mnou stála nějaká žena a naznačila mi abych šla k ní.

"Kam si myslíš že jdeš poražená královno Alio?"

Její reakce mě překvapila. Jak mohla znát moje jméno? Místo odpovědi jsem se zeptala kdo je ona.

"Jsem Anatea, čekala jsem na tvůj příchod stovky let. Řekněme že jsi se opozdila. Vydávala jsem se za tvou sestru abych zrušila proroctví ale jak vidím, nepovedlo se mi to."

}Žna vytasila meč a zaútočila. Anatea byla zkušená v hrách s nižšími tvory ale já jí snadno přemohla. Stačilo jedno bodnutí a cizinka ležela mrtvá na zemi. Procházela jsem městem a obdivovala vše okolo. Vše okolo mě, domy, chrámy, věže, bylo obrovské. }Žádná armáda, která kdy kráčela pod světlem slunce, by to něco takového nemohla dobýt. Moji upíři útok prohrají, jestli na něco takového zaútočí. Spíše jsem věřila tomu že utečou, hned jak se dostanou na dohled hradeb. Já jsem nechtěla přežít, jen jsem chtěla vše dotáhnout do konce. Již jsem nebyla královnou ale jen upírkou, která se ocitla ve špatné době. Mohla jsem ale ještě pomoci synovi. Po delším pochodu jsem zůstala stát před palácem císaře. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Neviděla jsem žádnou rovnou plochu, zdi byli tvořené ze soch lidí, elfů a skřetů. Všichni byli zachycení v posledních okamžicích svého života. Obrovský obraz utrpení nepřátel této říše. Brána se z tichým zaskřípěním otevřela a já mohla jít dál. Procházela jsem chodbou a obdivovala sochy lidí. Téměř jsem zapomněla na důvod svojí návštěvy. Vše mi došlo až před dveřmi trůnního sálu. Otevřela jsem dveře z bílého dřeva a vešla. Hned jsem viděla postavu v černém plášti, která seděla několik kroků přede mnou. Oděv byl prostý, bez ozdob ale já hned věděla koho mám před sebou. Cítila jsem majestát a temnou energii, která byla všude kolem mě. Císař vstal a došel až ke mně, byl o tři hlavy vyšší než já. Připadala jsem si jako malá žačka, vedle svého učitele. Musela jsem ale vše dotáhnout do konce, nesměla jsem to vzdát. Spletenec lží ještě bude pokračovat. Uklonila jsem se dala se do řeči.

Jmenuji se Morana, jsem vyslankyní krále Dranora z Aganty. Přišla jsem s vámi vyjednávat o míru a spojení našich říší.

Císař se zasmál a vytasil meč.

Jak se odvažuje Dranor ke mně ještě někoho posílat? Minulá návštěva z jeho říše skončila u minotaurů. Křik té ženy mám v hlavě ještě teď, bylo to krásné. Její tři děti sou svědky toho, že nevýslovně trpěla. Chceš i ty zmírnit utrpení mých minotaurů a dovolit jim malé uvolnění?

V mé hlavě vítězila jen jediná myšlenka. To co jsem udělala nebyl dobrý nápad. Musela jsem něco rychle říci.

Dranor se obával toho, že minulá návštěva nedorazila až k vám, proto vyslal mě.

Císař se znovu zasmál, tentokrát byl jeho smích opravdu dlouhý.

}Žádný posel ke mně ještě nedorazil Alio. Hra se ti nezdařila, měla si se lépe připravit. Nyní, když maškaráda skončila, sedla by sis ke mně? Máme opravdu o čem mluvit. Jak vidím, tak si už přemohla i mou dceru. Ona nebyla nikdy dobrá bojovnice i když je pravdou, že mě její smrt zarmoutila. V tomto městě ale není místo pro takové věci. To je doména lidí a elfů, kteří si libují ve vlastním utrpení.

Několik úderů srdce jsem nechápala co se stalo. On mě tedy znal, od začátku věděl kdo před ním stojí. Proč ale najednou to přátelské chování? Poslechla jsem a sedla si po jeho pravici na místo, které by mělo náležet královně. To jsem také řekla nahlas.

Nesedím na špatném místě, zde by měla sedět královna a ne já. Jsem jen host, který se umí chovat.

Císař se ke mně otočil.

Host, který i lže mezi dveřmi se nejspíše moc chovat neumí. Si skoro jako moje druhá dcera, proto ti toto místo náleží.

Překvapila mě jeho slova.

My jsme příbuzní? Proč bych měla být skoro vaše dcera?

Císař se opět zasmál, potom začal znovu mluvit.

Nepřišla si tedy aby si mě zabila? Aby si se pomstila za vše co jsem ti udělal? Co jsem ti vzal. Ž}ila by si jako člověk, kdybych nepřišel já a nevytrhl tě z toho všeho.

Přemýšlela jsem o jeho slovech. Opět jsem si připadala jako hloupé zvíře, které nic nechápe. Císař byl míle od Aganty, jak by se mnou mohl mít něco společného. Po dlouhé době jsem se chtěla přiznat že o něčem nevím.

Vůbec nevím o čem to mluvíte. Co se mnou máte společného?

Vysoká postava v plášti se začala zmítat v divokém smíchu.

Stovky let jsem myslel na naše setkání, na to co mi řekneš, co uděláš. Nikdy jsem si ale nemyslel že příjdeš a nebudeš nic vědět. Opravdu nevíš nic o sobě ani o své rodině.

Jeho chování mě pomalu štvalo ale nedala jsem na sobě nic znát. Místo toho jsem se zeptala.

Vysvětlil by jste mi tedy co se tu děje?

Císař si uhladil svůj plášť, uchechtl se a pokračoval v hovoru.

Kdo si myslíš že stvořil kletbu, která z tebe udělala upírku? To já jí vymyslel a poslal tvému snoubenci, samozřejmě přes prostředníka. Jen jsem přidal pasáž, díky které tě měl zakopat tvůj snoubenec. Věděl jsem že to neudělá a na svět tak příjdeš ty. Problémem byla jen Inna, která tě mohla zabít. Nakonec jsem jí přivedl do cesty tvého milence a odstranil jen tak z tvého dosahu. Nejdříve jí unesl jeden z mých žáků ale zabila si ho. Kdo si myslíš že upozornil Lambraxe aby napadl tvou říši? Napsal jsem mu dopis, který ho pobídl k útoku na tebe a prozradil mu že má Temné Město nové pána. To já jsem také všude rozhlásil, že existuje Chrám Bohů a započal honbu na moc bohů. Patřila si k mým nejlepším vojákům a ani si to nevěděla. Tvůj syn Dranor byl ale mistrovským dílem. Víš že jeho otec byl vládce říše na severu Aganty. Prozradil jsem mu co má udělat, aby s tebou mohl mít dítě. Přišel k tobě, když si se poprvé dostala do upířího spánku. Dranor má ty nejlepší rodiče, vyrostl z něj dokonalý bojovník i on ke mně příjde až nastane jeho čas. Až ho zabiji, stanu se králem největší říše, která kdy byla a zastíním tak díla mých bratrů a sester. Neporazí mě věk, nemoc a dokonce ani tvůj meč.

Zůstala jsem sedět a hleděla na jeho tvář, tedy spíš na to málo co z něj bylo vidět. Celý můj upíří život byla jen hra. Dokonce jsem nebyla ani hráčka ale jen figurka ve hře. Vše co jsem udělala bylo dílem někoho jiného. Císař mě použil jen jako nástroj a já k němu ještě sama přišla. Pokud mluví pravdu, neměla jsem ani způsob jak ho zabít. Potom mi hlavou prolétla spásná myšlenka, nemusím ho přeci zabíjet, stačí když ho zneškodním. Rychle jsem vstala a položila ruku na podlahu. Císař vstal a udělal krok mým směrem, v tu chvíli se mu nohy propadli do podlahy, jako by stál na vodě. Rychle jsem se soustředila na kouzlo, neměla jsem druhou šanci. Nebyla jsem si ani jistá, jestli mám dost síly. Cítila jsem magii, která protékala městem. Představila jsem si jí jako síť, po té jsem chytla jedno vlákno a škubla jím. Celý palác se v tu chvíli otřásal. Císař vykřikl a podlaha paláce vybuchla. Padala jsem ale stále jsem držela svoje kouzlo. Praštila jsem se o podlahu a zůstala ležet. Císař zpomalil kouzlem svůj pád a pomalu se snesl ke mně. Znovu jsem ho spoutala kouzlem a vytvořila další otřesy. Věděla jsem ale že je na mě příliš silný. Začala jsem ztrácet vědomí. Císař se ke mně pomalu blížil a využíval svou magickou moc naplno. Věděl že mu nemám kam utéct, najednou mě ale hlavou proplula spásná myšlenka. Nemusím nikam utíkat, změním vše okolo sebe. Vzduch okolo mě začal hořet, cítila jsem jeho řár i na vlastní kůži. Nechala jsem kouzlo zmizet a hleděla na výsledek svojí práce. Proměnila jsem vše okolo v žhavou lávu. Můj soupeř spadl na zem. Viděla jsem jak hoří, byl ale v bezvědomí a nemohl nic dělat. Spadla jsem jen několik stop vedle něj. Otočila jsem se k němu zády a chtěla odejít pryč. Náhle jsem však ucítila prudký náraz do zad. Mým tělem projel nějaký kus kovu. Nemohla jsem se vůbec pohnout. Neuzdravovala jsem se , zranění nejspíše bylo až příliš velké nebo byla zbraň vylepšená nějakým kouzlem. Ohlédla jsem se a spatřila zraněného démona. Poznala jsem že umírá ale i tak se na jeho tváři usídlil výraz divoké radosti. Věděl že brzy zemře ale stejně tak si byl jistý i mou vlastní smrtí. Upíři ale zvítězili, můj syn se stal vládcem největší říše, kterou kdy upíři mohli vytvořit. Zavřela jsem oči a s úsměvem na rtech čekala na smrt. Cítila jsem, jak okolo mě vše hoří a celé město se noří do plamenů. Slyšela jsem zvuky plné zmatku a smrti. Myslela jsem jen na svého syna, na to že bude mít velkou budoucnost, kterou já bohužel neuvidím. Nejdříve jsem nic nechápala ale poté jsem se téměř vyděsila. Já sama jsem neumřela a ani neshořela. Cítila jsem příval síly, který se mi rozlil tělem. Otevřela jsem oči a viděla modrou sféru kolem mého těla. Léčivé kouzlo mě vyléčilo a postavilo zpět na nohy. Nevěděla jsem, jak je moje moc velká. Stala jsem se bohyní temnoty a převzala žezlo nesmírné moci. Rozhlédla jsem se a viděla ruiny města. Všude byli mrtvé bestie a ohořelé zbytky staveb. Upíři zvítězili ale já nyní byla ve světě kam jsem nepatřila. Cítila jsem radost i zármutek současně. Uvidím svého syna, až nastane pravý čas ale nesmím ohrozit jeho moc. Moje zjevení v Aganty by strhlo veškerou moc na mě, to jsem ale nechtěla. Prošla jsem kolem zničených budov a zmizela v horách. Moje cesta nyní povede daleko od Aganty ale v myšlenkách budu se svým synem.

30. Pod ledem

8. května 2018 v 16:15 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Pomalu jsem otevřela oči. Přímo nade mnou byl led. V mé hlavě se míhalo bezpočet myšlenek. Dlouho jsem jen ležela a myslela na to co se stalo. Dlouho jsem padal, než jsem narazila na kamennou plochu. Stroj Císaře měl opravdu obří sílu. Chtěla jsem vstát ale zjistila že je led všude kolem mě. Jako bych ležela v zase v rakvi. Sáhla jsem vedle sebe a narazila na jílec meče. Přimrzl k ledu ale rychle jsem odtrhla a praštila do ledu nade mnou. Hned se objevili praskliny a sluneční paprsky. Při bitvě jsem spadla hluboko ale teď jsem byla jen pár kroků od povrchu. Led se musel dál nějakým způsobem do pohybu. Nejspíše mě zachraňovali i mí vlastní vojáci. Snad se Rantja nevysvobodila také. Přála jsem jí jen pomalou a bolestivou smrt. Nic jiného si ani nezasloužila. Moje vězení se pod pár ranami rozpadlo a já mohla vylézt. Stála jsem uprostřed bílé pustiny. Nikde jsem neviděla chrám, hory nebo vojáky. Co se tu jen mohlo stát. Jaká moc by zničila dílo bohů. Neměla jsem se podle čeho orientovat a tak jsem vyrazila na západ. Tam by měla být moje pevnost. Snad vojáci i odpoví na moje otázky a budou vědět co se tu stalo. Můj vlk tu nikde nebyl, proto jsem musela jít pěšky. Za několik dní jsem dorazila na místo, kde by měla být brána pevnosti. Místo dřevěných hradeb tu ale stálo mohutné kamenné opevnění. Šla jsem snad špatně. Stála jsem na cestě a čekala až někdo příjde. Za několik úderů srdce se brána otevřela a vyšel nějaký upír. Zvědavě na mě hleděl a pak pozdravil kývnutím ruky. Chvíli počkal a pak sám začal mluvit.

Nevídáme tu moc cizích upírek. Kdo jsi a proč přicházíš?

Jen jsem stála a opakovala si jeho slova. Upír, který mě nepoznal? Opravdu jsem ale mohla jít špatným směrem a být před nějakou jinou pevností. Spolka jsem proto urížlivá a slova a promluvila mírně.

Jsem Alia, královna upírů z Aganty. Mohu jít dovnitř?

Upír se na mě podíval jako by měl před sebou blázna.

Nikdo nemůže mít jméno podle naší první královny.

Ted bylo na mě abych mu vrátila udivený pohled.

Já jsem Alia! Já jsem vaše královna!

Voják jen zakroutil hlavou.

Si jí podobná ale Alia je již 600 let mrtvá. Zemřela při bitvě u Chrámu Moci. Od té doby upírům vládne její syn Dranor. Neradil bych ti aby sis nechala své jméno. Alia nás vyprovodila ze tmy a dala nám zbraně, kterými se bráníme do teď. Celých 600 let se k ní modlíme. Alia nám dal dary bohů.

Nechtěla jsem věřit jeho slovům ale nejspíše mi nic jiného ani nezbývalo. Vysvětlovalo by to zmizení Chrámu Moci a to proč nebyl na bojišti už jediný voják. Zmohla jsem se jen na jediné.

Mohla bych mluvit s vaším králem?

Voják opět předvedl svůj udivený pohled. Nejraději bych ho na místě zabila.

Král je v Oregrostu v srdci Aganty.

Mávla jsem rukou a vyrazila k plážím. Jen jsem nevěděla jak se dostanu přes moře. Několik dní jsem putovala pustinou a udivovalo mě, jak moc se může krajina za 600 let změnit. Cesty byli dlážděné a po každé míli, jsem viděla trážní věž. Všude byli ozbrojení upíři ale nechali mě projít. Oni nehlídali kvůli dětem noci. Čekali nějakého jiného nepřítele. Během cesty jsem se ptala na svého syna. Podle slov bojovníků z něj vyrostl král, který měl úctu i lásku všech. Rok od mojí údajné smrti potlačil povstání lidí. Vyhubil elfi a zotročil temné elfi na východě Aganty. Jeho vláda byla plná bojů ale vydobil mnoho vítězství. Podle slov upírů ale stále válčil s Císařem. Došla jsem k plážím a zůstala vystrašeně stát na místě. Všude byli desítky bílích draků. Čekala jsem od nich útok ale ten nepřicházel. Jeden z šupinatců se na mě otočil a řekl.

Tak kam to bude?

Několik úderů srdce jsem jen hleděla do jeho modrých očí, než jsem zjistila na co se drak ptá. Na jeho zádech jsem viděla postroje. Musela jsem ale rychle prolomit ticho.

Omlouvám se ale jsem zdaleka. Můžu letět kam budu chtít?

Drak předvedl něco co měla být nejspíš poklona a odpověděl.

Létáme pouze na Krvavé Pláně a k Přístavu Perel.

Krvavé Pláně byli sídlem kentaurů, zkutila jsem tedy štěstí.

Poletíme do Přístavu Perel.

Drak si lehl na břicho a já se po jeho hřbetu dostala až k sedlu. Další dva šupinatci udělali pár kroků stranou a mi jsme opustili pláž. Na křídlech byla naše cesta rychlejší, než kdybychom pluli lodi. Cestou jsem spatřila město nad vodní hladinou.

Co je to za město?

Drak zpomalil a natočil se ke mně hlavou.

To je Atlanta, sídlo mořského krále.

Za několik dní jsem míjeli pláže. Celou cestu jsme si už neřekli ani slovo. Drak věděl kudy má letět. Já se ale i tak cítila zmateně. Poznala jsem o jaké šupinatce šlo, byli to potomci Lambraxe. Před 600 lety jsme spolu uzavřeli dohodu o pomoci v bitvě s Císařem. Nakonec vše proběhlo rychleji ale i tak smlouva platila. Možná že staletí stačila k tomu aby se z nás stali obyvatelé jedné říše. Letěli jsem dál a já spatřila vysoké bílé budovy, některé z nich končili ve vodách moře. Drak se pomalu předklonil a začal klesat. Minuli jsem jednu věž a poté přistáli na písku. Až nyní jsem spatřila velké lodě. Černé plachty zdobila stříbrná runa, jinak vše okolo bylo bílé. Seskočila jsem dolů a vyrazila po cestě. Zeptám se prvního upíra na kterého narazím. Po pár krocích jsem ale poznala že jsem asi jediná svého druhu. Všude kolem mě byli lidé nebo míšenci. Vzpomněla jsem si na pevnost Bílého Draka, tam to vypadalo stejně. Možná jsem s šupinatci nebyli takový spojenci, jak jsem si myslela. Chtěla jsem odejít, když jsem spatřila upíra v bílé zbroji. Přešla jsem k němu a začala mluvit.

Kde najdu někoho, kdo to tady vede?

Nesnášela jsem udivený pohled, který přišel vždy, když jsem se na něco zeptala. Zatím mi ale nezbývalo nic jinéh, než to snést. Voják mi ale odpověděl i přesto že mě nejspíš považoval za duševně zaostalou.

Lambrax je ve svém paláci.

Jen jsem kývla hlavou a šla po cestě dál. Hledala jsem nějakou širší silnici, která by mi napověděla. Stačilo několik kroků a spatřila jsem vysokou stavbu, která mi byla až děsivě povědomá. Šlo o napodobeninu Bílé Pevnosti. Přešla jsem k bráně a spatřila dva míšence lidí a draků. Vysocí obři s bílou šupinatou kůží.

Jmenuji se.....Morana, přišla jsem za vaším králem. Pustíme mě prosím dál?

Ihned jsem sáhla po jiném jménu. Nechtěla jsem aby se opakoval rozhovor, který jsem zažila u bran upíří pevnosti. Voják se uklonil a nechal mě projít. Spatřila jsem při tom malá křídla na jeho zádech. Po mém pravém boku se objevil další bojovník. Tentokrát byl ale menší postavy a na sobě měl dlouho bílou robu. Světlé vlasy zdobili perly. Přešel ke mně představil se.

Jsem posel krále Lambraxe Alodarion. Zavedu vás do trůnního sálu.

Šla jsem za ním a prohlížela si jeho zjev. Nejvíce mi připomínal elfa ale ti u vymřeli. Cítila jsem ale z něj i něco dračího. Opravdu jsem se to probudila do zvláštních časů. Alodarion došel k velké bráně a otevřel. Vešla jsem jako první do velkého sálu. Mezi sloupy jsem spatřila šupinatce. Bílé šupiny jemně zářili ve světle pochodní. Lambrax ležel na mohutném loži, které zabíralo polovinu sálu. Přešla jsem k němu a uklonila se. Prohlížela jsem si jeho tělo, nebyl ještě příliš starý. Drak čekal až skončím úklonů a poté začal mluvit.

Jsem Lambrax III, následník bílého draka, které si Alio zabila před 602 lety.

Překvapeně jsem zůstala stát na místě. On věděl moje pravé jméno.

Jmenuji se Morana králi, nejspíše tu došlo k omylu. Představila jsem se vaším strážím.

Drak zakroutil hlavou a začal znovu mluvit.

Vím koho mám před sebou. Chtěl bych vědět jen jediné. Jak si mohla zmizet na tak dlouhou dobu. Několik let po tvém zmizení, jsme po tobě pátrali. Všichni tě viděli v bitvě u Chrámu Moci ale nikdo tě neviděl umírat. Ten den zemřelo mnoho upírů. Nakonec jste ale zvítězili. Pomohli jsme vašim bojovníkům udržet dobitá území. Císař se ale naší síle ubránil, stále žije ve své říši.

Přebírala jsem si vše co mi drak řekl. Můj syn měl tedy problémy na mnoha stranách. Zajímala mě ale jedna věc.

Kdo tedy vládne Aganty a říši upírů. Dranor nebo ty?

Nepopíráš tedy že si Alia?

Odpověděl na otázku otázkou Lambrax. Musela jsem odpovědět stejně rychle jako on.

Neřekla jsem nic takového. Přišla jsem zdaleka a chtěla bych vědět s kým mám mluvit.

Šupinatec předvedl něco co měl být nejspíše úsměv.

Nemá cenu nic popírat. Většině země vládne Dranor. Má moc i nad námi ale nechtěl aby draci žili jako otroci. Já jsem vládce Přístavu Perel. Titul krále nosím jen jako znamení svobody draků a mých dětí.

Zaradovala jsem se, můj syn tedy vládl celé mé říši a ještě jí podle všeho dál rozšířil. Drak ale začal mluvit dál.

Nyní by se ale mohlo vše změnit. Příchod velké královny všech upírů, znamená nového hráče, dalšího kandidáta o trůn. Můžu stát při vás o ukázat vám vše co se zde změnilo.

Viděla jsem jiskru v jeho očích. Příliš toužil po moci. Mohl ohrozit mého syna. Musím ho ted zabít a pomoci Dranorovi. Lambrax byl ale příliš daleko ode mě.

Mám se stát tvou ženou?

Král jen přikývl. Zbývalo jen jediné.
Mohla bych jít tedy blíže k tobě?

Drak znovu přikývla, přešla jsem k němu a pohladila ho. Lambrax si myslel že zvítězil. Dál jsem ho hladila a dostávala se dál od jeho hlavy. Šupinatec přivřel oči a já mohla zaútočit. Vytasila jsem meč a bodla jej do nechráněného trupu. Lambrax zařval ale útok se mi vydařil. Z jeho očí a tlamy začalo tryskat světlo. Rychle jsem uskočil a běžela sálem. Proběhla jsem chodbou a rozrazila bránu. Přesně v tu chvíli se ozval výbuch a polovina paláce se rozletěla do kraje. Prolétla jsem vzduchem a narazila zády do jednoho z domů. Obdobný osud měli i stráže. Oba míšenci leželi dezorientovaní na dlažbě. Rychle jsem vstala a utíkala pryč. Nikdo se od ted nesmí dozvědět jak se jmenuji. Příliš mnoho lidí chtělo vládnout. Na tom nic nezměnilo ani 600 let. Lambrax mi ale prozradil koho musím zabít, abych vše vyřešila. Znovu vytvořím své vojsko, daleko od ostatních a zničím Císaře. Mám stále moc bohů ale musím bojovat i s upíry. Vítězství musí všichni připsat Dranorovi. Tím by se stal vládcem obrovské říše a jeho moc by nikdo nemohl zpochybnit. Musela jsem ale mít vlastní říši, kde bych se mohla připravit. Prošla jsem ulicí a vyšla na rozlehlém náměstí. Probíhali tu trhy s různým zbožím. Poklepala jsem nějakému muži na rameno a zeptala se ho, kde bych mohla koupit mapu. Beze slova mi ukázal k jednomu stánku. Přešla jsem k němu a vybrala si mapu známého světa. Na pergamenu byli zachycené všechny říše, i ta již dávno zaniklé. Poznala jsem tak, kde budu moci v klidu vybudovat armádu. Kentauři se přemístila jinam a na jejich místě vznikla nová skřetí říše. Za 100 let ale zde řádil mor a všechny vyhubil. Upíři se něčeho takového bát nemusí. Procházela jsem trhem a hledala místo, kde se prodávají koně. Po několik krocích jsem našla co jsem hledala. Neprodávali se tu ale koně. Viděla jsem temné jednorožce, ještěry a něco co vypadalo jako malí zelení draci. Koupila jsem si malého šupinatce a žádala bohy abych s něčím takovým uměla jet. Nasedla jsem a dostala se až k bráně. Chtěla jsem draka popohnat ale on místo toho vzlétl. Zjistila jsem že tímto způsobem se dostaneme k místu rychleji. Letěli jsem nad místy, kde byli dříve jen planiny. Nyní tam ale byla města, pevnosti, statky. Všude vládl život, přesněji upíři. Démoni museli být vymírajícím druhem. Spatřila jsem ještě několik vlkodlaků. Moje jezdecké zvíře nepotřebovalo přestávky i když jsem několikrát zjistila že usnul ve vzduchu. Nejspíše to ale bylo něco co se dělo běžně. Zvíře i v takovém stavu udrželo směr letu, což bych jinak považovala za nemožné. Za několik dní jsem letěli nad opuštěnými troskami. Několikrát jsem kopla do draka, než jsem zjistila jak přistát. Nejdříve se předklonil, potom let srovnal a měkce přistál v trávě. Přivázala jsem k polorozpadlým palisádám a šla dovnitř. Nejdříve jsem chtěla zkusit svou moc. Sedla jsem si na zem a soustředila svou moc. Půda pode mnou se začala pohybovat. Soustředila jsem se o něco více a pohyb se přemístil přímo přede mě. Nejdříve se objevila ruka, pak druhá a nakonec hlava. Stvořila jsem malého golema. Zasmála jsem se pokračovala dál. Stvořila jsem dvanáct golemů, než jsem kvůli vyčerpání přestala. Stvořit něco živého, chtělo velkou moc. Jak dlouho mi bude trvat stvoření velké armády. Lehla jsem si do jednoho polorozpadlého domu. Mezitím mí vojáci opravovali hradby malé pevnosti, kde jsem našla útočiště. Probudil mě až mohutný výbuch, který se rozlehl okolím. Vstala jsem a rozhlédla se, přímo přede mnou leželi kusy zdi. Udělala jsem pár kroků a spatřila příčinu. Kusy zdí se rozlétli, něco vybuchlo přímo pod nimi. Viděla jsem jámu, jejíž dno se ztrácelo ve tmě. Stoupla jsem si na okraj a snažila se pohledem proniknout tmou. Golemové stáli okolo mě a čekali na moje příkazy. Vyčarovala jsem ohnivou kouli a nechali jí klesat k zemi. Z jámy vedli tři chodby. Seskočila jsem dolů a přistála na tvrdé zemi. Stěny okolo mě byli uhlazené ale nebyla to práce trpaslíků, elfů a lidí už vůbec ne. Vypadalo to jako by skála sama vyrostla do takové podoby. Položila jsem dlaň na zem a snažila se vyčarovat dalšího golema. Moje magie se tu ale ztrácela. Hned jsem věděla co odolá magii bohů, další podobná bytost. Musel tu být nějaký další potomek stvořitelů světa. Vyšplhala jsem zpátky a nechala golemy aby strážili chodby.

29. Císař se blíží

7. května 2018 v 16:14 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Projela jsem pevností a přišla ke svému domu. Otevřela jsem dveře a vešla do menšího sálu. Prošla jsem okolo dvou žen, aniž bych jim darovala jen jediný pohled. Sedla jsem si na trůn a teprve v tu chvíli na ně pohlédla. Upírka na mě hleděla s pohledem bázně a úcty. Vlkodlačí žena ale stála jako by před sebou měla jen nějakého vojáka. Nevěřila jsem tomu že by se mi někdy postavila do cesty. Vyzvala jsem je aby mluvili. Neudivilo mě, když si slovo vzala Vlkodlačí žena, která se představila jako Gara. Měla jsem pravdu, obě chtěli jen místo v mé armádě. Chtěla jsem je ale ocenit za jejich přístup. Podle toho co vyprávěli překonali velkou vzdálenost a úplně sami. Proto jsem z obou udělala své generáli. Nikdy jsem ještě neviděla aby vojákům velela žena. Já sama jsem ale byla královnou. Řekla jsem jim své rozhodnutí a dvěma upírům řekli aby jim předali místo, kde budou od teď žít. U dveří stál jeden z démonů. Kývla jsem na něj a vyzvala ho aby mluvil. Šlo o jednoho ze stopařů, kteří křižovali okolím a nosili zprávy o všem co se hnulo. Uklonil se přede mnou a začal mluvit.

Před dvěma dny jsme v dálce spatřili cizí armádu. Tisíce skřetů a nějakých vysokých černých postav na koních. Blížili se k nám a nevypadá to, že by měli přátelské úmysly. Nevíme ale odkud přichází.

Vyslechla jsem ho ale na rozdíl od něj, já věděla odkud přichází. Řekla jsem jen jediné.


Přichází na nás nepřítel ale my nebudeme čekat na něj. Místo toho vybere bojiště a budeme bojovat za našich podmínek.

Posel kývl a vyšel ven. Nejdříve jsem jen seděla a hleděla na mapu této země, Zatím jsme neznalo mnoho míst, kde by se dala svést bitva. Já ale ihned věděla jaké místo chci. Bitva bude u Chrámu Moci. Na místě kde jsem získala moc bohů. Musí to být bitva, o které si budou lidé vyprávět tisíce let. Vyslala jsem posla, který uměl létat. Měl cizí vojáky vykázat z našeho území. Chtěla jsem nejdříve zjistit, jaké doopravdy mají úmysly. Přešla jsem k hradbám a hleděla na okolí pevnosti. Zatím jsem nemohla vidět nepřátelské vojáky ale věděla jsem kdo přichází. Císař byl rychlejší než jsem si mysleli. Seděla jsem a čekala. Nevím jak dlouho jsem v tomhle stavu setrvala. Probudilo mě až poklepání jednoho upíra na rameno. Vstala jsem a čekala co chce. Řekl mi že se posel vrátil a předal mi pergamen. Vzala jsem a roztrhla zvláštní pečeť.


Přišel jsem abych si vzal co náleží mě. Ty jsi dítětem temnoty, pocházíš z mojí vlastní krve. Nemůžeš se mi stavět do cesty. Vše co si vytvořila a co považuješ za své, bude od nynějška mým majetkem. Smíš si ponechat vládu nad upíry a jednu pevnost, kde budeš žít. Zbytek přechází pod mé velení. Očekávám tvou písemnou odpověď.

Císař

Roztrhala jsem pergamen a hodilo ho před hradby. Jen další příživník, který si dělá nároky na vše co jsem vytvořila. Nevěděla jsem ale jestli můžu zvítězit. Musím se o to ale pokusit. Raději zemřu, než abych se stala poslíčkem Císaře. Zburcovala jsem celý tábor a za několik okamžiků pře branami stála neuspořádaná armáda démonů, upírů, lidí, skřetů, goblinů, vlkodlaků. To vše čekalo jen na můj rozkaz. Rychle jsem vyrazili k Chrámu Moci. Vyslala jsem posla aby předal Císaři zprávu o místě, kde na něj budu čekat. Jen atˇza mnou přicupitá jako poslušný pes. Za několik dní jsem dorazili na místo, kde by měli být hory a za nimi údolí s chrámem. Vše ale bylo jinak. Hory zmizeli a stejně tak i okolí chrámu vypadalo jinak. Všude kam až mé oko dohlédlo byl led a sníh. Upíři zmateně stáli na místě a čekali co udělám. Já ale sama nevěděla co mám dělat. Vše mohla být také past. Něco se k nám blížilo sněhem. Seskočila z vlka a šla k muži. Upír se nadechl a dal se do řeči.

Sníh se objevil náhle a všechny nás uzavřel v chrámu. Čekali jsem dva dny, než jsme mohli opět vyjít ven. Nikde jsme neviděli nikoho živého. V jedné z knih jsme našli vzkaz určený vám královno. V prvních větách je psáno že přijdete a také že nemáme číst dál.

Vzala jsem si do upíra pergamen a poznala místo nějakého temného elfa. Přečetla jsem si první řádky a z jeho slov byla zmatená. Elf psal o nějakém věštci, který spatřil osud mého dítěte, syna Dranora.

Až nastane den, kdy se písek změní v led.
Až nastane den, kdy Císař změní svět
Ten den zemře dítě noci
Ten den povstane Královna Hvězd

Těmito slovy končil celý vzkaz. Podívala jsem se pod sebe. Tam kde byl písek, byla jen nekonečná ledová plocha. Dokonce i druhá věc se stala skutečností. Císař hodlal změnit další kus země. To by změnilo celý svět. Jen poslední řádce jsem nerozuměla. Aganty ale měla pověst, podle které bohové dlí mezi hvězdami. Mohl tím věštec myslet mě? Nepatřila jsem mezi bohy ale měla jsem v tuhle chvíli jejich moc. Dnes jsem tedy měla zemřít. Z přemýšlení mě vytrhl křik. Pohlédla jsem směrem, který mi ukazovali vojáci. Bílou vrstvu sněhu narušili tisíce bojovníků. Nešlo o žádnou smečku, jako v případě mé armády. Nepřátelé věděli jak mají pochodovat a nebáli se boje proti nám. Oblohu protnuli stovky šípů. Někteří upíři stačili pozvednout štíty ale mnoho skřetů spadlo do sněhu. Nepřátelští bojovníci se pohybovali až moc rychle. Spustila se hustá vánice, která nám znemožnila pohled do dálky. Nemohli jsme vidět co se děje kolem nás. Vytasila jsem meč a probodla jím břicho skřeta, který byl nejblíž. Ozvalo se zachrčení a nepřítel se skácel na zem. Čerstvě napadaný sníh se zabarvil krví. Vyrvala jsem meč z rány a usekla hlavu dalšímu skřetu. Upíři se mi ztráceli z dohledu. Probíjeli jsme se mořem nepřátel ale přicházeli další a další. Přes vánici jsem spatřila siluetu něčeho obrovského. Země se zatřásla a v ledu se objevili praskliny. Sníh se do nich valil a strhával sebou mé vojáky. Pomalu jsem se probojovávala blíž k obřímu nepříteli přede mnou. V dálce jsem spatřila plameny, které prolétali vzduchem. Nejspíše to byli střeli z katapultů. Jeden ze skřetů mě chtěl chytit ze zadu. Přetočila jsem se a usekla mu obě ruce. Rozeběhla jsem se dopředu a sekala po nepřátelích. Okolo mě prolétla hlava nějaké ženy. Dalších pár kroků a stála jsem před mým domnělým nepřítelem. Nešlo o obra, jak jsem se domnívala ale o stroj. Šedý kvádr z nějakého kovu. Z trupu té věci trčeli čtyři umělé paže, zakončené kladivy. Několik úderů srdce jsem jen stála. Měla jsem aspoň šanci vidět stroj v chodu. Jedna z paží se bez varování hnula a s mohutným úderem dopadla na led. Vše okolo mě se začalo propadat do propasti. Rozeběhla jsem se směrem, kde by měl ležet chrám. Cestou jsem se bodala mečem a zabíjela vše co se pohnulo. Nikde nebyl jediný můj voják. Bojiště ale bylo dál ode mě. Doběhla jsem ke zdem chrámu a otevřela bránu. Uvnitř nikdo nebyl, nikde jsem neviděla jediného upíra. Procházela jsem pustými chodbami a hledala známky života. Polovina knih byla poházených na zemi, některé byli i rozřízlé na půl. Musela tu přejít bitva ale nebylo poznat kdo vyhrál. Nikde jsem neviděla ani jednu mrtvolu nebo kapku krve. Zaslechla jsem kroky a schovala se za jednou z knihoven. Někdo procházel chodbou a nevypadalo to, že by byl příliš opatrný. Čekala jsem až okolo mě nepřítel prošel. Šlo o ženu s dlouhými černými vlasy, nešlo ale o upíra. Cítila jsem něco, co mě dráždilo. Vytasila jsem meč a zaútočila. Postava se otočila a rychle se mé ráně vyhnula. Spatřila jsem její tvář, byla to Rantja. V rukou čarodějky se objevili dva dlouhé meče. Rychle jsem se bránila vlastní zbraní. Postupně jsem se dostávala ven z budovy. Rantja byla příliš rychlá. Jak ale mohla přežít? Bodla jsem jí do břicha. Znovu jsem se vyhla její rány a cítila jak jsem došlápla do sněhu. Slyšela jsem zvuk boje ale byl příliš daleko. Nikdo nepříjde na pomoc mě ale ani Rantje. Tentokrát její mrtvolu zničím aby z ní nic nezbylo. Okolo nás sněžilo. Každý náš pohyb rozvířil oblaka sněhu. Cítila jsem další otřes, stroj Císaře opět zničil kusy ledu. Přímo mezi mnou a Rantjou se objevila puklina. Skočila jsem dozadu a čarodějka zmizela. Neviděla jsem co se děje na druhé straně pukliny. Nechtěla jsem se ale spoléhat na to že spadla dolů. Už několikrát jsem věřila v její smrt. Zaslechla jsem zvuky boje a šla za nimi. Spatřila jsem další stroj. Viděla jsem jak se mohutné rameno zhouplo a udeřilo do země a já stála příliš blízko. Pod nohami jsem nic necítila, řítila jsem se do hlubin. Několikrát jsem se praštila o kusy ledu. Začala mi být zima. Okolo mě byla jen tma a já pořád padala. Do hlavy mě opět udeřil kus ledu. Dopadla jsem na tvrdou zem a začala ztrácet vědomí. Cítila jsem chlad, který se mi zařezával do těla. Může upír cítit zimu? Do teď jsem se s ničím takovým nesetkala. Jen jsem ležela a pomalu ztrácela vědomí. Nejdříve jsem s tím chtěla bojovat ale všechno bylo marné. Myslela jsem na své dítě, na Dranora. Vyroste z něj velký válečník. Stane se králem velké říše. Zavřela jsem oči a propadla se do nicoty.