Únor 2018

7. Lov v Knihovně

3. února 2018 v 10:59 | Tým Spoilery - Timelady |  1. série
Tardis se zaskřípěním přistane na dřevěné podlaze. River, Jenny i David opatrně vystoupí a rozhlížejí se. River se zamyslí: "Měli jsme být v knihovně plné lidí ale tady je nějak mrtvo."
Jenny se ušklíbne: "Slečna 'Vím, co dělám, aniž bych se podívala do návodu' to asi pokazila."
River se jen zamračila, i když jí v očích probleskovalo pobavení. "Za prvé, jsme na správném místě a za druhé, jsem už paní a ne slečna."
Všichni prošli nejbližší chodbou. Jenny sebrala z jednoho regálu plynovou masku a dala si jí na obličej. Pomalu se otočila k River a řekla jen: "Jsi moje máma?" s povedenou napodobeninou tajemného hlasu. River se rozesmála a masku jí rychle vzala. Prošli knihovnou a zastavili se před nějakou místností, protože slyšeli záplavu hlasů, bylo rozumět jen větě: "Jsem doktorka River Song."

River se podívala po Jenny, rychle jí vzala za ruku a strhla jí zpět k Tardis. Bez dalšího vysvětlení zabouchla dveře a spustila stroj. Až v bezpečí časového víru se dala do řeči: "Přenesli jsme se do dne, kdy jsem zemřela. To se nemělo stát, snad nás nikdo neviděl."
David otevřel překvapeně ústa. "Kolikrát si vlastně zemřela?" V jeho tváři se zračil čirý údiv.
"Kdo to má počítat?" vyhrkla River a rychle zadávala nové souřadnice. Tardis brzy opět dosedla na tvrdou zem. Všichni vystoupili a rozhlédli se po knihovně. Ten pohled se opravdu nemohl snad už více lišit. Chodby obložené dřevem byli plné lidí. Všichni tři vyšli ven a proplétali se davem návštěvníků. Jenny se přitulila k Davidovi a dala mu pusu. Během cesty se sblížili, bez toho, že by si River něčeho všimla. Alespoň Jenny si to myslela. Proto byla překvapená, když se na ní River otočila se vševědoucím pohledem.
Najednou byli uličky ještě zalidněnější a tak měli co dělat, aby se neztratili. River šla v čele a za ní se prolétal David. Ten se chtěl otočit, aby chytil Jenny za ruku, ale najednou zjistil, že už není s nimi. Rychle zavolal na River, oba sledovali zástupy lidí. River nejdříve jen čekala, potom ale přikázala, aby se vrátili k Tardis. Ušli ale jen několik kroků, když se otevřeli postraní dveře a někdo sykl: "Oba ke mně nebo ta holka umře."
River i David vešli do malé tmavé místnosti. Proti nim stála postava v tmavém oděvu, který jí těsně přiléhal k tělu. Díky tomu poznali, že jde o ženu. Tvář ale byla skrytá za tmavým závojem. Ruce v tmavých rukavicích se zvedly a ukázaly na dveře. David je zavřel a rychle se rozhlížel okolo sebe. Jenny ale nikde nebyla vidět. Nakonec se tedy pohledem vrátil k neznámé ženě. Ta jakoby čekala, až to udělá, začala mluvit.
"Musím se držet zákonů našeho národa, a proto se vám představím. Jmenuji se Raja, jsem lovkyně. Přišla jsem do Knihovny, abych chytila velmi vzácnou kořist." Domluvila a čekala na jejich reakci.
"Co lovíte a kde je Jenny?" vyštěkl David. River ale hned věděla, co tady lovkyně hledala: "Lovíš lidi a jim podobné rasy. Ty jsi ale nehledala nás nebo se pletu?"
Lovkyně se usmála: "Čekala jsem jednoho muže, ale ty jsi stejné rasy jako on, stejně jako ta druhá žena. Stovky lovců hledají váš národ, je těžké vás najít."
Žena poté sáhla ke svému závoji a jedním pohybem ho stáhla dolů. Objevila se zelená šupinatá kůže. Její žluté ještěří oči si je pozorně měřily. Rychle sáhla k opasku a vyndala dvě dýky. "Budu mít dvě lebky najednou" V její tváři se zračila chtivost a touha zabíjet.
"Co moje lebka?" zeptal se uraženě a překvapeně David. Raja si pouze netrpělivě odfrkla: "Jsi člověk, nemáš pro nás žádnou cenu."
David rychle vytasil pistoli "tak s tím budu muset něco rychle udělat."
Lovkyně jen na vteřinu odvrátila pohled od River, ale i to ženě stačilo, aby jí kopla do ruky a jeden z nožů upadl na zem. Druhá čepel prolétla vzduchem a jenom těsně minula ženin krk. David vystřelil, ale Raja se jeho ráně vyhnula. Něco světlého náhle prolétlo prostorem a srazilo to ještěří lovkyni dozadu. Raja se dostala až k velkému oknu, které bylo překryté černým závěsem. Místností znovu prolétlo něco světlého a smetlo to Raju přímo k oknu. Lovkyně narazila do skla, které se okamžitě rozbilo. Raja ještě několik vteřin šermovala rukama, potom jim zmizela ze zorného pole. David běžel k rozbitému oknu a hleděl na její tělo, které naráželo do zdí Knihovny. Za ním zůstávali na stěnách rudé stříkance krve. River se otočila a pohlédla na Jenny, která držela v rukou nějakou bílou kouli. Dívka se na ní usmála: "Nevím, co to je ale jako munice je to dobré." Znovu se usmála a vypadala spokojená sama se sebou.
"Kde jsi byla?" vyštěkl David a rychle jí objal. Úsměv z její tváře zmizel, až moc rychle. "Je tu ještě jedna lovkyně. Musíme rychle k Tardis s odletět odsud," mluvila rychle a naléhavě. To byl i jeden z důvodů, proč se všichni otočili ke dveřím a vyrazili zpět k červené budce. Lidé kolem nich, nevěděli nic o boji, který se udál jen pár metrů od nich. River jako první dorazila k budce a otevřela dveře. Došla k hlavní konzoli a zadávala nové souřadnice. David vběhl hned za ní a jako poslední šla Jenny. Zavřela za sebou dveře a usmála se: "Čekala jsem, že mě bez řečí zavedete až sem."
David a River na ni překvapeně koukali. Dívka sáhla levou rukou na věc podobnou hodinkám, kterou měla na pravé ruce. Během dvou vteřin se úplně proměnila. Světlé vlasy se zbarvily do černa a její oblečení se také změnilo. Místo bílého oděvu na sobě náhle měla černé kožené šaty, které byly sešité z menších kousků. Znovu se usmála, i když její úsměv najednou vypadal nebezpečně. "Vaše smrt má jméno Ariana" pronesla pochmurným hlasem.
River chtěla vytasit pistoli, ale lovkyně byla rychlejší. Během jedné vteřiny se jí do rukou dostala zbraň z nějakého černého kovu, která na jednom konci modře zářila.
"Vaše malá víla je v bezpečí. Potřebovala jsem se dostat k vám a k vašemu stroji. Poutnice nám prozradila, že dveře může otevřít jen její majitel," řekla Ariana pomalu a dál sledovala svou kořist. River zakroutila hlavou. "Kdo je poutnice? Je jako my?" Lovkyně zakroutila hlavou. "Je stejná jako vy, ale nemůžu ji zabít, je pod ochranou našeho krále."
River náhle zmáčkla jedno tlačítko na konzoli a Tardis se dala do pohybu. Stroj se naklonil a Ariana vypadla ze dveří. David se ještě stačil chytit zábradlí. Tardis poté úplně spadla na bok a zůstala na místě. Tak vydržela několik vteřin, než se znovu vrátila do správné polohy.
"Co to bylo?" zeptal se David. River se jen krutě zasmála. "Naše lovkyně je indisponována. Musíme najít Jenny, jdeme!"

David vyšel ven a podíval se na dveře, kde byli velice výmluvné krvavé skvrny. Prošli chodbou plnou lidí. První zvědavci se podívali do otevřené menší místnosti a našli tam stopy po boji. Museli tedy Jenny najít hodně rychle, než někoho napadne se podívat na záznamy z kamer. River zamířila k dalším dveřím a tam našli, co hledali. Jenny byla svazaná, ale jinak vypadala v pořádku. David jí rozvázal a společně se vrátili k Tardis. Na chodbách už vládl chaos, ve kterém se ale nikdo nevšiml mizející červené budky.


3. kapitola - Sesterstvo

3. února 2018 v 10:46 | Václav Hess |  Lovec
Řím nebyl tak klidným místem, jak si mnozí lidé mysleli. Na ulicích vládl klid, který mohl vyvolat iluzi, ale kde byla pravda? Po jedné z podzemních chodeb pod městem zněly rychlé kroky. Neznámá postava v černém, dlouhém plášti rychle směřovala ke svému cíli. Kroky skončily, bylo slyšet nějaký zvuk, a místnost, která se dosud skrývala ve tmě, pohltilo světlo.
Někdo nebo něco začalo lomcovat těžkými řetězy. Pohled ženy, která se do této doby skrývala pod pláštěm, padl na stvoření, které bylo podobné obrovskému vlku. Vlkodlak se zmítal ve svých poutech a snažil se z nich dostat. Pokusy dostat se na svobodu byly zatím marné. Náhle se jeho oči zaměřili na jednu hrubou zed. Kosti netvora se začaly přesouvat, tělem bestie projel třes. Srst začala mizet a obličej se zkroutil do nových tvarů. Nabírali více lidskou podobu i když by se jen stěží dali nazvat pohlednou. Tvor se proměnil do podivné chiméry. Napůl člověk a napůl vlk s tmavě hnědou srstí. Jenom v této podobě mohl mluvit. Přes černé rty přešel příkaz.
"Otevři ta pouta! Otevři ta pouta a přežiješ!"
Ženina ruka se pomalu začala sunout k poutům. Oči nabraly skelný výraz Do sklepního vězení ale vešel další člověk.
"Evo, potřebujeme vás."
Žena sebou při zaslechnutí svého jména trhla. Hlas vlkodlaka ji spoutal. Moc bestie byla velká a dokázala nepozorného člověka donutit k čemukoliv. Jen málo bestií něco takového svedlo. Pomalu šla za mužem, který ji oslovil. Vězeň se za doprovodu praskání kostí opět proměnil do zvířecí podoby. Mohl se přeměňovat, jak chtěl, ale pouta držela stále pevně. Velkými čelistmi začal útočit na řetězy, nic se ale nestalo. Rány začaly dopadat i na úchyty ve stěnách. Jeden z nich náhle se zaskřípěním povolil. Zvíře nejdřív nevěřilo svému štěstí. Tolik let se snažil osvobodit a najednou jeho naděje mohla opět vzplanout. Teprve teď se mohl vlkodlak vztyčit v celé své výši. Mohutné svaly se napnuly, jak se zvíře připravovalo na další úder. Svoboda se blížila, i když volnosti bránil ještě jeden řetěz. Vlkodlak zavyl a pokus o osvobození pokračoval.

**

Adam bledou rukou ukázal na tašky, které přinesl, a stále neřekl ani slovo. Matt pomalu přešel k muži a rozepnul zip. Uvnitř byla tři vlkodlačí štěňata, někdo jim podřezal krk.

Lena se šla na štěňata také podívat. Mrtví vlkodlaci se po smrti proměňují do lidské podoby, ale tady se muselo něco stát.

Adam se stále k odpovědi neměl, jen podal Mattovi nějaký dopis a vyšel ze dveří.


6. Dračí jezdkyně

2. února 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Kolem mě byla neproniknutelná tma. Seděla jsem na zádech velkého draka. Pomalu jsem přicházela k sobě. Tvor, na němž jsem seděla, byla Elbaith. Moje věrná společnice, která už mě nesčetněkrát zachránila. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a co se děje, když tu najednou probliklo světlo.
Viděla jsem, že jsem v jeskyni plné kostí.
A pak se ozval hlas. Byl jakoby zamlžený. Nevýrazný a přesto mu bylo rozumět. "Vítej v mé jeskyni."
"Co jsi zač?" zeptala jsem se vyděšeně.
"Duch muže, který tu bydlel," odpověděl hlas. Náhle se přede mnou zjevil mlžný obraz. Byl to Titán ozářený neznámým světlem. v rukou držel meč - meč tak krásný, až zrak přecházel.
"Pozorně se dívej," přikázal.
Neměla jsem na vybranou. Stejně bych oči od toho meče neodtrhla. Vtom se obraz změnil. Místo Titána tam stálo město. Panoval tam velký ruch. Bojovaly mezi sebou nejrůznější bytosti. Harpyje s nagou, mág s medúzou, Golem s minotaurem...
Město bylo v troskách. i přesto jsem ho ale poznala. Bylo to hlavní město naší země. Naše původní hlavní město. Jmenovalo se Holly Water. a teď bylo zničeno. Nikdo dosud nevěděl jakým způsobem k tomu došlo.
Jen já jsem teď měla možnost to zjistit.
Vtom se scéna zase změnila. Přišel tam Titán. Ten, kterého jsem viděla předtím. Zašlápl Harpyje, Bleskem smetl medúzu, a minotaura odkopl. Poté pozvedl meč a mrštil jím daleko, velice daleko. Tak daleko, že nebylo možné rozeznat, kam dopadl. Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože na scénu se přihnal černý drak a celé město vypálil. Zabil i onoho Titána.
"Dívala ses dobře?" zeptal se hlas.
"Snad.... Snad ano," vykoktala jsem, stále otřesená náhlým zvratem událostí.
"Takže sis jistě všimla, že není vidět, kam přesně meč dopadl. Tvým úkolem je ho najít."
"A.... a co tu vlastně dělám? a kdo jsem?" zeptala jsem se.
"Jsi Adrien, Dračí paní. a tvůj úkol nebude jednoduchý. Vezmi si ode mě toto." Na zemi přede mnou se objevila krásná stříbrná dýka. "Vezmi si ji. Není to jenom obyčejná dýka. Je vyrobena z křišťálového diamantu, což je nejpevnější kov na tomto světě. a ještě něco. Když budeš chtít, promění se ve zbraň, jakou budeš právě potřebovat," vysvětlil mi hlas.
Sesedla jsem tedy z Elbait a shýbla se pro dýku. Byla opravdu nádherná a zblízka to bylo vidět ještě lépe. Zasunula jsem si ji za opasek. Pak se znovu ozval hlas a bylo to naposledy, co jsem ho slyšela., co ho kdokoli slyšel....
"Sbohem," pronesl a já byla najednou před branami nějaké vesnice.
Stála jsem tam jako přikovaná. Pak si někdo všiml Elbait.
"Utíkejte!" zařval, "drak!"
Takto lidé reagovali na Elbait pokaždé, když ji spatřili. Nechápala jsem proč.
"Zůstaň tady," přikázala jsem Elbait. "Půjdu se podívat do té vesnice," dodala jsem.
"Dobrá. " odpověděla mi.
"A ne, že někoho z těch lidí sežereš."
Pak jsem se vydala k vesnici. Vládl tam chaos, ale tak to bývalo vždy, když jsem s Elbait někde přistála, sice jsem se dřív jmenovala jinak a za boha nevím jak, ale tohle si pamatuju. O Elbait si pamatuju všechno.
Lidé ve vesnici do sebe vráželi, jak se snažili, co nejrychleji schovat. Zapadla jsem do hospody a sedla si k baru.
"Co to bude slečinko?" zeptal se brunátný hostinský.
"Dala bych si vodu a zajímalo by mě, jestli nevíte něco o Titánovi, který byl zabit drakem ve městě Holly Water."
"O tom drakovi a Titánovi, o těch nic nevím, o městě vím jen, že to bylo naše hlavní město, dokud nepodlehlo destrukci a tuším kde přibližně jsou jeho trosky," řekl hostinský, když přede mě postavil sklenku vody.
"A kde teda leží?" zeptala jsem se a usrkla jsem vody. "Někde tam, co leží nové hlavní město - Heaven," odpověděl a šel obsloužit jiného hosta.
No to je bezva a hlavní město je kde?
Zamyslela jsem se. Dopila jsem vodu a zavolala jsem čišníka, že chci platit.
"Bude to jeden stříbrňák," oznámil mi.
"Kde bych našla to hlavní město?" zeptala jsem se, když jsem vytahovala minci.
"Na sever odtud, někde na okraji Mrtvého lesa, dřív se to jmenovalo Les života, ale dlouho už je mrtvý, je tam něco, co ho ničí. Možná to bude tím, že sousedí se zemí Zla," odpověděl hostinský, když přijímal minci.
Zvedla jsem se a vydala se zpět k Elbait. Teď na ulici nebyla ani noha, všichni byli schovaní, protože se báli Elbait. Ta se nad vesnicí tyčila jak nějaký bůh pomsty. v pařátech držela ovci a krávu, ocasem přidržovala černého bujného koně. Byl osedlaný a živý. Vypadalo to, jako by ho schovávala pro mě. Stanula jsem před ní.
"Pro koho je ten kůň?" zeptala jsem se bez obalu.
"Pro tebe," oznámila mi s plnou pusou hovězího.
Přešla jsem tedy k vraníkovi. Byl to nádherný kousek.
"Pusť ho," zavolala jsem na Elbait, když jsem vraníka chytila za uzdu. Elbait povolila sevření. Jakmile tak udělala, vraník se uklidnil. Nasedla jsem.
"Jedeme na sever," oznámila jsem.
"A, co tam?" zeptala se Elbait.
"Najít hlavní město Heaven," vysvětlila jsem.
Vyrazily jsme na cestu. Od vesnice vedla cesta. Nebyla moc dobře udržovaná, ale stačilo to. Minimálně pro Bleska, jak jsem si pojmenovala koně., ale Elbait za sebou zanechávala chaos. Její drápy a ocas cestu definitivně zdemolovaly.
Pak jsme dojely do lesa. Nebyl to Mrtvý les, ale na cedulce, která stála u vjezdu, stálo:
"Mrtvý les - pozor, nebezpečí"
"Tak, co teď?" zeptala jsem se Elbait, "Odvážíme se tam, nebo to objedeme?"
"Objíždět to by bylo zdržování, mě nic neohrozí. " řekla Elbait, "Jdeme skrz."
"Když myslíš..." pronesla jsem opatrně.
Ale to už byla Elbait na půli cesty do lesa. Vyrazila jsem tedy za ní.
Les byl temný a cestička se zužovala až byla úzká tak, že Elbait měla, co dělat, aby se tam prodrala. Naštěstí jsem ji stihla předjet. Stát jí za zadkem s mávajícím ocasem mi vážně nepřipadalo bezpečné.
Najednou se před námi něco zalesklo.
"Podívej, " zvolala jsem, "co to tamhle je?"
"Nevím, ale, když se nepohneš z místa, tak to ani nezjistíme," odsekla kousavě dračice, "už mě tu stát nebaví."
Pohla jsem se tedy a dojela k pavučině. Byla obrovská a skládala se ze stříbrných vláken. Vytáhla jsem dýku a proměnila ji v dlouhý meč. Pak jsem sesedla a jala se pavučinu přesekat, jenže ouha... Jakmile jsem přesekla nějaké vlákno, narostlo na tom místě dvakrát tlustší. Zkoušela
jsem to dál, až se z pavučiny stala jednolitá plocha.
"Co teď?" zašeptala jsem.
"Nech to na mě, " řekla Elbait, "a skrč se a to i s tím koníkem."
Skrčila jsem se tedy s Bleskem a Elbait vychrlila plamen. Žár se skoro nedal vydržet, ale pavučina podlehla a zbyl z ní jen popel.
"Výborně. " zajásala jsem a vrhla jsem se dračici kolem krku.
"Nech toho, nasedni a jedem dál," zarazila mě.
Poslechla jsem tedy a jely jsme dál. Meč jsem zase proměnila v dýku a zasunula ji za opasek. Vyjely jsme z lesa a před námi se rozprostírala vesnička. Byl už večer, tak jsem se rozhodla jsem se, že se tam zastavím. Vypadalo to, že se tam něco děje. a to mně samozřejmě zajímalo. Pobídla jsem Bleska do trysku a sjížděla k vesnici. Elbait se mi vznášela nad hlavou.
Dorazili jsme tam. Vypadalo to, že ze strany, kde byl větší klid. To bylo dobré. Na straně, kde jsem se nacházela, byl kostelík. Zahlédla jsem nějakou dívku, jak od něj utíká. Pobídla jsem bleska a vydala se za ní. Elbait mi byla v patách.
"Hej, stůj," zavolala jsem na ni.
Zastavila a ohlédla se. Pak vycenila zuby. Měla obrovské špičáky. Byla to upírka.
"To ty máš na svědomí tohle pustošení?" vypálila jsem na ni.
Místo odpovědi tasila meč.
"Chcípni!" zvolala a vrhla se na mě.
Stačilo, ale jediné mávnutí Elbaitina ocasu a už byla upírka spoutaná.
"Tak, a teď budeš spolupracovat," řekla jsem a seskočila jsem z Bleska. Stoupla jsem si před ni a začala s výslechem. Zamumlala jsem kouzlo pravdomluvnosti a položila první otázku:
"Máš tuhle zkázu na svědomí?"
"Ano," odsekla upírka.
"Dobře. " řekla jsem, "jak se jmenuješ a co tu hledáš?"
"Alia," štěkla, "A, co tu dělám? Po tom ti je míň, než nic. "
"Nebuď protivná," řekla jsem hlasem plným uklidňujícího kouzla.
"Ano," sklopila hlavu.
"Bezva," řekla jsem, "a teď, měla bys napravit, cos způsobila a na to je jen jediný způsob. a sice: Zabít krále temný říše. Pak se rozpadne všechno, co kdy vytvořil., ale je v tom háček."
"To je pravda," přesvědčila Alia, "jsem upírka, rozpadnu se spolu s říší."
"To jsem nemyslela, ale i to je problém, ale ne tak veliký," řekla jsem. "Větší problém je, že musíme najít meč Titánů a já nemám moc jasnou představu."
"Mám já ti vůbec věřit?" zeptala se najednou Alia.
"No, můžu zařídit, aby z tebe byl zase člověk," odpověděla jsem, "stačí, když se napiješ krve Temného krále. Její magická síla tě zbaví tvého prokletí. Ovšem, musí se tak stát předtím, než ho zabijeme. Kdybychom ho zabily dřív, než by ses napila krve, tak by ses rozpadla na prach. "
"Tak já ti teda věřím. " řekla Alia.
"Dobře, a teď vypij tohle. " podala jsem jí lahvičku.
"A ty už ji můžeš pustit. " prohodila jsem směrem k Elbait.
Pustila ji a Alia se pak nedůvěřivě zadívala na lahvičku.
"Co to je?" zeptala se.
"Dračí krev, umožní ti pohybovat se na slunku," řekla jsem, "ale účinek přetrvá pouze měsíc, pak se musí obnovit., cos pro nás nebude problém, máme Elbait," řekla jsem.
"Dej to sem," vyškubla mi lahvičku z ruky a naráz ji vyprázdnila.
A takto jsem se tedy setkala s Aliou. Od té doby putujeme spolu a hledáme meč Titánů.

"Nějak dost mi věříš, na to, že jsem upírka," pronesla Alia svím protivným hlasem.
"Mám Elbait, zkus udělat nějaký podraz a uvydíš jestli upírům vadí oheň, " řekla jsem.
Alia jen mávla rukou a šly jsme dál. Před námi se rýsoval velký les. Vybavila se mi pověst o tajemném vlčím králi, který tady prý přebývá. Málo lidí ho zpatřilo a ještě míň lidí se vrátilo do svích domovů, když na tohoto dravce narazili.
Les byl šerý a Elbait měla opět, co dělat, aby vůbec prošla. Les byl tichý, ticho působilo až nepřirozeně. Brzy jsme zaslechly vrčení. Alia vyskočila do vzduchu a zmizela ve skrytu stromů. Tasila jsem svojí dýku a proměnila jí na dlouhý meč. Elbait se vztyčila v celé své výši a čekala na protivníka. Vrčení ustalo a bylo opět ticho. Čekaly jsme pár minut než jsme se uklidnily a vrátily zpět na cestu. Alia se objevila přímo za mnou, ani jsem neslyšela její kroky.
"Nikde jsem nic nezahlédla," řekla Alia a zasunula meč zpět do pouzdra.
Pomalu jsme pokračovaly v cestě. Šli jsme ostražitě a neustále se ohlížely. Najednou po Elbait skočilo něco šedého. Útok byl rychlý, ale špatný. Tvor plnou silou narazil do Elbait a ztratil vědomí. Útočník byl velký šedý vlk.
Alia si klekla před vlka.
"Měl v úmyslu Elbait kousnout, ale nepočítal s její tvrdou kůží, " řekla a vrhla na mě vyčítavý pohled jako kdybych za útok mohla.
Zaslechly jsme vrčení, ze všech stran vylézali s křoví vlci. Tesáky měli pomalované červenou barvou. Nešlo tedy o vojsko vlčího krále, ale o skřetí válečníky. Alia opět zmizela ve skrytu stromů. Elbait začala chrlit ohěň. Pár stromů se vzňalo plamenem, se stromy vzpláli i dva vlci. Sama jsem vlky pálila magickým plamenem. Alia seskakovala ze stromů a zezadu do vlků bodala svůj meč. Míhala se mezi útočníky. Útočníci se v mnohých případech ani nevšimli, kdo je zabil.
Elbait máchla ocasem a zabila tři vlky. Dalšího vlka vzala za ocas a praštila s ním o strom, ozvalo se nepříjemné křupnutí a vlk spadl na zem, z tlamy mu tekla krev. Zbytek vlků se rozutekl do lesa. Alia vyskočila na posledního protivníka a vrazila mu meč do zad. Vlk se skácel na zem.
Chvíli jsme čekaly, jestli nepřijde další útok. Útok nepřišel a my jsme mohly pokračovat v cestě. Les byl pořád stejný. Stromy byli husté a neprostupné. Cesta šla až podezdřele rovně. Šly jsme dlouho, než les aspoň trochu prořídl. Před námi se náhle otevřela louka. Ze všech stran krytá lesem. Na louce byla ta největší smečka vlků jakou jsem kdy viděla. Alia stála vedle mě s otevřenou pusou. Elbait se krčila pár metrů za námi a snažila se aspoň trochu schovat před vlky.
Blesk začal neklidně frkat. Tolik vlků bylo moc i na něj. Jeden z vlků zavětřil a zvolna se rozběhl k nám byl skoro u nás, když padl mtrvý na zem.
Dívala jsem se okolo sebe. Všimla jsem si plamene na ruce Alii, měl fialovou barvu.
Alia vlka zabila kouzlem.
"Co děláš?!" zavrčela jsem šeptem na Aliu.
"Zabijím protivníka, ten vlk nás mohl zabít nebo upozornit zbytek smečky."
"Mohl nebo taky vůbec nemusel, nemůžeš zabíjet zvířata jen tak," zněla moje odpověď.
Alia si jen odfrkla a řekla: "Stejně, ale nemůžeme zůstat tady. Tohle je určitě smečka vlčího krále, jsou to ty nejhorší
bestie, jestli si nás všimnou jsme mrtví."
"Nejsme," odpověděla jsem, "máme sebou draka."
Přešla jsem k Elbait a požádala jsem jí o pomoc. Elbait přeletěla přes stromy přímo do prostřed louky. Vlci začali kňučet a prchat do skrytu stromů. Já i Alia jsme vyběhli na louku a začali zabíjet vlky. Jeden vlk se, ale draka nelekl. Velká černá bestie, která byla dvakrát větší než normální vlk. Oči bestie žhnuly fialovím světlem. s temným zavrčením vlk skočil na Elbait, přistál ne jejích zádech a začal jí kousat do krku. Alia opět vyčarovala fialoví plamen, ale z vlkem to nic neudělalo. Elbait se obrátila na záda pohřbila vlka pod sebou. Potom zamávala křídly a vylétla do vzduchu.
K naší hrůze to vlk přežil. z útoku Elbait si odnesl jen množství krvavých ran. Alia se rozeběhla přímo na vlka. Na vlka byly její pohyby moc rychlé. Upírka skočila vlkovi nad záda a zabodla svůj meč. Meč pronikl jednou z ran způsobených Elbait. Alia vyslovila nějaké kouzlo a po meči se rozlili plameny. Vlk začal vydávat hrozné zvuky plné bolesti. Celé tělo vlka začalo hořet fialovím plamenem. Alia uskočila a čekala, co se s vlkem stane. Přes plameny nebylo nic vidět, tělo hořelo hodinu než jsme viděli, co plameny provedly - z vlka zbyla jen hromádka popela.

Přistoupily jsme k popelu. Sehnula jsem se, abych ho prozkoumala a uviděla jsem v něm ležet nějaký křišťál. Zvedla jsem ho. Na dotek byl teplý.
"Co to může být?" zamyslela jsem se nahlas.
"Ukaž," dožadovala se Alia.
Podala jsem jí křišťál. Chvíli ho obracela v prstech a pak vítězoslavně výskla.
"Vím, co to je," řekla.
"A, co?" ptala jsem se, "nenapínej mě."
"Je to srdce toho vlka."
"Cože?" nechápala jsem.
"Víš, proč bylo tak těžké ho zabít?" zeptala se Alia, "protože místo srdce měl tvrdý křišťál. Dával mu značnou sílu, ale mé kouzlo ho přemohlo. "
"Tvé kouzlo by ti bylo nanic, kdyby ho Elbait nezranila. " odsekla jsem.
"Pravda," souhlasila Alia, "půjdeme dál?"
Kývla jsem.
Vyrazili jsme tedy dále. Přešli jsme mýtinu a i když jsme měly Bleska, šly jsme obě pěšky. Blesk nesl naše zavazadla. a bylo to tak dobře. Les byl stále neprostupnější. a nedalo se pomalu hnout. a byla tam neproniknutelná tma. Pro jistotu jsme s Aliou vytáhly zbraně., ale, co se nestalo.... Moje dýka začala zářit a vypadalo to, že nám ukazuje cestu. Nicméně jsme byly připravené k boji.
V okolí jsem totiž vycítila démony. a jim podobné. Jediné, co je drželo zpátky, byla pravděpodobně moje dýka., ale lepší, než nic. Říkala jsem si.
"Všimla sis těch démonů?" zeptala se Alia.
"Jo, vím o nich celou dobu," odpověděla jsem. "Vypadá to, že jediné, co je drží zpátky, je moje dýka. "
"Máš pravdu."
Pokračovaly jsme dále a bylo to čím dál horší. Cestou jsme ještě pro jistotu zapálily nějaké pochodně. a ukázalo se, že jsme dobře udělaly. Světlo dýky totiž pomalu uhasínalo. Pro jistotu jsem ji proměnila v dlouhý jednoruční meč, abych s ním mohla lépe bojovat.
Najednou světlo dýky, teď už meče, uhaslo úplně. Zahalila nás temnota, kterou louče sotva osvětlily. a samozřejmě, vrhli se na nás démoni. s Aliou jsme si stouply zády k sobě, abychom si kryly záda. Boj byl neúnavně dlouhý. Když jsme zabily jednoho démona, nahradili ho další dva. Byly jsme vyčerpané, ale nehodlaly jsme se vzdát. Elbait kosila démony po tuctech, sžíhala je plamenem, ale ani to nepomohlo. Bylo jich moc.
Až najednou zmizeli. Jednoduše utekli.
"Co to má znamenat?" pronesla jsem opatrně. Ani jsem si neuvědomila, že šeptám.
"Tak to nevím," odvětila Alia.
Najednou se v dáli ozvalo dunění. Jako hrom, ale hrom to nebyl. a přibližovalo se to.
"Vypadá to, že se něco probudilo," řekla jsem.
"Ale co?" opáčila Alia.
"To nevím, ale radši bych to ani nezjišťovala. Utíkej," odsekla jsem a dala se do běhu. Blesk a Elbait mi byli v patách. a Alia taky. Nevypadala na to, ale uměla běhat překvapivě dobře. Stejně dobře, jako elfové. Utíkali jsme dlouho. Strašně dlouho. Mnohdy už jsme nemohly, ale zastavit jsme si netroufaly. Bylo to příliš riskantní. Jediné plus bylo, že nás neotravovali démoni., ale i tak jsme si nutně potřebovaly odpočinout.


6. Návštěvníci a cestovatelky

2. února 2018 v 10:47 | Tým Spoilery - Timelady |  1. série
Tardis se skřípěním přistála vedle nemocnice. Jenny se rozhlédla a vyšla ven. Za ní se za několik vteřin objevila i River. Jenny se znovu ohlédla na Tardis a zakroutila hlavou.
"Opravdu by se ten chameleoní okruh nedal nějak opravit?"
River se ušklíbla a řekla jen: "Ne, to nedal."
Otočila se, aby nebylo vidět, jak se tím baví. Jenny už dlouho nadávala na Tardis a na nefunkční krytí. Samozřejmě by se to dalo opravit, ale River se to líbilo tak, jak to bylo. Nechala to tak, jako vzpomínku na Doktora. Ten také nechtěl tuto věc měnit. Tardis stejně měla filtr vnímání, takže si jí nikdo nevšimne.
Obě ženy prošly prosklenými dveřmi. River vytáhla psychopapír a zamávala jím před sestrou na recepci. Ta jen vyděšeně vykulila, už tak velké oči a bez jakéhokoli oslovení jim naznačila, aby šly za ní. Pořád se tvářila až příliš vyděšeně. Jenny začala být neklidná.

"Co na tom papíru bylo?"
River jen pokrčila rameny. "To nevím, ale funguje to, dostaneme se až k pacientovi."
Celá trojice prošla chodbou, která byla jen chabě osvětlená. Průvodkyně otevřela jeden z pokojů a naznačila River a Jenny, aby šly dovnitř. Rychle něco řekla, aniž by jí některá z žen rozuměla a zmizela ve vedlejším pokoji. River jako první vstoupila dovnitř a uviděla hledaného chlapce. Potter ležel na posteli a třásl se. Jenny viděla, že spí, ale vypadalo to, že ho trápí noční můry. Opatrně mu sáhla na ruku, aniž by věděla, proč to vlastně dělá. David ale rychle otevřel oči a lekl se. Několik vteřin trvalo, než rozpoznal, kdo to u něj stojí. Potom si sedl na postel a začal mluvit: "Vy jste od policie nebo z psychiatrie?"
River ukázala chlapci jeho deník. "Jsme jen dvě ženy, které by ti chtěly pomoci. Rády bychom zjistily, co se ti opravdu stalo."
Chlapec se náhle zatvářil smutně. "Všechno jsem už napsal, stalo se to přesně, jak to tam stojí. Věděl jsem, že mi nikdo nebude věřit"
River ale zakroutila hlavou: "Věříme ti, ale zní to až příliš neuvěřitelně."
Obě ženy si sedly k posteli a chystaly se mladíkovi vysvětlit, co jsou zač, když se chodbou rozlehl ženský výkřik a poté hlasité kroky. River jako první vyběhla ven a spatřila zvláštní divadlo. Zdravotní sestra stála na chodbě a přímo před ní ležel plechový tác. Před vyděšenou ženou stálo vysoké stvoření s bílou kůží a velkýma černýma očima. Stvoření bylo vyzáblé, až na velkou hlavu. Opatrně se kolébalo na místě, jakoby na něco čekalo. River opatrně vzala vyděšenou ženu za ruku a vedla jí do pokoje. Stvoření udělalo pár kroků dopředu a poté zvedlo pravou ruku, s dlouhými bledými prsty. Obě ženy zašly do pokoje a zavřely dveře. Jenny seděla u chlapce, který se opět začal třást, a vypadalo to, že okolí příliš nevnímá. River napadla jen jediná věc. Rychle zmáčkla jedno tlačítko na sonickém šroubováku a čekala. Viděla, jak se klika dveří dává pomalu do pohybu. Náhle se vzduch kolem nich rozvlnil a oni se ocitli přímo v Tardis. Zdravotní sestra se hned skácela na zem. Omdlela. Prostorem se rozlehl strojový hlas.
"Cestovatelky, máme tu jednoho člověka a jednoho hybrida. Víte o tom?"
Jenny se rozhlédla. "Jednoho koho?"
Chvilku bylo ticho a potom se ozval znovu hlas Tardis: "Ta žena je míšenec člověka a něčeho dalšího ale nedokážu rozpoznat čeho".
River situaci chápala ještě méně. Žena se přeci toho stvoření bála. Rychle jí zvedla ze země a zavřela do jednoho pokoje, který se tak proměnil v improvizovanou celu. David se dostal do stroje i s postelí, teď ale vstal a rozhlédl se kolem sebe. "Budete s námi také dělat pokusy nebo máte k tomu únosu jiný důvod?" Jenny si sedla na jeho postel a dala se vysvětlování.
River mezitím sledovala počítače Tardis. Žena byla opravdu míšencem člověka něčeho dalšího. Zvláštní ale bylo to, že Tardis nic o cizí rase nevěděla. To se stávalo velmi zřídka. River spustila Tardis a dostala se na malé náměstí, dál od nemocnice. Otevřela dveře a hned spatřila malé stvoření, tentokrát ale mělo ruce nad hlavou, jako by se vzdávalo. Malá ústa se otevřela: "Chtěli bychom vrátit našeho botoika, nic jiného nechceme."
River zakryla vyděšení. Jak je mohl tak rychle sledovat?
"Proč bychom vám ho měli dát? Je to člověk a pokusy na nich sou zakázané."
Stvoření zakroutilo hlavou: "Chtěli jsme jen vzorek, nechtěli jsme mu ublížit."
River vyšla ven a zavřela dveře. "Jaký vzorek?" zeptala se.
Stvoření mávlo rukou a ve vzduchu se objevila modrá koule, která prolétla pomalu k ženě.
River sledovala obličej, který se v ní objevil. Vypadal jako smíšenina člověka a stvoření, které stálo před ní.
Náhle se ozval hlas: "Jsem Alesa, královna Šediváků. Jsme vymírající druh, potřebujeme toho chlapce, abychom přežili. Získáme ho po dobrém nebo po zlém." Černé oči se nebezpečně zaleskly.
River vytasila pistoli a vystřelila. Koule se rozlétla na nesčetné střepy.
"Nebudete už na lidech dělat žádné pokusy. Žádná rasa nemůže tohle dělat s lidmi, jen aby přežila."
Stvoření se na ní zadívalo. "My vymíráme, proto jsou naše nástroje pro vás nepochopitelné. Většina našich lidí je neplodných. Pomohli jsme obyvatelům Země, aby se dostali na vyšší úroveň. Za to ale chceme něco na oplátku."
River se naštvala ještě více: "Lidé o vaší pomoc ale neprosili ani o ní neví."
Stvoření natočilo hlavu na levou stranu. "Všichni lidé o tom samozřejmě nevědí, ale vlády některých zemí nám už dlouho pomáhají." Pomalu zvedl ruku a kolem něj se začali objevovat další Šediváci. "Nyní si vezmeme našeho botoika a odletíme. Můžete se nám postavit, ale dlouho se nám neubráníte."
River začala couvat, když kolem ní něco prolétlo a zasáhlo to tvora do hrudi. Okamžitě se skácel na zem, ale jeho soukmenovci se rozběhli přímo k Tardis. River rychle vystřelila a další Šedivák se skácel na zem, z rány stříkala nějaká tmavá tekutina. Další přeskočili přes mrtvého a hnali se dál. Cestovatelka jen překvapeně sledovala, jakou rychlostí dokážou běžet. Rychle proběhla kolem Jenny a Davida, který po Šedivácích házel vše, co měl po ruce a rychle dveře zase zavřela. Červená budka rychle zmizela a nechala útočníky stát na náměstí. Obě ženy se otočily na Davida. River se okamžitě zeptala: "Co znamená botoik?"
David jen pokrčil rameny. "Nemluvili se mnou. Nevím, co ode mě chtějí."
Jenny se na něj podívala a potom se rychle otočila k River: "Nemůžeme ho vrátit zpátky do nemocnice." Starší žena kývla hlavou. "Rychle by si pro něj došli, ale nemůžeme unést pacienta a nijak to nevyřešit. Hledali by ho a vyvolalo by to rozruch."
Jenny se usmála, i když se to snažila rychle zamaskovat. "Mohli bychom místo něj nastrčit kopii, která by v nemocnici zemřela."
David se podíval na Jenny. "Mohl bych potom putovat s vámi?"
Obě souhlasily a tak se daly do práce. River došla k počítači a z jedné stěny vyjelo lehátko. Nejdříve se po něm proháněly modré blesky. Pak se objevila lidská kostra. Kosti se začaly rychle potahovat svaly a kůží. Během několika minut tu ležela Davidova kopie. River se na něj otočila. "Je to kopie, která nikdy nežila, proto nemá žádné vědomí. Lékaři si budou myslet, že jsi upadl do bezvědomí, díky tvým zraněním. Za několik dní kopie zemře."
David jen kývl, i když jen matně zakryl překvapení. "Co moji rodiče?"
River se zamyslela, ve tváři se jí usadil smutek. "Nemůžeme do Tardis brát všechny lidi."
Jenny ho vzala za ruku, ale rychle se otočila na svou společnici: "Co uděláme s tou zdravotní sestrou? Tu také nemůžeme pustit." River s ní ale nesouhlasila. "Šediváci ji nechtěli a ani ona sama neví, co je zač. Pustíme jí ven a necháme jí běžet. Nebude vyprávět, co zažila a i kdyby ano, nikdo jí to nebude věřit."
Vrátili se s Tardis k nemocnici a vynesly bezvědomou ženu ven. Položily jí na starou lavičku a vrátili se do Tardis. Za několik málo vteřin zmizeli.

**

Světlo pouliční lampy dopadalo na špinavý deník, který opuštěný ležel na zemi. Přímo u něj se zastavila nějaká postava v tmavém oblečení, tvář jí zakrývala kapuce. Ruka v černé rukavici deník zvedla. Malá knížka rychle zmizela v jedné z kapes oděvu. Postava se poté otočila a zmizela neslyšně ve tmě.


5. Prokletý deník

2. února 2018 v 10:45 | Tým Spoilery - Timelady |  1. série
Noční ticho protrhne hlasitý pisklavý zvuk. Za několik vteřin se objevuje červená budka a z ní vystupují dvě ženy.
"Kde to jsme?" zeptá se Jenny a sleduje poušť a malé město v dáli.
"Podle Tardis jsme na Zemi a někdo nás tady potřebuje," odpověděla River Song a udělal několik kroků dopředu, aniž by mířila k něčemu konkrétnímu.
"Proč ses nezeptala, co přesně tady máme udělat? Další zbytečná otázka," prolétlo starší ženě hlavou.
"Spoilery." Udělala jen několik dalších kroků a na zemi zahlédla deník.
"Tardis vidí minulost, budoucnost i současnost. Nemůže ale jednat tak, aby jedno z toho změnila."
Jenny jen zakroutila hlavou a vytrhla jí deník z ruky. Otevřela hnědé desky a začala číst.

"Nikdy jsem nebyl zastáncem pověr ani vyprávění o nadpřirozených bytostech. V dnešní době se nemohl nikde ukrývat příbuzný plesiosaura, ani jste nikde nemohli najít obra porostlého srstí. Odmítal jsem takové povídačky a lidem, co něco takového údajně viděli, jsem se jen smál. V té době jsem ještě nevěděl, že brzy se moje smýšlení úplně změní.

Právě jsem dostal řidičský průkaz a jel jsem autem. Jižní Nevada opravdu nebyla místem, kde bych čekal něco podivného. Popravdě, vlastně jsem to nečekal nikde. Měl jsem ujet jen několik mil a ocitnout se v jednom menším městě. Byl tu jen jediný problém. V cíli jsem měl být už před hodinou. Rychle jsem mlátil do rádia a snažil jsem se naladit nějakou hudbu, která by se dala poslouchat déle než dvě minuty. Moje nervy opravdu pracovaly a já byl na umření. Jak mám dojet do města, které ani nevím, kde je. Tedy, spíše jsem nevěděl, kde jsem já. Okolo mě už několik minut neprojelo jediné auto. Nakonec vypověděly službu i moje hodinky. Ručičky sebou jen odevzdaně poškubávaly. Zastavil jsem a vystoupil jsem ven. V dálce jsem viděl nějaké hory a něco, co připomínalo vyschlé jezero. Uvědomil jsem si ale jednu věc, nejel jsem po silnici. Nějak jsem se v prachu okolo spletl a jel jsem po poušti. To se opravdu může stát jen mě. Jen jsem stál a nadával na vlastní hloupost, když nade mnou něco prolétlo. Podíval jsem se nahoru a hledal nějaké letadlo. Nikde jsem ale nic nenašel, nejspíše se mi jen něco zdálo. Zanedlouho se ale přelet znovu opakoval. Okolo mě byla už tma a tak jsem si nebyl jistý velikostí toho, co nade mnou prolétlo. Možná jsem jen splnil rčení "strach má velké oči". Udělal jsem pouze jeden krok, když mě něco udeřilo do zad. Spadl jsem obličejem do písku a zůstal ležet. Po několika vteřinách jsem se chtěl zvednout, ale nemohl jsem se ani pohnout. Náhle mě zaplavilo nějaké světlo a já ztratil vědomí."

Jenny zaklapla knížku. "Proto by malé děti neměli pít alkohol." Ušklíbla se a podívala se na River. Ta ale jen zakroutila hlavou. "Čti dál, tohle nejspíše Tardis chtěla. Jinak by nás nevyhodila hned vedle deníku." Jenny protočila oči k nebi, ale brzy začala opět číst.

"Pomalu jsem se probouzel a tiše jsem zajásal. Sice mě všechno bolelo, ale... i když rozmazaně, věděl jsem, že mě našli. Muselo mě poranit nějaké zvíře, ale někdo mě zachránil. Jako v mlze jsem viděl doktory kolem mě. Ležel jsem na nosítkách a byl úplně nahý. Hlavou mi hned prolétlo, že mě mohli aspoň něčím přikrýt. Pacienti okolo mě rozhodně nepotřebují vidět. Ohlédl jsem se po chodbě, ale nikde jsem žádné dveře do pokojů neviděl. Začal jsem si neklidně prohlížet doktory kolem sebe. Proč jich je kolem mě tolik? Potom mi to ale vše začalo dávat smysl. Musel jsem ještě na nějakou operaci. Možná jsem utrpěl zranění hlavy, proto jsem pořádně neviděl. Zatímco jsem jen přemýšlel nad svým stavem, dojeli jsme do cíle. Opravdu to vypadalo na nějaký další zákrok. Zůstal jsem v klidu ležet. Nějaký doktor se ke mně naklonil a píchl mi injekci. Z jeho tváře jsem viděl jen bílou roušku, čepici a tmavé ochranné brýle. Po několika minutách se mé smysly opět vrátily k původní činnosti. Slyšel jsem tiché kroky lékařů, ale něco ni tu nesedělo. Na hladké podlaze jsem slyšel zvuk bosých nohou. Dostal jsem strach, něco tu opravdu není tak, jak má být. Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou viděl něco, co jsem odmítal uznat za skutečné. To co jsem považoval za lékařské ochranné pomůcky, byl ve skutečnosti obličej. Z bílé tváře na mě hleděly dvě velké černé oči. Vychrtlá postava mohla mít tak 180 cm na výšku. Začal jsem se třást po celém těle. Musel jsem utrpět nějaký úraz hlavy nebo mám ještě šok. Rychle jsem otočil hlavu a uviděl další tři postavy. Do rukou brali nějaké nástroje, nejspíše z kovu. Postava nade mnou mi přejela rukou po těle. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Vyzáblé prsty zkoumaly moje břicho a poté se dostávali stále níž, až k rozkroku. Tohle rozhodně nebyla jen halucinace. Ta údajná halucinace právě zkoumala každou část mého těla. Všech šest bytostí se semklo kolem mě a osahali každičký kousek mojí kůže. Jeden z nich mi kleštěmi roztáhl ústa a strčil mi nějakou hadičku hluboko do jícnu. Další mi něčím slizkým přikryl oči. Tiše jsem mu za tento čin děkoval. Nemusel jsem se aspoň dívat na jejich podivná těla. Pomalu jsem začal ztrácet vědomí."

Jenny zase knihu zavřela. "Tohle se přeci na Zemi nestává". River Song jen zakroutila hlavou a tentokrát to byla ona, kdo se rychlým pohybem ruky zmocnil deníku. "Nemusíme vědět, co s tím chlapcem stalo. Určitě tu nejsme jen proto, abychom si přečetli nějaký příběh." Rychle otevřela knihu a četla dál.

"Začal jsem se pomalu probouzet. Nechtěl jsem ale otevřít oči, bál jsem se, co bych mohl spatřit. Místo toho jsem rukama pomalu sahal kolem sebe. Našel jsem písek a něco co bylo cítit jako kolo mého auta. Otevřel jsem oči a podíval se na svoje nohy. Měl jsem kalhoty i boty. Vše bylo tak, jak má být. Nakonec byl vše jen sen. Nejspíše jsem jen upadl a ztratil vědomí. Sedl jsem znovu do auta a jel dál. Nevěděl jsem, kam jedu a bylo mi jedno. Chtěl jsem se jen dostat z tohoto místa. Nakonec jsem opravdu našel nějaké město, i když jsem byl úplně jinde, než jsem chtěl. Lehl jsem si na postel v ubytovně a léčil se z menšího šoku, který mi uštědřila moje vlastní fantazie. Svlékl jsem se a šel do sprchy. Stoupl jsem si před zrcadlo a málem jsem znovu omdlel. Po celém, těle se mi táhly mělké jizvy. Nic z toho nebyl sen, ani halucinace, vše se opravdu stalo."

River se zamračila. "Zápis je potom strašně naškrabaný a přerušovaný. Musel se něčeho bát. Tady píše něco o tom, že má noční můry. Potom pár slov nepřečtu a tady je něco o ukončení trápení. Myslíš, že se zkusil zabít?"
Jenny jen pokrčila rameny. "Nejspíše ne, znalkyně Tardis."
River se zamyslela. "Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. Jestli se o něco pokusil, tak skončil v nemocnici nebo v márnici. Musí o tom existovat nějaký záznam. Tardis, mohla bys zkusit najít nějaké podezřelé případy."
Hlavní konzole Tardis se rozzářila a za chvilku se před River objevil papír. Vzala ho do rukou a nahlas přečetla. "Nějaký David Potter se pokusil o sebevraždu, ale přežil. Odvezli ho do nemocnice." Otočila se a pohlédla na Jenny. "Musíme ho najít a zjistit, co se opravdu stalo."


5. Inna

1. února 2018 v 11:11 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Lidé venku se tiše bavili. Naléhavý šepot nevěstil nic dobrého. Pomalu jsem se přiblížila k skupince tří žen a poslouchala. Zvláštní kočka zabila v noci nějakou ženu, která hledala svého psa. Strážní v městě si ženy všimli a šli k ní, když bestie udeřila. Kočka své oběti skoro ukousla hlavu. Přešla jsem zpátky k domu a přemýšlela co udělat z Jolosinem. Vypátrám tajemné stvoření a pak teprve rozhodnu. Bestie ale nikdy neudeřila ve dne. Šla jsem tedy zpátky do domu. Jolosin seděl u stolu v místnosti, která by mohla být kuchyní. Vzala jsem si židly vedle něj a vyprávěla mu o svém životě. z doby kdy jsem byla člověkem, jsem moc věcí nevěděla. Moje existence jakoby začala od doby, kdy jsem se probudila ve vlastní rakvi. Čas předtím jsem vnímala jen jako něco, co znám z vyprávění. To mi ale nebránilo pomstít se vlastnímu snoubenci. Pořád mi v uších zněl jeho křik. Hudba plná bolesti a utrpení. Varovala jsem Jolosina. Pokud mě podrazí , čeká ho to samé. Tedy jen v případě, že nevymyslím něco lepšího. Nebudu věřit už nikomu. Spousta lidí mě podrazila, v okamžiku kdy jsem to nejmíň čekala. Chtěla jsem mít šťastný život, až do smrti. Místo toho jsem měla život po smrti. Zatím jsem o štěstí mluvit nemohla. Moje chvíle ale ještě přijde. Skončila jsem s vyprávěním a chvíli bylo ticho. Jolosin položil obě ruce na desku stolu a díval se na s voje dlaně. Vstala jsem a vyšla na chodbu domu. Nebylo tam nic zajímavého ale chtěla jsem dopřát upírovi trochu klidu. První dni jsou nejtěžší. Sama si to musím ještě v hlavě urovnat. Kam teď vlastně půjdu. Dál ke králi abych ho zabila? Bohové ke mně nebyli milosrdní. Můj průvod smrti prořídl, pár upírů mi moc nepřinese. Dostala jsem ale nápad, který mi přinese na konci velké vítězství, ale musím na něj přijít ten správný čas. Upíry jsem rozeslala do všech stran. Měli tiše sbírat síly a tvořit další upíry. Sama jsem šla dál a nechala jsem zatím králi jeho zbytečný a ubohý život. Jednala jsem příliš zbrkle. Kdyby bylo tak lehké zničit krále Aganty, udělali by to upíři už přede mnou. Já musela ale získat něco cennějšího. Bohužel jsem neznala žádnou legendu, o kterou bych se mohla opřít. Pomalu jsem šla k další vesnici. Nesměla jsem zůstat na místě, jinak bych dlouho nepřežila. Vrátila jsem se zpátky k Jolosinovi. Cestou jsem svůj plány domyslela. Moje zbraň byla ta kočkovitá šelma. Získám ji na svou stranu a použiji ji jako svou prodlouženou paži. Dva dny jsem žila v domě s mým upířím druhem. Zamilovala jsem se do něj a na svého snoubence už skoro zapomněla. Ten už byl jen tichou vzpomínkou na kdysi krásné časy. Jolosin byl ale u mě a měl mě rád. v noci jsem vylezla jedním oknem a šla hledat svoje ztělesněné vítězství.
Tiše jsem skákala po střechách a hledala každou známku pohybu. Tu jsem také našla. Obří kočka se hnala po jedné ze střech. Běžela jsem přímo ke stvoření a mávala rukou abych byla z dálky vidět. Odporná hlava se otočila přímo ke mně. Jediným skokem se zvíře ocitlo vedle mě. Rychle jsem řekla že se chci domluvit.
Šelma zůstala stát a natočila hlavu na pravou stranu. Tělem projela křeč a já najednou slyšela v hlavě nějaký hlas. Jak jsem později zjistila patřil zvířeti přede mnou. Kočka byla démon, spřízněný s vlkodlaky. Zeptala jsem se, jestli se umí proměnit do lidské podoby. Tělem zvířete projela další křeč a začala proměna. Přede mnou ze země vstala hubená žena s dlouhými černými vlasy, očima si mě pomalu měřila. Svoje nahé tělo se ani nesnažila skrýt. Sedli jsme se na doškovou střechu a tiše jsme se začaly bavit. Žena mi o sobě neřekla skoro nic a nezdálo se, že by se ke mně chtěla přidat. Ze všeho nejvíc toužila nejvíce po klidu a po místě kde by mohla v klidu lovit.
Toho jsem okamžitě využila. Pokud bude válka pokračovat, nebude nikde volné místo. Nebude žádné klidné město, kde by mohla dál zabíjet lidi, aniž by se jí nikdo nepostavil do cesty. Žena kývla na souhlasila.
"Mimochodem, jmenuju se Inna," představila se
Sešly jsme do tmavých uliček a vracely se k domu, kde jsem žila s Jolosinem. Napadla mě zvláštní myšlenka. Dohromady se dávala velice zvláštní rodina. Inna byla velice mladá, klidně by mohla být i mojí dcerou.
Až bude po všem, budu mít s Jolosinem vlastní děti a konečně povedu klidný život.
Moje vidina byla ale velice daleko. Nejdříve odejdeme všichni z tohohle místa. Až moc dlouho jsme byli na jednom místě.
Jolosin na mě čekal v domě. Při pohledu na Innu strnul na místě a chvíli trvalo než přešel ke mně a přivítal se se mnou. Další pohled na nově příchozí a pak přišel až dotaz na to , kdo to vůbec je. Pověděla jsem mu vše, co jsem o ní věděla. Při vyprávění mi došlo, že toho vlastně nevím tolik, kolik bych chtěla. Inna pro mě zatím skoro neznámou. Lidé v mém životě přicházeli a odcházeli až moc rychle.
Jolosin ukázal Inne její pokoj a pak jsme šli oba do ložnice. Museli jsme se domluvit, jak dál. Ve městě jsme už dál zůstat nemohli, nebylo to bezpečné.
Ani jeden z nás ale nechtěl jen bez cílně pobíhat z místa na místo a schovávat se. Nejlepší obrana je rychlý útok. Moji upíři sbírali síly a já měla spojence. Přesto nám ale pořád něco chybělo.
Celý den jsme seděli na posteli ale nic nevymysleli. Šla jsem za Innou, abych se na ni podívala, chtěla jsem si s ní ještě promluvit. Vešla jsem do malé místnosti, ale po ní nebyla nikde ani stopa. Okno, které vedlo na ulici, bylo otevřené. Na římse jsem viděla pár škrábanců. Nebyly jako od jejích drápů. Spíš vypadaly na vlkodlaka. Rozhodně to bylo něco většího než zvíře, ve které se měnila Inna.
Rychle jsem se vrátila k Jolosinovi a všechno mu rychle řekla. Oba jsme běželi zpátky do malého pokoje. Prohledali jsme celou místnost, ale nenašli nic, co by vysvětlilo, proč dívka odešla, nebo proč jí někdo unesl. Nepřipadalo nám, že by odešla sama od sebe,ale nikde jsme neslyšeli o tom, že by se v městě zdržoval nějaký vlkodlak. Ten by svou přítomnost nemohl skrývat. Bestie se nikdy neobešly bez zabíjení.
Vyšli jsme do prázdných ulic a hledali dál. Měsíc byl v úplňku a všechno zaléval překrásným světlem. Vzpomněla jsem si na obrazy v temné říši. Litovala jsem, že sama neumím malovat. Nikdy jsem to ani nezkoušela.
Přestala jsem ale myslet na obrazy. Chtěla jsem se soustředit jen na Innu. Vlkodlak ji mohl zabít hned na místě. Proč by jí unášel, to nemělo smysl. Pokud by chtěla odejít sama od sebe, nepřidávala by se k nám.
Nebo nás chtěla zradit a jen zjistit kde je náš dům?
Tomu jsem nevěřila, nebo jsem spíše věřit nechtěla? Jolosin našel další stopy drápů. Nějaké stvoření si razilo cestu mezi stánky kupců. Šli jsme do nějaké tmavé uličky a našli zamřížovaný poklop. Mříž byla roztavená nějakou magií. Silné tyče se zkroutily, rozpadli. Na jiném místě ale byli neporušené. Protáhly jsme se otvorem a vešli do stoky. Mohli jsme jít jen jedním směrem, zabloudit se tady nedalo. Čekali jsme na nějaké další stopy, ty ale nepřišli. Bylo tu něco co ovládalo magii. Vlkodlaci jí ovládali, ale ti by mříž vytrhli silou a neudělali by s ní něco takového.
Pomalu jsem se začínala bát, co se mohlo stát.
Pokračovali jsme chodbou až jsme došli ke tmavým dveřím. Byly vyrobeny z černého dřeva, které nevypadalo moc levně. Co něco takové dělalo tady? Sáhla jsem po klice, ale něco bylo rychlejší než já. Před námi se objevilo stvoření o hlavu větší než já. Do tmy zazářila rudá kůže. Rychle jsem uskočila z dosahu drápů démona. To bylo tedy to stvoření, které uneslo Innu? Drápy byly stejné jako u vlkodlaka a vypadaly i stejně nebezpečně.
Jolosin vytasil meč a rychle bodl stvoření do pravého kolene. Démon nemohl uhlídat dva soupeře najednou, a tak se ráně ani nepokusil vyhnout. Místo toho mi chtěl drápy rozpárat břicho, ale i já se jeho ráně vyhnula. Nějaké modré světlo ozářilo vnitřek stoky. Rychle jsme s Jolosinem utekli z dosahu záře. Světlo nás pálilo na kůži a vycházelo přímo ze dveří za zády démona. Měli jsme tedy před sebou protivníky dva.
Jolosin hodil mečem a bodl démona těsně vedl srdce. Udiveně jsem se dívala na ránu kterou muž způsobil. Tohohle bych se neodvážila. Stvoření před námi ale padlo na zem, z rány vytékala krev.
Modré světlo zmizelo a před námi se objevila postava v černém plášti s kapucí. Postava rychle pozvedla pravou ruku, z které vyšlehlo rudé světlo. Jolosin uskočil, kouzlo prorazilo otvor do jedné ze stěn a vyvalil se proud vody. Skočila jsem přímo k protivníkovi, který byl přede mnou
Ten zvedl levou ruku a já zůstala stát ne místě. Celé tělo mě brnělo. Jolosin se protáhl kolem temné postavy a zmizel ve dveřích. Napadlo mě, že šel zjistit kde je Inna. Sama jsem bojovala s účinky kouzla. Moje upíří krev mi ale v tomto ohledu moc nepomohla. Kouzelník se nevšímal nikoho jiného, jen mě.
Pak řekl, že přesně viděl, kam zmizel Jolosin. Nemáme prý doufat, že bychom odtud ještě unikli živí. Nevěděla jsem, proč nás chce každý zabít. Kolik temných stvoření tu vůbec válčilo proti sobě? Vypadalo to, že zlo není tak jednotné, jak se lidem zdá. Bojují snad mezi sebou?
Modré světlo opět prozářilo chodbu. z místnosti vedle mě byl slyšet křik, ale nepatřil jen Jolosinovi. Inna byla tedy pořád živá. Začala mě pálit kůže, ale nemohla jsem nic dělat. Cítila jsem, jak se mi kůže škvaří. Světlo zase pohaslo. Kouzelník se jen bavil a ukazoval nám svou moc. On měl být ten, kdo nad námi panuje. Za postavou se mihlo něco černého. Viděla jsem jen drápy a pak moc kouzla zmizela. Kočkovité stvoření strhlo zakuklence na zem. Opět jsem se mohla hýbat a i Jolosin se vrátil do boje.
Inna drápy roztrhala plášt a kapuci, kterou měl neznámý. Bledá kůže čaroděje byla protkaná rudými žilkami, vypadal skoro jako upír. Mečem jsem usekla neznámému hlavu. Nechtěla jsem, aby ještě provedl nějaké kouzlo. Počkala jsem, až z něj vyprchá poslední zbytek života a pak jsme všichni vešli do znovu do místnosti. Vypadala skoro jako jeskyně, všimla jsem si napolo opracovaných zdí, jakoby kouzelník tuto místnost teprve tvořil. Uprostřed podlahy byl vyrytý nějaký znak. Neznala jsem ho, ale připadal mi, jako by patřil elfům.
Ještě jsem si všimla tří kniha, které leželi na zemi. Všechny jsem sebrala a vyšli jsem zpátky do ulic. Cestou domů jsme nepotkali nikoho.
Až když jsme vešli do jednoho z pokojů, řekli jsme první slovo. Zatím jsme jen mlčeli a Inna nám prozradila všechno, co se stalo.
Po tom, co se zavřely dveře jejího pokoje, se otevřelo okno. Nejdříve nebylo nic vidět, pak ale od místnosti vletěl démon a tiše ale rychle vyletěl i s Innou, kterou znehybnil kouzlem, ven. Proto nemohla křičet ani se nějak bránit. Kouzlo vydrželo do té doby, dokud za ní nepřišel Jolosin. Neznámý kouzelník neřekl ani slovo a poprvé promluvil, až když jsme přišli my Innu osvobodit.
Celé vyprávění mi nedávalo smysl. Proč démon Innu unesl? Co na ní bylo tak zvláštního?
Museli jsme se rychle rozejít a začít s dobýváním Aganty. Všechny takové čaroděje zničit a svět bude hned lepším místem. Inna se proměnila zpátky do kočičí podoby a vyběhla na střechu. Já se chtěla ještě rozloučit s Jolosinem. Nevěděla jsem, kdy ho znovu uvidím a jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. Bála jsem se toho, že se jednomu z nás něco stane a mi se už v tomhle světě nesetkáme.
Oba jsme byli bojovníci a smrt jsme viděli každý den. Dnešní noc jsem si naplánovala úplně jinak, ale člověk a někdy ani upír, nevidí až na konec věci.
Nepřišlo žádné poslední políbení a poslední dotek. Přepadla mě neskutečná úzkost. Pak jsem vyšla z dveří a šla dál. Pořád jsem měla pocit, že se musím otočit a vrátit se zpátky. Šla jsem na konec měst abych se do východu slunce ztratila mezi stromy.
V dálce jsem viděla ale obrysy nějakého obřího stvoření.