Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

Duben 2018

5. Druhá šance pro Adolfa Hitlera

30. dubna 2018 v 16:03 | Václav Hess |  6. série
Susan hlídkovala u brány a snažila se střílet na nepřátelské lodě, které ale byli příliš daleko. Dalekové už se chystali na další část a to na výsad vojáků.
Susan jen s hrůzou hleděla na to, jak první plavidlo vyložilo svůj náklad. Dalekové se blížili k nim a stříleli po všem, co se pohnulo. Susan vystřelila a hleděla na to, jak se z kovové ulity vyvalil kouř. Potom se stalo něco nečekaného. Poklop ulity se otevřel a na podlahu spadl tvor, podobný hnědé chobotnici. Dalek, zbavený své obrany se rychle plazil dopředu.

**

Max si rychle sedl na motorku a sešlápl plyn. Ujel jen pár centimetrů, když ucítil záškub na zádech Hmátl rukou dozadu a zjistil, že se mu dlouhý kožený kabát zamotal do zadního kola. Zaklel a škubl lemem aby mohl jet dál. V ruce mu zůstal pouze kus černé kůže. Sesedl z motorky a sundal kabát. Na zádech už viděl pouze potrhané cáry. Hodil zbytky na zem a sedl znovu na motorku. Prostě byl jen smolař, kterého nechtěl ani vlastní otec. Sáhl do kapsy kalhot a podíval se na jedinou fotku, co mu zbyla. Otec tam objímal jeho matku a na tváři měl široký úsměv. Nic nenapovídalo tomu, že by jí chtěl brzy opustit. Jack Harkness ale byl cokoliv, jen ne starostlivý otec. Naposledy ho Max viděl u nějaké modré telefonní budky ale než k nim došel, zmizel Jack i ta divná budka. To už ale bylo před třemi roky.

**
River si od nějakého vojáka vzala skleničku aby se připojila k oslavujícím. Zničili meteorit ale další hrozba už byla na jejich prahu. Všichni ale věřili v jejich vítězství a tak obavy prostě pustili z hlavy. Sice nečekali, že by se plechové odpadkové koše, dostali až k hlavní bráně ale to byla jen malá komplikace.. Překvapil je až výbuch, na jedné věži.
"Co to bylo?" zeptal a se Tana?
"Ohnostroj , že jo bloncko?" řekl okamžitě Rocket.
River zakroutila hlavou a pohlédla na monitor. Potom strnula hrůzou "My jsme ten meteorit nezničili ale jen ho rozbili na menší kusy. Vše ted dopadá přímo na město."
Detonace otřásali celý městem a River nezbývalo nic jiného, než vše sledovat a rychle přemýšlet o nějakém řešení. Štíty Atlantidy by sice měli zabránit tomu nejhoršímu ale probíhající útok daleků, to vše velmi komplikoval.
Popadla zbraně a běžela k bráně, kde očekávala nejhorší útok. Za ní běželo několik vojáků. Jejich závod chodbami ale přerušil křik, jednoho z mužů. River se otočila a pohled se jí okamžitě dostal k prasklině zdi. Otvorem se proplazil tvor podobný hnědé chobotnici a přisál se nejbližšímu muži na obličej. River se k nebožákovi dostala jako první a snažila se tvora dostat dolů. Její ruce sjížděli po slizu a ona pomalu tvora poznávala
"To je dalek?" zeptala se neadresně.
"Asi ano ale kde má to své brnění?" zeptal se jeden z vojáků
"To musíme zjistit, děje se tady něco velice podivného a pro nás i nebezpečného" s tím vzala nůž a daleka odřízla. Čepelí mu přerušila páteř a tak ho zároveň i zabila. Voják už byl ale mrtví.

**

Max na motorce dojel až ke svému cíli. Parkovišti u obchodního centra. Tam viděl budku, která se sem vůbec nehodila. Jeho rychlá spojka ho na podivný stroj upozornila ale někde se musela stát chyba. Budka nebyla modrá ale černá. Slezl z motorky a prošel kolem ní. Kdo má být Tasha Lem? Jack nikdy o nikom takovém nemluvil. Je to ta samá budka nebo je jich více? Kolik kouzelných strojů si to vlastně po Británii létá? Nakonec otevřel odemčené dveře a vešel dovnitř.

**

River Song se otočila od mrtvého muže a všichni vyrazili k bráně. Museli padlého nechat na místě ale později se o něj postarají. Rychle proběhla chodbami a cestou přeskakovala trosky a i raněné bojovníky. Nakonec se zastavila již několik metrů před bránou a vchodem a do celého města. Vojáci stříleli po dalecích ale když je zasáhli a zničili zbroj. Otevřel se poklop a vylezl tvor podobný hnědé chobotnici. Stvoření se pohybovalo rychleji, než před tím a dalo se velmi špatně zasáhnout. Dalekové rychle šplhali po zdech i stropech a napadali všechno, co se pohnulo.
River se rychle snažila vymyslet nějaký plán na obranu, když se řady nepřátel začali rozestupovat. Mezi kovovými těly se objevila postava, připomínající člověka. River Song se překvapeně podívala na muže, kterým se k nim blížil. "Jak je to možné? To nemůže být Hitler?" zeptala se okamžitě

**

Max čekal mnohé, jeho zdroj jej připravil ale i tak zůstal jen překvapeně stát na místě. Kruhová místnost v ničem nepřipomínala telefonní budku. Nehodila se sem ani žena v černých šatech, která jej s úsměvem zvala dovnitř.
"Jsem Tasha, pojd dovnitř a zavři dveře, vydáme se na cestu"
"To vy jste mi pověděla o mém otci i Tardis?" zeptal se jí Max, hned jak dveře zavřel.
Tasha se usmála "Já to nebyla ale vím o tom, to bude v této době stačit"
"Znáte mého otce?" zeptal se jí okamžitě a doufal, že mu aspon na tohle odpoví.
"Znala jsem ho ale v mém čase už je po smrti." řekla netečně, jakoby jí jeho msrt ani příliš nemrzela.
"Je tedy mrtví? Doufal jsem, že se sním ještě setkám" řekl Max vyděšeně.
Tasha se na něj usmála "V tvém čase ale ještě žije a brzy se setkáte"
Potom zatáhla za ovládací páku a stroj se dal do pohybu.

**


River Song hleděla na Adolfa Hitlera. "Jak to že máš nohy?"
Hitler se rozesmál "Země se blíží ke svému konci a tak se vytasila s několika překvapeními"
Doktorka jen zakroutila hlavou "Země? Planeta nemůže oživit něco mrtvého"
Tentokrát ale zakroutil hlavou on "Ona přímo ne ale poslové konce. Mrtví se probouzejí a vylézají ze svých hrobů. Můj meteorit vám brzy přinese stejný osud, konec"
River se ho chtěla zeptat znovu ale v tu chvíli se stalo až příliš mnoho věcí. Do města dopadl větší z úlomků meteoritu a vše ozářilo světlo. Potom ztratila vědomí a propadla se do tmy.

**

River Song opatrně otevřela oči. Ještě jí bolela hlava ale podle stropu poznala, že jí odnesli na ošetřovnu.
"River Song?" zeptal se jí nějaký cizí hlas. Doktorka se pomalu otočila a pohlédla na chlapce, který určitě nebyl z města ale i tak jí byl podivně povědomý
"Kdo si?" zeptala se ho a posadila se na posteli.
"Jmenuji se Max, posílá mě Tasha Lem."
"Co ta po mě může chtít a proč nepřišla sama?"
Max pokrčil rameny "Tasha mi toho řekla jen opravdu málo a můj druhý zdroj mi řekl pouze o Tardis a mém otci"
River se otočila k ošetřovatelům "Co se tady stalo?"
Přešla k ní Judith a Doktorka viděla, že má oči plné slz. "Máme velké ztráty na životech. Na město dopadl největší z úlomků meteoritu a vyřadil z provozu všechnu techniku, co jsme tu měli. Naštěstí jsme ale většinu uvedli opět do provozu. Vliv toho dopadu byl ale velký"
"Co se tedy ještě stalo?"
Judith si sedla "Provedli jsme testy u velké skupiny přeživších a všichni sou neplodní."
River se zadívala na Maxe, jakoby to byl zázračný anděl, který je vyvede z problému a zašeptala pouze "My vymíráme"


24. Projev

27. dubna 2018 v 16:02 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Kníže rychlými kroky přecházel po pokoji svého domu. Jeho místo by mělo být v Minaronu ale ten nyní obývali upíři. Na základech honosného města postavily své pochmurné stavby. Nedokázali ale starou říši lidí udržet. Jeho vojáci na ně stále útočily. Tomu ale brzy bude konec. Elfové přislíbily pomoc vlastních bojovníků. Opět zradily Aliu a změnily strany. Kníže se musel usmát. Oni byli klusčí jako úhoři. Měli jsem své vlastní zájmy. Na dobru ostatních žijících tvorů jim nezáleželo. Tím se ale on nemohl zabývat. Využije bojovníků světla a stane se novým králem. Po kraji rozšířil povídačky o jeho původu. Pravdou ale bylo že příbuzný vládce nebyl. Dokonce ani neznal jeho rodinu. V této době se ale nemusel ničeho obávat. Vesničané chtěli na trůnu člověka, ne upíra. Proto ho přivítají s jásotem. Muž si sedl na židli. Sloužící přinesl jídlo a postavil jej na velký stůl. Po té zůstal stát a několik okamžiků sledoval svého pána. Kníže mu naznačil aby odešel. Po té přešel k oknu a pohlédl na město. Alia byla již víc než rok na druhé straně hor. To oslabilo upíry. Její přítomnost by pro něj byla špatná. Muž vyšel na chodbu a po té ven z domu. Navštíví chrám aby si podržel přízeň bohů. Lidé stáli na pokraji propasti, do které mohli kdykoli spadnout. Zlo každým dnem nabíralo na síle. Kníže vkročil do chrámu. Jeden z kněží ho pozdravil. Muž po té přešel k oltáři a hleděl na sochy bohů. Jen oni věděli jaký je osud lidí. Museli ochránit své děti a pomoci jim k vítězství. Ramene mladého knížete se dotkla nějaká ruka. Pootočil hlavou a zahleděl se do očí nejvyššího kněze. Talpin patřil k mocným čarodějům. Kdysi byl rádcem krále lidí. Muž si opět vzpomněl na to jak dopadl. Nikdo nevěděl kde ted je. Mohl v tom mít prsty jeho vlastní člověk? Kníže na sobě nedal znát pochyby a vstal. Poslední dny tu trávil mnoho času. Spolu s Talpinem plánovaly další kroky. Muže ale z rozjímání nevytrhla jen přítomnost kněze. Zaujala ho kniha, kterou sebou nesl. Nikdy předtím jí neviděl. Proto jej zajímala čeho se týká. Kněz mladému muži pokynul a po té přešel k nízkému kamennému stolu. Položil na něj knihu a začal v ní listovat. Obracel zažloutlé stránky pomalými pohyby. Jako by se obával jejich poškození. Dlouhými bledými prsty pohladil jeden list a kývl na knížete. Ten pohlédl do knihy. Našel způsob jak se zbavit posledních pochybovačů z řad lidí. Kouzlo kterým může proklít je i jejich rodiny. Stane se králem lidí dříve než čekal. Usmál se a pohlédl na svého společníka. Kněz mu pomohl k moci. Kníže ale nechápal proč. Co jej vedlo k tomu aby oslovil jeho, Falnora. Mladý muž vyšel z domu. Musí se připravit na korunovaci. Dnes už ale nic z toho neudělá. Znovu prošel ulicemi města a vrátil se do svého domu. Sloužící mi připravily pokoj. Lehl si na postel a za několik úderů srdce usnul. Tu noc se mu zdál podivný sen. Stál a nějaké věži a sledoval vojsko skřetů. Bestie čekali na jeho rozkazy. Po jeho boku stála Alia a v náručí držela své dítě. Pohlédl do očí malému chlapci. V tu chvíly vše zaplavila krev a plameny. Falnor se začal topit, až klesl do rudé záplavy. Náhle se ocitl v tmavé místnosti bez oken a dveří. Před ním stála nějaká elfka a smála se. Pohlédl na její ruce. V pravici držela nějaký pytel. Tím po nim mrštila a zmizela ve stínech. Kníže pohlédl na to co bylo uvnitř. Viděl svou vlastní hlavu. Tvář byla znetvořena výrazem čiré hrůzy. Falnor se rychle probudil. Vstal z postele a chodil po potemnělé ložnici. Nemohl se uklidnit. Stále měl v myšlenkách to co viděl ve snu. Mohl to být znamením do bohů? Do ted bylo vše až příliš krásné. Nemůže ale vše zrušit jen kvůli jednomu snu. Znovu si lehl na postel ale celou noc probděl. Při východu slunce do pokoje vstoupil Talpin. Přípravy na korunovaci stále pokračovali. Dnes nastal den kdy se stane králem lidí. Kněz nejspíše nikdy nespal. Jinak se nedalo vysvětlit jak byli přípravy tak brzy hotové. Pravdou ale bylo že porušily mnoho zákonů lidského královstí. Nyní by jen stačilo aby si kníže vzal korunu a začal vládnout. Spolu s Talpinem se ale dohodli na malém obřadu. Oba muži si na sebe vzali zbroj. Prošli domem a cestami se blížily k chrámu. Prošli velkou bránou a blížily se k oltáři Kněží zapalovali bílé svíce. Stejně jako Falnor je sledovala i stovka dalších lidí. Všichni seděli na černých lavicích. První řady byli obsazené vysoce postavenými lidmi. Za nimi seděli obyčejní ale stále majetní lidé. V posledních několika řadách seděli vesničané, kteřím se jsem dostali jen s velkou přízní bohů. Falnor zůstal stát pře oltářem. Talpin mu položil pravou ruku na rameno. Naznačil mu tak aby poklekl. Kníže pohlédl k zemi a nechal kněze aby mu na hlavu dal královskou korunu. Po té vstal a pohlédl k lidem. Nejdříve se sálem rozléhalo jen ticho. To se ale s mírným zpožděním změnilo na jásot a potlesk. Talpin se usmál, když to všechno viděl. V Aganty brzy nastanou nové časy. Takové, které nikdo nečekal.
Falnor mezitím prošel uličkou mezi lidmi a vracel spolu s knězi do svého domu. Zatím nemohl vstanou na půdě Minaronu. Nejdříve z něj musí vyhnat všechny zplozence zla. To ale nebude již dlouho trvat. Za několik dní bude velet všem vojákům. Rychle zašel do své ložnice. Musel mít nějaký čas jen sám pro sebe. Potřeboval si utříbit myšlenky. Dnes se stal nejmocnějším mužem lidského národa. Falnor si sedl ke stolu a začal psát vzkaz pro vládce elfů. Stále vlastně nevěděl komu píše. Jeho dopisy vždy četla bílá rada. Nechtěl se ale zabývat tím kdo vládne v říši světla. Důležité bylo jen jediné. Byli to jeho spojenci. Říše upírů tak brzy padne i když lidské vojsko není tak početné. Alia měla jen nevytrénované dravce. Musí elfi získat na svou stranu ale ne jen aby se zavázali smlouvou. Potřebuje jejich vojáky, aby mohl napadnou Aliu. Nový král lidí sepsal zprávu a podal jí poslovi. Přešel ke dveřím a otevřel, přímo před ním stála nějaká žena.

Vás jsem hledala králi. Jmenuji se Anatea.

Muž překrásnou ženu nepoznával i když to musela být nějaká kněžna.

"Co ode mě očekáváte?"

}Žna měla na tváři tajuplný úsměv a dala se do vyprávění.

"Nyní vytasí dvě dýky, kterých si před tím stráže nevšimli. Usekám vám obě ruce a vaší krví na zdi nakreslím překrásný obraz. Nakonec vyskočím z okna a proměním se v orla, který odsud bez problémů odletí."

Muž se začal smát.

Vy jste opravdu půvabná a výřečná. Nechcete se stát mojí společnicí, aspoň pro jeden večer.

}Žna se tajuplně usmála a vytasila dvě dýky. Stačilo několik úderů srdce a muži usekla obě paže, které s tichým bouchnutím spadli na zem. Tryskající krev skropila bílé stěny pokoje. Anatea otevřela okno a skočila. Ve vzduchu se proměnila v orlici a odlétla k zapadajícímu slunci. Musela ještě porazit několik nepřátel, než se postaví upírce.

23. Dějiny na dosah ruky

25. dubna 2018 v 16:01 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Moje práce nebyla oblíbená mezi chudými obyvateli ani mezi bohatými knížaty. Patřil jsem mezi kronikáře a mou prací bylo zmapování věcí, které se stali v Aganty a přilehlých zemích. Musel jsem hledat vyprávění o tom co všechno Alia udělala, kolik národů vyvraždila a kolik vesnic vypálila. Nevěřil jsem ani polovině z toho co vesničané vyprávěli ale vše jsem zapisoval a snažil se v tom najít nějaké pravdivé jádro. Seděl jsem ve svém domě v lesích a probíral se starými zprávami, Našel jsem několik dokumentů, které vyprávěli o počátcích upírčiny cesty. Musela se sama dostat z vlastní rakve ale hned po tomto činu začal vraždit. Dlouho jsem hledal vysvětlení, jak se do svého hrobu dostala. Její rodina už byla dávno mrtvá. Zabil je velký požár, který zničil část města. Vesničané vyprávěli o nějaké čarodějce ale to byla nejspíše jen pověra. Alia se ale měla stát ženou knížete, v předem domluvené svatbě. Vše ale bylo až příliš zmatené. Nakonec jsem tedy opustil cestu počátku a sledoval upírčiny budoucí kroky. Po pádu říše zla na severu se z této nehody stala královna temnot. Za sebou ale nechala démony, upíry a všechny netvory, co se jí postavili do cesty. Našel jsem zmíňku o setkání s démonkou Nigurou. Nigura se ze všech ran vyléčila a dokonce si i díky černé magii starších nechala znovu přirůst utrženou paži. Utrpěl ale její rozum a nakonec se stala jen další mrtvou na seznamu upírky. Potomci démonky se rozlétli a rozutekli po kraji, jejich krvavé činy se rozšiřovali stejně jako když do klidné vody hodíte kámen. Zaklapl jsem knihu, do které jsem vše zapisoval a ohlédl. Už delší dobu jsem cítil že za mnou někdo stojí. Čekal jsem však až se návštěva sama ohlásí, když se tak nestalo, převzal jsem hlavní roli já. Otočil jsem se a spatřil ženu v dlouhých černých šatech. Neznámá na mě kývla hlavou a představila se.

"Jsem Anatea, sestra královny upírů."

Zůstal jsem sedět a hleděl na její tvář. Musel jsem uznat že je Alii podobná ale to co říkala nemohla být pravda. Upírka nikdy neřekla svým lidem že by měla sestru. Po té mě ale napadla podivná myšlenka, co když si na ní Alia vůbec nepamatovala. Její vzpomínky utrpěli při přeměně. Sám jsem několikrát našel důkazy toho, že si na spoustu věcí nepamatuje. Anatea si bez vyzvání sedla a čekala na má slova. Musel jsem něco říci, abych zachoval slušnost.

"Proč jste za mnou přišla?"

Dívka se na mě usmála.

"Zjistila jsem že píšete knihu o mojí sestře. Mohla bych vám pomoci, pokud mi i vy pomůžete"

Její nabídka zněla velmi lákavě ale jedné věci jsem se bál.

"Co by jste ode mě chtěla za výměnou za informace?"

Anatea vstala a ukázala na sebe.

"Předáte mi část svého učení, zajímá mě vše o vyvolávání démonů. S pomocí nich jsem si zachovala mladí po dlouhé roky ale chtěla bych více."

Kronikář si zachoval obezřetnost.

"Co více by jste ještě chtěla? Zabít svou sestru? Stát se také upírkou nebo si vytvořit vlastní říši?"

Anatea se začala smát, studeným a hrozivým smíchem, který se k její půvabné tváři vůbec nehodil.

"Nechci nic takového. Chci se dostat na úroveň bohů. Nechci to co moje sestra, chci se dostat výše"

Kronikář zpozorněl, žena vypadala šíleně.

"Nic z toho vám nedám, jděte z mého domu"

Anatea vstala a odešla. Kronikáři se nelíbil její poslední úsměv, který po něm vrhla. Poznal že ženu nevidí naposledy. Večer šel brzy spát, lehl si na postel a přivolával spánek, který se nehodlal dostavit. Začal usínat, když ucítil něco studeného na krku. Nad ním stála Anatea a odhalovala ostré tesáky, které nepatřili ani nějakému z upírů.

"Měl jsi mi říct co jsem chtěla a mohl si svou knihu dopsat"

Po té trhla dýkou a její šat postříkala krev starého muže. }Žně to ale bylo úplně jedno. Měla před sebou spoustu práce a nemohla se zdržovat takovými malichernostmi.


22. Alia za mořem

24. dubna 2018 v 16:00 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
V tomto dni jsem zničila samotné dílo bohů. Jela jsem v čele svého vojska, abych všem ukázala svou moc. Dobila jsem Chrám Moci a zemi za mořem přidala ke své říši. Od dobu kdy jsem se stala rovnocennou bohům se mnohé změnilo. Nestala jsem se jen královnou upírů ale všeho co jsem chtěla. Sledovala jsem trpaslíka na hradbách. V rukou třímal dvě sekery. Okolo něj pobíhali vojáci a snažily se najít co nejlepší místo. Mysleli si že se mi můžou rovnat. Zasmála jsem se a sledovala své vojáky. První řady dorazily k hradbám. Obři házeli kotvy aby se zachytily na hrazení. Trpaslíci ale nebyli jako lidé. Jejich odvaha byla bezbřehá. Brány jejich pevnosti se rozlétli. První řady obránců se odvážily k útoku. Vrátila jsem se do čela a blížila se k prvním trpaslíkům. Skřeti pod jejich zbraněmi umírali po desítkám. Proto se do útoku přidali upíři. Děti noci byli rychlejší a bojovali jinak. Proto se naše vátěztví blížilo. Zaútočila jsem na tuto pevnost z jediného důvodu. Chtěla jsem zabít dva trpaslíky, kteří tu žily. Týr a Loki měli být božského původu. Příliš jsem tomu nevěřila ale jejich porážka by zvýšila mou moc. Slyšela jsem pověsti, které kolovali po všech zemích. Brzy se k nim přidá další. Vytasila jsem meč a vjela do řad nepřátel. Usekla jsem hlavu trpaslíku, který se odvážil až příliš blízko. Pozvedl sekeru ale byl příliš pomalý. Pozvedla jsem ruku. Vyšlehli zelené plameny, které sjeli po zemi a spálily tucet nepřátel. Slyšela jsem jejich křik, když se rozpadali za živa. Neuměla jsem moc bohů používat. Zatím jsem používala jsem svůj hněv, abych sílu navedla proti nepřátelům. Upíři o tom ale nic neviděli. Před sebou měli nejmocnější dítě noci a u toho i zůstane. Mečem jsem zabila dalšího trpaslíka. Spatřila jsem Týra a Lokiho. Stále byli na hradbách. Nepřidali se k útoku aby pomohli vlastním bojovníkům. Brána brzy padla a mi jsme mohli vjet do pevnosti. Zahlédla jsem požáry, které stravovali dřevo. Mrtvoly obránců leželi všude okolo. Překrásný pohled, na který budu vzpomínat. Sesedla jsem a prohledávala mrtvolu jednoho z trpaslíků. Jeho zbroj byla jiná než ta obyčejných vojáků. Zlaté žilky protínali železo a dodávali mu iluzi něčeho živého. Týr a Loki se mi ztratily z dohledu. Nejspíše se někde zapojily do boje. Prohledala jsem trpaslíka před sebou ale nic jsem nenašla. Nepatřil k výše postaveným. Nasedla jsem na svého bojového vlka a jela dál. Hledala jsem Týra. Nezahlédla jsem ho, musel se někde skrýt. Mečem jsem probodla trpaslíka který mě chtěl udeřit kladivem. Náhle jsem zahlédla Lokiho. Jeden z mých upírů jej chtěl zadržet. Bojovník mu ale usekl hlavu. Viděla jsem padající torzo dítěte noci, z kterého stříkal proud krve. Rychle jsem se rozjela. Můj bojový vlk přeskočil trosky nějaké kamenné sochy. Loki zpozoroval blížící se nebezpečí a udělal něco co se u jeho národa příliš často nevidí. Otočil se a utíkal. Jela jsem za ním ale úzké uličky mě zpomalovali. Sesedla jsem a dál pokračovala po svých. Trpaslík se tu ale vyznal lépe než já a po krátké době se mi ztratil. Zůstala jsem stát v jedné uličce a rychle hledala cokoliv co by mi prozradilo kde je Loki. Z dálky ke mně doléhali zvuky boje. Musela jsem se při pronásledování dostat hluboko do trpasličí říše. Znovu jsem se rozhlédla a spatřila velký dřevěný sud. Odrazila jsem se do něj a vyšplhala na střechu domu. Odtud jsem viděla celou bitvu. Jako by vše bylo jen nějakým magickým mámením. Střely s katapultů ničily vše co zasáhly. Upíři hledali jakoukoliv slabinu v obraně nepřátel. Otočila jsem a pohlédla na říši trpaslíků. Tato pevnost byla ničím jiným než říší v Aganty. Nikde jsem ale neviděla Lokiho. Musela jsem uznat další porážku a ustoupit. Po střechách domů jsem se dostala zpět k mému bojovému vlkovi. Nasedla jsem a vyjela upět na bojiště. Trpaslíci byli silnějšími protivníky než jsem myslela. Viděla jsem stovky mrtvých upírů a vlkodlaků. Dostala jsem se znovu pře řady trpaslíků. Zabila jsem dva bojovníky kteří se mi dostali do cesty. Po té jsem zahlédla upíra z válečným rohem. Dala jsem mu rozkaz a on dal signál k ústupu. Jeden ze skřetů zaklel a řekl něco o neschopnosti upírů. Popadla jsem sekeru jednoho ze zabitých trpaslíků a hodila jí. Zbraň se několikrát otočila ve vzduchu, po té našla svůj cíl. Čepel projela skřetovým čelem. Torzo udělalo několik kroků a spadlo na zem. Nemohla jsem takové urážky přejít. Bestie by se brzy mohli vzbouřit. Upíři se pomalu začali stahovat. Drželi a tak nehrozilo že se ústup změní na bezhlavý útěk. Projela jsem zničenou bránou a myslela na svojí další cestu. Na návrat do Aganty. Jela jsem mezi vojáky a přemýšlala nad další ztracenou bitvou. Nešlo mi ale o to abych dobila další pevnost. Měla jsem moc bohů. Zatím jsem jí ale neuměla používat. To nějaká zničená říše nezmění. Upíři moje nynější jednání nechápali. Neřekli ale nic proti mím rozhodnutím. Projížděli jsme planinou, zpět k jedné z mých pevností. Hleděla jsem na zemi kolem sebe. Stále jsem byla v zemi za mořem, která byla zatím bezejména. Král Deiron si držel svůj trůn. Při západu slunce jsme před sebou spatřila zvláštní skupinku. Trpaslíci na ponících a s vozy rychle ujížděli co nejdál do své říše. Ihned jsem věděla koho máme před sebou. Bohové stáli při nás. Pobídla jsem svého bojového vlka a vyjela k dětem hor. Spolu se mnou jelo jen několik úpírů. Nechtěla jsem čekat na celé své vojsko. Mohli by se nám ztratit z dohledu a já bych další příležitost již nemusela dostat. Vytasila jsem meč a rychle se blížila k trpaslíků. Jeden z mých vojáků napnul luk a vystřelil šíp. Okřídlená střela zabila jednoho z ujíždějících. Dohonily jsme malou kolonu. Odrazila jsem se od sedla a přistála na střeše prvního vozu. Upíři kteří byli se mnou udělali totéž. Trpaslíci popoháněli poníky a snažily se ujet. Nikdo z nich si nás nevšiml. Protáhla jsem se k muži který kolonu vedl. Týr si mě ale všiml a vytasil válečné kladivo. Poníci se bez vedení zastavily. Vyhnula jsem se první trpaslíkově ráně a sama udeřila. Týr byl ale rychlejší než jsem myslela. Rychle jsem pohlédla na upírů okolo mě. Bojovali s trpaslíky. Spatřila jsem i Lokiho, který se bránil dvěma upírům současně. Znovu jsem se otočila ke svému soupeři a znovu udeřila. Zasáhla jsem válečníka do pravého kolene. Zavrávoral a zaklel v řeči svého národa. Zasmála jsem se a položila ruku na půdu pode mnou. Přišel čas abych znovu vyzkoušela svou moc. Z nízké trávy se začalo zvedat nějaké stvoření. Nejdřív bylo menší než trpaslík ale brzy nabralo obří rozměry. Golem vydal téměř dračí řev a po té se vrhl na trpaslíka. Slyšela jsem praskání kostí, když mohutná noha narazila do železné zbroje. Týr prolétl vzduchem a zůstal ležet na místě na které dopadl. Viděla jsem krev, která vytékala z jeho úst. Obrátila jsem svůj pohled ke golemovi. Stál na místě a čekal na moje rozkazy. Ukázala jsem na Lokiho, který právě zabil jednoho z upírů. Magicky vytvořený bojovník popadl kladivo, které dříve patřilo Týrovi. Zbraň prolétla vzduchem a udeřila trpaslíka do hlavy. Po světlé trávě se roztříkla tmavá krev dětí hor. Golem se po té rozpadl na prach. Udělal co bylo jeho úkolem. Pohlédla jsem na mrtvé protivníky. Moje bitva tedy nakonec skončila výtěztvím. Znovu jsem se vrátila do sedla. Museli jsme se co nejdříve dostat do pevnosti. Za několik dní jsem viděla náš cíl. Palisády které dokazovali kdo tomuto území vládne. Mrtvá těla nepřátel byla připevněná na dřevěných kůlech. Každý voják krále Deirona viděl co se mu může stát. Mezi vesničany se rozmohlo i mnoho pověr. Někdo tvrdil že mrtvý po nocích ožívají aby napadli okolní vesnice. Vždy když jsem něco takového slyšela. Musela jsem se smát. Projeli jsem branou. Upíři okolo nás čekali na jakékoliv zprávy. Jeden z generálů vykřikl radostí. To byl začátek velkých oslav, které zaplavily celou pevnost. Sama jsem se ale ničeho z toho neúčastnila. Sesedla jsem a šla co nejkratší cestou do mého stanu. Cestou jsem minula tři skřety. Stáli u sudu s pivem. Za nedlouho se všude rozezní zpěv a opilecký smích. Sdílela jsem radost svého vojska. Měla jsem ale na práci něco jiného. Ve stanu jsem si sedla ke nízkému stolu a položila na něj mapu Aganty. Z toho mála co jsem věděla jsem si mohla udělat jen velmi omezenou představu. Omezený názor na to co se tam děje. Lidé hrozily otevřenou vzpourou. Nějaký lidský kníže se chtěl stát novým králem a nahradit tak ztraceného panovníka. Náhle mě něco napadlo. Každý kdo je jednou tracený, má právo na to aby se vrátil.
Oslavy vítězství trvaly ještě mnoho dní. Vše ale jednou skončí a tak se rychle blížil den našeho návratu do Aganty. Celé vojsko se seřadilo před bránu. Nechám tu jen několik obránců. Příliš jsem nevěřila tomu že by mě Deiron napadl. Projeli jsme kolem palisád a cestami se dostali k pobřeží. Obři připravily lodě, které dříve patřily barbarům. Naložily jsme zásoby a vypluly. Plavidla budou na cestě několik dní. Neznali jsme ale jinou cestu než přes moře. Pátého dne naší cesty se pod našimi loděmi začalo pohybovat něco velkého. Všichni jsme viděli temné siluety, které několikrát pluly hned pod námi. Znala jsem giganty. Proto se nikdo z nás neobával útoku. Říše pod mořem podle našich zpráv stále strážily hranice upíří země. Za několik dní jsme dopluly k přístavům. Bez jakéhokoliv setkání s králem. Krvavé pláně byli krásné. Viděla jsem stromy které tu rostli jen díky dětem noci. Tmavě šedé kmeny se tyčily vysoko na výšky. Vyšla jsem z lodě v čele svých lidí. Země pode mnou byla stále nasáklá krví lidí a kentaurů. Přístaviště navazovalo na malou vesnici, které dříve patřily barbarům. Mi jsme jí ale přetvořily a postavily nové hradby. Všechno muselo být dokonalé. Vlastnila jsem moc bůh. Mohla jsem stvořit celé lesy, během jednoho úderu srdce. Ani já jsem al nedokázala být na několik místech na jednou. Pokračovali jsme proto dál v cestě. Obrovské vojsko, ke kterému se během pochodu přidávali další. Volala jsem své upíry a připravovala jsem se na návrat do Aganty. Náhle jsem na nebi spatřila obrovskou siluetu. Nebyl to žádný démon z mého království. Bytost měla bílé šupiny, které zářily do dálky. Vzpomněla jsem si na Lambraxe. Dračího krále, který chtěl vládu nad mými upíry. Šlo snad o nějakého ztraceného potomka. Drak se pomalu blížil k nám ale nechystal se útočit. Vojsko ho proto nechalo doletět až k nám. Šupinatec ke mně pomalu natáhl hlavu.
Vím kdo jsi upírko ale nebudeme napadat tvoje vojáky. Naším protivníkem ale nejsi ty ani lidé. Falnor by se neměl obávat upírů, ani draků ale císaře.
Nevěděla jsem o čem drak mluví ale nehodlala jsem se přiznat. Zarazilo mě ale něco jiného. Šupinatec mluvil v množném čísle. Kolik mohlo přežít synů a dcer Lambraxe.
Vím o vás ale neřekl si mi nic co by mě překvapilo. Jdeme získat zpět svou zemi a dokázat kdo jí nyní vládne.
Drak vycenil zuby, s trochou představivosti mohl člověk zjistit že má jít o úsměv.
Upírko, kdyby si o nás věděla, nebyli by jsme tak dlouho bez povšimnutí. Nevěděla si o nás vůbec nic. Bitvu nás přežily desítky ale i tak málo bojovníků by ti mohlo pomoci. Musíte se ale vrátit zpět do země za mořem. Císař se skupuje vojsko a nesmí zaútočit jako první.
To co mělo být vítězným tažením proti lidem se změnilo na tažení proti císaři. Největšímu vládci démonů. Souhlasila jsme z nabídkou šupinatců. Zůstali jsem na místě a svolávali více vojáků. Museli jsme taky opět připravit lodě. Sesedla jsem a došla k moři. Myšlenky jsem upírala k tvorovi, který plul pod našemi loděmi. Potřebovala jsem pomoci od království pod mořem. Přímo přede mnou se z moře vynořil tuleň. Hleděla jsem na stvoření, které se nebojácně blížilo ke mně. Cítila jsem z něj magii, i když jí bylo jen nepatrné množství. Tuleň zůstal stát před tebou. Viděla jsem jeho světle modré oči. Něco tu nesouhlasilo. Vytasila jsem meč a čekala. Pod kůží zvířete se něco začalo hýbat. Kůže se uvolnila jako by šlo jen o oděv, pak spadla úplně. Přede mnou stála nahá žena a usmívala se.
Jsem selkie, vyslankyně krále. Giganti nemohou připlavat tak blízko k přístavu. Nechtěli poškodit některou z lodí a nebo domů.
Zásmala jsem se úlevou. Několik okamžiků jsem se obávala o říši pod mořem.
Potřebovala bych pomoci od vašeho krále. Vím že chránil moji říši ale blíží se k nám nepřítel. Soupeř, který by mohl znamenat zhoubu pro nás všechny.
Selkie se tvářila udiveně.
Náš král neví o nikom, kdo by ohrozil i podmořskou říši.
Viděla jsem její nejistý výraz a tak jsem opomenula její nařčení ze lži. Bála se o svůj domov stejně jako já.
Přiletěl ke mě jeden z bílých draků. Zabila jsem jim krále a jejich otce. Nikdy by mě nevarovali, kdyby to nebylo opravdu zlé.
Selkie několik okamžiků jen stála. Než se dala do řeči.
O jakou pomoc tedy žádáš?
Moje odpověd byla krátká.
Tvůj král musí potopit jakoukoliv loď, kterou nebude znát. Cizí vojáci půjdou přes moře. Je to jediná cesta, po které může projít velké vojsko.
Selkie kývla a vyšla zpět k vodě. Navlékla na sebe tulení kůži a brzy zmizela ve vlnách. Hned jak to bylo možné, jsme se vraceli do říše za mořem. Několik upírů skrytě protestovalo ale nikdo nepřišel za mnou aby mi řekl že se zmítáme jen tak, z místa na místo. Proplouvali jsem mořem a sledovali Giganty. Král pod mořem opravdu neváhal a chtěl mojí prosbu splnit. }}}Žádná loď nepropluje do Aganty nebo na druhý břeh. Selkie byli opravdu spolehlivými posli. Za několik dní jsme stáli opět na pláži a vyrazili dál, směrem k naší pevnosti. Druhý den cesty k nám dorazil jeden z upírů a předal mi poselství z pevnosti.

V pevnosti na vás čekají dvě ženy. Jedna upírka jménem Eva a Vlkodlačí bojovnice jménem Gara.

Propustila jsem posla a přemýšlela o jeho slovech. Zvláštní dvojice ale nikomu neřekli o co jim vlastně jde. Musela jsem tedy přímo k nim a vyslechnout si co chtějí. Po cestě jsme dělali jen malé zastávky a rychle se tak blížili ke svému cíli. Brzy jsem prošla branou a tím i ke svým hostům.


21. Lokiho osud

22. dubna 2018 v 15:59 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Loki hleděl přes hory a čekal. Už zdaleka věděl o boji, který musí přijít. Královna upírů se stávala mocnější a za nedlouho bude moci napadnout i jejich říši. On byl ale Loki, syn Týra, prvního trpaslíka. Nikdy se nezalekne stínu noci. Děti hor porazí každého nepřítele, který se jím postaví do cesty. Alia byla již na cestě. Porazila barbary a otevřela Chrám Moci. Toho dne se museli nejspíše bohové dívat jinam. Jak jinak by mohli dovolit aby jedno jediné stvoření mělo tak velkou moc. Loki usylšel kroky a otočil se. Za ním stála jeho sestra Angra. Oba se postavily na hradby a hleděli na větrné pláně. Kdysi byli tyto země klidným domovem kentaurů a barbarů na koních. Málokdy zde došlo k nějakým bitvám. Říše skřetů byla jako černý nádor. Trpaslíci je ale vždy poráželi. Nezáleželo na tom, kolik jich z jeskyň vylezlo na denní světlo. Pokaždé to byli děti hor, kdo je zahnal zpět do jejich špatně postavených hradů. Ted se ale mince obrátila. Loki viděl v dálce nějaký pohyb. Zadul na roh a zavolal svoje vojáky. Všichni viděli co přichází. Alia přicházela se svým vojskem. Bojovníci popadli sekery a připravily se na blížící boj. Nezajímala je přesila bestií. Nikdy nezáleželo na počtu skřetů. Jejich špatně vykovaná zbroj a primitivní zbraně nebyli žádnou výzvou. Přicházeli ale s nimi i upíři a vlkodlaci. Loki doufal že k tomuto dni nedojde. Nyní ale nemohl udělat krok zpět. Popadl do rukou dvě sekery, které zdědil po svém otci. Týr se chopil velkého bitevního kladiva a přišel podpořit svoje bojovníky. Trpaslíci hleděli na armádu, která se hnala proti nim. Skřeti byli jen částí toho co šlo proti nim. Démoni v prvních řadách připomínali pochodující skály. Za nimi pochodovalo tisíce vojáků. Před obry bylo vidět malou postavičku na bitevním vlku. Alia neohroženě jela v čele své armády. Nebála se šípů ani síly trpaslíků. Ona byla tou, která vlastnila moc bohů. Na sobě měla jen krátké černé šaty. Odložila zbroj, aby dala najevo svou moc. Nikdo jí nemohl zranit. Pozvedla pravou rukou, s které vyšlehli rudé plameny. Světlo bylo čím dál tím silnější. Záře vystoupala vysoko do nebe a proměnila noc v den. Den kdy vystoupalo rudé slunce. Přišla chvíle kdy skončí vláda starých bohů.


20. Tři tváře smrti

21. dubna 2018 v 15:58 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Nikdo mi nebude posílat posli a přikazovat mi abych opustila zemi. Každý kdo se o to pokusí bude mrtví. Šla jsem zpět do svého stanu. Čekal tam na mě jeden z poslů. Potěšil mě jeho úsměv a spokojenost v jeho tváři. Našel něco důležitého. Opravdu jsem se nemýlila, věděl kde je Chrám Moci. Zasmála jsem se. Brzy opět vyrazíme. Voják mi vyprávěl o obrovské rokli, uprostřed ležel chrám. Obklopovala ho mlha, která skryla většinu věcí. Proto nemůže popsat jak stavba vypadá. Viděla ale troly s nějakou šamankou. Nejspíše to byla Mata Nat ale nešel blíže, aby jen nezpozorovali. Věděla jsem tedy o třech národech, které mi svou přítomností ztíží cestu k moci. Pokud Lesin a Urgol přišly za národ skřetů. Nikdo mi ale neřekl nic o poslu barbarů a kentaurů. Nikdo nezahlédl nikoho z jejich národa. Mou hlavou ale prolétla potěšilá myšlenky. Skřet a goblin odtáhli po bitvě s bílím drakem na východ. Mohli se spojit s kentaury. Proč by je ale barbaři nezabily. Odpověd jsem měla hned. Barbaři na takovou výpravu pošlou raději někoho koho si neváží. Skřeti a goblini pro ně byli nišími stvořeními. Jen o něco více než dobytek na pastvinách. Stále jsem ale věděla o poloze jen poloviny medailonů. Sama jsem měla dva z nich. Další měli skřet o goblin. Mata Nat a dryády z toho co jsem viděla nevlastnily už žádný. Kdo má ty zbývající? V Aganty už byli jen lidé a temní elfové. Všechny cennosti krále Minaronu jsem měla nyní já. Děti temného boha ale nevyrazily, pokud jsem věděla. Proto předpokládám že medailon nemají. Nejdříve vyřeším vše týkající se krále Nurana a po té vyrazím k chrámu. Ať se k němu dostane kdokoliv. Budou mi chybět nejméně dva klíče k bohům. Povolala jsem k sobě čaroděje, který stvořil mapu medailonů. To co jsem spatřila mě vyděsilo. Všechny klíče byli již v zemi za horami. Chyběli jen ty co jsem měla já. Později ale ale viděla ještě něco. Jeden z nich byl stále v Aganty. Byl ale již blízko pobřeží. Někdo si hledal cestu do tohoto království. Král Deiron ho ale zastaví a po té mi dá jeho klíč. Vše bylo téměř hotové. Několik dní jsem čekala na další reakci krále Nurana. Přišel od něj jen další posel. Prostý voják, který mi řekl jediné. Začala jsem válku, kterou nemůžu vyhrát. Vysmála jsem se mu a spoutala ho. Byl vězněn v jednom ze stanů. Nechtěla jsem ho je zabít. Každý musí vidět jeho poslední chvíle. Dlouhý čas jsem ale přemýšlela jak to udělat. Pozorovala sem své lidské vojáky při jídle. Když jsem viděla jak jeden z nich napíchl maso na nůž. Temní bohové stáli při mně. Přikázala jsem několika skřetům aby vzali kmen nějakého stromu a jeho špici zaostřily. Nevěděli co chci udělat ale neptali se. Vytvořily co jsem chtěla. Vyhnala jsem vězně ze stanu a přivedla ho doprostřed našeho tábora. Po té jsem ho spolu s vojáky narazila na kůl. Horní část špice prošla lebkou a nahoře vyšla ven. Kmen byl tak vysoký, aby ho viděli i přicházející poslové. To samé udělám s každým nepřítelem, který příjde až sem. Všem jsem ukázala co se stane když se mi postaví do cesty. Několik dalších dnů bohužel žádný další posel nepřišel. Vyslala jsem stopaře aby mi předali zprávu o blížících se nepřátelích. Nic ale nepřišlo. Stála jsem v táboře a dívala se na mrtvolu posla. Němý pomník mé moci. Opravdu to udělám se všemi nepřáteli, kteří přežijí bitvu. Jen naražení za živa mělo cenu. Sledovala jsem hrůzu v jeho očích. Ani několik dní jí s tváře nevyhnalo. Tohoto bych nedocílila, pokud bych ho nejdříve zabila. Několik dní se nestalo vůbec nic. Jednoho dne ale přišel jeden z mých stopařů. Blížil se Nuran s armádou. Zásmála jsem a vytasila meč. Tato země žila příliš dlouhou dobu v míru. Potřebují něco co je z toho vytrhne. Bohové chtěli abych to byla já. Nasedla jsem do sedla a vyjela. Vojáci jeli za mnou na svých koních. V dáli jsem viděla vojsko. Nebylo příliš velké, jen několik tisíc mužů. Neviděla jsem ani žádné válečné stroje. Nuran věřil jejich síle, nebo mohli ovládat magii. Nic jsem o nicj nevěděla. Zaklela jsem a volala na vojáky. Okolo mě nezavládl zmatek ale přípravy na bitvu. Bojovníci okolo uchopily meče a připravily se na vpád nepřítele. Z dálky jsem viděla postavu v pozlaceném brnění. Stejně jako vesničané měl i on hnědou kůži a jakoby hadí tvář. Víc jeho rysů jsem ale nepoznala. Na hlavě měl přilbici, která většinu věcí skryla. On jediný jel na koni. Zůstal stát ale jeho vojáci pokračovali v pochodu. Nechtěl sám bojovat. Zasmála jsem se a postavila se do čela svého vojska. Král byl příliš zbabělý. První řady protivníků se dostali jen několik kroků od nás. V té chvíly něco vyletělo z trávy a napadlo jednoho z bojovníků. Hmyz na který jsme již narazily. Muž zůstal ležet mrtvý na zemi. Stvoření ale odlétlo a brzy zmizelo za kopci. Upíři napnuly luky a vystřelily první šípy. Většina vojáků krále Nurana pozvedla štíty. Mnoho jich ale padlo k zemi. Zavelela jsem k útoku a čekala. Děti noci se rozeběhli dopředu. Nepřátelé před námi pozvedli meče a boj mohl začít. Vytasila jsem meč a srazila jednoho muže na zem. Později jsem bodla a dalšího kopla do zad. Všude okolo mě byli nepřátelští bojovníci. Mohla bych jen mávat mečem a pokaždé bych někoho zasáhla. Vyskočila jsem do vzduchu a kopla jednoho z vojáků do hlavy. Slyšela jsem křupnutí a po té se hned skácel k zemi. Zanedlouho jsem se ale stáhla. Vojáci krále Nurana byli silnější než jsem si myslela. Nebyli to jen primitivní bojovníci jako skřeti nebo lidé v Aganty. Viděla jsem mrtvé upíry. Vojáci brzy zjistily jako proti nim bojovat. Zaklela jsem a zabila dalšího muže. Můj meč mu projel obličejem a vyšel lebkou. Mozek se roztříknul daleko do řad válečníků. Zasmála jsem se a pokračovala v boji. Zanedlouho nás ale Nuranovi muži zatlačily zpět mezi naše stany. Pomalu ale jistě jsme jim ustupovali. Neměli jsem nad nimi žádnou výhodu. To se ale změnilo když povstali první nový upíři. Měli podobu nepřátel ale bohové je vedli správným směrem. Vrhali se na muže, kteří dříve byli jejich spolubojovníků a zabíjeli je. Rozeseli tím zmatek, který jsme mohli využít v náš prospěch. Pustily jsem se do boje s novou vírou. Brzy jsem spatřila ustupující nepřátelé. Nově vytvoření upíři se přidávali k nám a tím jsme získali početní převahu. V dálce jsem viděla ujíždějícího krále Nurana. Za ním byli první prchající bojovníci. Netrvali dlouho a většina nepřátelského vojska se rozutekla. Zbytek jsem pochytali a svázali. Chtěla jsem rozšířit obraná opatření mého tábora a budoucí pevnosti. Uvěznění vojáci byli ve stanech. Postavila jsem stráže a skřetům přikázala aby připravily kůly. Sama jsem se přidala k práci a u bojovníků tím získala udivené pohledy. Chtěla jsem aby to bylo co nejrychleji připravené. Po té jsem čekala u posledních stanů. Upíři přivlekli zajatce a jednoho po druhém je narazily na dřevěné kůly. Sledovala jsem krev, která kapala z jejich těl. Některé kapy se zachytil na dřevě. Vytvořily se tím zajímavé obrazy. Sedla jsem si na zem a sledovala divadlo před sebou. Při západu slunce jsem zašla zpět mezi stanů. Toto bude dostateční varování našim nepřátelům. Při východu slunce začnou vybraní skřeti se stavbou pevnosti. Lehla jsem si na svou postel a představovala si země, které na této straně moře leželi. Nikdo je neviděl a proto se má mysl mohla toulat. Viděla jsem draky, které budu muset zahubit. Lidi, kteří budou prchat pře mým vojskem. To vše ale bylo až příliš daleko. Vzpomněla jsem si na své dítě, které bylo stále ve městě na horských hranicích. Doufala jsem že jej léčitelé ochrání před skřety a podobnými stvořeními. S východem slunce jsem vyšla opět ven. Okolo mě se začali plnit mé rozkazy. Viděla jsem bestie jak přinášejí kmeny stromů a staví první část palisád. Poražení nepřátelé skončily jako němá výhruška pro krále Nurana. Uštědřila jsem mu jen jednu porážku. To ale nic neznamenalo. Musela jsem ho zničit, pokud jsem chtěla mít klid. Nemohla jsem jít k Chrámu Moci a bát se jeho útoku. Proto jsem se rozhodla pro válečné tažení. Zničím krále v zemi za mořem a po té se zmocním moci bohů. Nemůžu ale nechat své nepřátelé aby místo moci dobily jako první. Rozdělila jsem svoje vojsko na dvě části. První z nich jsem svěřila Samuelovi. Půjde s nimi k chrámu a bude vyčkávat na můj příchod. Já zatím zničím Nurana a jeho vojáky. Vyjela jsem vstříc horám, kde by mělo ležet město, nebo místo odkud cizí armáda vyšla. Netušila jsem ale jak dlouhou cestu museli podniknout aby na mě zaútočily. Před sebou jsem viděla jen hory. Jako by nám je do cesty stavěli sami bohové. Po několika krocích jsme udělali první kroky mezi stromy. Les tu byl už od začátku hustý a starý. Některé kmeny by nedokázal vyvrátit ani horský obr. Koně se jen obtíženě dostávali přes překážky. Raději jsme z nich sesedli a dál pokračovali pěšky. Stezka tu byla zarostlá, jako by se tu už dlouhou dobu nikdo nepohyboval. Po dni putování jsem ale našla otisky kopyt a bot. Vojsko šlo právě tudy. Sledovali jsme dál jejich kroky a zanedlouho došli na místo kde dříve byl tábor. Zbytky jídla a dřeva ukazovali kdo tu byl. Šli jsme dál a čekali na blížící se město. Po několika krocích ale stromy starší a mohutnější. Šla jsem okolo nich a dotýkala se jich rukou, byla z nich cítit magie. Znenadání se lesem prohnal prudký vítr. Jeden z upírů po mém boku spadl na zem. Já sama se udržela na nohou jen s obtížemi. Nevěděli jsme ale že je tohle jen začátek všeho. Jeden ze stromů jakoby ožil. Ohnul větve a shodil dalšího bojovníka. Po té se vyvrátil s kořenů a udělal několik kroků k nám. Viděla jsem žluté oči, které prosvítali mezi listím. Stvoření se rozeběhlo ke zbytku mé armády. Upíři nevěděli jak mají bojovat s takovým protivníkem. Vytasila jsem meč a sekla do kůry. Pamatovala jsem si svoje první setkání s oživlými stromy. Před nimi jsme ale uprchly. Teď nebylo kam. Odsekala jsem kůru ale žádné škody jsem nezpůsobila. Zaklela jsem a rozběhla se mezi stromy. Další z nich ožívali a vrhali se do boje. Povedlo se mi jednoho z nich zpomalit ale to bylo vše. Usekla jsem část kořenů, kterými se odrážel od země místo nohou. Vyskočila jsem na jeden ze stromů a dál na jeden živý. Chtěla jsem probodnout žluté oči. Uviděla jsem něco co mě udivilo. Mezi listy stálo malé černé stvoření a s pomocí magie hýbalo se stromem. Bodla jsem meč do malé lysé hlavy. Strom s mohutným zaduněním spadl na zem. Jeden z upíry viděl malého bojovníka. Ten mu věnoval ještě poslední pohled žlutých očí. Byl plný nenávisti. Dítě noci pochopilo co má před sebou. Zpráva se roznesla mezi bojovníky. Náhle jsme proti sobě neměli strážce lesa ale jen malé gobliny. Nadané magií ale stále jen bestie. Vyskočila jsem a bodla dalšího protivníka. Před sebou jsem měla jen protivníky, kteří se příliš nebránily. Poznali že jsme odhalily jejich lest. Několik z nich seskočilo ze svých úkrytů a zmizely mezi stromy. Brzy jsme zvítězily a mohli pokračovat dál v cestě. Mezi větvemi jsem viděla několik mrtvých upíry. Měli jsme ale zanedbatelné ztráty. Po nějaké době jsme došli na začátek nějaké stezky. Vyšli na okraj lesa a viděli první město. Nevěděla jsem jestli vojáci krále Nurana přišly odtud ale moje tažení můžu začít zde. Dala jsem rozkazy a mohli jsme vyrazit. První řady upírů byli na dostřel palisád, když jsem viděla bestie u brány. Nejvíce připomínali velké psi ale měli tři hlavy. Dva strážci byli u brány. Další jsem neviděla. Vytasila jsem meč a čekala. Stvoření podobná psů se rozeběhla k upírům. Byli přímo obrovští, dosahovali velikostí draka. Od brány běžel jeden z vojáků a něco křičel. Rozuměla jsem jen, něco jako "kerberos". Nebyla jsem si tím ale jistá. Mí bojovníci vytasily své zbraně a pustily se do boje. Obrovská stvoření se rovnala dobře vycvičeným psům. V bitvě padli tři upíři, než první z nich padl na zem. Vyjela jsem vstříc zbývajícímu protivníku a sekla mu po nohou. Zakňučel a udělal několik kriků dál ode mě. Vzduchem proletěli šípy a zavrtali se hnědé srsti. Zvíře znovu zakňučelo a spadlo na zem. Pohlédla jsem k bráně. Odkud vycházeli vojáci. Strážci nám vzali potřebný čas pro překvapivý a rychlý útok. Zabily jen několik upírů ale vzali nám i daleko víc. Zaklela jsem a vyjela k prvním řadám nepřátel. Vojáci krále Nurana sebou nesli dlouhá kopí, kterými se bránily proti mečům dětí noci. Bizardní souboj nás zatlačoval zpět k lesu, kde žily podivní goblini. Nechtěla jsem se s nimi dát znovu do boje. Nebylo ale jiné cesty. Mečem jsem zabila dalšího vojáka. Udělali jsme několik dalších kroků zpět. Nikde jsem ale neviděla další oživlé stromy. Nejspíše jsme gobliny zahnali hluboko do lesa. Získávali jsem převahu, která brzy skončila naším vítězstvím.
Bitva trvala dlouho do noci. Skončila ale porážkou krále Nurana i jeho armády. Znovu jsem dokázala svou moc. Upíři ovládnou i tuto zemi a připojí ji ke svému království.. Zem se zbarvila krví vojáků krále v zemi za mořem. Zasmála jsem se a sledovala skřety. Zde postavím další palisády. Bude tu malá vesnice. Já se brzy vypravím k rokli ve které ležel Chrámu Moci. Lehla jsem si do stanu, který postavily upíři. Při prvním náznacích blížícího se dne jsem vstala a prošla táborem. Vybrala jsem nejslabší bestie, které by v boji nejspíše padli a řekla jim aby udělali palisády kolem stanů. Chtěla jsem aby je každý viděl. Po té jsem zavolala upíra, který znal polohu chrámu. Jel na koni vedle mě a vyprávěl mi o cestě, kterou našel. Za námi byl zbytek armády. Několik tisíc upírů, skřetů, lidí a démonů. Prošli jsem mezi kopci. Můj stopař vybíral cestu tak aby byla dost široká pro celé vojsko. Musel si krajinu dobře prohlédnout. Během několika dnů jsme začali strmě stoupat. Cesta se stala pro koně příliš nebezpečná. Proto jsem posledí dny cesty šli pěšky. Sledovala jsem krajinu a hledala vojáky jiných národ, kteří se vydali k Chrámu moci. Upír prolomil ticho a řekl že jsme již blízko. Za několik hodin jsme viděli chrám. Zůstala jsem stát a hleděla na to co jsem viděla. Celý kráter byl plný mlhy, přes kterou jsem téměř nic neviděla. Chrám byl viditelný jen jako několik věží se špicí uprostřed. Na nejvyšším bodě jsem zahlédla fialové světlo. Poprvé jsem spatřila svůj klíč k bohům. Začali jsme pomalu sestupovat do kráteru. Nikde jsem neslyšela zvuk boje. Čekala jsem na cokoliv, co by nám řeklo kde se skrývají naši nepřátelé. Vnořila jsem se do mlhy a i vlastní vojáky vnímala jen jako stíny. Netušila jsem jestli jsem šli dny, nebo jen krátká okamžik, když jsem zaslechla první zrádné zvuky. Přímo před námi probíhal nějaký souboj. Nejdříve mi upíři jen stáli na svých místech, po té jsem ale přikázala útok. Spatřila jsem šípy, které létali všude kolem. Narazily jsem na hlídky dryád. Zahlédla jsem i temného elfa, který bojoval s lesními bojovnicemi. Poznala jsem, když se otočil mým směrem. Jmenoval se Gordil. V dáli jsem rozpoznala i zdi chrámu. Museli jsme tedy putovat delší dobu. V mlze jsem ale ztratila pojem o čase. Den i noc se tu slévali v jednu noční můru. Udělal jsem několik kroků od mích vojáků. Nikoho jsem kolem sebe neviděla. Jako bych se dostala daleko od nich. To ale nebylo možné. Došla jsem k bráně chrámu a chtěla vejít, když jsem spatřila nějakou postavu. Šamanka Mata Nat stála přímo proti mně. Usmívala se a řekla jen jediné, prohrála jsem. Našla zbývající čtyři medailony. Nyní ale bylo na mě abych se zasmála. Sama jsem měla jen dva medailony, proto jeden stále chyběl. Šamanka vypadala okamžik udiveně. Nadechla se k odpovědi ale nestačila jí už vyřknout. Na římse chrámu jsem sledovala postavu s mečem. Nemohla jsem poznat kdo chce na Mata Nat zaútočit. Nebránila jsem mu v tom. Meč neznámého bodl šamanku do zad. Postava po té přeskočila čarodějku, aniž by se ale pustila zbraně. Čepel proto proniklo krkem i hlavou. Spatřila jsem vnitřnosti které vytryskli na tvrdou půdu kolem chrámu. Zůstala jsem stát a čekala na nově příchozího. Žena udělal několik kroků a já jí mohla vidět do tváře. Stála přede mnou Rantja. Čarodějka s kterou jsem se setkala při boji s bílím drakem. Pozvedla pravou ruku, nevěděla jsem jestli gesto mělo být pozdrav. Po té se sehnula a prohledávala mrtvé tělo před sebou. Udělal jsem jen několik kroků k ní, když se otočila a zmizela v chodbách chrámu. Běžela jsem za ní ale po několika krocích jí ztratila. Orientovala jsem se jen podle sluchu. Tmavý kámen mi připomínal mé vlastní město. Chodbami jsem se brzy dostala do rozlehlého sálu. Uprostřed místnosti byl oltář s šedého a černého kamene. Spatřila jsem i medailony, které se leskli ve světle pochodní. Jeden z nich stále chyběl. Vyndala jsem dva klíče, které jsem vlastnila já. Prošla jsem okolo čarodějky, aniž bych jí věnovala jediný pohled. Stála jsem u ní až příliš blízko. Vytasila jsem meč a rychle bodla. Rantja byla příliš zaskočená mým útokem a proto jí čepel bez odporu projela břichem. Na podlahu vytryskla krev. Zbývalo mi pouze najít poslední medailon. Klekla jsem si na zem a sledovala umírající ženu. Bojovala o svůj vlastní život. Za nedlouho ale její oči zmatněli. Vstala jsem a chodbou se vracela ven. Na prahu dveří mě již ale někdo čekal. Stála tam žena, kterou jsem nechtěla už nikdy spatřit. Inna jen čekala na má slova. Vytasila jsem meč a bojovala s pokušením, na místě jí zabít. Mohla bych z ní udělat upíra. Také jsem jí mohla zavřít do jedné z kobek mého měst a mučit jí. To vše jsem ale musela zatím postrádat. Něco jí ke mně dohnalo. Zeptala jsem se a odpověď dostala hned. Nějaký čas putovala s lesními bojovníky a pomáhala jim. Za to jí přislíbily pomoc při boji s nepřáteli. Šamanka Mata Nat ale zabila královnu dryád. Ze všech jejích bojovníků se stali nemrtví. Už jsem tedy věděla proti komu stojí mí upíři. Stále jsem ale nebyla s jejími slovy spokojená. Poznala jsem ale více než sama chtěla. Tím putováním musela být cesta jsem. Inny jediným nepřítelem jsem byla já. Přidala se ke mně jen proto, aby se dočkala vlastní pomsty. Chtěla jsem ale aby mi věřila. Zabiji jí hned jak získám moc bohů. Spatřila jsem schody, které vedli do horních částí celé stavby. Nechala jsem Innu na místě a sama je vyšla. Zanedlouho jsem stála přímo u zdroje světla, které jsem viděla již z dálky. Někdo to ale už byl. Nějaká démonka stála nad prvními chuchvalci mlhy, v rukou držela poslední z medailonů. Otočila se ke mně a já spatřila její rudé oči. Její tvář jsem již někde viděla. Neznámá se představila jako Nigura. Až po té jsem poznala koho mám před sebou. Na počátku mého nemrtvého života jsem bojovala s démonkou, která chtěla pokojně žít mezi lidmi. Zabila jsem jí v jednom z domů ve vesnici lidí, nebo jsem si to myslela. Nigura začala mluvit, jako by četla mé myšlenky. Po boji jsem se napila její krve. Ne natolik abych z ní vytvořila upíra. Nevědomky jsem jí ale předala dary mého národa. Jen díky nim přežila. Vyslala žoldáka Vrabora, aby skryl klíč k moci bohové. Zlo jej ale dohnalo a zahubilo. Sledovala jsem medailon v jejích rukou. Musela jsem co nejdříve napravit svou vlastní chybu. Vytasila jsem meč a zaútočila. Démonka se mé ráně vyhnula a sama udeřila. Vyrazila mi meč z rukou. Rychle jsem jí nakopla do břicha. Zapotácela se a já toho času využila. Podrazila jsem jí nohy. Dostala se až příliš blízko římsy. Znovu jsem vzala do rukou meč. Vyhnula se další ráně a bodla. Nigura vydala zvířecí křik. Rychlou ranou jsem jí uťala jedno s křídel. S pomocí čepele jsem se bránila jejím drápům. Za sebou jsem uslyšela tiché kroky. Inna poznala zvuky boje a přišla sem. Rychle se proměnila do zvířecí podoby a skočila. Strhla démonku na zem. Obě ženy přepadli přes římsu a zmizeli v hlubinách. Nevěnovala jsem jim žádnou pozornost. Ze země jsem sebrala poslední klíč k moci bohů a chystala se sejít k bráně. Zaslechla jsem ale zrádné zvuky. Přešla jsem k místu kde zmizely Nigura a Inna. Kočičí démonka se drápy snažila najít oporu na hladkém kameni. Proměnila se zpět do lidské podoby a pohlédla na mě. Přímo pod ní jsem viděla pozůstatky Nigury. Přímo na dosah jsem měla ruku dívky. Rychle jsem dupla na její prsty. Slyšela jsem křupnutí. Po té se Inna pustila a spadla. Viděla jsem její tělo, které při pádu naráželo do zdí chrámu. Krvavé cákance vše zabarvily rudou barvou. V jediném dni jsem zničila téměř všechny svoje nepřátelé. Dryády byli dnešním dnem vyhubeny. Lidé byli na pokraji své vlastní zkázy. Bohové stáli při mně. Pohlédla jsem na poslední z medailonů, byla na něm zaschlá krev. Sešla jsem po schodišti zpět k bráně chrámu. Po té jsem se dostala zpět do sálu. Tělo Rantji jsem ale již nenašla. Opatrně jsem na oltáře položila poslední z klíčů. Kamenem projel otřes. Po té se vše rozzářilo zeleným světlem. Spatřila jsem duchy zemřelých. Mé ruky se něco dotklo. Otočila jsem se a viděla Jolosina. Mého druha, který byl již mrtví. Díval se na mě a usmíval se. Po té zmizel stejně jako další přízraky z mé minulosti. Spatřila jsem mého snoubence, který tiše trpěl v křečích. Viděla jsem spálená místa na jeho těle. Rozpadl se v prach, stejně jako v den kdy jsem ho upálila za živa. Vše se rozplynulo a já stála v prázdné místnosti. Oltář zmizel a s ním i má touha dál přetrvávat na tomto místě. Stále jsem v mysli měla přízraky, které jsem viděla. Neopustily mě ani ve chvíli kdy jsem vyšla do slunečního světla. Veškerá mlha zmizela. Pohlédla jsem na armádu před sebou. Tisíce upírů pokleklo, když jsem přecházela okolo nich. Mrtvá těla nepřátel se rozpadla. Vyšla jsem na nejvyšší bod chrámu a stále hleděla na svoje vojáky. Tímto dnem jsem se stala rovnocennou samotným bohům.
























Několik dní po svém velkém vítězství, jsem změnila mnoho věcí ve své říši. Svou mocí jsem mohla vše přetvořit k obrazu svému. Země kde dříve žily skřeti a goblini, byla přejmenována na Argos. Strhla jsem vše co jen vzdáleně připomínala vládu draka Lambraxe. Bílá pevnost byla přestavěna. Pláně kentaurů byli zapsaný do nových map, jako krvavé pláně. Životní míza mnoha tvorů zbarvila zemi ro ruda. Znovu jsem vystavěla přístavy na pobřeží. Velké galéry nám dovolily abychom se připravily na vpád do nových území, které dříve byli jen naším snem. Jen jediná ze zpráv mě zneklidnila. Lidé v Aganty již na dále nechtěli aby jim vládla upírka. Hrozí otevřená vzpoura.




Úryvek z knihy "O stvoření světa"











Meldar hleděl na svět, který stvořily staří bohové. Zatím to byla pouze pustá nekonečně rozlehlá rovina. Blížil se ale den, kdy se svět zaplní novým životem. Bůh nicoty chtěla mít ale na tom všem svůj podíl. Šel tedy za kovářem Taldemorem. }}}Žádat jej o pomoc. Ten si jeho návrhy poslechl ale rozlítilo jej počínání boha nicoty. Při jejich boji udeřil Taldor do země, který zatím neměla svůj tvar. Jeho kladivo navždy porušilo planinu. Tak vznikly hory, rokle a hluboké propasti plné temnoty.




Úryvek z knihy "O stvoření světa"

19. Před bránou

20. dubna 2018 v 15:57 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Venclaf a Sithor stáli před palácem Alii. Jakoby jim bohové vzali odvahu udělat posledních několik kroků. Oba ale věděli že odpovědi získají jen když půjdou dál. Venclaf přešel ke strážím a dožadoval se návštěvy u královny. Skřet, odpudivé stvoření s tmavě zelenou kůži, se mu jen vysmálo do obličeje. Alia odtáhla s většinou svých bojovníků na sever. Sithor zaklel v jazyce svého lidu. Čekala jsem jen další cesta. Podle slov skřet prošla upírka přes bývalou říši bestií směrem k moři. Po té o ní už nebyli žádné zprávy. Venclaf šel ke stajím a koupil dva koně. Po té oba projížděli ulicemi temného města aby poprvé spatřily říši skřetů. Stále se jí tak říkalo, bylo ale pravdou že už několik let patřila tem upírům. Alia porazil draka Lambraxe a přivlastnila si vše co mu kdysi patřilo. Při boji byla zničená i říše skřetů a goblinů. Proto si upírka přivlastnila i jejich zem. Její vlastní říše se tím velmi rozrostla. Říkalo se ale že upírka stále touží po dalších bojích. Venclaf to nechápal, už nyní byl téměř nejmocnějším panovníkem v Aganty. Díky ní se děti noci zbavily svých pout. Mohli se pohybovat i v plném denním světle. To bylo něco co dříve nemohli. Slunce by je téměř ihned zabilo. Sithor jako první vyděl bránou na otevřenou planinu. Vypadala to jako by se neobával toho na co může zde narazit. Jeho cesta jej vedla k cíly. Venclaf jel neochotně vjel do neznámé země. Čekal ale něco jiného než jen otevřenou planinu. Čekal že se krajina bude víc líšit od Aganty. Rychle vyjeli k mořskému pobřeží, které bylo ale příliš daleko. Nikde neviděli nic co by přerušilo jejich monotoní cestu. Skřeti již pčed stovkami let vykáceli i těch pár stromů, které tu rostli. Les by jste tu hledali jen marně. Sithor začal vypadat po několika dnech cesty nespokojeně. Ani jemu se nezamlouvala cesta, kde vás může každý vidět na míle daleko. Každý nepřítel je mohl bez potíží sledovat. Pokud by se přikrčil v trávě nemuseli ho spatřit. Čaroděj se rozhlédl, na nebi něco letělo. Stvoření bylo velké jako člověk a rychle se blížilo přímo k nim. Byl to nějaký démon. Venclaf rychle vyslovil kouzlo ale magie neznámého minula. Až při přeletu nad nimi si všiml že je to démonka. Pohlédla mu přímo do očí a letěla dál. Rychle se od nich opět vzdalovala. Sithor vypadal udiveně. Nejspíše letěla k upírce. Nějaká bojovnice, která se se zpožděním rozlétla k boji. Nebo to byl posel s nějakými zprávami. Oba muži se po podivném zážitků vrátily zpět na cestu a opět vyrazily. Po pěti dnech cesty viděli v dálce jednu z upířích pevností. Stavba měla do výšky tyčící se věže, které byli z dálky vidět. Venclaf ale nechtěl jít až ke kamenné stavbě, bylo by to zdržení. Proto pokračovali dál po stezce směrem k pobřeží. To ale bylo zatím příliš daleko. Poslední úsek jejich cesty se obešel bez problémů. Dorazily k první vesnici barbarů. Ta ale byla již bez života. Všude byla vidět mrtvá těla a znamení proběhlé bitvy. Sithor šel mezi zničené domy. Na jeho tváři byl podivný výraz. Venclafovi připomínal umělce, kterého políbila múza. V tomto prostředí to ale působilo nepřirozeně. Po té temný elf vyndal z koženého vaku pergamen a inkoust. Začal malovat na místě kde stál. Kouzelníkovi to připadalo zvrácené. Poslední věcí co viděl bylo dílo Sithora. Maloval napůl ohořelá těla a trosky domů. Muži to připadalo strašné ale nic neřekl. Nechal temného elfa aby dál tvořil. Něco ho ale vyrušilo. Po dřevěných troskách se něco blížilo přímo k nim. Oba muži zůstali stát a vytasily meče. Za nedlouho viděly svého protivníka. Obrovského vlka, za kterým se plížila jeho smečka. Zvířeti kapaly od tlamy pěna, která byla znakem vztekliny. Venclaf upředl kouzlo a poslal jej proti zvířeti. Vůdce smečky se vyděsil a udělal několik kroků dozadu. Po té se začal zaživa rozpadat. Jako by jeho tělo ale magii odmítalo. Jeho srst pomalu odpadávala od těla a spouštěli se první pramínky krve. Po té se vlk skácel na zem a skučel. Drápy drtily trosky, jako by se chtěli chytit zbytků života. Z černé tlamy tekla krev. Po té začala i z uší a tmavého čenichu. Po té zůstala zvíře ležet. Zbývající zvířata se vrhla na muže, který zabil jejich vůdce. Sithor se zasmál a svým mečem zabil dva vlky během několik úderů srdce. Čaroděj zaklel, nenapadlo ho co zabitím černého vlka způsobí. Celá smečka zdivočela a chtěla jen jediné, jeho krev. Temný elf se rychle pohyboval mezi troskami a pobíjel zvěř, která na něj byla příliš pomalá. Vlků ale bylo příliš mnoho. Čaroděj upředl další kouzlo a poslal jej na smečku. Pět nepřátel zemřelo v plamenech, které zničily i části zatím stojících domů. Boj brzy u konce Sithor si z něj odnesl jen několik škrábanců. Jinak byl v pořádku. Venclaf neutrpěl žádné zranění. Rychle přešel k tělu mrtvého vůdce vlků. Sithor nechápal proč si prohlíží na půl rozložené torzo ale neřekl nic. Už si zvykl na podivnosti muže, který kráčel s ním. Oba muži vyšli z trosek vesnice a vrátily se na cestu. Rychlými kroky se dostali zpět na planinu. Za několik dní se ocitly před pobřežím. Našli jen velké přístaviště, které bylo téměř prázdné. Kdysi tu museli být spoustu lodí. Ty teď ale někdo zničil, nebo ukradl. Sithor viděl mrtvá těla barbarů a kentaurů. Hejna much zakryla jejich tváře, plné bolesti. Venclaf prošel kolem nich a zastavil u jedné ze zbývajících lodí. Měli jen jedinou možnost jak se dostat za Aliou. Museli se dostat přes moře do země za horami. Temnému elfu prolétl tváří zvláštní pohled. Po té ale vešel na palubu. Čaroděj po té položil ruku na kormidlo a dřevem projel otřes. Ryzí magie dala loď do pohybu. Pádla se sama od sebe bořila do vody. Na otevřeném moři nabrali větší rychlost a tak se rychle dostávali ke svému cíli. Sithora udivovala moc člověka, který byl sním na cestě. Neřekl ale nic. Jen hleděl na vodu a snažil se přejít pocit nevolnosti, který svíral jeho žaludek. Během několika dní se dostali až příliš daleko od pevniny. Temný elf neviděl břehy Aganty ale ani pobřeží země za mořem. Rychle se opřel o okraj lodi a vyzvracel svoje poslední jídlo. Cítil vlny, které pohupovali lodí. Podíval se na čaroděje, který měl na tváři úšklebek. Nejraději by tu seškrábl s obličeje i s tím zbývajícím. Jeho národ se neplavil po mořích a všichni věděli proč. Bohové jim dali vlastní říše, které byli daleko od větších vodních ploch. Neplavily se na lodích. Venclaf mezitím dál hnal celé plavidlo k pobřeží, které bylo ale zatím až příliš daleko. Sithor nevěděl jaké rychlosti dosáhli. S otroky by ale byli na cestě mnohem déle. Jeho magie ale bude brzy u svých konců. Do té doby ale musí doplout. Pohlédl na vodu a viděl siluetu, která se chtěla vyrovnat s rychlostí lodi. Tvorovi se to ale nepodařilo a brzy se znovu ztratil ve vlnách. Za dalších několik dní viděli pobřeží nové země. Čaroděj nechal kouzlo odeznít. Ke skalám dopluli se zbývající magií. Po té se malým člunem dostali až na pláž. Sithor padl k zemi a po dobu několika úderů srdce nic neřekl. Po té se zvedl a s rozkazem na jazyku udělal první kroky v zemi za mořem. Čaroděj chtěl nejdříve něco odseknout ale sám byl rád, že se dostali tak daleko. Proto šel za temným elfem a sledoval krajinu okolo sebe. Hory se zvedali vysoko do nebes. Vykročily po cestě, která se klikatila mezi kopci. Několik dní pouze stoupali a snažily se dostat co nejdál. Po té ale v dálce uviděli menší město. Nevěděli kde upírku hledat a proto šli přímo k prvním domům. Po několika okamžicích poznali že jsou v jiné zemi. Místo lidi na polích viděli stvoření s hnědou kůži a hadími obličeji. Jedno z nich vyšlo k nim. Nevypadalo nepřátelsky ani útočně. Proto zůstali čaroděj i temný elf stát a čekali. Tvor přišel k nim a ptal odkud přišly. Sithor ukázal k moři a řekl jen že přišly z Aganty. Rolník se udivil a řekl že je tu čím dál tím více lidí ze země za mořem. Venclaf se zasmál a řekl že stejně nazývají oni tuto zemi. Muž jim po té pokynul aby šli s ním. Prošli mezi prvními domy a snažily se nevnímat užaslé obličeje kolemjdoucích. Brzy vešli do malého domku, kde pobáhali dvě malé děti. Všichni si sedli do středu místnosti, kde byl velký dřevěný stůl. Vesničan poté vyprávěl o upírech a dalších stvořeních, která jsem přišla a narušovala klid v říši krále Nurana. Neřekl ale nic bližšího a oba muži se ho dále neptali. Alia ale byla již na místě a čekali jí setkání s králem této říše. Pokud k němu již nedošlo. Později chtěli z cizince získat něco více o tom kde se upírka nachází. Nechtěli ale vyvolat nežádoucí pozornost. Proto se raději začali bavit o zdejší krajině. Nikde tu nebyli rozlehlé planiny, jako v Aganty. Převládali tu hory a nižší kopce. Zde žily dravci, s kterými si většina obyvatel neuměla poradit. Proto tu žily lovci, kteří zabíjeli bestie. Pokud ale vesničané neměli jak zaplatit. Našli jiné město, kde jim zlato mohli dát. Proto se okolí větších měst vyznačovalo bezpečností. To ale neplatilo o menších osadách. Sithor přerušil jeho vyprávění a zeptal se jej na rozvaliny v okolí. Rolník vyprávěl o starých chrámech, které kdysi byli v okolí. Všechny ale byli již rozpadlé. Někdy si z nich vesničané brali kameny pro opravdu vlastních domů. Víra ve staré bohy tu upadali. Neochránily lidi před nebezpečím. Proto v ně už příliš obyvatel nevěřila. Venclaf se zeptal na chrám, který by ještě stál v neporušeném stavu. Muž vyprávěl o místě moci. Stále se tam držela mlha, v které přecházeli bestie. Po té se zvedl ze židle a přešel k malé truhle na podlaze. Odtud vyndal mapu, kterou rozložil na stůl. Popsal oběma mužům cestu i zvířata, která se na místě skrývala. Nikdo tam už celé roky nechodil. Spousta lidí se tam ztratila a už je nikdy, nikdo neviděl. Ve vesnici nebyl nikdo, kdo by se tam dobrovolně vydal. Sithor se zasmál a po té se zvedl ze židle. Nemůžou věřit vyprávění nějakých vesničanů. Venclaf pochopil hru, která před ním začala. Také se zasmál a po té vyšli z domu. Nechtěli říci že půjdou přímo k chrámu. To ale hned udělali. Oba muži si pamatovali cestu, kterou jim vesničan popsal. Prošli okolo několika stromů a tiše se bavily o popisu místa, které chtěli najít. Přímo před nimi se ale náhle vynořily podivné stvoření. Nejvíce připomínalo nějaký hnědý hmyz. Sithor vytasil meč a bodl. Zvíře se ale jeho ráně vyhnulo. Vydalo velice zvláštní zvuk a po té rozepjalo velká křídla. Venclaf udeřil holí o zem a bestií projela křeč. Po té spadla mrtvá na zem. Z tlamy tekla žlutá tekutina. Temný elf přišel blíž a prohlížel si tělo. Neviděl na něm žádné známky života. Čaroděj by připadal čím dál tím nebezpečnější. Jeho moc musela být daleko větší než se snažil ukázat. Kým vlastně byl? Oba muži se mlčky vrátily na cestu. Sithor ale stále hleděl na jeho společníka. Jako by o sobě řekl až příliš málo. Za několik dní dorazily k vysokým kopcům, za kterými by měl být Chrám Moci. Čarodějovi oči byli plné divoké radosti. Stáli u míst, kudy kráčeli sami bohové. Zde skryli vlastní moc. Temný elf udělal několik dalších kroků, když shora zaznělo zavrčení. Přímo nad ním stálo stvoření připomínající kočku. Černá srst nebyla na kamení téměř vidět. Oba muži udělali několik kroků zpět. Stvoření přešlo blíže k nim a po té se začalo měnit. Tmavá kůže zesvětlila a zvíře se postavilo na zadní. Člověk který před nimi stál jako by neměl s kočkou nic společného. Muž přejížděl pohledem po temném elfu a čaroději. Venclaf přišel blíže k němu a řeklo své jméno i jméno svého společníka. Neznámý ale nevypadal příliš přátelsky. Měřil si je pohledem. Po té se znovu proměnil do zvířecí podoby a zmizel mezi skalisky. Sithor několik úderů jen stál a naslouchal okolním zvukům. Nikde ale neviděl nic. Znovu začali výstup do kopců, aby našli Chrám moci. Po západu slunce si sedli na zem. Potřebovali čas pro odpočinek. Venclaf pozoroval hory okolo nich. Nevěděl co se ve zdejších zemích skrývá. O jakých dravcích to ten vesničan mohl mluvit. Temný elf i člověk si lehli na tvrdou zem a usnuli. Při západu slunce vstali a vyrazily zpět na cestu. Už jen několik kroků je muselo dělit od cíle jejich cesty. Nevěděli ale jestli tam najdou i Aliu. Upírka mohla být se svým vojskem jinde. Stále ale bude cíl její cesty zde. Za několik dní dorazily na vrchol. Na dohled měli rozlehlou rokli na jejímž dně viděli chrám. Okolo něj se zvedala do velké výše překážka z mlhy. Sithor začal sestupovat dolů. Po několika krocích se oba vnořily do mlhy. Neviděli dále než na délku paže. V myšlenkách se vraceli k vyprávění vesničana. Hovořil o strážcích, kteří zabily každého kdo jsem přišel. Nemohli se ale obávat nebezpečí, které tu ani nemuselo ve skutečnosti být. Proto pokračovali dále. Sithor po několika krocích vytasil meč a zůstal stát na místě. Strážci tu nejspíše stále byli. Několik kroků od nich se mihlo něco rychlého a velkého. Za několik okamžiků se to stalo znovu. Stvoření ale bylo na jiném místě. Pohybovalo se a chtělo je zneklidnit. V případě čaroděje se to podařilo. Stál na místě a čekal odkud se vynoří neznámý útočník. Zvíře si s nim ale hrálo, jako kočka s myší. Hledalo slabé místo v jejich obraně. Sithor byla ale zkušený bojovník a svým tělem kryl i svého společníka. Pomalými kroky se dostávali blíže k chrámu. Vzduchem se šířil pach krve a zvuky boje. Někdo tu musel vést bitvu o svůj život. Nebo je jen šálily vlastní smysli. Venclaf znovu viděl zvíře, které je pronásledovalo. Během okamžiků stálo před ním a seklo po něm dlouhými drápy. Bojovník uskočil ale dříve než stačil sám zaútočit se stvoření ztratilo v mlze. Temný elf viděl jen jeho černou tvář a dlouhé nažloutlé zuby. Bestie byla chytřejší než si myslely. Nebyl to jen dravec, který lovil v okolí chrámu. Svou rychlostí se vyrovnal i temnému elfoví. Venclaf si klekl a položil dlaň na tvrdou půdu. Jeho magie prošla zemí a šířila se dál. Cítil moc, která pulzovala přímo pod ním. Snažil se vypátrat svého nepřítele. Magická moc bohů ale zničila jeho kouzlo hned na začátku. Sithor procházel mlhou a chtěl neznámého vyprovokovat k dalšímu útoku. Bestie ale jako by čekala na lepší chvíli. Tiše zaklel a šel blíže k čaroději. Ten se stále pokoušel přemoci sílu chrámu a najít nepřítele po svém. Svoje snažení ale brzy vzdal. Vstal a mávl rukou. Nemělo smysl plýtvat magií. Bohové svojí moc chránily i po tolika letech. Z mlhy se vynořil nepřítel. Tentokrát si jako svůj cíl vybral čaroděje. Nejspíše si myslel že bojovník bez meče bude snadnou kořistí. Venclaf něco zamumlal a okolní šero prozářilo zelené ostré světlo. Zvíře během jednoho úderu srdce stálo v plamenech. Jeho černá kůže se rozpadla žáre. Hnědá srst, která byla na ramenou tvora během okamžiku shořela. Tichem se rozlehl zvířecí řev plný bolesti. Z tajemného nepřítele zbyla jen hromádka popela a spálených kostí. Sithor zůstal stát na místě. Dříve měl čaroděje za mírumilovného člověka. Možná i částečně slabého. Poslední dny jejich cesty jej ale přesvědčily o opaku. Jakoby by postupem času odkrýval masku, za kterou se dříve skrýval. Venclaf jen mávl rukou na znamení aby vyrazily dál. Chtěl najít chrám a najít tam upírku. Sithor si nechal v rukou meč. Nechtěl být překvapený dalším strážcem moci bohů. Vmlze se vše ztrácelo, brzy začali být oba bojovníci neklidní. Sithor stále držel připravené zbraně. Venclaf se nervozně díval kolem sebe. Brzy slyšeli zvuky boje. Blížily se k nim. Přímo z mlhy se vynořila nějaká postava. Dryáda zaútočila dvěma meči. První ranou zasáhla Venclafa do zad. Sithor zasáhl příliš pozdě. Mečem probodl bojovnici krk. Jeho společník ležel na zemi. Temný elf si k němu klekl a díval se na jeho rány, bylo ale již pozdě. Nemohl mu nijak pomoci. Nechal ho na místě a šel dál. Chrám Moci byl již na dohled. Nemohl se teď vrátit. Pomalu kráčel k bráně celé stavby. Slyšel nějaké zvuky boje. Přicházeli z horních částí chrámu. Náhle za sebou slyšel zachroptění. Otočil se v pravém okamžiku, aby se vyhl nemrtvému. Uskočil a nakopl ho do břicha. Vzduch byl cítit rozkladem. Temný elf musel co nejdříve najít upírku a říct jí vše o jejím dítěti. Věděl kde se právě nachází budoucí vůdce všech bestií. Nic z tohoto se ale nedostane k Dranorovi, pokud ho teď zabijí. Sithor se skryl v jedné z chodeb. Přízraky ale byli již za ním. Nemohl je všechny porazit nebo se spolehat na to že v chrámu najde pomoc. Popadl jednu z knih a hledal cokoliv čím by mohl psát. Nemrtví vcházeli do chodby, bylo jich stovky. Našel to co hledal. Namočil brk a rychle jím psal vzkaz. Doufal že jej upírka, nebo někdo z jejích vojáků najde. Zapsal vše o Dranorovi i o tom jaký je jeho osud. Nemohl dopustit aby vše skončilo jen kvůli němu. Přivodil by tím zkázu svým vlastním lidem. Nechala knihu ležet na zemi a připravil se k boji. Bude to jeho poslední ale on splnil vše co měl. Věž věčné noci bude stát dál. Nemrtví na něj zaútočily. Neznali něco jako čest. Zabil prvního z nich ale další tři jej strhli k zemi. Nezáleželo na tom jak je rychlý, nebo zkušený. Tesáky a drápy nemrtvých ho zabily.


18. Dům vlků

19. dubna 2018 v 15:55 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Vrabor odešel z vesnici ve které našel Niguru. Změnil ale cestu, kterou chtěl jít. Temným městem nikdy neprojde. Ne s něčím jako je medailon bohů. Proto se rozhodl hledat cestu na východě. Temní elfové podle pověstí znali říše za horami. Proto museli znát průchod. Použije ho a projde jím do jiných zemí. Lesem se dostal do další vesnice. Muž prošel k hostinci. Chtěl vědět jestli i tady udeřily potomci démonky Nigury. Opilci se ale bavily o cenách obilí nebo o bestiích na severu. Zde nebylo nic, co by je napadlo. Proto se zabývali nečím co bylo míle od nich. Žoldák se napil piva, které tu bylo. Poznal svůj omyl hned po prvním napití. Tady si neměl nic objednávat. Opatrně korbel vrátil na místo a myslel na pivo, které se dříve dělalo v Minaronu. Král lidí se ale ztratil a nikdo nevěděl co se sním stalo. Pokud byl mrtví, mohl přijít někdo na jeho místo. Pokud ale nikdo nevěděl o tom kde je. Nemohl nikdo zaujmout jeho místo a tím vrátím lidem jejich život. Teď celé Aganty vládla upírka Alia. Pro jeho rod bylo jen otázkou času než z této země navždy zmizí. Rukou pohladil medailon, který měl na hrudi. Nechtěl aby ho nějaký zloděj ukradl. Na to byl až příliš cenný. Jeden z vesničanů ale začal vyprávět o něčem co ho zaujalo. Že by tu přece nebyl takový klid? Historky přešli od temného města ke zdejším domům. Několik lidí vidělo vlkodlaka, který se plížil kolem stavení. Nikoho ale nenapadl. To bylo něco neobvyklého. Bestie většinou zabíjela při každé možné příležitosti. Vrabor většinou takové stvoření co nejdříve zabil ale toto bylo něco opravdu neobvyklého. Prošel kolem výčepů blíže k mužům. Ti si ho nevšímali a mluvily dál. Jeden z nich mluvil o neklidných ovcích a ostatních zvířatech. To ale bylo to jediné co vlkodlak napáchal. Nikde žádné mrtví, ani zranění. Žoldák naslouchal dál a rozhodl se nějaký čas ve vesnici zůstat. Vypátrá podivné stvoření a zjistí co je zač. Několik dní se nedělo nic. Co by mu nějakým způsobem prozradilo jakým směrem jít. Nevěděl po čem pátrat. Jednoho večera ale slyšel v hostinci co chtěl. Jeden z mužů mluvil o dalším setkání s vlkodlakem. Tentokrát ale bestie zabila nějakého psa. Jeho tělo našlo u prahu domu. To měla být první oběť vlkodlaka. Vrabor se jen usmál. Zabitá domácí zvířata se v některých případech nepočítala. Tady ale vesničané měli aspoň téma k hovoru. Muž vyšel ven a podle popisu domu hledal místo kde zvíře psa zabilo. U jednoho stavení se zastavil. Krev na jeho prahu dokazovala kde došlo k zabití. Muž poklekl a místo si prohlédl. Našel i krvavou stopu. Vypadala jako vlčí ale byla větší. Vrabor zašel dál do jedné z tmavých uliček. Nenašel ale nic podivného. Jen na jedné ze zdí byli hluboké škrábance. Muž prošel uličkou dál. Před sebou mělo jedlo ze sídel zámožnějších obyvatel. Velký dům byl obehnaný zdí, která měla odehnat zloděje i ukrýt přepych jeho obyvatel. Vrabor se vyšvihl na zídku a přeskočil do zahrady za ní. Nízké stromy mu poskytli úkryt před strážnými. Pokud tady někdo hlídal. Muž rychle přešel k úzce cestičce z bílích kamenů. Z domu cítil něco co ho donutilo aby šel dál. Bohové ho sami vedli. Přešel k oknům domu a pohlédl dovnitř. Viděl mladou dívku, která se bavily se svým sluhou. Postarší muž jen přikývl a odešel. Žoldák vyděl jak zavírá dveře. Dívka si po té klekla na zem a svlékla šaty. Před očima Vrabora se začala měnit. Před několika okamžiky hladká kůže porostla tmavě hnědou srstí. Obličej dívky nabral zvířecí rysy. Jako rychle vše přišlo, tak i odešlo. Žena se opět rychle proměnila do lidské podoby. Oblékla si na sebe šaty a sedla si do jednoho z křesel. Za nedlouho se sluha vrátil a na stříbrném tácu nesl talíř s nějakým jídlem. Vrabor si sedl na zem a snažil se najít ztracený klid. Bohové jej přivedli přímo za vlkodlakem, který obcházel vesnicí. Něco tu ale bylo zvláštního. Dívka nevypadala jako bestie, která zabíjí lidi. Po té s v je hlavě ozval vnitřní hlas. Ona ale skutečně ještě nikoho nezabila. Pokud nepočítal psa nějakého vesničana. Muž čekal na noc, která vyžene monstrum z jeho úkrytu. Sedl si mezi nízké stromky a čekal. Při západu slunce otevřel sluha dveře. Jakoby zval někoho dovnitř. Vrabor dál čekal. Sedl si tak aby měl vchod před sebou. Brzy poznal svůj omyl. Sloužící neuval ke vstupu. On pouštěl bestii ven. Vlkodlak se pomalu proplížil ven. Na úzké cestě si stoupl na zadní a běžel od domu. K Vraborově hrůze běžela bestie přímo k jeho úkrytu. Rychle vytasil stříbrnou dýku a připravil se k boji. Bestie se prorazil cestu malými křovinami a za několik úderů srdce stála přímo před ním. Zůstala stát a vrčela. Vrabor byl překvapený a zmatený. Čekal útok ale tohle byl spíše údiv. Stál před vlkodlakem a čekal. Nevěděl jak si vyložit jeho chování. Bestie jen stála a hleděla na něj. Viděl její žluté oči, které měli zvláštní pohled. Vlkodlak se po té odrazil od země a přeskočil muže i několik stromků. Po té se ztratil mezi ulicemi města. Vrabor se rozběhl za ním. Nechtěl dívku zabít ale zjistit co se stalo. Vlkodlak byl ale příliš rychlý a brzy se u ztratil z dohledu. Vrátil se k domu, ve kterém dívka bydlela. Mělo by trvat nějakou dobu než se vrátí ze svého lovu. Pokud se tomu dalo tak říkat. Proto vešel otevřenými dveřmi do tmavé chodby. Sídlo bylo opravdu rozlehlé. Muž procházel chodbami a sledoval každý pohyb. Často vyhlédl některým z oken a hledal bestii, která by se vracela. Nic ale neviděl. Něco mu ale připadalo podivného. Nevěděl ale co. Proto otevíral dveře místností a vše prohlížel. Po té zjistil co mu celou dobu vadilo. Nepřítomnost sluhy, který otevřel při západu slunce dveře domu. Někde tu musel být. Vrabor prohlédl celý dům ale postaršího muže nenašel. Znovu procházel kolem čítárny, když jej něco napadlo. Vytahoval jednotlivé knihy. V některých domech zámožnějších lidí, jste mohli narazit na tajné místnosti. Zde neviděl žádný vchod do sklepení. Proto mohl být někde skrytý. Sáhl po další knize. V ten okamžik se velký regál posunul. Žoldák viděl schody s šedého kamene. Slyšel i nějaké hlasy. Ty ale byli zatím příliš daleko. Pomalu sešel do prostorné chodby, kterou osvětlovalo světlo s pochodní. Hlasy byli čím dál tím blíž. Poznal že spolu hovoří dva lidé. Jedna žena a muž. Do toho zaznívalo tlumené vrčení. Vrabor se přikrčil a pohlédl za roh chodby. Viděl dívku, která se předtím měnila v bestii. Mluvila s nějakým starším mužem, kterého žoldák neznal. U jejich nohou přešlapoval velký pes, podobný vlku. Zvíře neustále vrčelo. Vrabor nevěděl jak si má vše vyložit. Vlkodlak který vyšel z domu byl tedy ten starý sluha? Nebo tu byl ještě někdo další. Muž udělal několik kroků zpět. Chtěl se co nejrychleji dostat z domu. Vrátí se sem s několika muži. Jeho samotného by bestie přemohli a zabily. Po schodech se dostal zpět do místnosti domu a po té ven. Běžel po úzké cestě. Odtud se dostal na malé náměstí a do hostince. V noci už nikoho nenajde ale hne po východu slunce vyhledá několik mužů. Znovu se vrátí do domu a vypátrá tajemství obyvatel. Bestie nesmí žít mezi lidmi pokojným životem. Byla by jen otázka času než někdo ve vesnici zemře. Zatím byl mrtví jen jeden ze psů, to se ale mohlo změnit. Vrabor si lehl do postele ve svém pokoji. Nenašel ale potřebný klid. Při východu slunce vstal a sešel do výčepu. Řekl hostinskému že viděl vlkodlaka, který obchází vesnicí. Hledal několik mužů aby mu pomohli. Muž mu rukou ukázal k jednomu ze stolů. Několik lidí tu hrálo karty. Vrabor se podíval a přešel k nim. Hodil na dřevěnou desku několik zlatých mincí a řekl proč za nimi přišel. K jeho údivu všichni souhlasily. Ve skupince lidí byla i jedna žena. Žoldáka zaujali její vlasy, tmavě zelené barvy. Žoldák chtěl vyjít co nejrychleji, proto se hned zvedli do stolu a vyšli z budovy. Prošli několika ulicemi a úzkou uličkou k sídlu bohaté ženy. Vrabor zabušil na dveře. Otevřel postarší sluha, který působil strhaným dojmem. Nepřekvapovalo ho to co viděl před sebou. Jako by na tuhle chvíli už dlouho čekal. Všechny je uvedl dovnitř. Zastavily se v čítárně, ze které žoldák našel vchod do sklepení. Sloužící prošel chodbou a brzy přivedl nějakou ženu. Vrabor jí poznal, byla vlkodlakem. Jedním z mnoha v tomto domě. Lidé si prohlíželi malou místnost. Nikoho ale nenapadlo vytahovat knihy. Jenom žena s tmavě zelenými vlasy prohlížela místo o něco lépe. Žoldák jí odhadoval na lupičku nebo něco podobného. Majitelka domu prošla kolem všech a sedla si do velkého křesla. Sledovala každý jejich krok ale neřekla nic. Jen se na vetřelce v jejím domě dívala. Vrabor k ní přišel a sedl si proti ní. Sehnul se k ní a vyprávěl jí o noci, kdy viděl jí i její společníky. Vyprávěl o sloužícím, který se vykradl z domu na lov. Dívka se jen usmívala. Počkala až odezněla jeho poslední slova po té začala vyprávět. Její rodina se jsem přistěhovala před několika lety. Patřila mezi prastaré rodiny vlkodlaků. Spoustu let žily pokojně mezi lidmi. Nemohli ale udržet svou divokost na uzdě. Proto procházeli vesnicí a zabíjeli zvířata. Většinou jim za obět padli toulaví psi. Nikdo je nepostrádal. Někteří lidé je ale zahlédli. Žena po té vstal a zastavila se u knihovny. Ruku položila na jednu z nich a zatlačila na ní. Knihovna se dala do pohybu. Před nimi se otevřela cesta do sklepení. Dívka pohlédla na muže a prozradila své jméno. Po jen pokynula rukou, aby šli všichni s ní. Muži ale váhavě následovali kroky Aljaši. Vystupovala až příliš sebevědomě. Ted nebyla ničím jiným než kořistí zahnanou do kouta. Nikdo si nepředstavil že by se z této situace ještě dostala živá. Její sluha průchod do sklepení uzavřel. Celý skupinka sešla po schodech a následovala svou průvodkyni až do velké místnosti. Vlk, kterého viděl Vrabor, přecházel po kamenné podlaze. Dnes byl ale tichý, jako by byl jen stínem. Aljaša se dotkla jednoho místa na stěně. V chodbě se otevřeli dosud zakryté dveře, které zatarasily vchod. Dívka po té svlékla šaty začala se měnit. Všem bylo náhle jasné že se dostali do pasti. Před sebou náhle měli bestii, která je všechny chtěla pobít. Jak daleko zajde aby ochránila svou rodinu? Dívka se zelenými vlasy, která jsem přišla s muži vykřikla. Nebyl to ale důkaz strachu. V rukou držela dlouhý meč. Nikdo se nevšimly okamžiku kdy se jí objevil v rukou. Vlkodlak si vybral jí, jako svou první kořist. Vrabor vytasil stříbrnou dýku. Zbytek mužů se bránil krátkými noži. Ty jim moc k užitku nebudou ale dávali aspoň chatrný pocit bezpečí. Aljaša ve zvířecí podobě vyskočila a chtěla srazit druhou ženu na zem. Ta se ráně vyhnula a sama zaútočila. Čepel zranila vlkodlaka na pravém boku. Rána se sama nezavřela. Krev která vytékala neustávala. Vraborovi se zdálo jako by se z ní kouřilo. Jejich nepřítel znovu zaútočil. Mohutná tlapa dopadla na hlavu jednoho z mužů. Bylo slyšet křupnutí kosti. Poté spadl muž na zem. Bestie byla příliš rychlá. Proto nestačil nikdo nic udělat. Zbývající čtyři rolníci se postavily ke zdi. Vrabor zaklel a bodl krátkou dýkou. Podařilo se mu zasáhnout nestvůru do krku. Aljaša se začala pomalu měnit do lidské podoby. Náhled před nimi stála mladá žena. Pozorovatel, který by jsem nyní přišel by nikdy neřekl že je vlkodlakem. Dívka si rukou snažila zakrýt krvácející rány. Ty se ale stál nezavírali. Jako by sami bohové chtěli Aljašu zabít. Bojovnice s zelenými vlasy k ní přešla a ukázala jí meč. Na čepeli byli nějaké runy, které neuměl Vrabor přečíst. Žena na podlaze jim ale rozuměla. Lehla si na zem a čekala. Kamené dveře se otevřeli a dovnitř vešel sluha. Nikoho z nich si nevšímal. Vzal zraněnou dívku do náručí a odnesl jí do domu. Vrabor nic neřekl a nechal jej odejít. Budou muset ale zničit celý dům i obyvatele v něm. Nesměli ušetřit žádného vlkodlaka, který tu žil. Celá skupinka lidí vyšla po schodech a následovala sluhu. Jako by z postaršího muže spadla veškerá únava. Žoldák pohlédl na dívku po jeho boku. Musela být čarodějkou. Jinak si nedokázal vysvětlit její meč, ani podivné runy na jeho čepeli. Muselo na nich být nějaké kouzlo, které bránilo tomu aby se zranění vyléčila. Aljaša pomalu umírala. Viděl beznaděj v jejích očích, když spatřila co je na meči napsané. Z myšlenek jej vytrhl až zvuk boje. V čítárně viděl neznámého muže. Vytrhl sluhovi dívku z náruče a po té udeřil muže do obličeje. Vrabor vytasil dýku a rychle vběhl do pokoje. Muži kteří ho následovali věděli koho mají před sebou. Jeden z nich bodl cizince do břicha. Jeho dýka ale nebyla opředena kouzlem. Něco se mihlo místností. Po té muž spadl mrtvý na zem. Z hrudi mu trčeli malé vrhací nože. Vrabor se zmateně rozhlédl. U jedné z knihoven spatřil ženu s tmavě zelenými vlasy. Ta se ale jen ušklíbla a pokrčila rameny. Muži připadala čím dál více zvláštní. Prošla okolo ohromených rolníků a vytáhla dýky z vlkodlakova těla. Po té přešla k omráčenému sluhovi a bodla ho mečem do krku. Sama udělal práci několika mužů. Po té sáhla Aljaše na krk. Všem řekla že brzy zemře a odešla z domu. Vrabor zůstal po několik úderů srdce stát. Po té šel za zatím neznámou ženou. Chtěl já vyzpovídat a dozvědět se o ní víc. Udělal několik kroků zpět a sebral z tmavé chodby jednu pochodeň. Po té s ní přejel po knihách, které začali hořet. Museli zničit celý dům. Nikdo nevěděl co tu ještě mohlo být. Černá magie nepatřila mezi vesničany. Byla řečí démonů, kteří žily v temném městě. Vrabor toužil jen po jediném. Po míru pro všechny obyvatele Aganty. Jeho práce by neměla smysl, pokud by vesnici byli pod neustálými útoku. Poslední dny jeho života jej změnily. Více mu záleželo na druhých lidech. Nebo jej změnil šperk, který nosil u sebe. Opatrně položil ruku na medailon bohů. Bude muset co nejdříve vyrazit k temným elfům. Všichni se po té chodbami dostali až ven. Naposledy se podívali na honosné sídlo, které začali stravovat plameny. Nikdo z jeho obyvatel už nežil. Všechna magie tento den zmizí. Vrabor ale stále myslel na ženu s tmavě zelenými vlasy. Ne jako na podivnou osobu. Před očima měl úšklebek, který měla když na něj pohlédla. Byl to pohled plný radosti, když ukázala své umění. Nikdo jiný ale její pohled neviděl. Jako by byl věnovaný jen jemu. Možná si ale vše jen namlouval. Za nějaký čas všichni seděli u jednoho stolu. Lidé jim děkovala za zničení zla, které bylo u jejich domovů. Brzy ale nastal klid, který všichni potřebovali. Vrabor se zeptal na jméno bojovnice. Dívka se usmála a představila si jako Beliana. Více o sobě ale neřekla. Jeden z můžu jí rukou přejel po noze a dočkal se rychlé reakce. Žena ho chytila za zápěstí a praštila sním o dřevěnou desku stolu. Vrabor se zasmál ale jinak na její počínaní nereagoval. Na sobě měla je lehké šaty, které příliš neskrývali. Každý mohl vidět její snědou kůži. Žoldák začal mluvit o jeho výpravě k temným elfům. Neřekl ale nic o důvodech, které jej dovedou na takové místo. Prozradil jen že se chce dostat na druhou stranu hor. V mysli se radoval, když se Beliana rozhodla jej následovat. Nikdo z mužů ale sním jít nechtěl. Bude tedy s ženou sám. Poslední den v této vesnici mu darovali sami bohové.
Při východu slunce mohli vyrazit. Žena si na sebe vzala lehkou černou zbroj. Tmavě zelené vlasy měla rozpuštěné a spadali jí až na ramena. Vraborovi něčím připomínala elfku. Její štíhlá postava byla působivá. Po několik mil šli v tichosti. Prošli kolem další vesnice. Už se v ní ale nezdržily. Prošli prvními poli a domů si nevšímaly. Vrabor se zkoušel vyptávat Beliany na její rodinu a zemi odkud pochází. Bojovnice mu ale o sobě nic neprozradila. Zůstala pro muže záhadou. Žoldákovi se tím ale líbila ještě více. V mysli mu vznikali obrazy válečnice, která bojovala v nějakém vojsku. Na to ale vypadala příliš mladě. Než dorazí k věži věčné noci, zjistí o ní více. Při západu slunce se utábořily na okraji lesa. Beliana šla mezi stromy a prohlédla okolí. Neviděla ale nic kvůli čemu by museli držet hlídky. Proto si sedli ke stromům a opřeli se o mohutné kmeny. Vrabor poznal že nastala chvíle aby se dívky vyptával na její původ. Bojovnice tentokrát opravdu něco málo řekla. Její rodině žila na západě Aganty. Její otec byl člověk ale matka byla dryáda. Brzy se odstěhovala blíže ke středu lidské říše a stala se bojovnicí lidského krále. Bohové jí dali dar věčného života lesního lidu. Vrabor si po té lehl na tvrdou zem a usnul. Při východu slunce uhasily zbytky ohně a znovu vyrazily. Muž přemýšlel o tom co mu žena prozradily. Nikdy nepotkal míšenku dryády a člověka. Opravdu mu ale nějakým způsobem připomínala lesní lid. Během několika dní se dostali daleko na východ. Jen několik dní je dělilo od říše temných elfů. Lidských sídel postupně ubývalo až vymizela úplně. Krajina byla čím dál více divočejší. Stromy byli po několika mílích starší a lesy hustější. Jen málokdo přicházel do těchto končin a odvážil se tu kácet dřevo. Vrabor a Beliana prošli lesem. Před nimi se otevírala planiny a černé hory. Ve skalách byla věž věčné noci. Sídlo temných elfů. Nedostupná pevnost, která patřila dětem bohů tmy. Dívka vypadala čím dál neklidněji. Žoldáka to ale neudivovalo. Blížily se sami k jednomu z nejhorších míst v zemi. Jen tudy ale mohli vyjít z Aganty a prchnout s medailonem. Řekl ženě o možnosti že se již do této země nevrátí. Beliana souhlasil, zde nebylo nic kvůli čemu by se musela vracet. Vrabor se jí nevyptával. Společně vycházeli po široké stezce vyložené černými kameny. Nad nimi vyrůstali zdi nějaké stavby. Nejspíše brány do města. Muž vytasil meč ale po té jej opět ukryl. Nechtěl aby je nějaký strážný zabil. Proto půjdou beze zbraně. Brzy došli k černé bráně. Na hradbách hlídkovali vojáci v tmavých zbrojích. Jeden z nich přešel a prohlížel si nově příchozí. Nic neřekl, spíše připomínal stín, než stvoření z masa a kostí. Beliana položila ruku na meč. Temný elf otočil hlavu a něco zakřičel svým společník. Brána se otevřela a oni mohli jít dál. Po cestě se dostalo do části říše plné domů. Žádný z nich ale nebyl stejný. Věžičky a různé ozdobné ornamenty dělali s každé budovy malé umělecké dílo. Město ale působilo pochmurným dojmem. Jeho jméno nevzniklo náhodou nebo z nějakého rozmaru. Díky horám tu vládlo neustále šero. Jaké si jinak člověk spojoval se západem slunce. Strážný je provedl ulicemi až k paláci panovníka. Vrabor ani neznal jeho jméno. Chtěl se na něj zeptat temného elfa. Ten ale jen mávl rukou a zaklepal na nějaké dveře. Po té je provedl trůním sálem. Král věže věčné noci jim ničím nedal najevo přátelství. Beliana nechápala jeho chování. Nemluvily s nikým a hned je vedli k nejmocnějšímu z říše. Vrabor poklekl a rukou donutil dívku aby udělal to samé. Slyšel o zdejších obyvatelích různé historky a nechtěl zjistit kolik je na nich pravdy. Muž na trůnu se zeptal na důvod jejich návštěvy. Žoldák řekl jen že chtějí projít na druhou stranu hor. Panovník k nim prošel a ustavil se u muže. Po té jeho ruka prolétla vzduchem. Vrabor ucítil jen slabé bodnutí. Temný elf v rukou držel medailon, klíč k Chrámu moci. Muž na něj udiveně hleděl. Neřekl mu nic o tom co měl u sebe. Panovník jako by mu četl myšlenky. Cítil magii, která z klíče sálala. Držel si šperk před očima a jemně s kým kýval. Po té něco řekl ve své řeči. Stráže chytily Vrabora i Belianu a odvlekli je ze sálu. Za nedlouho oba zavřeli do jedné z cel vězení. Jeden z vojáků jim po té sebral zbraně. Žoldák litoval že se sem kdy vypravil. Klíč k nejcenějšímu pokladu teď měli temní elfové. Do místnosti nedlouho poté vklouzla vyzáblá postava s bílou kůží a křídly. V rukou držela klíč k moci bohů. Vrabor tomu nerozuměl. Co se tu dělo? Démon přišel až k nim. Zamával malým medailonem a po té vzal Belianu za ruku. Řekl aby byli potichu. Jedním z drápu nařízl ženě kůži a její krev poté nechal téct na medailon. Teprve až byl spokojený přestal. Pohlédla na Vrabora. Medailon dá své matce. Nigura pozná že její plán ztroskotal na nespolehlivostí lidí. Hned jak domluvil odešel, niž by čekal na odpovědi. Vrabor si sedl na podlahu. Nikdo je zde nebude hledat. Nigura je díky zradě vlastního dítěte bude považovat za mrtvé.

**

Gordil seděl ve svém pokoji a díval se obraz hrobu jeho dcery. Válka s Aganty se již blížila. Všechny národy se hnali k chrámu. Nevěřily tomu že by je bitva mohla všechny zničit. Jeho národu se ale tak naskytla příležitost jak všechny zničit. Na dveře místnosti někdo zaklepal. Bojovník vstal a otevřel. Stál tam je jeden z bojovníků. Rychle mu předal zprávu od panovníka a odešel. Gordil v rukou držel malou krabičku s černého dřeva. Otevřel ji a uchopil předmět, který v ní byl. Medailon, který mu nepřipadal ničím zvláštní. Po té si ale lépe prohlédl. Poznal co drží ve svých rukou. Klíč od Chrámu Moci. V dopise od nejvýše postaveného byl příkaz. Měl projít do země za horami a vypravit se k místu moci. Jako jediný příslušník jeho národa. Pro Gordila to znamenalo nesmírnou čest. Dostalo se mu toho štěstí, že mohl být nejmocnější ze svého lidu. Dostalo by se mu cti jako nikomu před ním. Rychle si oblékl zbroj. Musí co nejdříve vyrazit. Během krátkého času si připravil vše na cestu a sešel do stájí. Osedlal si koně a po té projel ulicemi. Brána, která vedla do zemí za horami byla jen několik kroků od něj. Nikdy se ještě nevypravil do těchto končim. Temné elfové se jim vyhýbali. Uzavřeli průchod pěti závorami z černého kamene. Gordil projel ke strážím, které zábranu odstranily a umožnily mu jet dál. Nikdo se jej neptal na důvod. Jako generál armády byl druhým nejvýše postaveným mužem. Podléhal pouze rozkazům krále. Nikomu jinému se nemusel zpovídat. Ve městě měl pověst chladného bojovníka i mezi temnými elfi. Kůň projel pod temným obloukem a po té i po planině, která rychle sestupovala. V Aganty by byli v těchto místech hory. Zde jste narazily jen na kopce. Po kterých jste se dostali z koněm kam jste chtěli. Brzy rovina skončila. Následoval les, který svými temnými stromy připomínal říši temných elfů. Zde ale jeho národ dosud nežil. Gordil nevěděl kam musí jet. Našel vzkaz od svého krále a našel v něm malou mapu. Na ní byl vyznačen jeden bod. Poloha chrámu, pečlivě zakreslená na pergamen. Temný elf popohnal koně. Po stezce se blížil k místu moci. Při západu slunce dovolil zvířeti krátkou přestávku. Znovu pohlédl do mapy a sledoval krajinu, kterou bude muset projet. Pokud by patřil mezi vojáky Alii. Zbývala by mu jen jediná cesta a to přes moře. On ale mohl projet kopci a vodní ploše se tak vyhnout. Doufal že dorazí k chrámu dříve než ostatní panovníci. Kolik z nich už mohlo být na místě? Je pravdou že ani nevěděl kolik panovníků vyrazilo. Při východu slunce si znovu sedl do sedla. Pomalu se blížily ke svému cíli. Bude trvat ale ještě několik dní, než se dostanou k chrámu. Krajina se postupem času měnila. Kopce byli stále nižší. Před temným elfem se ukázala první vesnice. Rychle vedl koně mezi domy. Dovolí zvířeti další přestávku. Možná získá nějaké informace o ostatních panovnících. Zdejší obyvatelé nebyli lidmi. Jejich hnědá kůže a hadí obličeje byli v Aganty nevídané. Patřily k tvorům, kteří si nenašli cestu do jeho domoviny. Bohové jim dali vlastní zemi. Jejich domy byli jen prostými chýšemi. Gordil zastavil jednoho z rolníků a vyptával se jej na nějaké cizince. Nesnažil se o přívětivé chování. Nevěřil že by sním došel daleko. Muž mu ale nemohl nic říct. Neprošel tudy nikdo z jeho nepřátel. To bylo dobrou zprávou. Nemusel se tak vyhýbat žádné výpravě. Mohl jet po cestách a tak se rychle dostat ke svému cíli. Krajina okolo něj byla prázdná. Nikde nenašel žádného nepřítele s kterým by mohl změřit své síly. Žily tu dravci, kteří dokázali zabít i temného elfa. Gordil ale nic neviděl. Jen několik dní jej dělilo od jeho cíle.


4. Sólo pro Tanu

18. dubna 2018 v 11:22 | Václav Hess |  6. série
River Song probudil dětský pláč. Vstala z postele a prošla pokojem. Už nebyla ve svém stroji času, v podobě červené telefonní budky ale ve své vlastní ložnici na Gallifrey. Tedy, už to bylo druhé město, toho názvu ale Atlantida si toto jméno zasloužila. Stala se posledním městem timelordů, rasy cestovatelů časem. River ted ale čekali trošku méně vznešené povinnosti a to, plenky její dcery Morany. Nikdy by takové jméno nevymyslela ale poradila jí ho sama Morana, když potkala její starší verzi. Dobře, to bylo sice trochu divoké ale cestovatelé časem si na něco takového, prostě museli zvyknout. Na výměnu plenek si ale ještě nezvykla i když bylo krásné, vzít jí do náruče a jen si užívat její blízkost. Likvidování odpadu a pleny, už tak krásné nebylo. Brzy ale přistála v koši, který se bezpečně uzavřel a poslal obsah pleny co nejdál od obytných prostor.
River si chtěla znovu lehnout, když do pokoje vycupitala Britney "Teto, strejda Jack je zase opilej"
"Jak si to poznala?" zeptala se jí zamračeně. "Je v koupelně a holí zrcadlo..."
"Tak ho nech a jdi spát, je ještě noc"
Britney přešlapuje na místě a trvá docela dlouho, než ze sebe vysouká "Nemůžu, v mém pokoji je strašidlo"
River vrátila Moranu do postýlky "To je tetička Amy, jen se na noc odlíčila"
Britney se rozesmála "Tetu jsem už viděla neodlíčenou, ta to taky nebyla. Mohla bych spát tady?"
River zakroutila hlavou "Od té doby, co je tu dětská postýlka, tak už tu není moc místa"
Náhle se mezi dveřmi objeví bledá mužská postava "Může spát se mnou, mám přeci ložnici skoro vedle vás. Ráno se na tu tvou příšeru podíváme."
Tichý Jack mrkl na River a odvedl Britney sebou. Opravdu byla v této chvíli ráda, že ho přivedla na Gallifrey. Míšenec mezi zpovědníkem a člověkem sice nebyla úplně důvěryhodná kombinace ale za to on nemohl. Tichý Jack se brzy stal součástí města a někdy byl opravdu k nezaplacení. Původně se tedy jmenoval jen Jack ale ted tu byli dva muži, toho jména a už v tom začal být mírný chaos.
River se přesvědčila, že je Morana v pořádku a znovu si lehla do postele, když se městem rozlehl poplach. Znovu vstala, rychle se oblékla a běžela ke strážím. Udělal ale jen pár kroků a jeden z vojáků, už k ní běžel. River v něm některé rysy, které měl společné s Missy, nejspíše tedy, její další potomek.
"Šéfová, k planetě se blíží obrovské těleso"
"Plavidlo?" zeptala se okamžitě.
Muž se zamyslel "Nenašli jsme žádnou po nějaké energii, vypadá to.....jako..." dál ale nenacházel slov.
",Meteorit?" navrhla River Song a doufala, že jí voják opraví ale ten bohužel přikývl na souhlas "Ano, je to možné"
Běžela tedy dál a cestou se vyhýbala dalším obyvatelům Gallifrey. Prudce praštila do ovládání průchodu a dostala se tak do řídící místnosti, kde už čekala i Rose a žena v dlouhých hnědých šatech. Zrzavé vlasy byli podobné Amy ale žena byla vyšší. Až když se otočila, poznala River Tanu, sestru obchodníka Maldovara.
"Máš snad s tím, co se na nás řítí, něco společného?" zeptala se a pokusila se o veselý úsměv.
Tana se uklonila "Pokud vím, tak ne ale nesu ti jinou zprávu."
"Mohlo by to pár minut počkat?" zeptala se River.
Tana jen přikývla a tak se mohli pustit do neznámou překážku.
Mezi tím vojáci radary zjistili, že se opravdu jedná o meteorit.
"Bloncko, můžu vám něco poradit"
River se okamžitě otočila a stočila pohled poněkud níže "Máš snad někde tak velký blaster aby to zničilo meteorit"
Rocket se uchechtl "Něco takového ale potřebuji to ještě namontovat na věž"
"Jak dlouho by tě to trvalo?" zeptala se rychle
"Vaše rampy sou moc velké, já se tam nedostanu, potřebuji dobrovolníka. Potom už to bude trvat jen pár minut"
"Chceš říct, že si na to moc malý?" rýpla si River a rozhlédla se.
"Nemůžu tam poslat žádného vojáka, neznají tento typ technologií"
"Půjdu já" přihlásila se Tana a potom na vysvětlenou, dodala "S bratrem jsme upravovali už mnoho věcí, od různých národů. Blaster tady od toho morčete určitě nebude zas takový rozdíl"
"Nejsem morče ty zrzavá šmoulinko" ozval se Rocket
"Já zase nevím, co je šmoulinka ale tvoje jméno mi ještě nikdo neřekl" řekla Tana.
"Tohle je Rocket a ano, půjde tam Tana. Já se mezi tím pokusím zpomalit ten šutr."
S tím Tana a Rocket opustili místnost. River Song si vybrala střely, které byli příliš malé, na to aby meteorit zničili ale zase ne, tak malé aby nezpůsobili škody.
Bohužel si ale na radarech všimla, že meteorit není jediným problémem, na město přilétal další útočník a tentokrát se opravdu jednalo o uměle vytvořená plavidla.

**

Tana se nechala Rocketem doprovodit až do jeho pokoje. Místnosti, kterou si nárokoval pro sebe a urputně jí bránil i když tam byla jen postel, skřínka a hromada kovového odpadu.
Mýval skončil na neidentifikovatelnou hromadu a začal něco hledat.
"Co si vlastně zač?" zeptala se Tana
"Rocket! River Song tě to už přeci řekla"
Tana rychle přemýšlela aby ho snad nějak neurazila "Myslela jsem tvou rasu"
Rocket vystrčil hlavu a s něčím se soukal zpět na chodbu. "Jsem jediný svého druhu, takže žádná moje rasa neexistuje"
Společnými silami nakonec dostali na chodbu trochu větší blaster.
"Tohle má zničit meteorit?" zeptala se Tana pochybovačně
"Myslíš, že je to moc malé?"
"Ano, to rozhodně" přikývla rychle.
"Tak počkej, až to umístíme na střechu" řekl s úsměvem Rocket

**

River vyslala k meteoritu několik střel a potom přenesla svou pozornost a na dalšího útočníka. Lodě bohužel brzy poznali. Letěli k nim dalekové.
Jako první k nim letěli menší lodě, hned za nimi vyslala drony. Uměle vytvořené bojovníky, To co bude doletí až k městu, by měla zničit obrana města. Časté útoky daleků, měli jednu výhodu, už věděli jak je porazit a nepustit až do města. Pokud jim tedy zase nějaký zrádce neotevře dveře a neukáže jim cestu k jejich domům.
"Daleků je příliš mnoho" řekl nejbližší voják
"Doletí až k nám?" zeptala se ho River Song
"Vypadá to, že ano"

**

Tana a Rocket došli až k jedné rampě, která jim otevřela přístup na střechu. Tam zbraň převzala Tana a vláčela se sní sama. Dělo, kterému se vznešeně říkalo blaster, opravdu nepředstavovalo nic lehkého. Rocket jí nabídl, že když mu pomůže nahoru, převezme její břemeno. Tana Maldovar ale chtěla dokázat i další věc. River Song byla sice už dlouho její velmi dobrou přítelkyní ale nikdy si jí nevybrala jako společnici. To hodlala Tana změnit a právě dnes, když se jí naskytla tato jedinečná šance. Mohla zachránit celé město timelordů. Tohle byla ta chvíle, kdy udělá sama, ona sama, něco velkého. Na šplhání po střeše si nechala svoje šaty, což už určitě nebylo dobré rozhodnutí. Za pár minut se ale i tak dostala až k cíli a začala s upevňováním blasteru. Zbraň už byla pro tohle upravena a tak vše trvalo jen pár minut. Potom se spustila opět dolů a pustila se na zpáteční cestu.

**

River pohlédla na monitor, kde obrana města ničila první dalecké lodě. Mezi tím vším jí displej napověděl, že Tana uspěla a nový blaster je v provozu. Rychle jej zaměřila a vystřelila. Cesta k meteoritu trvala jen pár vteřin ale jí připadalo jako staletí. Potom cíl střely zmizel z radaru. Všichni v místnosti zajásali a blaster se zaměřil na nový cíl.

3. Davrosova nečekaná inspirace

17. dubna 2018 v 11:21 | Václav Hess |  6. série
River šla hned za Missy a opravdu ten pohled nečekala. Na posteli seděla dívka se světlými vlasy a divokým úsměvem na tváři
"Ahoj River Song, už sis na mě zase vzpomněla?"
Doktorka sledovala dívku a snažila se její tvář zařadit. V hlavě jí sídlila jedna myšlenka ale to nemohla být pravda "Gregorie?"
"Ano, jsem to já. To je překvapení, co?" vykřikla a rozesmála se.
"Tak co na to říkáš?" zeptala se jí Missy
"Jak se sem dostala?"
Gregorie vyskočila z postele, udělala piruetu a se smíchem doběhla až k nim "Po našich putováních, jsem potkala jednu tvou kámošku a ta mi dala manipulátor časového víru. Měla jsem tě najít a předat ti vzkaz. Všude jsem chodila a vyprávěla o tobě. Nikdo mi ale nevěřil, tak jsem skončila tady,"
"Jaká kámoška?" zeptala se jí River, protože jí hned napadla, že nepůjde o někoho z Atlantidy.
Gregorie si začala plést copánek ze svých dlouhých světlých vlasů a několik vteřin jí nevěnovala pozornost. Nakonec ale začal znovu mluvit.
"Byla hrozně protivná ale jméno mi řekla, Tasha Lem"
"Ted ještě předej vzkaz" postrčila jí Missy
Gregorie si vytáhla rukáv mikiny a ukázala tetování na pravé ruce. River tam viděla vytetované souřadnice k Tardis a tři slova "Smrt je blízko"
"Čí smrt?" zeptala se okamžitě. Odpověděla jí ale Missy "Je to určené tobě, tak můžeme hádat. Že by ta tvoje?"
River ale napadla jiná věc "Co je tohle za nemocnici? S čím tady Gregorie skončila?"
Missy se pousmála "Řekla jsem ti, že jsme na psychiatrii"
"S čím je tu Gregorie?" přilétla znovu otázka.
Její společnice se zamračila "Halucinace, deprese a schizofrenie, je ale zdravá" ptom se odmlčela a dodala "Tedy, byla by zdravá, kdyby naní nezkoušeli různé léky a elektrošoky. Po tom všem, už jí doopravdy trochu přeskočilo"
River se rozesmála "snad si jí nevyléčila"
Missy mávla rukou "Ta holka je sice trošku praštěná ale jediný její problém, je to, že lide vyprávěla o cestování časem a tobě."
River Song soucitně pohlédla na dívku, ta ležela na posteli a zjevně usnula. Při pohledu na ní musela myslet na její osud. Gregorie se jí snažila najít aby doručila svůj vzkaz a místo toho, se dostala sem.
"Jak si k ní přišla ty?" zeptala se své společnice.
Ta ale oevřela dveře a naznačila jí aby vyšla ven, až potom jí odpověděla "Slyšela jsem o ní nějaké báchorky a přišla se na ní podívat. Někdo chce tu dívku zabít a ten někdo, pořád slídí okolo."
River se podívala na svůj manipulátor časového víru. "Přišel čas aby se dostala pod naší ochranu"
Missy zakroutila hlavou "Chceš jí vzít do Atlantidy? Oan je člověk, není na ní nic neobvyklého."
River otevřela dveře dívčina pokoje a vešla dovnitř "Pokud by ybla obyčejná, tak by se jí někdo nepokoušel zabít" Probudila Gregorii a řekla jí pouze "Vyrážíme na další cestu a tentokrát to bude trochu delší"
Dívka zatahal za rukáv nemocničního pyžama "Nemohla by si mi pomoci nejdřív s tímhle"
River se zasmála "V Tardis je velká šatna, kde si něco určitě vybereš"
Dívčin ospalý výraz okamžitě vystřídal úsměv, vyskočila z postele a rozběhla se k ní.
Doktorka se otočila k Missy "Půjdeš s námi?". Ta ale jen zakroutila hlavou a tak se vydali na cestu bez ní.
**
Rani se opatrně plížila laboratoří. Sice byla neviditelná ale slyšet by byla stále. Dávala si tak pozor na každý krok aby se vyhnula prozrazení. Davrose poslouchali potají a nenápadně pomáhali při jeho snaze. Její lovkyně tak mohli vyslecnout, jak varuje své bojovníky před Doktorem a River Song. Ti jediní mu mohli překazit plány, na stvoření silnějších daleků.
Rani se baletí otočkou vynula dvěma podivným bytostem. Nejvíce to připomínalo lidské muže. První ale měl do hrudi zavedené hadičky a kovové pláty. Druhý měl na ruku přidrátovanou zbroj, která zářila modrým světlem. Oba dva se kroutil bolestí ale i tak plnili své povinosti a hlídkovali an chodbě. Davros musel být opravdu šílený ale jeho snaha, musí mít úspěch. Rani došla do maličké místnosti, kde na velkém stojanu spočívala mistrovská práce daůeků. Zbroj, která připomínala středověké rytíře. Uprostřed toho byla nádrž pro daleka. Rani se usmála, tohle by opravdu mohlo jednou zabít River Song

**

Gregorie otevřela bílé dveře a vykřikla překvapením. Přímo před ní se objevila hala obřích rozměrů, která byla přímo přecpaná dámským oblečením. Rychle poděkovala Doktorce a zmizela v moři stojanů a regálů. River Song se rozesmála a zavřela za ní. Původně se jednalo o pokoje Hay Lin, později Yuen a ted tu bude Gregorie. Tardis začínala mít docela zajímavou historii. Zatím tu ale byl pořád jeden problém. Stroj času byl pořád v zajetí daleků. Podivné svítícé kabely pořád bránili v jejím odletu a venku byla i Rani se svými společnicemi. River nakonec napadla jedna věc ale ta nemusela vyjít. Došla k ovládací konzoli a na obrazovce se začali míhat různorodé obrazy památek a strojů z Gallifreyi i Země. Nakonec River obrazy zastavila na fotce antického sloupu. Volbu potvrdila a čekala. Tardis se otřásla a konzole před jejíma očima se rozzářila. Potom se na monitoru objevilo zelené "O.K.".
"Jsem hotová" řekla Gregorie a vešla do sálu. Blondaté vlasy měla sepnuté do culíku, někde našla i kosmetiku. River si ale při pohledu na ní, vzpomněla na cirkus. Modré šortky poseté flitry a červená bunda, to byla moc i na pány času. Doktorka to ale nijak nekomentovala a otevřela dveře. Z venku zazněl smích a nějaké kovové cvakání. Do toho i bolestné zaúpění a Davrosův hlas "Tak už vylez ven!".
River vyšla ven a ohlédla se na Tardis, ta měla díky chameleonímu obvodu podobu sloupu z bílého mramoru. Potom se rozhlédla po skupince, přede dveřmi. První nezvyklým zjevem byl Davros, stále ještě s oběma nohama na místě.
"Si nějak vyší nebo se mi to zdá?" pronesla pobaveně a podívala se po jeho doprovodu. Vojáci byli téměř nazí. Těla jim kryla pouze zbroj, kterou měli přidrátovanou přímo k tělu. Z jizev jim pomalu vytékal hnis a nebo drobné kapičky krve. Jejich tváře se bolestivě kroutili, při každém pohybu.
"Konečně si vyšla ze svého úkrytu" řekl Davros a šeredném hnědék obličeji se rozlil spokojený úsměv.
"Rozhodně tu nebudu dlouho, jen vám překazím tu ohavnost co děláte a odletím domů." Po jejích slovech vyšla z Tardis i Gregorie. Nově se někde vyzbrojila zlatou pistolí.
"Daleky už nemůžete zastavit" zazněl hlas jejich stvořitele. Potom Davros pozvedl pravici a ze zástupu vojáků vyšlo to nejhorší stvoření, jaké kdy River viděla. Nejvíce to připomínalo člověka ale tvář, která vypadala jako z vosku, krylo pouze sklo. Po celém těle byli do masa zapuštěné dráty a diody, které zářili. Přes tělo se někde táhli pásy kovu, zalité přímo v kůži.
Tvor pozvedl ruce a zakřičel bolestí.
Pro River by bylo nejjednodušší kdyby vběhla do Tardis a odletěla ale musela zjistit, co dalekové chystají. Místo toho zmáčkla tlačítko na manipulátoru časového víru a rychle chytila Gregorii za ruku. Obě zmizeli a objevili se o patro výš.
River se rozhlédla po místnosti. Viděla ale jen koš na papír a staromodní stůl, plný nějakých nákresů. Rychle se na ně podíval a zalapala po dechu. Všechno bylo úplně jinak, než se domnívala. Tohle nebyli nový dalekové, to byli ti úplně původní. Plány poskytovali náhled na obleky a stroje, které by z lidí udělali hnědé chobotnice, co by se mohli ukrýt v mechanickém obleku. River a Gregorie, to nemohli zastavit, protože šlo o pevný bod v čase. Dalekové během stovek let změnili vesmír, to se už nedalo změnit.
"Okamžitě jdi od těch plánů" River se otočila a uviděla Davrose. Stvořitel daleků stálv rámu dveří, jakoby se jednalo o nějaký velmi šeredný obraz. Za ním se tyčil i jeden z jeho děsivých vojáků. Muž měl do těla zapíchnuté železné tyče a pláty, místo zbroje. River Song zapomněla na pevný bod v čase a vystřelila po Davrosovi, zbran ale z nějakého důvodu nevystřelila. Rychle strčila do koše u stolu, který se rozjel proti nim, vzala opět Gregorii za ruku a obě zmizeli.

**

Davros pohlédl na koš, který ležel u jeho nohou. Díky tak prosté věci, jí nemohl zastavit. Jeho pohled se dostal až k poklopu ve tvaru polokoule. Napadlo jej, jak by dokončil daleky. Upravení obyvatele Skara by se mohli uzavřít do zbroje a chrániče rukou a nohou by zmizeli úplně.

**

River a Gregorie se objevili v Tardis. Doktorka jí aktivovala a oddechla si, když se dala do pohybu. V její nové podobě, se vyhnula kabelům a vydala se na cestu. Hned po opuštění planety se ale vrátila do svojí dřívější podoby.