6 - SONG O RIVER SONG

21. února 2018 v 15:49 | Václav Hess |  4. série
River hleděla na fotky, které kdysi dávno nafotila s Doktorem. Připadalo jí to jako celá věčnost... Byl to poklad, který nesměl nikdo jiný spatřit. Nikdy, něco takového by mělo hrůzostrašné následky. Ona musela být navždy jediná, která kdy poznala všechny Doktorovy regenerace. Náhle našla fotku i ze svatby, kterou měli s Doktorem. Sice to nebyla tak úplně jejich první svatba, ale jakoby na tom vůbec někdy záleželo... Ta první byla na vrcholu pyramidy a byli na ní i Amy a Rory, její rodiče. River možná svou matku nedávno viděla, ale nebyla si tím jistá. Možná jen jakési podvědomé přání bylo otcem myšlenky, jak se říká na Zemi. Na obrázek Amy ukápla jediná slza. Znamení toho, že musí jít dál. River fotky opět bezpečně ukryla a ještě hluboce zamyšlená došla k ovládací konzoli TARDIS. V paměti jí utkvěla i fotka Jacka z dob, kdy měl ještě hlavu pevně na ramenou. Z rozjímání ji nakonec vytrhl až náhlý otřes. Je možné, aby do TARDIS něco narazilo? Vždyť nikam necestovala!
River pomalu a opatrně došla ke dveřím, pro případ, že by následovaly ještě nějaké další otřesy. Nic takového se však nestalo. Otevřela a zastavila se. Zmateně se rozhlédla po divoké změti zeleně, která ji i TARDIS obklopovala. Neměla sebemenší ponětí o tom, jak se tady mohly objevit. Zanesl je sem snad osud? Od TARDIS vedla skrze stromy a keře jen jediná cesta...
Dlouhé minuty nemíjela nic jiného, než podivně zkroucené kmeny stromů a pestré květiny rostoucí z polštářků mechu. Z korun stromů, které stínily onu pěšinku, se ozýval zvláštně melodický zpěv ptáků. River se opět zasnila a do reality ji vrátil až jakýsi kovový předmět, o který téměř zakopla. Na první pohled se zdál bezcenný, asi jako zničený odpadkový koš povalující se uprostřed lesa. Když se na něj však River podívala pozorněji, nemohla si odmyslet drobnou podobu s konstrukcí Daleků. Bylo vůbec možné, aby poblíž tak malebné krajiny mohli být Dalekové? A jak by lesem vůbec dokázali projít? Raději onen kovový střípek vzala s sebou a vydala se dál.
**
Byl zvláštní den. Upadala do pout minulosti a nedokázala se soustředit. Její pozornost se zachytila na každé drobnosti a pohled na svět jako celek se rozpadal. Ztratila pojem o čase. Z ničeho nic se objevila před malou, dřevěnou chatrčí. Les vypadal pořád stejně a na kus kovu v její ruce se zachytilo pár stonků rostlin. Nevěděla, jak se na toto místo dostala. Obešla domeček a pohlédla do okna. Ve vteřině zděšeně odskočila, protože hleděla tváří v tvář starému pánovi, který na ni díky slabému osvětlení místnosti, ve které stál, působil dosti bizarním, až démonickým zjevem. Pán se její reakci ušklíbl a zmizel. Ještě než River vůbec napadlo nějak zareagovat, slyšela zavrzání dveří.
"Pěkné odpoledne, krásná slečno! Přejete si?" zeptal se onen stařec. "Kdo jste?" odpověděla ne moc slušnou otázkou, avšak na svůj obvyklý styl docela zaraženě, River. "Tirigon, jméno mé. Co vás přivádí do těchto končin? Už roky jsem člověka neviděl... Prosím!" představil se neznámý a pokynul ke dveřím.
River jej následovala do domku a snažila se nevnímat pach zatuchliny. Dům už nejspíše nikdo dlouhou dobu neuklízel. Tirigon jí nabídl židli a River se posadila. "Ach, má drahá, kde jste k němu přišla?" zeptal se Tirigon a vzal River onen plíšek z ruky. "Věří se, že nosí smůlu! Ale ikdyby ne, nechte jej v klidu odpočívat, již nikomu neposlouží," dodal a plynulým pohybem jej odhodil do kouta, kde nejspíš dopadl na hromádku dalších plechových součástek. "Co to bylo?" nemohla se ubránit otázce River. "A jak jste se vy vlastně dostal do takové opuštěné chaloupky?" "To je vše již dávná historie," povzdechl si stařec. "Kdysi jsem žil na okraji města. Tedy tato, jak říkáte chaloupka, stála na okraji města. Bohužel musel můj lid čelit vpádu zvláštních stvoření. Říkali si Dalekové. Z jednoho takového právě pochází ten kus kovu, který jste sem přinesla. Válka s nimi se zdála beznadějná. Byli tak silní, měli technologii, kterou nikdo jakživ nespatřil a nemohli jsme se jim dlouhé časy nijak bránit. Když už si všichni mysleli, že je naše budoucnost ztracena, vymyslel jeden z mých dobrých přátel řešení - živé hradby, které by proti Dalekům bojovaly za nás. Těmi se teď procházíte, to je celý tento les. Válku s Daleky jsme vyhráli, ale nechali jsme se svým úspěchem ovládnout a když se objevili další nepřátelé, nebyli jsme schopni jim čelit," na chvíli se odmlčel, ale když viděl, že River hltá každé jeho slovo, pokračoval: "Říkali si Kyberlidé. Nikdo nevěděl, odkud se vzali. Stejně jako Dalekové - nesli obrovské kovové brnění a byli nepředstavitelně technologicky vyspělí. Než se nám podařilo znovu zprovoznit naši rostlinnou armádu, bylo po všem. Obsadili město, vyvraždili obyvatele a jen pár zoufalců z okrajových částí města přežilo. Pomstili jsme se, tedy rostliny se pomstily za nás, ale už bylo moc pozdě. Navíc při jednom z posledních bojů s Kyberlidmi došlo k poškození systému, který rostliny kontroloval a po krátkém čase všechno zarostlo."
Nastalo dlouhé ticho, kdy si River urovnávala všechny informace, které se od Tirigona dozvěděla. Proč by na malé městečko útočili Dalekové i Kyberlidé? Co je tady tak speciálního, že to vůbec stálo za jejich pozornost? "Říkal jste, že ty rostliny vymyslel váš přítel. Nemohl pak tedy ten poškozený systém opravit?" zeptala se River.
"Mohl, ale nikdy nechtěl," ozvalo se ode dveří. Posledním minutám jejich konverzace tiše naslouchal satyr, který náhle zodpověděl Riveřinu otázku. Po jeho boku stál ten největší pes, kterého River kdy viděla. "Nejsou zde žádní další nepřátelé, není za co bojovat. Město je mrtvé a zbylo nás pár posledních. Dožijeme v míru a necháme rostliny zarůst i poslední stopy po civilizaci," vysvětlil satyr. "Zdravím tě, Nathane. Jaký máš důvod k tak náhlé návštěvě?" promluvil na satyra Tirigon. "Cítil jsem společnost. Odkud přicházíte?" zeptal se a otočil se na River. "Z velké dálky. Bohužel vás již budu muset za chvíli opustit a vrátit se tam." "Smíme vás alespoň doprovodit? Nejste zvyklá na místní podmínky. Umělá příroda může mít hypnotické účinky, zvláště na nově příchozí, a my se rádi postaráme o vaše bezpečí," nabídl Nathan. Všichni společně vyrazili zpět k TARDIS.
**
Cesta ubíhala rychle. River si s oběma muži rozuměla a příjemná konverzace jim všem pomáhala nevnímat magický vliv lesa. Když však dorazili k červená budce, byla celá zarostlá šlahouny. River už se chystala něco říct, ale než se vůbec stihla nadechnout, dal Nathan jediný pokyn obrovskému psovi a ten se statečně vrhl na trnité šlahouny. Po chvíli byla TARDIS volná. River již otevřela dveře a chystala se vejít, když ji chytil satyr za ruku: "Opravdu musíte odejít?" "Co bych měla dělat jiného?" zeptala se River mírně. "Našel jsem ve vás spřízněnou duši. Nechtěl bych vás ztratit, pokud by to ovšem bylo možné," zašeptal Nathan. "Vždyť jsme spolu skoro nemluvili," namítla Doktorka a smutně se usmála. "Satyrové mají šestý smysl. Poznají, když najdou toho pravého, nebo tu pravou," vysvětlil Tirigon. River chvíli mlčela. Nakonec se zmohla jen na: "To nejde... Moje srdce patří někomu jinému." Satyr přikývl a vytáhl svou flétnu. "Toto je tvoje píseň. Budeš s ní mít štěstí a bude tě provázet až do konce života. Tedy, až do další regenerace," řekl a začal hrát nádhernou melodii. River, která již stála ve dveřích, se náhle otočila. "Ty víš, kdo jsem?" zeptala se překvapeně. Satyr se jen pousmál. V tom však již TARDIS zavřela své dveře a letěla se zmatenou River pryč.
**
Satyr dohrál a zvolal: "Má paní je již pryč, můžete se ukázat!" Zpoza stromů vyšla mladá dívka s ohnivě zrzavými vlasy. Tvář však měla zahalenou černou maskou. "Měl jsi ji tady zdržet!" vyhrkla naštvaně. Satyra její chování mírně vyvadlo z míry. "TARDIS byla proti mě. Hned to napravím," odpověděl zdánlivě klidně a zmizel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama