Březen 2018

2. Věštění z kostí

31. března 2018 v 13:04 | Václav Hess |  Roztomilá poprava
"To má být ta tvá Hay Lin?" Zeptal se okamžitě Matt zbytečně. Poprvé na Lenu vrhl naštvaný pohled.
"Musí to být ona, zas tolik holek s takovými vlasy tady neběhá." Odpověděla Lena podrážděně. Anna si s radostí všimla, že maska té podvodnice pomalu padá. Nepotrvá dlouho a Matt si uvědomí, koho to má vlastně před sebou. Rozhodně to tedy není jeho manželka. A ona Hay Lin již co nevidět projde kolem.
Hay Lin je uvidí a usměje se na ně, ale ničím jiným nedá najevo, že by je poznávala. Společně s Linem dojdou až k císaři, před ním se ukloní a usednou ke stolu. Okamžitě je obklopí horda vysoce postavených lidí. Lena tak nemá šanci se k ní dostat blíže. Po pár minutách císař pozve tanečnice, které se s vějíři snaží vytvořit něco mezi tancem a divadlem. Sledují jejich umění, ale stále nezapomínají, proč sem vlastně přišli. Za několik minut se otočili a zamířili k Akihirovi. Proplétali se mezi návštěvníky, kteří je vlastně ani nevnímali. Spíše napjatě sledovali tanečnice před sebou a užívali si velkolepé oslavy. Lena se tak dostala až k císaři, dokonce ani stráže jí v jejím počínaní nechtěly zabránit.
"Císaři, potřebovala bych mluvit s Hay Lin, pokud dovolíte." Zeptala se přímo, bez nějakých řečí okolo.
Akihiro si jejího jednání také všiml, nejdříve kývl hlavou a nakonec řekl pouze: "Drzé chování k císaři se u nás trestá vězením, nebo rovnou popravou. Opomenu váš krok vedle, protože je vidět, že jste z daleka. A líbíte se mi. Vícekrát vám ale podobné výpady odpouštět nebudu." Lena se mírně uklonila a čekala na jeho další slova, která také přišla: "Můj syn mi pouze řekl, že přivede svou budoucí manželku. Stejně jsem to oznámil i strážím a všem okolo. Vůbec nevím, co zamýšlí, ale s takovouto svatbou nesouhlasím!"
"Proč ne?" Zeptala se okamžitě Lena a hned toho zalitovala.
"Je to otrokyně. Klidně si ji ode mě kupte a odejděte do vaší země. Lin si vezme ženu, která má postavení, ne nějakou špínu horší než vesničanku." Odpověděl Akihiro a obrátil pohled k páru, který k němu hned zamířil.
"Ahoj, Leno." Řekla stroze Hay Lin a usmála se, když viděla udivený výraz v Linově tváři.
"Odkud se znáte?" Zeptal se okamžitě. Jeho snoubenka se jen znovu usmála a neodpověděla.
Mluvit však začal císař: "Mě by to také zajímalo. Mimo to bych chtěl vědět, jak ošálila princovo srdce." Hlas mu náhle zněl ostře. Lena si té změny všimla, ale vypadalo to, že si tím nedělá těžkou hlavu.
"Můžeme tedy odejít i s naší Hay Lin. Nechceme se plést do vašich věcí." Nabídla rychle možnost, která by měla být výhodná pro všechny.
Hay Lin se ale rychle ohradila: "Tak to tedy ne, já se mám vdávat."
"To tedy nemáš!" vyštěkla okamžitě Lena. Matt si jen povzdychl.
"Nemůžu prostě odletět, zmizet, ani cokoliv jiného!" Vykřikla Hay Lin, ale to už se k nim otáčela řada hostů.
"Tak dost!" Zahřměl Akihiro. "Tu holku si vemte s sebou a okamžitě zmizte!" Jeho slova vyvolala dokonalé ticho.
Potom ale promluvil Lin: "Já ji miluji, i když s tím nesouhlasíš. Klidně zabiji draka, abych ji mohl mít po svém boku."
Akihiro se náhle usmál, i když to vypadalo jako škleb šelmy, která se snaží zabít jehně. "Tak to také můžeš. Na vrcholku největších hor království je jeskyně. Najdeš tam draka, který stráží jediné vejce. Musíš to vejce zničit a máš na to pouze jeden pokus. Věštci vyslovili věštbu, která tě zavazuje. Pokud boj prohraješ, z vejce se vyklube vládce krampusů a otevře brány pekel. Pokud vyhraješ, můžeš si vzít kteroukoliv couru budeš chtít."
Lin se uklonil a ironicky se na otce usmál. Stál už v bitvách a nezalekl se ani draka. Potom ho ale něco napadlo: "Co kdybych se tomu tvoru nepostavil v boji?"
"Tak by tam čekal klidně dalších tisíc let." Odpověděl Akihiro.
Lin vyšel ze sálu, Hay Lin šla za ním. Lena se rychle podívala na Matta a dala se do běhu.
Anna se nadechla, aby něco namítla, ale Matt jí položil prst na pusu, aby ji zastavil. "Nemají čas. Ani my nemáme tolik času, abychom jej mohli plýtvat bezcennými řečmi." S tím se otočil a běžel za Linem a Hay Lin.
**
Lin došel až do svého pokoje a začal se sluhy připravovat vybavení. Hay Lin se mezitím měla připravit ve své ložnici. Náhle někdo zaklepal na dveře. "Dále!" Vyhrkl rychle Lin a ani se neohlížel po neznámém.
"Princi Line, chtěla bych jít s vámi a pomáhat tak Hay Lin." Řekla Lena. Sice ho žádala o souhlas, ale měla v plánu s nimi jít i kdyby jej nedostala. Princ ale nenamítal, a tak bylo vše domluveno.
**
Hay Lin si oblékla něco mezi zbrojí a růžovými šaty, které se hodily k jejím , skoro bílím vlasům. Sama si oděv navrhla a z velké části i vyrobila. Potom vyšla na chodbu a spatřila tam už Lina, Lenu, Matta a Annu, jak na ni čekali. Společně prošli chodbami paláce a vyšli před hlavní bránu, kde už byli připraveni koně. Za nimi stáli ještě dva jezdci, kteří jim měli pomáhat. "Auta jsou snad v jiné dimenzi?" Postěžovala si rychle Anna. Lena po ní vrhla další vražedný pohled. "Moc si vybírat nemůžeme. Nasedni, nebo tě k tomu koni dokopu."
Anna ji okamžitě poslechla a vyhoupla se do sedla se slovy: "Jednoho dne tě Matt prokoukne a potom ta tvoje maškaráda skončí." Lena jí ale ani tentokrát neodpověděla.
Celá skupina projela podhradím a projížděla mezi domy vesničanů. Několik jich vyšlo ven sledovat zvláštní skupinu, ale nikdo je neoslovil. Dostali se tak v poklidu až ke konci vesnice. Cesta potom pokračovala do lesa, který je dovedl až k prvním menším kopcům, které postupně přerůstaly v největší pohoří na planetě. Matt zarputile mlčel, jízda na koni mu nepřinášela žádnou radost. Nikdy se nejednalo o jeho oblíbený dopravní prostředek. Naštěstí cesta ubíhala rychle.
Brzy se dostali až k další vesnici, kterou ale nikdo neznal a ani na mapě nebyla zakreslená. Lena opatrně projížděla kolem zvláštních domů, které z velké části připomínaly ruiny. Udělali jen pár kroků, když z jedné chatrče vyběhlo zvláštní stvoření. Připomínalo člověka, až na černou kůži a široké žluté oči. Stvoření zastavilo přímo u jejího koně a se zájmem si ji prohlíželo.
"Kdo jste?" Zeptalo se to stvoření.
"Já se jmenuji Lena. Hledáme jeskyni, ve které je drak." Odpověděla stručně a hleděla do jeho podivných očí. Stoření jen přikývlo a ukázalo jí na jednu z cest, které se proplétaly mezi chatrčemi. Lena mu poděkovala a převzala vedoucí pozici malé skupinky, které do té chvíle velel princ. Opatrně projížděli dál vesnicí. Brzy nechali chatrče za sebou a nahradily je zvláštní stany z kůží zvířat. Hay Lin si všimla podivného ptáka, který je sledoval až příliš bystře. V jednu chvíli pak vzlétl a dívka zahlédla odlesk zlatého kroužku na jeho noze. Nechala to být. Lena si ničeho nevšimla, takže pravděpodobně nebyl důvod ji neotravovat s něčím takovým. Nakonec se dostali až ke stanu, před kterým je čekala šamanka. Žena s tmavě hnědou kůží a očima, které vypadaly jako kočičí, celá zahalená do vlčí kožešiny. V ruce držela hůl vyrobenou z kostí.
Matt sesedl z koně a došel až k ní. Uklonil se a stačil říct jen: "Jmenuji se Matt, potřebovali bychom - ..." Žena ho přerušila a pokynula všem, aby přišli blíž za ní. Lena jako první vešla do jejího stanu a rozhlédla se po změti kožešin a kostí. Uprostřed stanu bylo ohniště, ve kterém zrovna plál modro zelený oheň.
Šamanka si sedla na zem a natáhla ruce k podivným plamenům. Její hlas se rozezněl s nezvyklou silou, která by za normálních okolností byla od drobné stařeny opravdu neočekávaná. "Vaše kroky jsou mi známy, proto nemusíte již dál hovořit. Já byla tou, která pronášela věštbu nad kolébkou prince Lina. Předpověděla jsem mu část jeho budoucnosti, ale vy jako cestovatelé prostorem i časem chápete, že něco nesmí být vyřčeno. Cesta za drakem bude složitější, než si myslíte. Temný vládce má mnoho očí a mnoho uší. Musíte kráčet ve stínu hor a nezapomenout na opatrnost. Vyjdete z vesnice a vydáte se cestou, která vede proti proudu řeky."
Matt jí poděkoval a chystal se k odchodu. Šamanka mu chytila ruku do nepřirozeně pevného sevření a pronesla slova:
"Jde okolo smrt a blíží se čím dál víc."
Matt se vytrhl z jejího držení a vyběhl ven. Nechtěl se zabývat slovy, která už někde slyšel. Místo toho došel k Linovi a Hay Lin, aby jim předal slova věštkyně.
Chystali se k odjezdu, když stařena opět vyšla ven. "Vaše přítelkyně odešla příliš brzy, chtěla jsem vám ještě něco dát." Řekla vědma a natáhla před sebe ruku. Když rozevřela dlaň, ukázal se v ní zlatý klíč. Hay Lin si ho vzala k sobě a poděkovala. Stařena ukázala na nebe. "Blíží se noc, tak by bylo lepší, kdybyste zůstali zde. Po západu slunce prochází lesem stíny." Všichni tedy souhlasili a přijali její nabídku. Věštkyně jim ukázala cestu k chatrči, kde mohli přespat. Matt, Hay Lin, Lin, Anna, Lena a jejich dva tiší společníci se tak dostali až místu, kde jim bylo souzeno přečkat noc. Lena jako první vešla do budovy, kterou tvořila pouze jedna místnost. Bohužel tu ale byly jen čtyři postele. Okamžitě se strhla hádka mezi vojáky, kdo z nich bude spát na zemi. Nakonec Lin rozhodl za ně. Všichni si tak lehli do postelí a čekali na spánek.
Náhle je ale přerušil jakýsi nečekaný hluk. Matt jako první vyšel ven a spatřil rozostřené rudé světlo. Stačilo jen pár minut, než si mohl být jistý, že jde o plameny. Někdo musel na vesnici zaútočit. Chtěl se podívat dál, ale to už vyběhla i Hay Lin. "Co se děje?" Zeptala se vyděšeně. "Někdo na vesnici útočí, ale nevím kdo." Náhle Hay Lin zahlédla bledou postavu, která se mihla mezi domy. Chtěla o ní Mattovi říct, ale ve chvíli, kdy se otočila, již byl pryč.
Matt pokračoval ve směru ze kterého šlehaly plameny. Letmo pohlédl zpět na Hay Lin. Pravděpodobně ho hledala. Náhle uviděl možného původce celé tragédie. Velkou bledou postavu, která se blížila přímo k nim. Matt pohlédl do jejích černých očí a spatřil nesmírné zlo. Rychle vytáhl pistoli a vystřelil. Tvor se zakymácel a spadl do prachu.
"Co to bylo?" Zeptal se Lin a tasil meč. Když Matt zmizel, vrátila se Hay Lin zpět do chatrče a uvědomila o situaci všechny ostatní.
"Na to teď nemáme čas, musíme se probít ven." Vykřikl Matt a vystřelil na dalšího netvora, který se vynořil ze stínů.
Z jednoho domu vyběhla skupinka skřetů vedená šamankou. Ta doběhla až k nim a udýchaným hlasem vysvětlila: "Tito bojovníci vám pomohou. Dostanete se s nimi ven a v nástrahách hor vám budou pomáhat při nalezení draka i při boji s pánem zla."
Lena přikývla a chystala se ještě něco říct, jenže v tu chvíli šamanku zabil netvor, který se objevil přímo za ní. Nikdo nevěděl, jak se tam vlastně dostal. Za pár vteřin jej Lin probodl mečem. Lena ještě několik vteřin šokovaně hleděla do tmy a netušila, jak jej mohla přehlédnout. Šamančina tak náhlá smrt ji zaskočila a věděla, jak velký na ní má podíl. Skřeti kolem nich již dávno tasili zbraně a byli připraveni k útoku. Přitom ale hleděli na Matta a čekali na jeho rozkazy. Ten zakřičel jen: "Ústup!" Sám se rozběhl zpět k jejich skromnému nočnímu příbytku.
Na improvizované cestě z vesnice ještě společně zabili další dva netvory. Za pár minut se dostali mezi stromy a zmizeli mezi nimi před zraky jakéhokoliv zla. Teď jim zbývalo jen jediné, najít jeskyni a draka.


1. Svět se mění

30. března 2018 v 11:11 | Václav Hess |  Roztomilá poprava
Císař Akihoro se podíval na dětskou postýlku, ve které spal jeho syn nejmladší syn, Hiroto. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Celá Číná se ponořila do války a boje stály už tisíce životů. Velmoc překypující veškerými technickými vymoženostmi se neměla jak postavit drakům, obrům, liškodlakům a dalším tvorům, které většina obyvatel považovala jen za netory z bájných příběhů a pohádek nebo levných hororů. Jak se skupinka tanků mohla ubránit smečce draků? Akihiro si pořád pamatoval na křik umírajících vojáků, když se jejich těla škvařila a žár jim přitavil výstroj přímo do ztýraného masa. Právě proto přišli za ním. Z toho původního Akihira, obyčejného starosty malého města, se tak najednou stal císař. Jeho území se vlivem války vrátilo stovky let zpátky v čase. Náhle se museli obejít bez elektřiny a počítačů. Stará řemesla znovu ožívala. Vše se ale dělo ve stále narůstajícím strachu. Dnes nastal den, kdy k němu měly přijít tři kněžky z chrámu Kitsune a vyjevit budoucnost císařské rodiny. Dříve by se takovým věcem vysmál. Tohle byla tradice stará dva tisíce let a ještě k tomu Japonská. Jenže ten den, kdy mu bílá sova přinesla vzkaz, ho donutil, aby své myšlení přehodnotil. Celý svět se měnil a jeho uvažování musí být jako stéblo trávy, sklonit se a přizpůsobit se, aby se později on i s celou říší mohl znovu povstat a dál růst.
Všichni lidé stáli uprostřed rozlehlého sálu a čekali na příchod kněžek. Spolu s císařem tu čekali i královští strážci a zástup sloužících, všichni vždy připraveni vyslyšet rozkazy svého panovníka. V tuto chvíli se ale zraky všech upíraly na drobnou dětskou postýlku. Jejich rozjímaní přerušil až příchod sluhy, který vešel dovnitř a procházel sálem. Jeho kroky se v tom tichu mohutně rozezněly, skoro až utvářely melodii. Došel k císaři a ohlásil příchod tří žen.
Nestačil ani dopovědět všechny své myšlenky, když vešly kněžky bránou a procházely kolem mlčícího zástupu diváků. Na sobě měly hedvábná roucha. Vidět byla jen malá část holé kůže a ta byla pomalovaná hennou. Divoké vzory se ubíraly do ztracena a dávaly tak prostor fantazii přihlížejících. Ženy došly až k císaři a před ním se uklonily. Akihiro je pozdravil a ukázal na postýlku. Kněžky přešly k ní a utvořily kruh, který nedával příliš šancí ke sledování obřadu. První z nich došla k malému Hirotovi a dotkla se jeho čela. Její oči začaly modře zářit. Potom otevřela ústa a pronesla hlubokým hlasem: "Tvá budoucnost bude divoká a plná nečekaných darů, které někdy budou dobré, avšak jindy přinesou i zlo. Zlo se však nakonec ukáže být pouhou zkouškou, která tě učiní silnějším na duchu a i na těle." Potom couvla o krok nazpět a k postýlce přistoupila druhá kněžka. Ta se také dotkla jeho čela a pravila: "Tvá budoucnost bude plná zkoušek, ale přijde neznámá dívka s nečekanými schopnostmi, která ti ukáže tu správnou cestu životem." Následně i druhá kněžka odstoupila a přišla řada na poslední ženu. Ta přešla k postýlce a tentokrát položila na čelo malého prince obě ruce a tichým hlasem téměř zašeptala: "Tvá budoucnost bude plná zákrutů a nečekaných spojenectví. Nakonec nalezneš lásku, kterou nikdo z lidí nebude čekat. Nastane dokonce den, který bude pro celé království zkouškou, ten den se otevřou hlubiny země a zpřístupní cestu do temnoty a k pánovi zla." S posledním slovem pozvedla své ruce a všechny kněžky se chystaly k odchodu. Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vešla žena v černých šatech. "Tak, a kdo nepozval čtvrtou sudičku?" Zakřičela, až se její nepříjemně vysoký hlas rozlehl celým sálem.
"Co si to dovolujete?!" Zahřměl císař.
"Ty ztichni." Houkla na něj žena povýšeně.
"Chopte se jí!" Vyštěkl Akihiro a tvář mu zrudla vztekem.
Dva vojáci chtěli neprodleně uposlechnout jeho pokyny, ale cizinka se zasmála a řekla jen: "Prozradím vám tajemství... Mé věštecké schopnosti praví, že kdo se ke mně přiblíží, brzy umře." Vojáci se překvapeně zastavili na místě a čekali. Žena se ušklíbla a dodala: "Tak je to lepší, dožijete se příštího rána. S trochou štěstí."
"Okamžitě ji chyťte, nebo vás zabiju sám!" Zakřičel Akihiro. Jeden z vojáků udělal jen první krok, ale vzápětí se rozpadl na prach.
"Já vám to říkala." Pronesla pobaveně cizinka. Zbytek přihlížejících se rozeběhnul pryč ze sálu. Na místě zůstali jen Akihiro a Hiroto.
"Kdo jste a co chcete?" Zakřičel císař.
"Hledám jednu dívku s proříznutou pusou a růžovými vlasy." Řekla žena klidným hlasem.
"Tu tady máme jako otrokyni. Co po ní chcete?" Odvětil rychle Akihiro.
"Okamžitě ji pustíte, nebo vám to tady srovnáme se zemí." Odpověděla ledově žena v černém.
"Jak se mi opovažujete vyhrožovat a dávat rozkazy?!" Křičel znovu naštvaně císař.
"Dobře, chápu. Uvidíme se tedy později." Uzavřela konverzaci se zlověstným nádechem a vydala se zpět ke dveřím. Pyšně prošla kolem zaražených stráží a zmizela venku.
**
Matt se prudce otočil a pohlédla na ženu, kterou tady opravdu nečekal. "Leno? Jsi to ty?"
Dívka se světlými vlasy se usmála: "Ano, nepoznáš snad vlastní manželku, když stojí přímo před tebou?"
Matt se snažil v tom všem najít nějaký smysl, ale nevěděl co říct.
"Ty máš být... mrtvá?" Řekla nakonec Anna váhavě, aby nějak prolomila ticho.
"Neměla bys být tak drzá, minimálně ne na mě, vzhledem k tomu, kdo opravdu jsem. Já znám tvé tajemství a prozradím ho, pokud se nebudeš chovat slušně."
Anna okamžitě ztichla a udělala dva kroky dozadu, aby jasně dala najevo, že se vzdala veškerých dalších připomínek.
"Co se tady vlastně děje?" Dostal ze sebe konečně Matt a hleděl na svou manželku.
Ta se na něj jen usmála, jako by byli na úplně jiném místě a v úplně jiný čas a zašeptala: "Jsem tady, abych ti pomohla."
Mattovi se v obličeji objevila jakási grimasa kompletního zmatení. Anna se zase chopila slova: "Plné náměstí lidí vidělo tvou mrtvolu."
Lena se po ní podívala tak ledovým pohledem, až se dívka lekla. Tolik nenávisti v něčích očích ještě neviděla. Žena se ale potom znovu obrátila ke svému manželu a všechna zloba zmizela, jako by nikdy nebyla. "Můžeme vyrazit na cestu a zničit Fenrise. K tomu se potřebujeme dostat na druhý konec Země." Anna se neodvažovala mluvit a Matt vypadal, že nechápe nic z toho, co se v posledních pár minutách odehrálo. Nakonec vzal svou manželku do náruče. Když se od sebe odtáhli, Lena začal mluvit: "Můžeme použít tvůj dar od kitsune, musíme do Číny." S tím vyndala z kapsy světlé bundy mapu a ukázala na konkrétní místo: "Tam by měl ležet palác císaře. Čína se od naší poslední návštěvy hodně změnila." Matt se několikrát nadechl a potom zašeptal: "Musíme ji najít. Už dlouho jsem to odkládal, ale teď už definitivně musím něco udělat." Lena se ale nepřestala usmívat: "Tahle výprava je také z části kvůli ní, neboj." To už Anna nevydržela a zeptala se: "Je to snad i tvoje dcera, ne? To ti na ní vůbec nezáleží, že jsi tak v klidu?" Lena se tentokrát nenechala rozhodit a stále s úsměvem odpověděla: "To se snad vylučuje? Jistěže jsem v klidu, vždyť ji jdeme zachránit. A spolu s ní i celou planetu."
Dívka ještě neskončila: "Vím, že ji nezachráníš a nevěřím tomu, že si Lena. Co jsi ve skutečnosti zač?" "Jak můžeš najednou vědět, co se děje s naší dcerou?!" Obořil se na ni Matt. Nečekal na odpověď. Místo toho vzal Lenu za ruku a s pomocí talismanu kitsune otevřel bránu. Anně tak nezbylo nic jiného, než se vydat za nimi i přesto, že byla pevně přesvědčena o tom, jak špatně jejich výprava dopadne.
Před jejich očima se ukázala starověká vesnice, která vypadala opravdu zvláštně.
"Já myslela, že jsme na Zemi putovali jen prostorem, ne i časem." Řekla udiveně Anna.
"Taky, že ano, pořád jsme v Číně a stále ve své době. Válka jen postoupila a vrátila část země do středověku." Pronesla Lena. Na její tváři nebylo vidět žádné překvapení.
Muž je nejdříve přehlížel, až za několik vteřin se jeho pohled zastavil u Leny.
"Tak se naše podivná vědma opět vrátila? Proč až po tak dlouhé době?" Zeptal se muž.
Matt se sice chystal odpovědět, ale Lena mu zastoupila cestu a sama řekla: "Hledáme naši přítelkyni, světlovlasou dívku jménem Hay Lin."
Muž na ni upřel své tmavé oči a pravou rukou si projel šedočernou bradku. "Není to dívka, ale dospělá žena. Je jednou z mých nejlepších otrokyň." Jeho hluboký hlas se rozezněl spokojeností.
"Jste na oslavě mého syna Hiroto. Dnes se z něj stane muž a slíbil i návštěvu své budoucí ženy. Připojte se tedy k nám a až čas dovolí, abychom se zabývali maličkostmi, podíváme se po vaší přítelkyni. Varuji vás ale předem, ona je teď mým majetkem a za její život budete muset zaplatit."
Lena přikývla a celá trojice odešla dál mezi slavíci lidi. Matt se naštvaně otočil k Leně. "Řekla si nám, že nám pomůžeš najít Fenrisovo srdce. O žádné dívce jsi nemluvila." Jeho manželka ale zůstávala klidná: "Ta holka ví, kde je brána. Musíme ji vidět a promluvit si s ní."
Poté si Lena náhle odkašlala a vrhla na Annu naléhavý pohled.
"Co se stalo?" Zeptala se jí dívka vylekaně.
"Ten Lin se dnes stane mužem. Když jsem tu byla naposledy, bylo to jen pár dní po jeho narození."
"Tím chceš říct co?" zeptal se jí Matt.
"To, že naše malá Hay Lin zde žila 18 let. Proto také to divné přivítání." Odpověděla mu Lena.
"Tak se prostě vrátíme a vyzvedneme ji dříve." Navrhla Anna, ale hned i jí samotné došlo, že je to nesmysl. Právě vytvořili pevný bod v čase, který se nedal přepsat. Místo dalšího pátrání tedy čekali na příchod Lina a jeho nevěsty. Co jim záleží na nějakém princi a jeho nepochybně bohaté budoucí manželce?
"Proč to tady teda vypadá jako ve starověké Číně?" Zeptala se Anna mimochodem, aby zkrátila dlouhou chvíli.
"Říkala jsem ti o válce, která teď tuhle zemi ničí. Lidé obydleli staré chrámy a budovy, protože nebyla elektřina. Chopili se i starých nástrojů." Řekla pohotově Lena. Chtěla ještě pokračovat, ale lidé kolem nich se dali do pohybu. Všichni se otočili k hlavní bráně, která se otevřela a dovnitř vešel průvod barevně oděných žen.
Před nimi kráčel nějaký muž a hlasitě zvolal: "Přichází princ Lin se svou snoubenkou!" V tu chvíli se ženy rozestoupily a oni uviděli prince i ženu vedle něj. Lena v tu chvíli opravdu otevřela ústa v tichém údivu. Matt a Anna jen s kamennými tvářemi hleděli na ženu, která stála vedle prince a na všechny se zářivě usmívala.
Její světlé vlasy se skoro ztrácely, vzhledem k barevné kombinaci jejího komplikovaného oděvu Lena jen špitla: "To je Hay Lin! Ta snoubenka prince je ona! Něco se tady opravdu muselo stát..."


15. Nuran

27. března 2018 v 11:10 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Osmí den po mém vítězství nad bestií, jsem plánovali velké tažení proti lebridám. Nic nám nebránilo v tom abychom porazila obávané nepřátele. Seděla jsem vedle krále Deirona nad mapou a naslouchala jeho slovům. Tento panovník si u mě získal časem velký respekt. Nebyla jsem tu příliš dlouho ale líbilo se mi jeho jednání. Byl to schopný vůdce. Vzpomněla jsem si na Samuela. Chtěla jsem aby se ke mně přidal při válečném tažení. Nemohl ale přijít. Neobávala jsem se ale, byl stále dobrým spojencem. Moje myšlenky se ale příliš vzdálily od toho nad čím měli opravdu přemýšlet. Vrátila jsem se k plánování bitvy. Získali jsem poslední střípky a mohli vyrazit. Vše již bylo připravené. Společně jsme procházeli palácem. V království pod mořem mi vytvořily novou zbroj. Odložila jsem černé brnění dívala se na černomodrý pancíř. Stále se hodil k upířímu národu ale nesl i znaky moře. Oblékla jsem si novou zbroj a vyšla z paláce. Vojáci čekali připravení vyrazit. Pozvedla jsem pravou ruku a poté šla spolu s Deironem do čela celé armády. Viděla jsem různorodou směs upírů a vojáků podmořského města. Všechny je spojil společný cíl. Porazit své nepřátele, lebridy. Prošli jsme pod kupolí a vyplavali mimo město. Před posledními domy jsme narazily na giganty. Desítka těchto obrů čekala aby spolu s námi zaútočila na bestie. Plula jsem kolem obřích bojovníků a připadala si jako malá ryba před dravcem. Kdokoliv z nich by mě mohl jediným úderem paže zabít. Vyhýbala jsem se jim i když by měli být spojenci. Král Deiron měl na těle pozlacenou zbroj, která zářila daleko mezi vojáky. Každý nepřítel jej hned uvidí. Neřekla jsem ale nic a plavala po jeho boku. Podivný pocit v mém těle byl zatím slabý. Všichni ale rychle plavali ke svému cíli. Roklině kde ležela doupata lebrid. Nevěděla jsem jak vypadají ale ráda bych se jim i tak vyhnula. To ale nebylo možné. Museli jsme je zničit. Hleděla jsem ke slunci. Někde na hladině byli mé lodě a čekali na můj návrat. Roklina se po několika hodinách blížila. Pokud jsem se správně vyložila odlesky nad hlavou byla již noc. Stále ale bylo vidět daleko do krajiny. Korály se ohýbali do zajímavých tvarů, které jsem sledovala. Plavali jsme již na území nepřátel. Nic jsme ale stále neviděli. Na skalách jsem ale viděla první malé jeskyně. Nikdo si jich ale nevšímal i když byli dobře viditelné. Lebridy se nesnažily své příbytky nijak skrývat. První z nich ale brzy vypluly. Vojáci oštěpy zaútočily na první řady nepřátel. Viděla jsem větší jedince, kteří se ale drželi dál od nás. Jako by čekali na příchod někoho jiného. Zneklidnila jsem ale nic jsem neudělala. Svým mečem jsem zabíjela všechny bestie co připlavali příliš blízko. Upíři nemohli použít svoje luky, proto se bránily jen dýkami a meči. V dálce jsem zahlédla stín něčeho velkého. Ukázala jsem na něj a Deiron přikývl. Vůdce lebrid se blížil k nám. Kolem nás bylo tisíce menších bestií. Mi jsme ale chtěli jen jednu z nich. Plavali jsme s králem dál do rokle. K místu kde jsme viděli obří lebridu. Okolo sebe jsem viděla první mrtvé upíry. Měli rozervaná těla od ostrých zubů. Některým chyběla celá polovina trupu. Proplavala jsem mezi nimi a sledovala obří siluetu před námi. Stvoření podobné rybě nás spatřilo a blížilo se k nám. Pomalu, aby nám dalo najevo že se neobává našich zbraní. Brzy je přesvědčím o opaku. Vzala jsem meč titánů, který začal matně zářit. Protivník byl přímo přede mnou. Tři z gigantů nás viděli a blížily se k nám. Chtěli nám pomoci v boji s obávaným protivníkem. Lebrida se zakousla do paže jednoho z obrů a trhala jí. Bodla jsem mečem do šupin přede mnou. Vyvalil se chuchvalec rudé krve, který mi skryl výhled. Plavala jsem dál od bestie sledovala bizardní souboj. Můj meč nezpůsobil velké škody. Stvoření byli příliš velké na to aby jej jedna rána mečem zabila. Giganti se snažily netvora rozptýlit, abych mohla útočit. Sami z minulých soubojů poznali že se nemůžou obrovské rybě rovnat. Připlavala jsem k mohutné hlavě a bodla zvíře do pravého oka. Nezničila jsem ho jako v minulém souboji. Poštvala jsem ale proti sobě vůdce lebrid. Giganti již nemohli svého protivníka zadržet. Deiron popadl oštěp a mrštil jim do zraněného oka. Voda obrala střelu o sílu ale cíl zbraň zasáhla. Lebrida se místo na mě vrhla na něj. Nechtěla jsem další mrtvé. Vrátila jsem se a vrhla jsem mečem. Čepel se modře rozzářila a probodla nepříteli oko. Kov projel zraněným tělem a zasáhl mozek zvířete. Viděla jsem proud krve, který zbarvil vodu do ruda. Tělo sebou škubalo. Viděla jsem modré světlo, které se linulo ze zničeného oka i z tlamy netvora. Šupiny se začali rozparat. Vzala jsem si zpět můj meč a sledovala jak se lebrida rozpadá. Voda odplavila prach, který zbyl z obávaného vůdce nepřátel. Zbytek bestií se chtěl rozrpchnout. Několik se jich skryla ale mnoho z nich zemřelo během bitvy. Celý druh nebyl vymýcen. Potrvá ale mnoho let než se jejich počty opět zvýší na takovou míru aby byli nebezpečné pro podmořské město. Pokud k tomu vůbec někdy dojde. Vracely jsme se zpět k podmořskému městu. Sledovala jsem mrtvá těla lebrid, která plavala ve vodě. Proudy je roznášeli do všech směrů. Dravci a mrchožrouti se o ně postarají. Pokud se nestanou obětmi vlastního druhu. Propluli jsem mezi prvními budovami měst. Oddychla jsem si, když jsem udělala první kroky po suchých ulicích města. Pevná půda pod mýma nohama byla zničehonic něčím vzácným. Zbroj podmořského lidu měla jednu výhodu. Voda jí příliš nevadila. Deiron mířil přímo do paláce. Vypadal unaveně ale viděla jsem na jeho tváři úsměv. Vydobily jsme si velké vítězství, které přetrvá věky. Vešli jsme do trůního sálu. Sedla jsem si opět ke králi a jako vždy čekala na jeho slova. Strávila jsem tady příliš mnoho času a věděla jsem že brzy budu muset z města opět odejít. Tato říše nebyla stvořená pro upíry. Z nějakého důvodu jsem odtud ale nechtěla odejít. Odešla jsem ze sálu a beze slova se vracela do svého pokoje. Co nejdříve musím odtud. Sedla jsem si na zem a soustředila své myšlenky na jediné, na Samuela. Vůdce kočičích démonů se ke mně musí co nejdříve připojit. Pošlu loď k přístavu barbarů, aby se měl jak dostat do země za horami. Musí tam být i někdo z mého národa. Jinak by giganti plavidlo potopily a všechny co jsou na něm zabily. Když jsem si byla jistá že mé myšlenky najdou svůj cíl. Lehla jsem si na postel a dovolila si několik okamžiků odpočinku. Po té jsem vstal a vracela se ke králi. Požádám jen o pomoc při navrýtu k mým lodím. Opustím město co nejdříve. Pomyslela jsem na své nepřátelé. Nepochybně času využily k tomu aby mi uškodily. Nedovolím jim ale aby zvítězily. Prošla jsem chodbou a zůstala stát před králem. Řekla jsem mu vše o mém návratu i o lodi, která popluje za mnou. Souhlasil a já mohla hned vyrazit. Několik vojáků Deirona šlo s námi. Upíři se sešli na nádvoří a čekaly až výjdu z paláce. Postavila jsem se do čela své armády a vykročila z podmořského města. Vrátím se sem, až vše skončí. Prošla jsem pod kopulí a vyplavala na volné moře. Hleděla jsem ke slunci, které nás volalo k sobě. Na hladině jsem mezi vlnami viděla své lodě. Plaval jsem k nim. Z dálky jsem viděla upíry. Překvapené výrazy jejich tváří říkali více než jejich slova. Nečekali že se ještě někdy vrátíme. Vyšplhala jsem po provazovém žebříku na palubu lodí. Jeden z démonů si prohlížel mou novou zbroj. Nikdy nic takového neviděl. Podmořský národ žil nepochybně skrytě. Vešla jsem do kajuty a zavřela ze sebou dveře. Čekala jsem jen na příchod Samuela a jeho kočičích démonů. Několik dní jsem jen jen seděla a čekala. Později jsem stála na lodi pozorovala vodu okolo nás. Míle a míle, které byli plné vln a letících ptáků. Nebylo na nich příliš zajímavého. Moje myšlenky ale byli stále v Aganty. Moje pevnosti byli místem kde jsem chtěla strávit svůj život. Město podmořského národa bylo krásným místem ale nebylo stvořené pro můj národ. Pomohla jsem Deironovi, teď jsem čekala to samé od něj. V dálce jsem viděla další loď barbarů. Jen jedna, to znamenalo že připlouvá Samuel. K celé flotile se rozlétl démon, který sloužil jako posel. Sněhobílá kůže byla vidět už z dáli. Hnědá křídla bičovala vítr nad mořem. Přistál přímo přede mnou a řekl o blížících se kočičích démonech. Čekala jsem na palubě lodi dokud se k nám hosté nepřidali. Viděla jsem krále Samuela. Moře se mu zamlouvalo mnohem méně než mě. Jeho bledá kůže připomínala upíra. Naznačila jsem mu aby šel se mnou do kajuty. Řekl mi o barbarech, kteří se připravují k útoků. Kolonu kočičích démonů zatím nenapadli ale příští přechod bude nebezpečnější. Neporazily jsme krále ale pouze několik jeho vojáků. Jen jsem seděla a hleděla do prázdna. Teď jsem se jimi nemohla zabývat a ztrácet s nimi svůj čas. Nechtěla jsem se vracet jen kvůli další bitvě s kentaury a barbary. Sedla jsem si blíže k Samuelovi a přejela mu rukou po noze. Gesto, které říkalo více než slova. Muž několik okamžiků neudělal vůbec nic. Po té udělal několik kroků k posteli. Šla jsem za ním a sundala si zbroj. Oba jsme si vedle sebe lehli. Po dlouhé době jsme byli spolu a došlo k tomu čemu jsem se celý čas bránila.

Druhý den ráno jsem vyšla na palubu. Samuel čekal u několika upírů a vyptával se jich na zemi za mořem. Nikdo ale nevěděl co nás tam čeká. Sledovala jsem kočičí démony, které přišly se svým králem. Vypadali neklidně a obávali se moře okolo sebe. Já si na vodní živel zvykla. Spíše jsem se ho naučila tolerovat. Pevnina se ale již blížila. Nikdo z nás jí neviděl ale podle slov Deirona by jsme měli být již blízko. Na horizontu se za nedlouho objeví hory, které byli několik kroků od pobřeží. Tohle jsem si opakovala v myšlenkách stále. Chtěla jsem stát na pevné půdě. Brzy mě ale z myšlenek vyrušilo něco jiného. Okolo lodí pluly mořští hadi. Zatím flotilu nenapadli ale věděla jsem že to nevydrží delší dobu. Jeden z nich zmizel pod naší lodí. Ucítila jsem první malý náraz. Téměř ihned následoval další a o něco větší. Nevěděla jsem co dělat. Museli jsem opět do vody a mořské hady zabít. Pět z nich bylo pod lodí. Skočila jsem do moře vytasila meč. Několik upírů mě následovalo. Ocitla jsem se ve změti hadích těl. Bodla jsem do nebližšího z nich. Vyvalil se rudý chuchvalec krve. Důkaz toho že jsem zasáhla. Jeden z netvorů opět uhodil hlavou do lodě. Viděla jsem praskliny v dřevěném trupu. Musela jsem ho zastavit dříve než loď potopí. Bodla jsem ho do hlavy. Jeho tělo zmizelo někde na mořském dně. Zbytek jeho společníků zmizel. Vyplavala jsem zpět na hladinu a po provazovém žebříků se dostala zpátky na palubu. Viděla jsem potápějící se loď napravo od nás. Upíři z ní plavali k nám. Jedna z bestie vyskočila z vody a strhla jednoho vojáka pod vodu. Viděla jsem minotaura bez nohou, který bojoval o poslední zbytky života. Stáhl ho další z podmořských dravců. Jen hrstka z bojovníků se dostala až k nám. Doufala jsem že další útok již nepříjde. Nevěděla jsem kolik lodí ještě můžeme postrádat. Co nás čeká v zemi za mořem? Několik dalších dní jsem mořské hady neviděli. Jen jednou jsem zahlédla siluetu něčeho velkého. Nejspíše to byl jeden z gigantů krále Deirona. Přemýšlela jsem o noci u sítí bohů. Tam bych mohla najít odpovědi na veškeré své otázky. Potřebovala jsem jen čas. Po dobití Chrámu moci si jej najdu. V dálce jsem zahlédla první hory. Blížily jsem se k nové zemi. Trvalo ještě pět dní, než jsem viděla více. Pobřeží se měnilo v první vyšší kopce. Neviděla jsem žádné holé pláně jako v Aganty. Hledala jsem nějaké místo u kterého by jsme mohli zakotvit. Bohužel jsem nic nenašla. Dopluly jsme na mělčinu. Skřeti do vody shodily menší čluny, s kterými jsme se dostali až na pláž. Trvalo ale delší dobu než celá armáda dostala z moře. Problém byl s koňmi a mým bojovým vlkem. Dostala jsem je na palubu jedné z lodí. Upíři vyrobily něco jako velký vor, s kterým po té dopluly až k nám. Nasedla jsem a vyjela v čele mého vojska. Z jednou z cest jsme vystupovali do hor. Neznala jsem zdejší krajinu. Nevěděla jsem co můžu čekat, ani jací obyvatelé tu žijí. Pokud tu vůbec někdo žije. Ve vysoké trávě jsem brzy zahlédla nějaký pohyb. Něco světlého se plížilo mezi stébly. Poslal jsem jednoho z upírů. Voják vyplašil jen velkého ptáka. Udělal ale jen několik kroků když z jeho zad vystříkla krev a on spadl na zem. Neviděla jsem co ho zasáhlo ale zůstala jsem stát na místě. Každý čekal až se nový protivník ukáže. Něco se rychle pohybovalo trávou směrem k nám. Viděla jsem na více místech nějaký pohyb. Ať už to bylo cokoliv, bylo toho víc. Vytasila jsem meč a čekala. Jeden z upírů zakřičel a bodl mečem. Útočník znovu zabíjel. Tentokrát jsme ale spatřily proti komu stojíme. Stvoření nejvíce připomínalo nějaký hmyz. Hnědozelené tělo bylo vysoké jako dospělý člověk. Paže byli zakončené čepelemi. Chtěla jsem upírovi vyjet na pomoc, když se podobné stvoření objevilo přímo přede mnou. Bodla jsem mečem. Zasáhla jsem stvoření na místě kde by se mělo nacházet břicho. Vystříkla žlutá krev, která potřísnila půdu okolo. Slyšela jsem další křik. Jeden z vojáků spadl na zem. Hlava čistě oddělená od těla. Zvířata cítila svou kořist. V trávě jsem zahlédla kočičí démony. Od té chvíle nezemřel už jediný skřet nebo upír. Viděla jsem jen pohyb ale nevěděla jsem jak boj přede mnou probíhá. Vše se odehrávalo v tichu. Po delší době se v trávě objevil Samuel. Řekl mi jen že byli všechny zvířata zabita. Mohli jsme pokračovat dál v pochodu. Nedělali jsem žádné přestávky tak jsme se brzy dostali daleko od mořského pobřeží. Před námi jsem viděla první vesnici. Chtěli jsme se jí ale vyhnout. Boj z vesničany by nám nic nepřinesl, jen by nás zdržel. Prošli jsem po stezce dál do hor. Došli jsem na jednu z planin a tam založily něco jako malý tábor. Musela jsem nejdříve zjistit kde se nachází Chrám moci. Jednoho z upírů jsem poslala do vesnice, kterou jsem minuly cestou. Další tři jsem rozeslala po kraji. Po té jsem čekala na dostavění svého stanu.

**

Nataniel se prodíral trávou dál od tábora upírů. Alia jej jmenovala poslem. Přikázala mu aby vyhledal vesnici v zemi za mořem. Nikdo netušil na co tam mohou narazit. Zdejší obyvatelé byli něčím neznámým a v Aganty je nikdo neznal. Upír se ještě ohlédl na tábor. Skřeti stavěli první tyče stanů, které budou brzy stát. Nataniel udělal několik kroků po stezce, kterou přišly. Po té se zastavil a naslouchal zvukům okolí. Stále měl před očima hmyz, který potkali. Obrovská stvoření s čepeli místo rukou. Nemusel je potkat znovu. Pochyboval ale že by je zaslechl. Předtím se k nim přiblížilo celé stádo. V dálce již ale viděl první budovy. Primitivní chýše, které se nemohli měřit s ničím co někdy postavily upíři i stany jeho národa byli krásnější. Voják v dálce zahlédl i prvního obyvatele. Stvoření podobné člověku s hnědou kůži. Upír nedal najevo nelibost a přátelsky jej pozdravil. Rolník se představil, jmenoval se Lotin. Nataniel sním nejdříve hovořil jako by byl žoldák, který jsem zabloudil. Po té se ho zeptal na ruiny někde v horách. Muž jej ale zklamal. Nikde v okolí nic takového nebylo. Začal mu ale vyprávět o zvláštní dvojici, která se před časem ptala na co samé. Skřet a goblin, přišli jsem a hledali nějaký chrám. Bohužel ani nedokázal poradit. Upír měl tedy aspoň částečně úspěch. Našel posli, kteří putovali za stejným cílem jako oni. Otočil se nechal rolníka aby se dál zabýval svou prací. On se musí co nejdříve vrátit do tábora a předat upírce svou zprávu. Vrátí se jako první z poslů. Přinese ale něco více než oni. Od této chvíle věděli koho hledají. Skřet a goblin. Při bitvě s bílím drakem Lambraxem jim pomáhali. Lesin a Urgol byli povstalci. Pomohli upírce aby se dostala až k drakovi a mohla jej zabít. Teď se ale postavily proti svojí královně a zradily jí. Nataniel ale věděl jaký k tomu mají důvod. Alia jim přislíbila vlastní říši a svobodu pro skřety a gobliny. Nic z toho ale nezískali a proto se vzbouřily proti svému novému pánu. Nyní za to dostanou svou odměnu. Upír brzy došel zpět k táboru. Spatřil stan královny a zamířil k němu

**

Seděla jsem na židli a přemýšlela o zemi v které jsem se nacházeli. Ve zdejších kopcích se potulovala zvířata, která jsme neznali. Z přemýšlení mě přerušil příchod jednoho z vojáků. Upír patřil k poslům, které jsem poslala aby vypátrali polohu chrámu. Vrátil se ale příliš brzy. Vyzvala jsem ho řek co ho sem přivedlo. Vyprávěl mi o goblinovi a skřetu. Lesin a Urgol mířily ke stejnému síly jako mi. Nevěděla jsem ale na čí rozkaz. Museli být jen poslové nějaké jiné moci. Sami by se na takovou cestu nikdy nevypravily. Museli jsem ale čekat na návrat zbývajích poslů. Mohou najít polohu chrámu a po té by jsem se těma dvěmi nemuseli zabývat. Povolala jsem k sobě Samuela. Co nejdříve pošlu kočičí démony aby se rozeběhli po kraji a hledali ty dva. Skřeti a goblini tu nežily, proto nebude těžké najít jejich stopu. Řekla jsem mu vše co potřeboval vědět. Po smrti měli vojáci prohledat jejich těla a přinést mi všechny šperky co u nich najdou. Nechtěla jsem aby někdo znal popis věci, které hledáme. Někoho by to mohlo svést na špatné myšlenky. Žila spousta mocných lidí ale ještě více, kteří se chtěli stát těmi mocnými. Rozhodla jsem se jednat a upevnit svou vládu nad tímto místem. V budoucnu bude na tomto místě stát moje další pevnost. Každý musí vědět kdo zde vládne. Nebudu se ptát národa, který tu do ted žil. Poslala jsem Nataniela zpátky do stanů vojáků. Po té jsem si lehla na postel a odpočívala. Musela jsem nasbírat síly na nadcházející dny. Několik dní jsem jen čekala na posli. Jeden z nich dorazil a vstoupil do mého stanu. Nes malý kožený váček, jehož obsah vysypal na stůl. Byli na něm zlaté ozdoby ve tvarů listů. Dryády byli už na místě. Muž, který mi předměty přinesl ale měl ještě jednu zprávu. Nedaleko od tábora spatřil menší vojsko, které přichází přímo k táboru upírů. Nevěděla jsem jestli jde o náhodu, nebo nás král země za mořem vypátral. Musel se nějak dozvědět o naší přítomnosti. Nejspíše si hlídky nevšimly nějakého zvěda. Vyšla jsem ze stanu a čekala. Za několik hodin jsem opravdu viděla přicházející vojáky. Nebylo jich a pár upírů by je mohlo pozabíjet. Nechtěla jsem ale útočit, dokud se nedozvím důvod jejich přítomnosti. V čele vojska kráčel nějaký muž. Jeho zbroj byli lépe udělaná než ta jeho společníků. Musel to být jejich vůdce. Vešel mezi stany a ptal se na něco jednoho z upírů. Ten ukázal na mě a odešel. Cizinec přišel za mnou. Pozdravil kývnutím ruky a poklonil se. Poznala jsem na co se ptal upíra. Byl to Tartal, generál krále Nurana. Tím jsem i zjistila koho musím zabít abych se stala vládkyní této země. Nebudu se ohlížet na zdejší obyvatele nebo jejich zákony. Viděla jsem vesnici, okolo které jsme přejížděli. Nebyli ničím jiným než divochy. Pohlédla jsem na tvář muže a spatřila v ní nadřazenost, na kterou neměl ani to nejmenší právo. Stále jsem ale nechtěla zaútočit. Muž mi podal zprávu od svého krále. Rozevřela jsem pečeď a podívala se na slova od zdejšího krále. Opravdu věděl o mé přítomnosti.






Já král Nuran, jediný právoplatný vládce této země. Přikazuji cizincům, kteří vnikly na mou půdu, aby se vrátily odkud přišly. Nejsou tu vítanými hosty ale nechtěnými vetřelci. V případě že se nedočkám vašeho odchodu. Budu nucen jednat podle zákonů mého království. Pokud cizinci přicházejí v míru. Čekám na jejich zprávu a posla z jejich země. Nebudu ale příliš dlouho čekat.

Nuran



Hodila jsem pergamen na zem a dále si ho již nevšímala. Nadřazenost byla snad vrozenou vlastností tohoto národa. Hleděla jsem na hnědou kůži generála Tartala. Vypadal jako jeden z mých démonů. Byli jsme spříznění více než jsem si mohla zrpvu myslet. Nereagovala jsem na jeho pohledy a přešla k upírům za mými zády. Pochopily můj pohled a vytasily meče. Slyšela jsem zvuky boje a otočila se. Tři z dětí noci zaútočily na Tartala. Jeho vojáci nejdříve přihlíželi ale později se sami dali do boje. Vytasila jsem meč a zavolala své vlastní bojovníky. Jeden z nejbliších stanů se zřítil. Trámy zabily dva válečníky, kteří se včas nevyhnuli. Sama jsem nejdříve jen čekala a až později se zapojila do boje. Meč titánů obral o život několik bojovníků. Po té celý spor skončil. Neměli jsem velké ztráty. To se ale nedalo říci o vojácích krále Nurana. Většina z nich ležela mrtvá před stany mého tábora. Několik z nich ale uprchlo. Nepochybně s vrátí ke svému králi a řeknou mu vše o této malé bitvě. Tím jsem dokázala svou moc.



14. Mlha

27. března 2018 v 11:08 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Procházela jsem cizí zemí o které jsem nic nevěděla. Putovala jsem spolu s Dryádami za jejich soukromým bojem. Přerostlo to ale v něco daleko většího. Válka, která změní budoucnost mnohých národů a říší. Celé národy měli zaniknout, aby se další mohli zrodit z popela. Obávala jsem se toho ale zároveň jsem pracovala na tom aby to přišlo co nejrychleji. Celý svět byl ve válce, každá země soupeřila s nějakou jinou. Nikde nevládl mír a svoboda. Smrt jste mohli vidět na každém kroku. Stála jsem v mlze a čekala na rozkazy Umilante, královny lesního lidu.. Nevěděla jsem jak dál. Zastavily jsme se na planině a čekali. Nebo jsem spíše čekala jen já. Jako dobře vycvičený pes, který poslouchá své pány. Ničím víc, jsem teď nebyla. Nejraději bych vyrazila opačným směrem. Vrátila se na poušť hledala Vlčí Bránu. Nechtěla jsem jít sama do říše písku a doufat že se mi moje cesty podaří. Samuel mě varoval. Řekl mi co se stane, když se vrátím do jeho říše. Já dohodu porušila. Již dávno jsem se stala vyvržencem. Chtěla jsem ale jen jediné. Najít Vlčí Bránu a své dítě. Pokud je ještě naživu. Nevěděla jsem, jak dlouho mohlo přežít v temném místě. Obývaném upíry, vlkodlaky a tisíci skřety. Naučila jsem jej skoro vše, co jsem sama uměla. Ani to ale nemuselo stačit. Já měla zkušenosti, které jsem nazbírala léty. Moje dítě zatím ne. Stále nebyl dost starý aby v tom městě přežil. Bála jsem se se návratu do temného města. Nechtěla jsem najít zmrzačenou mrtvolu vlastního potomka. Procházela jsem mlhou a sledovala obrysy dryád. Zanedlouho se mi ztratily z dohledu a já zůstala sama. Čekala jsem až se vrátí i když jsem byla lepší bojovnicí než oni. Po mém boku přeběhla nějaká malá postava. Nevěděla jsem co to bylo. Šla jsem za tím a naslouchala. Ozvali se zvuky boje. Slyšela jsem i řev nějakého velkého dravce. Nejspíše ještěra nebo draka. Prošla jsem blíže a viděla pobíhající dryády. Uhíbali před meči nějakého obrovského bojovníka. Nejvíce připomínal skřeta ale v jeho tváři bylo více rysů člověka. Byl i statnější postavy. Vytasila jsem vlastní meč a zaútočila. Obr ale mou ránu odvrátil, byl příliš rychlý. Udivoval mě jeho styl boje. Na svou velikost byl až příliš hbitý. V dálce jsem uviděla dvě menší postavy. Jedna z nich byla nejspíše goblin. Odvrátila jsem mečem ránu, která mířila na mě a vydala jsem se za dalšími nepřáteli. V mlze jsem se ale brzy ztratila. Zvuky boje byli všude okolo mě. Ztratila jsem orientaci a nevěděla kudy jdu. Ani moje kočičí polovina mi nějak nepomohla. Sedla jsem si na zem a proměnila se do zvířecí podoby. Mohla jsem se tak lépe pohybovat a uhýbat nepřátelům. Nikde jsem nikoho neviděla. Rozběhla jsem se dopředu. Už jsem nevěděla kde jsem. Chtěla jsem se jen dostat z mlhy. Ovládla mě úzkost a beznaděj. Vypadalo to jako bych se ocitla v nějaké pasti. Někde musel stát čaroděj a pohrávat si s mými myšlenkami. Musela jsem co nejdříve najít znovu dryády. Netušila jsem co se tu může pohybovat. Jakoby v odpověď se po mém levém boku něco mihlo. Rozběhla jsem se opačným směrem, abych byla co nejdál. Postava ale jako by si se mnou jen hrála. Něco se mihlo po mém pravém boku. Viděla jsem stále to samé nebo tu toho bylo více. Opět jsem změnila směr mého zběsilého běhů. Ztratila jsem tím ale i poslední zbytky orientace. Už jsem ani neviděla zdi chrámu. Byla jsem tak daleko nebo jen mlha byla neprostupnější? Opět jsem viděla nějakou siluetu. Zůstala jsem stát a jen čekala na blížícího se nepřítele. Beznaděj ovládla moje tělo. Chtěla jsem aby byl už byl konec. Za sebou jsem zaslechla zavrčení. Otočila jsem se v pravou chvíli. Rychle jsem se vyhnula drápům zvířete, které mi útočilo na bok. Nepoznala jsem ale co to vlastně bylo. Jen jsem se snažila přežít. Jako by se mi vrátila ztracená víra k životu. Náhle jsem proti sobě měla hmotného protivníka. Měla jsem s čím bojovat a nad čím zvítězit. Sekla jsem drápy ale stvoření mi uhnulo. Mlha jako by se částečně rozestoupila a já viděla svého nepřítele. Bestie měla vyzáblou postavu a černou kůži. Ramena byla porostlá hnědou srstí, která končila až na krku zvířete. Zasáhla jsem drápy. Na holou zem vystříkla zelená krev. Zůstala jsem několik úderů srdce stát. Stvoření znovu zaútočilo. Tentokrát mělo chtělo nakopnout. Uhnula jsem a kousla do velké ploché nohy. Okamžitě jsem cítila chuť jeho krve. Zvíře spadlo na zem. Skočila jsem a zakousla se do nechráněného krku. Torzo sebou několikrát škublo a po té zmizeli i poslední známky života. Zuby jsem vytrhla kus masa z břicha bestie a snědla ho. Stále jsem ale nevěděla kde jsem. Odstranila jsem svého nepřítele ale to mi příliš nepomohlo. Šla jsem stále dopředu a čekala až narazím na cokoliv co by mi pomohlo abych se zorientovala. Nevěděla jsem dlouho tu bloudím. Přes mlhu nebylo vidět slunce. Rokle se stále topila v pološeru. Šla jsem dál až moje cesty skončila před skalním převisem. Došla jsem na okraj kráteru kde ležel chrám moci. Vyšla jsem výše a viděla věže celé stavby. Pokud půjdu přímou cestu. Vrátím se zpět odkud jsem přišla. Bude mi ale trvat dlouho dobu než znovu najdu dryády. Nad sebou jsem slyšela nějaké kroky. Zvedla jsem hlavu a sledovala tlupu skřetů. Nevěděla jsem odkud pocházejí. Byli jsme ze země za mořem. Zde nebyli žádní jejich rodu. Museli přijít s Aliou nebo z Aganty. Nechápala jsem to ale nechtěla jsem s nimi bojovat. Bylo jich příliš mnoho. Později jsem poznala svou omyl. Nebyli to skřeti ale mladí trolové. Přicházela s nimi nějaká žena. Nejspíše šamanka nebo někdo vysoce postavený. Proběhla jsem po skalách zpět do mlhy abych se skryla. V kočičí podobě jsem nebyla téměř vidět. Jeden z trolů k šamance hovořil. Jmenovala se Mata Nat. Mluvily spolu o upírce, která dobila jejich říši. K Chrámu moci se postupně stahovali všichni králové a královny. Trolové už byli na místě, dryády tu byli také. Procházela jsem mlhou a doufala že jdu správným směrem. Naslouchala jsem a čekala na jakýkoliv podivný zvuk. Nevěřila jsem tomu že by tu byl jen jeden nepřítel. Bestie, která mě napadla nebyla sama. Proto jsem čekala na další útok. Nikde jsem ale nic neviděla. Po čase jsem musel zastavit. Lehla jsem si na zem a usnula. Probudila jsem se a rychle zvedla hlavu. Slyšela jsem kroky něčeho velkého. Cítila jsem pach potu. Po mém pravém boku kráčel osamocený trolí voják. Položila jsem se na zem a pomalu se k němu plížila. Mlha mě skrývala před jeho pohledem. Viděla jsem ale jak otíčí hlavou. Najednou udeřil zbraní na místo kde jsem ležela. Na poslední chvíli jsem uskočila. Odrazila jsem se a zakousla se mu do ramene. Strhal jsem mu část zbroje a uskočila zpět do mlhy. Trol zařval a padl k zem. Nevěřila jsem že bych ho jediným útokem zabila. Opravdu jsem to nebyla já. Nad postavou trola se objevila dryáda. Rozhlížela a vypadala jako by něco hledala. Proměnila jsem se do lidské podoby a přišla k ní blíž, aby mě viděla. Hledala mě a šla za mnou. Ztratila jsem se jí někde v mlze. Viděla jsem šíp, který vězel v trolově hrudi. Řekla jsem jí o lidské šamance, která jsem přišla spolu s troly. Vypadala že jí zpráva zneklidnila. Nic mi ale neřekla. Ušli jsme ale jen několik kroků, když mi řekla na koho jsem narazila. Mata Nat byla démonka, která pomáhala jen sama sobě. Během života si našla bez počet spojenců. Všechny ale postupně opustila. Nacházela nové, jen aby je využil a opět šla dál. V minulosti pomáhala i dryádám v Aganty. Nikdo ale nevěděl odkud opravdu pochází. Neřekla jsem nic a následovala jsem bojovnici zpět k armádě. Na rozdíl ode mě se uměla v mlze dobře orientovat i tak jsme ale brzy ztratila pojem o čase. Slunce vycházelo stejně jako v Aganty ale mi jsme ho neviděli. Mlha jako by měnila tok času. Během krátkých zastávek jsme spolu nemluvily. Seděli jsem na zemi a snažily se nabrat aspoň trochu sil pro další pokračování cesty. Stále jsme se ale rozhlíželi a hleděli i to sebemenší nebezpečí. Nepotkali jsme ale nikoho. Vzpomněla jsem si na podivného ještěra, kterého jsem slyšela u chrámu. Dryáda mi řekla že je již mrtvý. Tím náš hovor skončil a mi dál pokračovali mlčky. Z dálky jsme uslyšeli nějaké hlasy. První známky blížících se bojovnic. Něco ale bylo jinak. Mezi jasnými hlasy lesních válečnic zaznívalo i hrubé vrčení. Přišli jsme blíže a spatřily troly. Jejich bojovnici se přeli o moc, která byla v chrámu. Nenapadli lesní lid, věděli že je jich příliš málo. U jedné ze zdí jsem viděla i šamanku. Mata Nat stála klidně, jako by měl vše pevně ve svých rukou. Přešla jsem jí a pozdravila jí. Věděla jsem jak velká může být její moc. Proto jsem s ní chtěla mluvit uctivěji. Uzavřeli s dryádami spojenectví, které mělo přinést prospěch oběma stranám. Více mi neprozradila. Její slova patřila jen královně Umilante, ne mě. Cítila jsem ale lest. Mohla nás všechny zabít jediným kouzlem. Čeho se bála? Jaká věc jí donutila spojit se s námi? Nejspíše se blížila Alia. Věděla jsem čeho všechno je schopná. To ona donutila troly aby udělali něco, co už nemuseli dlouhá léta udělat. Vytvořily spojenectví s jiným národem. Mata Nat potřebovala vojáky a těch se jí nedostávalo. Hledala jsem Umilante, abych jí vše řekla ale nikde jsem jí nemohla najít. Bojovnice se dali do pohybu. Chtěli odejít dále od chrámu a poradit se. Šla jsem za nimi. Po pravici kráčela šamanka. Nevěděla jsem jestli nemá v plánu napadnout královnu. Proto jsem šla za ní a sledovala každý její pohyb. Na místě jsem jí mohla zabít. Udělím to pokud vytuším zradu. Ne kvůli Umilante ale kvůli sama sobě. Bez lesního lidu bych nebyla ničím. Celý průvod se zastavil před vstupem do malé jeskyně. Nejraději bych tan nešla. Šamanka mohla nějakým kouzlem kameny probudit k životu a zabít nás všechny. Viděla jsem ale Umilante. Kráčel jako první, proto jsem jí následovala. Jeskyně byla prostorná i trolové v ní mohli kráčet vzpřímeně. Sledovala jsem jejich obrovská těla. Nesli sebou meče se širokou čepelí. Viděla jsem i mladíky, kteří by neměli na místech vojáků co dělat. Mata Nat musela povolat každého kdo udržel zbraň. S jejím národem to muselo vypadat opravdu špatně. Nemohla nabídnout žádnou velkou pomoc. Ať řekla královně co chtěla, lhala aby si zachránila vlastní život. Toužila po moci. Postavila jsem se vedle královny a tiše jí řekla že si sní chci promluvit. Otočila se ke mně a tvářila se naštvaně. Oddychla jsem si, když jsem viděla její kývnutí ruky. Chtěla abych šla za ní. Prošli jsme okolo vojáků a zpět ven z jeskyně. Vyzvala mě abych jí řekla co jsem chtěla. Pověděla jsem vše o tom co jsem viděla a znala o trolech i Mata Nat. Královna ale vše věděla. Řekla mi jen že se do těchto věcí nemám plést a odešla. Jako bych byla jen služebná, která mluvila do vládnutí šlechty. Ničím víc jsem ve skutečnosti nebyla. To se ale musí brzy změnit. Nechtěla jsem sledovat pád mého plánu. Chtěla jsem se pomstít upírce a k tomu jsem potřebovala moc. Nic nezískám když Mata Nat královnu dryád zabije. Šla jsem mezi lesní bojovnice a čekala až celé jednání skončí. Byla jsem naštvaná ale nechtěla jsem dát nic najevo. Válečnice okolo mě se bavily o přicházející bitvě. Proměnila jsem se do zvířecí podoby a protáhla se kolem nich. Jedna z nich se podle mě ohlédla ale nebyla jsem si jistá jestli mě zpozorovala. V mlze jsem se ztratila a tak jsem mohla bez vyrušení sledovat šamanku. Šla se svou trolí stráží dál do hor. Prosmíkla jsem se kolem několika dryád a šla za bojovníky. Mata Nat se zastavila a sedla si na plochý kámen. Po tí začala mluvit ke svým společníkům. Opravdu měla v úmyslu královnu Umilante zabít. Nic jiného ani sama nechtěla celou dobu udělat. Podle toho co jsem slyšela chtěla vše udělat už v jeskyni. Stráže jí ale nepustily blíže k vládnoucí dryádě. Musela jsem tedy něco udělat, nebo se moje vidina moci rozpadne. Získám ale nové spojence. Lesní lid se příliš zamněstnával Chrámem Moci. Neviděla ale co se děje přímo před ním. Proběhla jsem mlhou a hledala cestu k upírce. Musím jí najít a nabídnout jí svou pomoc. Věděla jsem o něčem co Alie chybí a to byli vojáci. Nevlastnila jsem velkou armádu ale s její pomocí bych mohla. Vlčí brána byla stále zavřená. Já jí ale mohla najít a přivést jí tisíce vojáků. Stala bych se vysoce postavenou velitelkou a všechny moje minulé činy by byli zapomenuty. Celý plán se mi mohl podařit. Věřila jsem tomu. Proběhla jsem okolo chrámu a vyhnula se dryádám. Alia nebude mít jiné řešení, než mou pomoc. Jak těžké může být nalezení armády upírů?

13. Chrám

27. března 2018 v 11:07 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Lesin procházel temnou chodbou, která vedla do Chrámu moci. Někdo tu musel žít a starat se o tyto prostory. Jinak si nedokázal vysvětlit pořádek, který tu vládl. Po několika krocích narazil na knihovnu. Prohlédl jsi spisy, které byli psané cizím písmem. Nerozuměl zdejší řeči. Pokud to nebyl jazyk nějakých čarodějů. Vrátil knihu zpět na místo a šel dál. Neslyšel žádné kroky, nic co by mu řeklo že za ním někdo je. Jako by se tu ale pohybovali duchové. Goblin se stále otáčel a cítil neznámého nepřítele. Po dlouhém bloudění našel velký otevřený sál. Stále ale nikoho neviděl. I tady ale vládla až nepřirozená čistota. Na druhé straně sálu byli dveře, ty vedli jen do další chodby. Nyní to ale vypadalo na obytné prostory. Goblin otevíral dveře a nacházel místnosti s postelemi nebo kuchyni. Zde by mohlo žít celé vojsko. Stále ale nikoho nenalezl. Lesin prohledával postele a chtěl zjistit něco o zdejších obyvatelích. Otočil se a upustil malou skříňku, kterou našel na zemi. Přímo před ním stála postava v dlouhém černém plášti. Muži mohlo kolem šedesáti roku. Bílé dlouhé vousy a vlasy mu povlávali ve větru i když goblin nic necítil. Rychle položil svůj nález na zem a ruku položil na malou dýku. Neznámý se k němu neslyšně blížil. Lesinův pohled zabloudil k nohám muže. Spatřil špičky černých bot, které se jen napůl dotýkali podlahy. Neznámému dovolila magie aby plul vzduchem. Tím připomínal spíše ducha, než bytost z masa a kostí. Goblin řekl své jméno a čekal. Muž proplul vzduchem a sedl si na jednu z postelí. Po té začal mluvit. Byl to Filon, jeden ze strážců chrámu. Žil tu od svého mládí, kdy ho našli v paláci dvou sluncí. Lesin o tomto místě ještě neslyšel ale nechtěl se ptát dál. Muž musel mít velkou magickou moc, proto ho nechtěl příliš dráždit. Musel ale mluvit. Zeptal se na moc bohů. Filon si povzdechl a po té vyprávěl o osudném dni, kdy příjdou králové aby získali moc starých bohů. V ten den skončí vláda mnoha zemí. Bitva ale zrodí i nového panovníka. Nikdo ale nevěděl kdo jím bude. Lesin začal mluvit o všech národech, které vyrazily k cíli. Filon ale jakoby o všem věděl. Musel cestovat po Aganty, nebo mohl číst myšlenky. Goblin byl ochotný věřit téměř všemu. Znovu si prohlédl místnost a po té se zeptal na zdejší obyvatelé. Žilo tu ale jen několik strážců. Ty měli zaúkol vpustit k moci jen krále a královny. Poslední bitva, byl boj mezi nimi. Jejich vojska zůstanou před kráterem. Lesin ale nevěřil tomu že to panovníci připustí. Všichni se skrývali za vlastními vojsky. Filon ale nesouhlasil. Bohové si přáli aby poslední boj byl jen mezi nimi. Proto se osud postará tomu aby to tak opravdu bylo. Goblin si nepředstavil jak by k tomu mohlo dojít. Zde ale bylo místo nezměrné moci. Proto věděl že to tak bude. Stejně jako muž předním. Filon a Lesin spolu seděli na tomto místě příliš dlouho. Hovořily o všech panovnicích a jejich armádách. Goblin ale vstal z postele. Musel už jít a najít Urgola a Kragose. Řekl muži vše o dryádách, které přišly nejspíše hledali vchod do chrámu. Filon se ale jen usmál. Zdroj moci najdou až v době, kdy si to bohové budou přát. Pokud by prohledali celé tyto prostory. Nenašli by nic. Lesin tomu příliš nerozuměl. Znamenalo to snad že jsou všichni na špatném místě? Mohl být chrám někde jinde? Moc bohů nejspíše dokázala mnoho. Společně s mužem se vracel zpět k východu. Cestou hleděla na knihy, které nemohl přečíst. Byla pravda v nich? Nemohl ale žádnou vzít, aniž by si toho jeho průvodce všiml. Brzy stál před mlhou. Půjde zpět za skřetem a obřím bojovníkem. Musí jím říct co nalezl a přivést je za Filonem. V mlze jako by ztratil část své orientace. Věděl ale co musí udělat aby se neztratil. Pravou ruku položil na zeď chrámu a pomalu se vracel do míst, kde se skrývali jeho společníci. Náhled zahlédl rychlý pohyb, který nepatřil ani jednomu z nich. Něco se rychle pohybovalo směrem k němu. Goblin vzal do rukou dýku a snažil se najít nepřítele. Ten ale opět zmizel v mlze. Lesin udělal několik opatrných kroků, když opět viděl nějakou siluetu. Jako by s ním někdo jen hrál. Najednou se postava objevila přímo před ním. Malý goblin na obra zaútočil dýkou. V posledním okamžiku ale poznal svůj omyl. Tím domnělým protivníkem byl Kragor. Urgol šel jen několik kroků za ním. Skřet ale vypadal neklidně. Řekl mu jen že se krajem pohybují nemrtví. Po té je Lesin i spatřil. Jeden z nich vyšel ze skrytu mlhy. Za ním šli jemu podobní. Kragos obrovským mečem zabil prvního z nich. Všude ale až příliš velká přesila nepřátel. Nemrtví jako by byli všude.

12. Budoucnost

27. března 2018 v 11:06 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Seděla jsem na své lodi, na kterou mě zanesl Olenor. Démon byl nyní po mém boku stále častěji. Pomáhal mi ve všem plánování výpravy do podmořského města. Toto bylo něco s čím jsme neměli zkušenosti. Upíři se málokdy pouštěli na otevřené moře. Raději měli lidské vesnice, nebo lesy. Toto bylo něco nového, ale ne nemožného. Prošla jsem po palubě a burcovala svoje lidi. Brzy vyrazíme do nových říší. Pobijeme každého, kdo se nám postaví do cesty. Každý pozná sílu dětí noci a naučí se jich bát. Pokud ne, nemá právo aby dál měl svůj bezcený život. Vezmeme si každou říši, po které budeme toužit. Po stavíme se samotným bohům a vymažeme je z dějim lidí, elfů i trpaslíků. Bude žít jen jediný vládce. Každý bude znát jméno Alia. Po posledních slovech jsme skočily do vody. Moji vojáci se chtěli co nejrychleji dostat do podmořského města. Potopily jsme se mezi skaliska, za kterými jsem před tím viděla první stavby. Nejdříve jsem se obávala že jsem svoje vojáky vedle špatně. Později jsem ale rozeznala záři podvodnéí říše. Pomalu jsme se přibližovali a čekali na přicházející nepřátelé. Nikoho jsem ale neviděli. Připadala jsem si jak v nějakém snu. V Aganty jsem nic takového nikdy neviděla. Zde to vypadalo jako dílo nějakých mocných čarodějů. Vše zářilo modrým světlem. V dálce jsem viděla první cizí vojáky. Plavali proti nám s oštěpy v rukou. Zbraň nebyla zakončená hrotem ale jen modrým světlem. Poznala jsem těla pokrytá rybími šupinami. Nevypadali ale že by chtěli ihned zaútočit. Spíše váhali a nevěděli kam nás zařadit. Chápala jsem jejich postoj. Po staletích klidu se k jejich říši blížilo vojsko tisíce upírů. Kdy naposledy byl někdo pod mořskou hladinou? Moje tělo svíral zvláštní pocit. Příliš dlouho jsme byli pod vodou. Museli jsme naší domluvu se strážemi rychle ukončit. Přeplavala jsem k prvnímu bojovníkovi a řekla mu kdo jsme. Nepoznala jsem, jestli mi rozuměl. Jen kývl rukou a naznačil mi abych šla s ním. Proplavali jsme mezi první budovy. Nikde jsem neviděla jedinou ostrou hranu. Všechny domy byli zakončené kupolemi, z kterých se linulo modré světlo. Svíravý pocit v mém těle, byl čím dál tím silnější. Pohlédla jsem na upíra po mé pravici. Podle výrazu jeho tváře jsem poznala že je mu podobně jako mě. Příliš dlouho jsme byli v živlu, pro který jsme nebyli stvořeni. Ulice města byli á šedými kameny. Stráže nás vedli k jednomu z větších domů. Prošli jsem bránou a zjistily svůj omyl. Nebyli jsem v žádné budově ale v jiné části města. Domy tu byli pod velkou kupolí a proto tu nebyla voda. Mohli jsme se osvobodit od vodního živlu a kráčet po vlastních nohou. V dálce jsem viděla palác vládce podvodní říše. Prošli jsme dál. Lidé, pokud se tomu dalo tak říkat, nás sledovali bdělýma očima. Nedávala jsem ničím najevo svoje obavy. Nepřicházeli jsme ve zlém, zatím. Palác byl postavený z nějakého světle modrého kamene. Z hora na něj dopadla světlo, lamané vodou. Stále jsem si přidala jako v nějakém snu. Naše kroky skončily u brány. Neviděla jsem kdo jí otevřel. Prošla jsem ale ještě se dvěma vojáky do prostorné chodby. Pomyslela jsem na giganty, které jsme viděli u našich lodí. Jakoby vše bylo postavené pro ně. Moje armáda zůstala před palácem. Spolu s vojáky vodní říše. Procházela jsem chodbami, které měli kupolovitý tvar. Nenašla jsem žádnou ostrou hranu ale ani rovný kousek zdi. Vše se klikatilo a tvořilo dojem že jsem ve střevech nějakého živého tvora. Po několika krocích jsem došla k tmavě modrým dveřím. Dva strážní je otevřeli a naznačily mi aby šla dál. Přede mnou se objevil velký sál, který byl stavěný stejným způsobem jako chodby paláce. Na konci místnosti jsem viděla trůn z nějakého bílého kamene. Světlo jsem pronikalo okny na stropě. Vše se tak utápělo v nadpozemské záři. Připadala jsem si jako v síních starých bohů. Po té jsem uviděla postavu na trůnu. Krále podmořské říše. Muž byl o dvě hlavy vyšší než já. Svalnatou postavu neměl ničím za zakrytou. Připomínal mi člověka, až na žábry na krku. Nejvíce mě ale upoutali oči. Při pohledu do nich jsem si vzpomněla na temné doly. Byli hluboké a jakoby se za nimi skrývalo více, než jsem ted mohla vidět. Natáhl ke mě mohutnou ruku, kterou jsem jen váhavě uchopila. Představil se jako Deiron, král říše pod mořem. Hleděla jsem do jeho tváře a po té začala mluvit o vlastní říši. Pokud jsem něco poznala o tomto národu, byla to jedna věc. Nikdy nevystupovali na pevnou zem. Proto jsem prozradila vše o medailonech moci i Chrámu starých bohů. Deiron mi nechal přinést židli. Sedla jsem si proti němu a pokračovala ve své vyprávění. Král mi řekl že cítil jak něco velmi mocného přestoupilo nad jeho říši. Řekla jsem mu o poslovi barbarů a kentaurů. Našli jsme tedy další klíč k moci. Podle mapy čarodějů jsem věděla kde posel je. Proto byla pro mě tato informace nedůležitá. Deiron se obával další započaté války, proto zabil mého posla a potopil jednu z mých lodí. Jedna věc mi z jeho hovoru neunikla. Mluvil o další válce. To znamenalo že tato říše není jediná. Zeptala jsem se na další národ a čekala na odpověď. Na mořském dně se nenacházelo další město ale jen jeskyně lebrid. Nevěděla jsem co to znamení. Deiron ale pokračoval. Lebridy byli netvoři žijící v hlubokých vodách. Stejně jako draci, byli i oni chytří a věkem dorůstali obřích rozměrů. Čím starší byli, tím rostla jejich touha vládnout ostatním. Poslední roky útočila na podmořské město a způsobily mu nemalé ztráty. Nabídla jsem králi svou pomoc. Pokud on pomůže mě. Měl potopit každou lod, na které nepopluje upír. Tím zabráním aby se někdo dostal přes moře do mé říše. Při další bitvě s kentaury jim nemůže nikdo přijít s pomocí, ani oni sami se ale nemůžou uprchnout. Deiron se zvedl ze svého trůnu a řekl mi abych šla s ním. Nikdy neopustil své moře ale o mém národu věděl mnoho. Vyprávěl mi o proměně lidí v upíry. O prvním dítěti noci, které kdy stálo na této zemi. Naslouchala jsem jeho vyprávění a čekala na cíl naší cesty. Prošli jsme několika chodbami a vyšli ve velkém sálu. Uprostřed velké místnosti stála malá kašna. Přišli jsme k ní a hleděli na čistou vodu. Deiron několik okamžiků vypadal jako by jeho duch opustil místnost. Jeho oči byli mrtvé a kalné. Nerušila jsem ho a jen trpělivě čekala po jeho boku. Později se ke mně otočil a rukou pokynul ke kašně. Řekl mi že hledím na sítě bohů. Magické prameny, které znají odpověď na to co byli, je i na ta co bude. Stačí jen abych šla blíže a pohlédla do vody. Upíři zapomínají většinu ze své minulosti. Sítě bohů mi pomohou, abych si vše znovu vybavila. Nikdo ale nezná odpověď na to co uvidím. Udělala jsem několik kroků ke kašně a pohlédla do vody. Moje oči jako by dohlédli až k bohům. Ztratila jsem se ve vířící vodě.

Stála jsem před domem mých rodičů a čekala na svého otce. V rukou jsem držela koš plný sena. Z dálky byli slyšet koně.

Obraz se rozplynul a já stála opět v sále podmořského města. Deiron stál vedle mě a usmíval se. Poznal můj strach. Můj život byl plný dnů, které jsem nechtěla znovu prožít. Chtěla jsem se ale o sobě dovědět více. Proto jsem znovu pohlédla do kašny. Přesunula jsem do jiného dne.

Jako malé dítě jsem často poslouchala za dveřmi, byl to zlozvyk, který se mi často nevyplatil. Naslouchala jsem otci, jak hovoří s nějakým šlechticem. Neznámý muž měl syna, který byl v mém věku. Věděl o chudobě mého otce a chtěl jí využít pro vlastní obohacení.

Obraz se znovu rozplynul a změnil

Stála jsem na louce a čekal a na svého snoubence. Chtěl se mnou strávit odpoledne v lesích. Zaslechla jsem kroky a otočila se po zdroji neznámého zvuku. Z lesů vyšli tři žoldáci. Za nimi šel nějaký muž v černém plášti a můj snoubenec. Nechápala jsem co se stalo a ptala se vojáků. Nikdo mi ale nic neřekl. Odpovědí mi byli jen kamenné pohledy. Muž v plášti pozvedl ruce a já ztratila vědomí.

Obraz se změnil

Stála jsem před rozlehlým temným městem. Na sobě jsem neměla zbroj ale jen lehké, černé, krátké šaty. Šlo o mou kořist z dobití města barbarů. V dálce jsem viděla rudou záři, která všechno halila do krvavého světla. Cítila jsem své obavy ale i moc, která mi kolovala v žilách. Nemusela jsem se bát neúspěchu.

Měla jsem pocit jako bych stála v nicotě.
Odvrátila jsem od kašny a pohlédla na Deirona. Dostala jsem odpovědi. Můj otec mi sňatek domluvil ještě když jsem byla malé dítě. Moje myšlenky se upírali jen k pomstě. Proto jsem viděla tyto okamžiky svého života. Moje poslední vidění ale patřilo do budoucnosti. Viděla jsem snad poslední bitvu? Cítila jsem moc, kterou budu mít v té době, byla přímo nezměrná. Nejspíše jsem zvítězila a získala moc bohů. Pohlédla jsem na Deirona a usmála se. Moje budoucnost bude plná moci. Král podmořské říše pohlédl do mých očí. Řekl mi že o mé vojsko bude postaráno. Pošle posla k lodím. Byla jsem výtaným hostem a podle toho se mi dostane i péče. Poznala jsem změnu v jeho chování. Co dělal on, když jsem hleděla do sítí bohů? Viděl to co já a proto se ke mně nyní choval jinak, přívětivěji. Neměla jsem hleděl do magických pramenů. Nejspíše jsem o sobě prozradila příliš mnoho. Nemohla jsem ale již nic změnit. Proto jsem následovala krále podmořské říše. Prošli jsme několika chodbami, až jsme vešli do jedné z ložnic. Tam se se mnou Deiron rozloučil a odešel. Neměla jsem ale v úmyslu spát, ani jen ležet a odpočívat. Přešla jsem ke dveřím a čekala až král odejde. Po té jsem se vyšla na chodbu a hledala sál s kašnou. Našla jsem ho rychleji než jsem myslela. Pohlédnu znovu do minulosti a najdu další odpovědi. Nikde jsem neviděla žádné stráže. Proto jsem přešla k pramenu a pohlédla znovu do sítí bohů


Stála jsem u koně a mluvila k němu. Zvíře bylo neklidné ale já nevěděla proč a z čeho. Pohlédla jsem k lesu před námi a uviděla vlkodlaka. Plížil se trávou směrem k nám a vrčel. Pomalu jsem vylezla do sedla a popohnala koně. Zakřičela jsem abych zvíře splašila. Chtěla jsem být co nejdále od bestie. Vlkodlak se ale rozběhl za námi. Doháněl nás a brzy nás oba bude moci strhnout na zem. Odněkud vylétl šíp a bestii zabil.

Moje vzpomínky se rychle nesli jinam.

Měla jsem mlhu před očima. Slyšela jsem hlasy nějakých mužů ale nepoznala jsem je. Opět jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se znovu, okolo mě byla tma......

Cítila ruku, která mě dopadla na rameno. Za mnou stála nějaká žena a usmívala se. Vypadal jako člověk, až na žábry na širokém krku. Vzpomněla jsem si na Deirona. Žena s ním musel abýt nějak spřízněná. Sedla si na podlahu a naznačila mi abych to udělala také. Poslechla jsem a čekala. Vyprávěl mi o králi podmořské říše. Kdysi byl vojákem ale po úmrtí jeho otce. Usedl sám na trůn a bojů se vzdal. Lebridy ale neznají slovo mír. Proto začali znovu útočit. Bojovníci ale ztrácejí víru ve vítězství. Zadívala se do země a dál nic neřekla. Znovu jsem slíbila pomoc upířího národa. Pozvedla tvář ke mně a usmála. Měla jsem ale tušit že mě čeká i nepříjemnost. Sítě bohů nejsou jen cenným nástrojem. Dokáží lákat tvory, aby u nich strávily celý svůj život. Člověk je po té odsouzený k tomu aby jen hleděl na obrazy. Místo aby je skutečně prožil. Poznala jsem pravý důvod toho, proč jsem se v noci plížila po neznámém místě. Moc bohů mě táhla k sobě. Nechala jsem se zlákat. Cítila jsem se jako malé dítě. Neznámá žena odešla a nechala mě na místě. Vstala jsem se šla hledat cestu zpět do svého pokoje. Do této chvíle jsem si myslela že v paláci žije jen Deiron. Nikde jsem neviděla další obyvatele. Nejspíše jsem ale neviděla vše. Lehla jsem si postel a odpočívala.......Ráno jsem slyšel zaklepání na dveře. Otevřela jsem, přede mnou stál král podmořské říše. Šla jsem za ním, zpět do trůního sálu. Nevěděla jsem jestli mu žena vyprávěla o mém malé procházce. Nechtěla jsem ale riskovat a tak jsem sama vyprávěla o mé noční návštěvě k síti bohů. Deiron o tom opravdu již věděl. Nevypadal ale nijak překvapeně. Spíše jako by to čekal. Ničemu jsem zde nerozuměla. Sedla jsem si vedle krále a čekala. Vyprávěl mi o lebridách. Brzy za nimi vyrazíme a zničíme jejích vojsko. Jen tak se dala jejich hrozba zastavit. Byli to je dravci. Bestie, které napadali vše živé. Nestačilo je jen porazit v jedné bitvě. Tento den ale přišla řeč i na něco jiného. Deiron se mě zeptal, na to, co jsem viděla v síti bohů. Vše jsem mu řekla. Neprozradil mi ale nic, co bych sama nevěděla. Nechala jsem ho ale mluvit. Nejspíše nevěděl vše o čem mi neznámá žena vyprávěla. Vypadalo to jako by se o mé procházce dozvěděl od někoho jiného. Proč mu to ale dívka neřekla sama? Seděla jsem proti muži. Měli jsem plánovat tažení proti lebridám. Nikdy jsem s ničím takovým nesetkala, ani jsem nebojovala pod vodou. Vysvětlila jsem králi že jsem nikdy proti ničemu takovému nestála. Moji vojáci neznali strach a vždy se postavily svému protivníkovi ale nevěděla jsem jak se zachovají pod vodou. Deiron něco řekl jednomu ze sluhů a ten přinesl malý stolek s mapou mořského dna. Král rukou ukázal nad malou rokli. Tam jsou doupata lebrid. Zaútočíme přímo na ně a vylákáme jejich vůdce. Bylo nás dost na to abychom obklíčily celou rokli. Napadneme zvířata jen meči o oštěpy. Problém nebude s malými lebridami ale s jejich vůdci. S těmi nedokázali bojovat už ani giganti. Nevěděla jsem ale jak by sme je mohli porazit. Deiron neměl žádné katapulty, nebo podobné válečné stroje. Chybělo mu cokoliv co by mohlo soupeřit s něčím tak velkým. Dlouho svou říši jen bránil. Mezi domy dokázal porazit i velké lebridy ale na otevřeném moři by se boj s nimi mohl rovnat jatkám. Nechtěla jsem ztrácet životy vojáků a riskovat tak prohru. Vzpomněla jsem si na svůj neúspěch v říši kentaturů. Prohrála jsem a musela jsem uznat svou slabost. To se již nikdy nesmí stát. Rozloučila jsem se s králem a znovu šla do svého pokoje. Obávala jsem se další porážky více než jsem přiznávala i sama sobě. Nechtěla jsem být jako lidští králove. Bojovat celý život o moc a stále jí nemít. Vojáci mi věřily a na tom jsem postavila celou svou říši. Byla to malá utopie, která ale musela přetrvat. Proto bude bitva s lebridami něčím velkým. Nebude to jen hon na nebezpečná zvířata. Bohové sami sklopí svůj zrak. Vyšla jsem ven a procházela chodbou. Chtěla jsem najít ženu s kterou jsem se setkala v noci. Okolo mě prošlo několik stráží ale nikdo z nich mě nezastavil, nebo se nezeptal kam jdu. To znamenalo že se neblížím do zakázaných prostor ale pohybuji se v místech, kam měl přístup každý. Vyšla jsem do rozlehlého sálu plného žen. Nevěřila jsem tomu co jsem viděla. Jedna z nich přišla k němu a za ruku mě dotáhla doprostřed místnosti. Posadila jsem se na jeden z polštářů na zemi a zeptala se kde jsem. Dvě z žen se po sobě nechápavě podívali. Mysleli že jsem dalším přírustkem do králova harému. Zasmála jsem se, byla královnou upírů. Ženy ale zakroutily hlavou. Nikdo z dětí noci tu nebyl. Deiron si ale nevybíral podle národů. Měl tu lidské ženy ale i dívky z podmořského národa. Udivilo mě že se někteří lidé dostali až jsem. Společnice mi to vysvětlily. Král unášel barbarky. Dával jim dary, pokud mlčely. Zabil je ale pokud mlčení nedodrželi. Dokud se nestali jeho ženami mohli stále do svých domovů. Později se přidali do harému a žily zde. Barbaři od té doby ale vyprávěli četné historky o vodních démonech. Jen jsem seděla a přemýšlela o všem co jsem slyšela. Žádné takové historky jsem neslyšela ale vzpomněla jsem na šaty, které jsem našla v jednom z domů. Mohl to být dar z říše pod mořem. Později je ukážu králi a zeptám se ho na to. Život tady by mohl být zajímavý. Nevěděla jsem nic o zdejších zvycích. Nechtěla jsem se ale stát je jedno z žen Deirona. V dálce jsem náhle spatřila ženu, kterou jsem viděla u sítě bohů. Přišla jsem k ní sedla si. Zeptala jsem na noc kdy jsme se viděli. Na to kdo králi prozradil že jsem viděla pramen. Žena mi prozradila že v místnosti nebyl sama. Více mi k tomu ale neřekla. Poznala jsem že mi ani více říct nechce. Vstala jsem a vyšla ze sálu. Něco jsem tušila ale nechtěla jsem se o tom přesvědčovat. Prošla jsem chodbami zpět do svého pokoje. Lehla si na postel a přemýšlela o svém životě. Musela jsem uklidnit všechny myšlenky, které jsem měla. Po chvíly mě ale vyrušilo zaklepání na dveře. Otevřela jsem a uviděla jednoho ze strážných. Měl mě přivést ke králi. Šla jsem s ním do trúního sálu. Král seděl na stejném místě jako předtím, jako by se od té doby ani nehnul. Sedla jsem si proti němu a čekala. Musel být nějaký důvod proč si mě nechal zavolat. Věděl o ojí návštěvě ve svém herému. Řekl mi ale jen abych tam už nechodila. Kývla jsem hlavou a více k tomu neřekla. Deiron chtěl mluvit dále ale přerušil nás otřes země. Rychle jsme vstaly ze svých míst a probíhali chodbami. Ze stěn se sypal prach. Proběhli jsme bránou a já viděla první lebridu v životě. Stvoření vypadalo jako gigantická ryba. Ploutve ale byli menší. Šupiny stvoření byli černé. Žluté oči sledovali pobíhající vojáky. Zvíře narazilo od kopule nad palácem. Neudělalo velké škody ale cítila jsem otřesy paláce. Nebude trvat dlouho a začnou padat první části budovy. Bojovníci házeli oštěpy ale zvíře bylo příliš velké. Okolo nás se objevily první upíři. V rukou drželi luky a vystřelily první šípy. Některé zasáhli netvora do očí. Lebrida odplaval od kupole ale nikdo nevěřil tomu že svou snahu vzdala. Deiron mi řekl že jde o jednu ze starších. Nevěděl ale proč zaútočila sama. Nečekala jsem na jeho další slova a procházela kolem paláce abych zahlédla protivníka. Viděla jsem další bestie, byli menší. Vojáci krále se objevily i ve vodě. Blížily se s oštěpy a chtěli zabít menší jedince. Vzala jsem meč a prošla stěnou. Viděla jsem jak jí šípy upírů bez problémů prošli. Pohltila mě voda. Cítila jsem známý tlak na těle, byla jsem příliš hluboko pod vodou. Nějaký čas to ale musím vydržet. Popadla jsem meč a probodla první lebridu. Vojáci okolo mě začali útočit. Netvor, který nepřátele vedl se blížil ke mně. Uhnula jsem jeho útoku a zabodla mu čepel do oka. Meč projel okem a zastavil se až hluboko v rybí hlavě. Zvíře sebou škublo a vytrhlo mi zbraň z rukou. Popadla jsem dýku a sledovala lebridu jak krouží okolo mě i s mečem v hlavě. Ve vodě bylo vidět i pramínky krve. Pomalu umírala, stačilo jen abych počkala na její poslední vydechnutí. Vojáci okolo mě bojovali s menšími monstry. Nevšímala jsem se jich. Moje kořist plula přímo přede mnou. Bodla jsem dýkou ale čepel jen sklouzla po pevném pancíři s šupin. Musela jsem získat zpět svůj meč. Jediné čepel titánu mohla tohle zvířat zabít. Pevné šupiny se tvrdostí vyrovnali těm dračím. Bojovníci krále připluly blíže ke mně. Chtěli mě pomoci ale já je o to nežádala. Připlula jsem blíž k lebridě ale stačila jsem jen uhýbat jejím zubům. Vytrhla jsem jednomu z vojáků oštěp a mrštila ho po svém protivníkovi. Zasáhla jsem šupiny. Nezpůsobila jsem ale hlubokou ránu. Přesně jak jsem čekala. Netvor plul dál okolo nás a čekal na svou příležitost. Zničehonic trhl hlavou a rozcupoval jednoho z vojáků. Viděla jsem krev která se ihned smísila s vodou. Připlavala jsem blíže a povedlo se mi vytáhnout můj meč. Získala jsem zpět svou zbraň. Sekla jsem po lebridě. Můj pohled zakryli chuchvalce krve. Znovu jsem naslepo udeřila. Plavala jsem dál, abych se nestala obětí zubů bestie. Viděla jsem jak stále plave vodou. Jedno z očí bylo zarudlé. Povedlo se mi jí téměř oslepit. Věděla jsem co musím udělat. Připlavala jsem blíže a probodla znovu oko lebridy. Meč pronikl otevřenou ránou dál do hlavy zvířete. Tělo znehybnělo. Ze žlutých očí zmizely poslední známky lesku. Nechala jsem tělo svému osudu a plavala zpět ke kopuli. Prošla jsem a postavila se přímo před krále. Usmíval se, na vlastní oči viděl můj způsob boje. Sama jsem zabila obávaného protivníka. Společně jsem se vracely do jeho paláce. Museli jsem naplánovat tažení proti lebridám.

11. Zvláštní spojenec

27. března 2018 v 11:05 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Urgol hleděl na pobřeží. Spolu s Lesinem se ztráceli v krajině před sebou. Kentauři je poslali jako své posli do země, kterou ani jeden z nich neznal. Řekli že budou mít brzy upírku v patách. Goblin i skřet se jí ale chtěli pomstít za vše co jim způsobila. Slíbila jeho národu vlastní říši. Všechny jejich nároky ale odmítla a vyhnala je. Našli si místo k životu. Po boku barbarů a kentaurů. Ti jim slíbily pomstu. Proto oba souhlasily a stali se jen sluhy. Do doby než zabijí Aliu a vrátí se na své místo. Lesin většinu cesty nemluvil. Sžírala ho myšlenka na pomstu. Zatím ale nemohl nic dělat. Kdysi vlastnil dům, sluhy i vojáky. Mohl si založit vlastní malou říši a o nikoho se nezajímat. Místo toho se rozhodl pomoci svému národu. Kde teď všichni byli? Sloužily upírce a jejich bývalí velitelé je nezajímali. Báli se dětí noci a proto jim sloužily. Byli jako psi, kteří běhají za kostmi, které jim háže jejich pán. Ničím jiným nebyli. Brzy ale jejich potupa skončí. Opět se stanou hrdou rasou, která bude mít moc. Barbaři jim pomohou na této cestě. Vítězství ale bylo zatím daleko. Goblin i skřet stáli na pobřeží nové země. Barbaři jí nijak neříkali. Nevěděli o těchto končinách nic. Jejich říše končila u moře. Co bylo za ním je nezajímalo. Do doby než se vynořil Chrám Moci. Od té chvíle jako by se všechny národy stali součástí nějaké velké války. Urgolovi se zdálo jako by na všechno dolehlo šílenství. Králové a královny všech ras jsem mířily. Moc mohl vlastnit jen jeden. Proto by spojenectví nemělo smysl. Lesin ukázal na cestu, která vedla dál od pobřeží. Více udělat nemusel. Vyšli po malé stezce a začali stoupat do kopců. Ty jim kryli výhled na to co je dál. Brzy se dostali do malého údolíčka. Ve vysoké trávě se tu páslo nějaké podivné zvíře. Nejvíce to bylo podobné koni ale mělo to ocas jako osel a černo bíle pruhovanou srst. Bohové museli mít nějaký zvláštní den, když něco takového tvořily. Zvíře se otočilo k Lesinovi a upřelo na něj rudé oči. Ty jediné působily lidsky. Po té se rozeběhlo přímo k nim. Až teď si skřet všiml rohu, který mělo stvoření na hlavě. Zvíře zafrkalo a zaútočilo. Urgol rychle popadl meč a ťal po koňské hlavě. Stvoření se ale jeho ráně vyhnulo. Nakoplo ho do slabin a uhnulo. Pohybovalo se velice rychle. Lesin popadl malou dýku a zabodl jí zvířeti do břicha. Bestie se skácela k zemi. Skřet i Goblin zůstali stát a prohlíželi si bytost před sebou. Co to vlastně bylo? Ani jeden z nich o takovém stvoření nikdy neslyšel. Vyrazily dále do malého údolí. Sledovali krajinu a čekali na další takové zvíře. Zatím ale nikde nic neviděli. Ve vysoké trávě se ale mohlo skrýt cokoliv. Na konci kopců našli cestu do první vesnice. Domy v dáli nebyli ničím chráněné. Nikdo nebylo vidět ani žádné stráže, nebo hradby. Zdejší země museli být nejspíše klidným místem. Kde jste málokdy narazily na skřeta nebo jinou bestii. Urgol i Lesin šli blíže k prvním domům. Před sebou viděli prvního obyvatele domů. Stvoření bylo podobné člověku ale mělo hnědou kůži. Obličej byl lidský, až na nos, který připomínal hada. Muž pohlédl jejich směr a udělal k nim několik kroků. Po té jim pokynul aby přišli blíž. Choval se podivně. Stále se rozhlížel jako by očekával útok, nějakého nepřítel. Nikde ale nikdo nebyl. Urgol šel k němu a podal mu ruku Muž se představil jako Lotin. Nepatřil mezi bojovníky ale mezi zemědělce. Poslední několik dní se tu zdržovala smečka dravců. Proto nikdo příliš nevycházel ven. Lesin si oddychl. Čekal něco horšího, než jen divokou zvěř. Při plavbě sem viděli i mořské hady. Obrovská stvoření, která dokázala potopit i celou loď. Lotin je dovedl do malého domku, kde seděla nějaká žena. Muž ji představil jako Argu. Všichni si sedli k malému stolu. Oba vesničané po té vyprávěli o své zemi. Nevěděli nic o Urgolovi ani o Lesinovi. Poznali jediné, oba přišly z daleka. Proto si dovolily stěžovat na krále Nurana a jeho lidi. Příliš špatně chránily obyvatele proti dravcům z kopců. Ti lovily stále blíže lidským obydlím a stále častěji se jejich kořistí stávali i malé děti. Nikdo už nevycházel na pole. Proto jejich úroda sesychala v zemi. Hrozil hladomor ale to jakoby krále nezajímala. Urgol je poslouchal, nebo se o to snažil. Později ale jejich řeč nevnímal. Nezajímalo ho vyprávění o úrodě, nebo králi, kterého nikdy neviděl. Lesin ale brzy jejich vyprávění sám přerušil a zeptal se na Chrám Moci. Lotin ale zavrtěl hlavou. Nevěděli nic o žádném chrámu. V kopcích byli nějaké rozvaliny, ale nic víc. Urgol se zvedl k odchodu. Museli jít co nejdříve dál a najít chrám sami. Nemělo cenu, aby tu dále byli. Goblin seskočil ze židle a vyšel ven. Krajina okolo obou bestií byla stále neznámá. Oba prošli po cestě okolo vesnice a pokračovali dále do říše, kterou neznali. Věděli jen přibližně, kde stojí Chrám Moci. Nikdo jim ale nevyprávěl o bytostech, které tu žijí. Na to neměli kentauři čas. Alia byla nade všemi, jako zlo, které nikdy nespí. Každý se obával její rostoucí moci, ale stále s tím nikdo nic neudělal. Lesin popadl malí klacík a lámal ho v rukou. Potřeboval se nějak zabavit. Kopce po kterých procházeli nebyli ničím zajímavé. Tráva byla stále stejná a nikde ani nebylo vidět nic živého. Celý den kráčeli po stále stejné cestě. V podvečer ale domnělý klid přerušilo další zvláštní stvoření. Vyletělo do nebes přímo z vysoké trávy před Urgolem. Bylo vysoké jako člověk ale skřet i goblin si ho všimly až na poslední chvíli. Zelená kůže se ztrácela mezi stébly trávy. Maskování, které pomáhala zvířeti. Nejvíce to připomínalo velikou vážku. Tvor si ale obou cestovatelů dále nevšímal. Urgol skryl meč, který rychle vytáhl, kdyby se musel bránit. Zvíře se ale ztratilo za horizontem. Lesin sebral kámen a hodil ho před sebe, nic dalšího ale už nevzlétlo. Bohové opravdu stvořily mnohá stvoření u kterých jste mohli čekat cokoliv. Šli dál po cestě, která se klikatila mezi menšími i věčími kopci. Neviděli žádnou vesnici. Jen na jednom místě, našli ohniště a několik kusů dřeva. Nuran byl jako král špatný. Podle slov vesničanů a podle dravců, kteří tu žily. Urgol by ho mohl nahradit. Napadlo ho to při pohledu na kopce. Zdejší obyvatelé ale byli jiní než skřeti nebo upíři. Neposlouchali by skřeta, jen kvůli tomu že jim předtím zabil krále. Lesin je vedle oba dále do srdce podivné země kde se ocitly. Čím více se ztráceli v nové zemi, tím také více litovali cesty, se kterou souhlasily. Brzy před sebou měli první pevnost národa za mořem. Kameny byli navršené tak aby tvořily umělou, z které vyrůstali čtyři věže. Nikdy nic takového neviděli. Stráže drželi v rukou dlouhé oštěpy. Sledovali cestu po které se k nim blížila podivná dvojice. Skřet a goblin nebyli ani tady častým jeden. Urgol se ujal vedení a uklonil se před hradbami. Jeden z vojáků bránu otevřel a gestem je pozval dovnitř. Nechal jim volnou cestu a tak měli dost času aby si prohlédli budovy okolo. Všechny domy byli jednopatrové ale postavené lépe než lidské. Na rozdíl od první vesnice, zde přecházeli vojáci a dohlíželi na bezpečí obyvatel. Lesin prošel do hostince a otevřel černé dveře. Okamžitě k nim dolehl zpěv a křik opilců. Jeden z nich se vysoukal dveřmi na prašnou cestu a skácel se na zem. Urgol ho bez jediného pohledu překročil a vyšel do malé místnosti před sebou. Hostinská jim ukázala na volný stůl. Téměř ihned přinesla dva poháry plné nějaké modré tekutiny. Skřet ani goblin nic takového neviděli ale nechtěli urazit zdejší obyvatele. Proto se podivného nápoje napily.Žena se sedla k nim a ihned se začala vyptávat. Lesin neváhal a zeptal se Chrám, který byl blízko vesnice. Bohužel i teď dostal zápornou odpověď. O žádných stavbách ani rozvalinách nevěděla. To znamenalo další cestu do neznámé říše. Kentauři věděli jak těžké je Chrám najít. Proto nejspíše poslali je ,a ne někoho z jejich vojáků. Urgol pomalu začínal toužit po nějakém člověku, na kterém by se mohl vybít. Byl bojovník, ne poslíček. Čekal tu krajinu plnou nepřátel. Ne jen ploužení se po kopcích. To nebylo nic pro něj. Nejspíše se vytratí a nechá vše na Lesinovi. Vybavila se mu ale Alia. Měl by být snad stejný jako ona? Zradit svého společníka a nechat ho tu? To neudělá, bude něčím lepším než upíři. Za nedlouho oba dva opět vyšli na cestu. Další míle kdy budou následovat se slepou důvěrou pokyny o od barbarů. Bohové s nimi měli opravdu zvláštní úmysly. Znovu procházeli vysokou trávou. Urgol i Lesin stále hleděli do krajiny a čekali na jakékoliv nebezpečí. Potkat mohli opravdu cokoli. Za nedlouho se o tom přesvědčily. Na planině se popásalo několik tvorů podobných koním. Skřet viděl jejich dlouhé rohy. Nebyli to ale stejná tvorové jako pruhované zvíře, které již potkali. Toto bylo podobné jelenům. Zvířata vypadala klidně ale to nic neznamenalo. Goblin vzal malý kámen a hodil do směrem k zvířatům. Ta se okamžitě rozběhla, přímo na dvojici před nimi. Lesin i Urgol se dali na rychlý útěk. Viděli ale že je pozdě. Kopytům zvířat se nevyhnout. Jakoby už cítila rohy, které se jim zařezávají do zad. Zvířata je ale míjela a běžela stále dál. Oba zůstali stát uprostřed prchajícího stáda. Opravdu přežily? Co se vlastně stalo? Zvířata nejspíše vylekal hozený kámen. Skřeta a goblina by si jinak nevšimly. Urgol chtěl získat ztracený klid. Vrhl na Lesina vzteklý pohled a šel do čela jejich malé skupinky. Celý zmatek si mohli ušetřit. Na cestě byli stopy kopyt a nějakého dalšího zvířete. Mohutné tlapy mířily po jedné z cest. Skřet ho odhadoval na niší váhu než s jakou se bořil do země. To mohlo znamenat jezdce. Zvíře mířilo stále po cestě, nikdy nesešlo do trávy. To Urgolovu domněnku jen potvrzovalo. Skřet i goblin se vypravily po stopách, bohové jim ukázali směr. Nebo si to myslely. Stopy se na rozcestí vydali po cestě, která vedle do kopců. Druhá cesta nejspíše vedle k nějaké další vesnici. Lesin zkoumal další otisky tlap. Zvíře muselo zrychlit. Za nedlouho uviděli zvíře, které hledali. Obrovský ještěru podobný tvor stál na planině a jako by čekal. Od mohutné tlamy vedl řetěz, který se ztrácel ve vysoké trávě. Netvor kráčel po zadních. Přední tlapy měl zakrnělé. Neustále otáčel hlavou a sledoval krajinu kolem sebe. Urgol se začal plížit blíž. Nikdy nic takového neviděl. V této zemi opravdu žila podivná zvířata.

Lesin chtěl zůstat na místě ale skřet šel dál. Nikde nebylo vidět žádného jezdce ale řetěz dokazoval přítomnost někoho dalšího. Urgol vytáhl meč a vyběhl ze svého úkrytu. Z trávy vstalo další stvoření. Nejvíce připomínal skřeta, až na šupiny, které byli na celém těle neznámého. Válečník měl opasek s dvěma meči. Zvíře na kterém předtím jel vydalo ohlušující řev. Nejspíše chtěl zabít nově příchozí ale jeho pán ho zadržel. Bojovník přešel ke skřetu a goblinovi. Uklonil se a představil se jako Kragos, bojovník Ragnosu. Urgol to místo neznal. Pohlédl na goblina, který se také tvářil zmateně. Bojovník si znovu sedl do trávy. Zvíře, na kterém přijel, se svalilo do trávy. Lesin si sedl co nejdál od netvora. Stále se k němu ale otáčel. Urgol se začal vyptávat Kragos. Válečník znal několik ruin. Věděl ale přesně kde je Chrám Moci. Jeho předci byli jeho strážci ale už po několik generací k němu nikdo nechodil. Téměř se zapomělo na důvod, proč byl postaven. Bojovník vstal a písknul. Obrovské zvíře se zvedlo ale zůstalo přikrčené. Kragos vyšplhal do sedla a až po té se netvor vztyčil v plné výšce. Všichni tři se vypravily výše do kopců. Lesina napadla zvláštní myšlenka. Neznámý se ani neptal proč Chrám hledají. Opatrně vytáhl malý medailon. Brzy budou u cíle. Skončí svou výpravu a po té příjde čas kdy se skřeti vrátí ke svému dřívějšímu postavení. Do té doby zbývalo už jen několik dní. Goblin si vzpomněl na cestu přes moře. Nejraději by na to zapomněla ale bohové mu obrazy rádi vracely do mysli. Mořští hadi a obrovské ryby byli jen jednou z mnoha věcí, které viděli. Vzpomněl si na mořské panny. Lákali každého mu do své blízkosti. Pravilo se o nich, že jsou to mocné čarodějky. Mnoho námořníků utopily a stáhli do své říše na dně moře. Do této doby je měl Lesin jen za pohádky pro děti. Poslední putování ho ale přimělo uvěřit i v tyto bytosti. Kragos je vedl po široké cestě stále výš. Po dvou dnech ale začala cesta opět klesat. Byli na začátku obrovské rokle, jejíž dno se ztrácelo v mlze. Někde tam musí být Chrám Moci. Na druhé straně se něco pohybovalo. Goblin ale jen zakroutil hlavou. Nejspíše se mu jen něco zdálo. Kráčeli beze spánku už mnoho dní. Urgol vypadal sám unaveně. Stále se ale snažil udržet rychlost z mohutným zvířetem. Během dalších tří dnů dorazily k prvním místům zahaleným mlhou. Z hora to vypadalo neprostupněji, než nyní. Mezi kousky mlhy byli vidět části chrámu. Kargos sesedl ze zvířete a dále šel po svých. Urgol šel hned za ním ale viděl jen kousky jeho zad. Cáry mlhy vše halily do nepřehlednutelné změti. Skřet viděl obrovskou siluetu ještěra. Vedle něj malou postavu, jezdce. Vpravo jako by se něco mihlo. Těsně vedle obrovského zvířete. Nejspíše se mu to ale jen zdálo. Cesta pokračovala stále směrem k chrámu. Pomalu v mlze vyrůstali obrysy celé stavby. Lesin o něco zakopl a zmizel v mlze. Později stal, v rukou držel malou dýku. Na jílci byl vzor listů. Dryády jsem dorazily jako první. Goblin ještě stačil o svém objevu říci Urgolovi. Než se vedle něj oběvila první bojovnice. Žena tu vypadala cize, jako by jsem nepatřila. Pozvedla zbraň a chtěla nepřítele připravit o hlavu. Malý goblin ale dokázal že se může skrýt i tady. Zmizel v mlze. Kargos vytasil své dva meče a začal bojovat s dryádou. Urgol nakopl ženu do zad. Druhý bojovník sekl meči a na zem vystříkla sprška krve a střev. Nad hlavami bojovníků se ozval řev. Někdo napadl obrovského ještěra. Lesin popadl malou dýku a zabodl jí do nohy další dryádě, byli jich tu stovky. Jak se mohli dostat až jsem? Byli téměř u cíle ale s touto přesilou nemůžou vést rovnocený boj. Bojovnice jako by byli najednou všude. Vynořily se z mlhy jako přízraky dávno poražených válečníků. Urgol popadla meč a zaútočil na dryádu, která se objevila vedle něj. Žena se ale jeho ráně vyhnula a udeřila vlastní zbraní. Po svém nepořadeném útoku, kterému se skřet vyhnul. Zmizela bojovnice opět v mlze okolo nich. Nikdo nevěděl kde válečnice zmizela, ani kde se opět objeví. Lesin se míhal po bojišti a malou dýkou bodal nepřátelé do nohy. Nejednou měl se svým podivným způsobem boje úspěch. Bojovnice z lesů ale útočily zejména na Kragose. Obří bojovník se chtěl dostat blíže k chrámu a získat aspon minimum bezpečí. Na otevřeném bojišti se bránil spíše špatně, než správně. Obrovské zvíře na kterém dříve jel se ohánělo ocasem a vlastní tlamou plnou zubů. Přední tlapy nechával u těla. Urgol se díval jak je má přitažené k tělu. Lesin se dostal až ke vchodu do chrámu. Myslel že narazí na zamčenou bránu. Průchod byl ale volný. Kragos svým mečem zabil další dryádu a po té rychle vběhl do tmavé chodby. Urgol doběhl hned za ním. Po té obrovský ještěr zatarasil cestu vlastním tělem. Bránil svého pána, který mezitím zmizel v chodbě. Kragos běžel stále dál. Jeho kroky skončily před neprostupnou zdí. Proto byli nejspíše otevřené, byla to jen past. Dryády zatím bojovali s obřím tvorem. Celý boj ukončil až dopad tvora na tvrdou zem. Lesní bojovnice jej zabily svými oštěpy. Obrovský bojovník chtěl své společníka pomstít ale Urgol ho zadržel. Lesin vytáhl dýku a připravoval se na další boj. Nikdo ale do chodby nepřišel. Dryády se o ně přestali zajímat. Vše bylo čím dál tím podivnější. Goblin začal pravicí přejíždět přes stěny chrámu. Nikde ale nenašel žádný východ. Neměli jak pokračovat dál. Nechtěli ale ani vycházet ven. Kdo a proč vytvořil slepou chodbu? Byl to snad jen žert nějakého stavitele? Nebo šlo o past. Ani jeden z tří bojovníků nechtěl vyjít ven. Z planiny se ozývali zvuky nějakého boje, byli ale v dálce. Přijel snad další národ aby se zkusil zmocnit nezměrné moci? Urgol vytasil meč a čekal na další protivníky. Nikdo ale nepřišel. Mlha se pomalu začínala plazit i do otevřené chodby. Jako by přízrak přicházel znovu zničit nepřátele bohů. Nic se ale nestalo. Zvuky bitvy postupně odumírali, až se opět krajinou rozlehlo ticho. Narušené jen dechem válečníků. Kragos vyšel ven aby si prohlédl mrtvolu svého zvířecího společníka. Na těle mrtvého ještěra ale něco nesedělo. Našel stopy tesáků. Maso někdo odtrhával od kostí. To by dryády nedělali. Rány po oštěpech a šípech by vypadali jinak. Obrovské zvíře napadlo i něco jiného. Dravec, který tu obcházel. Byl boj, který slyšeli jeho útok na lesní bojovnice. Lesin vyšel také ven, aby si prohlédl zvíře před sebou. Nikdo ale nic neviděl. Urgol vyšel jako poslední. Selhání svojí odvahy se snažil skrýt. Tím že vyšel dále do mlhy. Malý goblin se musel ušklíbnout. Válečník se snažil být za každou cenu ten nejsilnější. Patřilo to k životu jeho národa. Dříve to byli válečníci bez domova, až později začali tvořit vlastní pevnosti a říše. Během krátké doby se stali vládnoucí rasou. Démoni je ale otročily, až se z nich stali jen sluhové. Jen několik z nich si zachovalo vlastní svobodu. Upírka Alia ale zotročila i svobodné skřety. Nyní nestála žádná města skřetího národa. Kragos nakopl mrtvolu ještěra a zašel zpět do chodby chrámu. Lesin ale měl jiné cíle, chtěl najít opravdový vchod do celého paláce. Ne jen slepou chodbu, kde se skryjí před nepřáteli. Neměli žádný plán. Měli jen klíč donést do chrámu a dát jej na správné místo. Zastavily se jen několik kroků před ukončením své cesty. Urgol ani Kragos se ale nesnažily putování dokončit. Cizí bojovník žádné poslání neměl. Skřet by měl bojovat za svobodu svého národa. Chtěl se stát velkým králem ale znal jen boj. Malý goblin se plížil podél zdí. Nikde necítil žádného nepřítele. V mlze se ale mohlo skrývat cokoliv. Obával se bestií, které tu mohli žít. Bohové nenechali svojí moc bez ochrany. Musí tu být nějaká obraná opatření. Nikdo je ale neznal. Kentauři jim nic neřekli. Barbaři o jakoukoliv magii neměli zájem. Jejich životem byl jen boj. Nesnažily se něco vymyslet. Jen vylepšovali vlastní zbraně. Pokud by se nesetkali s bojovnými kentaury, byli by stále jen polovičními divochy. Lesin byl ale rád za to, že se mezi sebou dohodli. Jejich síla pomůže nové skřetí říši. Goblin vyšel ze skrytu zdí na malé nádvoří. Viděl něco, co by mohlo být branou. Mohutná křídla se ale z poloviny ztrácela v mlze. Opatrně položil ruku na studený kámen a zatlačil. Uslyšel nějaké podivné zvuky a po té se průchod otevřel. Před ním byla chodba z černého kamene. Nikde nebylo ani zrnko prachu. Lesin si nejdříve představoval opuštěnou zatuchlou stavbu. Tohle ale vypadalo úplně jinak. Někdo tu musel být a vše udržovat. Goblinovi kroky se rozléhali chodbou. Nikde nehořel žádný oheň, bylo tu ale zvláštní světlo. Jako by jsem slunce svítilo nějakými okny. Nikde ale žádná nebyla. Chrám moci byl opravdu zvláštním místem.

10. Přízeň bohů

27. března 2018 v 11:02 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Gara s Evou přecházela po planinách bývalé skřetí říše a hledali cestu k upírce. Nečekali že se přes temné město dostanou tak rychle. Obě patřily k rasám, které se v říši nacházeli. Proto je každý považoval za vojáky Alii. Dokonce jim i vysvětlily kde upírku hledat. V takovou přízeň bohů ani nedoufala. Rychle vyšli zadní bránou a vydali se na cestu po planinách. Byli to jen míle trávy a holé země. Nikde jste nemohli narazit na nic, co by krajinu vytrhlo s její jednotvárnosti. Obě ženy toto území ale museli přejít, aby našli upírku. Nebyla žádná jiná cesty, kterou by mohli použít. Eva zničehonic ukázala směrem na jih. Jejich směrem se blížil nějaký jezdec. Už z dálky bylo vidět jeho bílou zbroj. Gara se přikrčila v trávě a odplížila se dál od upírky. Ta zůstala stát na místě a čekala. Cizinec přijel až k ní, neřekl ale nic. Jen jí sledoval a čekal. Eva se usmála a představila se. Poznala ale koho má před sebou. Jednoho z vojáků již mrtvého krále Lambraxe. Z úkrytu se vymrštila Gara a smetla cizince z jeho koně. I ona poznala koho mají před sebou. Voják vytasil meč a a stoupl si proti vlkodlakovi. Upírka vytasila dýku a rychle jej bodla do paže. Muž se k ní otočil, což byla jeho poslední chyba. Gara mu prokousla hlavu. Torzo zůstalo stát několik okamžiků na místě, jako by se jen neochotně smiřovalo se smrtí. Po té spadlo s tupým úderem na zem. Eva těžce oddechovala. Hleděla na mrtvolu před sebou. Po té se zahleděla na jeho zbroj. Zde neměl co dělat. Bílí rytíři byli poraženi a tato země by jim přinesla smrt. Alia by zabila každého z nich. Hned jak by jí přišel do cesty. Bojovníci museli mít něco v plánu. Nejspíše se nesmířili se zničením jejich říše. To ale nebyla její starost, ani Gary. Obě ženy vyšli na cestu k pobřeží. Dále se o jezdci nebavily. Museli najít upírku a získat místo v předivu života. To bylo jejich jediným cílem. Nic jiného nemělo smysl. Za několik dní měli moře na dohled. Jen několik kroků je dělilo od toho aby viděli královnu upírů. Alia se postupem času stala jednou z nejmocnějších vládkyň. V legendách Aganty bylo jen málo vládnoucích, kteří byli stejně mocní jako ona. Brzy se svou silou vyrovná i bohům.

9. Kentauři a lodě

27. března 2018 v 11:01 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Nastal další den. Čekala jsem na slova barbarů, jako by jsme byli sobě rovní. Zpráva přišla za dva dny. Brány pevnosti se znovu otevřeli a směrem k nám vyjel jen jediný kentaur. V rukou držel pergamen, který chtěl jen mě. Ulric v něm sepsal odpověď svého krále. Cesta k pobřeží byla volná. Půjčí nám ale jedinou loď. Malé plavidlo na které se vejde jen šest lidí. Zbytek lodí zůstane v přístavech. Roztrhala jsem pergamen a hodila ho kentaurovi k nohám. Bojovník vytáhl meč a postavil se na zadní nohy. Vytasila jsem svou vlastní zbraň a bodla. Kentaur mě zkusil kopnout ale byla jsem na něj příliš rychlý. Čepel mu probodla trup a srdce. Tímto válka s barbary pokračovala. Poslední možnost že by jsme se domluvily ležela přede mnou v prachu. Vydala jsem poslední rozkazy. Dobudeme pevnost, která byla před námi a po té potáhneme dál k pobřeží. Upíři nahnali vojáky na planinu, byli jsme připraveni zaútočit. Skřeti popadli svoje meče a zařadily se mezi bojovníky. Zatím se neukázal další z nich. Co by spochybňoval moje plány. Proto se druhý pokus o dobití pevnosti nesl ve víře v náš úspěch. První řady bojovníků přešli k polorozbořeným hradbám. Obránci nás zasypali šípy. Jedna ze střel se mi zabodla do nohy. Vytáhla jsem hrot a hodila ho na zem. Něco takového mi nemohlo ublížit. Barbaři se ale na náš druhý útok připravily. Vyjeli proti nám na koních a sráželi na zem každého vojáka, který jim v čas neuhnul z cesty. Popadla jsem meč a zabila barbara, který přijel moc blízko. Můj bojový vlk neváhal a sám vyhledával cíli, které bych mohla zabít. Brzy jsme získali převahu nad svými protivníky a tlačily je dále do pevnosti. Nikde jsme neviděli žádné pasti, ani další pokusy o oklamání našeho vojska. Nejspíše vše vyplýtvali při prvním útoku. Kentauři si mohutnými pažemi dělali místo mezi barbary a připravovali se na střelbu. Ukázala jsem k nim rukou a zakřičela. Slyšelo mě několik upírů a sami vystřelily na nepřátele. Někteří z nich padli na zem. Další si připravovali dlouhé černé luky. Jejich střely budou lepší, než ty naše. Vydala jsem nový rozkaz a čekala. Mezi našimi nepřáteli zavládl zmatek. Šípy je velmi rychle oloupily o jejich vlastní střelce. Démoni na svých křídlech přelétli nad domy a házeli po barbarech kusy střech. Sledovala jsem krev, která stékala po kamenité cestě. Kolik mrtvých ještě příjde? Odpověď jsem již znala, nespočet. Tlačila jsem barbary až k další bráně. Někteří jí použily k útěku. Brzy jsme zvítězily, opět. Stoupla jsem si na hradby a sledovala prchající vojáky. Dobila jsem další území. Pohlédla jsem na zapadající slunce. Zanedlouho budu stejně mocná jako sami bohové. Sešla jsem zpět do ulic a se zvědavostí vstoupila do jednoho z domů. Obyvatelé tu žily chudě. Několik kusů nábytku a ošuntělý koberec. Postel byla již stará, i podle počítaní let upírů. Přešla jsem k jedné ze skříní a otevřela ji. Žila tu nějaká žena, viděla jsem černé šaty. Byli ušité z nějakého lehkého materiálu. Nehodily se do takové chýše. Ráda bych věděla, jak se barbarka k něčemu takovému dostala. Teď byla nejspíše mrtvá. Vzala jsem si šaty k sobě. Vyšla jsem ven a našla svého bojového vlka. Na sedlo jsem mu přivázala malý pytel, kam jsem skryla svou kořist. Upíři okolo mě čekali na další rozkazy. Co nejdříve vyrazíme hlouběji do říše. Nechtěla jsem bojovat s barbary i když touha po tom, ve mně stále více sílila. Nejraději bych zničila jejich hlavní město. Srdce jejich říše. Na to ale nebyl čas. Povolala jsem k sobě čaroděje a pohlédla na mapu, kterou vezl sebou. Viděla jsem posli kentaurů, byli čím dál více v říši za mořem. Ty končiny jsem neznala a nevěděla jsem co tam na nás čeká. Kentauři vůbec nevěděli nic. Pohlédla jsem na muže vedle mě ale ani ten mi nedokázal nic říct. Žijí tam lidé, nebo nějaká jiná rasa? Nasedla jsem na svého bojového vlka. Pobřeží nemohlo být daleko. Cítila jsem moře, ke kterému jsme se rychle blížily.

Jeli jsem stále stejným směrem. Celá armáda a vyhnula jako by se obří had blížil ke své kořisti. Vždy připraven zaůtočit a zadusit svou kořist. Po mé pravici jel kouzelník a stále se díval na mapu se zakreslenými medailony. Nečekala jsem že by se něco změnilo a proto jsem ho nevyrušovala. Nejspíše zkoušel mapu nějak změnit. Viděla jsem jak po ní přejíždí pravou rukou. Necítila jsem ale žádnou magii. Moje armáda pokračovala bez jakéhokoliv přerušení v cestě k pobřeží. Doufali jsme že tam najdeme dost lodí, abychom přepluli do země za mořem. Během několika dní jsme ucítily ve vzduchu sůl. Moře bylo již blízko. Stále se nám nepostavil nikdo do cesty. Obávala jsem se toho. Co najdeme v přístavech. Nevěřila jsem že by se barbaři a kentauři tak rychle vzdali. Moje obavy se ukázali jako prvadivé, když jsme přijeli na dohled přístavům. Tisíce vojáků tu stáli a čekali na naše další kroky. Viděla jsem celé pluky vojáků. Nešlo už o několik stráží, jako v malé pevnosti. Zde jsme narazily na armádu, připravenou bránit svou říši. Viděla jsem kentaury s luky, které byli velké jako oni sami. Barbary s kyji a meči. K mému vojsku ale vyšla jen jedna jediná kentaurka. Sněhobílou srstí připomínala jednorožce. Její bílé vlasy povlávali ve větru. Ve její tváři jsem neviděla ani stopu strachu. V rukou neměla zbraň. Zastavila jen několik kroků ode mě. Představila se jako Oriana, vyjednávačka svého lidu. Podivila jsem se nad její odvahou. Zabila jsem už několik poslů a proto bylo velkým riskem. Přijít ke mně z dalším vyjednáváním. Přemohla jsem touhu zabít ji. Nevěděla jsem ale proč. Ušetřila bych si tím čas plný hovoru, který stejně k ničemu nepovede. Žena mě ale donutila právě k tomu, čemu jsem se chtěla vyhnout. Řekla jsem jí aby předala slova svého krále. Oriana se usmála. Král v zemi kentaurů se nevzdá. Velí tisícům vojáků. Všichni by raději zemřeli než aby nám dovolily projít do země za mořem. Zasmála jsem se. Tohle nebylo žádné vyjednávání, jen pokus o zastrašení. Žena ale mluvila dál. Její lid mi dává poslední šanci na návrat do své říše. Po té zahájí útok. Opět jsem se jen zasmála a dala rozkaz. Dva z upírů vystřelily po Orianě. Ta se oběma ranám vyhnula a rozběhla se zpět k vojsku. Udivila mě její rychlost, to ale nic neznamenalo. Vyšli jsem do další bitvy. Barbaři se ze zbytečným křikem rozeběhli naším směrem. Děti noci vystřelily první šípy a rozeseli smrt do pole nepřátel. Viděla jsem těla, která spadla a zabránila vojákům za nimi aby pokračovali dál. Bojovníci se zastavovali, nebo zpomalovali. To byla chvíle kdy do boje přišli upíři a vlkodlaci. Strhávali muže na zem a roztrhali je na kusy. Pobídla jsem svého bojového vlka a vytasila meč. Jedinou ranou jsem zabila jednoho z kentaurů. Démoni přeletěli k prvním řadám nepřátel a pobíjeli je. Barbaři se ale nevzdali. Měli mě ještě čím překvapit. Viděla jsem stoje, které stáli mezi budovami přístavu. Katapulty vystřelily první střely mezi řady skřetů a upírů. Pozabíjeli jich desítky. Neměli jsme nic čím by jsme jim mohli jejich úder odrazit. Rozjela jsem se k obsluhám katapultů. Narazila jsem ale jen na stádo kentaurů. Chtěli bránit přístav a katapulty. Zavolala jsem na několik démonů. Obrovští bojovníci se dali do boje s nepřáteli. Brzy jsem mohla projet dál mezi domy. Jedinou ranou jsem uťala hlavu jednomu z mužů. Zbytek obsluhy katapultu mi ale zabránil abych se dostala až k lanům, která jsem chtěla zničit. Stroj vrhl další kámen do řad mých vojáků. Zabila jsem další válečníka. Démoni bojovali s kentaury, kteří na mě chtěli zaútočit. Nemohla jsem po nikom chtít pomoc. Vrhla jsem svůj meč po katapultu. Zasáhla jsem provaz, který sloužil k natahování celého stroje. Povedlo se mi vyřadit jedno zařízení. Seskočila jsem ze sedla a nechala zvíře řádit mezi nepřáteli. Sama jsem vyskočila na jednu ze střech a po se dostala až ke své zbrani. Jeden z kentaurů meč zvedl a zvědavě si ho prohlížel. Seskočila jsem k němu a vykopla mu zbraň z rukou. Rychle jsem jí sebrala a bodla kentaura do hrudi. Byla jsem u svého cíle. Katapulty byli bez stráží, téměř. Démoni dobojovali svůj boj a přišli do další bitvy. Znovu jsem vyšplhala na střechu domu a dostávala se dál k lodím. Viděla jsem je jen jako stěžně a kusy plachet. Musela jsem ale vědět, kvůli čemu bojujeme s barbary. Běžela jsem dál a zanedlouho viděla lodě v celé své kráse. Barbaři se v jejich stavbě opravdu vyznali. Každý kousek byl ukázkou práce nějakého mistra. Brzy s nimi vyplujeme na naši cestu k moci. Seskočila jsem na širokou ulici, která vedla zpět na kraj přístaviště. Mečem jsem probodla vojáka, který nepozorně hleděl k bitvě a věřil že jemu smrt nehrozí. Jeho tělo se téměř hned skácelo k zemi. Krátký okamžik jsem hleděla na krev, která stékala do prachu. Krvavé pláně nosí svoje nové jméno opravdu právem. Odtrhla jsem pohled od rudé louže na cestě a šla jsem dál. Téměř na každém kroku jsem nacházela nepozorné bojovníky. Hnali se jako ovce k bráně, kde čekali hlavní nápor. Mohla jsem je zabít snadněji než skřeta beze zbraně. Sekala jsem je po nohou a po té jsem je nechala umírat v prachu. Musí pykat za svou nepozornost. Takový bojovník nemá na bojišti co dělat. Slyšela jsem zvuky bitvy. Blížily se k lodím. To znamenalo že má armáda vítězí. Vyskočila jsem na střechu domu a po ní jsem se dostávala blíže k bráně a k celému boji. Chtěla jsem vidět kde jsou mí upíři. Viděla jsem hordy barbarů. Ztráta kentaurů a katapultů je ale zasáhla. Neměli se jak bránit a jejich početní převaha se snižovala. Oriana lhala, když vyprávěla o jejich síle a naší porážce. Viděla jsem prchající válečníky. Důkaz toho že je vítězství na dosah. Seskočila jsem na cestu a sebrala ze země luk jednoho z mrtvých kentaurů. Napnula jsem tětivu a vystřelila. Šíp se zabodl do zad jednomu z prchajících mužů. Tak velký cíl jsem nemohla minout. Několik okamžiků jsem se bavila zabíjením barbarů, kteří se chtěli co nejrychleji dostat z bitvy. Zbabělci, kteří zradily vlastní lid. Nezasloužily si nic jiného smrt. Později jsem přešla blíž k zadnímu voji nepřátelské armády a pomáhala vlastním vojákům. Nemusela bych ale zvednou svou ruku už ani jednou. Vítězství bylo na dosah. Kentauři zaveleli k ústupu. Vzdali se další části své země. Muži se rozběhli směrem k dalšímu městu. Mohli jsme nyní vyplout, do země za mořem. Prošla jsem čele svojí armády do přístavu a hleděla na lodě. Někteří upíři je uměli ovládat. Proto zaujali vedoucí místa. Sama jsem zašla do jedné z kajut a povolala k sobě čaroděje. Znovu jsem hleděla na mapu. Zděsila jsem se, když jsem viděla polohu poslů. Byli přímo před Chrámem Moci. Jak dokázali něco takového? Udeřila jsem pěstí do stolu ale dokázala jsem jediné. Dřevěná deska se rozlomila na dvě části. Sedla jsem si a řekla čaroději aby odešel. Zatím jsem neprohrála. Stále jsem měla tři klíče k bráně moci. Cítila jsem jak se loď houpe. Okamžitě mě přepadl špatný pocit. Vypluli jsem z přístavu na volné moře, byla jsem teď odkázaná na něco, čemu jsem nerozuměla. Nikdy jsem nebyla na větší vodní ploše. V mé domovině byli jedině malé rybníky. Vyšla jsem ven a hleděla na vodní plochu. Upíři nesli toto putování dobře. Několik lidí ale stálo u okraje lodi a zvracela do vody. Mořská nemoc, něco co se dětem noci stát nemohlo. Skřeti se tvářily naštvaně. Věděla jsem proč. Jejich národ se nikdy nenaučil ovládat něco takového. Museli být napospas umění upírů. Zašla jsem opět do malé tmavé místnosti. S mocí bohů přetvořím celou Aganty. Celá země se promění v něco nového. Už žádné uvadající lidské vesnice. Stvořím něco nového. Sedla jsem si ke stolu a hleděla na praskliny na dřevěné desce. Jako bych viděla mapu mojí budoucí říše. Do místnosti vešel skřet. Nesl nějaký meč, který mi položil na stůl. Pohlédla jsem na zvláštní zbraň. Sjela jsem pohledem po skřetovi, který mi prozradil více o jeho původu. Na hladině moře plavala mrtvá dryáda. Zbraň patřila dříve jí. Muži tělo vytáhli. Nenašli na něm ale žádné zranění. Otáčela jsem meč v rukou. Dryáda se utopila. Nebylo v tom nic, u čeho bych musela ztrácet čas. Vyšla jsem na palubu a prohlédla si mrtvé tělo. Opravdu na něm nebylo nic zvláštního. Skopla jsem ho zpátky do vody a odešla. Několik dalších dní se nic nestalo. Seděla jsem stále v kajutě a nechala upíry aby navigovali celou armádu. Později mě napadlo, že jsem měla celý přístav zapálit. Nechali jsme tam několik lodí, které by mohli posloužit našim nepřátelům. Nyní jsem ale nemohla svou chybu napravit. Pluli jsme již po otevřeném moři. Upíři začali něco křičet. Vyběhla jsem ven a spatřila obrovského hada. Jeho hlava se vznášela nad lodí. Jeho hlava s rohy se otočila ke mně. Hleděla jsem do jeho žlutých očí. Zvíře hledalo kořist a právě jí našlo. Tlama rychle škubla a zabila jednoho ze skřetů. Popadla jsem meč a chtěla tvora bodnout. Ten se mojí ráně ale vyhnul. Další bojovníci s meči stáli okolo zvířete. Netvor se ale každé ráně vyhnul. Elegantně se otočil a zabil dalšího muže. Upíři vzali několik luků a vystřelily. Dva šípy trefily svůj cíl. Zbytek ale jen neškodně spadl do vody. Nevěděla jsem co se okolo mě děje. Protivník byl až příliš rychlý. Sekla jsem meče a tentokrát jsem zasáhla. Na palubu vystříkla fontána krve. Netvor se stratil ve vodě. Sledovala jsem zničené části lodě. Nezačali jsem se potápět a proto jsme mohli pokračovat stále dál. Dalším lodím se nic nestalo, i když jsem neviděla až na konec. Zavolala jsem na jednoho z upírů. Budeme muset získávat zprávy ze všech lodí. Byl jen jeden způsob. Někteří démoni mohli létat. Budeme je používat jako posli. Voják později přivedl Olenora. Démona s kterým jsem hovořily při přecházení planiny k barbarům a kentaurům. Řekla jsem bojovníku o svém plánu. Jen přikývl a odletěl směrem k nejbliší lodi. Několik dní jsme se tímto způsobem vyměňovali zprávy s dalšími loděmi. Jejich kapitán mluvil o mořských hadech a velrybách, které spatřili na vodní hladině. Bála jsem se kolosů, které mohli snadno naší flotilu potopit. Plavba ale byla klidná, bez jakýchkoliv dalších potíží. Brzy ale přicházelo zpárvy o tvorech, kteří pluli ve vodě. Nebyli to velryby ale něco stejně velkého. Nikdo ale neznal nic bližšího, ani jméno těchto bestií. Později jsem dostala něco jako nákres a lepší popis. Horní tělo tvora bylo lidské, dolní část byla ale rybý. Celý tvor dorůstal rozměrů obra. Několik těchto bestií plulo za našimi loděmi. Nikdo nevěděl co po nás chtějí. Proto jsme je nechali na pokoji. Nejspíše tu měli někde svojí říši a jenom čekali na naší reakci. Proto jsem nedělala nic. Několik dní byli za námi. Zprávy chodily od všech lodí. Později se ale stalo to na co jsem čekala. Jedna loď neposlala několik dní žádnou zprávu. Zavolala jsem Olenora. Poletím s ním k lodím a podívám se na netvory, kteří pluli za našimi loděmi. Démon mě uchopil a vynesl do vzduchu. Dolétl se mnou k nejbližší lodi. Upíři věděli co se stalo s jednou z lodí. Jeden z netvorů na ní zaútočil a strhl jí do hlubin. Poslali démona se zprávou, který to mi to měl říci. Řekla jsem že k nám nikdo nepřiletěl. Olenor o ničem nevěděl. Vzal mě ale blíže k zvláštním stvořením. Co je vedlo k takovým útokům? Ze vzduchu jsem viděla obrovské siluety, který plavali ve vodě. Giganti byli opravdu obrovští. Jeden z nich si nás všiml a vztyčil se. Byla jsem několik stop nad vodní hladinou, i tak jsem mu ale hleděla přímo do očí. Tvor mě pozdravila mávnutím ruky. Řekl mi že pochází z města na mořském dně. Měl hrubý hlas. Slova vyslovoval špatně. Jakoby většinou používal nějaké jiné řeči. Při hovoru kýval rukou, která byla velká jako kůň. Vyprávěl o své královně. Žila v městě, které bylo skryto před ostatními. Čarodějky jej přenesli na mořské dno. Nepředstavila jsem si jak taková stavba musí vypadat. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Řekla jsem netvorovi přede mnou aby nechali moje lodě na pokoji. Gigant se jen zasmál, přikývl a zmizel pod vodou. S ním i jeho společníci. Vše bylo jednoduší než jsem myslela. Letěla jsem s Olenorem zpět na loď. Upíři čekali na moje slova. Řekla jsem jim o rozhovoru s podivným poslem i odkud pochází. Později jsem byla zpět na své lodi a ve své kajutě. Chtěla jsem přemýšlet o všem co jsem viděla. Opět jsem vycítila ve hře někoho mocnějšího. Cizí panovnice nás mohla kdykoliv zabít. Nevěděla jsem důvod, proč zničily jednu z našich lodí, ani proč zabily jednoho z poslů. Budu muset přijít na způsob jak je přivolat. Nikdy jsem se nezkoušela potápět. Upíři nedýchali, proto bych se mohla potápět jak jsem chtěla. Nebo jsem si to myslela. Nikdy jsem nic takového opravdu nezkoušela. Proto jsem nejdříve jen seděla v kajutě a snažila se vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat k tajemným tvorům v moři. Musela jsem ale brzy začít plánovat, jak se o to pokusím. Došla jsem na palubu a zavolala Olenora. Démon měl čekat až se vynořím. Zbroj jsem si nechala na sobě. Nevěděla jsem jak daleko se dostanu, ani na co tam narazím. Vzpomněla jsem si na mořského hada, který napadl naší loď. Jen stěží jsme se mu ubránily. Skočila jsem do vody, jako bych nedělala nic neobvyklého. Viděla jsem upíry, kteří sledovali moje počínaní. Vodní hladina se nade mnou okamžitě zavřela. Cítila jsem tlak vodního živlu. Nikde jsem neviděla nic živého, až na několik malých ryb, které se okamžitě skrývali pod kameny. V dálce jsem viděla něco velkého. Nejspíše jeden z gigantů. Tvor si mě nevšiml a plaval dál okolo skalisek. Sledovala jsem jo ale stále jsem se bály. Nikdy bych to ale nikomu nepřiznala. Stále jsem se snažila být neporazitelnou královnou. Netvor přede mnou byl opravdu jedním z pronásledovatelů mých lodí. Viděla jsem jeho obrovský ocas, který bičoval vodu. Obličej byl téměř lidský. Viděla jsem rysy, kterými se lišil od ostatních jeho druhu. Nebylo to jen zvíře. Vytasila jsem meč, který pod vodou matně zářil. Světlo slunce tu zářilo jinak. Opravdu jsem nepotřebovala vzduch. Moje tělo ale i tak protestovalo. Cítila jsem tlak uvnitř těla. Plavala jsem dál za podivným stvořením snažila se špatné pocity nevnímat. Nejspíše jsem byla jen blízko podvodní říše. Jen krůček mě dělil od nalezení města. Nemohla jsem to jen tak vzdát a vrátit se na loď. V dálce viděla záři. Tvor mířil přímo k ní. Dále jsem ho sledovala. Světlo stále sílilo. Až jsem poznala jeho zdroj. Opravdu to byli první budovy podvodního města. Nechtěla jsem se k němu ale nyní příliš přibližovat. Museli tu být nějaké stráže. Obrovský tvor zpomalil a po té pomalu proplul do ulic města. Plaval jsem co nejrychleji k vodní hladině. Chtěla jsem opět vidět slunce a svoje lodě. Brzy jsem se vynořila a našla nejbližší plavidlo. Vyšplhala jsem se na jeho palubu a povolala k sobě jednoho z upírů. Co nejdříve se musíme ponořit pod vodu a navštívit město. Moje říše může růst i na místech, kam se lidský rod nikdy nedostal.

8. Cesta k upírům

27. března 2018 v 11:00 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Život je věc pomíjivá. Někdy stačí málo a vše o co jste usilovali skončí. Propadnete se do nicoty, kde budete stát sami proti bohům. Vaše činy se vám v ten den ukáží úplně jinak. V jediném okamžiku pochopíte jak jste celý život vedli. Takové myšlenky se ozývali čaroději v hlavě od chvíle kdy započal putování s temným elfem. Ten právě spal vedle něj. Jelen, kterého viděli je neopustil. Pořád se pásl jen několik kroků od nich. Kolem temného elfa jako by vše nabralo na ponurosti. Muži se stále v hlavě rojily myšlenky na smrt. Nejspíše za to mohla magická moc národa, který se skrýval ve svém městě v horách. Mezi lidmi kolovali historku o jejich temném umění. Uměli vyvolávat noční můry i iluze v bdění. Vše jen proto aby týrali své protivníky a lidi, kteří jim sloužily. Ve spoustě věcí se podobali elfům ale stále stáli na druhé straně života. Rozsévali smrt po celé zemi. Čarodějův společník se probudil. Jeho šedé oči si změřily jelena opodál. Po té vstal a natáhl se po luku. Vytřelil jen jediný šíp a zvíře se skácelo k zemi. Zasažené přímo do srdce. Kouzelník nechápal jak se mu mohla taková rána zdařit. Temný elf vstal a přešel k tělu. Jeho štíhlá postava klamala. Bez potíží dotáhl mrtvé zvíře až k jejich táboru, kde ho začal porcovat noži, které měl u sebe. Čaroději jako obvykle neřekl ani slovo. Za nedlouho už pekl kusy masa na ohništi. Očistil zbraně a znovu je uklidil. Po té se podíval po muži a představil se jako Sithor. Čaroděj nevěděl proč to řekl až teď ale nezdržoval se žádnými otázkami. Jmenoval se Venclaf. Udivovalo ho, proč se zrovna teď chování temného elfa tak změnilo. Sedl si k němu a vyprávěl mu o své říši. Městem zmítali velké nepokoje, které by mohli vyvrcholit v otevřenou válku s upírkou a jejími vojáky. Panovník jeho národa by otevřený boj s Aliou uvítal. Zatím ale pro něj nezískal vetšinou svého lidu. To by se ale mohli brzy změnit. Proto se Sithor vypravil na cestu, aby rozpoznal nového vládce a tím válku oddálil. Nevadilo mu zabíjení ale nechtěl zánik národa temných elfů. Válku s upírkou ale nemohli nikdy vyhrát. Zvolil si proto vyhnanství. Venclaf ho chápal. Šlo mu jen o životy jeho národa. Krutost tohoto národa se najednou změnila, jakoby zlidštila. Najednou proti sobě čaroděj neměl jen bytost, která zabijí pro potěšení a bere lidi jako dobytek. Měl před sebou bojovníka, který na prvním místě svůj národ. Sithor si zasloužil jeho obdiv. Nevěděl jestli by to samé udělal pro upíry. Alia jim ale dala vše co mohla. Pořád tu ale byl i strach o vlastní život, který byl někdy věcí vzácnou. Oba muži vstali a uhasily plameny. Vrátily se ne cestu a znovu zamířily k pevnosti upírů. Už je dělilo jen několik kroků. Několik dní cesty, která je dovede k cíli. Venclaf nevěděl co bude po tom. Chtěl dál putovat s tímto bojovníkem a zjistit o něm víc. Dokonce si na kus pergamenu zapisoval i poznámky. Se zvláštním úšklebkem si přečetl co zapsal. Tohle mu nikdo neuvěří. Sithor čím dál tím méně připomínal krvelačnou bestii, za kterou ho čaroděj měl. Posledních několik dní cesty lovil zvěř pro oba a staral se tak o zásoby. Ze zbytků zvířat uměl tvořit překrásné věci. Vytesal malou sošku vlkodlaka, kterou věnoval Venclafovi. Byli na ní všechny detaily. Muž nechápal jak něco takového mohlo vzniknout. Sledoval ho při práci, i tak mu to ale připadalo jako malý zázrak. Později výtvor ukáže nějakému vlkodlaku, aby k němu řekl svůj názor. Teď ale dar schoval do jedné z kapes jeho pláště. Hory se před nimi vynořily jako hradba, která je chrání před nepřáteli. Výše viděli první věže pevnosti., byli u cíle. Po cestě vyšli do hor, aby sledovali stráže, které přecházeli po cestě. Skupinka skřetů tasila meče, aby je hned v zápětí zase schovala. Poznali temného elfa. Proto neútočily. Jakýkoliv zplozenec zla tu byl vítaný. Venclaf byl jen člověk společnost temného elfa byla pro něj tedy výhodou. Oba vešli do temného města a přecházeli kolem domů. Všude bylo plno skřetů a démonů. Většina z nich ale byli ženy a děti. Kde byli bojovníci? Tuhle otázku si kladl Sithor stále dokola. Válka došla i sem a vyhnala všechny bojeschopné na bitevní pole. Temný elf i čaroděj procházeli nejkratší cestou k domovu Alii. Dříve paláce temného vládce, který byl přestavěný na sídlo upírů.

7. Téměř před cílem

27. března 2018 v 10:59 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Seděla jsem u ohně a myslela na trola, kterého jsem poslala ke králi. Pokud to výjde, budu mít zbraň proti mnohým národům, které ještě potkám. Zatím jsem ale neměla žádné zprávy o tom kde je. Musela jsem stále myslet na své dítě. Stále jsem ho nechávala mezi bestiemi. Nemohla jsem se o něj starat, tak jak jsem chtěla. Později mu ale vše vynahradím. Nevymyslela jsem mu ještě jméno. Syn královny upírů. Musí být slovo, kterého se budou všichni jednou obávat. Vyšla jsem na planinu a sledovala bránu do říše trolů. Nikde se nic nehýbalo. Za palisádami, které jsem nechala postavit jsme ale byli v bezpečí. Obléhací věže byli stále na cestě, bez nich jsem nechtěla zaútočit. Planina ale nebyla tak bez života, jak jsem myslela. Jeden z trolích stopařů vyšel z brány a mířil k našemu táboru. Nechali jsme ho projít až k palisádám. Upíři ho poté zadrželi a dovedli ke mně. Předal mi vzkaz od svého krále. Snažila jsem se tvářti stále stejně, abych nevzbudila podezření. Můj posel vykonal více než myslel. Nepoznala jsem jestli je ještě živý. Pokud ano dostane se mu vysokého postavení, v národě upírů. Říše trolů padne, aniž bych zaútočila. Nevěděla jsem příliš o šamankách, o kterým se ve vzkazu psalo. Setkala jsem se nimi, to ale příliš málo. Trola jsem poslala zpět ke svému lidu. Bez jakékoliv odpovědi, která by mohla náš plán spíše zničit. Sedla jsem si zpátky k ohništi a čekala. Bohové stáli opět při mně. Zvítězím nad troli a získám vše co ví o Chrámu Moci. Lehla jsem si zem a sledovala nebe nad sebou. Nezbývalo mi nic jiného než čekat. Brzy vyrazím na další cestu. Na hranice své říše. Najdu barbary na koních a zjistím co ví. Cítila jsem moc, která bude patřit jen mě. Nikdo jiný nemohl chrám otevřít, aniž by mě předtím porazil. Vlastnila jsem klíč k bráně. Nebyla jsem sama. Další měli lidé,elfové, nebo skřeti. To jsem zatím nevěděla. Mapu k místu měl čaroděj. Zatím jsem ale nevyhledala. Bitva ještě nebyla u konce. Vstala jsem a přešla ke svému bojovému vlku. Zvíře bylo neklidné. Chtělo opět do boje. Zatím to ale nešlo. Teď byl čas na boj bez krve. Pro upíry něco dříve nemožného. Mě samotné se to nelíbilo ale bylo to pro mě výhodnější než ztrácet životy bojovníků. Proto jsme dál čekali na první krok od trolů. Ten také přišel. V dáli jsem viděla dobývací věže. Z brány ale začalo vycházet vojsko. Hned jsem viděla čím se liší do minulých bojů. Nebyl v tom žádný řád, ani smysl. Někteří lučištníci se vyřítily v prvních řadách a byli tak snadnou kořistí pro šípy mých lidí. Bojovníci se štíty byli všude, v zadních řadách ale nijak svým spolubojovníkům nepomohli. Rozpoutali jsme jatka, v této nesourodé tlupě bestií. Nasedla jsem na bojového vlka a vyjela. Meč titánu si našel vždy svůj cíl. Trolové brzy poznali svůj omyl. Neměli nad námi početní převahu, ani jejich strategie teď nebyla na místě. Vyhrnuli se na nás jako by jen měli na únik zahnat slabé protivníky. Těmi jsme ale nebyli. Mi jsme děti noci. Boj trval celý den. Západ slunce byl ale zabarvený krví poražených. Trolové utrpěli strašlivé ztráty, které je donutily ustoupit do hor. Jejich říše padla. Bohové nestáli při nich ale při nás. Mečem jsem probodla bestii, která chtěla uprchnout. Zbytek unikajících protivníků ale ponecháme jejich osudu. Stovka bojovníků nás nemůže už nijak ohrozit. Na svém vlku jsem se blížila k bráně. Stráže jí už opustily. Chtěli uprchnout a zachránit si vlastní život. Vpochodovali jsme ho města. Ženy trolů se před námi snažily skrýt. Rozkázala jsem upírům aby je našli a vysáli. Chtěla jsem je získat na naší stranu. Předám hrad zpět trolovi, který mu vládl. Družky bojovníků mu budou pomáhat v jeho novém životě. Nepotřebovala jsem prázdné domy a hradby. Projela jsem po prašné cestě, plné mrtvol trolů. Někdo jim probodl krk. V dálce jsem viděla bojovníka který seděl na schodech jednoho z domů. Postavil se, když mě viděl a udělal několik váhavých kroků. Nebyl zranění, jen se poprvé setkal se svojí královnou. Byl to bývalý král bestií. Viděla jsem zmatek v jeho očích. Dříve byl panovníkem, teď byl jen vojákem. Sesedla jsem a stoupla si přímo před něj. Řekla jsem mu o mých plánech z hradem. Na tváři se mu usadil úsměv, který v jeho obličeje vypadal nebezpečněji než hněv. Viděla jsem tesáky, které by dokázali rozsápat dospělého muže. Stál přede mnou dokonalý upíří voják. V budoucnu ale bojovat nebude. Pokud nepůjde o obranu zdejší pevnosti. Společně jsem šli dál. K trolímu hradu, který byl teď opuštěný. Naposledy byl plný bojovníků. Ti se teď skrývali v horách a bojovali o svůj život. Společně jsme si sedli do hodovní síně. Okolo nás si své místo našli někteří upíři. Zbytek vojska čekal na nádvoří a před branami trolí říše. Bývalý král trolů měl představu o tom jak chce předělat celou říši. Vyslechla jsem si jeho myšlenky a všechny je odsouhlasila. Popsal mi i obraná opatření trolů. Neměli ale nic co by stálo za plánování a další vylepšování. Jejich hrady se mohli pyšnit jen silnými hradbami. Celá moc trolů byla jen v bojovnosti válečníků. Co nejdříve ale musím vyrazit dále. K větrným pláním, kde žijí barbaři na koních. Zeptala jsem se upíra na vše co o nich ví. Hovořil o kentaurech. Bytostech, které jsem nikdy neviděla. Bojovník je ale znal. Několik jich dokonce věznil ve sklepeních. Šla jsem za ním do kobek, které byli postavené pod hradem. Tmavé chodby tu skrývali vězení pro nejrůznější tvory, byli tu trolové, skřeti, barbaři. Najednou jsem viděla prvního kentaura. Visel na řetězech a mizely z něj poslední zbytky života, byl již vyzáblý. Na koňském těle měl několik jizev po mučení. Horní polovina těla, která byla lidská nesla stopy spálenin a řezných ran. Bytost ke mně natočila zmučenou tvář. Oči byli matné a jen stěží vnímali okolí. Pohledem po mě jen přecházel, jako by mě neviděl. Přešla jsem k němu blíž a sáhla jsem na jeho tělo. Cítila jsem svaly, které se rychle napnuly. Chyběla jim ale síla. Stvoření mě svou velikostí převyšovalo. Pokud bych ho potkala při plné síle. Našla bych v něm silného protivníka. Nyní ale zbyla z jeho majestátu jen troska. Obraz kdysi velkého válečníka. Mohla bych mu ale jeho sílu vrátit. Příkázala jsem svým lidem aby odstoupily. Povolila jsem pouta a kentaur spadl na kamennou podlahu věznice. Sklonila jsem se k němu a prokousla mu krk. V jeho krvi jsem cítila něco nového. Divokost, která byla vlastní jeho lidu. Vysála jsem ho a sedla si u jeho těla. Za nedlouho jsem viděla jizvy, které začali mizet. Na těle nebylo už ani jediné zranění. Kentaur po té vstal a uklonil se. Představil se jako Khor. Patřil mezi malý oddíl bojovníků, kteří strážily větrné pláně. Trolové je přepadli a odvlekli do sklepení. Mučily je a některé z nich zabily pomalou a krutou smrtí. Popisoval mi i mučící nástroje trolů. Nechala jsem ho odpočívat na kamenné podlaze. Vyšla jsem s bývalým králem zpět do hradu. Panovník si zvolil nové jméno Trasos. Nevěděla jsem proč to udělal ale jakoby se snažil zapomenout na svůj minulý život. Sama jsem příliš o své minulosti nevěděla a proto jsem ho i částečně chápala. Upír neztratil sám sebe, ale přišel o své vzpomínky. Nevěnoval své city stejným lidem, ani věcem. Společně jsme si opět sedli v hodovní síni. Vyslala jsem své lidi zpět do mého paláce. Musíme se co nejdříve připravit na pochod na větrné pláně. Použiji Khor jako stopaře a vyjednávače. Mohla bych ho použít jako špeha ale nechtěla jsem riskovat. Na rozdíl od trolů, měla proměna na upíra u kentaurů větší vliv na vzhled. Nechápala jsem zákonitosti. Jak se druhy měnily. Nyní ale nebudu riskovat. Pobyt v hradu se nesl v duchu velkým změn. Vše jako by se přetvářelo v něco nového. Brzy jsme stáli před hradbami, připravení na naší cestu. Khor stál vedle mě. Trasos se cesty nezúčastní. Bude strážit novou pevnost upírů a znovu budovat svou vlastní říši. Nasedla jsem na svého bojového vlka a nohou ho popohnala. Vyrazily jsem nejdříve do pevnosti uprostřed říše. Planina byla klidná a bez života. V dáli jsem viděla jen supy. Ptáci hledali svou kořist ale zatím tu nic nebylo. V dáli jsem viděla věže pevnosti. Důkazy mojí moci, která stále rostla. Brzy se postavím samotným bohům. Khor byl mlčenlivý společník. Sám si zvykal na svůj nový život. Nežádal radu ani pomoc. Za svůj první život jí nejspíše nikdy nechtěl. Patřil mezi válečníky, i ted byl věrný svému vládci. Teď se změnil ale jeho myšlenky nikoliv. Sledovala jsem jeho tělo. Přechod lidského trupu do koňského těla. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bohové někdy svou moc použijí zvláštním způsobem. Zatím jsem jejich uvažování příliš nechápala. Proč stvořily něco takového? Získám jejich moc a stvořím vlastní zvířata. Mohla upíry povznést. Najednou jsme stáli před otevřenou bránou pevnosti. Příliš jsem se nechávala unést vlastními myšlenky, byla to vlastnost, kterou jsem neměla ráda. Stále se mi to ale stávalo. Projela jsem a sesedla. Prošla jsem po dlážděné cestě a vyšla do své veže. Khor zůstal venku. Nemohl vyjít po točitých schodech. Strávíme zde několik dnů. Během, kterých se připravíme na kentaury. Budu muset vyzpovídat svého nového upíra a zjistit o tomto zvláštním národu co nejvíce. Pohlédla jsem z okna. Na východě ležel můj cíl. Místo odkud vyrazím do dalšího boje. Opravdu byl můj život jen válka. Přecházela jsem z jedné výzvy do druhé. Povolala jsem k sobě čaroděje, aby mi na mapě dal nový cíl. Další medailon, který slouží jako klíč k Chrámu Bohů. Muž přišel hned jak můj služebník donesl můj vzkaz. V rukou v černých rukavicích nesl pergamen. Položil ho na malý stolek a rozprostřel ho na hladký dřevěný povrch. Medailony bylo neustále v pohybu. Blížily se k Chrámu. Proto se mu i já musím přiblížit. Klíč barbarů byl ale příliš blízko pobřeží. Jeho nositel chtěl získat moc pro sebe. Kentauři nejspíše změnily své plány. Chtěli získat moc bohů.
Blížila se chvíle kdy vyrazí na další část cesty. Vojsko stálo připravené u brány pevnosti. Upíři nasedali na temné jednorožce. Stála jsem u svého bojového vlka a přemýšlela o větrných pláních. Nikdy jsem na tomto místě nebyla. Z vyprávění jsem věděla několik střípku. Rovné planiny byli domovem barbarů, kteří tu chovali stáda polodivokých koní. Kentauři zde měli své svatyně a žily na východní části. Hranice jejich říše tvořilo moře. Oba národy chránily jeho hranice. Proto málokdo znal pravdu o tom, co je na druhém břehu. Kentauři i barbaři měli společného krále. Nikdo o něm ale nic nevěděl. Trolové s nimi vedli války, které neskončily vítězstvím ani pro jednu stranu. Nasedla jsem do sedla a vyrazily jsme. Viděla jsem čaroděje a jeho učedníky. Démon s kterým jsem jednou mluvila kráčel v čele jeho vlastního národa. Doposud jsem si nenašla čas na další setkání. V těchto dnech se musím soustředit na Chrám Moci. Vyjeli jsme na rozlehlou planinu. V dálce jsem viděla malé stádo jelenů, které rychle zmizelo v dálce. Vojáci zvířata zaplašily. Na nebi jsem viděla supy. Několik dní se drželi u mé armády. Věděli že jim přineseme velkou kořist. Ptáci nás následovali. Cestou jsem sledovala jednotvárnou krajinu okolo nás. Vzpomněla jsem si na magické lesy, které vytvořil Temný vládce. Ten byl již mrtvý ale jeho magie by šla použít. Proměním tuto planinu v něco nového, zajímavějšího. Pohladila jsem zvíře na, kterém jsem jela. Museli jsme zastavit. Pozvedla jsem ruku a celé vojsko stálo na svém místě. Založily jsme několik ohnišť. Přivolala jsem k sobě čaroděje i s mapou. Na sobě měl černý oděv, v kterém se v záplavě upírů ztrácel. Cítila jsem ale jeho moc. Znovu mi ukázal medailon barbarů a kentaurů. Naše plány se ztráceli v nedohlednu. Klíč byl na volném moři. To znamenalo že se jeho nositel přibližoval ke svému cíli. Byl před námi a mi nevěděli ani koho hledáme. Kdo teď má medailon? Kentaur nebo barbar? Přikázala jsem čaroději aby se vrátil na své místo. Lehla jsem si na zem a opřela si hlavu o ruce. Sledovala jsem hvězdy nad sebou a snažila se v nich najít odpovědi. Bohové mi ale žádné znamení neseslaly. Nechali mě na mé cestě samotnou. Při východu slunce jsme znovu vyrazily. Krajina okolo nás se stále neměnila, byla jednotvárná a nezajímavá. Doufala jsem že budou větrné pláně vypadat jinak. Stále jsem ale změnu neviděla. Za několik dní jsme poprvé viděli stopaře národa kentaurů. Stvoření mělo opravdu obří rozměry. Bojovník se pohyboval v dálce před námi. Rozběhl se dál od nás, hlouběji do své říše. Dozví se o nás barbaři. Pokusí se na nás zaútočit? Moje vojsko mělo tisíce bojovníků. Krajina okolo nás se ale již začala měnit. Cítila jsem moře, které ale bylo ještě příliš daleko. Při západu slunce jsem viděla první zdi pevnosti. Jen malá stavba, která měla nejspíš sloužit jen jako místo k přenocování vojáků. Postavily jsme tábor. Nechala jsem si zavolat velitele jednotlivých národů. Skřeti vyslali bojovníka, kterého jsem ještě neviděla. Nezajímal jsem se o to kdo komu velí. Všichni podléhali mě a nezáleželo koho si zvolily jako zástupce. Do stanu vešel jeden z démonů. Víc bojovníků jsem nečekala. Sedla jsem si do čela stolu a prohlédla si všechny, kdo tu byli. Upíři jako vždy jen mlčky čekali na má slova. Napila jsem se z poháru, který stál přede mnou a promluvila. Všem jsem vyprávěla o stopaři na planině. Kentauři nás již zpozorovali a jen jen otázkou času než vyšlou posla, nebo svoje vlastní vojáky. Proto musíme vědět co udělat. Nepřišla jsem bojovat. Chci se jen dostat k Chrámu Moci. Do té doby nám stačí zabít jen posla barbarů a vzít mu jeho medailon. Další válka by nás jen zdržela. Nejsme tak rychlý abychom je porazily a došli k místu moci dříve než poslové dalších národů. Jeden z upírů vstal. Pochyboval o magické mapě, která ukazovala medailony. Bohové s takovým kouzlem museli počítat. Čaroděj, který mapu stvořil vstal. Viděla jsem jeho pohled. Upír právě zpochybnil jeho vlastní práci. Voják si ale sedl a více neřekl. Jeden z démonů ale měl ještě co říci. Postavil se a přejel pohledem všechny přítomné. Chtěl poslat malou skupinku vojáků, aby posla chytila. Vojsko by zatím dobilo Větrné pláně. Kdo byl ale natolik silný aby vyšel jen s malou skupinkou spolubojovníků. Při východu slunce jsme zavrhli démonům návrh. Celé vojsko se přesune přes moře. Bitva s barbary je ale nevyhnutelná. Musíme dobít jejich přístavy. Vyšla jsem ze stanu a rozdala poslední rozkazy. Brzy vyrazíme na malou pevnost před námi. Přejmenuji toto místo na Krvavé pláně. Bude z toho jen další část mé říše. Nasedla jsem na bojového vlka. Okolo mě se bojovníci připravovali na pochod. Upíři byli jako vždy spolehlivý. Skřeti vrčeli ale neřekli ani slovo. Nejraději by byli ve svých jeskyních. Potřebovala jsem ale jejich sílu. Slunce bylo vysoko na nebi, když jsem vyrazily. Udělali jsem ale několik kroků a již k nám jelo několik kentaurů. Neměli u sebe žádné zbraně. Jen první z nich nesl dlouhou hůl. Nechala jsem je dojít až několik kroků ke mně. Po té jsem zvedla ruku a gestem jim naznačila aby zůstali stát. Jeden z mých upírů šel až k nim. Předali mu nějaký pergamen. Vrátil se ke mně a předal mi vzkaz. Barbaři chtěli aby se i z vojskem vrátila do své vlastní říše. Nic víc? Hodila jsem pergamen na zem. Kopyta temných jednorožců ho rozcupovala na kousky. Skupinka kentaurů poznala výsledek jednání. Rozběhli se zpět k pevnosti. Ještě nedošli k bráně, když se ozval zvuk signálního rohu. Právě započala válka upírů s kentaury. Děti noci vystřelily několik šípů a zabily jednoho z poslů. Pevnost, která se do té doby zdála prázdná, se zaplnila vojáky. Viděla jsem barbary na ochozech. Měli hrubé tváře, kterými připomínali skřety. Vypadali jinak než lidé v Aganty. Opět jsem vzala luk a vystřelila jeden šíp. Moje střela ale zmizela lidskými bojovníky. Nepoznala jsem jestli jsem zasáhla. Předjela mě skupinka démonů a vystřelily salvu šípů. Na ochozech během několika okamžiků stála jen polovina vojáků. Upíři dojeli k hradbám a začali po nich šplhat. Viděla jsem vyděšené barbary. Sebíhali do úkrytů a nechávali nám své hradby. Ta malá skupinka obránců nám nemohla dlouho odolávat. Upíři nám otevřeli bránu a mi jsme mohli jít dál. Kentaury jsem nikde neviděli. Nejspíše se stáhli dál mezi malé domky. Barbaři nestavěli budovy s více patry. Byli tu jen dřevěné kvádry. Bylo to tu ještě horší než ve vesnicích lidí. Jeli jsme dál. Temní jednorožci hrabali kopyty. Něco je zneklidňovalo. Nic jsme ale neviděli. Zničehonic se země pod prvními řadami vojáků propadla. Viděla jsem železné trny, na které se vojáci nabodli. Všechno byla jen past. Z domů se vyhrnuli barbaři z kyji a ubíjeli zraněné nepřátelé. Naše vítězství se ztrácelo v dáli. Démoni vzlétli a pozabíjeli první řady protivníků. Karta se opět začala obracet v náš prospěch. Kentauři uměli vyrobit dobré pasti. Stále tu ale bylo příliš málo vojáků. Stáli jsem pře nově vzniklým příkopem a bojovali s vojáky, kteří na nás útočily. Neměli jsme téměř žádné ztráty ale to se brzy mohlo změnit. Sledovala jsem zem pod vlastníma nohama hledala nějakou známku další pasti. Nic jsem ale neviděla. Padl na mě ale nějaký stín. Pohlédla jsem k nebi a viděla zvláštní předměty, které letěli k nám. Kentauři vystřelily šípy a roztáhli nad námi velkou síť. Upíři se jen zasmáli a pozvedli meče. Začali sekat do provazů. Jeden z barbarů se zasmál a pozvedl pochodeň. Hodil jí do prvních řad mích vojáků. Síť okamžitě vzplála. Rychle jsem sáhla na provaz. Vlákna byla něčím nasáklá. Během několika okamžiků stáli první řady upírů v plamenech. Rychle jsem obrátila svého bojového vlka a rozjela se zpět na planinu. Někteří vojáci se stačily vymanit z provazů, bylo jich ale příliš málo. Barbaři odvrátily náš útok. Netušila jsem nic o takových pastech. Kentauři museli být chytřejší než jsem myslela. Křičela jsem rozkazy k ústupu. Za mnou jela skupinka zraněných vojáků. Nemohli jsem útok hned zopakovat. Byli jsme slabí. Znovu jsem vešla do svého stanu, který ani nestačily rozebrat. Utrpěla jsem porážku. Bohové dnes nestáli při mně. Záleželo ale na tom? Pravda byla, že záleželo. Vojáci budou nyní více pochybovat o mých rozkazech. Budou se obávat dalších pastí a dalším mrtvých. Do stanu vešel jeden ze skřetů. Na rtech mu pohrával úšklebek, který nezvěstoval nic dobrého. Přišel aby mi připomněl něco, co připomínat nemusel. Bestie si sedla naproti mně a zasmála se. Vysmíval si a já si jeho výsměch zatím nechávala líbit. Čekala jsem jestli se jeho výsměch bude chytat jen prázdných gest nebo i slov. Jeho řečí jsem se i dočkala. V bitvě zemřelo hodně skřetů. Nikdy jsem neříkala že je budu nechávat pobíjet na bitevních polích. Vstala jsem a vytáhla svůj meč. Vyskočila jsem na stůl a rozeběhla se po hrubé dřevěné desce. Skřetí hlava spadla okamžik na to k mým nohám. Potrestala jsem bestii jediným účiným způsobem. Podněcoval by ostatní ke vzpouře a to jsem si nemohla líbit. Skopla sem zbytek těla na zem a znovu si sedla. Zavolala jsem na upíří sluhy aby torzo odnesli. Nejspíše bude takových vojáků v mé armádě víc. Zatím jsem ale neměla dostatek času, abych je všechny našla. Zbytek dne jsem strávila ve svém stanu. Druhý den jsem vyšla ven abych rozdala nové rozkazy. Vojáci, kteří stáli venku hleděli k pevnosti kentaurů. Vyjela odtamtud další skupinka vyjednávačů. Tentokrát to ale byli barbaři. Vedl je někdo, kdo vypadal jako vysoce postavený šlechtic. Vyčkávala jsem a nechala je dojít až k táboru. Po té jsem v doprovodu několika upírů přišla k muži, který je vedl. Uklonil se a řekl své jméno, Ulric. Pozdravila jsem ho a gestem mu ukázala cestu k mému stanu. Ostatní barbaři ale byli nuceni zůstat na hranici tábora. Barbar si sedl vedle několika upíra. Nebyli na něm vidět žádné známky strachu. Přišel aby promluvil místo svého krále. Jejich říše byla dostatečně mocná na to aby mě dokázali porazit. Moc Chrámu bohů patřila jen jim. Proto mám odtáhnout zpátky do své říše a zanechat další snahy o proniknutí na pobřeží. Naklonila jsem se k Ulricovi blíž a vysmála se mu do obličeje. Jedna porážka neznamenala že jsem slabá i nejsilnější bojovník někdy šlápne vedle. Jsem královna Aganty, ne voják. Neuposlechnu ničí rozkas. Ukázala jsem na krvavou stopu na podlaze stanu. Zde zemřel ten kdo mi chtěl naposledy dávat rozkazy. Barbaři skončí úplně stejně, pokud mi nepůjdou z cesty. Požádala jsem Ulrica o jediné, o vstup do přístavu a zapůjčení lodí. Žádnému z jejich lidí se už nemusí nic stát. Muž přikývl, nemohl ale nic jiného. Byl jen poslem svého krále. Sám nemohl o ničem rozhodnout. Proto jsem se zatím v míru rozloučily u hranic mého tábora. Lidé a kentauři neměli takovou moc jak se zdálo. Kdyby bylo silnější, sami by na mě zaútočily. Namísto nějakých pletich, kterými mi brali cenný čas. Bohové ale opět stáli při mně. Brzy projdu dál a získám volný průchod k Chrámu Moci. Po té se mi všechny národy pokloní. Pohlédla jsem na krev na podlaze stanu. Krvavé pláně si nejspíše zatím svoje jméno nezaslouží.

6. Šamanka

27. března 2018 v 10:57 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Šamanka ve své ruce držela malé kůstky. Musela sama zabít barbara, aby získala sílu jeho krve. Jen trolí magie byla tak silná, aby jí ukázala cestu. Kde měla najít Chrám Moci. Rukou rozhodila zbytky vojákovi kostry po hrubém stole. Několik se otočily v krvi poraženého. Šamanka soustředila svou vnitřní moc, aby viděla budoucí věci. Před jejíma očima viděla bílé světlo. Jakoby opustila své chátrající těla a byla jen čistou silou. V těchto chvílích si připadala silnější než sami bohové. Šlo ale jen o klam, který jí mohl stát život. Nemohla se nechat příliš unášet sama sebou. Vnímala obrazy na stole. Za zemí barbarů, na větrných pláních obývaných kentaury. Ležel uprostřed údolí Chrám. Viděla ho tak jasně, jako kdyby stála přímo před ním. Už věděla kdo vlastní medailony. Jeden měla na svém krku. Rychle na něj položila ruku, jako by po něm sahala nějaká neviditelná moc. Alia nyní myslela na to samé. Upnula své myšlenky k jediné cíli. Byla nebezpečnější než trolové mysleli. Teď ale nemohli rozpoutat válku s upíry. Jejich armáda byla příliš nevyrovnaná. Šamanka se vrátila do světa živých a zahodila lidské kosti. Teď už s nimi nemohla nic dělat. Vstala a vyšla z místnosti. Temná bohové stáli při ní. Poradí se o tom co viděla s Mata Nat. Nebyla sice trolyní, ale stala se téměř její sestrou. Společně získali první znalosti o Chrámu Moci. Místo kdysi postavil praděd čarodějky. Nic ale o něm neprozradil. Až pátrání ve starých spisech přineslo kýžené znalosti. Nyní věděli vše a mohli vyrazit. Šamanka zaklepala na dveře a vešla do místnosti. Žena před ní seděla nahá na podlaze a právě vyslovila nějaké kouzlo. Magie jí na kůže vytvořila modré žily. Tvořily chaotický obrazec. Linky se postupně spojovali ale stále nedávali žádný smysl. Mata Nat hlasitě vydechla a kouzlo zmizelo. Trolí šamanka vešla dál do místnosti a podala svojí přítelkyni černý plášť. Nezjistila o jaké kouzlo šlo ale věděla že nepřišla v nevhod. Pohled pohledu ženy , která byla proti ní. Nebude se ptát a přejde k tomu, proč přišla. Povyprávěla vše o místě, kde se nacházel Chrám moci. Nyní mohli vyrazit a zmocnit se moci bohů. Společně vyšli z pokoje a po chodbě došli až ke komnatám panovníka jejich národa. Stále měli vládnutí v područí ony. Trolové ale věřily ve slova svého krále i když nezáleželo kdo mu je vložil do úst. Proto byla bitva nevyhnutelná. Mata Nat v rukou držela černou hůl. S kterou zabušila na černé dveře. Otevřel trol, který jí převyšoval o několik hlav. Podrážděně kývl hlavou a vyzval je tím, aby ho následovali do malého pokoje. Tam si sedli do malých křesel. Král trolů začal mluvit jako první. Kentauři na větrných pláních se hnuly ze svých míst. Dověděli se o Chrámu Moci ale nechtějí jeho sílu pro sebe. Brání mořské pobřeží a tím i cestu k němu. Žádná lod nemůže vyplout. Mata Nat řekla vše co věděla o Chrámu. Zdálo se ale že trol už vše o poloze věděl. Na nic se ho neptala a vyšla z místnosti. Druhá šamanka zůstala v místnosti. Panovník uvěznil několik kentaurů a od nich se dostal k tajemství chrámu. Nepotřeboval tedy pomoc obou čarodějek. To nebylo dobré. Najde bojovníky z větrných plání a zabije je. Nemohou jí překazit její plány, byli to studnice informací, které jí mohou ztížit život. Klid pevnosti prorazil zvuk gongu. Nějaký cizí národ zaútočil na hrad trolů. Kdo se odvážil napadnout nejsilnější bojovníky, kteří kdy kráčeli po této zemi. Mata Nat i druhá šamanka vyběhli ven. Před bránou se setkali z bojovníky. Upíři byli blízko jejich říše. Mata Nat vyčarovala obrovského lva a nasedla do černého sedla. Na zvláštním zvířeti přejela do čela malého vojska a projela branou. Vykřikla jen jediné slovo "Alia". Trolové vydali bojový pokřik a proběhli branou. Dokážou těm červům, kdo je silnější. Nikdo nesmí pochybovat o jejich síle. Král trolů si prorážel cestu mezi vlastními bojovníky. Chtěl stát v čele. Válečníci ale nečekali na jeho rozkazy, byli jako psi, kteří se utrhly ze řetězů. Mata Nat viděla první mrtvé. Upíři vystřelily několik šípů. Nemohli minout obrovská těla trolů. Zničehonic se ale začali děti noci stahovat. Mata Nat nechápala jejich počínaní. Vždy se rychle vyřítily na své protivníky. Pomalý způsob boje byl něco nového, něco co trolové nečekali. Sami se stáhli zpátky do hradu, aby naplánovali další kroky. Musí udeřit dříve než upírka a její armáda. Mají strach, proto čekají. Toho musí trolové využít ve svůj vlastní prospěch. Mata Nat vešla bránou do královského sídla. Hodovní síň byla opět plná bojovníků. Král seděl na svém místě a s několika generály již plánoval útok na upírku, která si udělal tábor přímo u jeho hradeb. To byla drzost, kterou nesmí jen tak přejít. Král trolů ale věděl co je potřeba, stejně jako šamanka. Žena zaujala své místo u stolu a čekala. Muži mysleli přesně jak doufala. Chtěli zaútočit ale ne jako smečka divokých psů. Chovali se jako vlci, kteří promýšlejí každý svůj krok. To znamenalo výhru. Upíři nebyli příliš silní. Alia nebyla ani zkušenou velitelkou. Do ted vítězila jen díky přízni bohů. S tím je teď ale konec. Vojáci se rozešli do svých domů. Většina z nich se připraví na boj. Nebudou plánovat žádné úskoky. Rychlý útok jim přinese úspěch. Nic jiného proti upírům nepotřebovali. Panovník povolal k sobě obě šamanky. Dvě rozdílné ženy měli znovu spolupracovat, aby vše skončilo pro troly výtěztvím. Nikdo ale nevěděl co by měli udělat. Něco jiného byli zaútočit na vystrašeného protivníka. Jediným krokem jste mohli donutit k tomu aby se vzdal. Alia se ale chovala jinak. Král se vrátil do svého pokoje. Šamanky vyšli po schodišti do vedlejších místností. Bojovníci čekali na jejich návrat. Po té se ale vrátily na nádvoří hradu. Věřily ve svého panovníka. Půjdou do boje proti upírce a porazí ji. Stejně jako porazily tisíce svých nepřátel, i ted budou vítězi. Vojáci postávali u sídla nejsilnějšího z bojovníků. Z ničeho nic se ale mezi nimi šířil zmatek. Nepřítel si našel cestu do středu jejich vojska. Upíři vytvořily bestii, které dali podobu trola a vehnali jí do jejich říše. Protivník padl na zem dříve než mohli způsobit něco horšího, než jen smrt několika vojáků. Nejspíše chtěl vyzradit Alie vše o jejich obraných zařízeních a magii. To se mu ale již nepovede. Bojovník, který mu rozdupl hlavu mával jejími zbytky a dokazoval všem kdo zabil tohoto podivného zplozence. Král trolů si vyžádal tělo zabitého upíra. Nikdo netušil proč. Vojáci ale jeho rozkazy uposlechli. Odtáhli tělo do paláce a položily ho doprostřed hodovní síně. Panovník vyhnal všechny zvědavce. Chtěl být se svým bývalým protivníkem sám. V hlavě měl stále ještě zmatek. Stal se z něj upír, daleko do jeho národa. Alia byla přímo před branami jeho hradu a přesto za ní nemohl jen tak jít. Slyšel ale volání. Vnitřní hlas, který svolával všechny děti noci. Pomůže královně zničit troly i když z nich sám pocházel. Napsal proto dopis, který jí co nejdříve předá. Pošle nějakého vojáka. Sedl si vedle těla upíra a začal psát.



Král trolů, který se stal upírem. Upír, který chce zničit národ, z kterého sám pochází. Vnitřní hlas mi přikazuje bych se přidal na stranu své královny. Poslechnu jeho slova a stanu se vaším věrným vojákem. Nejdříve zničím šamanky, které mi dříve radily. Po té vám vydám říši trolů.


Král trolů








Trol po té vzkaz zapečetil a vyšel ven ze sálu. Předal svitek jednomu z bojovníků. Vojáci věřily že jde o poslední slova pro poraženého protivníka. U toho také zůstane. Do dne kdy poznají svůj omyl, jejich vláda už téměř skončila. Upír zašel do svého pokoje. Musí se nějak zbavit Mata Nat a trolí šamanky. Obě ženy se ted stali velkým nebezpečím. Pro něj i pro Aliu, která čekala před branami. Panovník trolů šel do místnosti, kde se šamanky oddávali svojí magii. Vykopl dveře a vešel do pokoje. Ženy seděli nahé na zemi a vypadalo že je vyrušil v nepravé chvíli. Okolo nich byla cítit magie, silná a ničím nespoutaná. Upír vycenil svoje zuby. Na poslední chvíly zjistil svůj omy. Ukázal kdo ve skutečnosti je. Mata Nat vstala a pozvedla pravou ruku. Trol nemohl připustit aby provedla nějaké kouzlo. Vytasil meč a sekl. Žena poslední chvíli s rukou uhnula, jinak by o ní přišla. Útok ale přerušil její magii. Trol jí nakopl a srazil k zemi. Trolí šamanka popadla krátkou dáku aby se měla čím bránit. Chabá obrana před smrtí, která stála před ní. Upír popadl meč a bodl. Narychlo nastavená dýka se okamžitě rozlomila na dva kusy. Meč po té odebral šamance její život. Trol se otočil k Mata Nat, ta ale zmizela. Na jejím místě byl jen pírko. Černé jako její oči. Musela se nějakým kouzlem zachránit. Na to ale teď nezáleželo. Trolí národ přišel o všechny své vůdce. Teď byl nezbranný stejně jako lidský stařec. Nikdo ho nezachrání před zánikem a smrtí. Upír znovu vyšel na balkon. Rychle si vymyslel historku o útoku na šamanky i svojí osobu. Alia zaútočila skrytě a zničila tím vše o co usilovali. Vojáci nevěřícně hleděli na svého krále. Nechtěli se smířit s neúspěchem. Ten ale ted přišel. Jeden z kapitánu se ujal vedení davu, který se vymkl kotrole krále. To jeho plán ale nenarušilo. Spíše naopak. Alia snáze porazí tlupu bestií, než armádu, která bude bojovat jako jeden muž. Trolové se vyhrnuli bránou, aby zničily upíry. Upír, který dříve býval králem sešel ze schodiště a hleděl za válečníky, kteří se šli pomstít. Neměli žádnou šanci na vítězství. Vyšel za nimi a čekal na příležitost aby se připojil k Alie. Královna upírů ho vyznamená. Stane se vysoce postaveným u svého lidu. Nejspíše mu i vrátí velení nad tímto hradem. Udělá z něj místo strachu a smrti. Před očima už viděl nový palác, který tu nechá vystavět. Také by mohl nechat vytvořit sochu královny. Postavil by jí doprostřed nádvoří, to vše bylo ale zatím v nedohlednu. Upír popadl prak, kterým bojovali trolové. Nabil ho jedním z kamenů a zaútočil. Kámen omráčil jednoho z vojáků. Střela mu zezadu odebrala vědomí. Král po té popadl dýku a probodl mu krk. Válečníci za ním nic neviděli. Hnali se za upíry, jako by měli již bitvu za sebou. Děti noci ale tento den zvítězí a znovu rozšíří svou říši. Za nedlouho budou velet obrovskému vojsku, které se postaví i samotným bohům. Srazil k zemi dalšího protivníka i v tomto případě postupoval stejně. Způsobí ztráty trolům. To bylo teď jeho jediným úkolem. Jeden z bojovníků se ale otočil. Nejspíše se mu do mysli vrátila rozvaha, která je u válečníků potřebná. Pozvedl zbraň proti muži, který mu dříve velel. Upír pozvedl dýku a zaútočil. Trol se jeho ráně vyhnul. Pozvedl meč, kterým se chtěl bránit. Panovník byl ale příliš rychlý a vyrazil mu čepel z rukou. Druhou ho popadl pod krkem a zlomil mu vaz. Upír po té pozvedl meč zabitého a probodl s ním dalšímu vojákovi záda. Zabíjet protivníky, kteří se ani nebránily. To nepatřilo mezi čestné způsoby boje ale na tom upírovi nezáleželo. Chtěl jsem pomáhat upírce, který bojovala před branami. Nepochyboval o úspěchu Alii. Chtěl mít jen na tom všem svůj podíl. Později se o něm bude hovořit jako o tom, který pomohl zvítězit upírům. Ne jako o tom, který se skryl v hradu a čekal. Svým mečem zabil další dva válečníky. Skáceli se k zemi jako by je zabily sami bohové. Další z trolů se ale otočil aby potrestal nepřítele v zádech. Čepel mu usekla hlavu. Nestačil se včas krýt velkým štítem. Upíři v boji vynikali zejména rychlostí. Ta ale byla trolům cizí. Co jim bohové nedali v rychlosti, to jim dali v hrubé síle. Skřeti tím zastrašily ale děti noci se jim nyní vysmívali do obličeje. Zabíjeli je po celých tuctech. Slunce začalo pomalu zapadat. Panovník trolů popadl druhý meč, aby mohl rychleji rozsévat smrt. Náhle ho ale něco udeřilo do zad. Otočil se včas, aby se vyhnul velké vráně. Mata Nat se vrátila aby zabila upíra, který porazil říši trolů. Proměnila se do lidské podoby. Stála před ním nahá. Tím připomínala staré bohy. Ukázala celou svou moc aby zastrašila nepřítele. Na krku se jí pohupovali amulety. Pozvedla pravou ruku a z prachu povstal tvor podoby psu. Zvíře se rozeběhlo proti upírovi. Otevřeli velkou tlamu a vydalo dračí řev. Bojovník se nezalekl a pozvedl oba meče. Bude bojovat do posledního úderu. Šamanka se zasmála a kostnatou rukou ukázala na jeho hrdlo. Magicky vytvořená bytost se rozehnala přímo na něj. Meče protli tělo tvořené prachem a kouzly. Nezpůsobily ale žádnou škodu. Žena se zasmála. Upír už zjistil svůj omyl. Na tohoto nepřítele nebudou jeho schopnosti stačit. Zbraně jen projeli nehmotným tělem. Válečník ale věděl koho musí zabít. Hodil jedním z mečů přímo na šamanku. Ta se prvnímu meči vyhnula ale druhému již ne. Čepel jí probodla pravé koleno. Upír nezasáhl místo, které chtěl i tak jí ale vyvedl ze soustředění. Magicky vytvořená bestie se rozpadla. Mata Nat si s křikem vytrhla zbraň z těla. Proměnila se opět ve vránu a rozlétla se směrem k horám. Bojovník jí ještě sledoval. Dokud se mu neztratila z dohledu. Zmizela daleko za horizontem. Bude trvat dlouhý čas než se sní znovu sejde. Opět popadl prak a nabil dalším kamenem. Půjde zabíjet troly, kteří se dostali až k bráně. Boj již nebude trvat dlouho. Alia byla blízko dalšího vítězství. Západ slunce zalil vše překrásnou krvavou září. Nikdy si toho nevšiml. Teď se pro něj okolí stalo daleko působivější. Vnímal ponurost hor. Už ale jinak než předtím. Šedý kámen byl chladný. Brána potřebovala vylepšit. Zatím byla jeho říše jen souhrn hrubých domů a jeskyní. V budoucnu tomu bude muset být ale jinak. Upír prakem omráčil dalšího válečníka. Vyšel před bránu a hleděl na vojsko upírky. Průvod smrti, který pokračoval stále v boji. Konec bitvy byl na dohled. Válečník se proto vrátil do říše trolů. Navštíví naposledy pokoje šamanek a zničí vše co by mohlo jeho říši uškodit. Zachová ale svitky a knihy. Možná poslouží královně a jejím čarodějům. Magie upírů ale vzdálená tomu co provozovali trolové i tak ale zachová něco z jejich vědění. Rychlými kroky přešel cestu k hradu a vešel. Uvnitř se ukrývalo několik žen. Jedna z nich měla v náručí malé dítě. To začalo plakat, když okolo něj upír procházel. Ten ale jen prošel a vyšel po schodišti do dalšího patra. Už tolikrát byl v těchto pokojích. Ted ale jakoby všechno vnímal jinak. Prošel mezi rozbitými dveřmi. Magie tu stále byla cítit. Jako bestie, která číhá na svou kořist a strhne jí k zemi v první možné chvíli. Upír ale nenašel nic co by mu mohlo nějak ublížit. Knih tu ale bylo spousta. Později si je musí někdo učenější prohlédnout. Bývalý král to nepřiznal nikomu, ale čtení nepatřilo k věcem, které by příliš ovládal. Nebyl to hlupák ale ani učenec. Vždy se spoléhal na vlastní rozum a pamět. Nepotřeboval knihy, ani zaprášené svitky. Ty mu nic nepřinášeli. Vždy se spoléhal na šamanky. Nyní byla jedna z nich mrtvá a druhá na útěku. Něco mu ale říkalo že se sní ještě setká, než bude vše u konce. Prošel po chodbě do druhého pokoje. Mata Nat tu nechala něco ze svojí osoby. Všude byl cítit její duch, jako by tu stále byla. Přitom jí viděl odlétat v podobě vrány. Už dříve se takto proměňovala v různá zvířata. Nikdy mu neřekla kde ve naučila. Jednoho dne se objevila u jeho brány a nabídla mu své služby. Ukázala mu jen špetku svých možností a ihned s její nabídkou souhlasil. Nikdy o sobě nemluvila. Nejspíše jen trolí šamance, něco o sobě prozradila. Jinak zachovávala mlčení. Nikdo ani nevěděl z jakého národa pochází. Měla podobu žena ale člověkem nebyla. Jen navenek se jim podobala. Nejspíše byla nějakým démonem. Musela přijít ale z nějaké neznámé říše, daleko od země trolů. Do teď se ale nad jejím původem nikdo nezamýšlel. Její pokoj o ní neprozrazoval vůbec nic. Všechno bylo neosobní, jako by se tu jen na čas usadil. Nikdy ale o odchodu nemluvila. Měla tu vše, co ke svému životu potřebovala. Přesto měla jen jeden malý pokoj. Zařízený jen postelí, knihovnou a malou skříní. Tam měla jen pár kusů oblečení. Žádná osobní věc, nebo si je všechny odnesla. Když ale odlétala neměla u sebe ani malý měšec. Upír to nechápal. Prohledával místnost ale nic nenašel. Odtáhl postel a našel tam zvláštní runu, která byla vytvořená na podlaze. Nikdy předtím jí neviděl. Magie vycházela ale přímo z ní. Později ji ukáže upírce. Ona rozhodně co se sní stane. Nejspíše to byl pozůstatek nějakého kouzla. Upír vyšel z místnosti a pomalu kráčel po schodech. Hodovní síň byla opět prázdná. Sedl si na místo, kde dříve sedával a hleděl na prázdný sál.

5. Bitva s troly

27. března 2018 v 10:56 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Jsem královnou Aganty. Dříve jsem žila jako jedna žena z vesnice. Teď se o mě budou vyprávět příběhy. Dávno po té, co já sama budu jen jejich součástí. Nevěřila jsem že na tomto světě budu věčně. Každý upír, jednoho dne nalezl svou smrt. Každý panovník jednoho dne padl. Žádný z nich ale o tom nemluvil. Proto jsem pro svoje upíry, byla nesmrtelnou královnou. Tou, která jim získá slávu a moc. Zničila jsem říši dryád a vracela se jako vítěz. Mí vojáci zapálily zbytky domů a stromů okolo. Z dálky jsem viděla plameny, které ničila jejich domov. Pokud se Umilante vrátí ke svému paláci. Najde jen ruiny a mrtvé. To jediné mi přinášelo úlevu. Chtěla zničit můj domov. Probít se mojí pevností. Vracela jsem se svým vojskem zpět do říše dětí noci. Tentokrát jsem viděla hvězdy, které zářily mezi spálenými korunami stromů. Na zkázu okolo mě byl překrásný pohled, bylo v tom něco prchavého. Nic okolo mě tu již nikdy nebude. Popel se roznese do větrů a zbytky kmenu zetlejí. Vyjeli jsme ze zbytků lesa a jeli blízko lidské vesnice. Zatím jsem ale na ní nechtěli zaútočit. Necháme vesničany aby žily svým životem. Nepotřebovali jsme další mrtvé, ani na straně lidí. Projeli jsme po planině, která nás dovede až mé pevnosti. Cestou jsem mohla naplánovat další kroky, které mě povedou do bitvy. Porazím troly v horách. Nemohou najít cestu k chrámu dříve než já. Dorazily jsme k bránám upířího města. Vše tu zůstalo stejné. Na jak dlouho? Musím co nejdřív vyjít do bitvy proti trolů. Dojela jsem ke svému paláci a sesedla. Po schodech jsem se dostala až ke trůnímu sálu, kde jsem si sedla na zem. Musela jsem povolat všechny své vojáky k jednomu cíli. K porážce trolí říše v horách. V mysli jsem viděla skřety, lidi, démony i upíry. Všichni se chopily zbraní a vyšli ze svých domů. Na několik okamžiků jsem nevěděla co se stalo. Nikdy jsem ještě pouhou myšlenkou nepovolala i skřety a démony. Vždy jsem mohla jen upíří národ. Sdílela jsem sním stejnou krev. Teď jsem ale připravovala i toho nejmenšího goblina. Znovu jsem vyšla ke schodišti a dohlédla daleko do města. Viděla jsem stovky vojáků na temných jednorožcích, na koních i na vlcích. Den ode dne jsem byla silnější. Prošla jsem prvními řadami vojáků a nasedla na svého bojového vlka. Zvíře se těšilo na další bitvu. Do té ale zbývá několik dní. Armáda pomalu přecházela bránou na otevřenou planinu. Stále se k ní ale přidávali další vojáci, kteří vycházeli ze svých domovů. Potřebovala jsem rychlost, tu bych neměla, kdybych čekala na posledního bojovníka. Vedle mě se objevil čaroděj, který se o mě staral, když jsem byla těhotná. Jel na jednom z temných jednorožců. Sledovala jsem zvíře, každý jeho pohyb. Bylo na něm něco majestátního. Každý jeho krok byl sebejistý. Muž ho uměl dokonale ovládat. Pohlédla jsem na druhou stranu. Po mé druhé ruce jeli jen upíři. Nikoho z nich jsem nepoznávala. To mi ale nevadilo. Měla jsem tisíce vojáků, nemohla jsem poznávat všechny své bojovníky. Pobídla jsem bojového vlka. Cesta přes rovnou planinu nepatřila mezi nejzajímavější věci v mé zemi. Za několik dní jsme se blížily k pevnosti, kterou pro mě vystavěli upíři. Viděla jsem vysoké věže už z dáli. Tentokrát jsme ale jen projeli kolem mohutných hradeb. Přidali se k nám další vojáci, kteří rozšířily naše řady. Mířily jsme nejrychlejší cestou k horám, kde sídlily trolové. Nikdo jim tentokrát nepomůže. Neodvede pozornost od jejich hradu. Viděla jsem démona, který kráčel velice rychle. Předháněl některé temné jednorožce. Zpomalila jsem a počkala až doběhne ke mně. Nevypadal unaveně, ani přes vysoké tempo, které musel udržet. Svalnatá postava s hnědou kůži vězela v tmavé zbroji z nějakého kovu. Válečník si mě prohlížel. Udělal přátelské gesto rukou. Nemohl zastavit a uklonit se mi. Představil se jako Olenor. Voják, který dříve sloužil temnému vládci, kterého jsem porazila. Žil u jižní brány temného města. Nechala jsem ho vyprávět o jeho říši a dostala jsem se k věcem, které bych jinak nezjistila. Vyprávěl mi o své vlasti. Obrovském městě, kde žijí jen démoni. Skřeti žijí v malých vesničkách kolem hlavních hradeb. Zmínil se i jménu jeho vládce. Meldar, to slovo mě donutilo zpomalit. Znala jsem jen jednoho démona, tohoto jména. Podle pověstí to byl bůh temnot. Meldar se po své porážce stáhl do své pevnosti a stal se temným císařem. Válečník musel mít ale na mysli někoho jiného. Zeptala jsem se přímo a dostala i přímou odpověď. Opravdu to byl ten Meldar. Démon mi vyprávěl o Lilit, jeho družce. Samael se ve městě příliš nezdržel. Odešel s malým vojskem do jiných zemí, aby rozséval další zárodky zla. Od té doby ho už nikdo nikdy neviděl. Věděla jsem tedy co musím udělat, abych se stala nejmocnější. Porazit Samaela a získat jeho říši. Olenor mi popsal i cestu. Bohužel jsem musela prorazit skrz říši trpaslíků. Démoni si průchod prorazily za cenu obrovských ztrát. Ukončila jsem hovor a vrátila se do čela celé armády. Později si bojovníka znovu zavolám a vyslechnu si ho. Najdu i další, kteří přišli z prvního temného města. Potřebuji ale moc bohů, abych ho mohla porazit. Vojsko se pomalu blížilo k horám. Viděla jsem vrcholky, za kterými byla skrytá brána do říše trolů. Před námi utíkal jeden ze stopařů. Nepochybně vyvolá poplach a poštve na nás bojovníky. Ztratily jsme možnost překvapivého útoku. Bestie se ale nestačí tak rychle připravit na náš útok. Zrychlily jsme a vystřelily několik šípu na prchajícího válečníka. Minuly jsme ale náš cíl. Rychlým pochodem jsem se blížily k poslednímu kroku. Trolové ale již vybíhali do boje. Brána musela být otevřená dokořán. Vystřelily jsme z luků a povraždily první řadu nepřátel. Trolové se ale nenechali zastrašit. Přeskočily mrtvé spolubojovníky a hnali se dál. Projela jsem na bojovém vlku k prvním trolům a mečem probodla jednoho z nich. Mrtvé tělo se skácelo na zem. Viděla jsem kaluž krve, kterou rozdupali vojáci, kteří běželi za ním. Smrt pro ně nebyla ničím vyjímečným. Viděli jí téměř každý den. Proto jsme je nemohli zastrašit, stejně jako lidské vojáky. Trolové budou bojovat do posledního muže. Museli jsme proto změnit způsob boje. Zavelela jsem k ústupu. Postavíme tábor a postavíme dobývací stroje. Vysoké věže, s kterými se dostaneme na jejich hradby. To nás bude stát ceny čas ale dá nám to výhodu v boji. Upíři se stáhli o několik kroků zpět. Trolové naše gesto nepochopily. Mysleli si že jsme se vzdali a stáhli se zpět do svého hradu. Skřeti začali kopat příkopy. Přicházeli za mnou bojovníci a dožadovali se vysvětlení. Udivovala je změna našeho boje. Musela jsem to ale udělat. Poprvé jsme mohli být poraženi. To jsem ale nemohla připustit. Otřáslo by to odvahou vojáků. Vyslala jsem několik stovek skřetů, aby dovlekli dobývací věže. To nám bude stačit, abychom se dostali přes hradby. Obávala jsem se ale dalšího kroku trolů. Nebudou čekat na náš útok. Udeří sami a to velmi brzo. Počítala jsem s tím a tak to můžu obrátit ve svůj prospěch. Usedla jsem u velkého ohně, který vytvořily skřeti. Báli se noci, která pro můj lid byla darem. V dálce jsem viděla světla pochodní. Napadl mě plán. Zatím jsem ho ale nemohla uvést v život. Nejdřív získám špeha v řadách trolů. Přešla jsem na bojiště a prodírala se řadami mrtvol. Pomalu jsem začala ztrácet naději, když jsem nalezla to co jsem hledala. Jeden z bojovníků ke mně natáhl ruku. Poslední pohyb umírajícího. Přešla jsem rychle k němu a zakousla se mu do krku. Trolí krev měla strašnou chuť. Musela jsem to ale vydržet. Žádný úpír by se nedostal, tak daleko do jejich říše. Pokud by nepocházel z národa mých nepřátel. Bojovník se přestal hýbat. Ležel na bojišti mezi padlými a téměř se od nich nelišil. Brzy ale otevřel oči a zvedl se. Nepoznala jsem na něj žádnou vnější změnu. Můj plán by tedy mohl vyjít. Vysvětlila jsem bojovníku vše co potřeboval vědět. Po té jsem ho vyslala zpátky do hradu. Udělal přesně, co jsem mu řekla. Předstíral zranění a potácel se směrem k bráně.

**

Trol se potácel k hradu jeho národa. Kdysi býval vojákem. Ted byl upírem ve vojsku Alii. Nejdůležitějším článkem v jejím tažení proti bestiím. Vplížit se do hradu bylo lehké bojovníci okamžitě umožnily průchod zraněnému. Dále si ho už nikdo nevšímal. Rychle přešel k jednomu z domů a skryl se v jeho stínu. Přestal přectírat zraněného a šel dál. Hrad byl několik kroků od něj. Rychle věšel do hodovní síně, která byla prázdná. Trolové se nejspíše vrátily do svých domů. Věděl kde má hledat šamanky a krále trolů. Na tomto místě měl udeřit a tím zničit jakýkoliv odpor nepřítele. Vyšel po schodišti a dále ke dveřím hlavního pokoje. Nikde nebylo vidět žádné stráže. Jeho národ je považoval za téměř zbytečné. Žádný nepřítel se nemohl dostat přes hradby, nebo tomu aspoň jeho soukmenovci věřily. Upíři je ale rychle přesvědčí o opaku. Trol rychle otevřel dveře a vešel do pokoje. Panovník trolů popadl zbraň a zavrčel. Nevěřil drzosti vojáka před sebou. Na to ale přesně jeho soupeř čekal. Strhl svou kořist na zem a tesáky se zakousl do nechráněného krku. Jeho tesáky sály cenou krev. Král se ale nezalekl a udeřil bojovým kladivem. Kamená palice upíra donutila ustoupit. Trol se znovu ohnal zbraní ale jeho soupeř uskočil a sám zaútočil. Vykopl svému soupeři kladivo z rukou. Znovu se mu zakousl do krku a zabil ho. Teplá krev stékala upírovi po obličeji. Setřel si jí dekou, která byla položená na posteli. Po té vyšel ven z místnosti. Dovedl své poslání úspěšně dokonce. Nebude se ale dál spoléhat na přízeň bohů. Rychle se vyplížil opět do hodovní síně trolů a vyšel ven. Trolové si ho opět nevšímali a nechali ho projít. Před bránou ale narazil na první problémy. Nevěděl jak se vyhnout strážím a vyjít ven. Stopaři na planinu nevycházeli. Vojáci se zdržovali na nádvoří a čekali na slova krále, která už neuslyší. Mrtvý panovník už nikdy nic neřekne. Upír se zařadil mezi bojovníky a čekal. Najednou ale viděl něco, co ho udivilo. Na vysutý balkon hradu vyšel král trolů. Mával na svou armádu a tvářil se vítězoslavně. Posel Alii nevěřil vlastním očím. Zabil ho, viděl jeho tělo. Jak se to mohlo stát? Po té se mu ale vše vybavilo. Vysál jeho krev. Tím z něj vytvořil upíra. Na, které straně ale vlastně je? Měl mu uříznout hlavu ihned po boji. Protáhl se mezi bojovníky. Věděl co musí udělat, musel rychle jednat. Napravit svůj omyl, než bude příliš pozdě. Trolové ale provolávali slávu svému vládci. Nevěděli co se stalo. Upír si lokty prorážel cestu mezi bojovníky. Jeden z nich vytasil meč a zaútočil. Stejně jako útočí někteří dravci, i on vedl svůj útok zezadu. Proto se mu upír nevyhl. Meč mu probodl záda a ven vyšel břichem. Snažil se zadržet tok krve. Rána ale sama od sebe zarůstala. Další trolové se přidávali k útoku. Poznali co mají před sebou. Bestii, která se vetřela mezi ně. Chtěli zničit protivníka, který se nečekaně objevil mezi nimi. Pro upíra to znamenalo je smrt. Konec jeho nesmrtelnosti. Neměl možnost jak se ubránit stovce útočících trolů. Několik z bojovníků zabil jen svýma rukama. Po té uchopil kyj, jednoho ze zabitých vojáků a bránil se jím proti čím dál tím větší přesile. Jeden z trolů ho mečem bodl do kolen. Upír slyšel křupání kloubů. Spadl na zem, obličejem k zemi. Poslední co viděl byla podrážka něčí boty. Bolest prostoupila celé jeho tělo, zemřel.

4. Rantja vyráží do boje

25. března 2018 v 11:01 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Rantja seděla na trůnu a sledovala posli, kteří k ní přišli. Nasbírala velkou moc ale stále jí něco chybělo. Vlastnila jeden klíč k nesmírné moci, ale byl jí zatím k ničemu. Jen jeden medailon ze šesti. Postavila si vlastní malou říši ale to nebylo vše o co usilovala. Chtěla vládnout Aganty. Nikomu by se nepřiznala ale měla s té upírky strach. Stála proti v ní boji a poznala její moc. Ona byla něčím víc, než upírkou bažící po moci a vládnutí nad ostatními. Magie v ní byla starší než ta Mata Nat. Rantja ale nevěděla jak je to možné. Tím podivným kouzlem, které jí stvořilo. Vzniklo něco co dosud nikdo neznal. Čarodějka znala jen jednu věc, která upírku mohla zničit. Musela ale najít chrám moci. Vyšla ze svého domu a zavolala dva sluhy. Okamžitě jí musí připravit koně. Vypraví se na cestu k chrámu moci. Neměla všechny klíče ale ty k ní dorazí sami. Stačilo aby počkala. Jejich majitele to povede k cíli. Přijdou a zemřou její rukou. Nasedla na koně a vyjela. Její matka jí kdysi vyprávěla o zemi, kde chrám je. Nikdy jí ale neřekla, kde jsou klíče. Bez nich jste se dostali jen k zamčené bráně ale moc bohů vám byla odepřena. Čarodějka projela mezi posledními domy města. Z malé vesnice vzniklo brzy malé město. Šedí vojáci se stali součástí života lidí. Rantja postavila říši, na kterou mohla být hrdá. Stále ale hledala způsob jak zabít upírku. Při boji s bílím drakem Lambraxem pocítila magickou moc, která v ní byla. Nikdy už proti ní nepovstane. Jen v případě že získá moc bohů. Mezi poli projela Rantja až lesu. Hledala v něm úkryt a klid před lidmi. Nikdy neměla ráda velké davy a ani jako královna se nezměnila. Raději byla sama ve svém domě nebo čas trávila v lesích. Učila se magii a moci pěti živlů života. Golem, kterého kdysi stvořila, byl jedním ze strážců jejího pokoje. Nikdo tam nesměl vejít. Měla tam všechny své cenné věci. Druhým strážcem byla nemrtvá dryáda. Dříve jí použila jako mocnou zbraň. Teď byla jen jedním článkem její malé armády. Rantja vyjela ze skrytu stromů. Nejraději by celou zem spálila a jednou své sny uvede v život. Musela získat více moci. Bohové se opět bavily a všichni panovníci vyrazily za chrámem moci. Nastane den velké bitvy, s které vzejde jen jeden vítěz. Jeden mocný vojevůdce, který sjednotí všechny národy. Ona musela být ta vyvolená. Brzy vyjela u zřícenin staré pevnosti. Udála se tu bitva mezi vojáky draka Lambraxe a upíry. Čarodějka sesedla z koně a vkročila do starých chodeb. Kdysi tu vládli trpaslíci ale ti už byli dávnou minulostí. Jen připomínkou starých dob, kdo v zemi vládli lidí. Tyto časy ale opravdu již minulostí i když mnoho lidí věřilo že se ještě někdy vrátí. Čarodějka se takovým naivním prostým lidem jen vysmála. Doby králů skončily. Rantja viděla zbytky vojáků. Už jednou tudy prošla na druhou stranu hor a hledala Aliu. Teď ale bylo něco jinak. Cítila život, který se toulal po chodbách. Nevěděla o nikom kdo by obydlel staré sály. Pomalu položila ruku na podlahu a použila kouzlo, kterým najde každý život v těchto chodbách. Cítila bojovníky, kteří se blížily směrem k ní. Rychle vstala a připravovala se ke kouzlu. Někdo obydlel opuštěné chodby. Brzy bylo slyšet hluk pochodujících nohou. Přímo před Rantju vyšlo několik mužů. Na sobě měli světlé zbroje se vzorem šupin. Byli to vojáci dračího draka Lambraxe. Čarodějka rychle vyslala kouzlo, které roztrhalo první dva bojovníky. Zbývající muži se rozběhli zpět chodbou. Prchali před smrtí, která vstoupila do těchto chodeb. Rantja za nimi ale nechtěla běžet. Znala i jiné způsoby jak porazit nepřítele. V tomto okamžiku věděla jak se bude jednou nazývat, královna nemrtvých. Panovnice zemí věčné smrti. Rychle položila pravou ruku na roztrhaná těla mužů a soustředila se. Otevřené rány se zacelily a kůže nabrala bledou barvu. Oči získali nepřítomný pohled. Duše jejích těla opustila. Bojovníci se opět postavily na nohy a čekali na rozkazy. Stali se z nich dokonalý vojáci. Neznali bolest, ani únavu, nikdo je nemohl porazit. Rantja je vyslala proti prchajícím vojákům. Nevěděla proč se muži krále Lambraxe zdržovali na tomto místě. Brzy ale bude znát odpověď.


3. Překážky

25. března 2018 v 10:58 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Pokračovali jsme v cestě po planinách upíří země. Alia, královna upírů, byla znovu na cestě. Musela jsem se usmát. Měsíce jsem neměla důvod k něčemu takovému. Trpěla jsem bolestmi, které pro mě byly nyní jen jako sen. Snění, které mi dalo více, než vzalo. Pořád jsem musela myslet na mého syna. Nechala jsem ho mezi bestiemi. Nikdy bych nedoufala, že budu mít klíč k něčemu tak velkému ve své pevnosti. Bílý drak musel o medailonu vědět. Nikdo ale nepátral v jeho vlastním paláci. Nechala jsem ho zapečetit, abych ho sama prošla, až budu opět při životě. Nyní jsem mohla projít jeho věci a najít největší poklad, který u sebe nejspíš měl. Brzy jsme dojeli k bráně, já viděla co se tu mezitím dělo. Bílé hradby nebyly strženy ale obestavěny černým kamenem. Vznikla tak nedobytná pevnost. Jedna z největších v zemi. Projeli jsme dvojitou bránou a hlavní ulicí se dostali na nádvoří. Rychle jsem sesedla ze svého bojového vlka a vyběhla po schodech. Bílé sály byli jeden jako druhý. Bitva, která se tu odehrála, byla něčím velkým. Sešlo se tu bezpočet národů. Trolové poslali své vojáky, aby bojovali spolu s upíry. Bojovala jsem spolu se dvěma šamankami proti nejstaršímu z draků. Společně jsme ho porazily a zničily jeho říši. Čarodějky se po té vrátily do říše trolů a ke svému životu, který u nich vedli. Lesin, goblin, který tu bojoval, odešel s Urgolem ve chvíli kdy poznal, že svou dohodu nedodržím. Nedám vládu nad zemí nějakým bestiím. Nechala jsem je odejít. Něco mi říkalo, že se mi nepostaví. Pohled skřeta Urgola byl všeříkající. Přál si mou smrt, ale neodvažoval se mě napadnout. Stala jsem se tak královnou velké říše. Netrápily mě žádné výčitky. Skřeti se mezi sebou podváděli pořád. Oplatila jsem jim jejich jednání stejnou kartou. Konečně jsem v paláci našla zamčené dveře. Mečem jsem urazila zámek a otevřela je. Našla jsem, co jsem hledala. Všude byli pečlivě vyčištěné zbraně. Podlaha byla ze zlata. Prošla jsem obří sál a došla až na konec. Tam byl zlatý medailon. Ležel na červené podložce. Vzala jsem ho do rukou, byl stejný jako ten, co jsem měla u sebe. Vzala jsem ho a dala do měšce. Vyšla jsem venku z paláce a vzala si od čaroděje mapu. Další říší, kde byl medailon, byla říše trolů. Myslela jsem si to, ale jak se k němu dostat. Vyšla jsem z paláce a zavolala jednoho z upírů. Dobrovolně svůj medailon nevydají. Mohu jim ale nabídnout spolupráci. Společně najdeme chrám moci. Najdu způsob jak je porazit a získat všechnu moc pro sebe. Poslala jsem upíra, aby jim předal zprávu. Řekne jim o nalezení dvou klíčů. Musela jsem jen čekat. Přešla jsem do jednoho sálu, kde sloužící postavily židle a stůl. Položila jsem na něj mapu, sledovala území, kde byl chrám. Cestou budeme muset překonat otevřené moře. Nikdy jsem nebyla na lodi. Ve vodách žila spousta tvorů, na které jsem nikdy nechtěla narazit. Vybavovala jsem si vyprávění o mořských hadech a obřích rybách, které zabily vše, co spadlo do vody. Do takových míst, bych se nikdy neplavila. Teď jsem musela. Moji protivníci se mohou dostat dřív k moci bohů a po té by mě snadno porazili. To se nemohlo stát. Čekala jsem na mého posla. Do místnosti někdo vběhl. Jeden z mých upířích vojáků. Klekl přede mnou a ukázal mi rozdrcené koleno. Jak k něčemu takovému mohlo dojít. Řekl, že přišel z lesa Dryád. Lesní lid začal válku s upíry. Zaútočily na město na hranicích a chtěli si prorazit cestu. První útok byl odražen, ale nikdo nečekal, že by byl i posledním. Vyzbrojily se k boji proti upírům. Žádnou dryádu se nepovedlo proměnit v upíra. Jejich zbraně můžou upíry zmrzačit. Rány od jejich šípů a mečů se nevyléčí sami. Dryády museli najít zbraň proti mému národu. Zvedla jsem se a přešla k bojovníkovi. Jeho noha se opravdu neléčila. Musela tu být silná magie, která bránila přirozenosti upírů. Vzpomněla jsem si na stopařku, kterou jsem zabila před královstvím trolů. Ony chtěli něco víc. Hledaly chrám moci a toužily po magii bohů. Okamžitě jsem vyšla z paláce a připravila se na další cestu. Musím ochránit hranice své říše, nebo se všechno rozpadne. Projela jsem bránou spolu se zmrzačeným vojákem. Necítil bolest, ale zranění, které měl, mě i tak zneklidňovala. Dlouhé dny jsme cestovali k říši na hranicích. Obři nám otevřeli severní bránu a my projeli dovnitř. Část města, kterou jsem viděla, jsem poznávala. Nic tu nebylo zničené, tak jak jsem čekala. Jižní brána mi ukázala následky bitvy. Mnohé části hradeb byly zničené. Brána byla porušená a další útok už by nevydržela. Museli mít beranidla, nebo něco podobného. Našla jsem jednoho z upírů.
Co se tu stalo.
Upír vypadal zklamaně. Musel si myslet, že jsem přišla vše vysvětlit. Zatím jsem sama tápala
.Dryády útočily s celou svou armádou a chtěli prorazit skrz město. Měli sebou katapulty a podobné dobývací stroje. Ony ale nechtěly dobít naší říši, chtěli jen projít do severních zemí.
Slova upíra mě překvapila. Věděla jsem, proč to chtěli udělat. Hnala je touha po Chrámu Moci. Prošli by do říše upírů a po té by měli cestu volnou. Museli jsme se jím v tom zabránit. Během několika dní postavím velké vojsko a zničím jejich les. Nemůžu riskovat další jejich útok. Šla jsem do svého paláce a posadila se na trůn. Bohové mi stavěli do cesty spousty překážek. Věděla jsem, že vyhraji i teď. Porazím všechny své nepřátelé a opět ochráním svou říši. Upír, který mě doprovázel, seděl na židli naproti mně a ošetřoval si ránu. Požádala jsem ho, aby to udělal přede mnou. Chtěla jsem vidět zranění od dryád. Pořád jsem nevěděla, jakou magii použily. S dětmi noci se nemohl nikdo měřit. Toto bylo něco nového, co tu doposud nebylo. Sledovala jsem maso na koleni vojáka, dorůstá a skrývá se pod novou kůží. Až po vymytí kyselinou a vysušení začalo zranění mizet. Něco muselo být na zbrani, kterou bojovnice použily. Poslala jsem vojáka do jeho domu a sama jsem šla do ložnice. Přešla jsem k oknu a dívala se na své město. Mému synovi se na takovém místě dařilo. Jako by rostl každým dnem. Za pár let ho začnu cvičit. Bude lepším bojovníkem než já. Mně nikdo neučil. Vše co jsem uměla, mi dala krev upírů. Kouzlo, které mě stvořilo, mi přenechalo zbraně mého národa. Nemohla jsem teď přijít k nějakému z vojáka a požádat ho, aby mě učil. Každý mě měl za vůdkyni. Za ženu, která pozvedne rod upírů. Přemýšlela jsem, co udělám s mocí bohů. Mohla bych se stát opět člověkem a vrátit se ke své rodině. Přepadla mě touha se vrátit na začátek. Zničila bych tím kouzlo, které ze mě udělalo to, co jsem. Našla bych si muže a měla vlastní děti. Ne míšence démonů ale lidské šlechtice. Mohla bych také ze svého syna udělat člověka. Žili by jsme společně ve vesnici a ničím takovým se nezabývali. Upíři by si dál vedli svoje války. Jednou přijde čas, kdy se stanu člověkem. Teď jsem ale nemohla. Vojáci na mě spoléhali. Nejraději bych teď na místě všechno vyřešila. Otočila jsem se k posteli a sundala svou zbroj. Lehla jsem si nahá a usnula. Další den jsme opět vyrazili na cestu k dryádám. Jela jsem jen s jedním bojovníkem. Mužem, který se lesnímu národu postavil. Poznal účinky jejich zbraní, i když nevěděl o moc více než já sama. Projeli jsme prvními stromy lesa, kde dříve byla říše alchimů. Goblinů, kteří míchali jedy a uměli je použít pro své vlastní účely. Stromy se pomalu rozrůstali. Život tu bojoval a jakoukoliv možnost k vlastnímu bytí. V dáli jsme uviděli nějaký pohyb. Blížila se k nám menší skupinka stopařek. Viděla jsem hnědé zbroje a štíhlé postavy. Skryli jsme se mezi kmeny a čekali. Dryády se blížily směrem k nám, ale vypadalo to že si náš nevšimli. Jednu z nich jsem poznala, byla to královna Umilante. Z dálky jsem viděla i černou pásku na jejím obličeji. Při nějakém boji se museli vážněji zranit. To od ní jsem dostala Meč Titánu. Nejmocnější zbraň v celé Aganty. Jen málo bojovníků se mi mohli měřit silou. Rukou jsem se dotkla tmavého jílce. Upír vedle mě vytáhl dvě dýky. Stopařky prošli téměř kolem nás. Chtěli jsme je nechat projít. Umilante si všimla našich koní a všechny vyrazily naším směrem. Vylezla jsem na strom a snažila se zmizet mezi větvemi. Druhý upír se ztratil někde mezi kmeny. Doufali jsme, že nechají koně na místě a budou pokračovat dál v cestě. Dryády ale odváděly koně sebou. Nenašly jejich jezdce, ale zvířata si chtěly ponechat. Nejspíše doufaly, že sou jejich majitelé mrtví. Stali se kořistí nějaké šelmy a teď leží jejich těla mezi stromy. Čekali jsme, až dryády odešli. Poté se vrátily na pevnou zem a hleděli za podivnými návštěvníky. Lesní lid byl daleko od svojí říše, ale to už mě nepřekvapovalo. Vyrazily za Chrámem moci. Královna Umilante tedy nebyla už ve svojí říši, byla by to marná cesta. Proto musím opět změnit svoje plány. Vrátíme se do temného města a zaútočíme na les dryád. Pomalu jsme vyšli zpět na cestu a sledovali skupinu stopařek. Blížily se čím dál tím více k upíří pevnosti a my jsme začali mít podezření. Ony mířily k mojí říši. Sledovali jsme je, drželi jsme se ve velké vzdálenosti od nich. Slunce zapadlo a my jsme ztratili všechny stopy. Dryády nás museli zpozorovat a zastíraly svoje kroky lépe než předtím. Zanadávala jsem, ale k ničemu nám to nebylo. Pokračovali jsme v cestě k temnému městu a doufali, že lesní lid opět najdeme. Za několik dní se před námi objevila brána. Obři nám otevřeli průchod a my vešli. Vraceli jsme se dříve, než jsme chtěli. Co nejdřív dám dohromady armádu a vyjdu do boje proti lesnímu lidu. Musela jsem zničit všechny své nepřátelé, a po té vyrazit na cestu k Chrámu Moci. Zbývající medailony byli na cestě. Stačilo jen počkat. Kolik národů vyrazilo? Královny a králové šli za společným cílem, a přitom se stanou nepřátelé na život a na smrt. Mrchožrouti obklopí bitevní pole v celých hejnech. Prošla jsem městem, zpět do svého paláce. Potřebovala jsem několik dní, abych shromáždila vojáky. Nechtěla jsem žádný okázalý průvod. Ztratila bych tím cenný čas. Vždy jsem v bitvách chtěla na prvním místě rychlost. Proto jsem co nejdříve vyrazila v čele svého vojska. Jela jsem jako vždy na svém bitevním vlkovi. Mezi vojáky bylo něco, co tam předtím nebylo. Několik z nich se dočkalo pocty a vyjelo na temných jednorožcích. Čarodějka chytila ještě několik těchto zvířat. Přidali se na naší stranu a stali se z nich výborní služebníci. Nehodlala jsem za nic vyměnit zvíře, na kterém jsem jela. Byla jsem s ním spokojená. Vyjeli jsme z brány a znovu vyšli do bitvy. Můj život byl jedna velká bitva. Nemohla jsem s tím už nic dělat. Byla jen jediná cesta. Porazit své nepřátele, byla jsem královnou. Projeli jsme po horské cestě a po planině se blížili k lesu dryád. Krajina byla jedna velká rovina a tak jsme až příliš brzy viděli náš cíl. Šlo o klam, byli jsme ještě několik dní vzdáleni. Sledovala jsem trávu před námi a hledala případné nebezpečí. Nikde jsem nic neviděla. V Agantě nebyla žádná bestie, která by nebyla na mé straně. Sledovala jsem západ slunce, ale nezastavila jsem. Dívala jsem se na nebeské těleso nade mnou. Byl úplněk a měsíc svítil jasně. Za těchto nocí jsem vycházela z mého paláce a sledovala nebe. Teď mi to bylo odepřeno. Za mnou zaznělo táhlé zavytí. Vlkodlaci volali své bohy. Byla jsem ráda, že vyrazily s námi. Ohlédla jsem se a za sebou viděla nesourodé vojsko. Upíři šli mlčky, nezdržovali se ničím okolo nich. Skřeti se hádali mezi sebou, vrčeli a vydávali další podivné zvířecí zvuky. Vlkodlaci šli tiše, dokud se na nebi neobjevil měsíc. Všichni nabrali postupně zvířecí podobu. Pokračovali jsem dál, na tuhle noc jsem si budu ještě dlouho pamatovat. Při východu slunce jsme měli čas na krátký odpočinek. Nemohli jsme si dovolit dlouho váhat a tak dát nepřátelům čas. Sedla jsem si do trávy a hladila svého bojového vlka. Zvíře si lehlo vedle mě a hlavu mi položilo do klína. Všude byl klid, nikde jsem neviděla nic, co by nás mohlo napadnout. Po krátké době jsem vstala a nasedla. Vyjeli jsme na poslední část naší cesty. Stromy lesa dryád se blížily. Po několika krocích jsem přikázala, aby upíři zapálili pochodně. Skřeti sekyrami začali ničit kůru a dřevo největších stromů. Vlkodlaci se skryli v nízkých křovinách a čekali na první vojáky lesního lidu. Zůstala jsem stát za první řadou vojáků a čekala. Padlo jen několik málo stromů, když jsem spatřila první pohyb v korunách stromů. Boj mohl začít. Napnula jsem luk a vystřelila. Málokdy jsem tuto zbraň použila, a pokud by okolo nezavládl boj. Nikdy bych luk do rukou nevzala. Můj šíp zmizel ve stromech a jen díky temným bohům jsem dryádu zasáhla. Hrot jí zasáhl do nohy. Nešlo o smrtelné zranění, ale už se nemohla tak snadno pohybovat. Odněkud se najednou vynořil vlkodlak a zraněnou bojovnici roztrhal na kusy. Všechno bylo příliš rychlé. Viděla jsem rudé kapky, které potřísnily listy stromů. Spatřila jsem i čirou hrůzu v očích mrtvé. Znovu jsem napnula luk a čekala. Dryád tu najednou bylo tisíce. Objevovali se všude mezi stromy. Upíři zapalovali jeden strom, za druhým. Skřeti se dali do boje, ale lesní lid je zabíjel jako zvířata. Jen upíři se s nimi mohli měřit. Šplhali po stromech do míst, kde se pro nás bitvy nevyvíjela dobře. Postrádala jsem jen jedinou ženu. Umilante jsem nikde neviděla. Nevrátila se tedy do své říše. Musela putovat dál. Popadla jsem luk a vystřelila. Minule jsem ale tím jsem se nemohla ztrácet čas. Připravila jsem si další šíp a všechno znovu zopakovala. Střela tentokrát zasáhla svůj cíl. Mrtvá dryáda padla na zem pokrytou listím a krví. Vzala jsem do rukou meč a přidala se k prvním řadám mých vojáků. Můj bojový vlk zuby roztrhal další bojovnici. Stromy začali hořet jasným plamenem a dokazovali naše blížící se vítězství. Upíři se dostávali do hloubi říše lesního lidu. Dryády začali ustupovat. Brzy jsme již nikde neviděli pohyb nepřítele. Tím ale pro nás válka neskončila. Nešlo o to, abychom vyhráli jednu bitvu. Museli jsme zničit celý jejich národ. Ne jen zabít několik bojovníků. Vyšli jsme na cestu, která se klikatila lesem. Měli jsme ztráty, ale stále jsme mohli bojovat. Nevím, jak dlouho jsem procházeli tímto podivným místem. Stromy patřily k nejstarším v Agantě. Pod jejich korunami jsme ztratili pojem o čase i denní době. Slunce jsem padalo jen v úzkých paprscích. Cítila jsem hořící dřevo ale i tento pach brzy zmizel. Myslela jsem na první cestu tímto lesem. Už brzy bude toto místo minulostí. Svět se měnil a nikdo nevěděl, co se může stát další den. Války a zabíjení měnily tvář všeho okolo nás. Dorazili jsme na konec cesty. Museli jsme najít průchod do města lesního lidu. Všude jsme viděli jen stromy. Kmeny tu byli silné, stejně jako hradby pevnosti. Bohové stále stáli při mně. Upíři popadli pochodně a zapalovali stromy. Vše šlo až příliš pomalu. První stromy se hlasitě skácel k zemi. Viděla jsem nejdříve jen další kmen stromu. Vedle něj se otevřel úzký průchod. Nemohla jsem se jím protáhnout, ale viděla jsem co je za ním. Říše dryád se opevnila výtvory bohů. Nestavěli žádné hradby. Neškodný poutník by tak prošel přímo kolem jejich města, aniž by si něčeho všiml. Bojovnice se připravily na poslední zoufalý pokus o obranu a záchranu vlastní říše. Několik skřetů padlo téměř ve stejném okamžiku. Celé vojsko pozvedlo štíty a vyšlo k úzkému průchodu. Vzduch opět proťali šípy, ale jen se neškodně zabodli do připravených zábran. Dryády poznaly, že svými zbraněmi nám ztráty nezpůsobí. Stáhli se znovu do skrytu stromů. Stromy pomalu hořeli. Brzy jsme měli cestu volnou. Padl další strom a dovolil nám vstup do říše dryád. Prorazili jsme prvními řadami bojovníků. Lesní lid už neměl příliš mnoho vojáků a tak jsme mohli zničit jejich poslední odpor. Viděla jsem domy, které byli postavení na stromech. Každé obydlí tak bylo malou pevností. Upíři šplhali po úzkých žebřících a napadali všechny, které uvnitř našli. Slyšela jsem dětský pláč. Vzpomněla jsem si na vlastního syna, který byl v temné říši. Příliš dlouho jsem ho neviděla. Sama jsem vyšla do jednoho z domů. V jedné místnosti tam seděl bojovník a čekal. V rukou držel špatně vykovaný meč. V jeho očích jsem neviděla žádnou známku strachu. Jen chladnou smířenost s vlastním osudem. Zaútočila jsem, ale první ránu mého meče odvrátil. Nakopla jsem ho do kolena a znovu bodla. Tentokrát mou ránu nestihl zachytit. Čepel projela jeho břichem. Na dřevěnou podlahu domku vystříkla rudá krev. Několik kapek mi káplo do obličeje. Vyšla jsem z obydlí a pohlédla na to, co se dělo okolo mě. Upíři zabíjeli poslední dryády. Nyní jsem opravdu mohla mluvit o vítězství. Lesní národ už patřil jen do pohádek lidských dětí. Zbývala jen Umilante a její malá skupinka stopařek. Museli vytáhnout k Chrámu Moci. Věřila, že najdou jeho bránu dostanou se tak k velké moci. K tomu ale nedojde.

2. Konec zajetí

25. března 2018 v 10:57 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Inna otevřela oči. Dostala se do zajetí jednoho z démonů, který jí chytil. Chtěla najít vlčí bránu a postavit říši. Teď se stala jen milenkou jednoho vojáka. Byla spoutaná a nevěděla, jak dál. Nevěděla, co stalo s jejím dítětem. Někdy měla pocit, že znovu vidí jeho očima, ale nejspíše to byl jen sen. Její věznitel odešel a ona měla krátkou dobu klidu. Nemusela se bát jeho příchodu, ani toho, co s ní bude provádět. Žila v jediné místnosti, kde to páchlo lidským potem. Kolik žen tu už skončilo a žily ještě vůbec? Někdy měla pocit, že slyší kroky něčeho malého. Mohl mít démon svoje děti? To jsem raději ani nechtěla vědět. Sedm měsíců jsem myslela jen na to, jak se osvobodit. V místnosti jsem neměla žádné okno. Jediné světlo byla malá svíčka na podlaze. Dveře byli z masivního dřeva, ani po proměně jsem je nemohla prorazit. Na chodbě přede dveřmi jsem slyšela nějaké kroky. Schoulila jsem se na dece na zemi. Věděla jsem, co se stane. Přijde démon a já strávím další noc plnou bolesti a utrpení. Zvuk zámku a dveře se otevřeli. Viděla jsem útlou postavu, která vešla dovnitř. Něco tu bylo jinak. Tohle nebyl démon, který mě věznil. Díky světlu venku jsem, ale neviděla neznámého návštěvníka. Bezejmenný vešel do místnosti a já viděla, kdo to je. Nějaký temný elf. Přišel ke mně a pomohl mi na nohy. Nechápala jsem, co se stalo. Vyvedl mě z místnosti a já se nechala vést jako hadrová pana. Dovedl mě až do hlavního pokoje domu. Na podlaze jsem viděla zbytky démona, který mě věznil. Torzo leželo s useknutou hlavou a rozpáraným břichem. Všude byli stříkance zelené krve. Temný elf se mnou nemluvil. Prošel okolo mně a otevřel dveře. Vyšel ven a na mně se už nepodíval. Nic jsem nechápala, ale nemohla jsem váhat. Proměnila jsem se do zvířecí podoby a vyběhla ven. Nikde jsem neviděla nic neobvyklého. Proč mě jeden z vojáků osvobodil? Proč jen nezabil démona a neodešel? Nevěděla jsem, co se tu děje a nechtěla jsem to ani zjišťovat. Znovu se musím dostat ke klíči k vlčí bráně a otevřít cestu k mojí moci. Celé město spálím na popel, hned jak přijde můj čas. Pomstím se všem. Běžela jsem mezi uličkami města a hledala cestu zpátky. Vyskočila jsem na střechy staveb a tak se dostala až k hradbám. Od časů, kdy jsem byla naposledy venku, se mnohé změnilo. Všude se pohybovali vojáci. Nemohla jsem jen tak proklouznout a odejít. Proklínala jsem všechno kolem, ale k ničemu mi to nebylo. Musela jsem se odsud dostat. Po té můžu přemýšlet dál o vlčí bráně. Viděla jsem, jak se obři dali do pohybu. Přiskočila jsem k nim a proměnila se do kočičí podoby. Nevěděla jsem, jak se mi to povedlo, ale to nebylo důležité. Proklouzla jsem mezi nimi a vyběhla ven. Jen napůl jsem sledovala několik upírů, mezi kterými jsem se protáhla zpět na svobodu. Běžela jsem zpátky k lesu a doufala v moc bohů. Musím najít cestu do staré vesnice alchimů!!! Alchymistů?. Tam budu mít klid a naplánuji si své další kroky. Doběhla jsem k prvním stromům a zpomalila jsem. Vybavilo se mi několik věcí s času mého věznění. Před mýma očima se vynořila tvář démona. Otřásla jsem se, ale šla jsem rychle dál. Musím na to všechno co nejrychleji zapomenout a jíl dál. Mezi stromy bylo opravdu ticho a klid. Kmeny nerozlišovali mezi skřety, nebo elfi. Všichni byli pro ně na stejném místě. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a nahá šla po cestě. Strávila jsem tu mnoho času. Tady jsem porodila svoje dítě. Tenkrát se mnou byl i Jolosin, upír, kterého zabila Alia. Došla jsem ke stanům, které dříve patřily alchimům. Malý goblini ji už ale dávno opustily. Sedla jsem si do jednoho z obydlí a přemýšlela. Držela jsem již v rukou diamant, který byl klíčem k vlčí bráně. Jen několik kroků mě dělilo od mé armády. Teď jsem ale musela změnit plány. Musím zjistit, co se stalo za dobu mého uvěznění. Démon se mnou nemluvil. Neslyšela jsem ani slova bestií, které procházeli okolo místnosti, kde jsem byla. Pořád jsem musela myslet na cupot nohou kolem mého vězení. Temní elfové kráčeli mlčky, stejně jako by patřili jen do říše stínů. Démoni kráčeli těžkým krokem. Na většinu svého věznění jsem si nepamatovala. Vše se slilo v jednu dlouhou noční můru. Jak daleko byla teď Alia? Vládla už celé Agantě, nebo stále jen své malé říši. Půjdu do nejbližší lidské vesnice a získám vše, co chci vědět. Také bych mohla navštívit dryády. Slíbily mi spojenectví, ale to bylo před dlouho dobou. Nevěděla jsem, zda li si budou na to ještě pamatovat. Vyšla jsem ze stanu a proměnila se do zvířecí podoby. Navštívím lesní národ a získám zpěv jejich pomoc. Uběhlo spoustu času, od doby mého věznění. Co se stalo s mým dítětem? Stále jsem na něj musela myslet, ale nemohla jsem ho jít teď hledat. Vrátit se do města by znamenalo riskovat další věznění a nejspíše i smrt. Později se vrátím a celou pevnost zničím. Plameny musí spálit vše, co kdy vzniklo pro Aliu. V kočičí podobě jsem rychle doběhla na konec lesa a blížila se k lidské vesnice. Obejdu ji a vyrazím k dalším lesům, kde najdu dryády. Nejspíše budou stále na stejném místě. Zas tak dlouho jsem ve vězení nebyla. Otřásla jsem se, při pomyšlení na démona. Myslela jsem ale i na temného elfa, který mě osvobodil. Co ho k tomu vedlo? Znal mě, nebo to udělal bez důvodu? Viděla jsem dělníka na poli. Lekl se a utekl do vesnice. Nejspíše ještě teď kolovaly historky o bestii, která zabíjela lidi ve městě. Tenkrát jsem poprvé viděla Aliu. Utekla jsem před svými lidmi a hledala si nové místo k životu. Měla jsem jí zabít, hned jak jsem jí viděla, ale z nějakého důvodu jsem nemohla. Bohové ale nestáli při mně. Ztratila jsem více, než jsem získala. Brzy se ale stanu královnou velké říše a s nějakou upírkou nebudu ztrácet čas. Musím jen najít klíč k vlčí bráně a bránu samotnou. Doběhla jsem na kraj lesa a ztratila se mezi stromy. Co se stalo s hostincem, kde Alia zabila Jolosina? Nejspíše už místo něj stálo něco jiného. Moje dítě bylo tomu muži podobné. Stále jsem měla před sebou svého muže. Nikdo mi ho nemůže vzít. Proměnila jsem se do lidské podoby a prošla mezi silnými kmeny. Cítila jsem neklid, který se usadil hluboko v zemi. Něco se tu změnilo. Proměnila jsem se do lidské podoby, abych nedráždila stráže. V horlivosti by mě mohli zastřelit. Šípu jsem se dokázala vyhnout, pokud jsem ho předtím viděla. Zásahu do zad bych se ale vyhnout nemohla. Všude bylo ticho. To ještě nic neznamenalo. Dryády se uměli pohybovat velice tiše. Mnoho poutníků zabloudilo v lese, aniž by slyšeli příchod vlastní smrti. O umění lesního lidu jsem se o přesvědčila, když jedna z nich seskočila přímo přede mnou. Lekla jsem se, o dva kroky ustoupila. Žena na sobě měla hnědou zbroj, která dokonale splývala s lesem okolo ní. Obličej měla zpola zakrytý zeleným závojem, i tak jsem viděla pobavení na její tváři. Byli stejní jako elfové, pyšní ve své dokonalosti. Žena se mě stroze zeptala na důvod mojí přítomnosti v lesích. Já jsem ale chtěla mluvit jen s Umilante, ne s jejím lokajem. Dryáda vydala podivný zvuk, který připomínal tichý zpěv ptáka. Slyšela jsem dvě odpovědi, které přišly z různých míst. Nevěděla jsem nic o takovém způsobu dorozumívání, a proto jsem jen stála na cestě a čekala. Zanedlouho přišly další tři dryády. Jen z nich měla na sobě rafinovanější zbroj než ostatní. Podle toho se dala poznat Umilante, královna lesního lidu. Žena se na mne pohrdavě podívala, ale pozdravila pokývnutím hlavy. Gesto, které mě sráželo hluboko do prachu pode mnou. Dávala mi najevo svou nadřazenost. Věděla snad, kdo jsem? Řekla jsem vše o své cestě k vlčí bráně i o dohodě, kterou jsem uzavřela s jednou ze strážkyň lesního lidu. Královna mě zastavila v řeči. Pozvedla pravou ruku. Nějaký čas se radila s ženami okolo ní. Po té se otočila opět ke mně. Dohoda stále platila. Měla jsem jen říct více o poloze Chrámu. Řekla jsem vše, co jsem věděla. Celá skupinka se připravila na pochod. Vrátíme se do města dryád a naplánujeme celou výpravu. Vše bylo tak, jak jsem chtěla. Získala jsem první spojence na mojí cestě k moci. Vypadalo to, že spojenectví mezi upíry a lesním lidem skončilo. Místo toho tu bylo období klidu, které jsem já narušila. Dala jsem lesnímu lidu způsob. jak zničit válečnou převahu královny upírů. Prošly jsme po malé cestě a zůstali stát před stěnou z kmenů. Několik okamžiků jsme jen stály, před zdánlivě neprostupnou zábranou. Královna pronesla nějaké slovo, kterému jsem nerozuměla, a zábrana se rozestoupila. Prošli jsme do města dryád. Viděla jsem domy postavené na obrovských stromech.

Nespočet bojovnic si připravovali šípy a dlouhé oštěpy. Vyšly jsme po úzkých schodech bez zábradlí do jedné z větších budov. Umilante se usadila na velkém křesle a ukázala mi moje místo. Sedla jsem si a čekala na další pokyny. Zde jsem nebyla vysoce postavený kočičí démon, ale jen host, co se umí chovat. Zdrženlivost lesního národa mne brzy podráždila. Bojovnice jen dlouhý čas přecházely okolo mě. Královna sama seděla přímo proti mně, i ona si dávala s dalšími slovy načas. Vstala jsem ze své židle a přešla přímo před Umilante. Nechtěl jsem už dál být hostem, který čeká. Dočkala jsem se hovoru. Několik žen ke mně chtělo přijít, ale královna je zadržela. Po té začala mluvit. Pomohou mi otevřít Vlčí bránu, ale nejdříve jim pomohu s poražením upírky Alii. Ihned jsem souhlasila, vyslechla si, co jsem potřebovala.

**

Vrabor byl jen jeden z potulných žoldáků. Pro nikoho neznamenal víc. Toulal se krajem, aby pomáhal vesničanům zabíjet monstra, která se toulala zemí. Před první válkou temného vládce s upíry měl spousty práce. Po té se bestie stáhly do pevnosti. Nyní jen stopoval šelmy, které se skrývali v lesích. Vesničané za jejich zabití neplatili mnoho. Proto musel jít dál do pouště, aby našel nomády. Doufal, že u nich najdu více práce a hlavně zlata. Neměl rodinu, kterou by musel opustit. Nemusel se na nic, ani se na nikoho ohlížet. Jeho domovem bylo místo, kde bylo nejvíce bestií. Tam byla nejvíce šance na nějaký zisk. Ve své hnědé zbroji jsem se ztrácel mezi stromy lesa, kterým jsem právě procházel. Kůň byl minulostí, Dříve ho měl, ale jeden z démonů ho zabil. Nebyla to levná záležitost. Prošel mezi stromy a vyšel u jedné z lidských vesnic. Bylo to poslední sídlo lidí, než vejde do říše písku. Prošel pomalu mezi ulicemi a našel jeden z hostinců. Krátká zastávka předtím, než půjde zase dál. Přespával raději v lesích. Člověk tam většinou nenarazil na nic živého, občas musel mezi lidi, aby zjistil něco o dalších bestiích. Otevřel dveře a vyšel do velké zakouřené místnosti. Lidé byli jako vždy hluční a neslušní. Jedna žena seděla na stole a nemístnými gesty se dožadovala pozornosti dvou mužů. Ti za tím více svého času věnovali korbelům s pivem. Žena svou hru vzdala a přesunula se k vedlejšímu stolu. Za krátký čas s tichým smíchem proběhla okolo mužů. Za ní kráčel nějaký mladík. Zřejmě spokojený sám se sebou. Ve tváři měl zvláštní úsměv. Směsici vzrušení a spokojenosti. Takových žen jste mohli najít v každé vesnici spousty. Za svoje služby lidu, jak tomu někdy říkaly, chtěly jen malou odměnu. Muži za nimi proto často sami chodili. Pokud tomu tak nebylo, šli své oběti hledat do hostinců. Většinou se nějaký mladík nachytal. Vrabor si sedl ke stolu, který byl nejdál od hloučku opilců, a čekal. Brzy k němu přišel muž staršího věku. Věnoval poslední úsměv ženě, která seděla na stole a ukazovala si na místa, která většina žen skrývala. Položil před žoldáka jeden korbel a odešel. Lidé se bavily o cenách obilí, ovcích a Minaronu. Kdysi hlavním městu Aganty. Nikdo neřekl nic o vlkodlacích, nebo jiných bestiích. Vrabor opět narazil na místo, kde nenajde žádnou práci, nebo musí jen déle čekat. Doufal, že uslyší více a nějaká šelma jej donutí, abych se v těchto končinách zdržel déle. Vyhýbal se cestě do říše písku. Nebylo tam místo, kam by chtěl jít, ale čím dál tím víc mu docházelo, že nebude mít na vybranou. Věděl o kořišti, která tam byla. Jinak by ho tam nedostala ani samotná Alia. Za hlavu této upírky by dostal malé jmění. Královna dětí noci proti sobě poštvala nejednoho panovníka. Dokonce i někteří démoni jí chtěli vidět mrtvou. Muž dopil něco, čemu se s přimhouřeným okem dalo říkat pivo. Chystal se k odchodu, když ho něco donutilo, aby se otočil. Jeden z mužů začal vyprávět o bestii. Jeden z těchto tvorů obcházel po domech a zabíjel mladé dívky. Zpozorněl a zůstal stát u výčepu. Bohové stáli při něm a při jeho mečích. Znovu se ukázala bestie, kterou může zabít. Přinese později lidem hlavu toho tvora a získá nějaké zlato. Hlučně si přisedl k mužům a začal se vyptávat. Démon nemohl létat, vždy ale šplhal po zdech domů jako obrovský pavouk. Magií odemkl zamčené okno a vklouzl do pokoje. Našel si nejmladší dívku z rodiny a tu zabil. V některých případech se jeho obětí staly i nemluvňata. Jedno z nich démon vynesl z okna a nechal ležet na náměstí. Jedna z žen v hostinci začala při těchto slovech plakat. Vrabor se zvedl a vyšel ven. Každý věděl, kde něco takového hledat. Šelma vždy lovila jen v noci. Přes den se skrývala v nějakém opuštěném domě, nebo v kanálu. V této vesnici, něco jako kanalizace nebyla. Odpad tekl po mělkých kanálech přímo okolo domů. Proto musel najít nějaký opuštěný a polorozbořený dům. Procházel okolo ulic a hledal. Brzy začalo pršet. Proto z vaku vytáhl kabát, kterým se chránili vojáci před vodním živlem. Jeden z domů vypadal jako opuštěný, po otevření dveří se, ale rychle přesvědčil o opaku. Uvnitř byla nějaká žen a sedm dětí. Opět dveře zavřel a hledal dál. Jen krátkou dobu před západem slunce našel úkryt démona. Prošel okolo zničených dveří a pokračoval po chodbě s rozmlácenou podlahou. Někdo rozbil dřevěná prkna na padrť. Moje kroky se zastavily před pokojem. Odkud se ozývaly nějaké zvuky. Vytasil oba meče a rychle rozkopl dveře. Uvnitř stálo stvoření, které zabíjelo mladé dívky. Démon byl vysoký jako dospělý muž. Vychrtlé tělo s bledou kůží vypadalo chatrně. Mohlo to být jen zdání. Rychle zaútočil zbraní na hruď nepřítele. Bestie se jeho ráně vyhnula a sama udeřila. Na rukou s dlouhými hubenými prsty se objevily krátké černé drápy. Muž nakopl nepřítele do genitálií. Ten udělal dva kroky zpět a zasyčel. Ukázal dlouhé tesáky, kterými by dokázal zabít i divočáka. Vrabor byl na zastrašování zvyklý. Oběma meči udeřil. První rána šla opět vedle. Druhý meč projel tělem démona. Na podlahu vystříkla rudá krev. Z boku démona se vyvalily vnitřnosti. Tělo se skácelo jen okamžik na to. Přešel jsem k torzu a usekl bílou hlavu. Žluté oči byli stále otevřené a vypadali stále živě. Jakoby démon mohl stále lovit a zabíjet nevinné dívky. Musel se zasmát. Bez hlavy mu půjde lov těžko. Rychle jsem vyšel z polorozbořeného domu a po ulicích se blížil zpět k hostinci. Stále tam najdu spousty lidí, kterým může svou kořist předhodit. Otevřel jsem dveře a hodil hlavu k nejbližšímu stolu. Lidé zůstali na svých místech a prohlíželi si věc před nimi. Stačila jen jedna noc a bestie byla zabita. V této vesnici už nikdo nezemře rukou démona. Od stolu vstal jeden z mužů a začal se klanět. Po lavině chvály přišlo to, na co jsem čekal. Na stole přistál malý měšec se zlatem. Dočkal se své odměny a nyní mohl jít do svého pokoje. Hostinský mu podal klíče a dvakrát se uklonil. Nějaký čas jej zde budou mít za hrdinu. Později na něj, jako na všechny žoldáky, zapomenou. To mu nevadilo. Nedělal tohle pro uznání, ale pro peníze. Těch jsem měl nyní dostatek. Tuto noc usínal rychle.

**

Démonka se proplížila okolo okna. Pravou rukou přejela po rámu, který se téměř sám otevřel. Cítila zde mladou krev. Nějaká dívka tu spala ve své posteli. Cítila i nervozitu rodičů. Spali jen o jeden pokoj vedle. Báli se o svou malou dcerku. Bestie se usmála, obávali se právem. Lovila tu se svým druhem už delší čas. Stále ale nepřicházel nikdo, kdo by je chtěl zničit. Démonka se zastavila u malé postele. Dívka spala nepřikrytá a nahá. Lovkyně jí popadla za krk a zlomila vaz. Jen krátce pohlédla do vyděšených očí své oběti. Po té jen hodovala na těle zabité. Později nechala zbytky dívky na místě a oknem se protáhla zpět na ulici. Rychle se vracela ke svému společníkovi, který zůstal v jejich domě. Dnes v noci už na lov nevyjdou. Démonka prošla okolo rozbitých dveří a kráčela po chodbě. Kdo by věřil tomu, že podlahu zničily při milostných hrátkách. Vyšla po schodech a zůstala stát na místě. Pokoj jejího druha byl otevřený. Mezi dveřmi leželo torzo bez hlavy. Hned poznala koho má před sebou. Někdo je přišel napadnout. Klekla si na zem a hladila zničené tělo. Prsty přejížděla po otevřené ráně. Nemohla věřit tomu, co viděla. Oba věděli, že brzy přijde nějaký lovec. Věřily, že ho společně zabijí. Ted už ale bylo pozdě. Krev stékala v malých potůčcích po podlaze. Prosakovala rozbitými prkny do zdí domu. Démonka vstala a klopýtala ven. Nohy jí odmítali poslušnost. Celé tělo jako by nevědělo, co má dělat. V jednu noc přišla o vše, co měla. Prošla chodbou, která v ní vyvolávala už jen smutek. Vyšla ven na ulici a vykřičela svou bolest.

**

Strhnutím se probudil, ulicemi zněl nelidský řev. Venku byla stále ještě noc. Proto zůstal ležet na zemi. Ráno si už na noční probuzení nepamatoval. Sešel po schodech do hostince a zaplatil za strávenou noc. Vyšel ven a našel hlouček lidí. Bavily se o nové oběti, kterou zabily přímo v jejím pokoji. Démon v noci opět lovil. Jak je to možné. Zabil bestii, která vraždila. Když jí zabil, bylo krátce před západem slunce. Proto tady musel být i někdo jiný. Rychlými kroky se pět k domu, ve kterém porazil prvního démona. Někde tam musí najít stopy i po druhé bestii. Doufal jen, že jich tu není ještě více. Vše by bylo daleko horší. Znovu vešel do trosek. Prošel všemi místnosti, ale nic nenašel. Zde i jeho zkušenosti selhali. Nevěděl, kde dál hledat. Celý den jsem procházel po ulicích a hledal cokoliv, co by mu řeklo, kam má jít. Věděl mnoho o chování démonů, ale zde nevěděl co dál. Při západu slunce jen stál na náměstí a čekal. Démon nejspíš ví, kdo zabil jednoho z nich a sám přijde pro pomstu. Na tuto chvíli také čekal. Měsíc byl právě v úplňku. Proto bude stále dobře vidět i v noci. Vše se ponořilo do zvláštního šera. V matném světle vyšla na volné prostranství sněhobílá démonka. Její očí byli plné touhy po zabíjení. Kráčela klidně, jakoby měla převahu. Její chování ho překvapilo. Čekal útok zezadu, zákeřnost. Toto ale bylo něco nečekaného. Nepřítel se mě nesnažil ve skrytu nějaké uličky zabít. Vyšel jako pravý bojovník. Démonka otevřela ústa a ukázala dlouhé tesáky.
Zabil jsi mého druha, s kterým jsem přišla do města. Chtěli jsme tu jen lovit.
To byla její slova, s kterými na mě zaútočila. Stejně jako její společník, měla i ona krátké drápy, kterými se chtěla bránit. Muž udeřil oběma meči. Bojovnice se ale ráně vyhnula. Cítil na zádech neúspěch své obrany. Drápy mu rozřízli kůži. Rychle proto znovu zaútočil a zasáhl démonku do břicha. Bojovali jsme spolu téměř polovinu noci. Než udělala soupeřka chybu. Noha se jí smekla po krvavé louži pod jejíma nohama. Využil skuliny v její obraně a usekl jí hlavu. Démonka na poslední chvíli poznala svůj omyl a řekla jen jedné slovo, Nigura.

1. Zrození prince

25. března 2018 v 10:55 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Tiché kroky zněli v tiché chodbě jako přímo nesnesitelný hluk. Slyšela jsem je už dlouho dobu. Léčitelka ke mně přicházela s dalšími lektvary, aby zmírnila mé bolesti. Už dlouhou dobu jsem byla odkázaná na magickou moc čaroděje a jeho učednic. Po vítězství nad bezejmenným králem a bílím drakem Lambraxem jsem vládla obrovské říši, ale nebyla jsem vládkyní svého těla a osudu. Alia, královna upírů, země Aganty a bezejmenného území skřetů. Od poslední bitvy uběhlo sedm měsíců. Musela jsem ležet na lůžku a snažit se nevnímat bolesti, které mou zmítali. Upíři na mou počest začali stavět jednu z největších pevností v této zemi. Neviděla jsem ani její základy. Těhotenství mě přinutilo ležet. Byla jsem teď slabší než jakákoliv lidská žena. Nemohla jsem ani vstát. Každým dnem jsem ale měla porodit a moje utrpění mělo skončit. Nevěděla jsem, jaké dítě přijde na svět. Věděla jsem ale (jen) jediné. Bude to můj syn. Budoucí vládce obrovské říše a já udělám vše pro to, aby dostal to, co je jeho. Porazím troly, kteří se skrývali na severu. Zničím barbary, kteří na svých koních napadli hranice mé říše. Do teď jsem jim nemohla odpovědět silou, to se ale brzy změní. Cítila jsem, že se něco změnilo. Léčitelka vešla do místnosti a upustila na zem koš plný obvazů. Všude bylo plno krve. Rychle vyběhla z místnosti a křičela na chodbách. Musela co nejdřív najít čaroděje. Sáhla jsem rukou pod sebe. Moje ruka byla celá krve. Začala jsem rodit. Moje dítě mělo přijít na svět. Míšenec mezi démonem a upírem si vybral tento den, aby přišel k nám. Mým tělem prolétla další vlna bolesti. Pomalu jsem poznala změny, které se děli. Všechno ale bylo příliš rychle. Přišel čaroděj a obestřel mě svou magií. Ležela jsem jako ve snu. Nemohla jsem poznat, jestli je to noční můra nebo sen o nové budoucnosti. Všude jsem viděla svou vlastní krev. Okolo mě pobíhali lidé a nosily nějaké kusy látky. Slyšela jsem jejich hlasy. nerozuměla jejich slovům. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Viděla jsem svoje tělo před sebou, jako bych již byla duchem. Čaroděj položil ruku na moje čelo a já cítila pulzování magie. Snažil se mě držet při vědomí. Mluvil na mě, ale stále jsem nerozuměla jeho slovům. Jakoby zdálky jsem slyšela volání jeho pomocnic. Poslední co jsem slyšela, byl křik malého dítěte. Po té jsem ztratila i zbytky vědomí. Probudila jsem se a otočila se na místo, kde jsem naposledy viděla čaroděje. Lidé ale už museli odejít. Místo toho jsem spatřila malou postel. Vstala jsem a udělala několik kroků. Za mnou se něco pohnulo. Seděla tam jedna z léčitelek a čekala, až vstanu. Podepřela mě a pomohla mi až k malé postýlce. Čarodějka byla v obličeji bílá. Nejspíše se bála rozkazů čaroděje. Došla jsem k postýlce a spatřila malé dítě. Jeho kůže byla opravdu bledá. Tmavé oči mě sledovali celou dobu, co jsem stála u postýlky. Poprvé jsem viděla svého syna a zapomněla na bolesti, kterými jsem si prošla. Všechny ty měsíce bolestí utrpení a pochybností najednou zmizela. Dívala jsem se do jeho očí a přála si, abych mu mohla už předat jeho říši. Bude z něj dokonalý vojevůdce. Vzala jsem ho do náruče a sedla jsem si s ním na postel. Léčitelka se vrátila na své místo. Musím mu vymyslet nějaké jméno. Takové, které se lidé budou bát vyslovit, i upíří před ním musí bázlivě couvat. Nikdy se mu nesmí postavit do cesty. Hleděla jsem do tmavých očí, ale nic mě nenapadalo. Chtěla jsem, aby tento okamžik trval věčně. Musela jsem se co nejdříve vrátit ke svým povinnostem. Po porážce bílého draka jsem jeho pevnost přenechala démonům a sama jsem se vrátila na hranice Aganty a Skřetí říše. Barbaři ihned začali napadat nově vzniklé království ve víře v mojí slabost. Upíři jim ale dokázali opak. Odráželi jejich útoky jen s malými ztrátami. Druhá strana přišla o mnoho vojáků. Brzy ale budeme muset vyjít do války. Zdejší lidé se musí naučit strachu z upírů. Znovu jsem nechala postavit Minaron. Zde vládl jeden z mých pobočníků. Už jsem se nemohla starat o svou říši úplně sama. Byla příliš rozsáhlá. Proto jsem našla tři nejspolehlivější démony a těm dala špetku moci. Samuel a jeho kočičí démoni se po velké bitvě vrátili do své pouštní říše. Země písku byla jediným místem, kterému nikdy nebudu vládnout. Nenapadla bych jeho říši. V době mého těhotenství tu byl jen jednou. Zdržel se jen na okamžik a hned vyrazil zpátky do své říše. Necítil se tu nejlépe, stejně jako bych nemohla zůstat já v poušti, nemohl ani on zůstat tady. Proto jsme se dlouhou dobu neviděli. Teď ale přišel čas, kdy znovu staneme po boku, jako bojovníci. Napadneme barbary a zničíme je. Při poslední bitvě s bílým drakem se na naší stranu přidali i trolové. Po našem vítězství se ale stáhli zpátky do své říše a od té doby o nich žádné zprávy ke mně nedorazily. První cesta mě tedy povede k nim. Naposledy jsem se podívala na své dítě a položila ho zpátky do postýlky.
Síly se mi vraceli rychleji, než jsem doufala. Den jsem byla na lůžku. Příštího dne jsem ale vstala. Musela jsem začít opět vládnout své říši. Oblékla jsem si dlouhý černý oděv a vzala si dítě do náručí. Mí vojáci se začali scházet před palácem, aby viděli svého prince. Vyšla jsem na balkon a rozhlídla se. Viděla jsem démony, skřety, upíry ale i vlkodlaky a obry. Ti všichni se tu sešli, aby poznali mého syna. Léčitelé se dále drželi u mě. Den před tím mi čaroděj rozmlouval to, abych vstala z lůžka. Nevěřil, že se mi síla vrátila tak rychle. Pozvedla jsem svého syna a ukázala ho davu pod sebou. Všichni začali tleskat a křičet. Stála jsem a dala jim dostatek času. Po té jsem se vrátila do svého pokoje. Čaroděj tam na mě již čekal. Otočila jsem se k němu.
Nic se mě ani dítěti nestalo. Nemusíte se bát ani o jednoho z nás.
Léčitel vypadal několik úderů srdce nervózně, než se dal do řeči.
Ani upírům se síla nevrací tak rychle. Měla byste si ještě na několik dní lehnout a počkat. Barbaři byli odraženi a bude jim trvat několik desítky dní, než se připraví na další výpad.
Řekl přesně to, co jsem neměla ráda. Každý měl své určení a nepřipadalo mi dobré, aby mi v otázkách války uděloval rady léčitel.
Jeden z léčitelů dojde pro velitele armády.
Více jsem nechtěla říct. Sedla jsem si na svou postel a jen se dívala na svého syna, byl na něj překrásný pohled. Po té jsem si oblékla svou zbroj a vzala do rukou svůj meč. Příliš dlouho jsem ho neměla v rukou. Pořád to ale byla zbraň, která zabila bezpočet nepřátel. Vyšla jsem z místnosti a šla co nejkratší cestou k trůnnímu sálu. Vešla jsem do sálu a nevšímala si lidí okolo. Sedla jsem si na trůn a pak jsem na ně pohlédla. Byli tam všichni, upíři, skřeti i démoni. Nejvýše postavení obyvatelé mé říše přišli, aby si vyslechli můj plán.
Několikrát jsem pohlédla do jejich tváří, než jsem přešla k slovům.
Útoky barbarů musí co nejdříve skončit. Jsou to ale stále jen lidé. Jejich vesnice se dají vypálit, jejich lidé se dají pobít, někdy až příliš snadno.
Udělala jsem delší odmlku a dala tak prostor všem přítomným.
Hovor utichl a já mohla opět pokračovat.
Nejdříve se ale musíme zabývat troly. Pomohli nám v bitvách, ale nyní od nich nepřicházejí žádné zprávy. Nemůžeme počítat s jejich loajalitou, nebo je hodnotit stejně jako upírů.
Jeden z démů si hlasitě odfrkl a skočil mi do řeči.
Upíři nejsou vždy ukázkou věrnosti. Elfové byli také vašimi spojenci, královno, a přesto je vraždím, když je najdeme. Kdo nám zaručí, že se k nám nezachováte jednoho dne stejně.
Vstala jsem a přešla k bojovníkovi, který si mě dovolil skočit do řeči. Vytasila jsem svůj meč a probodla ho. Znovu jsem si prohlédla všechny okolo mě.
Ještě někdo mě chce skákat do řeči?! Najde se ještě někdo z vás, kdo bude pochybovat o upírech? O dětech noci, které vám pomáhají dobývat další území. Věnovala jsem démonům pevnost. Chcete snad více?!

Jeden ze skřetů předstoupil. Chtěl na troly zaútočit jako na první. Jejich říše byla nejsilnější. Umlčela jsem ho jediným gestem ruky. Po té jsem pokračovala v řeči, jako by k žádnému přerušení nedošlo.
Navštívím troly a přijdu s jejich odpovědí.
Domluvila jsem a dala rozkazy, které jsem chtěla. Prošla jsem kolem svých vojáků a vrátila se do pokoje. Léčitelé se v době mé nepřítomnosti postarají o mého syna. Nikomu jinému jsem ho nemohla svěřit. Všude byli bestie, kterým jsem příliš nedůvěřovala. Sama jsem se jim mohla ubránit, ale můj syn zatím ne. Zbytek dne jsem strávila se svým synem. Jeho srdce nebylo mrtvé, jako to moje. Cítila jsem v něm život. Cítila jsem v něm krev, která nebyla pouze upíří. Ležela jsem vedle něj a sledovala ho. Druhý den jsem ho přenechala léčitelkám a čaroději.
Vyšla jsem ven a připravila se na cestu k trolům. Můj bojový vlk byl jako vždy připravený. Nenašla jsem si čas, abych mu našla fenu. Chtěla jsem najít nejlepší zvířata v mé říši a založit si vlastní smečku. Teď jsem ale musela vyjet. Pohladila jsem jej a nasedla. Projela městem a přiblížila se k bráně. Obři mi jako vždy cestu otevřeli. Krajina, kterou jsem viděla, se neměnila. Holá planina bez známek jakéhokoliv života. Zůstane to ještě několik staletí neměnné. Nechtěla jsem, aby něco rozptylovalo pozornost stráží. Stejně smýšleli i trpaslíci. Stavěli své pevnosti v horách, daleko od lesů. Popohnala jsem svého vlka a hledala cestu. Trolové si postavily svůj hrad rozlehlém pohoří na severu. Jediná brána umožňovala vstup do jejich města. Nebylo by těžké jí vyrazit. Za ní vás ale čekalo tisíce trolů, připravených k boji. Dvojí velikostí zdaleka převyšovali skřety a ne je svou výškou. Silou se vyrovnali i drakům. Cestou se zastavím v nově vznikající pevnosti. Upíři vypálily staré město skřetů a na jeho troskách postavily vlastní dílo. Nedobytný důkaz mojí vlády. Barbaři se nikdy nedostali až k ní, ale byla jsem si jistá, že by jí nedokázali zničit. Hradby byly masivní. Nezničily jste je obyčejnou kotvou. Jela jsem několik dní, než jsem spatřila její bránu. Viděla jsem na půl postavené věže, které se budou tyčit vysoko mezi mraky. Jedna věž ve středu celé stavby, bude mým domovem. Chtěla jsem se co nejvíce zdržovat ve svém městě, ale i tady budu mít své místo. Další čtyři věže budou o něco menší ale i tak budou převyšovat vše, co kdy v Aganty bylo a bude. Nic nesmí být krásnější než moje pevnost. Upíři vytvořily plány v době, kdy jsem ležela v bezvědomí. Postaví jí na mou počest. Nikdy jsem se příliš nezabývala tím, jak mě chápou moji vlastní vojáci. V ten den jsem to zjistila a od té doby si jich vážila o něco víc. Pro ně jsem byla nadějí. Symbolem toho, že se jim někde povede líp. Bohužel pro mnohé jsem byla jen upírka s velkou mocí. Bytostí, která zabíjí a zrazuje. Nikdo nechápal, co chci doopravdy. Někdy jsem o tom pochybovala i jí sama. Teď jsem vládla obrovské říši a všude vládl klid. Mír, který nikdo nebude narušovat. Brána pevnosti se přede mnou otevřela a já mohla vjet dovnitř. Všechno bylo bezchybné. Nikde žádné místo, po kterém byste mohli vyšplhat nahoru, nebo tam zaháknout nějaký nástroj. Hradby na to byli příliš hladké. Upíři v černých zbrojích se uklonili a ukazovali mi, abych jela s nimi. Usmívali se a vedli mě k jednomu z domů. Slyšela jsem frkaní nějakého zvířete. Po té hlasitý úder kopyt do železných mříží. Vešli jsme do něčeho, co připomínalo stáje, bylo tam ale čisto a nikde nebyl cítit hnůj. Zatím tu nebyli žádná zvířata. Uprostřed místnosti stála lidská čarodějka a čekala na mě. Sesedla jsem a šla k ní. Představila se jako Kasandra. Čarodějka z temného města. Vedle ní stála veliká železná klec přikrytá nějakým kusem látky. Dívka pravou rukou odkryla uvězněného tvora. Místností se rozlila bílá nepříjemná záře, která přímo bodala do očí. Uvnitř stál sněhobílý jednorožec a tloukl do mříží svými kopyty a rohem. Čarodějka zavolala několik skřetů s řetězy a poté mi řekla, co má v plánu. Při svém bádání našla jedno kouzlo, které by nám mohlo v budoucnu pomoct. S jeho pomocí dokáže jakékoliv stvoření proměnit??? …. stranu zla. Její kouzlo bylo tak silné, že na naší stranu přivedlo i jednorožce. Kdysi byli tito tvorové ztělesněním dobra. Na světě jich už ale zbývalo příliš málo. Nemohl se k nim kdo? skoro nikdo přiblížit i přes svou krásu to byli nebezpečná zvířata. Kasandra přešla ke kleci a skřeti začali jednorožce připoutávat k mřížím. Skřeti přitom utahovali pouta, aby se zvíře nemohli ani hnout. Teprve, když si byla dívka jistá, vzala do rukou malou misku s nějakou tekutinou. Přistoupila ke zvířeti a začala mu malovat na srst runy. Po celou dobu si něco tiše mumlala, nerozuměla jsem jí ani jedno slovo. Stála jsem vedle a snažila se jí ničím nevyrušit, i když bych měla dostat co nejdříve nějaké vysvětlení. Před mýma očima se brzy začala dít zvláštní proměna. Srst jednorožce začala tmavnout. Kasandra přidávala runy a ničeho si nevšímala, nebo se všechno dělo tak jak mělo. Udělala krok od jednorožce a ve tváři se jí zrcadlil úspěch. Věděla, že se jí kouzlo povedlo. Zvíře se dál proměňovalo. Hříva začala tmavnout. Zvíře se ve svých poutech uklidňovalo. Za okamžik přede mnou stála nová bytost. Velké zvíře podobné koni s tmavou hřívou a temně rudým rohem. Jeden ze skřetů uvolnil klec a temný jednorožec vyšel ven. Od jeho kopyt odletovali jiskry. Kasandra pokynula dalšímu ze svých sluhů a ten přinesl sedlo. Zvíře se po celou dobu ani nehnulo. Poslušně nechalo bestie, aby upevnily sedlo na jeho hřbetu. Kasandra poté přivedla koně ke mně. Nasedla jsem na něj a pomalu vyjela ven. Zvíře reagovalo na každý můj pokyn. Stačilo jen pohnout nohou. To samé ale uměl i můj bojový vlk. Nechtěla jsem ho vyměnit za tuto bytost. Proto jsem sesedla a vrátila temného jednorožce čarodějce. Řekla jsem jí, že jedno spolehlivé zvíře už mám, i když je její výtvor uměleckým dílem. Nemůžu na něm jezdit, dokud mám bojového vlka. Kasandra se uklonila, pochopila, že jsem její dar odmítla. Chápala i důvod, proto jsem v její tváři viděla jen pochopení. Teď jsem se jí uklonila já. Čarodějka se znovu dala do řeči.
Tvá věrnost ke tvému vlku je stejně velká jako věrnost vůči upírům. Nepatřím k dětem noci ale no i tak bych chtěla dát radu. Jsem čarodějka a vědma. Za svůj život jsem dala mnoho předpovědí. Sledovala jsem vaší budoucnost a vidím jen temnotu.
Znovu jsem se uklonila a vyšla ven. Musela jsem uznat její talent, ale nicméně její předpověď jsem vážně nebrala. Opravdu vytvořila něco překrásného. Upíři budou její temné jednorožce používat v bitvě. Já ale zůstanu u svého vlka. Odjela jsem z pevnosti a naposledy se podívala na vysoké věže. Až se vrátím, bude všechno už dokončené. Projela jsem bránou a pokračovala dál. Během několika dní dorazím k trolům a stanu proti jejich králi. Budu se muset moc držet, abych bestii na místě nezabila. Patřily ke stejnému druhu jako skřeti a goblini. Všechno to byli jen zvířata, která dobře bojovala, ale svou inteligencí se nevyrovnali ani lidem. Přemýšlela jsem o tom, co vše se stalo, zatímco jsem ležela v bolestech. Aganty se změnila. Lidé ze země skoro zmizeli, zbylo jen několik měst. Severní část byla domovem skřetů a upírů. Pouze barbaři byli výjimkou. Pokud se dali považovat za lidi. Kolovaly pověry, že jsou pokrevně spřízněni se skřety. Pomalu jsem tomu začínala věřit. Viděla jsem příliš takových kříženců. Bestie se v nouzi mísila s jakýmkoliv druhem a děti s takového spojení byli ještě strašnější než čistokrevní skřeti. V mojí říši jsem proto moc takových tvorů nesnesla. V dálce jsem viděla počátky Trolích hor. Po bitvě s bílým drakem se trolové stáhli zpět do své domoviny. Za celou dobu jsem neměla žádné zprávy o tom, co dělají. Nebyli to mí vazalové, a proto jsem jím nemohla dávat žádné rozkazy. Na planině před sebou jsem poznala nějaký pohyb v trávě. Bylo to štíhlé a rychlé. Popohnala jsem svého vlka. Cítila jsem něco před sebou, ale nemohla jsem poznat, co to je. Pach, který jsem zachytila, mi byl povědomý. Nevybavila jsem si ho. Můj vlk zavětřil a vrčel jedním směrem. Rozjela jsem se dál a poznala bytost, kterou jsem hledala. Mezi stébly vysoké trávy běžela dryáda. Stopařka lesního lidu, který žil v Agantě?. Jejich říše byla za horami. Tady neměla co dělat. Dohnala jsem bojovnici a seskočila ze sedla. Strhla jsem jí na zem, sedla jsem si na ní tak, aby se nemohla hnout. Rukama jsem jí chytila za krk a hlavu, na které měla ozdobnou čelenku, přimáčkla jsem ji k zemi.
Co dělá dryáda tak daleko od svého lesa!
Kousla jsem jí měkce do krku, ale (waw konečně ale namístě ) moje protivnice se jen zasmála.
Mám svůj úkol, o kterém ti vyprávět nebudu.
Měla svůj úkol a ten chtěla splnit. Nebála se smrti, ani toho, že jí proměním v upíra. Po té by mi ale prozradila všechno. Kousla jsem jí znovu …. sála jsem její krev pořád. Za okamžik jsem vstala a čekala. Tělo se pohnulo, ale neviděla jsem bledou barvu. Dryáda měla sice světlejší kůži, ale způsobila to jen vysoká ztráta krve. Stopařka se jen zasmála a vytáhla meč. Svým prvním útokem jsem jí zaskočila. Teď se mi to jen tak nepodaří. Na rtech měla úsměv. Věděla, že mne překvapila. Měla se proměnit v dalšího upíra. Proč to z ničeho nic selhalo? V její krvi jsem necítila nic jiného. Magie v jejím těle byla ta sama jako u všech jejího národa. Necítila jsem nic zvláštního. Vytasila jsem meč a zaútočila. Moje zbraň modře zazářila. Ve stejné chvíli vyšla záře i z jednoho měšce na opasku bojovnice. Můj meč reagoval na silnou magii. Všechno bylo čím dál horší. Nerozuměla jsem tomu, co se přede mnou dělo. Znovu jsem zaútočila mečem, dryáda se opět mé ráně vyhnula. Nakopla jsem jí do kolene a srazila na zem. Můj bojový vlk zavrčel a prokousl bojovnici krk. Slyšela jsem křupnutí páteře. Teď jsem se nemohla dozvědět, jak odolala upíří moci. Sáhla jsem k jejímu opasku a vytáhla malý měšec. V látce byl zabalený nějaký medailon. Na zlatém podkladu byli vyražené nějaké runy. Nepatřily trpaslíkům ani elfům, ale nějakému jinému národu. Vrátila jsem svou kořist do měšce a vzala si ho k sobě. Při návratu od trolů ho dám čaroději, který byl v mém paláci. Bude vědět, co jsem našla, nebo rozluští runy, které na něm byli. Znovu jsem nasedla do sedla a jela dál. Dryády měli svou vlastní říši. Proč se jedna z nich vypravila až sem? Muselo to být kvůli něčemu, o čem si myslely, že jim pomůže. Jejich les byl posledním místem, kde nežili lidé. Vesničané chtěli všechny stromy vykácet, ale nemohli se k nim se sekyrami přiblížit. Lesní lid své domovy zatím bránil. Jela jsem dál. Při západu slunce jsem zastavila svého vlka. Potřebovali jsme aspoň malou přestávku. Nerozdělala jsem oheň. V okolí byla jen tráva. Lehla jsem si a vytáhla malý medailon. Nikdy jsem nic takového neviděla, cítila jsem z něj magii. Byla silná a to mě ještě víc zneklidňovalo. Jak se něco takového dostalo do rukou dryád. Co měl lesní lid v plánu? Stála přede mnou další zkouška, nebo to skončilo jen u tohohle medailonu. Znovu jsem ho dala do měšce a usnula. Probudil mě až východ slunce. Bojový vlk přecházel v trávě a hledal něco k jídlu. Vyrušila jsem ho a nasedla do sedla. Rychle jsem vyjela na poslední část naší cesty. Brzy bychom měli dojet na dohled hradeb. Nic jsem ale nemohla najít. Stalo se tu něco zvláštního. Ze skal vyšel jeden z trolů. Byl to stopař, který tu hlídal. Neviděla jsem, odkud vyšel. Přišel až ke mně a ptal se, co chci na tomto území. Představila jsem se a víc jsem neprozradila. Jako ke královně by se ke mně měl chovat úplně jinak. Rychle se otočil a zamířil zpátky k horám. Jela jsem za ním a pravou rukou držela svůj meč. Představila jsem si, jak mu čepel projede zády a probodne jeho tělo. To jsem ale za tím udělat nemohla. Válku s troly si dovolit nemůžu. Prošli jsme malou průrvou mezi skalami a stanuli přímo před bránou. Bestie musely vztyčit umělou skálu, aby ještě více skryly své město. Obrana neměla být proti upírům, ale někomu jinému. Zeptám se na to samotného krále, ne jeho poslíčků. Brána se před námi otevřela. Prošli jsme na silnici dlážděnou kameny. Po ní jsme vyšli až k hradu krále trolů. Stopař mě tady opustil a dál jsem šla sama. Bojové vlka jsem nechala u dveří. Malou chodbou jsem se dostala do sálu plného trolů. Rychle jsem našla krále sedícího u zadní strany místnosti. Trolové si mě prohlíželi, žádný mě neoslovil ani nezastoupil cestu. Uklonila jsem se stvůře před sebou a řekla, kdo jsem. Panovník bestií mi ukázal židli po jeho levé ruce. Pokud se tomu dalo tak říkat. Pohlédla jsem na šamanku, ta mě ale přehlížela. Při posledním setkání jsme společně zabily bílého draka Lambraxe. Čekala jsem téměř cokoliv ale takovou reakci nikoli. Král trolů se ke mně natočil obličejem.
Co přivádí upírku a k tomu ještě nejvyšší ze všech do našich síní?
Řekla jsem mu o přehlížení mé říše.
Nedostala jsem žádné zprávy o vaší říši. Nejste součástí mého království ale i tak jsem čekala nějakou zprávu.
Usmál se, ač v jeho tváři to spíše vypadalo jako škleb.
V mé říši se nestalo nic, o čem bych mohl podat zprávy.
Nikde jsem neviděl žádného protivníka až na barbary, kteří útočili na moji říši. Proto jsem rozmístil po skalách zvědy, aby hlídali každý jejich krok. Poslední dobou lidé válčili spíše mezi sebou. Jeden z nich se hnal k moci a zabíjel jednoho náčelníka po druhém. Přivlastnil si jejich vojáky i zemi, a tak jeho moc stále rostla. Zneklidnilo mě to. Moc v rukou desítek náčelníků byla malá, ale sjednocená síla barbarů, by nás už mohla dostat do potíží.
Věděla jsem, proč se lidí neobává. Lidští vojáci byli slabí, ať jich bylo, kolik chtělo. Trolové je zničí pokaždé, když zaútočí. Změnila jsem téma našeho hovoru. Řekla jsem trolům o dryádě, kterou jsem zabila jen několik dní od jejich hradu. To krále zneklidnilo. Lesní lid tu ani podle něj neměl co dělat. Zatím o něm slyšel pouze příběhy. Řekla jsem jim i o medailonu, který jsem našla. Vytáhla jsem ho a položila na dřevěný hrubý stůl. Šamanka, která si mě do teď nevšímala, ho okamžitě uchopila do ruky a otáčela ve světle svíček. Poznala jsem, že rozluštila runy a ví, co drží ve svých rukou. Zeptala jsem jí na to, její odpověď mě udivila.
Netuším, co je to zač. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Na medailonu je nějaký cizí jazyk.
Podle jejich slov nic takového nikdy neviděla, věděla jsem že je to lež. Poznala jsem to, ale nemohla jsem jí nic říct. Jedinou větou jsem mohla rozpoutat válku. Vzala jsem šamance medailon a skryla ho. Okamžik jsem myslela, že si ho vyžádá zpět, ale nic neřekla. Král se tvářil podivně. Věděla jsem, že oba ví, co mají před sebou, ale ani jeden z nich mi neřekne, co jsem našla. Musím se vrátit do své pevnosti a vymyslet kam mám jít dál. Na jedné straně tu byla válka s barbary. Podivné chování trolů mě ukázalo, že je nemůžu brát za stejně hloupé jako skřety. Vyšla jsem ze sálu a nasedla na svého bojového vlka. Projela jsem kolem malé průrvy mezi skalami a vrátila se na planinu. Nikdo mě nezastavil, ale věděla jsem, že se s troly nevidím naposledy. Jela jsem rychleji, než předtím a brzy se vrátila k pevnosti. Cestou jsem neudělala žádnou přestávku. Můj bojový vlk začal poprvé za dobu, co ho vlastním, jednat jinak, než jsem chtěla. Těsně u hradeb pevnosti zpomalil krok. Nepomohl žádný pokus, aby zrychlil. Sesedla jsem a posledních několik kroků šla po svých. Brzy jsem seděla v dostavěné věži, ale nevšímala si krás okolo. Upíři vše postavili nejrychleji, jak mohli. Neznali únavu a tak nedělali přestávky. Z černého kamene postavily pýchu mého lidu. Nemohla jsem se rozhodnout, kam vyrazit dál. Na malý stůl před sebou jsem položila medailon. Myšlenkami jsem se snažila zavolat čaroděje, ten ale dorazí během několik dní. Co jsem mezitím měla dělat? Hledala jsem cokoliv, čím bych si zkrátila čas. Ve věži jsem trávila jen málo času. Raději jsem se dívala na hradby pevnosti. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Rozhodla jsem se. Počkám na slova čaroděje a zjistím, co znamená ten medailon. Proč o něm trolové věděli a upíři ne. Můj národ by měl mít znalosti celé Aganty. Děti noci pocházeli ze všech koutů země, ze všech ras, které tu byli. Celé dny jsem strávila na hradbách. Čekala jsem na chvíli, kdy dorazí čaroděj. Při mém těhotenství se o mě staral. Věděl, co se jednou stane z mého dítěte a proto udělal vše proto, aby se narodilo živé a zdravé.
Přišel den, na který jsem čekala, mudrc dorazil, dostanu odpověď na vše, co jsem chtěla vědět. Seděla jsme ve věži a čekala na něj. Přišel ke mně a v rukou držel nějakou knihu.
Rád vás vidím při plné síle, má královno. Přispěchal jsem na vše zavolání, jak nejrychleji jsem mohl. Bohužel nepřátel upírů je stále mnoho a čarodějů málo.
Poté otevřel knihu a přečetl mi o boji bohů našeho světa. Pověst, ve které porazily Mardela a jeho sluhy. Celé mi to nedávalo smysl, až do doby než jsem slyšela slova vyprávějící o chrámu moci. Místu, kde dosud žila moc bohů. Medailon byl jedním z klíčů k této bráně. Šest dalších bylo roztříštěných po všech světech. Nikdo nevěděl, kde chrám leží. Čaroděj začal pracovat na kouzlu, které by ho měli najít. Představila jsem si sebe s takovou mocí. Mohla jsem získat cokoliv. Musela jsem najít všechny klíče. Trolové už ale věděli o všem. Šamanka musela už dříve získat nějakou knihu, nebo se nějak musela dozvědět o klíčích. V městě poznala, co má před sebou, ale nemohla mě zastavit. Trolové nechtěli riskovat válku s upíry. Nebyli tak silní, jak jsem si myslela. Věděla jsem, co musím udělat. Najít chrám moci a otevřít jeho brány. Pohlédla jsem na čaroděje před sebou.
Trolové vědí o této legendě, ale proč se vše dalo do pohybu až teď?
Čaroděj několik úderů čeho? Či jakých? přemýšlel
Bral bych to pouze jako náhodu. Chrám je od svého stvoření nestřežen. Pokud se jeho skrytá poloha dá tak brát. Měl by ležet někde za mořem.
Věděla jsem, co musím udělat už zase!!!!!- Získám moc bohů a zničím všechny svoje nepřátele. Už nikdy bych nemusela plánovat, kam dřív vyrazit. Ochránila bych své dítě přede vším nebezpečím. Dosud jsme to je myšleno jakože teď nebo ještě před tím, než našla ten medailon? nevěděli kam vyrazit. Čaroděj si našel jednu místnost, kde dál pracoval na vyhledávacím kouzlu. Každý den přicházel za mnou a vyprávěl mi, jak je daleko. Já mezitím čekala. Kolik dní jsem dosud ztratila? Jak daleko byli trolové? Kolik medailonů měli? Mohli už vědět i o chrámu, nebo ho hledali stejně jako mi. Opět jsem měla spousty otázek bez odpovědi. Po několika dnech čekání přišel den, kdy čaroděj dodělal svoje kouzlo. Stála jsem v místnosti a hleděla na runy na podlaze. Kouzelník mumlal nějaká zvláštní slova. Po nějaké době jeho hlas přešel do vrčení a podivných skřetů. Oči mu zcela zbělely. Myslela jsem si, že se celý rituál nezdařil. Po té ale všechno ustalo. Čaroděj se usmál a přešel k mapě, které jsem si do té doby nevšimla. Ukázal mi na jeden bod. Území, které bylo za říší barbarů. Tam ležel chrám moci. Po té začal brkem a inkoustem označovat další místa. Šest míst, kde se nacházeli zbývající medailony. Sbalila jsem mapu a zapamatovala jsem si první místo. V říši bílého draka ležel druhý medailon. Budu se muset vrátit do své pevnosti a najít druhý klíč. Po té se podívám na nejbližší místo, kde je další klíč. Vyšli jsme z věže a vyjeli na cestu.

ÚVOD - Chrám Moci

25. března 2018 v 10:53 | Václav Hess |  Alia - Chrám Moci
Svět byl mladý. Bohové chodili po stejné zemi spolu s lidmi, elfy a trpaslíky. Společně utvářeli svět, který by jim patřil, a přesto by žil svým vlastním životem. Bůh nicoty Meldar chtěl ale více. Netoužil po zemi, která má svůj vlastní život. Roste, jak sama uzná za vhodné. Vlastnictví všeho, řízení každé nitky života. To byl jeho záměr. Jeho bratři a sestry ale toužili po něčem jiném. Proto mezi nimi vznikly spory. Společné tažení se rozlomilo stejně rychle, jako voják zlomí větvičku na stromě. Meldar uvěznil několik elfů a mučil je. Chtěl zničit světlo v jejich duších a nahradit je nicotou, svou mocí. Zkazil jejich tělo i mysl. Od té doby nenáviděli všechno, co stvořili bohové. Stal se temným císařem, který postavil své město. Z mořského kalu vytvořil stvůry, které (ty) zaplavily moře a oceány. Z prašných větrů, vytvořil démony. Bestie, které se větrem rozšířily i do nejzapadlejších krajů. Skřeti se množili a už od narození měli touhu po zabíjení a krvi. Nastal věk stínů a války. První lidé se postavili na stranu bohů. Trpaslíci následovali svého nebeského kováře a elfové chtěli zničit démona, který tolik z nich přetáhl na svou stranu. Sešli se proto u temného císaře Meldara a žádali, aby odešel a stvořil si vlastní svět. Odmítl, a tak přišel poslední den bitvy. Sešlo se tisíce vojáků na obou stranách. Nikdo nerozlišoval mezi dnem a noci. Obléhání prvního temného města v historii světa trvalo roky. Bohové se po té rozhodli zničit část toho, co sami stvořili. Roztrhali samotné základy hor a zaplavili severní země vodou a lávou. Všichni lidé, elfové i trpaslíci uprchli, aby si zachránily holý život. Boj stále pokračoval. Temné město bylo poraženo, ale ne zničeno. Temný císař přišel o svoje vojáky, ale stále žil. Meldarovi bratři věřili v jeho navrácení na stranu dobra. Odešli proto do jiných zemí, do svého nového světa. Než odešli, vytvořily svoje poslední dílo. Chrám, kde uzavřeli svou moc, aby zůstali spojení s touto zemí. Místo nezměrné moci, která bude náležet tomu, kdo jej nalezne. Po té se moc bohů znovu vrátí a bude sloužit všem, pokud si to její nositel bude přát. Taková moc ale nepatří do nepovolaných rukou. Proto vytvořily i šest symbolů své moci. Temný císař se ale nevzdal. Postavil opět svoje město. Větší a silnější, než kdy předtím. Skřeti a démoni se znovu rozmnožili. Meldar si našel družku Lilit, s tou měl svého prvorozeného syna Samuela, který kráčel ve stopách svého otce. Společně zaplavují svět svým zlem. Meldar měl bezpočet dalších potomků, kteří se lišili mocí i vnější podobou. Jednu věc ale měli společnou, chtěli rozsévat zlo do všech končin.

Epilog - Bílý drak

25. března 2018 v 10:51 | Václav Hess |  Alia - Bílý Drak
Temní elfové doposud zničili každého nepřítele, který se jim připletl do cesty. Celé národy padaly k nohám nesmrtelnému králi. Alia a u její říše to nebude výjimka. Armáda Gordila zničí Aganty a říši upírky. Nikdo tomu nezabrání. To si neustále opakoval kapitán temných elfů, když kráčel do síně, kde na něj čekal jeho vládce. Společně vyrazí do boje, aby vyvraždili všechny, kdo jim upírají jejich právo vládnout. Temný elf pomalu zabušil na velké dveře a otevřel. Král seděl na trůnu a na první pohled bylo jasné, že na něj čekal. Gordil viděl malý stolek se dvěma poháry. Uklonil se, aby dokázal panovníkovi svou pokoru. Jeho útěk z pevnosti nebyl hrdinským činem. Upírka ho zahnala jako nějakého lidského vojáka. To už se podruhé nestane. Její vojáci ale byli všude. Všichni ji přirovnávali k moru, který se roztáhl krajinou a plížil se dál. Alia dobíjela i severní říši. Ta dřív patřila skřetům, teď v ní vládli upíři. Upírka dokonce porazila i bílého draka, nebo se to aspoň tak vyprávělo mezi vesničany. To bylo zlé, ale nikdo s tím už nemohl nic udělat. Temný elf se obrátil na svého krále a vyprávěl mu vše o tažení, které by rád uskutečnil. Bohové stáli při nich. Upírka je na severu a než se vrátí se svojí armádou, budou mít temní elfové vše připravené. Zaútočí na ni a zaskočí ji tím. Panovník se postavil. Tyčil se nad Gordilem jako by byl samotným temným bohem Mardelem. Temný kapitán se okamžik cítil jako malé dítě. Opět mu hlavou probleskla představa sebe sama, jak se snaží uzvednout svůj první meč. Od toho okamžiku ale uplynulo už mnoho let. Chtěl vstát a postavit se proti králi, ale to znamenalo ztratit svůj život. Šlo by o gesto čirého šílenství. To ho téměř ovládlo, když se hnal krajem, aby zabil upírku. Nyní se ale musel stát opět chladným kapitánem. Panovník si znovu sedl, na tváři se mu usadil zvláštní výraz. Pomalu se napil. Chtěl čas, aby si mohl rozmyslet něco tak velkého. Poté se znovu podíval na temného elfa před sebou. Úsměv mu z tváře ale nezmizel. Spíše naopak, do jeho tváře se vkradlo něco nového. Něco, co už dlouho nikdo v jeho tváři neviděl. Touha po krvi nepřátel. Temní elfové vytáhnou opět do boje.

17. Válečné rohy

25. března 2018 v 10:51 | Václav Hess |  Alia - Bílý Drak
Seděli jsme v domě a čekali na příchod mého vojska. Nikdy jsem nebyla v takové situaci. Svého protivníka jsem měla téměř před sebou, ale nemohla jsem nic udělat. Venku zazněly válečné rohy. Slyšeli jsme dusot vojáků. Někdo musel napadnout bílou pevnost. Zasmála jsem se a všichni jsme vyšli ven. Draci ale stále procházeli okolo svého paláce. Viděla jsme v dálce záblesky ohně. Ať už na pevnost zaútočil kdokoliv, měl velkou magickou moc. Pomyslela jsem na čaroděje, který mi zachránil život. Pořád jsme čekali až odejdou dračí stráže. Zanedouhlo opravdu vzlétly a zmizely někde mezi domy. Lambrax musel být ale stále v pevnosti. Prošli jsme okolo a já se rozeběhla k bráně. Urgol ale udělal několik kroků ke zdi a zůstal stát. Zastavila jsem se a rozhlédla se po vojácích. Nikdo si nevšiml mého počínání. Skřet přejel rukou na bílé zdi a drápy poté otevřel malé dveře. Ani moje oči nic neviděly. Lesin se proplížil dovnitř. Za ním jsem šla já a upíři. Vešli jsme do velké haly. Nikde jsem neviděla žádný nábytek, obrazy, sochy, nic co jsem tu čekala. Všechno bylo bílé a čisté. Nikde nic, co by bělobu narušovalo. Urgol nás provedl několika dalšími chodbami. Někdy se zdálo, že hledá cestu, ale jakoby stále věděl, kudy máme jít. Zanedlouho jsme slyšeli nějaké kroky. Lesin jako první šel za zvuky, aby zjistil kdo prochází halou. Lambrax to nebyl, byl to jen jeden z dračích obrů. Rychle jsme na něj zaútočili. Nesmí nás zpozorovat a varovat stráže. Netvor zařval a nakopl jednoho ze skřetů, bylo slyšet křupnutí kostí. Mrtvola spadla na zem a potřísnila bílou podlahu svou krví. Vytáhla jsem meč a zabodla ho obrovi do pravé nohy. Znovu zařval a ohnal se rukou. Na ramenou mu stál Lesin a dýkou ho bodal do krku. Všude stříkaly úzké pramínky krve. Upíři využili okamžik nepozornosti a zaútočili. Jejich meče ale proti jeho šupinám nesvedly nic. Znovu jsem zaútočila a obrovi rozpárala břicho. Na podlahu se vyvalily vnitřnosti a krev. Nechali jsme poraženého na místě a dál hledali draka. Palác byl obrovský. Slyšeli jsme zvuky bitvy. Upíři museli být stále blíž paláci. Slyšeli jsme hlasitý řev. Lambrax musel být už blízko. Nejspíše chtěl vyjít ven a zapojit se do bitvy, k tomu ale nesmělo dojít. Vyšli jsme směrem k bráně a opravdu jsme našli bílého draka. Tyčil se nad svými vojáky a pomalu se blížil k bráně. Zakřičela jsem na něj. Lambrax se otočil a podíval se přímo na mě. Začal se pomalu otáčet. Ocasem zabil tři své vojáky, ale ničeho si nevšiml. Soustředil se na jediné. Na vetřelce v jeho paláci. Viděla jsem zlost, která mu jiskřila v očích jako plamen. Skřeti se roztáhli po celé místnosti. Lesin opět někam zmizel a mí upíři si stoupli okolo mě. Já ale byla jediná, kdo mohl draka porazit. Slyšela jsem dusot vojáků. Do sálu vběhlo několik trolů. Překvapili mě a já na okamžik nemyslela na boj. Čekala jsem armádu démonů a upírů. Trolové žili daleko na severu, ve své vlastní říši. Za vojáky přišly do paláce dvě ženy. Jedna byla trolská šamanka. Usmála se na mě, jako by mě uklidňovala. Druhá žena byla čarodějkou lidí. Přešli ke mně a trolí šamanka mi řekla, abych se nebála. Moje armáda byla u brány a vítězila. Draci byli oslabeni a jejich vláda v této zemi končila. Společně porazíme Lambraxe a přineseme této zemi opět mír. Pozvedla meč a vyšla proti drakovi. Místností proletěli dvě magické bytosti. První byl pták z ohně. Vidal hlasitý křik a rozlétl se proti šupinatci. Druhou bytostí byl hipogryf. Napůl pták a napůl kůň. Obě čarodějky mi pomáhali svou magií. Jejich kouzla ale nestačila, aby draka zabila. Zaútočila jsem, ale Lambrax mi do cesty nastavil jeden ze svých drápů. Všude se rozlilo modré světlo a bylo slyšet křupání kostí. Mýma rukama projelo zvláštní brnění. Světlo pohaslo a já viděla před sebou useknutý dračí dráp. Šupinatec zařval a proti mně vyšlehly plameny. Nestačila jsem uhnout a stála jsem přímo v rudém pekle. Oheň mi ale nezpůsobil žádné zranění. Chránila mě moc titánů. Stejně jako ve chvíli, kdy jsem bojovala s temným vládcem v Aganty. Pozvedla jsem svůj meč a zaútočila. Drak udělal něco, co jsem nečekala, uhnul mojí ráně a postavil se na zadní. Křídly udeřil do stěn. Viděla jsem první praskliny. Další ranou zničil bránu. Zasypala nás sprška prachu a malých kamínků. Lambrax nás chtěl pohřbít ve vlastním paláci. Zaútočila jsem znovu a usekla mu další dráp. Drak mi ho nastavil do cesty, abych ho nemohla vážněji zranit. Na svou velikost byl příliš rychlý. Bránil se mým ranám, i když mu způsobovaly velkou bolest. Trolové zatím bojovali s dračími vojáky, kteří se chtěli dostat k paláci a zachránit svého vládce. Lambrax ale začínal prohrávat. Couval zpátky do sálu, dál od brány. Najednou mě něco udeřilo do hrudi. Tvrdě jsem narazila do zdi a spadla na zem. Mezi vojáky stála nějaká žena, která mi byla povědomá. Nemohla jsem si ji ale více vybavit. Měla na sobě lehkou zbroj, podobnou té, jakou nosí upíři. V jejích očích byl vidět hněv. Pozvedla pravou ruku, ze které vyšlehly modré plameny. Vojáci okolo draka odlétli, jako by to byly jen hadrové loutky. Zůstala jsem vedle draka, který se začal smát. Žena se představila jako Rantja. Pořád jsem si ale nemohla vzpomenout, kde jsem ji viděla. Rychle jsem vstala a vyhnula se dračímu ocasu. Žena mě zasáhla nějakým kouzlem, ale moc mého meče mě stále chránila. Obrátila energii proti čarodějce samotné. Lambrax vyslal proti mně plameny. Většina z nich se odrazila a některé z nich zasáhly i Rantju. Viděla jsem její popálenou zbroj a sežehnuté vlasy. Udeřila jsem ji mečem, ale ona se mé ráně vyhla a kopla mě do kolena. Na lidskou ženu se pohybovala příliš rychle. Musela být něčím víc. Drak vychrlil další plameny a spálil několik trolů. Karta se pomalu obracela a my jsme začali prohrávat. Celý boj mohl skončit velkým vítězstvím Lambraxe. Čarodějka mi vyrazila meč z rukou. Nemohla jsem se pro něj sehnout a jen se bránila jejím ranám. Podkopla jsem jí nohy a otočila se směrem, kde jsem ztratila svou zbraň. Nikde jsem ji ale neviděla. U zdi jsem ale spatřila malou postavu. Lesin sebral můj meč. Vyskočil do vzduchu, odrazil se od zdi a přistál na zádech draka. Šupinatec se pokusil malého goblina sestřást, ten se ale držel velkých šupin na drakovu hřbetu. Využila jsem Labraxovi nepozornosti a dostala se mu k hrudi. Lesin mi hodil můj meč a já rychle bodla. Zasáhla jsem srdce draka nade mnou. Modrá záře zaplavila celou halu. Všichni strnuli na místě. Sekla jsem mečem a tělo bílého draka Lambraxe se skácelo k zemi. Na poslední chvíli jsem uskočila. Z otevřené rány vytékala krev. Žluté oči na mě upřely svůj poslední pohled a poté vyhasly. Vojáci dračího krále začali utíkat. Bez svého mistra neměli důvod k boji. Chtěli jen zachránit svůj vlastní život. Rantja mezitím někam zmizela. Prohrála svůj souboj nebo se jen připravovala k dalšímu útoku. V této chvíli mi ale na tom nezáleželo. Vyšla jsem k bráně a oslavovala vítězství spolu se svými vojáky. Dobila jsem další říši. Všude vládl takový zmatek, že si nikdo nevšiml lidské šamanky, která mečem vyřízla drakovi srdce a skryla jej dovelkého vaku. Upíry, skřety i démony zajímalo v této chvíli jediné. Porážka bílého draka Lambraxe.