Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

Březen 2018

2. Věštění z kostí

31. března 2018 v 13:04 | Václav Hess |  Roztomilá poprava
"To má být ta tvá Hay Lin?" Zeptal se okamžitě Matt zbytečně. Poprvé na Lenu vrhl naštvaný pohled.
"Musí to být ona, zas tolik holek s takovými vlasy tady neběhá." Odpověděla Lena podrážděně. Anna si s radostí všimla, že maska té podvodnice pomalu padá. Nepotrvá dlouho a Matt si uvědomí, koho to má vlastně před sebou. Rozhodně to tedy není jeho manželka. A ona Hay Lin již co nevidět projde kolem.
Hay Lin je uvidí a usměje se na ně, ale ničím jiným nedá najevo, že by je poznávala. Společně s Linem dojdou až k císaři, před ním se ukloní a usednou ke stolu. Okamžitě je obklopí horda vysoce postavených lidí. Lena tak nemá šanci se k ní dostat blíže. Po pár minutách císař pozve tanečnice, které se s vějíři snaží vytvořit něco mezi tancem a divadlem. Sledují jejich umění, ale stále nezapomínají, proč sem vlastně přišli. Za několik minut se otočili a zamířili k Akihirovi. Proplétali se mezi návštěvníky, kteří je vlastně ani nevnímali. Spíše napjatě sledovali tanečnice před sebou a užívali si velkolepé oslavy. Lena se tak dostala až k císaři, dokonce ani stráže jí v jejím počínaní nechtěly zabránit.
"Císaři, potřebovala bych mluvit s Hay Lin, pokud dovolíte." Zeptala se přímo, bez nějakých řečí okolo.
Akihiro si jejího jednání také všiml, nejdříve kývl hlavou a nakonec řekl pouze: "Drzé chování k císaři se u nás trestá vězením, nebo rovnou popravou. Opomenu váš krok vedle, protože je vidět, že jste z daleka. A líbíte se mi. Vícekrát vám ale podobné výpady odpouštět nebudu." Lena se mírně uklonila a čekala na jeho další slova, která také přišla: "Můj syn mi pouze řekl, že přivede svou budoucí manželku. Stejně jsem to oznámil i strážím a všem okolo. Vůbec nevím, co zamýšlí, ale s takovouto svatbou nesouhlasím!"
"Proč ne?" Zeptala se okamžitě Lena a hned toho zalitovala.
"Je to otrokyně. Klidně si ji ode mě kupte a odejděte do vaší země. Lin si vezme ženu, která má postavení, ne nějakou špínu horší než vesničanku." Odpověděl Akihiro a obrátil pohled k páru, který k němu hned zamířil.
"Ahoj, Leno." Řekla stroze Hay Lin a usmála se, když viděla udivený výraz v Linově tváři.
"Odkud se znáte?" Zeptal se okamžitě. Jeho snoubenka se jen znovu usmála a neodpověděla.
Mluvit však začal císař: "Mě by to také zajímalo. Mimo to bych chtěl vědět, jak ošálila princovo srdce." Hlas mu náhle zněl ostře. Lena si té změny všimla, ale vypadalo to, že si tím nedělá těžkou hlavu.
"Můžeme tedy odejít i s naší Hay Lin. Nechceme se plést do vašich věcí." Nabídla rychle možnost, která by měla být výhodná pro všechny.
Hay Lin se ale rychle ohradila: "Tak to tedy ne, já se mám vdávat."
"To tedy nemáš!" vyštěkla okamžitě Lena. Matt si jen povzdychl.
"Nemůžu prostě odletět, zmizet, ani cokoliv jiného!" Vykřikla Hay Lin, ale to už se k nim otáčela řada hostů.
"Tak dost!" Zahřměl Akihiro. "Tu holku si vemte s sebou a okamžitě zmizte!" Jeho slova vyvolala dokonalé ticho.
Potom ale promluvil Lin: "Já ji miluji, i když s tím nesouhlasíš. Klidně zabiji draka, abych ji mohl mít po svém boku."
Akihiro se náhle usmál, i když to vypadalo jako škleb šelmy, která se snaží zabít jehně. "Tak to také můžeš. Na vrcholku největších hor království je jeskyně. Najdeš tam draka, který stráží jediné vejce. Musíš to vejce zničit a máš na to pouze jeden pokus. Věštci vyslovili věštbu, která tě zavazuje. Pokud boj prohraješ, z vejce se vyklube vládce krampusů a otevře brány pekel. Pokud vyhraješ, můžeš si vzít kteroukoliv couru budeš chtít."
Lin se uklonil a ironicky se na otce usmál. Stál už v bitvách a nezalekl se ani draka. Potom ho ale něco napadlo: "Co kdybych se tomu tvoru nepostavil v boji?"
"Tak by tam čekal klidně dalších tisíc let." Odpověděl Akihiro.
Lin vyšel ze sálu, Hay Lin šla za ním. Lena se rychle podívala na Matta a dala se do běhu.
Anna se nadechla, aby něco namítla, ale Matt jí položil prst na pusu, aby ji zastavil. "Nemají čas. Ani my nemáme tolik času, abychom jej mohli plýtvat bezcennými řečmi." S tím se otočil a běžel za Linem a Hay Lin.
**
Lin došel až do svého pokoje a začal se sluhy připravovat vybavení. Hay Lin se mezitím měla připravit ve své ložnici. Náhle někdo zaklepal na dveře. "Dále!" Vyhrkl rychle Lin a ani se neohlížel po neznámém.
"Princi Line, chtěla bych jít s vámi a pomáhat tak Hay Lin." Řekla Lena. Sice ho žádala o souhlas, ale měla v plánu s nimi jít i kdyby jej nedostala. Princ ale nenamítal, a tak bylo vše domluveno.
**
Hay Lin si oblékla něco mezi zbrojí a růžovými šaty, které se hodily k jejím , skoro bílím vlasům. Sama si oděv navrhla a z velké části i vyrobila. Potom vyšla na chodbu a spatřila tam už Lina, Lenu, Matta a Annu, jak na ni čekali. Společně prošli chodbami paláce a vyšli před hlavní bránu, kde už byli připraveni koně. Za nimi stáli ještě dva jezdci, kteří jim měli pomáhat. "Auta jsou snad v jiné dimenzi?" Postěžovala si rychle Anna. Lena po ní vrhla další vražedný pohled. "Moc si vybírat nemůžeme. Nasedni, nebo tě k tomu koni dokopu."
Anna ji okamžitě poslechla a vyhoupla se do sedla se slovy: "Jednoho dne tě Matt prokoukne a potom ta tvoje maškaráda skončí." Lena jí ale ani tentokrát neodpověděla.
Celá skupina projela podhradím a projížděla mezi domy vesničanů. Několik jich vyšlo ven sledovat zvláštní skupinu, ale nikdo je neoslovil. Dostali se tak v poklidu až ke konci vesnice. Cesta potom pokračovala do lesa, který je dovedl až k prvním menším kopcům, které postupně přerůstaly v největší pohoří na planetě. Matt zarputile mlčel, jízda na koni mu nepřinášela žádnou radost. Nikdy se nejednalo o jeho oblíbený dopravní prostředek. Naštěstí cesta ubíhala rychle.
Brzy se dostali až k další vesnici, kterou ale nikdo neznal a ani na mapě nebyla zakreslená. Lena opatrně projížděla kolem zvláštních domů, které z velké části připomínaly ruiny. Udělali jen pár kroků, když z jedné chatrče vyběhlo zvláštní stvoření. Připomínalo člověka, až na černou kůži a široké žluté oči. Stvoření zastavilo přímo u jejího koně a se zájmem si ji prohlíželo.
"Kdo jste?" Zeptalo se to stvoření.
"Já se jmenuji Lena. Hledáme jeskyni, ve které je drak." Odpověděla stručně a hleděla do jeho podivných očí. Stoření jen přikývlo a ukázalo jí na jednu z cest, které se proplétaly mezi chatrčemi. Lena mu poděkovala a převzala vedoucí pozici malé skupinky, které do té chvíle velel princ. Opatrně projížděli dál vesnicí. Brzy nechali chatrče za sebou a nahradily je zvláštní stany z kůží zvířat. Hay Lin si všimla podivného ptáka, který je sledoval až příliš bystře. V jednu chvíli pak vzlétl a dívka zahlédla odlesk zlatého kroužku na jeho noze. Nechala to být. Lena si ničeho nevšimla, takže pravděpodobně nebyl důvod ji neotravovat s něčím takovým. Nakonec se dostali až ke stanu, před kterým je čekala šamanka. Žena s tmavě hnědou kůží a očima, které vypadaly jako kočičí, celá zahalená do vlčí kožešiny. V ruce držela hůl vyrobenou z kostí.
Matt sesedl z koně a došel až k ní. Uklonil se a stačil říct jen: "Jmenuji se Matt, potřebovali bychom - ..." Žena ho přerušila a pokynula všem, aby přišli blíž za ní. Lena jako první vešla do jejího stanu a rozhlédla se po změti kožešin a kostí. Uprostřed stanu bylo ohniště, ve kterém zrovna plál modro zelený oheň.
Šamanka si sedla na zem a natáhla ruce k podivným plamenům. Její hlas se rozezněl s nezvyklou silou, která by za normálních okolností byla od drobné stařeny opravdu neočekávaná. "Vaše kroky jsou mi známy, proto nemusíte již dál hovořit. Já byla tou, která pronášela věštbu nad kolébkou prince Lina. Předpověděla jsem mu část jeho budoucnosti, ale vy jako cestovatelé prostorem i časem chápete, že něco nesmí být vyřčeno. Cesta za drakem bude složitější, než si myslíte. Temný vládce má mnoho očí a mnoho uší. Musíte kráčet ve stínu hor a nezapomenout na opatrnost. Vyjdete z vesnice a vydáte se cestou, která vede proti proudu řeky."
Matt jí poděkoval a chystal se k odchodu. Šamanka mu chytila ruku do nepřirozeně pevného sevření a pronesla slova:
"Jde okolo smrt a blíží se čím dál víc."
Matt se vytrhl z jejího držení a vyběhl ven. Nechtěl se zabývat slovy, která už někde slyšel. Místo toho došel k Linovi a Hay Lin, aby jim předal slova věštkyně.
Chystali se k odjezdu, když stařena opět vyšla ven. "Vaše přítelkyně odešla příliš brzy, chtěla jsem vám ještě něco dát." Řekla vědma a natáhla před sebe ruku. Když rozevřela dlaň, ukázal se v ní zlatý klíč. Hay Lin si ho vzala k sobě a poděkovala. Stařena ukázala na nebe. "Blíží se noc, tak by bylo lepší, kdybyste zůstali zde. Po západu slunce prochází lesem stíny." Všichni tedy souhlasili a přijali její nabídku. Věštkyně jim ukázala cestu k chatrči, kde mohli přespat. Matt, Hay Lin, Lin, Anna, Lena a jejich dva tiší společníci se tak dostali až místu, kde jim bylo souzeno přečkat noc. Lena jako první vešla do budovy, kterou tvořila pouze jedna místnost. Bohužel tu ale byly jen čtyři postele. Okamžitě se strhla hádka mezi vojáky, kdo z nich bude spát na zemi. Nakonec Lin rozhodl za ně. Všichni si tak lehli do postelí a čekali na spánek.
Náhle je ale přerušil jakýsi nečekaný hluk. Matt jako první vyšel ven a spatřil rozostřené rudé světlo. Stačilo jen pár minut, než si mohl být jistý, že jde o plameny. Někdo musel na vesnici zaútočit. Chtěl se podívat dál, ale to už vyběhla i Hay Lin. "Co se děje?" Zeptala se vyděšeně. "Někdo na vesnici útočí, ale nevím kdo." Náhle Hay Lin zahlédla bledou postavu, která se mihla mezi domy. Chtěla o ní Mattovi říct, ale ve chvíli, kdy se otočila, již byl pryč.
Matt pokračoval ve směru ze kterého šlehaly plameny. Letmo pohlédl zpět na Hay Lin. Pravděpodobně ho hledala. Náhle uviděl možného původce celé tragédie. Velkou bledou postavu, která se blížila přímo k nim. Matt pohlédl do jejích černých očí a spatřil nesmírné zlo. Rychle vytáhl pistoli a vystřelil. Tvor se zakymácel a spadl do prachu.
"Co to bylo?" Zeptal se Lin a tasil meč. Když Matt zmizel, vrátila se Hay Lin zpět do chatrče a uvědomila o situaci všechny ostatní.
"Na to teď nemáme čas, musíme se probít ven." Vykřikl Matt a vystřelil na dalšího netvora, který se vynořil ze stínů.
Z jednoho domu vyběhla skupinka skřetů vedená šamankou. Ta doběhla až k nim a udýchaným hlasem vysvětlila: "Tito bojovníci vám pomohou. Dostanete se s nimi ven a v nástrahách hor vám budou pomáhat při nalezení draka i při boji s pánem zla."
Lena přikývla a chystala se ještě něco říct, jenže v tu chvíli šamanku zabil netvor, který se objevil přímo za ní. Nikdo nevěděl, jak se tam vlastně dostal. Za pár vteřin jej Lin probodl mečem. Lena ještě několik vteřin šokovaně hleděla do tmy a netušila, jak jej mohla přehlédnout. Šamančina tak náhlá smrt ji zaskočila a věděla, jak velký na ní má podíl. Skřeti kolem nich již dávno tasili zbraně a byli připraveni k útoku. Přitom ale hleděli na Matta a čekali na jeho rozkazy. Ten zakřičel jen: "Ústup!" Sám se rozběhl zpět k jejich skromnému nočnímu příbytku.
Na improvizované cestě z vesnice ještě společně zabili další dva netvory. Za pár minut se dostali mezi stromy a zmizeli mezi nimi před zraky jakéhokoliv zla. Teď jim zbývalo jen jediné, najít jeskyni a draka.


1. Svět se mění

30. března 2018 v 11:11 | Václav Hess |  Roztomilá poprava
Císař Akihoro se podíval na dětskou postýlku, ve které spal jeho syn nejmladší syn, Hiroto. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Celá Číná se ponořila do války a boje stály už tisíce životů. Velmoc překypující veškerými technickými vymoženostmi se neměla jak postavit drakům, obrům, liškodlakům a dalším tvorům, které většina obyvatel považovala jen za netory z bájných příběhů a pohádek nebo levných hororů. Jak se skupinka tanků mohla ubránit smečce draků? Akihiro si pořád pamatoval na křik umírajících vojáků, když se jejich těla škvařila a žár jim přitavil výstroj přímo do ztýraného masa. Právě proto přišli za ním. Z toho původního Akihira, obyčejného starosty malého města, se tak najednou stal císař. Jeho území se vlivem války vrátilo stovky let zpátky v čase. Náhle se museli obejít bez elektřiny a počítačů. Stará řemesla znovu ožívala. Vše se ale dělo ve stále narůstajícím strachu. Dnes nastal den, kdy k němu měly přijít tři kněžky z chrámu Kitsune a vyjevit budoucnost císařské rodiny. Dříve by se takovým věcem vysmál. Tohle byla tradice stará dva tisíce let a ještě k tomu Japonská. Jenže ten den, kdy mu bílá sova přinesla vzkaz, ho donutil, aby své myšlení přehodnotil. Celý svět se měnil a jeho uvažování musí být jako stéblo trávy, sklonit se a přizpůsobit se, aby se později on i s celou říší mohl znovu povstat a dál růst.
Všichni lidé stáli uprostřed rozlehlého sálu a čekali na příchod kněžek. Spolu s císařem tu čekali i královští strážci a zástup sloužících, všichni vždy připraveni vyslyšet rozkazy svého panovníka. V tuto chvíli se ale zraky všech upíraly na drobnou dětskou postýlku. Jejich rozjímaní přerušil až příchod sluhy, který vešel dovnitř a procházel sálem. Jeho kroky se v tom tichu mohutně rozezněly, skoro až utvářely melodii. Došel k císaři a ohlásil příchod tří žen.
Nestačil ani dopovědět všechny své myšlenky, když vešly kněžky bránou a procházely kolem mlčícího zástupu diváků. Na sobě měly hedvábná roucha. Vidět byla jen malá část holé kůže a ta byla pomalovaná hennou. Divoké vzory se ubíraly do ztracena a dávaly tak prostor fantazii přihlížejících. Ženy došly až k císaři a před ním se uklonily. Akihiro je pozdravil a ukázal na postýlku. Kněžky přešly k ní a utvořily kruh, který nedával příliš šancí ke sledování obřadu. První z nich došla k malému Hirotovi a dotkla se jeho čela. Její oči začaly modře zářit. Potom otevřela ústa a pronesla hlubokým hlasem: "Tvá budoucnost bude divoká a plná nečekaných darů, které někdy budou dobré, avšak jindy přinesou i zlo. Zlo se však nakonec ukáže být pouhou zkouškou, která tě učiní silnějším na duchu a i na těle." Potom couvla o krok nazpět a k postýlce přistoupila druhá kněžka. Ta se také dotkla jeho čela a pravila: "Tvá budoucnost bude plná zkoušek, ale přijde neznámá dívka s nečekanými schopnostmi, která ti ukáže tu správnou cestu životem." Následně i druhá kněžka odstoupila a přišla řada na poslední ženu. Ta přešla k postýlce a tentokrát položila na čelo malého prince obě ruce a tichým hlasem téměř zašeptala: "Tvá budoucnost bude plná zákrutů a nečekaných spojenectví. Nakonec nalezneš lásku, kterou nikdo z lidí nebude čekat. Nastane dokonce den, který bude pro celé království zkouškou, ten den se otevřou hlubiny země a zpřístupní cestu do temnoty a k pánovi zla." S posledním slovem pozvedla své ruce a všechny kněžky se chystaly k odchodu. Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vešla žena v černých šatech. "Tak, a kdo nepozval čtvrtou sudičku?" Zakřičela, až se její nepříjemně vysoký hlas rozlehl celým sálem.
"Co si to dovolujete?!" Zahřměl císař.
"Ty ztichni." Houkla na něj žena povýšeně.
"Chopte se jí!" Vyštěkl Akihiro a tvář mu zrudla vztekem.
Dva vojáci chtěli neprodleně uposlechnout jeho pokyny, ale cizinka se zasmála a řekla jen: "Prozradím vám tajemství... Mé věštecké schopnosti praví, že kdo se ke mně přiblíží, brzy umře." Vojáci se překvapeně zastavili na místě a čekali. Žena se ušklíbla a dodala: "Tak je to lepší, dožijete se příštího rána. S trochou štěstí."
"Okamžitě ji chyťte, nebo vás zabiju sám!" Zakřičel Akihiro. Jeden z vojáků udělal jen první krok, ale vzápětí se rozpadl na prach.
"Já vám to říkala." Pronesla pobaveně cizinka. Zbytek přihlížejících se rozeběhnul pryč ze sálu. Na místě zůstali jen Akihiro a Hiroto.
"Kdo jste a co chcete?" Zakřičel císař.
"Hledám jednu dívku s proříznutou pusou a růžovými vlasy." Řekla žena klidným hlasem.
"Tu tady máme jako otrokyni. Co po ní chcete?" Odvětil rychle Akihiro.
"Okamžitě ji pustíte, nebo vám to tady srovnáme se zemí." Odpověděla ledově žena v černém.
"Jak se mi opovažujete vyhrožovat a dávat rozkazy?!" Křičel znovu naštvaně císař.
"Dobře, chápu. Uvidíme se tedy později." Uzavřela konverzaci se zlověstným nádechem a vydala se zpět ke dveřím. Pyšně prošla kolem zaražených stráží a zmizela venku.
**
Matt se prudce otočil a pohlédla na ženu, kterou tady opravdu nečekal. "Leno? Jsi to ty?"
Dívka se světlými vlasy se usmála: "Ano, nepoznáš snad vlastní manželku, když stojí přímo před tebou?"
Matt se snažil v tom všem najít nějaký smysl, ale nevěděl co říct.
"Ty máš být... mrtvá?" Řekla nakonec Anna váhavě, aby nějak prolomila ticho.
"Neměla bys být tak drzá, minimálně ne na mě, vzhledem k tomu, kdo opravdu jsem. Já znám tvé tajemství a prozradím ho, pokud se nebudeš chovat slušně."
Anna okamžitě ztichla a udělala dva kroky dozadu, aby jasně dala najevo, že se vzdala veškerých dalších připomínek.
"Co se tady vlastně děje?" Dostal ze sebe konečně Matt a hleděl na svou manželku.
Ta se na něj jen usmála, jako by byli na úplně jiném místě a v úplně jiný čas a zašeptala: "Jsem tady, abych ti pomohla."
Mattovi se v obličeji objevila jakási grimasa kompletního zmatení. Anna se zase chopila slova: "Plné náměstí lidí vidělo tvou mrtvolu."
Lena se po ní podívala tak ledovým pohledem, až se dívka lekla. Tolik nenávisti v něčích očích ještě neviděla. Žena se ale potom znovu obrátila ke svému manželu a všechna zloba zmizela, jako by nikdy nebyla. "Můžeme vyrazit na cestu a zničit Fenrise. K tomu se potřebujeme dostat na druhý konec Země." Anna se neodvažovala mluvit a Matt vypadal, že nechápe nic z toho, co se v posledních pár minutách odehrálo. Nakonec vzal svou manželku do náruče. Když se od sebe odtáhli, Lena začal mluvit: "Můžeme použít tvůj dar od kitsune, musíme do Číny." S tím vyndala z kapsy světlé bundy mapu a ukázala na konkrétní místo: "Tam by měl ležet palác císaře. Čína se od naší poslední návštěvy hodně změnila." Matt se několikrát nadechl a potom zašeptal: "Musíme ji najít. Už dlouho jsem to odkládal, ale teď už definitivně musím něco udělat." Lena se ale nepřestala usmívat: "Tahle výprava je také z části kvůli ní, neboj." To už Anna nevydržela a zeptala se: "Je to snad i tvoje dcera, ne? To ti na ní vůbec nezáleží, že jsi tak v klidu?" Lena se tentokrát nenechala rozhodit a stále s úsměvem odpověděla: "To se snad vylučuje? Jistěže jsem v klidu, vždyť ji jdeme zachránit. A spolu s ní i celou planetu."
Dívka ještě neskončila: "Vím, že ji nezachráníš a nevěřím tomu, že si Lena. Co jsi ve skutečnosti zač?" "Jak můžeš najednou vědět, co se děje s naší dcerou?!" Obořil se na ni Matt. Nečekal na odpověď. Místo toho vzal Lenu za ruku a s pomocí talismanu kitsune otevřel bránu. Anně tak nezbylo nic jiného, než se vydat za nimi i přesto, že byla pevně přesvědčena o tom, jak špatně jejich výprava dopadne.
Před jejich očima se ukázala starověká vesnice, která vypadala opravdu zvláštně.
"Já myslela, že jsme na Zemi putovali jen prostorem, ne i časem." Řekla udiveně Anna.
"Taky, že ano, pořád jsme v Číně a stále ve své době. Válka jen postoupila a vrátila část země do středověku." Pronesla Lena. Na její tváři nebylo vidět žádné překvapení.
Muž je nejdříve přehlížel, až za několik vteřin se jeho pohled zastavil u Leny.
"Tak se naše podivná vědma opět vrátila? Proč až po tak dlouhé době?" Zeptal se muž.
Matt se sice chystal odpovědět, ale Lena mu zastoupila cestu a sama řekla: "Hledáme naši přítelkyni, světlovlasou dívku jménem Hay Lin."
Muž na ni upřel své tmavé oči a pravou rukou si projel šedočernou bradku. "Není to dívka, ale dospělá žena. Je jednou z mých nejlepších otrokyň." Jeho hluboký hlas se rozezněl spokojeností.
"Jste na oslavě mého syna Hiroto. Dnes se z něj stane muž a slíbil i návštěvu své budoucí ženy. Připojte se tedy k nám a až čas dovolí, abychom se zabývali maličkostmi, podíváme se po vaší přítelkyni. Varuji vás ale předem, ona je teď mým majetkem a za její život budete muset zaplatit."
Lena přikývla a celá trojice odešla dál mezi slavíci lidi. Matt se naštvaně otočil k Leně. "Řekla si nám, že nám pomůžeš najít Fenrisovo srdce. O žádné dívce jsi nemluvila." Jeho manželka ale zůstávala klidná: "Ta holka ví, kde je brána. Musíme ji vidět a promluvit si s ní."
Poté si Lena náhle odkašlala a vrhla na Annu naléhavý pohled.
"Co se stalo?" Zeptala se jí dívka vylekaně.
"Ten Lin se dnes stane mužem. Když jsem tu byla naposledy, bylo to jen pár dní po jeho narození."
"Tím chceš říct co?" zeptal se jí Matt.
"To, že naše malá Hay Lin zde žila 18 let. Proto také to divné přivítání." Odpověděla mu Lena.
"Tak se prostě vrátíme a vyzvedneme ji dříve." Navrhla Anna, ale hned i jí samotné došlo, že je to nesmysl. Právě vytvořili pevný bod v čase, který se nedal přepsat. Místo dalšího pátrání tedy čekali na příchod Lina a jeho nevěsty. Co jim záleží na nějakém princi a jeho nepochybně bohaté budoucí manželce?
"Proč to tady teda vypadá jako ve starověké Číně?" Zeptala se Anna mimochodem, aby zkrátila dlouhou chvíli.
"Říkala jsem ti o válce, která teď tuhle zemi ničí. Lidé obydleli staré chrámy a budovy, protože nebyla elektřina. Chopili se i starých nástrojů." Řekla pohotově Lena. Chtěla ještě pokračovat, ale lidé kolem nich se dali do pohybu. Všichni se otočili k hlavní bráně, která se otevřela a dovnitř vešel průvod barevně oděných žen.
Před nimi kráčel nějaký muž a hlasitě zvolal: "Přichází princ Lin se svou snoubenkou!" V tu chvíli se ženy rozestoupily a oni uviděli prince i ženu vedle něj. Lena v tu chvíli opravdu otevřela ústa v tichém údivu. Matt a Anna jen s kamennými tvářemi hleděli na ženu, která stála vedle prince a na všechny se zářivě usmívala.
Její světlé vlasy se skoro ztrácely, vzhledem k barevné kombinaci jejího komplikovaného oděvu Lena jen špitla: "To je Hay Lin! Ta snoubenka prince je ona! Něco se tady opravdu muselo stát..."


15. Nuran

27. března 2018 v 11:10 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Osmí den po mém vítězství nad bestií, jsem plánovali velké tažení proti lebridám. Nic nám nebránilo v tom abychom porazila obávané nepřátele. Seděla jsem vedle krále Deirona nad mapou a naslouchala jeho slovům. Tento panovník si u mě získal časem velký respekt. Nebyla jsem tu příliš dlouho ale líbilo se mi jeho jednání. Byl to schopný vůdce. Vzpomněla jsem si na Samuela. Chtěla jsem aby se ke mně přidal při válečném tažení. Nemohl ale přijít. Neobávala jsem se ale, byl stále dobrým spojencem. Moje myšlenky se ale příliš vzdálily od toho nad čím měli opravdu přemýšlet. Vrátila jsem se k plánování bitvy. Získali jsem poslední střípky a mohli vyrazit. Vše již bylo připravené. Společně jsme procházeli palácem. V království pod mořem mi vytvořily novou zbroj. Odložila jsem černé brnění dívala se na černomodrý pancíř. Stále se hodil k upířímu národu ale nesl i znaky moře. Oblékla jsem si novou zbroj a vyšla z paláce. Vojáci čekali připravení vyrazit. Pozvedla jsem pravou ruku a poté šla spolu s Deironem do čela celé armády. Viděla jsem různorodou směs upírů a vojáků podmořského města. Všechny je spojil společný cíl. Porazit své nepřátele, lebridy. Prošli jsme pod kupolí a vyplavali mimo město. Před posledními domy jsme narazily na giganty. Desítka těchto obrů čekala aby spolu s námi zaútočila na bestie. Plula jsem kolem obřích bojovníků a připadala si jako malá ryba před dravcem. Kdokoliv z nich by mě mohl jediným úderem paže zabít. Vyhýbala jsem se jim i když by měli být spojenci. Král Deiron měl na těle pozlacenou zbroj, která zářila daleko mezi vojáky. Každý nepřítel jej hned uvidí. Neřekla jsem ale nic a plavala po jeho boku. Podivný pocit v mém těle byl zatím slabý. Všichni ale rychle plavali ke svému cíli. Roklině kde ležela doupata lebrid. Nevěděla jsem jak vypadají ale ráda bych se jim i tak vyhnula. To ale nebylo možné. Museli jsme je zničit. Hleděla jsem ke slunci. Někde na hladině byli mé lodě a čekali na můj návrat. Roklina se po několika hodinách blížila. Pokud jsem se správně vyložila odlesky nad hlavou byla již noc. Stále ale bylo vidět daleko do krajiny. Korály se ohýbali do zajímavých tvarů, které jsem sledovala. Plavali jsme již na území nepřátel. Nic jsme ale stále neviděli. Na skalách jsem ale viděla první malé jeskyně. Nikdo si jich ale nevšímal i když byli dobře viditelné. Lebridy se nesnažily své příbytky nijak skrývat. První z nich ale brzy vypluly. Vojáci oštěpy zaútočily na první řady nepřátel. Viděla jsem větší jedince, kteří se ale drželi dál od nás. Jako by čekali na příchod někoho jiného. Zneklidnila jsem ale nic jsem neudělala. Svým mečem jsem zabíjela všechny bestie co připlavali příliš blízko. Upíři nemohli použít svoje luky, proto se bránily jen dýkami a meči. V dálce jsem zahlédla stín něčeho velkého. Ukázala jsem na něj a Deiron přikývl. Vůdce lebrid se blížil k nám. Kolem nás bylo tisíce menších bestií. Mi jsme ale chtěli jen jednu z nich. Plavali jsme s králem dál do rokle. K místu kde jsme viděli obří lebridu. Okolo sebe jsem viděla první mrtvé upíry. Měli rozervaná těla od ostrých zubů. Některým chyběla celá polovina trupu. Proplavala jsem mezi nimi a sledovala obří siluetu před námi. Stvoření podobné rybě nás spatřilo a blížilo se k nám. Pomalu, aby nám dalo najevo že se neobává našich zbraní. Brzy je přesvědčím o opaku. Vzala jsem meč titánů, který začal matně zářit. Protivník byl přímo přede mnou. Tři z gigantů nás viděli a blížily se k nám. Chtěli nám pomoci v boji s obávaným protivníkem. Lebrida se zakousla do paže jednoho z obrů a trhala jí. Bodla jsem mečem do šupin přede mnou. Vyvalil se chuchvalec rudé krve, který mi skryl výhled. Plavala jsem dál od bestie sledovala bizardní souboj. Můj meč nezpůsobil velké škody. Stvoření byli příliš velké na to aby jej jedna rána mečem zabila. Giganti se snažily netvora rozptýlit, abych mohla útočit. Sami z minulých soubojů poznali že se nemůžou obrovské rybě rovnat. Připlavala jsem k mohutné hlavě a bodla zvíře do pravého oka. Nezničila jsem ho jako v minulém souboji. Poštvala jsem ale proti sobě vůdce lebrid. Giganti již nemohli svého protivníka zadržet. Deiron popadl oštěp a mrštil jim do zraněného oka. Voda obrala střelu o sílu ale cíl zbraň zasáhla. Lebrida se místo na mě vrhla na něj. Nechtěla jsem další mrtvé. Vrátila jsem se a vrhla jsem mečem. Čepel se modře rozzářila a probodla nepříteli oko. Kov projel zraněným tělem a zasáhl mozek zvířete. Viděla jsem proud krve, který zbarvil vodu do ruda. Tělo sebou škubalo. Viděla jsem modré světlo, které se linulo ze zničeného oka i z tlamy netvora. Šupiny se začali rozparat. Vzala jsem si zpět můj meč a sledovala jak se lebrida rozpadá. Voda odplavila prach, který zbyl z obávaného vůdce nepřátel. Zbytek bestií se chtěl rozrpchnout. Několik se jich skryla ale mnoho z nich zemřelo během bitvy. Celý druh nebyl vymýcen. Potrvá ale mnoho let než se jejich počty opět zvýší na takovou míru aby byli nebezpečné pro podmořské město. Pokud k tomu vůbec někdy dojde. Vracely jsme se zpět k podmořskému městu. Sledovala jsem mrtvá těla lebrid, která plavala ve vodě. Proudy je roznášeli do všech směrů. Dravci a mrchožrouti se o ně postarají. Pokud se nestanou obětmi vlastního druhu. Propluli jsem mezi prvními budovami měst. Oddychla jsem si, když jsem udělala první kroky po suchých ulicích města. Pevná půda pod mýma nohama byla zničehonic něčím vzácným. Zbroj podmořského lidu měla jednu výhodu. Voda jí příliš nevadila. Deiron mířil přímo do paláce. Vypadal unaveně ale viděla jsem na jeho tváři úsměv. Vydobily jsme si velké vítězství, které přetrvá věky. Vešli jsme do trůního sálu. Sedla jsem si opět ke králi a jako vždy čekala na jeho slova. Strávila jsem tady příliš mnoho času a věděla jsem že brzy budu muset z města opět odejít. Tato říše nebyla stvořená pro upíry. Z nějakého důvodu jsem odtud ale nechtěla odejít. Odešla jsem ze sálu a beze slova se vracela do svého pokoje. Co nejdříve musím odtud. Sedla jsem si na zem a soustředila své myšlenky na jediné, na Samuela. Vůdce kočičích démonů se ke mně musí co nejdříve připojit. Pošlu loď k přístavu barbarů, aby se měl jak dostat do země za horami. Musí tam být i někdo z mého národa. Jinak by giganti plavidlo potopily a všechny co jsou na něm zabily. Když jsem si byla jistá že mé myšlenky najdou svůj cíl. Lehla jsem si na postel a dovolila si několik okamžiků odpočinku. Po té jsem vstal a vracela se ke králi. Požádám jen o pomoc při navrýtu k mým lodím. Opustím město co nejdříve. Pomyslela jsem na své nepřátelé. Nepochybně času využily k tomu aby mi uškodily. Nedovolím jim ale aby zvítězily. Prošla jsem chodbou a zůstala stát před králem. Řekla jsem mu vše o mém návratu i o lodi, která popluje za mnou. Souhlasil a já mohla hned vyrazit. Několik vojáků Deirona šlo s námi. Upíři se sešli na nádvoří a čekaly až výjdu z paláce. Postavila jsem se do čela své armády a vykročila z podmořského města. Vrátím se sem, až vše skončí. Prošla jsem pod kopulí a vyplavala na volné moře. Hleděla jsem ke slunci, které nás volalo k sobě. Na hladině jsem mezi vlnami viděla své lodě. Plaval jsem k nim. Z dálky jsem viděla upíry. Překvapené výrazy jejich tváří říkali více než jejich slova. Nečekali že se ještě někdy vrátíme. Vyšplhala jsem po provazovém žebříku na palubu lodí. Jeden z démonů si prohlížel mou novou zbroj. Nikdy nic takového neviděl. Podmořský národ žil nepochybně skrytě. Vešla jsem do kajuty a zavřela ze sebou dveře. Čekala jsem jen na příchod Samuela a jeho kočičích démonů. Několik dní jsem jen jen seděla a čekala. Později jsem stála na lodi pozorovala vodu okolo nás. Míle a míle, které byli plné vln a letících ptáků. Nebylo na nich příliš zajímavého. Moje myšlenky ale byli stále v Aganty. Moje pevnosti byli místem kde jsem chtěla strávit svůj život. Město podmořského národa bylo krásným místem ale nebylo stvořené pro můj národ. Pomohla jsem Deironovi, teď jsem čekala to samé od něj. V dálce jsem viděla další loď barbarů. Jen jedna, to znamenalo že připlouvá Samuel. K celé flotile se rozlétl démon, který sloužil jako posel. Sněhobílá kůže byla vidět už z dáli. Hnědá křídla bičovala vítr nad mořem. Přistál přímo přede mnou a řekl o blížících se kočičích démonech. Čekala jsem na palubě lodi dokud se k nám hosté nepřidali. Viděla jsem krále Samuela. Moře se mu zamlouvalo mnohem méně než mě. Jeho bledá kůže připomínala upíra. Naznačila jsem mu aby šel se mnou do kajuty. Řekl mi o barbarech, kteří se připravují k útoků. Kolonu kočičích démonů zatím nenapadli ale příští přechod bude nebezpečnější. Neporazily jsme krále ale pouze několik jeho vojáků. Jen jsem seděla a hleděla do prázdna. Teď jsem se jimi nemohla zabývat a ztrácet s nimi svůj čas. Nechtěla jsem se vracet jen kvůli další bitvě s kentaury a barbary. Sedla jsem si blíže k Samuelovi a přejela mu rukou po noze. Gesto, které říkalo více než slova. Muž několik okamžiků neudělal vůbec nic. Po té udělal několik kroků k posteli. Šla jsem za ním a sundala si zbroj. Oba jsme si vedle sebe lehli. Po dlouhé době jsme byli spolu a došlo k tomu čemu jsem se celý čas bránila.

Druhý den ráno jsem vyšla na palubu. Samuel čekal u několika upírů a vyptával se jich na zemi za mořem. Nikdo ale nevěděl co nás tam čeká. Sledovala jsem kočičí démony, které přišly se svým králem. Vypadali neklidně a obávali se moře okolo sebe. Já si na vodní živel zvykla. Spíše jsem se ho naučila tolerovat. Pevnina se ale již blížila. Nikdo z nás jí neviděl ale podle slov Deirona by jsme měli být již blízko. Na horizontu se za nedlouho objeví hory, které byli několik kroků od pobřeží. Tohle jsem si opakovala v myšlenkách stále. Chtěla jsem stát na pevné půdě. Brzy mě ale z myšlenek vyrušilo něco jiného. Okolo lodí pluly mořští hadi. Zatím flotilu nenapadli ale věděla jsem že to nevydrží delší dobu. Jeden z nich zmizel pod naší lodí. Ucítila jsem první malý náraz. Téměř ihned následoval další a o něco větší. Nevěděla jsem co dělat. Museli jsem opět do vody a mořské hady zabít. Pět z nich bylo pod lodí. Skočila jsem do moře vytasila meč. Několik upírů mě následovalo. Ocitla jsem se ve změti hadích těl. Bodla jsem do nebližšího z nich. Vyvalil se rudý chuchvalec krve. Důkaz toho že jsem zasáhla. Jeden z netvorů opět uhodil hlavou do lodě. Viděla jsem praskliny v dřevěném trupu. Musela jsem ho zastavit dříve než loď potopí. Bodla jsem ho do hlavy. Jeho tělo zmizelo někde na mořském dně. Zbytek jeho společníků zmizel. Vyplavala jsem zpět na hladinu a po provazovém žebříků se dostala zpátky na palubu. Viděla jsem potápějící se loď napravo od nás. Upíři z ní plavali k nám. Jedna z bestie vyskočila z vody a strhla jednoho vojáka pod vodu. Viděla jsem minotaura bez nohou, který bojoval o poslední zbytky života. Stáhl ho další z podmořských dravců. Jen hrstka z bojovníků se dostala až k nám. Doufala jsem že další útok již nepříjde. Nevěděla jsem kolik lodí ještě můžeme postrádat. Co nás čeká v zemi za mořem? Několik dalších dní jsem mořské hady neviděli. Jen jednou jsem zahlédla siluetu něčeho velkého. Nejspíše to byl jeden z gigantů krále Deirona. Přemýšlela jsem o noci u sítí bohů. Tam bych mohla najít odpovědi na veškeré své otázky. Potřebovala jsem jen čas. Po dobití Chrámu moci si jej najdu. V dálce jsem zahlédla první hory. Blížily jsem se k nové zemi. Trvalo ještě pět dní, než jsem viděla více. Pobřeží se měnilo v první vyšší kopce. Neviděla jsem žádné holé pláně jako v Aganty. Hledala jsem nějaké místo u kterého by jsme mohli zakotvit. Bohužel jsem nic nenašla. Dopluly jsme na mělčinu. Skřeti do vody shodily menší čluny, s kterými jsme se dostali až na pláž. Trvalo ale delší dobu než celá armáda dostala z moře. Problém byl s koňmi a mým bojovým vlkem. Dostala jsem je na palubu jedné z lodí. Upíři vyrobily něco jako velký vor, s kterým po té dopluly až k nám. Nasedla jsem a vyjela v čele mého vojska. Z jednou z cest jsme vystupovali do hor. Neznala jsem zdejší krajinu. Nevěděla jsem co můžu čekat, ani jací obyvatelé tu žijí. Pokud tu vůbec někdo žije. Ve vysoké trávě jsem brzy zahlédla nějaký pohyb. Něco světlého se plížilo mezi stébly. Poslal jsem jednoho z upírů. Voják vyplašil jen velkého ptáka. Udělal ale jen několik kroků když z jeho zad vystříkla krev a on spadl na zem. Neviděla jsem co ho zasáhlo ale zůstala jsem stát na místě. Každý čekal až se nový protivník ukáže. Něco se rychle pohybovalo trávou směrem k nám. Viděla jsem na více místech nějaký pohyb. Ať už to bylo cokoliv, bylo toho víc. Vytasila jsem meč a čekala. Jeden z upírů zakřičel a bodl mečem. Útočník znovu zabíjel. Tentokrát jsme ale spatřily proti komu stojíme. Stvoření nejvíce připomínalo nějaký hmyz. Hnědozelené tělo bylo vysoké jako dospělý člověk. Paže byli zakončené čepelemi. Chtěla jsem upírovi vyjet na pomoc, když se podobné stvoření objevilo přímo přede mnou. Bodla jsem mečem. Zasáhla jsem stvoření na místě kde by se mělo nacházet břicho. Vystříkla žlutá krev, která potřísnila půdu okolo. Slyšela jsem další křik. Jeden z vojáků spadl na zem. Hlava čistě oddělená od těla. Zvířata cítila svou kořist. V trávě jsem zahlédla kočičí démony. Od té chvíle nezemřel už jediný skřet nebo upír. Viděla jsem jen pohyb ale nevěděla jsem jak boj přede mnou probíhá. Vše se odehrávalo v tichu. Po delší době se v trávě objevil Samuel. Řekl mi jen že byli všechny zvířata zabita. Mohli jsme pokračovat dál v pochodu. Nedělali jsem žádné přestávky tak jsme se brzy dostali daleko od mořského pobřeží. Před námi jsem viděla první vesnici. Chtěli jsme se jí ale vyhnout. Boj z vesničany by nám nic nepřinesl, jen by nás zdržel. Prošli jsem po stezce dál do hor. Došli jsem na jednu z planin a tam založily něco jako malý tábor. Musela jsem nejdříve zjistit kde se nachází Chrám moci. Jednoho z upírů jsem poslala do vesnice, kterou jsem minuly cestou. Další tři jsem rozeslala po kraji. Po té jsem čekala na dostavění svého stanu.

**

Nataniel se prodíral trávou dál od tábora upírů. Alia jej jmenovala poslem. Přikázala mu aby vyhledal vesnici v zemi za mořem. Nikdo netušil na co tam mohou narazit. Zdejší obyvatelé byli něčím neznámým a v Aganty je nikdo neznal. Upír se ještě ohlédl na tábor. Skřeti stavěli první tyče stanů, které budou brzy stát. Nataniel udělal několik kroků po stezce, kterou přišly. Po té se zastavil a naslouchal zvukům okolí. Stále měl před očima hmyz, který potkali. Obrovská stvoření s čepeli místo rukou. Nemusel je potkat znovu. Pochyboval ale že by je zaslechl. Předtím se k nim přiblížilo celé stádo. V dálce již ale viděl první budovy. Primitivní chýše, které se nemohli měřit s ničím co někdy postavily upíři i stany jeho národa byli krásnější. Voják v dálce zahlédl i prvního obyvatele. Stvoření podobné člověku s hnědou kůži. Upír nedal najevo nelibost a přátelsky jej pozdravil. Rolník se představil, jmenoval se Lotin. Nataniel sním nejdříve hovořil jako by byl žoldák, který jsem zabloudil. Po té se ho zeptal na ruiny někde v horách. Muž jej ale zklamal. Nikde v okolí nic takového nebylo. Začal mu ale vyprávět o zvláštní dvojici, která se před časem ptala na co samé. Skřet a goblin, přišli jsem a hledali nějaký chrám. Bohužel ani nedokázal poradit. Upír měl tedy aspoň částečně úspěch. Našel posli, kteří putovali za stejným cílem jako oni. Otočil se nechal rolníka aby se dál zabýval svou prací. On se musí co nejdříve vrátit do tábora a předat upírce svou zprávu. Vrátí se jako první z poslů. Přinese ale něco více než oni. Od této chvíle věděli koho hledají. Skřet a goblin. Při bitvě s bílím drakem Lambraxem jim pomáhali. Lesin a Urgol byli povstalci. Pomohli upírce aby se dostala až k drakovi a mohla jej zabít. Teď se ale postavily proti svojí královně a zradily jí. Nataniel ale věděl jaký k tomu mají důvod. Alia jim přislíbila vlastní říši a svobodu pro skřety a gobliny. Nic z toho ale nezískali a proto se vzbouřily proti svému novému pánu. Nyní za to dostanou svou odměnu. Upír brzy došel zpět k táboru. Spatřil stan královny a zamířil k němu

**

Seděla jsem na židli a přemýšlela o zemi v které jsem se nacházeli. Ve zdejších kopcích se potulovala zvířata, která jsme neznali. Z přemýšlení mě přerušil příchod jednoho z vojáků. Upír patřil k poslům, které jsem poslala aby vypátrali polohu chrámu. Vrátil se ale příliš brzy. Vyzvala jsem ho řek co ho sem přivedlo. Vyprávěl mi o goblinovi a skřetu. Lesin a Urgol mířily ke stejnému síly jako mi. Nevěděla jsem ale na čí rozkaz. Museli být jen poslové nějaké jiné moci. Sami by se na takovou cestu nikdy nevypravily. Museli jsem ale čekat na návrat zbývajích poslů. Mohou najít polohu chrámu a po té by jsem se těma dvěmi nemuseli zabývat. Povolala jsem k sobě Samuela. Co nejdříve pošlu kočičí démony aby se rozeběhli po kraji a hledali ty dva. Skřeti a goblini tu nežily, proto nebude těžké najít jejich stopu. Řekla jsem mu vše co potřeboval vědět. Po smrti měli vojáci prohledat jejich těla a přinést mi všechny šperky co u nich najdou. Nechtěla jsem aby někdo znal popis věci, které hledáme. Někoho by to mohlo svést na špatné myšlenky. Žila spousta mocných lidí ale ještě více, kteří se chtěli stát těmi mocnými. Rozhodla jsem se jednat a upevnit svou vládu nad tímto místem. V budoucnu bude na tomto místě stát moje další pevnost. Každý musí vědět kdo zde vládne. Nebudu se ptát národa, který tu do ted žil. Poslala jsem Nataniela zpátky do stanů vojáků. Po té jsem si lehla na postel a odpočívala. Musela jsem nasbírat síly na nadcházející dny. Několik dní jsem jen čekala na posli. Jeden z nich dorazil a vstoupil do mého stanu. Nes malý kožený váček, jehož obsah vysypal na stůl. Byli na něm zlaté ozdoby ve tvarů listů. Dryády byli už na místě. Muž, který mi předměty přinesl ale měl ještě jednu zprávu. Nedaleko od tábora spatřil menší vojsko, které přichází přímo k táboru upírů. Nevěděla jsem jestli jde o náhodu, nebo nás král země za mořem vypátral. Musel se nějak dozvědět o naší přítomnosti. Nejspíše si hlídky nevšimly nějakého zvěda. Vyšla jsem ze stanu a čekala. Za několik hodin jsem opravdu viděla přicházející vojáky. Nebylo jich a pár upírů by je mohlo pozabíjet. Nechtěla jsem ale útočit, dokud se nedozvím důvod jejich přítomnosti. V čele vojska kráčel nějaký muž. Jeho zbroj byli lépe udělaná než ta jeho společníků. Musel to být jejich vůdce. Vešel mezi stany a ptal se na něco jednoho z upírů. Ten ukázal na mě a odešel. Cizinec přišel za mnou. Pozdravil kývnutím ruky a poklonil se. Poznala jsem na co se ptal upíra. Byl to Tartal, generál krále Nurana. Tím jsem i zjistila koho musím zabít abych se stala vládkyní této země. Nebudu se ohlížet na zdejší obyvatele nebo jejich zákony. Viděla jsem vesnici, okolo které jsme přejížděli. Nebyli ničím jiným než divochy. Pohlédla jsem na tvář muže a spatřila v ní nadřazenost, na kterou neměl ani to nejmenší právo. Stále jsem ale nechtěla zaútočit. Muž mi podal zprávu od svého krále. Rozevřela jsem pečeď a podívala se na slova od zdejšího krále. Opravdu věděl o mé přítomnosti.






Já král Nuran, jediný právoplatný vládce této země. Přikazuji cizincům, kteří vnikly na mou půdu, aby se vrátily odkud přišly. Nejsou tu vítanými hosty ale nechtěnými vetřelci. V případě že se nedočkám vašeho odchodu. Budu nucen jednat podle zákonů mého království. Pokud cizinci přicházejí v míru. Čekám na jejich zprávu a posla z jejich země. Nebudu ale příliš dlouho čekat.

Nuran



Hodila jsem pergamen na zem a dále si ho již nevšímala. Nadřazenost byla snad vrozenou vlastností tohoto národa. Hleděla jsem na hnědou kůži generála Tartala. Vypadal jako jeden z mých démonů. Byli jsme spříznění více než jsem si mohla zrpvu myslet. Nereagovala jsem na jeho pohledy a přešla k upírům za mými zády. Pochopily můj pohled a vytasily meče. Slyšela jsem zvuky boje a otočila se. Tři z dětí noci zaútočily na Tartala. Jeho vojáci nejdříve přihlíželi ale později se sami dali do boje. Vytasila jsem meč a zavolala své vlastní bojovníky. Jeden z nejbliších stanů se zřítil. Trámy zabily dva válečníky, kteří se včas nevyhnuli. Sama jsem nejdříve jen čekala a až později se zapojila do boje. Meč titánů obral o život několik bojovníků. Po té celý spor skončil. Neměli jsem velké ztráty. To se ale nedalo říci o vojácích krále Nurana. Většina z nich ležela mrtvá před stany mého tábora. Několik z nich ale uprchlo. Nepochybně s vrátí ke svému králi a řeknou mu vše o této malé bitvě. Tím jsem dokázala svou moc.



14. Mlha

27. března 2018 v 11:08 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Procházela jsem cizí zemí o které jsem nic nevěděla. Putovala jsem spolu s Dryádami za jejich soukromým bojem. Přerostlo to ale v něco daleko většího. Válka, která změní budoucnost mnohých národů a říší. Celé národy měli zaniknout, aby se další mohli zrodit z popela. Obávala jsem se toho ale zároveň jsem pracovala na tom aby to přišlo co nejrychleji. Celý svět byl ve válce, každá země soupeřila s nějakou jinou. Nikde nevládl mír a svoboda. Smrt jste mohli vidět na každém kroku. Stála jsem v mlze a čekala na rozkazy Umilante, královny lesního lidu.. Nevěděla jsem jak dál. Zastavily jsme se na planině a čekali. Nebo jsem spíše čekala jen já. Jako dobře vycvičený pes, který poslouchá své pány. Ničím víc, jsem teď nebyla. Nejraději bych vyrazila opačným směrem. Vrátila se na poušť hledala Vlčí Bránu. Nechtěla jsem jít sama do říše písku a doufat že se mi moje cesty podaří. Samuel mě varoval. Řekl mi co se stane, když se vrátím do jeho říše. Já dohodu porušila. Již dávno jsem se stala vyvržencem. Chtěla jsem ale jen jediné. Najít Vlčí Bránu a své dítě. Pokud je ještě naživu. Nevěděla jsem, jak dlouho mohlo přežít v temném místě. Obývaném upíry, vlkodlaky a tisíci skřety. Naučila jsem jej skoro vše, co jsem sama uměla. Ani to ale nemuselo stačit. Já měla zkušenosti, které jsem nazbírala léty. Moje dítě zatím ne. Stále nebyl dost starý aby v tom městě přežil. Bála jsem se se návratu do temného města. Nechtěla jsem najít zmrzačenou mrtvolu vlastního potomka. Procházela jsem mlhou a sledovala obrysy dryád. Zanedlouho se mi ztratily z dohledu a já zůstala sama. Čekala jsem až se vrátí i když jsem byla lepší bojovnicí než oni. Po mém boku přeběhla nějaká malá postava. Nevěděla jsem co to bylo. Šla jsem za tím a naslouchala. Ozvali se zvuky boje. Slyšela jsem i řev nějakého velkého dravce. Nejspíše ještěra nebo draka. Prošla jsem blíže a viděla pobíhající dryády. Uhíbali před meči nějakého obrovského bojovníka. Nejvíce připomínal skřeta ale v jeho tváři bylo více rysů člověka. Byl i statnější postavy. Vytasila jsem vlastní meč a zaútočila. Obr ale mou ránu odvrátil, byl příliš rychlý. Udivoval mě jeho styl boje. Na svou velikost byl až příliš hbitý. V dálce jsem uviděla dvě menší postavy. Jedna z nich byla nejspíše goblin. Odvrátila jsem mečem ránu, která mířila na mě a vydala jsem se za dalšími nepřáteli. V mlze jsem se ale brzy ztratila. Zvuky boje byli všude okolo mě. Ztratila jsem orientaci a nevěděla kudy jdu. Ani moje kočičí polovina mi nějak nepomohla. Sedla jsem si na zem a proměnila se do zvířecí podoby. Mohla jsem se tak lépe pohybovat a uhýbat nepřátelům. Nikde jsem nikoho neviděla. Rozběhla jsem se dopředu. Už jsem nevěděla kde jsem. Chtěla jsem se jen dostat z mlhy. Ovládla mě úzkost a beznaděj. Vypadalo to jako bych se ocitla v nějaké pasti. Někde musel stát čaroděj a pohrávat si s mými myšlenkami. Musela jsem co nejdříve najít znovu dryády. Netušila jsem co se tu může pohybovat. Jakoby v odpověď se po mém levém boku něco mihlo. Rozběhla jsem se opačným směrem, abych byla co nejdál. Postava ale jako by si se mnou jen hrála. Něco se mihlo po mém pravém boku. Viděla jsem stále to samé nebo tu toho bylo více. Opět jsem změnila směr mého zběsilého běhů. Ztratila jsem tím ale i poslední zbytky orientace. Už jsem ani neviděla zdi chrámu. Byla jsem tak daleko nebo jen mlha byla neprostupnější? Opět jsem viděla nějakou siluetu. Zůstala jsem stát a jen čekala na blížícího se nepřítele. Beznaděj ovládla moje tělo. Chtěla jsem aby byl už byl konec. Za sebou jsem zaslechla zavrčení. Otočila jsem se v pravou chvíli. Rychle jsem se vyhnula drápům zvířete, které mi útočilo na bok. Nepoznala jsem ale co to vlastně bylo. Jen jsem se snažila přežít. Jako by se mi vrátila ztracená víra k životu. Náhle jsem proti sobě měla hmotného protivníka. Měla jsem s čím bojovat a nad čím zvítězit. Sekla jsem drápy ale stvoření mi uhnulo. Mlha jako by se částečně rozestoupila a já viděla svého nepřítele. Bestie měla vyzáblou postavu a černou kůži. Ramena byla porostlá hnědou srstí, která končila až na krku zvířete. Zasáhla jsem drápy. Na holou zem vystříkla zelená krev. Zůstala jsem několik úderů srdce stát. Stvoření znovu zaútočilo. Tentokrát mělo chtělo nakopnout. Uhnula jsem a kousla do velké ploché nohy. Okamžitě jsem cítila chuť jeho krve. Zvíře spadlo na zem. Skočila jsem a zakousla se do nechráněného krku. Torzo sebou několikrát škublo a po té zmizeli i poslední známky života. Zuby jsem vytrhla kus masa z břicha bestie a snědla ho. Stále jsem ale nevěděla kde jsem. Odstranila jsem svého nepřítele ale to mi příliš nepomohlo. Šla jsem stále dopředu a čekala až narazím na cokoliv co by mi pomohlo abych se zorientovala. Nevěděla jsem dlouho tu bloudím. Přes mlhu nebylo vidět slunce. Rokle se stále topila v pološeru. Šla jsem dál až moje cesty skončila před skalním převisem. Došla jsem na okraj kráteru kde ležel chrám moci. Vyšla jsem výše a viděla věže celé stavby. Pokud půjdu přímou cestu. Vrátím se zpět odkud jsem přišla. Bude mi ale trvat dlouho dobu než znovu najdu dryády. Nad sebou jsem slyšela nějaké kroky. Zvedla jsem hlavu a sledovala tlupu skřetů. Nevěděla jsem odkud pocházejí. Byli jsme ze země za mořem. Zde nebyli žádní jejich rodu. Museli přijít s Aliou nebo z Aganty. Nechápala jsem to ale nechtěla jsem s nimi bojovat. Bylo jich příliš mnoho. Později jsem poznala svou omyl. Nebyli to skřeti ale mladí trolové. Přicházela s nimi nějaká žena. Nejspíše šamanka nebo někdo vysoce postavený. Proběhla jsem po skalách zpět do mlhy abych se skryla. V kočičí podobě jsem nebyla téměř vidět. Jeden z trolů k šamance hovořil. Jmenovala se Mata Nat. Mluvily spolu o upírce, která dobila jejich říši. K Chrámu moci se postupně stahovali všichni králové a královny. Trolové už byli na místě, dryády tu byli také. Procházela jsem mlhou a doufala že jdu správným směrem. Naslouchala jsem a čekala na jakýkoliv podivný zvuk. Nevěřila jsem tomu že by tu byl jen jeden nepřítel. Bestie, která mě napadla nebyla sama. Proto jsem čekala na další útok. Nikde jsem ale nic neviděla. Po čase jsem musel zastavit. Lehla jsem si na zem a usnula. Probudila jsem se a rychle zvedla hlavu. Slyšela jsem kroky něčeho velkého. Cítila jsem pach potu. Po mém pravém boku kráčel osamocený trolí voják. Položila jsem se na zem a pomalu se k němu plížila. Mlha mě skrývala před jeho pohledem. Viděla jsem ale jak otíčí hlavou. Najednou udeřil zbraní na místo kde jsem ležela. Na poslední chvíli jsem uskočila. Odrazila jsem se a zakousla se mu do ramene. Strhal jsem mu část zbroje a uskočila zpět do mlhy. Trol zařval a padl k zem. Nevěřila jsem že bych ho jediným útokem zabila. Opravdu jsem to nebyla já. Nad postavou trola se objevila dryáda. Rozhlížela a vypadala jako by něco hledala. Proměnila jsem se do lidské podoby a přišla k ní blíž, aby mě viděla. Hledala mě a šla za mnou. Ztratila jsem se jí někde v mlze. Viděla jsem šíp, který vězel v trolově hrudi. Řekla jsem jí o lidské šamance, která jsem přišla spolu s troly. Vypadala že jí zpráva zneklidnila. Nic mi ale neřekla. Ušli jsme ale jen několik kroků, když mi řekla na koho jsem narazila. Mata Nat byla démonka, která pomáhala jen sama sobě. Během života si našla bez počet spojenců. Všechny ale postupně opustila. Nacházela nové, jen aby je využil a opět šla dál. V minulosti pomáhala i dryádám v Aganty. Nikdo ale nevěděl odkud opravdu pochází. Neřekla jsem nic a následovala jsem bojovnici zpět k armádě. Na rozdíl ode mě se uměla v mlze dobře orientovat i tak jsme ale brzy ztratila pojem o čase. Slunce vycházelo stejně jako v Aganty ale mi jsme ho neviděli. Mlha jako by měnila tok času. Během krátkých zastávek jsme spolu nemluvily. Seděli jsem na zemi a snažily se nabrat aspoň trochu sil pro další pokračování cesty. Stále jsme se ale rozhlíželi a hleděli i to sebemenší nebezpečí. Nepotkali jsme ale nikoho. Vzpomněla jsem si na podivného ještěra, kterého jsem slyšela u chrámu. Dryáda mi řekla že je již mrtvý. Tím náš hovor skončil a mi dál pokračovali mlčky. Z dálky jsme uslyšeli nějaké hlasy. První známky blížících se bojovnic. Něco ale bylo jinak. Mezi jasnými hlasy lesních válečnic zaznívalo i hrubé vrčení. Přišli jsme blíže a spatřily troly. Jejich bojovnici se přeli o moc, která byla v chrámu. Nenapadli lesní lid, věděli že je jich příliš málo. U jedné ze zdí jsem viděla i šamanku. Mata Nat stála klidně, jako by měl vše pevně ve svých rukou. Přešla jsem jí a pozdravila jí. Věděla jsem jak velká může být její moc. Proto jsem s ní chtěla mluvit uctivěji. Uzavřeli s dryádami spojenectví, které mělo přinést prospěch oběma stranám. Více mi neprozradila. Její slova patřila jen královně Umilante, ne mě. Cítila jsem ale lest. Mohla nás všechny zabít jediným kouzlem. Čeho se bála? Jaká věc jí donutila spojit se s námi? Nejspíše se blížila Alia. Věděla jsem čeho všechno je schopná. To ona donutila troly aby udělali něco, co už nemuseli dlouhá léta udělat. Vytvořily spojenectví s jiným národem. Mata Nat potřebovala vojáky a těch se jí nedostávalo. Hledala jsem Umilante, abych jí vše řekla ale nikde jsem jí nemohla najít. Bojovnice se dali do pohybu. Chtěli odejít dále od chrámu a poradit se. Šla jsem za nimi. Po pravici kráčela šamanka. Nevěděla jsem jestli nemá v plánu napadnout královnu. Proto jsem šla za ní a sledovala každý její pohyb. Na místě jsem jí mohla zabít. Udělím to pokud vytuším zradu. Ne kvůli Umilante ale kvůli sama sobě. Bez lesního lidu bych nebyla ničím. Celý průvod se zastavil před vstupem do malé jeskyně. Nejraději bych tan nešla. Šamanka mohla nějakým kouzlem kameny probudit k životu a zabít nás všechny. Viděla jsem ale Umilante. Kráčel jako první, proto jsem jí následovala. Jeskyně byla prostorná i trolové v ní mohli kráčet vzpřímeně. Sledovala jsem jejich obrovská těla. Nesli sebou meče se širokou čepelí. Viděla jsem i mladíky, kteří by neměli na místech vojáků co dělat. Mata Nat musela povolat každého kdo udržel zbraň. S jejím národem to muselo vypadat opravdu špatně. Nemohla nabídnout žádnou velkou pomoc. Ať řekla královně co chtěla, lhala aby si zachránila vlastní život. Toužila po moci. Postavila jsem se vedle královny a tiše jí řekla že si sní chci promluvit. Otočila se ke mně a tvářila se naštvaně. Oddychla jsem si, když jsem viděla její kývnutí ruky. Chtěla abych šla za ní. Prošli jsme okolo vojáků a zpět ven z jeskyně. Vyzvala mě abych jí řekla co jsem chtěla. Pověděla jsem vše o tom co jsem viděla a znala o trolech i Mata Nat. Královna ale vše věděla. Řekla mi jen že se do těchto věcí nemám plést a odešla. Jako bych byla jen služebná, která mluvila do vládnutí šlechty. Ničím víc jsem ve skutečnosti nebyla. To se ale musí brzy změnit. Nechtěla jsem sledovat pád mého plánu. Chtěla jsem se pomstít upírce a k tomu jsem potřebovala moc. Nic nezískám když Mata Nat královnu dryád zabije. Šla jsem mezi lesní bojovnice a čekala až celé jednání skončí. Byla jsem naštvaná ale nechtěla jsem dát nic najevo. Válečnice okolo mě se bavily o přicházející bitvě. Proměnila jsem se do zvířecí podoby a protáhla se kolem nich. Jedna z nich se podle mě ohlédla ale nebyla jsem si jistá jestli mě zpozorovala. V mlze jsem se ztratila a tak jsem mohla bez vyrušení sledovat šamanku. Šla se svou trolí stráží dál do hor. Prosmíkla jsem se kolem několika dryád a šla za bojovníky. Mata Nat se zastavila a sedla si na plochý kámen. Po tí začala mluvit ke svým společníkům. Opravdu měla v úmyslu královnu Umilante zabít. Nic jiného ani sama nechtěla celou dobu udělat. Podle toho co jsem slyšela chtěla vše udělat už v jeskyni. Stráže jí ale nepustily blíže k vládnoucí dryádě. Musela jsem tedy něco udělat, nebo se moje vidina moci rozpadne. Získám ale nové spojence. Lesní lid se příliš zamněstnával Chrámem Moci. Neviděla ale co se děje přímo před ním. Proběhla jsem mlhou a hledala cestu k upírce. Musím jí najít a nabídnout jí svou pomoc. Věděla jsem o něčem co Alie chybí a to byli vojáci. Nevlastnila jsem velkou armádu ale s její pomocí bych mohla. Vlčí brána byla stále zavřená. Já jí ale mohla najít a přivést jí tisíce vojáků. Stala bych se vysoce postavenou velitelkou a všechny moje minulé činy by byli zapomenuty. Celý plán se mi mohl podařit. Věřila jsem tomu. Proběhla jsem okolo chrámu a vyhnula se dryádám. Alia nebude mít jiné řešení, než mou pomoc. Jak těžké může být nalezení armády upírů?

13. Chrám

27. března 2018 v 11:07 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Lesin procházel temnou chodbou, která vedla do Chrámu moci. Někdo tu musel žít a starat se o tyto prostory. Jinak si nedokázal vysvětlit pořádek, který tu vládl. Po několika krocích narazil na knihovnu. Prohlédl jsi spisy, které byli psané cizím písmem. Nerozuměl zdejší řeči. Pokud to nebyl jazyk nějakých čarodějů. Vrátil knihu zpět na místo a šel dál. Neslyšel žádné kroky, nic co by mu řeklo že za ním někdo je. Jako by se tu ale pohybovali duchové. Goblin se stále otáčel a cítil neznámého nepřítele. Po dlouhém bloudění našel velký otevřený sál. Stále ale nikoho neviděl. I tady ale vládla až nepřirozená čistota. Na druhé straně sálu byli dveře, ty vedli jen do další chodby. Nyní to ale vypadalo na obytné prostory. Goblin otevíral dveře a nacházel místnosti s postelemi nebo kuchyni. Zde by mohlo žít celé vojsko. Stále ale nikoho nenalezl. Lesin prohledával postele a chtěl zjistit něco o zdejších obyvatelích. Otočil se a upustil malou skříňku, kterou našel na zemi. Přímo před ním stála postava v dlouhém černém plášti. Muži mohlo kolem šedesáti roku. Bílé dlouhé vousy a vlasy mu povlávali ve větru i když goblin nic necítil. Rychle položil svůj nález na zem a ruku položil na malou dýku. Neznámý se k němu neslyšně blížil. Lesinův pohled zabloudil k nohám muže. Spatřil špičky černých bot, které se jen napůl dotýkali podlahy. Neznámému dovolila magie aby plul vzduchem. Tím připomínal spíše ducha, než bytost z masa a kostí. Goblin řekl své jméno a čekal. Muž proplul vzduchem a sedl si na jednu z postelí. Po té začal mluvit. Byl to Filon, jeden ze strážců chrámu. Žil tu od svého mládí, kdy ho našli v paláci dvou sluncí. Lesin o tomto místě ještě neslyšel ale nechtěl se ptát dál. Muž musel mít velkou magickou moc, proto ho nechtěl příliš dráždit. Musel ale mluvit. Zeptal se na moc bohů. Filon si povzdechl a po té vyprávěl o osudném dni, kdy příjdou králové aby získali moc starých bohů. V ten den skončí vláda mnoha zemí. Bitva ale zrodí i nového panovníka. Nikdo ale nevěděl kdo jím bude. Lesin začal mluvit o všech národech, které vyrazily k cíli. Filon ale jakoby o všem věděl. Musel cestovat po Aganty, nebo mohl číst myšlenky. Goblin byl ochotný věřit téměř všemu. Znovu si prohlédl místnost a po té se zeptal na zdejší obyvatelé. Žilo tu ale jen několik strážců. Ty měli zaúkol vpustit k moci jen krále a královny. Poslední bitva, byl boj mezi nimi. Jejich vojska zůstanou před kráterem. Lesin ale nevěřil tomu že to panovníci připustí. Všichni se skrývali za vlastními vojsky. Filon ale nesouhlasil. Bohové si přáli aby poslední boj byl jen mezi nimi. Proto se osud postará tomu aby to tak opravdu bylo. Goblin si nepředstavil jak by k tomu mohlo dojít. Zde ale bylo místo nezměrné moci. Proto věděl že to tak bude. Stejně jako muž předním. Filon a Lesin spolu seděli na tomto místě příliš dlouho. Hovořily o všech panovnicích a jejich armádách. Goblin ale vstal z postele. Musel už jít a najít Urgola a Kragose. Řekl muži vše o dryádách, které přišly nejspíše hledali vchod do chrámu. Filon se ale jen usmál. Zdroj moci najdou až v době, kdy si to bohové budou přát. Pokud by prohledali celé tyto prostory. Nenašli by nic. Lesin tomu příliš nerozuměl. Znamenalo to snad že jsou všichni na špatném místě? Mohl být chrám někde jinde? Moc bohů nejspíše dokázala mnoho. Společně s mužem se vracel zpět k východu. Cestou hleděla na knihy, které nemohl přečíst. Byla pravda v nich? Nemohl ale žádnou vzít, aniž by si toho jeho průvodce všiml. Brzy stál před mlhou. Půjde zpět za skřetem a obřím bojovníkem. Musí jím říct co nalezl a přivést je za Filonem. V mlze jako by ztratil část své orientace. Věděl ale co musí udělat aby se neztratil. Pravou ruku položil na zeď chrámu a pomalu se vracel do míst, kde se skrývali jeho společníci. Náhled zahlédl rychlý pohyb, který nepatřil ani jednomu z nich. Něco se rychle pohybovalo směrem k němu. Goblin vzal do rukou dýku a snažil se najít nepřítele. Ten ale opět zmizel v mlze. Lesin udělal několik opatrných kroků, když opět viděl nějakou siluetu. Jako by s ním někdo jen hrál. Najednou se postava objevila přímo před ním. Malý goblin na obra zaútočil dýkou. V posledním okamžiku ale poznal svůj omyl. Tím domnělým protivníkem byl Kragor. Urgol šel jen několik kroků za ním. Skřet ale vypadal neklidně. Řekl mu jen že se krajem pohybují nemrtví. Po té je Lesin i spatřil. Jeden z nich vyšel ze skrytu mlhy. Za ním šli jemu podobní. Kragos obrovským mečem zabil prvního z nich. Všude ale až příliš velká přesila nepřátel. Nemrtví jako by byli všude.

12. Budoucnost

27. března 2018 v 11:06 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Seděla jsem na své lodi, na kterou mě zanesl Olenor. Démon byl nyní po mém boku stále častěji. Pomáhal mi ve všem plánování výpravy do podmořského města. Toto bylo něco s čím jsme neměli zkušenosti. Upíři se málokdy pouštěli na otevřené moře. Raději měli lidské vesnice, nebo lesy. Toto bylo něco nového, ale ne nemožného. Prošla jsem po palubě a burcovala svoje lidi. Brzy vyrazíme do nových říší. Pobijeme každého, kdo se nám postaví do cesty. Každý pozná sílu dětí noci a naučí se jich bát. Pokud ne, nemá právo aby dál měl svůj bezcený život. Vezmeme si každou říši, po které budeme toužit. Po stavíme se samotným bohům a vymažeme je z dějim lidí, elfů i trpaslíků. Bude žít jen jediný vládce. Každý bude znát jméno Alia. Po posledních slovech jsme skočily do vody. Moji vojáci se chtěli co nejrychleji dostat do podmořského města. Potopily jsme se mezi skaliska, za kterými jsem před tím viděla první stavby. Nejdříve jsem se obávala že jsem svoje vojáky vedle špatně. Později jsem ale rozeznala záři podvodnéí říše. Pomalu jsme se přibližovali a čekali na přicházející nepřátelé. Nikoho jsem ale neviděli. Připadala jsem si jak v nějakém snu. V Aganty jsem nic takového nikdy neviděla. Zde to vypadalo jako dílo nějakých mocných čarodějů. Vše zářilo modrým světlem. V dálce jsem viděla první cizí vojáky. Plavali proti nám s oštěpy v rukou. Zbraň nebyla zakončená hrotem ale jen modrým světlem. Poznala jsem těla pokrytá rybími šupinami. Nevypadali ale že by chtěli ihned zaútočit. Spíše váhali a nevěděli kam nás zařadit. Chápala jsem jejich postoj. Po staletích klidu se k jejich říši blížilo vojsko tisíce upírů. Kdy naposledy byl někdo pod mořskou hladinou? Moje tělo svíral zvláštní pocit. Příliš dlouho jsme byli pod vodou. Museli jsme naší domluvu se strážemi rychle ukončit. Přeplavala jsem k prvnímu bojovníkovi a řekla mu kdo jsme. Nepoznala jsem, jestli mi rozuměl. Jen kývl rukou a naznačil mi abych šla s ním. Proplavali jsme mezi první budovy. Nikde jsem neviděla jedinou ostrou hranu. Všechny domy byli zakončené kupolemi, z kterých se linulo modré světlo. Svíravý pocit v mém těle, byl čím dál tím silnější. Pohlédla jsem na upíra po mé pravici. Podle výrazu jeho tváře jsem poznala že je mu podobně jako mě. Příliš dlouho jsme byli v živlu, pro který jsme nebyli stvořeni. Ulice města byli á šedými kameny. Stráže nás vedli k jednomu z větších domů. Prošli jsem bránou a zjistily svůj omyl. Nebyli jsem v žádné budově ale v jiné části města. Domy tu byli pod velkou kupolí a proto tu nebyla voda. Mohli jsme se osvobodit od vodního živlu a kráčet po vlastních nohou. V dálce jsem viděla palác vládce podvodní říše. Prošli jsme dál. Lidé, pokud se tomu dalo tak říkat, nás sledovali bdělýma očima. Nedávala jsem ničím najevo svoje obavy. Nepřicházeli jsme ve zlém, zatím. Palác byl postavený z nějakého světle modrého kamene. Z hora na něj dopadla světlo, lamané vodou. Stále jsem si přidala jako v nějakém snu. Naše kroky skončily u brány. Neviděla jsem kdo jí otevřel. Prošla jsem ale ještě se dvěma vojáky do prostorné chodby. Pomyslela jsem na giganty, které jsme viděli u našich lodí. Jakoby vše bylo postavené pro ně. Moje armáda zůstala před palácem. Spolu s vojáky vodní říše. Procházela jsem chodbami, které měli kupolovitý tvar. Nenašla jsem žádnou ostrou hranu ale ani rovný kousek zdi. Vše se klikatilo a tvořilo dojem že jsem ve střevech nějakého živého tvora. Po několika krocích jsem došla k tmavě modrým dveřím. Dva strážní je otevřeli a naznačily mi aby šla dál. Přede mnou se objevil velký sál, který byl stavěný stejným způsobem jako chodby paláce. Na konci místnosti jsem viděla trůn z nějakého bílého kamene. Světlo jsem pronikalo okny na stropě. Vše se tak utápělo v nadpozemské záři. Připadala jsem si jako v síních starých bohů. Po té jsem uviděla postavu na trůnu. Krále podmořské říše. Muž byl o dvě hlavy vyšší než já. Svalnatou postavu neměl ničím za zakrytou. Připomínal mi člověka, až na žábry na krku. Nejvíce mě ale upoutali oči. Při pohledu do nich jsem si vzpomněla na temné doly. Byli hluboké a jakoby se za nimi skrývalo více, než jsem ted mohla vidět. Natáhl ke mě mohutnou ruku, kterou jsem jen váhavě uchopila. Představil se jako Deiron, král říše pod mořem. Hleděla jsem do jeho tváře a po té začala mluvit o vlastní říši. Pokud jsem něco poznala o tomto národu, byla to jedna věc. Nikdy nevystupovali na pevnou zem. Proto jsem prozradila vše o medailonech moci i Chrámu starých bohů. Deiron mi nechal přinést židli. Sedla jsem si proti němu a pokračovala ve své vyprávění. Král mi řekl že cítil jak něco velmi mocného přestoupilo nad jeho říši. Řekla jsem mu o poslovi barbarů a kentaurů. Našli jsme tedy další klíč k moci. Podle mapy čarodějů jsem věděla kde posel je. Proto byla pro mě tato informace nedůležitá. Deiron se obával další započaté války, proto zabil mého posla a potopil jednu z mých lodí. Jedna věc mi z jeho hovoru neunikla. Mluvil o další válce. To znamenalo že tato říše není jediná. Zeptala jsem se na další národ a čekala na odpověď. Na mořském dně se nenacházelo další město ale jen jeskyně lebrid. Nevěděla jsem co to znamení. Deiron ale pokračoval. Lebridy byli netvoři žijící v hlubokých vodách. Stejně jako draci, byli i oni chytří a věkem dorůstali obřích rozměrů. Čím starší byli, tím rostla jejich touha vládnout ostatním. Poslední roky útočila na podmořské město a způsobily mu nemalé ztráty. Nabídla jsem králi svou pomoc. Pokud on pomůže mě. Měl potopit každou lod, na které nepopluje upír. Tím zabráním aby se někdo dostal přes moře do mé říše. Při další bitvě s kentaury jim nemůže nikdo přijít s pomocí, ani oni sami se ale nemůžou uprchnout. Deiron se zvedl ze svého trůnu a řekl mi abych šla s ním. Nikdy neopustil své moře ale o mém národu věděl mnoho. Vyprávěl mi o proměně lidí v upíry. O prvním dítěti noci, které kdy stálo na této zemi. Naslouchala jsem jeho vyprávění a čekala na cíl naší cesty. Prošli jsme několika chodbami a vyšli ve velkém sálu. Uprostřed velké místnosti stála malá kašna. Přišli jsme k ní a hleděli na čistou vodu. Deiron několik okamžiků vypadal jako by jeho duch opustil místnost. Jeho oči byli mrtvé a kalné. Nerušila jsem ho a jen trpělivě čekala po jeho boku. Později se ke mně otočil a rukou pokynul ke kašně. Řekl mi že hledím na sítě bohů. Magické prameny, které znají odpověď na to co byli, je i na ta co bude. Stačí jen abych šla blíže a pohlédla do vody. Upíři zapomínají většinu ze své minulosti. Sítě bohů mi pomohou, abych si vše znovu vybavila. Nikdo ale nezná odpověď na to co uvidím. Udělala jsem několik kroků ke kašně a pohlédla do vody. Moje oči jako by dohlédli až k bohům. Ztratila jsem se ve vířící vodě.

Stála jsem před domem mých rodičů a čekala na svého otce. V rukou jsem držela koš plný sena. Z dálky byli slyšet koně.

Obraz se rozplynul a já stála opět v sále podmořského města. Deiron stál vedle mě a usmíval se. Poznal můj strach. Můj život byl plný dnů, které jsem nechtěla znovu prožít. Chtěla jsem se ale o sobě dovědět více. Proto jsem znovu pohlédla do kašny. Přesunula jsem do jiného dne.

Jako malé dítě jsem často poslouchala za dveřmi, byl to zlozvyk, který se mi často nevyplatil. Naslouchala jsem otci, jak hovoří s nějakým šlechticem. Neznámý muž měl syna, který byl v mém věku. Věděl o chudobě mého otce a chtěl jí využít pro vlastní obohacení.

Obraz se znovu rozplynul a změnil

Stála jsem na louce a čekal a na svého snoubence. Chtěl se mnou strávit odpoledne v lesích. Zaslechla jsem kroky a otočila se po zdroji neznámého zvuku. Z lesů vyšli tři žoldáci. Za nimi šel nějaký muž v černém plášti a můj snoubenec. Nechápala jsem co se stalo a ptala se vojáků. Nikdo mi ale nic neřekl. Odpovědí mi byli jen kamenné pohledy. Muž v plášti pozvedl ruce a já ztratila vědomí.

Obraz se změnil

Stála jsem před rozlehlým temným městem. Na sobě jsem neměla zbroj ale jen lehké, černé, krátké šaty. Šlo o mou kořist z dobití města barbarů. V dálce jsem viděla rudou záři, která všechno halila do krvavého světla. Cítila jsem své obavy ale i moc, která mi kolovala v žilách. Nemusela jsem se bát neúspěchu.

Měla jsem pocit jako bych stála v nicotě.
Odvrátila jsem od kašny a pohlédla na Deirona. Dostala jsem odpovědi. Můj otec mi sňatek domluvil ještě když jsem byla malé dítě. Moje myšlenky se upírali jen k pomstě. Proto jsem viděla tyto okamžiky svého života. Moje poslední vidění ale patřilo do budoucnosti. Viděla jsem snad poslední bitvu? Cítila jsem moc, kterou budu mít v té době, byla přímo nezměrná. Nejspíše jsem zvítězila a získala moc bohů. Pohlédla jsem na Deirona a usmála se. Moje budoucnost bude plná moci. Král podmořské říše pohlédl do mých očí. Řekl mi že o mé vojsko bude postaráno. Pošle posla k lodím. Byla jsem výtaným hostem a podle toho se mi dostane i péče. Poznala jsem změnu v jeho chování. Co dělal on, když jsem hleděla do sítí bohů? Viděl to co já a proto se ke mně nyní choval jinak, přívětivěji. Neměla jsem hleděl do magických pramenů. Nejspíše jsem o sobě prozradila příliš mnoho. Nemohla jsem ale již nic změnit. Proto jsem následovala krále podmořské říše. Prošli jsme několika chodbami, až jsme vešli do jedné z ložnic. Tam se se mnou Deiron rozloučil a odešel. Neměla jsem ale v úmyslu spát, ani jen ležet a odpočívat. Přešla jsem ke dveřím a čekala až král odejde. Po té jsem se vyšla na chodbu a hledala sál s kašnou. Našla jsem ho rychleji než jsem myslela. Pohlédnu znovu do minulosti a najdu další odpovědi. Nikde jsem neviděla žádné stráže. Proto jsem přešla k pramenu a pohlédla znovu do sítí bohů


Stála jsem u koně a mluvila k němu. Zvíře bylo neklidné ale já nevěděla proč a z čeho. Pohlédla jsem k lesu před námi a uviděla vlkodlaka. Plížil se trávou směrem k nám a vrčel. Pomalu jsem vylezla do sedla a popohnala koně. Zakřičela jsem abych zvíře splašila. Chtěla jsem být co nejdále od bestie. Vlkodlak se ale rozběhl za námi. Doháněl nás a brzy nás oba bude moci strhnout na zem. Odněkud vylétl šíp a bestii zabil.

Moje vzpomínky se rychle nesli jinam.

Měla jsem mlhu před očima. Slyšela jsem hlasy nějakých mužů ale nepoznala jsem je. Opět jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se znovu, okolo mě byla tma......

Cítila ruku, která mě dopadla na rameno. Za mnou stála nějaká žena a usmívala se. Vypadal jako člověk, až na žábry na širokém krku. Vzpomněla jsem si na Deirona. Žena s ním musel abýt nějak spřízněná. Sedla si na podlahu a naznačila mi abych to udělala také. Poslechla jsem a čekala. Vyprávěl mi o králi podmořské říše. Kdysi byl vojákem ale po úmrtí jeho otce. Usedl sám na trůn a bojů se vzdal. Lebridy ale neznají slovo mír. Proto začali znovu útočit. Bojovníci ale ztrácejí víru ve vítězství. Zadívala se do země a dál nic neřekla. Znovu jsem slíbila pomoc upířího národa. Pozvedla tvář ke mně a usmála. Měla jsem ale tušit že mě čeká i nepříjemnost. Sítě bohů nejsou jen cenným nástrojem. Dokáží lákat tvory, aby u nich strávily celý svůj život. Člověk je po té odsouzený k tomu aby jen hleděl na obrazy. Místo aby je skutečně prožil. Poznala jsem pravý důvod toho, proč jsem se v noci plížila po neznámém místě. Moc bohů mě táhla k sobě. Nechala jsem se zlákat. Cítila jsem se jako malé dítě. Neznámá žena odešla a nechala mě na místě. Vstala jsem se šla hledat cestu zpět do svého pokoje. Do této chvíle jsem si myslela že v paláci žije jen Deiron. Nikde jsem neviděla další obyvatele. Nejspíše jsem ale neviděla vše. Lehla jsem si postel a odpočívala.......Ráno jsem slyšel zaklepání na dveře. Otevřela jsem, přede mnou stál král podmořské říše. Šla jsem za ním, zpět do trůního sálu. Nevěděla jsem jestli mu žena vyprávěla o mém malé procházce. Nechtěla jsem ale riskovat a tak jsem sama vyprávěla o mé noční návštěvě k síti bohů. Deiron o tom opravdu již věděl. Nevypadal ale nijak překvapeně. Spíše jako by to čekal. Ničemu jsem zde nerozuměla. Sedla jsem si vedle krále a čekala. Vyprávěl mi o lebridách. Brzy za nimi vyrazíme a zničíme jejích vojsko. Jen tak se dala jejich hrozba zastavit. Byli to je dravci. Bestie, které napadali vše živé. Nestačilo je jen porazit v jedné bitvě. Tento den ale přišla řeč i na něco jiného. Deiron se mě zeptal, na to, co jsem viděla v síti bohů. Vše jsem mu řekla. Neprozradil mi ale nic, co bych sama nevěděla. Nechala jsem ho ale mluvit. Nejspíše nevěděl vše o čem mi neznámá žena vyprávěla. Vypadalo to jako by se o mé procházce dozvěděl od někoho jiného. Proč mu to ale dívka neřekla sama? Seděla jsem proti muži. Měli jsem plánovat tažení proti lebridám. Nikdy jsem s ničím takovým nesetkala, ani jsem nebojovala pod vodou. Vysvětlila jsem králi že jsem nikdy proti ničemu takovému nestála. Moji vojáci neznali strach a vždy se postavily svému protivníkovi ale nevěděla jsem jak se zachovají pod vodou. Deiron něco řekl jednomu ze sluhů a ten přinesl malý stolek s mapou mořského dna. Král rukou ukázal nad malou rokli. Tam jsou doupata lebrid. Zaútočíme přímo na ně a vylákáme jejich vůdce. Bylo nás dost na to abychom obklíčily celou rokli. Napadneme zvířata jen meči o oštěpy. Problém nebude s malými lebridami ale s jejich vůdci. S těmi nedokázali bojovat už ani giganti. Nevěděla jsem ale jak by sme je mohli porazit. Deiron neměl žádné katapulty, nebo podobné válečné stroje. Chybělo mu cokoliv co by mohlo soupeřit s něčím tak velkým. Dlouho svou říši jen bránil. Mezi domy dokázal porazit i velké lebridy ale na otevřeném moři by se boj s nimi mohl rovnat jatkám. Nechtěla jsem ztrácet životy vojáků a riskovat tak prohru. Vzpomněla jsem si na svůj neúspěch v říši kentaturů. Prohrála jsem a musela jsem uznat svou slabost. To se již nikdy nesmí stát. Rozloučila jsem se s králem a znovu šla do svého pokoje. Obávala jsem se další porážky více než jsem přiznávala i sama sobě. Nechtěla jsem být jako lidští králove. Bojovat celý život o moc a stále jí nemít. Vojáci mi věřily a na tom jsem postavila celou svou říši. Byla to malá utopie, která ale musela přetrvat. Proto bude bitva s lebridami něčím velkým. Nebude to jen hon na nebezpečná zvířata. Bohové sami sklopí svůj zrak. Vyšla jsem ven a procházela chodbou. Chtěla jsem najít ženu s kterou jsem se setkala v noci. Okolo mě prošlo několik stráží ale nikdo z nich mě nezastavil, nebo se nezeptal kam jdu. To znamenalo že se neblížím do zakázaných prostor ale pohybuji se v místech, kam měl přístup každý. Vyšla jsem do rozlehlého sálu plného žen. Nevěřila jsem tomu co jsem viděla. Jedna z nich přišla k němu a za ruku mě dotáhla doprostřed místnosti. Posadila jsem se na jeden z polštářů na zemi a zeptala se kde jsem. Dvě z žen se po sobě nechápavě podívali. Mysleli že jsem dalším přírustkem do králova harému. Zasmála jsem se, byla královnou upírů. Ženy ale zakroutily hlavou. Nikdo z dětí noci tu nebyl. Deiron si ale nevybíral podle národů. Měl tu lidské ženy ale i dívky z podmořského národa. Udivilo mě že se někteří lidé dostali až jsem. Společnice mi to vysvětlily. Král unášel barbarky. Dával jim dary, pokud mlčely. Zabil je ale pokud mlčení nedodrželi. Dokud se nestali jeho ženami mohli stále do svých domovů. Později se přidali do harému a žily zde. Barbaři od té doby ale vyprávěli četné historky o vodních démonech. Jen jsem seděla a přemýšlela o všem co jsem slyšela. Žádné takové historky jsem neslyšela ale vzpomněla jsem na šaty, které jsem našla v jednom z domů. Mohl to být dar z říše pod mořem. Později je ukážu králi a zeptám se ho na to. Život tady by mohl být zajímavý. Nevěděla jsem nic o zdejších zvycích. Nechtěla jsem se ale stát je jedno z žen Deirona. V dálce jsem náhle spatřila ženu, kterou jsem viděla u sítě bohů. Přišla jsem k ní sedla si. Zeptala jsem na noc kdy jsme se viděli. Na to kdo králi prozradil že jsem viděla pramen. Žena mi prozradila že v místnosti nebyl sama. Více mi k tomu ale neřekla. Poznala jsem že mi ani více říct nechce. Vstala jsem a vyšla ze sálu. Něco jsem tušila ale nechtěla jsem se o tom přesvědčovat. Prošla jsem chodbami zpět do svého pokoje. Lehla si na postel a přemýšlela o svém životě. Musela jsem uklidnit všechny myšlenky, které jsem měla. Po chvíly mě ale vyrušilo zaklepání na dveře. Otevřela jsem a uviděla jednoho ze strážných. Měl mě přivést ke králi. Šla jsem s ním do trúního sálu. Král seděl na stejném místě jako předtím, jako by se od té doby ani nehnul. Sedla jsem si proti němu a čekala. Musel být nějaký důvod proč si mě nechal zavolat. Věděl o ojí návštěvě ve svém herému. Řekl mi ale jen abych tam už nechodila. Kývla jsem hlavou a více k tomu neřekla. Deiron chtěl mluvit dále ale přerušil nás otřes země. Rychle jsme vstaly ze svých míst a probíhali chodbami. Ze stěn se sypal prach. Proběhli jsme bránou a já viděla první lebridu v životě. Stvoření vypadalo jako gigantická ryba. Ploutve ale byli menší. Šupiny stvoření byli černé. Žluté oči sledovali pobíhající vojáky. Zvíře narazilo od kopule nad palácem. Neudělalo velké škody ale cítila jsem otřesy paláce. Nebude trvat dlouho a začnou padat první části budovy. Bojovníci házeli oštěpy ale zvíře bylo příliš velké. Okolo nás se objevily první upíři. V rukou drželi luky a vystřelily první šípy. Některé zasáhli netvora do očí. Lebrida odplaval od kupole ale nikdo nevěřil tomu že svou snahu vzdala. Deiron mi řekl že jde o jednu ze starších. Nevěděl ale proč zaútočila sama. Nečekala jsem na jeho další slova a procházela kolem paláce abych zahlédla protivníka. Viděla jsem další bestie, byli menší. Vojáci krále se objevily i ve vodě. Blížily se s oštěpy a chtěli zabít menší jedince. Vzala jsem meč a prošla stěnou. Viděla jsem jak jí šípy upírů bez problémů prošli. Pohltila mě voda. Cítila jsem známý tlak na těle, byla jsem příliš hluboko pod vodou. Nějaký čas to ale musím vydržet. Popadla jsem meč a probodla první lebridu. Vojáci okolo mě začali útočit. Netvor, který nepřátele vedl se blížil ke mně. Uhnula jsem jeho útoku a zabodla mu čepel do oka. Meč projel okem a zastavil se až hluboko v rybí hlavě. Zvíře sebou škublo a vytrhlo mi zbraň z rukou. Popadla jsem dýku a sledovala lebridu jak krouží okolo mě i s mečem v hlavě. Ve vodě bylo vidět i pramínky krve. Pomalu umírala, stačilo jen abych počkala na její poslední vydechnutí. Vojáci okolo mě bojovali s menšími monstry. Nevšímala jsem se jich. Moje kořist plula přímo přede mnou. Bodla jsem dýkou ale čepel jen sklouzla po pevném pancíři s šupin. Musela jsem získat zpět svůj meč. Jediné čepel titánu mohla tohle zvířat zabít. Pevné šupiny se tvrdostí vyrovnali těm dračím. Bojovníci krále připluly blíže ke mně. Chtěli mě pomoci ale já je o to nežádala. Připlula jsem blíž k lebridě ale stačila jsem jen uhýbat jejím zubům. Vytrhla jsem jednomu z vojáků oštěp a mrštila ho po svém protivníkovi. Zasáhla jsem šupiny. Nezpůsobila jsem ale hlubokou ránu. Přesně jak jsem čekala. Netvor plul dál okolo nás a čekal na svou příležitost. Zničehonic trhl hlavou a rozcupoval jednoho z vojáků. Viděla jsem krev která se ihned smísila s vodou. Připlavala jsem blíže a povedlo se mi vytáhnout můj meč. Získala jsem zpět svou zbraň. Sekla jsem po lebridě. Můj pohled zakryli chuchvalce krve. Znovu jsem naslepo udeřila. Plavala jsem dál, abych se nestala obětí zubů bestie. Viděla jsem jak stále plave vodou. Jedno z očí bylo zarudlé. Povedlo se mi jí téměř oslepit. Věděla jsem co musím udělat. Připlavala jsem blíže a probodla znovu oko lebridy. Meč pronikl otevřenou ránou dál do hlavy zvířete. Tělo znehybnělo. Ze žlutých očí zmizely poslední známky lesku. Nechala jsem tělo svému osudu a plavala zpět ke kopuli. Prošla jsem a postavila se přímo před krále. Usmíval se, na vlastní oči viděl můj způsob boje. Sama jsem zabila obávaného protivníka. Společně jsem se vracely do jeho paláce. Museli jsem naplánovat tažení proti lebridám.

11. Zvláštní spojenec

27. března 2018 v 11:05 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Urgol hleděl na pobřeží. Spolu s Lesinem se ztráceli v krajině před sebou. Kentauři je poslali jako své posli do země, kterou ani jeden z nich neznal. Řekli že budou mít brzy upírku v patách. Goblin i skřet se jí ale chtěli pomstít za vše co jim způsobila. Slíbila jeho národu vlastní říši. Všechny jejich nároky ale odmítla a vyhnala je. Našli si místo k životu. Po boku barbarů a kentaurů. Ti jim slíbily pomstu. Proto oba souhlasily a stali se jen sluhy. Do doby než zabijí Aliu a vrátí se na své místo. Lesin většinu cesty nemluvil. Sžírala ho myšlenka na pomstu. Zatím ale nemohl nic dělat. Kdysi vlastnil dům, sluhy i vojáky. Mohl si založit vlastní malou říši a o nikoho se nezajímat. Místo toho se rozhodl pomoci svému národu. Kde teď všichni byli? Sloužily upírce a jejich bývalí velitelé je nezajímali. Báli se dětí noci a proto jim sloužily. Byli jako psi, kteří běhají za kostmi, které jim háže jejich pán. Ničím jiným nebyli. Brzy ale jejich potupa skončí. Opět se stanou hrdou rasou, která bude mít moc. Barbaři jim pomohou na této cestě. Vítězství ale bylo zatím daleko. Goblin i skřet stáli na pobřeží nové země. Barbaři jí nijak neříkali. Nevěděli o těchto končinách nic. Jejich říše končila u moře. Co bylo za ním je nezajímalo. Do doby než se vynořil Chrám Moci. Od té chvíle jako by se všechny národy stali součástí nějaké velké války. Urgolovi se zdálo jako by na všechno dolehlo šílenství. Králové a královny všech ras jsem mířily. Moc mohl vlastnit jen jeden. Proto by spojenectví nemělo smysl. Lesin ukázal na cestu, která vedla dál od pobřeží. Více udělat nemusel. Vyšli po malé stezce a začali stoupat do kopců. Ty jim kryli výhled na to co je dál. Brzy se dostali do malého údolíčka. Ve vysoké trávě se tu páslo nějaké podivné zvíře. Nejvíce to bylo podobné koni ale mělo to ocas jako osel a černo bíle pruhovanou srst. Bohové museli mít nějaký zvláštní den, když něco takového tvořily. Zvíře se otočilo k Lesinovi a upřelo na něj rudé oči. Ty jediné působily lidsky. Po té se rozeběhlo přímo k nim. Až teď si skřet všiml rohu, který mělo stvoření na hlavě. Zvíře zafrkalo a zaútočilo. Urgol rychle popadl meč a ťal po koňské hlavě. Stvoření se ale jeho ráně vyhnulo. Nakoplo ho do slabin a uhnulo. Pohybovalo se velice rychle. Lesin popadl malou dýku a zabodl jí zvířeti do břicha. Bestie se skácela k zemi. Skřet i Goblin zůstali stát a prohlíželi si bytost před sebou. Co to vlastně bylo? Ani jeden z nich o takovém stvoření nikdy neslyšel. Vyrazily dále do malého údolí. Sledovali krajinu a čekali na další takové zvíře. Zatím ale nikde nic neviděli. Ve vysoké trávě se ale mohlo skrýt cokoliv. Na konci kopců našli cestu do první vesnice. Domy v dáli nebyli ničím chráněné. Nikdo nebylo vidět ani žádné stráže, nebo hradby. Zdejší země museli být nejspíše klidným místem. Kde jste málokdy narazily na skřeta nebo jinou bestii. Urgol i Lesin šli blíže k prvním domům. Před sebou viděli prvního obyvatele domů. Stvoření bylo podobné člověku ale mělo hnědou kůži. Obličej byl lidský, až na nos, který připomínal hada. Muž pohlédl jejich směr a udělal k nim několik kroků. Po té jim pokynul aby přišli blíž. Choval se podivně. Stále se rozhlížel jako by očekával útok, nějakého nepřítel. Nikde ale nikdo nebyl. Urgol šel k němu a podal mu ruku Muž se představil jako Lotin. Nepatřil mezi bojovníky ale mezi zemědělce. Poslední několik dní se tu zdržovala smečka dravců. Proto nikdo příliš nevycházel ven. Lesin si oddychl. Čekal něco horšího, než jen divokou zvěř. Při plavbě sem viděli i mořské hady. Obrovská stvoření, která dokázala potopit i celou loď. Lotin je dovedl do malého domku, kde seděla nějaká žena. Muž ji představil jako Argu. Všichni si sedli k malému stolu. Oba vesničané po té vyprávěli o své zemi. Nevěděli nic o Urgolovi ani o Lesinovi. Poznali jediné, oba přišly z daleka. Proto si dovolily stěžovat na krále Nurana a jeho lidi. Příliš špatně chránily obyvatele proti dravcům z kopců. Ti lovily stále blíže lidským obydlím a stále častěji se jejich kořistí stávali i malé děti. Nikdo už nevycházel na pole. Proto jejich úroda sesychala v zemi. Hrozil hladomor ale to jakoby krále nezajímala. Urgol je poslouchal, nebo se o to snažil. Později ale jejich řeč nevnímal. Nezajímalo ho vyprávění o úrodě, nebo králi, kterého nikdy neviděl. Lesin ale brzy jejich vyprávění sám přerušil a zeptal se na Chrám Moci. Lotin ale zavrtěl hlavou. Nevěděli nic o žádném chrámu. V kopcích byli nějaké rozvaliny, ale nic víc. Urgol se zvedl k odchodu. Museli jít co nejdříve dál a najít chrám sami. Nemělo cenu, aby tu dále byli. Goblin seskočil ze židle a vyšel ven. Krajina okolo obou bestií byla stále neznámá. Oba prošli po cestě okolo vesnice a pokračovali dále do říše, kterou neznali. Věděli jen přibližně, kde stojí Chrám Moci. Nikdo jim ale nevyprávěl o bytostech, které tu žijí. Na to neměli kentauři čas. Alia byla nade všemi, jako zlo, které nikdy nespí. Každý se obával její rostoucí moci, ale stále s tím nikdo nic neudělal. Lesin popadl malí klacík a lámal ho v rukou. Potřeboval se nějak zabavit. Kopce po kterých procházeli nebyli ničím zajímavé. Tráva byla stále stejná a nikde ani nebylo vidět nic živého. Celý den kráčeli po stále stejné cestě. V podvečer ale domnělý klid přerušilo další zvláštní stvoření. Vyletělo do nebes přímo z vysoké trávy před Urgolem. Bylo vysoké jako člověk ale skřet i goblin si ho všimly až na poslední chvíli. Zelená kůže se ztrácela mezi stébly trávy. Maskování, které pomáhala zvířeti. Nejvíce to připomínalo velikou vážku. Tvor si ale obou cestovatelů dále nevšímal. Urgol skryl meč, který rychle vytáhl, kdyby se musel bránit. Zvíře se ale ztratilo za horizontem. Lesin sebral kámen a hodil ho před sebe, nic dalšího ale už nevzlétlo. Bohové opravdu stvořily mnohá stvoření u kterých jste mohli čekat cokoliv. Šli dál po cestě, která se klikatila mezi menšími i věčími kopci. Neviděli žádnou vesnici. Jen na jednom místě, našli ohniště a několik kusů dřeva. Nuran byl jako král špatný. Podle slov vesničanů a podle dravců, kteří tu žily. Urgol by ho mohl nahradit. Napadlo ho to při pohledu na kopce. Zdejší obyvatelé ale byli jiní než skřeti nebo upíři. Neposlouchali by skřeta, jen kvůli tomu že jim předtím zabil krále. Lesin je vedle oba dále do srdce podivné země kde se ocitly. Čím více se ztráceli v nové zemi, tím také více litovali cesty, se kterou souhlasily. Brzy před sebou měli první pevnost národa za mořem. Kameny byli navršené tak aby tvořily umělou, z které vyrůstali čtyři věže. Nikdy nic takového neviděli. Stráže drželi v rukou dlouhé oštěpy. Sledovali cestu po které se k nim blížila podivná dvojice. Skřet a goblin nebyli ani tady častým jeden. Urgol se ujal vedení a uklonil se před hradbami. Jeden z vojáků bránu otevřel a gestem je pozval dovnitř. Nechal jim volnou cestu a tak měli dost času aby si prohlédli budovy okolo. Všechny domy byli jednopatrové ale postavené lépe než lidské. Na rozdíl od první vesnice, zde přecházeli vojáci a dohlíželi na bezpečí obyvatel. Lesin prošel do hostince a otevřel černé dveře. Okamžitě k nim dolehl zpěv a křik opilců. Jeden z nich se vysoukal dveřmi na prašnou cestu a skácel se na zem. Urgol ho bez jediného pohledu překročil a vyšel do malé místnosti před sebou. Hostinská jim ukázala na volný stůl. Téměř ihned přinesla dva poháry plné nějaké modré tekutiny. Skřet ani goblin nic takového neviděli ale nechtěli urazit zdejší obyvatele. Proto se podivného nápoje napily.Žena se sedla k nim a ihned se začala vyptávat. Lesin neváhal a zeptal se Chrám, který byl blízko vesnice. Bohužel i teď dostal zápornou odpověď. O žádných stavbách ani rozvalinách nevěděla. To znamenalo další cestu do neznámé říše. Kentauři věděli jak těžké je Chrám najít. Proto nejspíše poslali je ,a ne někoho z jejich vojáků. Urgol pomalu začínal toužit po nějakém člověku, na kterém by se mohl vybít. Byl bojovník, ne poslíček. Čekal tu krajinu plnou nepřátel. Ne jen ploužení se po kopcích. To nebylo nic pro něj. Nejspíše se vytratí a nechá vše na Lesinovi. Vybavila se mu ale Alia. Měl by být snad stejný jako ona? Zradit svého společníka a nechat ho tu? To neudělá, bude něčím lepším než upíři. Za nedlouho oba dva opět vyšli na cestu. Další míle kdy budou následovat se slepou důvěrou pokyny o od barbarů. Bohové s nimi měli opravdu zvláštní úmysly. Znovu procházeli vysokou trávou. Urgol i Lesin stále hleděli do krajiny a čekali na jakékoliv nebezpečí. Potkat mohli opravdu cokoli. Za nedlouho se o tom přesvědčily. Na planině se popásalo několik tvorů podobných koním. Skřet viděl jejich dlouhé rohy. Nebyli to ale stejná tvorové jako pruhované zvíře, které již potkali. Toto bylo podobné jelenům. Zvířata vypadala klidně ale to nic neznamenalo. Goblin vzal malý kámen a hodil do směrem k zvířatům. Ta se okamžitě rozběhla, přímo na dvojici před nimi. Lesin i Urgol se dali na rychlý útěk. Viděli ale že je pozdě. Kopytům zvířat se nevyhnout. Jakoby už cítila rohy, které se jim zařezávají do zad. Zvířata je ale míjela a běžela stále dál. Oba zůstali stát uprostřed prchajícího stáda. Opravdu přežily? Co se vlastně stalo? Zvířata nejspíše vylekal hozený kámen. Skřeta a goblina by si jinak nevšimly. Urgol chtěl získat ztracený klid. Vrhl na Lesina vzteklý pohled a šel do čela jejich malé skupinky. Celý zmatek si mohli ušetřit. Na cestě byli stopy kopyt a nějakého dalšího zvířete. Mohutné tlapy mířily po jedné z cest. Skřet ho odhadoval na niší váhu než s jakou se bořil do země. To mohlo znamenat jezdce. Zvíře mířilo stále po cestě, nikdy nesešlo do trávy. To Urgolovu domněnku jen potvrzovalo. Skřet i goblin se vypravily po stopách, bohové jim ukázali směr. Nebo si to myslely. Stopy se na rozcestí vydali po cestě, která vedle do kopců. Druhá cesta nejspíše vedle k nějaké další vesnici. Lesin zkoumal další otisky tlap. Zvíře muselo zrychlit. Za nedlouho uviděli zvíře, které hledali. Obrovský ještěru podobný tvor stál na planině a jako by čekal. Od mohutné tlamy vedl řetěz, který se ztrácel ve vysoké trávě. Netvor kráčel po zadních. Přední tlapy měl zakrnělé. Neustále otáčel hlavou a sledoval krajinu kolem sebe. Urgol se začal plížit blíž. Nikdy nic takového neviděl. V této zemi opravdu žila podivná zvířata.

Lesin chtěl zůstat na místě ale skřet šel dál. Nikde nebylo vidět žádného jezdce ale řetěz dokazoval přítomnost někoho dalšího. Urgol vytáhl meč a vyběhl ze svého úkrytu. Z trávy vstalo další stvoření. Nejvíce připomínal skřeta, až na šupiny, které byli na celém těle neznámého. Válečník měl opasek s dvěma meči. Zvíře na kterém předtím jel vydalo ohlušující řev. Nejspíše chtěl zabít nově příchozí ale jeho pán ho zadržel. Bojovník přešel ke skřetu a goblinovi. Uklonil se a představil se jako Kragos, bojovník Ragnosu. Urgol to místo neznal. Pohlédl na goblina, který se také tvářil zmateně. Bojovník si znovu sedl do trávy. Zvíře, na kterém přijel, se svalilo do trávy. Lesin si sedl co nejdál od netvora. Stále se k němu ale otáčel. Urgol se začal vyptávat Kragos. Válečník znal několik ruin. Věděl ale přesně kde je Chrám Moci. Jeho předci byli jeho strážci ale už po několik generací k němu nikdo nechodil. Téměř se zapomělo na důvod, proč byl postaven. Bojovník vstal a písknul. Obrovské zvíře se zvedlo ale zůstalo přikrčené. Kragos vyšplhal do sedla a až po té se netvor vztyčil v plné výšce. Všichni tři se vypravily výše do kopců. Lesina napadla zvláštní myšlenka. Neznámý se ani neptal proč Chrám hledají. Opatrně vytáhl malý medailon. Brzy budou u cíle. Skončí svou výpravu a po té příjde čas kdy se skřeti vrátí ke svému dřívějšímu postavení. Do té doby zbývalo už jen několik dní. Goblin si vzpomněl na cestu přes moře. Nejraději by na to zapomněla ale bohové mu obrazy rádi vracely do mysli. Mořští hadi a obrovské ryby byli jen jednou z mnoha věcí, které viděli. Vzpomněl si na mořské panny. Lákali každého mu do své blízkosti. Pravilo se o nich, že jsou to mocné čarodějky. Mnoho námořníků utopily a stáhli do své říše na dně moře. Do této doby je měl Lesin jen za pohádky pro děti. Poslední putování ho ale přimělo uvěřit i v tyto bytosti. Kragos je vedl po široké cestě stále výš. Po dvou dnech ale začala cesta opět klesat. Byli na začátku obrovské rokle, jejíž dno se ztrácelo v mlze. Někde tam musí být Chrám Moci. Na druhé straně se něco pohybovalo. Goblin ale jen zakroutil hlavou. Nejspíše se mu jen něco zdálo. Kráčeli beze spánku už mnoho dní. Urgol vypadal sám unaveně. Stále se ale snažil udržet rychlost z mohutným zvířetem. Během dalších tří dnů dorazily k prvním místům zahaleným mlhou. Z hora to vypadalo neprostupněji, než nyní. Mezi kousky mlhy byli vidět části chrámu. Kargos sesedl ze zvířete a dále šel po svých. Urgol šel hned za ním ale viděl jen kousky jeho zad. Cáry mlhy vše halily do nepřehlednutelné změti. Skřet viděl obrovskou siluetu ještěra. Vedle něj malou postavu, jezdce. Vpravo jako by se něco mihlo. Těsně vedle obrovského zvířete. Nejspíše se mu to ale jen zdálo. Cesta pokračovala stále směrem k chrámu. Pomalu v mlze vyrůstali obrysy celé stavby. Lesin o něco zakopl a zmizel v mlze. Později stal, v rukou držel malou dýku. Na jílci byl vzor listů. Dryády jsem dorazily jako první. Goblin ještě stačil o svém objevu říci Urgolovi. Než se vedle něj oběvila první bojovnice. Žena tu vypadala cize, jako by jsem nepatřila. Pozvedla zbraň a chtěla nepřítele připravit o hlavu. Malý goblin ale dokázal že se může skrýt i tady. Zmizel v mlze. Kargos vytasil své dva meče a začal bojovat s dryádou. Urgol nakopl ženu do zad. Druhý bojovník sekl meči a na zem vystříkla sprška krve a střev. Nad hlavami bojovníků se ozval řev. Někdo napadl obrovského ještěra. Lesin popadl malou dýku a zabodl jí do nohy další dryádě, byli jich tu stovky. Jak se mohli dostat až jsem? Byli téměř u cíle ale s touto přesilou nemůžou vést rovnocený boj. Bojovnice jako by byli najednou všude. Vynořily se z mlhy jako přízraky dávno poražených válečníků. Urgol popadla meč a zaútočil na dryádu, která se objevila vedle něj. Žena se ale jeho ráně vyhnula a udeřila vlastní zbraní. Po svém nepořadeném útoku, kterému se skřet vyhnul. Zmizela bojovnice opět v mlze okolo nich. Nikdo nevěděl kde válečnice zmizela, ani kde se opět objeví. Lesin se míhal po bojišti a malou dýkou bodal nepřátelé do nohy. Nejednou měl se svým podivným způsobem boje úspěch. Bojovnice z lesů ale útočily zejména na Kragose. Obří bojovník se chtěl dostat blíže k chrámu a získat aspon minimum bezpečí. Na otevřeném bojišti se bránil spíše špatně, než správně. Obrovské zvíře na kterém dříve jel se ohánělo ocasem a vlastní tlamou plnou zubů. Přední tlapy nechával u těla. Urgol se díval jak je má přitažené k tělu. Lesin se dostal až ke vchodu do chrámu. Myslel že narazí na zamčenou bránu. Průchod byl ale volný. Kragos svým mečem zabil další dryádu a po té rychle vběhl do tmavé chodby. Urgol doběhl hned za ním. Po té obrovský ještěr zatarasil cestu vlastním tělem. Bránil svého pána, který mezitím zmizel v chodbě. Kragos běžel stále dál. Jeho kroky skončily před neprostupnou zdí. Proto byli nejspíše otevřené, byla to jen past. Dryády zatím bojovali s obřím tvorem. Celý boj ukončil až dopad tvora na tvrdou zem. Lesní bojovnice jej zabily svými oštěpy. Obrovský bojovník chtěl své společníka pomstít ale Urgol ho zadržel. Lesin vytáhl dýku a připravoval se na další boj. Nikdo ale do chodby nepřišel. Dryády se o ně přestali zajímat. Vše bylo čím dál tím podivnější. Goblin začal pravicí přejíždět přes stěny chrámu. Nikde ale nenašel žádný východ. Neměli jak pokračovat dál. Nechtěli ale ani vycházet ven. Kdo a proč vytvořil slepou chodbu? Byl to snad jen žert nějakého stavitele? Nebo šlo o past. Ani jeden z tří bojovníků nechtěl vyjít ven. Z planiny se ozývali zvuky nějakého boje, byli ale v dálce. Přijel snad další národ aby se zkusil zmocnit nezměrné moci? Urgol vytasil meč a čekal na další protivníky. Nikdo ale nepřišel. Mlha se pomalu začínala plazit i do otevřené chodby. Jako by přízrak přicházel znovu zničit nepřátele bohů. Nic se ale nestalo. Zvuky bitvy postupně odumírali, až se opět krajinou rozlehlo ticho. Narušené jen dechem válečníků. Kragos vyšel ven aby si prohlédl mrtvolu svého zvířecího společníka. Na těle mrtvého ještěra ale něco nesedělo. Našel stopy tesáků. Maso někdo odtrhával od kostí. To by dryády nedělali. Rány po oštěpech a šípech by vypadali jinak. Obrovské zvíře napadlo i něco jiného. Dravec, který tu obcházel. Byl boj, který slyšeli jeho útok na lesní bojovnice. Lesin vyšel také ven, aby si prohlédl zvíře před sebou. Nikdo ale nic neviděl. Urgol vyšel jako poslední. Selhání svojí odvahy se snažil skrýt. Tím že vyšel dále do mlhy. Malý goblin se musel ušklíbnout. Válečník se snažil být za každou cenu ten nejsilnější. Patřilo to k životu jeho národa. Dříve to byli válečníci bez domova, až později začali tvořit vlastní pevnosti a říše. Během krátké doby se stali vládnoucí rasou. Démoni je ale otročily, až se z nich stali jen sluhové. Jen několik z nich si zachovalo vlastní svobodu. Upírka Alia ale zotročila i svobodné skřety. Nyní nestála žádná města skřetího národa. Kragos nakopl mrtvolu ještěra a zašel zpět do chodby chrámu. Lesin ale měl jiné cíle, chtěl najít opravdový vchod do celého paláce. Ne jen slepou chodbu, kde se skryjí před nepřáteli. Neměli žádný plán. Měli jen klíč donést do chrámu a dát jej na správné místo. Zastavily se jen několik kroků před ukončením své cesty. Urgol ani Kragos se ale nesnažily putování dokončit. Cizí bojovník žádné poslání neměl. Skřet by měl bojovat za svobodu svého národa. Chtěl se stát velkým králem ale znal jen boj. Malý goblin se plížil podél zdí. Nikde necítil žádného nepřítele. V mlze se ale mohlo skrývat cokoliv. Obával se bestií, které tu mohli žít. Bohové nenechali svojí moc bez ochrany. Musí tu být nějaká obraná opatření. Nikdo je ale neznal. Kentauři jim nic neřekli. Barbaři o jakoukoliv magii neměli zájem. Jejich životem byl jen boj. Nesnažily se něco vymyslet. Jen vylepšovali vlastní zbraně. Pokud by se nesetkali s bojovnými kentaury, byli by stále jen polovičními divochy. Lesin byl ale rád za to, že se mezi sebou dohodli. Jejich síla pomůže nové skřetí říši. Goblin vyšel ze skrytu zdí na malé nádvoří. Viděl něco, co by mohlo být branou. Mohutná křídla se ale z poloviny ztrácela v mlze. Opatrně položil ruku na studený kámen a zatlačil. Uslyšel nějaké podivné zvuky a po té se průchod otevřel. Před ním byla chodba z černého kamene. Nikde nebylo ani zrnko prachu. Lesin si nejdříve představoval opuštěnou zatuchlou stavbu. Tohle ale vypadalo úplně jinak. Někdo tu musel být a vše udržovat. Goblinovi kroky se rozléhali chodbou. Nikde nehořel žádný oheň, bylo tu ale zvláštní světlo. Jako by jsem slunce svítilo nějakými okny. Nikde ale žádná nebyla. Chrám moci byl opravdu zvláštním místem.

10. Přízeň bohů

27. března 2018 v 11:02 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Gara s Evou přecházela po planinách bývalé skřetí říše a hledali cestu k upírce. Nečekali že se přes temné město dostanou tak rychle. Obě patřily k rasám, které se v říši nacházeli. Proto je každý považoval za vojáky Alii. Dokonce jim i vysvětlily kde upírku hledat. V takovou přízeň bohů ani nedoufala. Rychle vyšli zadní bránou a vydali se na cestu po planinách. Byli to jen míle trávy a holé země. Nikde jste nemohli narazit na nic, co by krajinu vytrhlo s její jednotvárnosti. Obě ženy toto území ale museli přejít, aby našli upírku. Nebyla žádná jiná cesty, kterou by mohli použít. Eva zničehonic ukázala směrem na jih. Jejich směrem se blížil nějaký jezdec. Už z dálky bylo vidět jeho bílou zbroj. Gara se přikrčila v trávě a odplížila se dál od upírky. Ta zůstala stát na místě a čekala. Cizinec přijel až k ní, neřekl ale nic. Jen jí sledoval a čekal. Eva se usmála a představila se. Poznala ale koho má před sebou. Jednoho z vojáků již mrtvého krále Lambraxe. Z úkrytu se vymrštila Gara a smetla cizince z jeho koně. I ona poznala koho mají před sebou. Voják vytasil meč a a stoupl si proti vlkodlakovi. Upírka vytasila dýku a rychle jej bodla do paže. Muž se k ní otočil, což byla jeho poslední chyba. Gara mu prokousla hlavu. Torzo zůstalo stát několik okamžiků na místě, jako by se jen neochotně smiřovalo se smrtí. Po té spadlo s tupým úderem na zem. Eva těžce oddechovala. Hleděla na mrtvolu před sebou. Po té se zahleděla na jeho zbroj. Zde neměl co dělat. Bílí rytíři byli poraženi a tato země by jim přinesla smrt. Alia by zabila každého z nich. Hned jak by jí přišel do cesty. Bojovníci museli mít něco v plánu. Nejspíše se nesmířili se zničením jejich říše. To ale nebyla její starost, ani Gary. Obě ženy vyšli na cestu k pobřeží. Dále se o jezdci nebavily. Museli najít upírku a získat místo v předivu života. To bylo jejich jediným cílem. Nic jiného nemělo smysl. Za několik dní měli moře na dohled. Jen několik kroků je dělilo od toho aby viděli královnu upírů. Alia se postupem času stala jednou z nejmocnějších vládkyň. V legendách Aganty bylo jen málo vládnoucích, kteří byli stejně mocní jako ona. Brzy se svou silou vyrovná i bohům.

9. Kentauři a lodě

27. března 2018 v 11:01 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Nastal další den. Čekala jsem na slova barbarů, jako by jsme byli sobě rovní. Zpráva přišla za dva dny. Brány pevnosti se znovu otevřeli a směrem k nám vyjel jen jediný kentaur. V rukou držel pergamen, který chtěl jen mě. Ulric v něm sepsal odpověď svého krále. Cesta k pobřeží byla volná. Půjčí nám ale jedinou loď. Malé plavidlo na které se vejde jen šest lidí. Zbytek lodí zůstane v přístavech. Roztrhala jsem pergamen a hodila ho kentaurovi k nohám. Bojovník vytáhl meč a postavil se na zadní nohy. Vytasila jsem svou vlastní zbraň a bodla. Kentaur mě zkusil kopnout ale byla jsem na něj příliš rychlý. Čepel mu probodla trup a srdce. Tímto válka s barbary pokračovala. Poslední možnost že by jsme se domluvily ležela přede mnou v prachu. Vydala jsem poslední rozkazy. Dobudeme pevnost, která byla před námi a po té potáhneme dál k pobřeží. Upíři nahnali vojáky na planinu, byli jsme připraveni zaútočit. Skřeti popadli svoje meče a zařadily se mezi bojovníky. Zatím se neukázal další z nich. Co by spochybňoval moje plány. Proto se druhý pokus o dobití pevnosti nesl ve víře v náš úspěch. První řady bojovníků přešli k polorozbořeným hradbám. Obránci nás zasypali šípy. Jedna ze střel se mi zabodla do nohy. Vytáhla jsem hrot a hodila ho na zem. Něco takového mi nemohlo ublížit. Barbaři se ale na náš druhý útok připravily. Vyjeli proti nám na koních a sráželi na zem každého vojáka, který jim v čas neuhnul z cesty. Popadla jsem meč a zabila barbara, který přijel moc blízko. Můj bojový vlk neváhal a sám vyhledával cíli, které bych mohla zabít. Brzy jsme získali převahu nad svými protivníky a tlačily je dále do pevnosti. Nikde jsme neviděli žádné pasti, ani další pokusy o oklamání našeho vojska. Nejspíše vše vyplýtvali při prvním útoku. Kentauři si mohutnými pažemi dělali místo mezi barbary a připravovali se na střelbu. Ukázala jsem k nim rukou a zakřičela. Slyšelo mě několik upírů a sami vystřelily na nepřátele. Někteří z nich padli na zem. Další si připravovali dlouhé černé luky. Jejich střely budou lepší, než ty naše. Vydala jsem nový rozkaz a čekala. Mezi našimi nepřáteli zavládl zmatek. Šípy je velmi rychle oloupily o jejich vlastní střelce. Démoni na svých křídlech přelétli nad domy a házeli po barbarech kusy střech. Sledovala jsem krev, která stékala po kamenité cestě. Kolik mrtvých ještě příjde? Odpověď jsem již znala, nespočet. Tlačila jsem barbary až k další bráně. Někteří jí použily k útěku. Brzy jsme zvítězily, opět. Stoupla jsem si na hradby a sledovala prchající vojáky. Dobila jsem další území. Pohlédla jsem na zapadající slunce. Zanedlouho budu stejně mocná jako sami bohové. Sešla jsem zpět do ulic a se zvědavostí vstoupila do jednoho z domů. Obyvatelé tu žily chudě. Několik kusů nábytku a ošuntělý koberec. Postel byla již stará, i podle počítaní let upírů. Přešla jsem k jedné ze skříní a otevřela ji. Žila tu nějaká žena, viděla jsem černé šaty. Byli ušité z nějakého lehkého materiálu. Nehodily se do takové chýše. Ráda bych věděla, jak se barbarka k něčemu takovému dostala. Teď byla nejspíše mrtvá. Vzala jsem si šaty k sobě. Vyšla jsem ven a našla svého bojového vlka. Na sedlo jsem mu přivázala malý pytel, kam jsem skryla svou kořist. Upíři okolo mě čekali na další rozkazy. Co nejdříve vyrazíme hlouběji do říše. Nechtěla jsem bojovat s barbary i když touha po tom, ve mně stále více sílila. Nejraději bych zničila jejich hlavní město. Srdce jejich říše. Na to ale nebyl čas. Povolala jsem k sobě čaroděje a pohlédla na mapu, kterou vezl sebou. Viděla jsem posli kentaurů, byli čím dál více v říši za mořem. Ty končiny jsem neznala a nevěděla jsem co tam na nás čeká. Kentauři vůbec nevěděli nic. Pohlédla jsem na muže vedle mě ale ani ten mi nedokázal nic říct. Žijí tam lidé, nebo nějaká jiná rasa? Nasedla jsem na svého bojového vlka. Pobřeží nemohlo být daleko. Cítila jsem moře, ke kterému jsme se rychle blížily.

Jeli jsem stále stejným směrem. Celá armáda a vyhnula jako by se obří had blížil ke své kořisti. Vždy připraven zaůtočit a zadusit svou kořist. Po mé pravici jel kouzelník a stále se díval na mapu se zakreslenými medailony. Nečekala jsem že by se něco změnilo a proto jsem ho nevyrušovala. Nejspíše zkoušel mapu nějak změnit. Viděla jsem jak po ní přejíždí pravou rukou. Necítila jsem ale žádnou magii. Moje armáda pokračovala bez jakéhokoliv přerušení v cestě k pobřeží. Doufali jsme že tam najdeme dost lodí, abychom přepluli do země za mořem. Během několika dní jsme ucítily ve vzduchu sůl. Moře bylo již blízko. Stále se nám nepostavil nikdo do cesty. Obávala jsem se toho. Co najdeme v přístavech. Nevěřila jsem že by se barbaři a kentauři tak rychle vzdali. Moje obavy se ukázali jako prvadivé, když jsme přijeli na dohled přístavům. Tisíce vojáků tu stáli a čekali na naše další kroky. Viděla jsem celé pluky vojáků. Nešlo už o několik stráží, jako v malé pevnosti. Zde jsme narazily na armádu, připravenou bránit svou říši. Viděla jsem kentaury s luky, které byli velké jako oni sami. Barbary s kyji a meči. K mému vojsku ale vyšla jen jedna jediná kentaurka. Sněhobílou srstí připomínala jednorožce. Její bílé vlasy povlávali ve větru. Ve její tváři jsem neviděla ani stopu strachu. V rukou neměla zbraň. Zastavila jen několik kroků ode mě. Představila se jako Oriana, vyjednávačka svého lidu. Podivila jsem se nad její odvahou. Zabila jsem už několik poslů a proto bylo velkým riskem. Přijít ke mně z dalším vyjednáváním. Přemohla jsem touhu zabít ji. Nevěděla jsem ale proč. Ušetřila bych si tím čas plný hovoru, který stejně k ničemu nepovede. Žena mě ale donutila právě k tomu, čemu jsem se chtěla vyhnout. Řekla jsem jí aby předala slova svého krále. Oriana se usmála. Král v zemi kentaurů se nevzdá. Velí tisícům vojáků. Všichni by raději zemřeli než aby nám dovolily projít do země za mořem. Zasmála jsem se. Tohle nebylo žádné vyjednávání, jen pokus o zastrašení. Žena ale mluvila dál. Její lid mi dává poslední šanci na návrat do své říše. Po té zahájí útok. Opět jsem se jen zasmála a dala rozkaz. Dva z upírů vystřelily po Orianě. Ta se oběma ranám vyhnula a rozběhla se zpět k vojsku. Udivila mě její rychlost, to ale nic neznamenalo. Vyšli jsem do další bitvy. Barbaři se ze zbytečným křikem rozeběhli naším směrem. Děti noci vystřelily první šípy a rozeseli smrt do pole nepřátel. Viděla jsem těla, která spadla a zabránila vojákům za nimi aby pokračovali dál. Bojovníci se zastavovali, nebo zpomalovali. To byla chvíle kdy do boje přišli upíři a vlkodlaci. Strhávali muže na zem a roztrhali je na kusy. Pobídla jsem svého bojového vlka a vytasila meč. Jedinou ranou jsem zabila jednoho z kentaurů. Démoni přeletěli k prvním řadám nepřátel a pobíjeli je. Barbaři se ale nevzdali. Měli mě ještě čím překvapit. Viděla jsem stoje, které stáli mezi budovami přístavu. Katapulty vystřelily první střely mezi řady skřetů a upírů. Pozabíjeli jich desítky. Neměli jsme nic čím by jsme jim mohli jejich úder odrazit. Rozjela jsem se k obsluhám katapultů. Narazila jsem ale jen na stádo kentaurů. Chtěli bránit přístav a katapulty. Zavolala jsem na několik démonů. Obrovští bojovníci se dali do boje s nepřáteli. Brzy jsem mohla projet dál mezi domy. Jedinou ranou jsem uťala hlavu jednomu z mužů. Zbytek obsluhy katapultu mi ale zabránil abych se dostala až k lanům, která jsem chtěla zničit. Stroj vrhl další kámen do řad mých vojáků. Zabila jsem další válečníka. Démoni bojovali s kentaury, kteří na mě chtěli zaútočit. Nemohla jsem po nikom chtít pomoc. Vrhla jsem svůj meč po katapultu. Zasáhla jsem provaz, který sloužil k natahování celého stroje. Povedlo se mi vyřadit jedno zařízení. Seskočila jsem ze sedla a nechala zvíře řádit mezi nepřáteli. Sama jsem vyskočila na jednu ze střech a po se dostala až ke své zbrani. Jeden z kentaurů meč zvedl a zvědavě si ho prohlížel. Seskočila jsem k němu a vykopla mu zbraň z rukou. Rychle jsem jí sebrala a bodla kentaura do hrudi. Byla jsem u svého cíle. Katapulty byli bez stráží, téměř. Démoni dobojovali svůj boj a přišli do další bitvy. Znovu jsem vyšplhala na střechu domu a dostávala se dál k lodím. Viděla jsem je jen jako stěžně a kusy plachet. Musela jsem ale vědět, kvůli čemu bojujeme s barbary. Běžela jsem dál a zanedlouho viděla lodě v celé své kráse. Barbaři se v jejich stavbě opravdu vyznali. Každý kousek byl ukázkou práce nějakého mistra. Brzy s nimi vyplujeme na naši cestu k moci. Seskočila jsem na širokou ulici, která vedla zpět na kraj přístaviště. Mečem jsem probodla vojáka, který nepozorně hleděl k bitvě a věřil že jemu smrt nehrozí. Jeho tělo se téměř hned skácelo k zemi. Krátký okamžik jsem hleděla na krev, která stékala do prachu. Krvavé pláně nosí svoje nové jméno opravdu právem. Odtrhla jsem pohled od rudé louže na cestě a šla jsem dál. Téměř na každém kroku jsem nacházela nepozorné bojovníky. Hnali se jako ovce k bráně, kde čekali hlavní nápor. Mohla jsem je zabít snadněji než skřeta beze zbraně. Sekala jsem je po nohou a po té jsem je nechala umírat v prachu. Musí pykat za svou nepozornost. Takový bojovník nemá na bojišti co dělat. Slyšela jsem zvuky bitvy. Blížily se k lodím. To znamenalo že má armáda vítězí. Vyskočila jsem na střechu domu a po ní jsem se dostávala blíže k bráně a k celému boji. Chtěla jsem vidět kde jsou mí upíři. Viděla jsem hordy barbarů. Ztráta kentaurů a katapultů je ale zasáhla. Neměli se jak bránit a jejich početní převaha se snižovala. Oriana lhala, když vyprávěla o jejich síle a naší porážce. Viděla jsem prchající válečníky. Důkaz toho že je vítězství na dosah. Seskočila jsem na cestu a sebrala ze země luk jednoho z mrtvých kentaurů. Napnula jsem tětivu a vystřelila. Šíp se zabodl do zad jednomu z prchajících mužů. Tak velký cíl jsem nemohla minout. Několik okamžiků jsem se bavila zabíjením barbarů, kteří se chtěli co nejrychleji dostat z bitvy. Zbabělci, kteří zradily vlastní lid. Nezasloužily si nic jiného smrt. Později jsem přešla blíž k zadnímu voji nepřátelské armády a pomáhala vlastním vojákům. Nemusela bych ale zvednou svou ruku už ani jednou. Vítězství bylo na dosah. Kentauři zaveleli k ústupu. Vzdali se další části své země. Muži se rozběhli směrem k dalšímu městu. Mohli jsme nyní vyplout, do země za mořem. Prošla jsem čele svojí armády do přístavu a hleděla na lodě. Někteří upíři je uměli ovládat. Proto zaujali vedoucí místa. Sama jsem zašla do jedné z kajut a povolala k sobě čaroděje. Znovu jsem hleděla na mapu. Zděsila jsem se, když jsem viděla polohu poslů. Byli přímo před Chrámem Moci. Jak dokázali něco takového? Udeřila jsem pěstí do stolu ale dokázala jsem jediné. Dřevěná deska se rozlomila na dvě části. Sedla jsem si a řekla čaroději aby odešel. Zatím jsem neprohrála. Stále jsem měla tři klíče k bráně moci. Cítila jsem jak se loď houpe. Okamžitě mě přepadl špatný pocit. Vypluli jsem z přístavu na volné moře, byla jsem teď odkázaná na něco, čemu jsem nerozuměla. Nikdy jsem nebyla na větší vodní ploše. V mé domovině byli jedině malé rybníky. Vyšla jsem ven a hleděla na vodní plochu. Upíři nesli toto putování dobře. Několik lidí ale stálo u okraje lodi a zvracela do vody. Mořská nemoc, něco co se dětem noci stát nemohlo. Skřeti se tvářily naštvaně. Věděla jsem proč. Jejich národ se nikdy nenaučil ovládat něco takového. Museli být napospas umění upírů. Zašla jsem opět do malé tmavé místnosti. S mocí bohů přetvořím celou Aganty. Celá země se promění v něco nového. Už žádné uvadající lidské vesnice. Stvořím něco nového. Sedla jsem si ke stolu a hleděla na praskliny na dřevěné desce. Jako bych viděla mapu mojí budoucí říše. Do místnosti vešel skřet. Nesl nějaký meč, který mi položil na stůl. Pohlédla jsem na zvláštní zbraň. Sjela jsem pohledem po skřetovi, který mi prozradil více o jeho původu. Na hladině moře plavala mrtvá dryáda. Zbraň patřila dříve jí. Muži tělo vytáhli. Nenašli na něm ale žádné zranění. Otáčela jsem meč v rukou. Dryáda se utopila. Nebylo v tom nic, u čeho bych musela ztrácet čas. Vyšla jsem na palubu a prohlédla si mrtvé tělo. Opravdu na něm nebylo nic zvláštního. Skopla jsem ho zpátky do vody a odešla. Několik dalších dní se nic nestalo. Seděla jsem stále v kajutě a nechala upíry aby navigovali celou armádu. Později mě napadlo, že jsem měla celý přístav zapálit. Nechali jsme tam několik lodí, které by mohli posloužit našim nepřátelům. Nyní jsem ale nemohla svou chybu napravit. Pluli jsme již po otevřeném moři. Upíři začali něco křičet. Vyběhla jsem ven a spatřila obrovského hada. Jeho hlava se vznášela nad lodí. Jeho hlava s rohy se otočila ke mně. Hleděla jsem do jeho žlutých očí. Zvíře hledalo kořist a právě jí našlo. Tlama rychle škubla a zabila jednoho ze skřetů. Popadla jsem meč a chtěla tvora bodnout. Ten se mojí ráně ale vyhnul. Další bojovníci s meči stáli okolo zvířete. Netvor se ale každé ráně vyhnul. Elegantně se otočil a zabil dalšího muže. Upíři vzali několik luků a vystřelily. Dva šípy trefily svůj cíl. Zbytek ale jen neškodně spadl do vody. Nevěděla jsem co se okolo mě děje. Protivník byl až příliš rychlý. Sekla jsem meče a tentokrát jsem zasáhla. Na palubu vystříkla fontána krve. Netvor se stratil ve vodě. Sledovala jsem zničené části lodě. Nezačali jsem se potápět a proto jsme mohli pokračovat stále dál. Dalším lodím se nic nestalo, i když jsem neviděla až na konec. Zavolala jsem na jednoho z upírů. Budeme muset získávat zprávy ze všech lodí. Byl jen jeden způsob. Někteří démoni mohli létat. Budeme je používat jako posli. Voják později přivedl Olenora. Démona s kterým jsem hovořily při přecházení planiny k barbarům a kentaurům. Řekla jsem bojovníku o svém plánu. Jen přikývl a odletěl směrem k nejbliší lodi. Několik dní jsme se tímto způsobem vyměňovali zprávy s dalšími loděmi. Jejich kapitán mluvil o mořských hadech a velrybách, které spatřili na vodní hladině. Bála jsem se kolosů, které mohli snadno naší flotilu potopit. Plavba ale byla klidná, bez jakýchkoliv dalších potíží. Brzy ale přicházelo zpárvy o tvorech, kteří pluli ve vodě. Nebyli to velryby ale něco stejně velkého. Nikdo ale neznal nic bližšího, ani jméno těchto bestií. Později jsem dostala něco jako nákres a lepší popis. Horní tělo tvora bylo lidské, dolní část byla ale rybý. Celý tvor dorůstal rozměrů obra. Několik těchto bestií plulo za našimi loděmi. Nikdo nevěděl co po nás chtějí. Proto jsme je nechali na pokoji. Nejspíše tu měli někde svojí říši a jenom čekali na naší reakci. Proto jsem nedělala nic. Několik dní byli za námi. Zprávy chodily od všech lodí. Později se ale stalo to na co jsem čekala. Jedna loď neposlala několik dní žádnou zprávu. Zavolala jsem Olenora. Poletím s ním k lodím a podívám se na netvory, kteří pluli za našimi loděmi. Démon mě uchopil a vynesl do vzduchu. Dolétl se mnou k nejbližší lodi. Upíři věděli co se stalo s jednou z lodí. Jeden z netvorů na ní zaútočil a strhl jí do hlubin. Poslali démona se zprávou, který to mi to měl říci. Řekla jsem že k nám nikdo nepřiletěl. Olenor o ničem nevěděl. Vzal mě ale blíže k zvláštním stvořením. Co je vedlo k takovým útokům? Ze vzduchu jsem viděla obrovské siluety, který plavali ve vodě. Giganti byli opravdu obrovští. Jeden z nich si nás všiml a vztyčil se. Byla jsem několik stop nad vodní hladinou, i tak jsem mu ale hleděla přímo do očí. Tvor mě pozdravila mávnutím ruky. Řekl mi že pochází z města na mořském dně. Měl hrubý hlas. Slova vyslovoval špatně. Jakoby většinou používal nějaké jiné řeči. Při hovoru kýval rukou, která byla velká jako kůň. Vyprávěl o své královně. Žila v městě, které bylo skryto před ostatními. Čarodějky jej přenesli na mořské dno. Nepředstavila jsem si jak taková stavba musí vypadat. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Řekla jsem netvorovi přede mnou aby nechali moje lodě na pokoji. Gigant se jen zasmál, přikývl a zmizel pod vodou. S ním i jeho společníci. Vše bylo jednoduší než jsem myslela. Letěla jsem s Olenorem zpět na loď. Upíři čekali na moje slova. Řekla jsem jim o rozhovoru s podivným poslem i odkud pochází. Později jsem byla zpět na své lodi a ve své kajutě. Chtěla jsem přemýšlet o všem co jsem viděla. Opět jsem vycítila ve hře někoho mocnějšího. Cizí panovnice nás mohla kdykoliv zabít. Nevěděla jsem důvod, proč zničily jednu z našich lodí, ani proč zabily jednoho z poslů. Budu muset přijít na způsob jak je přivolat. Nikdy jsem se nezkoušela potápět. Upíři nedýchali, proto bych se mohla potápět jak jsem chtěla. Nebo jsem si to myslela. Nikdy jsem nic takového opravdu nezkoušela. Proto jsem nejdříve jen seděla v kajutě a snažila se vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat k tajemným tvorům v moři. Musela jsem ale brzy začít plánovat, jak se o to pokusím. Došla jsem na palubu a zavolala Olenora. Démon měl čekat až se vynořím. Zbroj jsem si nechala na sobě. Nevěděla jsem jak daleko se dostanu, ani na co tam narazím. Vzpomněla jsem si na mořského hada, který napadl naší loď. Jen stěží jsme se mu ubránily. Skočila jsem do vody, jako bych nedělala nic neobvyklého. Viděla jsem upíry, kteří sledovali moje počínaní. Vodní hladina se nade mnou okamžitě zavřela. Cítila jsem tlak vodního živlu. Nikde jsem neviděla nic živého, až na několik malých ryb, které se okamžitě skrývali pod kameny. V dálce jsem viděla něco velkého. Nejspíše jeden z gigantů. Tvor si mě nevšiml a plaval dál okolo skalisek. Sledovala jsem jo ale stále jsem se bály. Nikdy bych to ale nikomu nepřiznala. Stále jsem se snažila být neporazitelnou královnou. Netvor přede mnou byl opravdu jedním z pronásledovatelů mých lodí. Viděla jsem jeho obrovský ocas, který bičoval vodu. Obličej byl téměř lidský. Viděla jsem rysy, kterými se lišil od ostatních jeho druhu. Nebylo to jen zvíře. Vytasila jsem meč, který pod vodou matně zářil. Světlo slunce tu zářilo jinak. Opravdu jsem nepotřebovala vzduch. Moje tělo ale i tak protestovalo. Cítila jsem tlak uvnitř těla. Plavala jsem dál za podivným stvořením snažila se špatné pocity nevnímat. Nejspíše jsem byla jen blízko podvodní říše. Jen krůček mě dělil od nalezení města. Nemohla jsem to jen tak vzdát a vrátit se na loď. V dálce viděla záři. Tvor mířil přímo k ní. Dále jsem ho sledovala. Světlo stále sílilo. Až jsem poznala jeho zdroj. Opravdu to byli první budovy podvodního města. Nechtěla jsem se k němu ale nyní příliš přibližovat. Museli tu být nějaké stráže. Obrovský tvor zpomalil a po té pomalu proplul do ulic města. Plaval jsem co nejrychleji k vodní hladině. Chtěla jsem opět vidět slunce a svoje lodě. Brzy jsem se vynořila a našla nejbližší plavidlo. Vyšplhala jsem se na jeho palubu a povolala k sobě jednoho z upírů. Co nejdříve se musíme ponořit pod vodu a navštívit město. Moje říše může růst i na místech, kam se lidský rod nikdy nedostal.

8. Cesta k upírům

27. března 2018 v 11:00 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Život je věc pomíjivá. Někdy stačí málo a vše o co jste usilovali skončí. Propadnete se do nicoty, kde budete stát sami proti bohům. Vaše činy se vám v ten den ukáží úplně jinak. V jediném okamžiku pochopíte jak jste celý život vedli. Takové myšlenky se ozývali čaroději v hlavě od chvíle kdy započal putování s temným elfem. Ten právě spal vedle něj. Jelen, kterého viděli je neopustil. Pořád se pásl jen několik kroků od nich. Kolem temného elfa jako by vše nabralo na ponurosti. Muži se stále v hlavě rojily myšlenky na smrt. Nejspíše za to mohla magická moc národa, který se skrýval ve svém městě v horách. Mezi lidmi kolovali historku o jejich temném umění. Uměli vyvolávat noční můry i iluze v bdění. Vše jen proto aby týrali své protivníky a lidi, kteří jim sloužily. Ve spoustě věcí se podobali elfům ale stále stáli na druhé straně života. Rozsévali smrt po celé zemi. Čarodějův společník se probudil. Jeho šedé oči si změřily jelena opodál. Po té vstal a natáhl se po luku. Vytřelil jen jediný šíp a zvíře se skácelo k zemi. Zasažené přímo do srdce. Kouzelník nechápal jak se mu mohla taková rána zdařit. Temný elf vstal a přešel k tělu. Jeho štíhlá postava klamala. Bez potíží dotáhl mrtvé zvíře až k jejich táboru, kde ho začal porcovat noži, které měl u sebe. Čaroději jako obvykle neřekl ani slovo. Za nedlouho už pekl kusy masa na ohništi. Očistil zbraně a znovu je uklidil. Po té se podíval po muži a představil se jako Sithor. Čaroděj nevěděl proč to řekl až teď ale nezdržoval se žádnými otázkami. Jmenoval se Venclaf. Udivovalo ho, proč se zrovna teď chování temného elfa tak změnilo. Sedl si k němu a vyprávěl mu o své říši. Městem zmítali velké nepokoje, které by mohli vyvrcholit v otevřenou válku s upírkou a jejími vojáky. Panovník jeho národa by otevřený boj s Aliou uvítal. Zatím ale pro něj nezískal vetšinou svého lidu. To by se ale mohli brzy změnit. Proto se Sithor vypravil na cestu, aby rozpoznal nového vládce a tím válku oddálil. Nevadilo mu zabíjení ale nechtěl zánik národa temných elfů. Válku s upírkou ale nemohli nikdy vyhrát. Zvolil si proto vyhnanství. Venclaf ho chápal. Šlo mu jen o životy jeho národa. Krutost tohoto národa se najednou změnila, jakoby zlidštila. Najednou proti sobě čaroděj neměl jen bytost, která zabijí pro potěšení a bere lidi jako dobytek. Měl před sebou bojovníka, který na prvním místě svůj národ. Sithor si zasloužil jeho obdiv. Nevěděl jestli by to samé udělal pro upíry. Alia jim ale dala vše co mohla. Pořád tu ale byl i strach o vlastní život, který byl někdy věcí vzácnou. Oba muži vstali a uhasily plameny. Vrátily se ne cestu a znovu zamířily k pevnosti upírů. Už je dělilo jen několik kroků. Několik dní cesty, která je dovede k cíli. Venclaf nevěděl co bude po tom. Chtěl dál putovat s tímto bojovníkem a zjistit o něm víc. Dokonce si na kus pergamenu zapisoval i poznámky. Se zvláštním úšklebkem si přečetl co zapsal. Tohle mu nikdo neuvěří. Sithor čím dál tím méně připomínal krvelačnou bestii, za kterou ho čaroděj měl. Posledních několik dní cesty lovil zvěř pro oba a staral se tak o zásoby. Ze zbytků zvířat uměl tvořit překrásné věci. Vytesal malou sošku vlkodlaka, kterou věnoval Venclafovi. Byli na ní všechny detaily. Muž nechápal jak něco takového mohlo vzniknout. Sledoval ho při práci, i tak mu to ale připadalo jako malý zázrak. Později výtvor ukáže nějakému vlkodlaku, aby k němu řekl svůj názor. Teď ale dar schoval do jedné z kapes jeho pláště. Hory se před nimi vynořily jako hradba, která je chrání před nepřáteli. Výše viděli první věže pevnosti., byli u cíle. Po cestě vyšli do hor, aby sledovali stráže, které přecházeli po cestě. Skupinka skřetů tasila meče, aby je hned v zápětí zase schovala. Poznali temného elfa. Proto neútočily. Jakýkoliv zplozenec zla tu byl vítaný. Venclaf byl jen člověk společnost temného elfa byla pro něj tedy výhodou. Oba vešli do temného města a přecházeli kolem domů. Všude bylo plno skřetů a démonů. Většina z nich ale byli ženy a děti. Kde byli bojovníci? Tuhle otázku si kladl Sithor stále dokola. Válka došla i sem a vyhnala všechny bojeschopné na bitevní pole. Temný elf i čaroděj procházeli nejkratší cestou k domovu Alii. Dříve paláce temného vládce, který byl přestavěný na sídlo upírů.