Únor 2018

8. Kostel

18. února 2018 v 10:50 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Brány kostela se opět otevřely a dovnitř přišli tři skřeti. Bytost se na ně ani nepodívala a řekla: "Tohle jsou obchodníci, doveďte je k volnému domu a ukažte jim, kde seženou stánek."
Skřeti se po sobě divně podívali, pak jeden kývl rukou na Adrien a všichni společně vyšli. Adrien se přitočila k Alie a zašeptala: "Celé je to divné. Glamdli mu řekl, že jsme obchodníci a on to vzal takhle."
Alia na to odpověděla: "Tohle město teprve začíná, chytají se všech obyvatel, co jsem přijou. Starosta chce nejspíš, aby jsme tady zůstali na trvalo."
Glamdli se k oběma ženám natočil a ušklíbl se. "Nečekám, že mi budete děkovat, ale troška chvály za můj nápad by neškodila. Ta bytost byl další démon, což znamená, že město nedobyli upíři, ale temná moc ze severu. Je to zlé, protože teď zlo zesílilo na tolik, že dobylo vesnici na druhé straně země. Zlo sílí každým dnem a mi vůbec nevíme, kde máme najít meč a o brnění taky nic nevíme."
Adrien se udivila té zmínce o brnění, ale zatím mlčela.
Skřet, který všechny vedl se zastavil před novým domem ve vesnici. Jednalo se o ošklivou černou budovu s jedním oknem a hnědými dveřmi. Adrien otevřela dveře a vešla dovnitř jako první. Skřeti bez jediného slova odešli pryč. Dům měl jen jednu místnost. Bylo tam osm postelí, které byly přiraženy ke stěně. Adrien zavřela dveře a otočila se k trpaslíkovi.
"Co jsi říkal o tom brnění?"
Glamdli se zasmál. "Vy víte o meči, ale nevíte o trpasličím brnění?" podivil se nevěřícně. "To brnění musí na sobě ten, kdo chce s mečem bojovat jinak ho moc meče zabije."
Adrien překvapovalo, že o tomhle se jí Titán ani slovem nezmínil. Svou myšlenku vyslovila nahlas a Glamdli se zase ušklíbl.
"Třeba to ten Titán nevěděl. Moc meče je velká, ale moc Titánů také. Titán ani brnění nepotřeboval stačila mu magie v jeho kůži."
"Už je večer, jdeme spát," řekla Alien, a tak si všichni tři lehli a usnuli. Alia se ale tu noc moc nevyspala. Minulost krvelačné upírky jí doháněla mírovými kroky. Se svým průvodem smrti vyrazila, aby zapomněla na to, co jí provedli a pomstila se. Teď jí ale cestu za pomstou zkazila Adrien. Pomsta ale přijde a král Aganty bude ležet v prachu. Země měla přednost před pomstou.
Alia usnula až k ránu, o to více protestovala, když jí Adrien vzbudila.
"Musíme jít, tady ve městě nemůžeme být pořád."
Všichni tři vyšli z města a plížili se uličkami. Skřeti a goblini ne zvláštní trojici koukali se zvědavostí. Brána města byla hlídaná skupinkou rohatých démonů. Glamdli zvedl sekyru a prohlásil: "Cestu ven si musíme prorazit."
To Adrien zavrhla. Nepřítel byl před nimi a nemohli si dělat nepřátele ještě za zády. Alia beze slova přišla přímo k démonům: "Jsme obchodníci kteří musí vycestovat z města. Jedeme pro nové zboží."
Jeden z démonů k ní otočil hlavu a promluvil chraplavým hlasem: "Můžete projít." Potom se otočil a dál koukal kam si do prázdna. Druhý démon mávl rukou a brána se otevřela. Všichni tři prošli. Elbaith s Bleskem čekali opodál. Všichni tedy opustili vesnici společně a rychle pokračovali v cestě do trpasličích archivů. Cesta byla bez větších překážek. Krajina byla holá a bez nepřátel. Cesta touto krajinou trvala tři dny.
Po třech dnech cesty skupinka dorazila do další vesnice.
Opět se před nimi objevil obraz, zlem okupovaného místa. Vesnici ohraničovala palisádová
hradba. Domy byly částečně opraveny a byli přistavěny i další domy. Nové domy byli postaveny podle temné moci. Šlo jen o domy ve, kterých měli přežívat vojáci temné moci. Tento krát, ale chtěla celá skupina celou vesnici obejít a vyhnout se dalším problémům. Brána byla na levé straně, takže skupina šla okolo vesnice z druhé strany. v půli cesty, ale skupince zastoupila cestu démonka.
"Kdo jste?" zněla její strohá otázka. Alia popustila uzdu svojí divokosti a po démonce hned skočila. Démonka roztáhla svá křídla a vyletěla na hradby. Vyndala velký černý roh a zatroubila na něj. Zvuk rohu zburcoval celou vesnici. Byla slyšet třesk zbraní. Elbatih vychrlila proud plamenů a zapálila domy na okraji města. Adrien rychle přemýšlela, co dál. Pak jí něco napadlo a začala svůj plnit měnit ve skutečnost.
"Alia a Glamdli půjdou za mnou. Alia bude mrtvé nepřátele měnit na upíry, Elbatih ty půjdeš zničenými domy, které se před chvíli zapálila a vypálíš město do základů. Aspoň jedno místo osvobodíme od těch bestií."
Blesk se jako vždy zdržel bitvy a čekal opodál. Elbaith vyrazila plamenem zničila na jednom místě palisádovou zeď a zmizela v plamenech města. Alia a Adrien čekali na stráže. Po pár minutách čekání se stráže dostavili. Skřeti, jenž mávali svými meči a okřídlení démoni, kteří zatím létali v bezpečné vzdálenosti nad skřety. Alia nečekala a vyskočila proti zdi. Ode zdi se odrazila a proletěla nad skřety, potom se ve vzduchu otočila a bodla svým mečem do jednoho okřídleného démona. Démon i s Aliou spadl mezi skřety.
Adrien nečekala na to, jestli Alia přežila a vytvořila kouzlo. Začal se zvedat vítr a stále nabíral na síle. První skřeti doběhli až k Adrien. Vítr nabíral na síle až se z něj stala větrná smršt, uprostřed větrné bouře stála Adrien a ruce jí svítili modrým světlem. Vítr nabíral stále na síle. Skřeti do sebe na ráželi a řvali. Mezi skřety začala najednou ještě větší panika. Do vzduchu vyletěl démon a napadal skřety. Na zádech démona se držela Alia a bodala do křídlených démonů okolo. Adrien rychle kouzlo zastavila a začala na skřety útočit mečem. Alia si vytvořila nového upíra a s pomocí něj právě útočila na skřety a démony. Nepřátel, ale bylo mnoho a ani démonský upír nebyl jistotou vítězství. Elbait mezitím v městě pálila jeden dům za druhým. Náhle zpozorovala jak kouzlo Adrien skončilo a vítr utichl. Hned zvolila přímou cestu mezi domy a cestou zadupávala nepřátelé do země. Plamenem zničila další kus hradby a vyrazila na skřety. Okřídlení démoni se rozlétli všemi směry, ale skřeti se drželi boje.
Adrien i Alia začali ustupovat a Elbaith vychrlila další proud plamenů. Desítky skřetů padli ohněm a zbytek se rozběhl zpět do města. Adrien vyskočila na Elbaith a letěli pryč od města. Cestou ještě Elbaith chytila do drápů bleska a všichni letěli pryč. Alia seděla na svém démonickém upírovi. Vesnice celá vyhořela. Cesta pokračovala dál na sever. Za vesnicí se opět prostírala jen holá a vyprahlá krajina. Démon, na kterém letěla Alia najednou na něco ukázal. Po planině se pohybovala skupinka trpaslíků. Glamdli, který tiše seděl na Elbaith začal křičet, že okamžitě musíme dolů.
Drak i démon se snesli na zem a trpaslíci si podivnou skupinku jen prohlíželi. Věděli, že cizinci nemají zlé úmysly jinak by už zaútočili. Ze skupinky vyšel trpasličí šaman. Vlčí šaman dával svoje postavení na obdiv vlčí kůží, kterou měl na sobě. v rukou nesl černou hůl. Jeho přísný pohled se podobal pohledu knížete. Glamdli přišel k šamanovi a přivítal ho. Poté Glamdli opět přešel ke skupince a řekl Adrien, že ten šaman se jmenuje Gorslan. Patřil do mé říše.
Gorslan potom přišel k Adrien oznámila: "Glamdli už mi řekl, že hledáte zmínky o brnění a titánském meči. Neřekl mi sice proč a já to ani vědět nechci, pokud mi to sami nechcete říct. Můžu vám dát informace o druhu, s kterým si zahráváte. Titáni nejsou jen obří mírumilovná stvoření... Nejdřív ale pojďte se mnou. Máme provizorní tábor je to bezpečnější než tahle planina. Nedaleko odsud leží jeden ze hřbitovů, tam je klid."
Ušli pár mil a na obzoru se začala vyjímat brána hřbitova.
Alia ten hřbitov hned poznala a přitočila se k Adrien.
"Tohle je ten hřbitov, kde se ze mě stala upírka," zašeptala.
Adrien se po této informaci začala tvářit ustaraně.
Celá skupinka přešla ke hřbitovu a vešla dovnitř. Trpaslíci kráčeli uličkami mezi hroby, zastavili se až před několika stany vzadu za hřbitovními zdmi. Vešli do toho největšího. Elbaith zůstala z démonem před stanem. Glamdli, Alia a Adrien šli dovnitř. Šaman si sedl na zem a ukázal hostům, aby si také sedly.
"Tohle je jen provizorní tábor," oznámil Gorslan, "brzy bychom se měli přesunout do některého lidského města. Chtěl jsem vám ale říct něco o titánech. Pro hodně lidí jsou to mírumilovná obří stvoření, která bojují na straně dobra. Nikdo ale nezkoumá, jak vznikli první titáni. Před tisíci lety existovala sekta čarodějů kteří chtěli stvořit nový druh bestií. Skřetů bylo už tenkrát všude plno, ale byli slabí. Proto čarodějové vyvolávali démony, ale žádný démon nebyl dost silný. Čarodějové svoje kouzla zlepšovali a jak zlepšovali kouzla byli i jejich démoni silnější.
Jednoho dne jeden čaroděj navázal psychické spojení se samotným bohem podsvětí. Jméno tohoto boha se nevyslovuje. Bůh podsvětí čaroději ukázal, jak vyvolat nejsilnějšího démona, jaký kdy existoval. Čaroděj k sobě přivolal svoje bratry. Všichni čarodějové začali z rituálem, který je naučil bůh podsvětí. Kouzlo se, ale vymklo, protože čarodějové neměli tak velkou moc, aby kouzlo udrželi. Skrze rituál vstoupil do vyvolávacího druhu bůh podsvětí spojil se s čaroději a s pomocí jejich životů vytvořil bránu do pekel tou bránou pronikl do našeho světa a zničil čaroděje díky, kterým přišel na náš svět. Prvním cílem oživeného boha bylo největší město lidí a elfů. Armáda démonů vedená tímto bohem napadla město, 160 let trval boj, než město podlehlo a bylo zničeno. Bohyně nebes se, ale zalekla toho zla a prolila vlastní krev, aby zlo zničila a ze své krve stvořila titány. Titáni se vrhly do boje s Armádou podsvětí. Démoni, ale byli moc silní a titáni byli rozehnáni po krajině. Moc temnot to, ale oslabilo,, a tak potřebovala čas na vyléčení ran. Démoni přestavěli velké město na hlavní místo zla. Démon podsvětí si sedl na trůn a od té doby kraluje zlu na zemi. Titáni, ale nezapomněli na důvod proč přišli na zem a od té doby škodí zlu jak jen můžou. Proto pomohli už tolika dobrodruhům a čarodějům, aby zničili zlo. Adrien poděkovala za vyprávění a hned jí hlavou problesklo, tak to tedy bylo se mnou a s titánem. Titán mi chtěl říct jak mám zničit zlo, aby plnil důvod proč byl stvořen.

Trpasličí šaman, ale elfku přerušil a vyprávěl dál. To, co jste slyšeli je jen to jak se dostal démon do našeho světa. Moc podsvětí, ale sahá ještě dál. Dokud někdo nezničí město a neporazí jeho vládce, bude zlo stále tady. Pokud uspějete a zničíte vládce, který se zabydlel na severu, příjde někdo jiný, někdo ještě horší. Zlo se musí porazit u zdroje. Jinak nemá cenu, abychom já a další trpaslíci nasadili životy pro tento boj."
Alia šamana přerušila: "Nejdříve zničíme to, co se zabydlelo na severu Aganty a potom můžeme zachraňovat zbytek. Nikdo nás nepodpoří pokud nezničíme nejdříve krále temného města. Teprve pak se budeme zabývat démonem podsvětí."
Šaman chvíli jen koukal na upírku, ale pak kývnul na souhlas. "Půjdeme tedy dál do trpasličích archivů, abychom našli zmínku o meči a zbroji titánů."
Elfka i upírka kývly.
Po vyprávění si všichni polehali, kde to jen šlo. Alia ale nemohla spát. Vyprávění o titánech a čarodějích jí nedovolilo v klidu usnout. Bůh temnot připadal upírce podivně sympatický i protivný zároveň. To, co vytvořil, nebo spíš zničil..
.
Ráno přineslo další den plný temnoty, když Alia vstala byli už šaman i Glamdli připraveni. Adrien i Elbaith čekali až upírka vstane u brány hřbitova. Za pár chvil už všichni pochodovali směrem na sever. Pokud by nějaký cestovatel viděl podivnou skupinku musel by se zasmát. Drak, démon, upírka, elfka a skupinka trpaslíků v čele s šamanem. Cestovatelé tu ale chodili zřídka. Stromy byly smutným pomníkem svojí krásy. Nějaký druh magie je buď zničil nebo proměnil na něco temného. Listí stromů bylo tmavě zelené na některých místech černé. Kmeny stromy byli mrtvolně šedé. Jiná cesta, ale nevedla. Elbaith jako první vešla do podivného místa. Cesta byla pro něco tak velkého jako je drak příliš malá. Stromy přicházely o tenké větve a hromady listí, když si dračí tělo razilo cestu. v uctivé vzdálenosti šel zbytek skupiny.
Stromy byly brzy tak husté, že nešlo poznat zda je den nebo už noc. Pod větvemi stromů jakoby čas šel jinak, pomaleji. Les se, ale rozestoupil a odhalil mýtinu. Pro elfku to bylo jako okno do elfího snu. Pro Aliu a ostatní tu na mýtině byl jen bílý dům, bohatě zdobený řezbami.
Jeden z trpaslíků bez váhání přešel ke světlým dveřím a zabušil na ně.
Vyšla nějaká elfka. Krásu jí kazila jen jizva, která se táhla přes levé oko.
"Co tu chcete?" vylétlo z jejích rtů nepřátelským tonem.
Adrien se ujala vysvětlení: "Jsme cestovatelé, kteří chtějí pomoct svojí zemi od zla. Kdo jste vy? Nikdy jsem tady takový les neviděla, teď tu najednou stojí a vypadá jako by tu stromy rostl\ už mnoho lidských životů. Nechceme se chovat nepřátelsky, jsme ale na území skřetů a jiných bestií."
Cizí elfka potom pokynula rukou a pustila všechny dovnitř domu, bez představení nebo odpovědi pro Adrien. Celý dům se skládal z jedné velké místnosti u zadní zdi seděl na židli nějaký stařec. Jeho rysy vypovídaly a spřízněnosti s elfy, vypadal staře. Právě něco psal na hrubém dřevěném stolu. Teprve, když skupina vešla dovnitř, se na nově příchozí podíval. Vešli dovnitř všichni, až na Elbaith, která zůstala venku s koněm. Stařec sjel pohledem všechny a dlouze se podíval na Aliu. Pak se představil jako Gorol, jeden z učenců bezejmenného vládce ze severu. Gorol chtěl říct ještě něco, ale jeden z trpaslíků skočil muži do řeči a zeptal se, proč je tedy hned nezabil.
Muž se dvakrát před odpovědí nadechl. "Jsem jen učenec, chci jen znalosti, ne krev a zabité lidi. Já a moje dcera jsme přišli kvůli mým knihám, sedmi knihám bolesti. Vypráví o sedmi světech, které jsme navštívili a viděli utrpení jejich obyvatel. Na stránkách tohoto díla jsou napsaná kouzla, popisy bytostí, které už nežijí a průběhy válek, které vedl bezejmenný. Jsou tam i postupy některých zvláštních zbrojí a zbraní."
Alia při těchto slovech strčila loktem do Adrien. Určitě tam bude i zbroj a meč titánů.
Gorol zvedl pravou ruku a do místnosti vešli dva muži. Na sobě měli stříbrnou zbroj a nasazené přilbice. Připraveni k boji i, když muž mluvil o tom, že nechce krev a mrtvé. Adrien to připadalo zvláštní. Muži přinesli stolek plný jídla.
Teprve, když břímě položily na podlahu dal se stařec opět do řeči. "Slunce brzo zapadne, takže by jste už neměli vycházet. v noci se tu potuluje kdeco. Skřeti jsou to nejmenší. Proč tu ale vůbec jste?"
Trpasličí šaman odpověděl rychleji než ostatní. "Do toho, proč jsme, tady vám nic není. Jste to samé, co skřeti. Jen bestie. Říkáte, že nechcete mrtvé a přitom jste ještě horší. Vy chcete, aby se na války a zabité nezapomínalo, aby si lidé pořád připomínali jak přišli o svou svobodu. Vaší pohostinnost přijmeme, ale víc po nás nechtějte. Je z vás cítit zlá magie a z těch vojáku taky! Gorol neřekl ani slovo. Ten den už nikdo nic neřekl, všichni si polehali na zem a usnuly. První hlídku si vzala Alia, i, když nebyli venku nebyli v prostředí, kterému by mohli věřit.
Upírka zůstala na hlídce celou noc. Stařec usnul na židli a po elfce a vojácích nebylo ani stopy. Kroky upírku vedly ven z domu, všude bylo ticho,, a tak vyšla do noci. Les se nějakým způsobem změnil, byl to snad ten důvod proč Gorol chtěl, aby spali u něj v domě. Kmeny stromů nabrali stříbrnou bravu a všude poletovali podivná modrá světla. Les už nevypadal tak strašidelně, ale o to víc podivněji. Stromy podle starce byli výtvorem černé magie. Tohle se, ale víc hodilo k elfům. Alia nedala na opatrnost a šla dál do lesa. Všude byl slyšet zvuk, který připomínal šepot. Upírka až pozdě poznala, co zvuk působí. Stromy během chvíle rostly. Vypadalo to, jakoby se čas z ničeho nic zrychlil.
Modrých světel přibývalo. Alia se rozběhla zpátky k domu. Rychle rozrazila dveře a běžela k druhým dveřím, tam, kde by měla být elfka a vojáci. Zvláštní trojice tam opravdu byla. Na neznámé ženě, ale nebylo nic krásného. Kůži měla šedou a jizva ještě víc vylezla na povrch. Oči nabrali žlutou barvu a na rukou měla bytost dlouhé drápy. Vojáci neměli přilbice, vypadali podobně jako žena. Všichni tři se rozeběhli směrem k upírce. Les se naplnil šepotem, který už nezpůsobovali jen stromy. Všude byli vidět bytosti z modrého světla. Vypadali jako utopenci. Nahá těla byla jakoby z mlhy. Oči byli moc velké. Ústa zase malá. Bytosti upřeli zrak na upírku a pomalu šli k ní. Vojáci i žena byli u Alii. Ta ale byla na zvláštní trojici moc rychlá. Kopla ženu do břicha a rukama praštila jednoho z mužů do rozkroku. Vyskočila na kraj střech a při výskoku kopla třetího muže do hlavy. Zvuky boje nejspíše vzbudily trpaslíky uvnitř domu, protože i od tamtaď byl slyšet boj…
Adrien otevřela oči. Gorol se právě měnil v něco zvláštního. Bílé vlasy nabíraly nažloutlou barvu, stejně jako oči. Kůže zešedla a celé tělo jakoby rostlo. Elfka neváhala vystřelila směrem k bytosti jako modrý blesk. Gorol vyletěl až ke stropu domu. Adrien nevěděla jestli má bytost křídla, pohyby toho tvora byli moc rychlé. Blesk se rozprskl o stěnu domu a vypálil tam černý kruh o velikosti dospělého muže. Trpaslici se začali probouzet a brát do rukou zbraně. Do oken domu začalo svítit modré světlo. Šaman se rychle podíval a zbledl. Všude kam až dohlédl byl les plný nějakých duchů, přízraků. Adrien mezitím bojovala s Gorolem, ten svou moc zatím neukázal jen se vyhýbal útokům magie. Glamdli vytasil sekeru a čekal na chvíli, kdy bude moct zasáhnout. Zadní dveře domu vyletěli z pantů. Dovnitř vešla Alia a v ruce držela nějaký šedý předmět. Teprve, když s tím zamávala ve vzduchu a křikla na Gorola, bylo vidět, o co jde.
Upírka utrhla hlavu ženě, která měla být dcerou Gorola. Ten z řevem vlétl přímo mezi trpaslíky a tři z nich zabil. Potom vyletěl směrem k upírce. Glamdli i Adrien udeřily. Trpaslík hodil sekeru a elfka sekeru obeztřela kouzlem. Žlutě zářící čepel dopadla Gorolovi přímo doprostřed zad. k upírce doletělo už jen tělo podivného tvora. Alia hodila hlavu ženy na zem a začala dveře domu vracet na místo. Přízraky během boje došli až k domu. Šaman kouzlem zablokoval přední dveře a Alia s Adrien ty zadní. Přízraky obklopily celý dům dál, ale nemohli. z rukou jednoho z přízraků začalo vycházet světlo.
Šaman akorát řekl, že jde o nějaké kouzlo a bytost už magií rozbila jedno z oken. Tři přízraky skočily do místnosti. Adrien okamžitě vystřelila proti neblížimu nepříteli modrý blesk. Ten, ale proletěl skrz přízrak a nezpůsobil žádnou škodu. Další tři přízraky si našli cestu do domu. Jeden z trpaslíků hodil sekerou. Ta, ale neškodně proletěla skrz tvora. Elfka najednou hodila po přízraku jasně zářící koulí energie. Místnosti se rozlehl podivný sykot a přízrak se rozpadl. Další jasný záblesk a další přízrak se rozpadl. Vypadalo to, že elfka našla to správné kouzlo, ale přízraků už bylo v místnosti moc. Trpasličí šaman zadržoval přízraky dál od trpaslíků, ale jeho magie nestačila na to, aby neznámé bytosti ničil, když už to vypadalo, že tady bude konec cesty. Začalo svítat. v podivném lese to nebylo příliš poznat, ale stromy přestávaly růst a podivné bytosti se začaly stahovat z domu ven.
Adrien ještě zničila tři z nich a zbytek se, ale ztratil ve skrytu podivných stromů. Alia okamžitě ohlásila rychlý odchod z tohoto podivného místa. Až, když vyšli ven vzpomněla si upírka na Elbaith, když vycházela venku draka nikde neviděla, ani, když utíkala zpátky do domu. To už k ní, ale přicházel jeden z trpaslíků a nesl knihy o, kterých Goral předtím mluvil. Adrien i Alia i sedli ke zdi domu a spolu se šamanem začali prohlížet jednotlivé knihy. První z nich vyprávěla o titánech a vzniku temného města na severu. Kniha druhá vyprávěla o zničení prvního svobodného království a o ustupující moci císaře. v knihách byli i popisy monster, které stvořil bezejmenný vládce. Nikde v knize nebylo jeho jméno. Vypadalo to, že se Goral bál zapsat jméno nejvyššího vládce do knihy. Třetí kniha se týkala opět titánů a jejich zbraní. Adrien našla to, co hledali. Přesný popis zbroje a meče titánů. Upírka, ale odvedla pozornost elfky jinam. Musíme jít hledat Elbaith. Ztratila se hned večer. Adrian se začala strachovat o draka,, a tak vyrazily na sever. Dál do lesa. Trpasličí šaman sice řekl něco o postradatelnosti draka, ale nikdo ho neposlechl. Les opravdu přes noc rostl a to ne jen okolo domu. Vypadalo to jakoby tu stromy rostly stovky let. Mech na kmenech vypadal staře. Opět se dostavila ztráta smyslu pro čas. Nikdo nevěděl jako dlouho jdou nebo jestli je den nebo noc. Po drakovy nebylo ani stopy. Cesta vedla pořád rovně, na půdě by byla vidět každá stopa. Po nekonečném pochodu se ukázal kraj lesa. v dálce byla konečně vidět Elbaith. Drak ležel na louce a nehýbal se. Adrien se rozběhla k Elbaith ta, ale byla mrtvá. Všude po těle byly čerstvé jizvy. Na zádech byli stopy drápu nějakého velkého zvířete. Glamdli ukázal do dálky, ne nějakou vesnici. Adrien, ale nemohla od draka odejít. Pořád se musela dívat na mrtvé tělo. Elfka byla nucena nějakou neviditelnou silou, aby hleděla na mrtvé tělo gigantického stvoření. Něco tu nehrálo. Drak byl nachlup stejný jako Elbaith, ale Andrien věděla, že to její drak není. Svůj pocit řekla upírce, bála se výsměchu, ten se, ale nedostavil. Alia jako první vyrazila směrem k vesnici. Kolik draků může žít v Aganty? Kolik identických draků může žít? Otázky se honily hlavou upírky a odpovědi nepřicházely. Vesnice nebyla zasáhnuta zlem v okolí. Lidé se tu dále zabývaly svými starostmi. Příchozím nevěnovaly moc pozornosti, ale upírka a elfka vedle sebe, je něco, co zdejší obyvatelé nevidí každý den.
Všichni vešly do malého hostince, který byl na začátku vesnice. Alia přešla k hostinskému, aby zařídila zásoby, když se, ale vracela k elfce upoutal její pozornost jeden muž. Sama nevěděla, co jí vlastně na muži zaujalo. Za překrásného se považovat nedal. Alia přešla ke stolu a přisedla si. Muž se představil jako Darf, chovatel psů. Nedaleko mněl dům, kde choval svá zvířata. Hovor pokračoval až do doby než se stočil k rodině. Alia si s bolestí připomněla, že nikoho nemá. Její pohled padl na stěnu hostince. Moucha na zdi sice nebyla příliš zajímavý objekt. chvíli chaoticky poletovala vzduchem, až nakonec dosedla na značně rozpraskaný úchyt pochodně. Párkrát se otočila kolem dokola, zahrabala nožkami a po tomto kratinkém odpočinku se vydala dál, vstříc hledání potravy.




7. Trpasličí zarputilost

18. února 2018 v 10:48 | Václav Hess |  Alia - Nový život
A najednou les skončil a před námi se rozprostírala měsíčním svitem zalitá louka. Podívala jsem se na obzor a spatřila jsem město. Les, který byl mrtvý a Hory, které se nad tím vším vypínaly., ale, co bylo nejlepší, Alia spatřila na louce potůček. Přešly jsme k němu a i s Elbait a Bleskem jsme se napily. a omyly jsme si obličeje.
Bylo to nadmíru osvěžující.
Pak nás, ale přemohla únava a my padly jak dlouhé, tak široké do trávy a usnuly.
Probudilo nás až sluneční světlo, které nás šimralo na tvářích. Vstaly jsme a vydaly se do města. Stanuly jsme u bran. Byla tam cedule: "VÍTEJTE v NEBI."
Vešly jsme a vydaly se do hostince.
Zasedly jsme ke stolu a objednaly si jídlo. v hostinci jsme strávily prakticky celý den. Poslouchaly jsme historky, novinky, a vůbec všechno. Jeden rozhovor byl velice zajímavý. Bavili se nějací dva kupci z východu, že zaslechli zvěsti o místě v Mrtvém lese, kam se nikdo neodváží, protože je prý prokleté, že se tam jednou jeden vydal a už se nevrátil.
"To by mohlo být naše místo," řekla mi Alia.
"Souhlasím," odpověděla jsem, "ráno se tam vydáme. Už je pozdě a měly bychom jít spát, nebo zítra nepůjdeme nikam.... " Vstaly jsme tedy od stolu, zaplatily všechno jídlo a vydaly se do pokoje, který jsme si zamluvily už, když jsme do hostince přišly.
Následujícího dne jsem se probudila již za svítání. Vstala jsem a probudila Aliu.
"Je čas vydat se na cestu," řekla jsem.
"Už?" podivila se Alia.
"A cos myslela?" zeptala jsem se jí, "že budeš vyspávat až do poledne?"
"Ne, dobře, jdeme," vstala Alia z postele.
Sešly jsme dolů a zaplatily za pokoj. Pak jsme zašly do stáje a vyzvedly Bleska.
"Co teď?" zeptala se Alia.
"Teď jdeme pro Elbait a pak do lesa," odpověděla jsem.
"No jasně... Po ránu jsem trochu zapomnětlivá," řekla Alia. "Po ránu mi musíš všechno připomínat. "
"Jasně.... " houkla jsem a vyrazila jsem na okraj lesa, kde se usadila Elbait. Radši jsme ji totiž schovaly, abychom nevyděsily obyvatele Heavenu. Vyzvedly jsme ji a vydaly se uzoučkou pěšinkou do lesa. Doufaly jsme, že nebude moc problémů a, že tam nebudou démoni, jako v tom prvním lese.

Glamdli, jeden ze strážců ohnivé pevnosti, se díval do krajiny a přemýšlel o poslední bitvě, kterou vybojovali. Skřeti a jiná stvoření útočila víc a víc. Obři se stávali pořád zuřivějšími a skřeti měli čím dál tím lepší zbraně.
Krajina okolo pevnosti byla podivně klidná. Listí stromů tiše šelestilo a všude byl klid. Klid ale náhle protrhlo hlasité zařvání. Glamdli neváhal a odepnul si od opasku roh. Zatroubil na další stráže. Mohutné zařvání patřilo drakovy, který se soukal lesem. Potrhaná křídla mu
nedovolovala vzlétnou.
"Nejspíš o křídla přišel při boji s jiným drakem," pomyslel si Glamdli a vzal do ruky sekeru. Dva tisíce trpaslíků vyběhlo na hrazení a další vycházeli z různých koutů pevnosti. Drak svými drápy dorážel na hrazení.
Glamdli ucítil pach skřetů a upozornil na to ostatní trpaslíky. Drak najednou přestal dorážet na mohutnou hradbu a soukal se k bráně. Skřeti se také objevili. Začali vycházet ze skrytu stromů a čekali až jim drak otevře cestu do trpasličí říše. Drak stál před bránou. Postavil se na zadní a vychrlil mohutný proud plamenů.
Brána se v nesmírném žáru změnila na žhavou louži pod hradbou. Roztavené, železo teklo po zemi jako voda a zeď okolo zbytku hradby popraskala žárem. Drak mohutným skokem přeskočil žhavou louži a začal řádit mezi trpaslíky. Mávl ocasem a zabil tři trpaslíky, kteří nestihli uhnout. Pak mávl hlavou a rozdrtil jednoho trpaslíka o zeď.
Glamdli seběhl z hradeb a začal nastavovat katapulty, draka porazí hned, ale skřeti za ním jsou nebezpečí, které je horší než nějaký ještěr. Skřeti venku čekali daleko od hradeb. Drak stačil už zabít dvacet trpaslíků, ale zaplatil za to řeznými a bodnými ranami po celém těle. Postavil se na zadní a vychrlil další proud plamenů. Oheň zasáhl několik domů. Požár začal ničit trpasličí říší. Okamžitě jak vyšlehli plameny, začali skřeti svůj boj. s rykem vběhli do rozbořené brány. Přeskákali přes roztavené zbytky a začali pobíjet trpaslíky. Obři kteří byli za nimi rozbíjeli hradby a kameny házeli na trapsličí domy. Drak vběhl do města a začal ho pustošit. ženy a děti začali utíkat.
Glamdli utekl od katapultů a běžel přímo do boje. Jeho sekera zabíjela skřety i obry, ale proud nepřátel nebral konce. Náhle přeletěl přes jižní brány nějaký hořící předmět, byla to střela z katapultů. Dopadla přímo na královský palác. Věže se začali bortit. Další střely dopadaly přímo na na palác.
Glamdli věděl, co se stalo. Temná říše se spojila s cizími skřety a obě armády teď dokázaly to, co se ještě nikomu nepovedlo - dobít říši trpaslíků.
Trpaslíci se museli evakuovat a nechat svojí říši na pospas bestiím. Tři sta trpaslíků, z toho dvě stě žen a dětí, seběhlo do sklepení pod městem a utíkalo daleko od útočících skřetů. Ti je nechali běžet a už se o utíkající z pevnosti nezajímali.
Trpaslíci doběhli k bráně, která vedla do lidské říše. Unavení vylezli, přímo uprostřed lesa. Glamdli se otočil a řekl náčelníku trpaslíků: "Jdu dál, ta armáda přišla z temného království, když budeme jen sedět a čekat tak z tohohle světa navždy zmizíme." Otočil se a šel.
Putoval dva dny bez ustání, přešel přes zbytky trpasličích hor a vyšel z východního výběžku lesa, kterému lidé říkali Mrtvý les. Glamdli se tomu jen pousmál. Lidé dávali už i tak strašidelným místům hrůzná jména, jako kdyby chtěli sobě nahnat ještě větší strach.
Před ním byla vesnice. Místo ukazatele se jménem vesnice viděl trpaslík jen ceduli: "VÍTEJTE v NEBI". Vesnice nebyla žádné nebe, vypadala jako každá jiná vesnice. Mizerná kamenická práce, jak se zdálo očím trpaslíka a všude špína.
V jedné ulici uviděl Glamdli hospodu. Šel dovnitř. Uvnitř sedělo pár opilých lidí. Trpaslík požádal o pokoj a jednoho člověka, kterém si myslel, že by mu tady mohlo patřit. Zaplatil raději předem a šel po rozvrzaných schodech. Pokoj byl stejný jako celá vesnice, hrozný. Glamdli si rychle lehnul do postele, která jediná vypadala alespoň trochu čistě a nově. Přečkaná noc v hostinci rychle utekla a trpaslík opět vyrazil na cestu.

Les, který se prostíral za vesnicí vypadal dobře. Glamdli by ale radši viděl hory a ne stromy. Každý úplně stejný. Jeho pozornost, ale rychle odvrátilo do stromů něco velkého. Mezi stromy se pohyboval drak. Šel pěšky a Glamdli z něj viděl jen hřbet a kus hlavy.
Rychle se přeběhl schovat za keř a pod skrytem větví sledoval dračí stopy. Nechápal proč drak neletí. Najednou Glamdli uslyšel hlasy. Přímo od draka přicházela řeč dvou dívek. Jedna měla zvučný a na poslech krásný hlas. Druhý hlas řezal jak sklo a trpaslíkovi z něj naskakovala husí kůže.
Pomalu se plížil k ženám a k drakovi. Okolí ani nevnímal. Po nějaké době plné plížení a sledování hlasů konečně trojici nalezl. Šlo o dvě dívky. Jedna byla podobná elfce a druhá byla upírka. Drak šel klidně za oběma ženami. Jedna z žen vedla koně se zavazadly.
Trpaslík vyběhl a křikl: "Kdo jste?"
Jedna z žen se otočila a chvíli mě upřeně pozorovala.
"Já jsem Alia. Nechápu, v které zemi se toleruje takové chování. Tvoje jméno zní jak?!"
"Já jsem Glamdli, trpaslík z bývalé severní říše. "
Druhá dívka zpozorněla.
"Já se jmenuji Adrien. Můžeš mi vysvětlit, proč mluvíš o severní říší jako o bývalé?"
Glamdli zaváhal, jestli má tohle oběma ženám říkat, ale nakonec se rozhodl, že ano. "Přepadli nás skřeti, velké množství, byl s nimi i drak. Zničily celé město útočili ze dvou stran. , protože jim pomáhali skřeti s téhle země. Společně město obklíčili a zničily. "
Oběma dívkám se v obličeji objevil výraz zděšení.
"Kolik skřetů prošlo přes vaší říši?" zeptala se Alia.
"Tisíce," zněla trpaslíkova stručná odpověď.
"Proč jsi ale ty jediný tady? Myslela jsem, že se trpaslíci drží svého národa, když je jejich říše zničená," rýpla si Alia.
"Já jsem odešel od zbytku trpaslíků, abych něco udělal proti temné moci. z bývalé západní říše trpaslíků se stalo hnízdo upírů a vlkodlaků. Lidský král Aganty má sice vojsko, ale to už přestává odolávat temným vojskům, proto jsem odešel od trpaslíků a hledám někoho, kdo by zlo ukončil. "
"Přidej se tedy k nám," nabídla Adrien. "My jedeme najít meč Titánů a s jeho pomocí zničíme krále Temné říše. "
"No, tak to se k vám rád přidám. Meč titánů totiž znám, u nás v trpasličím archívu jsme měli knihu, kde se o tom meči psalo. "
Adrien se podivila: "O tom meči existuje vůbec nějaká kniha?"
"Existuje, " potvrdil trpaslík. "Horší je, že archív byl v naší říši, v té, kterou teď obléhají skřeti. "
"Tak to je kniha už dávno zničená, " poznamenala Alia.
"Není!" odporoval Glamdli. "Kniha byla v královském archivu a ten je chráněný kouzlem našeho boha. Jde se do něj dostat jen s heslem. Zdi ani bránu archivu nic nezničí. Bůh kovářů a trpaslíků jí dal svou moc. Musíme, ale nejdřív ke králi Aganty, aby nám dal vojsko, jinak se do té říše nedostaneme."
"Vojsko můžu obstarat já," řekla Alia, "můžu vytvořit tolik upírů, že se skřeti leknou a utečou. "
Adrien se zamračila. "Upíry ale budeš vytvářet jen z lidí, kteří svůj život dali zlu," upozornila ji.
Alia jen zamručela.
"Tak jdeme. Po cestě na západ a pak zatočíme na sever. Přímo k Temné říši. "
"Ne k Temné říši, řekl trpaslík, ale k trpasličí říši. Dokud trpaslíci nezmizí bude to pořád naše říše."
Alia nic neřekla a cesta začala.
Adrien si po prvním dni cesty všimla zamračeného obličeje upírky. "Stalo se něco?" vyzvídala.
Alia se podívala a začal vyprávět o zničených vesnicích, které zničila se svým "průvodem smrti", o tom, jak se chtěla pomstít svému snoubenci a o tom jak se chtěla pomstít králi Aganty.
Adrien jí litovala. i když to byla upírka, nebyla tou upírkou, která vraždí už od narození.
Zlo jí zkazilo život, řekla si Adrien v duchu a cesta pokračovala. Cesta, po, které šli, byla jen malá silnice, která vedla přes velké pláně. Všude jen tráva. Žádný les, žádná vesnice a to ještě bůhví kolik mil. Trpaslík za celou dobu neřekl ani slovo. Jen se mračil a ohlížel se na Elbait. Dračice z toho začínala být už protivná. Velké pláně po několika dnech cesty končily a před zvláštní skupinou se rýsoval kostel, ve kterém se setkala Adrien s Aliou. Vesnice se ale změnila. Kdysi vesnice stejná jako každá jiná, se teď změnila na pevnost. Okolo vesnice byly palisády a to, co bylo vidět z vesnice taky nebylo zrovna příjemné. Přes palisády byl vidět jen kostel.
Na věži kostela se houpala kostra, podle pohledu lidská. Trpaslík upozornil na temné mraky, kterých si dívky ani drak nevšimli. Bylo sotva poledne, ale nad vesnicemi na západě bylo temné mračno.
"Vím, co to znamená," řekla Alia. "Ty mraky jsou výtvorem temné magie upírů. Vesnici a možná i vesnice okolo dobyli upíři. Nejspíš ti moji."
"No, to jsme teda někam vešli," poznamenal Glamdli. "Kolik upírů si vytvořila?"
"Stovky, ale pokud upíři napadají lidské vesnice bude jich ještě víc. Upíři, co jsem vytvořila z trpaslíků, byli upíři stejní jako ti z lidí. Umí svým kousnutím proměnit hodně druhů tvorů také v upíry. "
"Ty jsi teda ta bestie, co zničila Temnou říší, a já si do teď myslel, že jsi její oběť," zvolal trpaslík.
"Nejsem žádná bestie," ohradila se Alia.
"Jdeme dovnitř," zavrčela Adrien. "Tahle cesta bude těžká. Co má člověk dělat, aby se ti dva nepozabíjeli navzájem?"

Podivná vesnice otevřela své brány a Alia, Adrien, Glamdli a Elbaith vkročili dovnitř. Elbaith se jen tak prosoukala bránou. Vesnici se od návštěvy Alii rozrostla o nové domy, vytvořené z černého kamene. Bytost, která jim bránu otevřela, rozhodně nebyla upír. Bledost její kůže nebyla stejná jako u upírů, tohle stvoření bylo úplně bíle a na zádech se vyjímali velká hnědá křídla. Stvoření se uklonilo a představilo se jako Amsha, vyslankyně temného krále ze severu.
"Otevřela jsem vám brány této vesnice, protože z vaší skupiny cítím zlo," dodala po chvíli ticha.
Alia se zašklebila na Adrien a tiše zašeptala: :Vidíš, kdybych tady nebyla já, už byste byli všichni mrtví."
Amsha se podivně ušklíbla a řekla: "Pojďte za mnou, starosta vesnice by vás chtěl vidět."
Elbaith zůstala u brány a pohodlně se rozvalila na zemi. Zbytek skupiny pokračoval v cestě. Amsha měla lehký krok, ale bylo vidět, že raději létá než chodí. Celou cestu podivně hýbala křídly. Cesta vesnicí ukázala dvěma ženám a trpaslíkovi, že se časy změnily. z oken domů na ně hleděli upíři, vlkodlaci i skřeti. Společně vyšli na náměstí a překvapení pokračovala.
Náměstí bylo obestavěno stánky s nejrůznějším zbožím. Tři goblini prodávali v jednom stánku kosti nějakých velkých tvorů. Opodál prodával jeden skřet lebky, tvarem podobných lebkám lidským. Na každé lebce byla přilepena svíčka, z černého vosku. Glamdli se celou cestu nervózně chvěl, ale jinak se skupina ve městě neprojevovala. Cesta náměstím skončila a Amsha je dovedla k bývalému kostelu. Adrien si teď mohla prohlédnout mrtvého člověka na věži. Mrtvola byla na věži přibytá v podivné pozici, která nevěstila nic dobrého. Člověk musel být na věž přibytý za živa.
Amsha pohlédla na Adrien a řekla: "Dobře vidíš, ten člověk je jeden z hrdinů, kteří sem chodí a snaží se zabít starostu. Měl ale smůlu. Je tady jako varování pro všechny podobné blázny."
Brány kostela se otevřely a celá skupina vešla dovnitř. Po podlaze kostela se táhla mozaika vytvořená z černých a červených kamenů. Adrien sledovala, co kameny vytvářejí. Kameny vytvářeli obrovský pentagram. Adrien napadlo, že tento symbol tady určitě nebyl v dobách kdy ve vesnici vládlo dobro. Vojsko zla ho tady muselo vytvořit jako znamení triumfu nad lidmi. Amsha vedla celou skupiny přes pentagram, kde se na druhé straně něco skrývalo ve stínech. Amsha se ale zastavila uprostřed kruhu a pronesla, přivádím hosty kteří přišli dobrovolně a skrývají v sobě zlo. Ze stínu vyšlo zvláštní stvoření. Nejvíc připomínalo Amshu, ale bylo větší a svalnatější. Na holé lebce měla bytost rohy hnědé barvy, zatočené stejně jako rohy berana. Stvoření mělo i křídla, ale tmavě rudá. Bytost přešla k celé skupině a zasyčela na Amshu. Amsha začal mluvit nějakou zvláštní řečí, jejich rozhovor trval dlouho, ale nakonec se otočila a odešla.
Tajemný tvor promluvil na Glamdliho, Aliu a Adrien: "Jsem starosta této vesnice. Proč jste jsem přišli?"
Adrien a Alia se na sebe podívaly. Proč sem vůbec přišli?
Glamdli se, ale ujal role mluvčího a řek bytosti. Slyšeli jsme o zdejších cenách zboží jsme obchodníci. Putujeme na sever do hlavního města temné říše a náhodou jsme se dozvěděli o této vesnici. Náhodou, odpovědělo stvoření. Pak mírně natočilo hlavu a vydala příšerný skřek.


1. kapitola - Rodinné pouto

17. února 2018 v 11:17 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Nicole pomalu otevřela oči a rozhlédla se po svém pokoji. Z polospánku ji vytrhl až čas, který rozhodně neuvítala s nadšením. Opravdu neměla v úmyslu vstávat v 7:30, vždyť už měla být v té chvíli dávno ve škole! Rychle prolétla místností, která vypadala jako něco mezi prodejnou plyšáků a skleníkem, a snažila se najít jakékoliv oblečení. Prošla kolem regálů s kaktusy přímo k bílé skříni a našla, co hledala. Rychle nahlédla do zrcadla. No hrůza, ale teď to lepší už rozhodně nebude.
S touto myšlenkou vyšla ze dveří pokoje, přímo na chodbu. Ta ji dovedla až ke vchodovým dveřím. Ještě vrhla letmý pohled do kuchyně, kde její matka zjevně vedla nějaký pekelně důležitý telefonní hovor. Jen na ni mávla, aby oznámila odchod z domu. Rozběhla se po pečlivě udržovaném chodníku co jí dech stačil. Po pár metrech však prudce zastavila. Přímo před ní byl park, který by jí notně zkrátil cestu. Jenže už ani zoufale znudění důchodci nevkročili na tohle místo... Důkazem tomu byly rozmlácené lavičky a zdivočelé záhony, které spíše připomínaly amazonskou džungli. Nicole pokrčila rameny a vydala se po již dlouho neudržované cestičce. Doběhla až k něčemu, co by tu být rozhodně nemělo. Před jejíma očima se zrcadlila hladina rozlehlého jezera. Jenže v parku nikdy nebylo ani malinké jezírko, natož něco takového. Potom její pozornost upoutalo něčeho ještě podivnějšího. Na druhém konci vodní plochy se stavělo. Obrovské jeřáby elegantně manipulovaly s kamennými bloky. Nikdo tady ale nestavěl nové mrakodrapy. Spíše to celé připomínalo podivný středověký hrad. Mezi tím vším se pohybovaly postavy, které jakoby vypadly z nějakého hororu. Tvorové se nejvíce nejvíce podobali vlků, ale zároveň připomínali i lidi. Kráčeli po zadních a místo předních tlap měli neobyčejně svalnaté ruce pokryté hustými chlupy. Několik z nich drželo i různé nástroje. Nicole si vzpomněla na všechny strašidelné historky, které se po městě vyprávěly. Celé Německo se tomuhle zatracenému místo vyhýbalo, ale ona sem zkrátka musela ve spěchu a bezhlavě vběhnout. Otočila se, aby se rozběhla zpátky k silnici, jenže i za jejími zády již nebylo vše jako dřív. Vysoké stromy neukrývaly cestu, jen vyšlapanou stezku. Dívka udělala jen několik kroků, když se za ní ozvalo: "Ztratila jsi se?" Nicole sebou prudce trhla a okamžitě za ní zazněl smích. Otočila se a uviděla vysokou ženu s modrými vlasy v černých kožených šatech. Nicole se rychle uklidnila. Žena sice měla nepřirozeně tmavé oči, ale ničím nepřipomínala netvory z druhé strany jezera.
"Procházela jsem parkem a nějak dobloudila až sem." Pokrčila omluvně rameny a pokusila se o nevinný výraz. Tahle žena by jí určitě mohla pomoci ven. Možná se taky ztratila. Společně by mohly najít cestu. Neznámá roztáhla ústa v úsměvu, který odhalil něco, z čeho se Nicole udělalo špatně. Měla dlouhé a nebezpečně špičaté zuby. Místo zavrčení ale promluvila: "Já se jmenuji Luciana. A blízko tohoto místa není žádný park. Mohla bys začít mluvit pravdu a pomůžu ti ven, ale klidně si dál lži a já zavolám stráže. Opravdu nemám čas a ani chuť na nějaké dlouhé přesvědčování." Nicole bojovala s vlastním strachem. Nakonec se ale rozhodla ignorovat vzhled ženy a začala mluvit:
"Možná jsem zabloudila, jenže já opravdu šla parkem. Nechtěla jsem se dostat na tohle místo. Běžela jsem do školy a skončila tady."
Luciana v té chvíli vypadala ještě nebezpečněji.
"Není tady žádný park, ani škola. Vidím ale, že umíráš strachy. Drž se hned za mnou a nemluv." S tím prudce vyrazila mezi stromy a Nicole rychle klusala za ní. Ani jedna z nich si nevšimla bílé sovy, která celou rozmluvu pozorovala.
**
"Co se v tom městě stalo? Co tam bylo za tvory?" zeptala se rychle Nicole a dál klusala za svou průvodkyní. Luciana několik vteřin neřekla ani slovo, až si dívka myslela, že ani neodpoví. Nakonec ale vydechla a smířila se s nevyhnutelným, se zvědavostí mladší dívky. "To město se jmenuje Lycanopolis a patří vlkodlakům. Žily tam i jiné bytosti, ale rozutekli se, když jsme zabili jejich vůdce."
"To si děláte srandu? Nic jako vlkodlaci neexistuje." Luciana se prudce zastavila a otočila se k ní čelem. Nicole ze vzdálenosti několika centimetrů videla žluté oči a spoustu špičatých zubů, které by v lidských ústech neměly být. Ženina tvář se i podivně protáhla a oloupila ji tak o část krásy. Nicole udělala dva kroky dozadu, aby byla dál od toho zjevení. To už se však Lucianin obličej vracel ke své dřívějíší podobě. Potom se vydaly znovu na cestu, tentokrát už bez zbytečných otázek.
**
Cesta už trvala bezmála hodinu, když se náhle Luciana zastavila a Nicole do ní s klením narazila. "Někdo tady je?" Zeptala se okamžitě. Luciana přikývla a ukázala dopředu. Za pár vteřin už obě jasně slyšely, jak si něco razí cestu křovinami a blíží se přímo k nim. Jednalo se buď o něco hodně velkého, nebo toho bylo víc. Zanedlouho slyšely i chroptění. Rozhodně se nejednalo o jednoho tvora a také to určitě nebyl člověk. Luciana popadla Nicole za ruku a táhla ji co nejdál od jejich pronásledovatelů. Ti náhle zrychlili a zlověstné zvuky se blížily za jejich záda. Brzy za sebou viděly smečku tvorů připomínající lidi, až na hnědou kůži a s rukama vyzírající spíše jako kmeny stromů.
"Co je tohle za příšery?" Vykřikla Nicole.
"Kullové." Zazněla stručná odpověď.
"To jste mi toho teda řekla."
Luciana si odfrkla. "Jde o křížence trollů a lidí. Stačí ti tohle vysvětlení?"
Nicole se ale své studnice informací nevzdala tak snadno. "Trollů? Těch co v pohádkách žijí pod mostem a požírají děti?"
Luciana se zasmála. "Připadá ti snad, že jsme v pohádce?"
"To je nemůžeš nějak zabít?"
Luciana místo odpovědi vytáhla ze záhybu šatů pistoli a vystřelila proti jejich nepřátelům. Zasáhla jednoho kulla přímo doprostřed čela, ale tvor nedal nijak najevo, že by mu takový detail vadil. "Aha..." Vyhrkla vyděšeně Nicole a potom se už obě rozběhly co nejdál od podivných netvorů. Klusem se prodíraly lesem a zakopávaly o větvě. Kullové si mohutnými těly razili cestu a zanechávali za sebou pás, který spíše připomínal stopu po buldozeru. Obě dívky už pomalu ztrácely síly, když se dostaly až k okraji nějaké vesnice. Ani jedna sice netušila, kde vlastně jsou, jenže řešit něco tak malicherného nepřipadalo v té chvíli v úvahu. Přímo před nimi stál kostel a vítal je s otevřeným vchodem. Luciana rychle skočila dovnitř a vtáhla s sebou i Nicole. Potom rychle přibouchla vrata a sedla si na podlahu.
Za několik minut zazněl křik lidí i vzteklý řev kullů. "Musíme jim pomoct!" Vyštěkla Nicole. Hlas se jí třásl, stejně jako ruce. Její společnice ničím nedala najevo, že by hodlala útočiště opustit. Dokonce se ani nenamáhala nějak na slova mladší dívky reagovat. Ožila až ve chvíli, kdy do vrat někdo zabušil. Luciana si nejdříve připravila pistoli, potom ji ale opět skryla a pozvedla pravou ruku. Dlaň jí ozářila ohnivá koule.
"Co si myslíte, že tady děláte?" ozvalo se za nimi. Obě se otočily a spatřili staršího muže v černém oděvu, který nepochybně patřil ke správcům kostela. Luciana ho ignorovala a dál se připravoval na boj. Vrata se dala do pohybu a za nimi je čekalo velké překvapení.
**
Matt stál ve vchodu do kostela a s pobaveným úsměvem si prohlížel obě ženy. Potom mávl rukou na pozdrav a vešel. Za ním se do sálu vřítila i Anna. Oba na sobě měli černé oděvy, které spíše připomínaly vojenskou výstroj. Mattovy černé, krátké vlasy, se k tomu hodily. Rozhodně více než růžová hříva, kterou se pyšnila Anna.
"Máš novou kamarádku?" Zeptal se Matt Luciany a kývl směrem k Nicole. Čarodějka mu v několika větách vysvětlila, co se stalo a jak utekly před tlupou kullů. Lovec jen kýval a čekal až domluví. "Utekli jsme z Lycanopolis abychom dál bojovaly, ne se ukrývali." Vysvětlil.
Luciana se zamračila "Kullové se nedají tak lehce zabít."
"Co je zkusit zničit kouzly, místo toho, abys nechala vyvraždit celou vesnici?" Zeptala se kousavě Anna. Luciana se ale jejím tónem nenechala rozhodit: "Pořád je pro mě důležitější můj život než pár stovek vesničanů. Lidé si aspoň všimli, že se něco děje."
Matt se nadechl, aby jí odpověděl, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho vstal a zavelel k odchodu. Nicole stále nechápala, co se děje, takže jen vyšla za nimi.
"Co jste dělali v mém kostele?!" Ozvalo se naštvaně za nimi. Ven vyběhl i neznámý muž.
"Modlili se za světový mír!" Vyštěkla rychle Luciana.
"Jak jsi se vlastně dostala k té dívce?" Zeptal se rychle Matt a stoupl si před muže, aby jej Luciana nemohla zabít.
"Nějakou nehodou se dostala těsně před Lycanopolis, buď jí někdo přenesl, nebo to zvládla sama. Jenže ona o ničem neví." Zavrčela Luciana.
"V té dívce je ďábel!" Zavřeštěl kazatel a začal před sebou mávat křížem.
Luciana obešla Matta a křikla: "Schovej ten kříž, nebo ti poradím, kam si ho můžeš strčit a do kapsy to nebude!"
Kazatel ztichl a zmizel v menších dveřích, kterých si do teď nikdo ze zúčastněných ani nevšiml. Luciana kývla na znamení triumfu a otočila se zpět ke svým společníkům "Co tedy uděláme s těmi venku?"
Matt došel ke dveřím a opatrně vyhlédl ven. "Myslím, že už utekli. Museli být zmatení, když viděli to všechno kolem."
"Odkud je vlastně Fenris přivlekl?" Zeptala se Anna.
"Myslím, že otevřel více míst." Vysvětlila Luciana a jako první vyšla ven.
"K něčemu to ale bylo dobré? Lidé se dozvěděli, že se něco děje." Dodal Matt a vydal se zpět k lesu.
"Co bude se mnou?" Zeptala se po dlouhém váhání Nicole a poprvé v jejím hlase zazněl podtón zoufalství. Matt se usmál: "Snad si nemyslíš, že tě tady necháme?"
"No, vůbec se neznáme," podotkla Nicole opatrně. Matt se jí sice líbil, ale cítila z něj i něco nebezpečného.
"Dostaneme tě zpět domů," řekla Luciana
Matt chtěl říct ještě něco, když se za nimi ozvalo zavrčení. Všichni se otočili a pohlédli na tvora, připomínajícího psa, ale opravdu jen vzdáleně. Zvíře kráčelo po čtyřech nohách, ale nemělo na těle ani chloupek, spíše vypadalo jako by jej někdo stáhl z kůže.
"Kde se to tady sakra vzalo?" zašeptala Nicole
Tvor otevřel mohutnou tlamu a ukázal řadu nebezpečných zubů. Náhle něco zasvištělo vzduchem a netvor padl na zem, s krkem probodnutým oštěpem.
Ze skrytu stromů vystoupila vysoká žena, bledá kůže byla pokrytá tetováními a zelenými listy. Neznámá se po nich podívala očima, které připomínaly vlka.
"Nicole si odvedu s sebou," řekla jemným hlasem.
"No prr, zpomal princezno," řekl Matt a postavil se před dívku.
"Jsem její babička," prohlásila bojovnice, které vypadala maximálně na dvacet pět let.
"To by mohl říct každý," odpověděla okamžitě Anna.
Náhle ale všechny zaskočila Luciana: "Je to dryáda a určitě mluví pravdu."
"To ti řekl kdo?" zeptal se Matt
Luciana se usmála: "Ta holka se sem dostala portálem mezi stromy. Dryáda je stvořením lesa a od toho se odvíjejí i její schopnosti."
Matt tedy přikývl.
"Raději bych šla s vámi" zašeptala Nicole.
"Nevidíme se naposledy" řekl jí Matt.
Nicole přistoupila k bojovnici, i když slovům lovce nevěřila, určitě na ni zapomene. Vyšla s ní mezi stromy. Náhle je ale ještě dohnal Matt a dal jí do ruky vizitku. Dívka na ni radostně pohlédla, bylo na ní telefonní číslo a pár slov:"Uvidíme se brzy".


8. kapitola - Začátek konce

17. února 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Zřízenec stál před mrazáky a luštil štítky, které na nich byly napsané. Noční služba v márnici opravdu nebyla jeho vysněnou prací, ale nemohl sehnat jiné místo. Náhle ticho v místnosti přerušil tichý smích. Muži okamžitě naskočila husí kůže. Zvuk vycházel z jednoho mrazáku. Popadl do rukou koště a šel pomalu ke dveřím. Náhle se mrazák otevřel a do místnosti vešla nějaká dívka. Smála se a v rukou držela nějakou krabičku. Muž si oddechl a sedl si na židli. Nohy se mu pořád ještě klepali.
"Co tu chceš a jak si se sem dostala? Už jsem myslel, že si nějaká mrtvola" Dívka se znovu začal smát.
"Jmenuji se Anna a přišla jsem tě varovat. Mrtvá rozhodně nejsem, to bych byla pěkně vysmátá mrtvola, ale brzy tví svěřenci nebudou jen ležet a čekat."
Tentokrát se začal smát muž. "To by museli vstát z mrtvých."
Anna pokrčila rameny. "Nečetl si noviny? Pokud se můžou po nebi prohánět draci a v lesích běhat vlkodlaci. Proč by mrtvoly nemohli vstát z hrobů?"
Muž jen přikývl a zbledl. Rychle popadl bundu a společně vyšli ven. Zřízenec se rychle rozloučil a rozběhl se ulicí. Anna jen zakroutila hlavou. Ani se jí nezeptal na to, proč by jí měl věřit. V této době ale lidé byli zmatení. Najednou se pohádky stávali realitou. Před několika dny se dostala z města vlkodlaků a už musela hledat další nebezpečí. Snažila se zachránit co nejvíce lidí. Okolo ní proběhli Matt a Luciana. Každý měl svou práci, kterou musel rychle splnit. Anna se rozběhla, když jí do zad něco udeřilo. Spadla na zem a s ní i krabička z popelem Fenrise.
"Kam běžíš, princezno?" Dívka ucítila pach upíra, to jí ještě scházelo. Co tady vlastně dělal upír? Rychle vyslovila kouzlo. Vše kolem ní se topilo ve světle. Upír zakřičel a utekl. Dívka se rozhlédla kolem sebe. Její magie byla silnější, než chtěla. Znamenalo to jen jediné. Opatrně si sáhla na břicho. Brzy porodí Samaelova syna.

7. kapitola - Boj

17. února 2018 v 11:12 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Obě čarodějky i Matt vyšli do tábora skrytého v mlze. Tara stála okamžitě před nimi. "Proč jste před tím tak rychle odešli?"
Lucianě v tu chvíli všechno došlo. Opět se nechali moc unést a nevěřili vlastnímu umění. Ty bestie v mlze před tím, byli ve skutečnosti lvi. Přenesli se na správné místo. Anna bojovníkům vše vysvětlila a vyrazili. Lvi se dostali až k hradbám města, ale tam se jejich útok zasekl. Vlkodlaci neměli žádnou čarodějku, ale přidávají se k nim démoni a jim podobná stvoření. Všichni čtyři se brzy dostali na dohled boje. Pískově zbarvené hradby byli plné černých postav. Okolo toho všechno se pohybovali lvi a zabíjeli každou ranou jednoho vlkodlaka. Nepřátel, ale bylo příliš mnoho. Město vyrostlo a nebylo tak bezbranné jako před několika dny. Luciana nečekala na souhlas a rozběhl se k bojujícím. Tara ale jen zakroutila hlavou a otočila se k Anně a Mattovi. "Tohle nemůžeme nikdy vyhrát." Jako na potvrzení jejích slov se ozval výbuch a polovina spojenců shořelo v plamenech. Před hradbami vzlétlo něco, co z dálky vypadalo jako hejno ptáků. Lvi se rozbíhali do všech stran. Anna zalapala po dechu. Luciana byla někde mezi nimi. Chtěla se k místu rozběhnout, když čarodějku zahlédla. Žena házela po ptácích zeleným světlem a chránila zbývající lvi. Jejich nepřátelé se vylekali a vlétli zpět do města, Anna zvedla ruce a začala sama kouzlit. Matt pohlédl na Taru, která zakroutila hlavou a odešla. Lovec ale nemohl dál čekat, musel se sám zapojit do boje.
**
Luciana se protáhla otvorem v hradbě kamenů a vnořila se do uliček města. Vůbec budovy kolem sebe nepoznávala. Proměnila se do vlčí podoby, v takovém zmatku jí nikdo nepozná. Jako na potvrzení jejích slov, se kolem ní prořítila skupina vlkodlaků, aniž by jí věnovali nějakou pozornost, Fenris se musel opravdu zbláznit, pokud si myslel, že to co rozpoutal i zkrotí. Luciana cestou zahlédla i další bytosti, démoni a fénixové byli tím nejmenším. Jen pár kroků od ní stáli dva trollové. Čarodějku něco napadlo. Obě monstra stála na stráži před nějakou mohutnou budovou. Možná tam najde i toho šílence. Udělal několik pomalých krůčků, ale trollové si jí nevšímali. Dál si protahovali paže nebo hleděli směrem k bitvě. Jejich šedá kůže se v mdlém světle trochu leskla. Oči, které připomínali kočku lačně hleděli směrem k zabíjení, ale zatím jim to zůstalo zapovězeno. Luciana se kolem nich váhavě protáhla a zmizela v dlouhé chodbě. Zavyla by radostí, kdyby se nebála, že jí zabijí. Přímo před ní seděl na zemi Fenris a dokonce měl i zavřené oči. Čarodějka se proměnila do lidské podoby a chystala se ke kouzlu, když najednou....
"Vítám tě zpátky doma Luciano. Přišla ses podívat na to, jak zničím svět?" Fenris otevřel oči. Luciana jen tiše zaklela. Věděl celou dobu, že je tady. Musí ho nějak rozptýlit, jinak se k němu ani nedostane. Vlkodlak jí ale snad četl myšlenky.
"Můžeš mě klidně zabít, nebudu se bránit, ale tento svět už nezachráníš. Umřu s úsměvem na tváři"
Luciana se zmohla jen na tichý údiv. Ten člověk byl opravdu blázen. Fenris se jen usmíval a čekal. Něco Lucianu napadlo a udělal krok dozadu. Náhle kolem ní něco proběhlo a srazilo to Fenrise na zem. Obrovský černý vlkodlak se zakousl muži do krku a strhl ho na zem. Fenris na sebe okamžitě vzal vlčí podobu ale bránil se jen napůl. Luciana chtěla něco udělat ale šok z nenadálého zjevení Matta jí vzal přesně těch pár vteřin, které potřebovala. Lovec utrhl Fenrisovi hlavu. Zvíře škubalo tělem, až z něj zbyli jen cáry. Vlčí podoba potom rychle zmizela. Matt se postavil a řekl jen. "Už můžeme jít domů."
Luciana se na nic neptala a oba vyšli ven. Vlkodlaci ani démoni už nebojovali. Rozbíhali se na všechny strany a mizeli v dálce. Lvi za nimi běželi, ale jen málokdy měli úspěch. Čarodějka i Matt věděli co to způsobilo. Luciana ale potřebovala Mattovi něco říct. "Fenris měl všechno předem připravené. Chtěl umřít, aby se bestie rozprchli na všechny strany. Jeho schopnosti velitele nestačili na to, aby udržel démony a ten zbytek na uzdě. My byli jen jeho nástrojem." Luciana kouzlem zapálila tělo jednoho z nejstarších vlkodlaků. Popel poté nabrala do malé krabičky a předala lvům. Nakonec byli pozůstatky Fenrise rozdělené do čtyř různých nádob. Jednu dostala Luciana, druhou Matt, třetí získala Anna a poslední odnesli sebou lvi. Dnes neslavili výhru ale prohru.

6. kapitola - Důvěra se nevyplácí nebo vyplácí?

17. února 2018 v 11:12 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Luciana procházela chodbami domu. Opravdu jí lovci věřili. Dokonce natolik aby jí svěřili hlídku. Malá spala v jednom pokoji. Čarodějka došla k jejím dveřím a otevřela je. Ucítila pach, který jí až příliš připomínal Annu. Ty dvě spolu měli více společného, než si ostatní mysleli. Anna ale nechtěla, aby se to vědělo. To jí ale nezabránilo, aby poprosila Lucianu o pomoc. Malá musela zmizet, jinak by se vše pokazilo. Čarodějka kouzlem otevřela bránu a prošla jí i s malou v náručí. Před Lucianou se objevili zdi sirotčince, rychle dítě položila na zem a zabouchal na dveře. Skryla se za nedalekými stromy a čekala. Uteklo několik dlouhých minut, než se dveře otevřeli a vyšla nějaká žena. Udiveně pohlédla na malou holčičku, ale zvedla jí a odnesla do domu. Dveře se zabouchly a Luciana odešla portálem zpět do domu lovce. Procházela chodbami domu a dokončila svou hlídku. Nikdo se nikdy nedozví, kam malou odnesla.
**
Matt se ráno probudil a jako první věc uviděl prázdnou postýlku svojí dcery. Okamžitě proběhl domem a zastavil se až před Annou, která přebrala hlídku od Luciany.
"Kde je má dcera?"
Anna jen pokrčila rameny a snažila se vykouzlit nechápavý výraz.
"Je u sebe v pokoji, byla jsem tam před pár vteřinami a byla tam." Samozřejmě to byla lež, ale chtěli s Lucianou Matta co nejvíce zmást. Muž jen něco zakřičel a vyběhl ven z domu. Od té doby ho nikdo neviděl. Vyběhl ven a zmizel. Vzkaz, který dostali od Tary tak viděla pouze Luciana a Anna. Mladší čarodějka stála v obývacím pokoji a hleděla na bílou zeď, když se otočila na Lucianu.
"Tomu miminu se nesmí nic stát. Jsi si jistá, že je v bezpečí?" V obličeji se jí zračili starosti. Luciana dobře věděla proč.
"Nemusíš se bát, malé se nic nestane"
Anna se jen otočila a mávla rukou. Na bílé zdi se objevil oblouk světla. Obě ženy jím prošli a objevili se na rozlehlé louce. Museli dorazit na místo, které nebylo příliš blízko Lycanopolis. Anna ale hned poznala, že jejich místo nebylo opravdu to pravé. Všude okolo nich byli stovky bestií, a i přes mlhu se nedali přehlédnout jejich siluety. Luciana jen zašeptala.
"Rychle, musíme odsud pryč a to co nejrychleji"
Anna mávla pravou rukou a obě ženy zmizely.
Starší čarodějka se rozhlédla po tmavé chodbě.
"Kde to jsme?"
Anna se podívala na ruku, kterou držela nataženou před sebou.
"Mám husí kůži, takže budeme ve škole."
Luciana si odfrkla.
"Chtěla ses přenést sem, nebo je to další tvůj omyl?"
Anna se zamračila.
"Jsem skvělá čarodějka a myslí mi to daleko rychleji než tobě. Samozřejmě jsem sem chtěla."
Luciana se ušklíbla a šla dál chodbou. Anna jen ještě zaslechla větu.
"Ty máš tak rychlí jazyk, že někdy předhoní i skutečnost."
Mladá čarodějka její slova ignorovala a šla dál. Opravdu byli ve škole, která vypadala opuštěně. Vůbec nevěděla, proč se ocitli tady ale při kouzlu myslela na Matta a Samaela. Mohl být jeden z nich na takovém místě? Luciana zanedlouho otevřela nějaké dveře a vběhla dovnitř. Anna slyšela krátkou potyčku s nějakým mužem. Vběhla do malé místnosti, která vypadala jako laboratoř. Luciana muže popadla a držela ho nad nějakou velkou nádobou.
"Řekni co se tady děje a rychle!"
Muž se klepal a strašně potil. Černé vlasy mu padali do očí, rozšířených hrůzou. Luciana opakovala svou otázku,
"Řekni mi všechno nebo tě hodím do té kyseliny."
Muž vykoktal něco o kanci a kouzlu, které tu dělal se spolužáky. Luciana se tvářila zklamaně. Muž si ale myslel, že získal svobodu.
"Pustíš mě?"
Lhala jsem! Řekla Luciana a znovu se usmála. Anna náhle dostala špatné tušení.
V té nádobě není kyselina? Řekl muž a oddychl si.
"Je tam kyselina ale hodím tě tam stejně" vyhrkla Luciana a strčila do svého zajatce. Muž klopýtl a zmizel v zelené břečce. Místnost naplnil strašlivý zápach. Obě ženy vyšli zpět na chodbu a hledali východ. Mladá čarodějka ale nevydržela tak dlouho potichu jako její společnice.
"Co to povídal o tom kanci? Mohl by to být důvod, proč jsme tady? Moje kouzlo se nevydařilo, tak jak mělo" Anna musela prozradit pravdu i když by raději neviděla triumfální výraz ve tváři Luciany. Starší čarodějka se ale rozhodla tuhle věc raději nekomentovat.
"Ten kanec byla jen nějaká báchorka. Chtěl si zachránit vlastní život."
Potom mávla rukou a přímo před ní se vytvořil světelný oblouk.
"Půjdeme za lovcem a všechno dotáhneme do konce"
Obě ženy vkročili do světla a zmizeli.

**
Matt se zastavil před nějakou velkou budovou. Před sebou slyšel nějaké zvláštní zvuky. Něco jako chrochtání a trhání masa. Nikdy nic podobného neslyšel. Všude ale byla mlha. Proměnil se do vlčí podoby a protáhl se podél blízkého křoví. Před sebou viděl divočáka, který zuby trhal kusy masa z mrtvoly před sebou. Matt rychle vyběhl ze svého úkrytu a strhl zvíře na zem. Tesáky rozdrásal krk své kořisti a proměnil se zpátky do lidské podoby. Vůbec nechápal, co to mělo být. Kanec, který požíral maso. Fenris opravdu na svět vypustil bizarní stvoření. Udělal jen několik kroků, když za sebou slyšel další supění. Otočil se a viděl další tři zvířata. Tohle už je moc. Rychle se rozběhl ke dveřím a málem vrazil do postavy před sebou. Anna spadla na zem. Luciana zvedla ruce do vzduchu a z jejích dlaní vyšlehli plameny. Zvířata se polekala a utekla. Žena se otočila a řekla jen.
"Měla si pravdu, tvoje kouzlo se povedlo"
Matt se zatvářil zmateně "Jaké kouzlo"
Luciana se usmála. "Anna použila kouzlo, aby tě našla a to jí přeneslo do této školy. Mysleli jsme si, že to nevyšlo, ale moje hledání skončil na stejném místě. Musíme ale najít Taru"
Lovec zakroutil hlavou.
"Musíme najít mojí dceru"
Anna si stoupla před něj a dala si ruce v bok. Chtěla působit důrazněji než on, jen kdyby nebyl proti muži tak malá. "Tvé dceři se nic nestane. Luciana jí poslala jedno ze svých kouzel, aby jí ochránilo. Můžeme se k ní dostat hned, jak porazíme Fenrise". Matt se podíval na čarodějku, která jen přikývla. V hlavě jí ale proběhlo jen jediné. Už by mu měli přestat lhát, nějak se jim to hromadilo.

5. kapitola - Odhalení

17. února 2018 v 11:11 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Matt rychle dopsal email, který byl určený Taře a její rodině. Lvi představovali jen malou armádu, příliš malou na to aby dokázali porazit Fenrise. Jejich útoky můžou vlkodlaky jen zpomalit. Muže vytrhla se zamyšlení až Anna, která vběhla do místnosti a hodila po něm noviny. Matt je chytil a rozložil. Našel článek o muslimech v Německu. Další o andulce, která uměla lyžovat. Muž si byl, ale jistý že ani jednoho z toho mu nechtěla dívka tak rychle ukázat. Třetí strana byla zaplněná fotkou ohořelého letadla. Havárii přežil jen jeden člověk, který byl okamžitě převezen do nemocnice. Matt četl dál, pacient byl převezený na psychiatrii, protože řekl, že za havárii letadla může drak. Vypověděl, jak netvor ocasem mlátil do křídel, až letadlo ztratilo kurz. Nikdo další ale zvíře neviděl. Anna si noviny vzala.
"Už to začalo. Fenris začal na lidi pouštět každého netvora, kterého má k dispozici. Podle Luciany se mu to ale brzy vymkne z rukou. Jeden vlkodlak nemůže udržet něco tak velkého"
**
Tlustý hlídač letiště seděl na své židli a hleděl k lesu. Čekal ho den plný nudné práce, brzy ale bude konec. Pohupoval se na židli a snažil se nedívat na hodiny, které se snad zastavili nebo aspoň zpomalili. To bylo ono, museli se zpožďovat. Muže z letargie vytrhlo vlčí zavytí. Rychle pohlédl k lesu a viděl smečku vlků. Rychle vyskočil ze svého místa a běžel k velkým oknům. Počítal zvířata, která se náhle vyhrnula ze skrytu stromu...10....30...50. Muž přestal počítat a popadl telefon. Náhle ho ale napadlo, že se zbláznil. Několik vlků si stouplo na zadní a běželo vzpřímeně jako člověk. Hlídač si sedl zpět na židli. Určitě před sebou žádná zvířata nemá a blouzní. Muž sledoval vlka z tmavou srstí, který se náhle roztřásl a měnil se do lidské podoby. Hlídač vstal a chtěl vyjít ven, když ho něco udeřilo do zad. Jedna z bestií stála za ním a on si toho ani nevšiml. Cítil, jak mu mokrý jazyk přejíždí přes krk. Potom se mu do těla zakousli zuby dravce.
**
Fenris sledoval vlkodlaky před sebou. Jeho smečka vyšla mezi lidi a zabíjela každého, koho našla. Letiště bylo brzy úplně vylidněné. Brzy budou pokračovat dál a zničí celé Německo. Fenris do Číny vpustil několik draků. Zanedlouho nebude nikdo jeho smečce stát v cestě.
**
Amanda nejdříve nevěnovala nápisu příliš pozornosti, byla příliš rozrušená. Přešla do obývacího pokoje a sedla si před velké zrcadlo. Některé příběhy vyprávěli o upírech opravdu zvláštní věci. Ve skutečnosti jim nevadil česnek, ani svěcená voda. Ani se nebáli křížů. Lidé toho opravdu vymysleli až příliš mnoho. Sami si tím boj s upíry spíše zkomplikovali, než usnadnily. Uhladila si světlé vlasy a znovu pohlédla na meč, který si vzala z domu mrtvého muže. Náhle si nebyl tak jistá, jestli tam někdo jiný byl anebo ne. Ta žena ale musela zůstat v domě stejně dlouho jako Amanda. Něco za ženou se pohnulo. Okamžitě se postavila na nohy a hleděla do tváře staršího muže, který rozhodně nebyl upír.
"Kdo jste a co děláte v mém bytě?"
Muž se na ní usmál a sedl si na postel.
"Jako prostitutka by si měla být k mužům přívětivější. Zatím ale tvůj přestupek přehlédnu. Vím, kdo jsi. Jmenuji se Árés, chtěl bych ti nabídnout menší obchod"
Amanda se jen ušklíbla
"Co si zač? Člověk rozhodně nejsi a upír také ne." Postavila se mu čelem a rozhodně na sobě nechtěla dát poznat strach i když se bála.
Áres si stoupl a uklonil se.
"Jsem vlkodlak, jeden z prvních. Mé jméno znají po celém světě a dokonce o mě dříve vznikali i knihy,"
Amanda se rozesmála.
"Jediná kniha kde jsem takové jméno četla byli Řecké pověsti. Ještě jsem něco takového četla v katalogu erotických pomůcek, ale to asi nebudeš mít na mysli"
"S tím Řeckem máš pravdu, nikdy se nikdo tak znovu nejmenoval" Rozhodl se, že i její pokus o vtip bude ignorovat, jinak by jí musel na místě zabít.
Amanda se zatvářila udiveně.
"To chceš říct, že si jeden z bohů? To je nesmysl"
Áres jen zakroutil hlavou
"Nejsem bůh, ale v minulosti mě za něj někteří pokládali. Patřil jsem k velkým vojevůdcům. Zradila mě ale upírka Afrodita a tak jsem se musel stáhnout."
Amanda opět udiveně zalapala po dechu. Zapomněla, že se snaží chovat nepřístupně a sedla si vedle muže,
"Ona byla upírka?"
Áres jen přikývl a mluvil dál.
"Jeden z mích nepřátel chce zničit lidský svět, jmenuje se Fenris. Už s tím začal, ale můžeme ho ještě zastavit. Potřebuji tvou krev, abych mohl vytvořit něco co je silnější než on"
Amandě ale takové vysvětlení nestačilo.
"Kolik mé krve bude potřeba a co znamená, že něco vytvoříš."
Áres se usmál, poznal, že jí už získal na svou stranu.
"Stačí jen jediná kapka tvé krve a z člověka se stane upír, který tě poslechne na slovo. Jsi vnučkou jednoho z nejstarších upírů"
Amanda přikývla, ale pořád měla otázky.
"Jak chceš dosáhnout toho, aby člověk vypil mou krev. Jednoho chytíme snadno, ale to na poražení Fenrise nejspíš stačit nebude a také tu je jedna věc. Co z toho budu mít já?"
Áres se usmál
"Budeš mít víc peněz, než by sis mohla vydělat za celý svůj život. Dříve si chtěla být zpěvačkou, tak to proměníme ve skutečnost." Áres vstal a rychle jí vysvětlil celý svůj plán. Mluvili spolu celý den až do noci.

4. kapitola - Zvláštní trojice

16. února 2018 v 22:48 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Zvláštní trojice žen se plížila městem. Luciana šla vpředu, za ní kráčela Tara a na konci toho zvláštního uskupení šla Anna. Dceru lovce nechali pod ochranou kouzel v lese. Doufali, že se vrátí i s otcem malé holčičky. Trojice procházela mezi domy a hledali místo z kterého Fenris udělal vězení. Luciana mávla rukou a její společnice se schovali v tmavé uličce. Tara s tím sice nesouhlasila, plán čarodějky jí připadal jako nejlepší řešení. Luciana přeběhla na jejich strnu před pár hodinami a tak mohli doufat, že se zpráva o jejím přeběhnutí moc rychle neroznesla. Luciana tak mohla projít kolem stráží, přímo před ní seděl pod ochranou magického pole Matt. Čarodějka k němu došla a zašeptala.
"Přišla jsem tě i s těmi tvými amazonkami zachránit, stačí, když půjdeš klidně se mnou,"
Vlkodlaci na stráži na ní hleděli chlípnými pohledy, podle toho mohla čarodějka odhadnout, že se o jejím přeběhnutí ještě nedozvěděli a věnovali tak více pozornosti její zadnici a ňadrům. Luciana jim řekl o rozkazu Fenrise o přestěhování vězně. Nezáleželo na tom, že si ten rozkaz právě vymyslela. Matt jí pošeptal jediné.
"Ta bariéra ti před tím nešla zrušit."
Luciana se jen usmála a mávla rukou.
"musel si to chtít ty sám"
Kouzlo okamžitě zmizelo a oba kráčeli ke dveřím domu. Strážní je opravdu nechali vyjít ven. Společně šli k uličce, kde čekala Tara s Annou a poté se vyplížili z města. Netrvalo dlouho a všichni seděli v lese, společně s malou Justinne. Luciana stála opodál a sledovala Annu. Mohla přede všemi odhalit, kdo je doopravdy, ale to by mohlo ohrozit její plán. Místo toho zvolila mlčení, které pro ni bude výhodnější. Otočila se a zmizela mezi stromy.
**
Sogdiana stála na letišti a sledovala okolí. Viděla stromy, mezi kterými se skrýval její cíl, i když jí čeká ještě dlouhá cesta. Oficiálně šla zkoumat vlky, ale pravda byla samozřejmě někde úplně jinde. Někde nedaleko odtud bylo město plné vlkodlaků. Jen málo lidí ho vidělo a jen málo z nich ten pohled i přežilo. Sogdiana ale nebyla nějaký náhodný turista. Rychle vyšla z letištní haly a zmizela mezi stromy. Okolí ní okamžitě zavládlo přítmí. Hlavou jí proběhla pošetilá myšlenka, skvělé místo pro útok nějakého upíra Rychle si ale takové věci vyhnala z mysli. Situace byla i tak dost nebezpečná a nemusela si k tomu přidávat ještě upíry. Někde blízko ní bylo město plné vlkodlaků. Možná už byli okolí ni. Mohli by jí obklíčit, aniž by si toho všimla. Sogdiana rukou sáhla k opasku a popadla katanu, Úzká čepel vypadala křehce, ale žena s ní dokázala přeseknout i kosti vlkodlaků. Jednou se její obětí stal i člověk ale to byl jeho problém. Po několika krocích les začal řídnout. Žena viděla nějaké věže a napůl spálené domy. To ale ještě nemohlo být Lycanopolis, byla příliš blízko lidí. Po pár krocích jí ale nezbývalo nic jiného, než uznat co je před ní. Sochy vlkodlaků neznamenali nic jiného než Lycanopolis. Bestie museli používat kouzla, jinak by se nemohli tak skrýt. Sogdiana byla tak fascinovaná tím, co je před ní, že se nevšimla nově příchozího.
"Co tu hledáš, princezno?"
Sogdiana se rychle otočila, ale bylo pozdě. Někdo jí popadl za ruce a prudce srazil na zem. Na zádech ucítila něčí kolena.
"Zeptám se ještě jednou a rychle mi odpověz"
Sogdiana poznala ženský hlas. Opravdu podcenila vlkodlaky a jejich ostražitost. Musela vyjít ze cviku. Lovkyně si ale musela něco vymyslet a to rychle.
"Jsem lovkyně......pokladů.....někde tady má být zřícenina hradu" Rychle vyhrkla první věc, co jí napadla. Žena za jejími zády se rozesmála. Sogdianě okamžitě naskočila husí kůži.
"Kdybych chtěla slyšet pohádky, řeknu si o ně"
Sogdiana ucítila na zádech nůž. Oblečení z ní spadlo, rozřezané na kusy.
"Máš poslední možnost, pak to z tebe dostanu po zlém. Budu raději, když budeš zticha, ale neradila bych ti to. Kdo si a co tady chceš?"
Sogdiana udělala neznámé ženě radost a neřekla vůbec nic. Nenapadlo jí nic, jak by se mohla z takové situace dostat. Katana ležela příliš daleko od její ruky. Za jejími zády se znovu ozval smích.
"Moje milá lovkyně, je z tebe cítit celá smečka vlkodlaků a dokonce i jejich krev. Vraždění mích bratrů tě budou hodně bolet"
Sogdiana rychle přišla na to, jak se zachrání.
"Jmenuji se Sogdiana, přišla jsem za tvým pánem Árésem abych mu nabídla své služby" Za jetími zády se ale opět ozval jen smích.
"Zlatíčko moje drahé, spletla sis vlkodlaky. Tohle město má jen jednoho pána a ten se jmenuje Fenris. Ocením ale tvou snahu. Moje jméno je Luciana. Tímto jsme vyrovnané a já tě můžu v klidu zabít, ale nejdřív si něco užiju". Les brzy naplnil křik umírající lovkyně. Luciana vzala část své trofeje a šla zpátky k lovcům. Za nedlouho vyšla mezi stromy a tiše si hvízdala nějakou melodii. Anna se na ní usmála a mávla rukou. Přímo před ní se objevil oblouk zlatého světla. Luciana si oddychla. Nikdo nevěnoval pozornost malému váčku ze světlé kůže. Luciana si ho cestou vyrobila, jako materiál vzala kus ze zad své oběti. Vlastně jí tím prokázala úctu, i když to bylo tupé poleno. Žena sebou vláčela zbraně, ale žádnou z nich nestačila použít. Čarodějka prošla obloukem zlatého světla a spolu s ostatními se ocitla v nějakém domě. Matt jim jen řekl, že jde o jedno ze starých sídel rodu. Společně si sedli k velkému stolu a plánovali další plány proti Fenrisovi. Luciana nakreslila mapu měst, ale hned přidala jednu poznámku. Fenris město neustále vylepšoval a všechny slabá místa měla být brzy odstraněna. Nebude možné, aby jeho rituál přerušili a zhatili mu jeho plány. Čarodějka jim i řekla o démonech, kterými chce šílený vlkodlak zničit celý svět. Každá země měla své pověsti, většina z nich byla ale pravdivá. Čína měla své draky, Afrika zase mumie. Všude by povstávali noční můry lidí a vše by zničili. Tara dům opustila, aby dala vědět své smečce. Museli dát dohromady co největší armádu a připravit se na Fenrisův šílený plán.
**
Vlkodlak seděl na tvrdé hliněné podlaze a soustředil se na kouzlo. Chyběla mu Luciana ale pouze jako mocná čarodějka. Prakticky ani nic jiného nemohla nabídnout. Fenris z ní chtěl udělat svou ženu, ale ona ho odmítla. Nakonec jí úplně přeskočilo a utekla. Vlkodlak vytěsnil z hlavy všechny myšlenky. Magie kolem něj se dala do pohybu. Muž cítil energii země a nechal jí protékat svým vlastním tělem. Rukou nahmátl jeden z proudů magie a jediným slovem ho zničil. Vše kolem něj se roztřáslo. Otřesy ale za několik vteřin ustali, Vlkodlak se usmál. Otevřel poslední zámek na poutech, které svírali říši démonů.
**
Amanda uprchla jako spráskaný pes. Chtěla se ale dožít příští noci. Při dalším setkání musí být lépe připravená a upíra zabít. Sama by si nejraději vrazila další ránu. Pokud by ho poznala ještě v posteli. Mohla mu zlomit vaz dříve než by stačil cokoliv udělat. Ted už bude ostražitější. Ví už o ní a bude jí hledat. Nevěřila ani tomu, že by si jí znovu pozval do bytu. To by musel být šílenec. Neměla koho požádat o radu ani o pomoc při honu na dalšího upíra. Nikdy si nemyslela, že by jí takový problém mohl potkat. Nyní nešlo o to, aby ukojila hlad po krvi, ale aby se chovala jako každé druhé dítě noci. Bojovala o vlastní prostor k životu. Došla k domovním dveřím a otevřela je. Sedla si do křesla v malém obývacím pokoji a přemýšlela co dál. Kolik upírů může žít v Paříži? Mohl být ten muž jediný? Po matce zdědila jen dýku. Držela jí v rukou a myslela na zbraně, s kterými se nikdy nenaučila zacházet. Pistole nebo puška byli pro ní neznámé věci. V budoucnu by ale měla tento nedostatek napravit. Upír se jí nebude ptát, jakým způsobem chce bojovat. Blížil se den, nemohla dnes už nic udělat. Druhý den, nebo spíše noc se připravila na další putování za dětmi noci. Mohla se s tím mužem domluvit, nebo něco takového ale k ničemu by to nevedlo. Upíři nebyli stvořeni k tomu, aby žily na jednom místě. Stěhovali se z místa na místo, jako dravci. Nebo se uzavřeli před vlastním druhem a žily v osamění. Amanda si vybrala Paříž, jako místo kde stráví svůj nemrtví život. Vzala dýku a vyšla ven. Nevěděla kde svou kořist hledat. Věděla, ale kde musí začít. V jeho vlastním domě. Prošla ulicemi a zůstala stát před starou budovou. Dveře byli zamčené ale nezkoušela klepat. Rychle je vykopla a vešla do vstupní haly. Nikde ale neviděla nikoho živého. Prošla kolem skříní, přes které byli stále přehozené kusy bílé látky. Všude cítila nějaké pachy. Jako by se tu dříve pohybovala spousta lidí. Nyní ale neviděla nikoho. Na jednom ze stolků našla sklenici od červeného vína. Něco jí napadlo a vzala ji do ruky. Přičichla k obsahu sklenice a přesvědčila se. Opravdu to bylo jen víno. Necítila ani stopu po krvi. Upír, který se napil životní mízy lidí, byl nějaký čas silnější. Vyšla po starých schodech a otevřela dveře ložnice, ani tady nikoho nenašla. Neslyšela žádné kroky, které by jí vedli. Prošla chodbou dál a otevřela dveře dalšího pokoje. Několik vteřin zůstala stát na místě. Viděla mučicí nástroje, které se používaly ve středověku. Nechápala, na co je muž používal a ani to nechtěla zjistit. Raději zůstala ve sladké nevědomosti. Nevadilo ji zabít nějakého z klientů, ale nikdy je nemučila. Zabíjela je rychle, a pokud to šlo tak bezbolestně. Někteří z její rasy se ale přímo vyžívaly v pomalé hře, kdy člověk bojoval o vlastní život. Amanda objevila několik nástrojů, které neznala. Nemohli být ze středověku, šlo o nové věci. Vyšla ven a nechala pokoj za sebou. Za svými zády náhle uslyšela zrádné zavrzání dřevěných prken. Rychle se otočila a sekla dýkou. Upír, který stál za ní se rychle sehnul a vyhnul se tak ráně. Nakopla ho do krku a rychle udělal krok dozadu. Muž vytasil meč a usmál se. Byl to výraz němé výhružky. Věděl, že za její údery mohlo jen štěstí. Nenaučila se bojovat jako její otec. To se nyní mohlo stát osudným. Její soupeř bodl mečem. Uhnula a znovu se ho pokusila nakopnout. Tentokrát ale minula. Čepel sjela po noze a prořízlo kůži. Dívka sledovala, jak krev rychle zmizela a rána se opět zavřela. Děti noci se hojily rychleji než lidé. Praštila muže pěstím do obličeje. Nevyhýbal se ráně a žena poznala proč, byla proti němu příliš slabá. Nezpůsobila žádné vážnější zranění. Bodla dýkou a opět minula. Upír znovu zaútočil mečem. Čepel projela dřevěným zábradlí, které se pod silou rány rozlétlo na třísky. Amanda rychle do ruky vzala delší kus dřeva. Muž jí chtěl podrazit nohy. Vyskočila do vzduchu a bodla ho dřevěným kůlem. Zbraň projela srdcem a na místě ho zabila. Zasmála se a vzala do rukou jeho meč. Nevypadal jako by pocházel z nějakého muzea. Nebyli na něm žádné runy ani nic co čekala. Amanda dál procházela domem a hledala něco, co by jí řeklo více o životě upíra. Nenašla ale žádné osobní věci. Vyšla z domu a nesla si svou kořist. Vše ostatní nechala tak jak bylo. Na ulici si ale uvědomila, že na místě činu nechala až příliš mnoho stop. Vrátila se do haly a hledala nějaký zapalovač. Venku již pomalu začínalo svítat. Cítila slunce, které zatím nebylo na nebi vidět. Našla, co hledala a zapálila kus látky, který byl přehozený přes jedno z křesel. Oheň se ale šířil příliš pomalu. Nemohla riskovat a hledala v domě cokoliv hořlavého. Našla menší kanystr, kde podle zápachu byl benzín. Rozlila ho po celé vstupní hale a uchopila kus hořící látky. Za nedlouho hořela většina věcí v domě. Přes plameny na schodech viděla nějakou ženskou postavu, nebo si to jen namlouvala. Přes kouř bylo špatně vidět. Nemohla se ale tím dál zabývat. Venku již viděla první známky přicházejícího dne. Vyběhla ven a doufal, že stačí zmizet dříve, než jí někdo uvidí. Neměla peníze na to, aby uprchla z města. Doběhla ke dveřím domu a našla další nápis.


Vím, kdo jsi, dítě noci



3. kapitola - Mezi děvčaty

16. února 2018 v 22:46 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Anna seděla v pokoji hotelu a snažila se meditovat. Musela přijít na to, jak se proměnit do zvířecí podoby. Luciana jí sice kousla a tak jí propůjčila svůj dar, ale nic nebylo tak lehké, jak by se na první pohled mohlo někomu zdát. Tara stála vedle ní a přemýšlela jak jí poradit. Nemohli čekat na úplněk. Museli rychle vyrazit a zachránit lovce. Mladá čarodějka zatím vysvětlila část toho, co se s ní stalo. Démon jí při souložili, řekl hodně věcí, i když Anna byla skoro celou dobu v bezvědomí, připadalo jí, jakoby to démon vložil přímo do její hlavy. Možná to i udělal. Dívka věděla o této bestii dost, aby se obávala jeho kouzel. Z přemýšlení jí vytrhlo až zvolání
"Kašleme na to, cestu si dovnitř najdeme i bez vlkodlačí pomoci"
Anna se zvedla a podívala se na starší ženu vedle sebe, to ona přerušila pokusy o proměnu svým hlasem. Obě ženy prošli pokojem a zastavili se před oknem. Rozhodně nechtěli za ubytování platit, neměli ani čím. Samael neuznal za vhodné, aby jim věnoval i peníze. Anna proto mávla rukou a před oknem se objevil oblouk ze zlatého světla. Magická cesta, která je dovede přímo k Lycanopolis. Obě ženy vkročily dovnitř a nechali se unášet nicotou, brzy se objevili v lese, který už znali, až moc dobře. Anna udělala několik pomalých kroků a čekala na stráže, nikdo ale nepřišel. Tara se mezitím proměnila a jako lvice se lehce prosmýkla mezi stromy a dál do města. Všude bylo plno prachu a tak se měla kde skrýt. Vlkodlaci rychle stavěli nové budovy a město každým dnem rostlo. Brzy se ale musela vrátit a schovat se v lese. Bestie se naučili držet hlídky. Tara si dobře pamatovala na minulou návštěvu, kdy je hlídky našli během několika málo okamžiků. Ocitli se opět v pasti nebo si jich opravdu dosud nikdo nevšiml? Obě ženy ale raději počkali na noc a pak se znovu vyrazili. Ušli pár kroků, když Tara zaslechla zvláštní zvuk. Jako by někde blízko naříkalo malé dítě. Anna jí stačila chytit za rameno a obrátit aby viděla nově příchozí. Mezi stromy se objevila postava čarodějky, která v rukou nesla malé dítě. Luciana se na ženy usmála, jakoby šlo o předem domluvené setkání a položila dítě na zem. Tara okamžitě věděla, kdo leží ve staré dece, to byla dcera lovce. Holčičku unesli vlkodlaci, ale všichni si mysleli, že je mrtvá, Luciana se uklonila a zadívala se na Annu.
"Přišla jsem vám pomoci, tohle..."
Rukou ukázala na dítě. Pomalu se nadechla, jako kdyby větřila a pokračovala v monologu,
"....jsem přinesla abych vám dokázala že jsem na vaší straně. Fenrisovi přeskočilo a chystá se zničit lidi i vlkodlaky."
Možná by čarodějka mluvila dál, kdyby Anna nepropukla v divoký smích. Mladá bojovnice se snažila něco říct, ale nebylo jí rozumět. Místo ní si ale slovo vzala Tara.
"Možná se Fenris zbláznil ale my ne. Od začátku chcete všechno zničit, to jste si najednou svůj cíl rozmysleli?"
Luciana zakroutila hlavou.
"Fenris nechce zničit lidi, on chce zničit i vlkodlaky. Chtěla jsem naší rasu zachránit."
Tara se ale mračila dál.
"Pořád ti nevěřím"
Luciana ale jakoby byla duchem jinde. Větřila pachy v okolí a hleděla přitom na Annu. Tara se otočila právě v čas, aby viděla, jak mladá dívka divoce gestikuluje a snaží se, aby Luciana byla zticha. Tara se znovu otočila na ní.
"Chtěla si nám ještě něco říct?! Vypadá to, že máte s Annou něco společného"
Luciana ale mlčela a hleděla mezi stromy. Místo ní promluvila Anna.
"Jen zjistila, že jsem vlkodlak, stejně jako ona"
Poté rychle přešla k dítěti a vzala ho do náruče.
"Vlkodlaci jí chránili? Do teď jsme se ale nedozvěděli proč?"
Luciana vydala hlasitý povzdech, nakonec ale odpověděla.
"Je to strategická výhoda. Měli jsme lovce čím vydírat. Život jeho dcery, za životy vlkodlaků. Víš, že jsme jí dali nové jméno?"
Anna se otočila a vyrazila k městu
"Měli, bychom ještě zachránit Matta"
Luciana se ušklíbla a šla za ní. Taře ale neušlo, jak rychle změnila mladá čarodějka téma hovoru. Je snad mezi nimi jen jedna zrádkyně nebo má i Anna nějaký cíl, který jim ještě neřekla. Nic o ní vlastně nevěděli. V budoucnu na ní musí dát větší pozor.
**
Amanda otevřela dveře, ale na malé chodbě nikdo nestál. Až později si všimla anglicky psaného nápisu na dveřích


"I Am Hooker"

Nemělo cenu, aby nadávala nebo hledala toho, kdo to tam napsal. Naštěstí to bylo načmárané jen červenou fixou, takže se toho rychle zbaví. Vzala mokrý hadr a nápis smyla. Jen málo nespokojených klientů vědělo, kde bydlí. Pokud by byl nápis napsaný v její rodné řeči. Řekla by, že je dílem někoho ze starších obyvatel domu. Anglicky ale psali zejména mladší lidé. Pokud někoho takového někdy chytí, stáhne ho za živa z kůže. Po té jí pověsí na dveře a už se jich nikdy nikdo nedotkne. Udělala by to ráda, ale pro svůj vlastní klid musí vymyslet něco jiného. Znovu se vrátila do bytu a podívala se na svůj diář. Na zítřek měla dalšího klienta. Svlékla se a šla se rychle osprchovat. Po té i nahá lehla do postele a usnula. Nikdy si nepamatovala svoje sny. Už jako malá se budila s tím, že si nic nepamatovala. Vstala dvě hodiny před tím, než měla vyrazit za novým klientem. Poslední dobou potkávala až příliš mnoho nových lidí. To jí ale nevadilo. Podívala se do dalších bytů Paříže a někdy zažila i něco nového než doposud. Lidé měli opravdu podivní záliby, i co se sexu týče. Opět se oblékla a prošla ulicí. Tentokrát jí čekala poněkud delší cesta. Proto vyšla jen několik okamžiků po západu slunce. Procházela ulicemi, z jednoho domu zaznívala nějaká písnička. Stále se tam opakovalo slovo "America" a "Americano". Nechala mexické rytmy za sebou a pokračovala v cestě. Došla k domu, který vypadal jako jedna ze starých staveb. Zaklepala na dveře a vešla. Čekala jen další tmavou chodbu. Místo ní viděla rozlehlou halu nějakého panského sídla. Přes některé kusy nábytku byli ještě přehozené bílé kusy látky. Majitel se musel nastěhovat někdy nedávno. Nestačil se ani zabydlet a už si objednával společnici. Musela se pousmát. Rychle ale svůj úšklebek skryla, když do místnosti vešel její klient. Oddychla si, když ho spatřila. Mohlo mu být kolem 35 let a vypadal dobře. Cítila k němu zvláštní pocit. Něco jí k němu přitahovalo, nešlo ale o jeho krásu. Už spatřila krásnější muže. Usmál se na ní a ukázal na jedny z dveří v druhém patře. Společně prošli dveřmi do velké ložnice. Pravou rukou jí přejel po zádech a pokračoval, až k místu kam muži běžně sahat nesměli. Poslední neplatící, který se o to pokusil, skončil se zlomenou rukou. Muž Amandě naznačil, aby si sedla na postel. Nemusel mluvit, aby věděla, co má dělat. Nechala ho aby jí vedl. Jako by byla nezkušená začátečnice. Při tom věděla, co jí čeká. Naštěstí to nebylo utrpení jako minulé noci. Doufala že se sem ještě někdy vrátí. Téměř litovala, když to vše skončilo. Opět dostala obálku s penězi. Vzala si jí a chtěla se otočit k odchodu, když si vzpomněla, že nepřepočítala peníze. To bylo poprvé, co udělal takovou chybu. Rychle to udělala a po té vyšla ven. Opravdu si přála, aby se muž ještě ozval a znovu chtěl její služby. Už dlouho nic takového nezažila. Některé noci byli jen dlouhým utrpením. Toto ale bylo jiné. Amanda procházela tmavou ulicí, když nad sebou ucítila nějaký pohyb. Pozvedla hlavu a na zdi jednoho z domů viděla nějakou postavu. Šplhala po zdi jako pavouk. Amanda se rychle skryla a čekala. Upír sešplhal dolů a nejspíše jí hledal. Neměla sebou ani dýku. Věděla ale, že ho musí zabít. Narazila na dítě noci, které ve městě zabíjelo. Nemohla ztratit takovou příležitost. Nakopla upíra do zad. Přes hlavu měl přetaženou kapuci, takže mu neviděla do tváře. Možná to tak ale bylo lepší. Nikdy nezabíjela člověka s tím, aby se mu dívala do očí. Neměla tolik odvahy, nebo šílenství. Její protivník se ale rychle odvrátil a praštil jí pěstí do brady. Spadla na zem a rychle vykopla nohou. Trefila upíra do rozkroku. Podle bolestného zaskučení si byla jistá, že jde o muže. Zasmála se a rychle vstala ze země. Znovu se připravila na vykopnutí, když spatřila blízko tvář svého soupeře. Při boji mu kapuce spadla. Byl to ten muž, u kterého ještě před okamžikem byla. Nerozeznala upíra od člověka ani, když sním měla sex. Byla méně pozorná, než si myslela. Její protivník vytáhl dýku a snažil se jí s ní bodnout. Amanda ale zatím byla rychlejší než on. Sebrala hrst kamínku a hodila jí muži do očí. Nebyl to nejčestnější trik, ale opět měla na vrh. Chytila ho za ruku a vypáčila mu z ní dýku dříve, než s ní stačil bodnout. Amanda nepočítala ale s jeho rychlostí. Něco jí prudce vrazilo do boku. Musela rychle utéct. Cítila se slabá a při dalších pokusu by mohla přijít o život. Rychle se odrazila a chytila se prasklého místa na jedné ze zdí domu. Po té rychle šplhala na střechu. Upír ženu nesledoval a nechal jí běžet.

2. kapitola - Dcera noci

16. února 2018 v 22:42 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Ruka pomalu přejela po pokrývce. Žena spala téměř celý den. Pokud se stavu, ve kterém byla, dá říkat spánek. Upíři se jen propadali do zvláštního stavu, v kterém snily. Viděli, z čeho mají největší strach i to co by si přáli, aby se stalo skutečností. Její matka byla mocnou, mezi dětmi noci. Ona ale byla jen Amanda, holka co dělá nejstarší lidské řemeslo, aby se uživila. Nemohla pracovat někde, kde existuje něco jako pracovní doba. Jak by svému šéfovi vysvětlila, že nesmí vyjít na slunce. Jako konkubína se řídila svoje povolání sama. Lidé zatím pro tohle řemeslo nevymysleli žádné zákazy. Nestála u silnice, aby čekala na zastavení nějaké poloopilého řidiče. Chodila k osamělým mužům, kteří jí mohli zaplatil. Jen jim vždy zapomněla říct o jednom riziku. Noc s ní může být jejich poslední. Musela se rychle obléct, aby se dostala v čas k dalšímu klientovi, byl to starší muž, který měl přímo obrovský byt. Nevěděla čím se živý a ani jí na tom nezáleželo. Měl peníze na to, aby jí zaplatil. O to jediné šlo. Před lety se vzdala snahy o to mít lepší život a soustředila se na jediné. Přežít a vydělat si peníze. Neměla žádný cíl, kterého by musela dosáhnout. Jako malé dítě se chtěla stát zpěvačkou nebo herečkou. Kýčovitý sen každé desetileté holky. Prošla pokojem a prohlédla se v zrcadle. Postavu by na to stále měla. Nikdy příliš nevěřila povídačkám o tom, že zpěvačka musí v první řadě umět zpívat. Několik stovek důkazů, které viděla po světě, jí dokázali opak. Stačilo se jen na správném místě a před správným člověkem svléknout a ukázat patřičné partie. Oblékla si dlouhý kožený kabát a vyšla na ulici. Paříž byla v takovém čase opravdu krásným místem. V Noci se vytratila většina turistů a vládl tu klid. Při kterém jste mohli vidět více, než kdybyste se museli prodírat davy lidí. Její další klient měl byt jen několik kroků od toho jejího. To ale samozřejmě nevěděl a nikdy nebude. Raději ho šla navštívit sama. Předcházela tak tomu, aby jí na dveře neklepalo příliš mužů. Po několika minutách chůze stála před svým cílem. Zaklepala na dveře a vešla. Opravdu byla na místě, kam patřila. Starší muž bydlel v té kategorii bytů, kde žije bohatší vrstva lidí. Odtamtud pocházeli většinou její klienti. Nemohla onemocnět žádnou pohlavní nemocí. Stále ale považovala bohatší muže za spolehlivější. Prošla chodbou a našla dveře s číslem, které hledala. Položila ruku na číslo "125" a poté zaklepala. Otevřela nějaká žena, nejspíše služebná. Něco takového se stalo poprvé. Nestyděla se za svou práci a už vůbec ne před nikým kdo si její služby sám objednal. Mladá žena se ušklíbla a pustila jí dovnitř. Rukou ukázala směr, kterým má jít. Amanda v její tváři viděla výraz znechucení. Nechtěla s ní ztratit ani jedno slovo. Nesnažila se s ní mluvit. Amanda šla cestou, kterou jí ukázala a vešla do malého pokoje. Svlékla si kabát a otočila se k postaršímu muži na posteli. Měl prošedivělé vlasy a o něco tlustší postavu než by jí bylo milé. Už věděla, jaký bude dnešní večer, útrpný a opravdu dlouhý, minimálně pro ni. Pomalu si lehla na postel k dalšímu klientovi v řadě. Nikdy mužům neříkala jménem. Amandiným úkolem nebylo se s nimi přátelit a nikdy se o to nepokoušela. Celou noc opravdu protrpěla. Nejdříve myslela na další zabití svého klienta ale i na to ztratila chuť. Byla dobrou herečkou, a proto na tváři muže vykouzlila úsměv, i když by mu nejraději zlomila vaz. Oblékla se a dostala do rukou obálku s penězi. Rychle je přepočítala a odešla. Nechtěla se s ním dál bavit. Měla ještě další důvod k rychlému odchodu. Venku se blížil východ slunce. Vyšla z bytu a chodbou se dostala ven. Zatím tu byl stále klid. Za nedlouho tu ale bude více lidí, než by jí bylo milé. Proplížila se ulicí a na nebi viděla první světlé stopy. Koupila si rychle noviny, na kterých spatřila fotku nějakého mrtvého dítěte. Za nedlouho odemkla dveře svého bytu a rychle za sebou zavřela. Sedla si do křesla a zadívala se na novinový titulek. Nejspíše to považovala jen za oběť dalšího pedofila, ale hned první řádky jí přesvědčily o opaku. Oběť někdo kousl do krku a zbavil jí veškeré krve. Vše ale bude jako vždy. Několik měsíců se o tom bude všude mluvit a po té to skončí. Nic se nevyšetří a vrah se nenajde. Amanda v tom ale viděla více. Vrahem byl opravdu nějaký skutečný upír. Někdo zabíjel v jejím městě. Mohl policii přivést k ní a to nemohla riskovat. Musí druhé dítě noci vypátrat a zabít. Dříve než se pro ni stane nebezpečným. Někdo prudce zabušil na dveře domu.
**
Anna ležela na posteli v poloze, které říkala leklá ryba. Nezáleželo na tom, aby se to démonovi líbilo, chtěla jen, aby to měla rychle za sebou. Ten bastard vážil přes to kilo, jak si něco takového představuje. Zavřela oči a poslouchala, do místnosti vešlo něco těžkého a blížilo se to k ní. Anna si rychle vzpomněla na modlení, sice to neuměla, ale teď by se jí to hodilo. Sice byla ateistka, ale měla by aspoň nějakou činnost, která by odvedla její myšlenky jinam. Těžké tělo démona se o ní začalo pomalu otírat. Anna myslela jen na Matta, musela ho zachránit. Zanedlouho se však propadla do sladkého bezvědomí.
**
Dívka rychle otevřela oči, ležela v nějakém pokoji, který ale neznala. Ohlédla se a uviděla Taru. Žena seděla na staré židli a čekala, až se probudí. Když viděla, že se Anna probudila, vstala a přešla k ní.
"Myslela jsem si, že si mrtvá. Řekneš mi, kdo byl ten muž, co tě sem přinesl?"
Anna jen zakroutila hlavou. Až za pár minut se jí vrátil dar řeči.
"Nikdy se mě neptej, kdo to byl, sama to nechceš vědět"
Tara se jen usmála a nechala jí mluvit dál.
"Matt je ještě živí ale musíme ho zachránit. Je v Lycanopolis i s Fenrisem a ostatními"
Starší žena si jí jen překvapeně prohlížela. Anna jí ale opět předběhla a mluvila dál.
"Potřebovala bych od tebe ale jednu radu."
Tara se začala smát
"Potřebovala bych tu radu dneska!" Odsekla mladá čarodějka a přerušila tak vítězný smích starší ženy.
"Musíme se dostat zpátky do města a projít mezi hordou vlkodlaků."
**
Luciana přecházela kolem poloprůhledné zelené stěny, která jim bránila, aby zabili Matta. Lovec ležel před ní zranitelný jako malé dítě a ona s tím nemohla nic udělat. Fenris stál vedle ní a vypadal jako šílenec. Možná jen rozum opravdu utrpěl tím, že byl na prahu smrti. Luciana se k němu otočila.
"Měli bychom dokončit město, zatím je naše obrana opravdu chabá."
Fenris na ní pohlédl, ale jeho oči byli matné, jakoby byl už tři dny po smrti.
"Nezapomínej kde je tvoje místo!"
Luciana se postavila přímo před něj, aby se na ní musel dívat.
"Lidé se o nás mají dozvědět, a co myslíš, že potom udělají? Podřežou si žíly a počkají na smrt?"
Vlkodlak zavrčel a skočil. Luciana s tím ale počítala a rychle mu uhnula z cesty. Opravdu se stalo, to čeho se bála, ten starý blázen. Čarodějka rychle pomyslela na dvě čarodějky, které zanechala v pasti. Nakonec se k nim ještě přidá. Fenris na ní znovu zaútočil, něco přitom vykřikoval, ale žena nerozuměla jedinému slovu. Lucianě došla trpělivost a použila magii. Její pán zůstal stát na místě. Nohy se mu připoutali k podlaze. Čarodějka mu nevěnovala ani jediný pohled navíc a vyšla ven. Město další tři dny spalo, nikdo nic nedělal, jakoby se čekalo na příchod bouře. Luciana procházela městem a cítila napětí. To skončilo až když si jí Fenris znovu povolal do svého domu. Čarodějka hrála pokornou služebnou a snažila se na jeho napadení zapomenout. Vlkodlak procházel po pokoji a něco si pro sebe vykládal. Opravdu se musel zbláznit. Luciana jen čekala, kdy provede poslední chybu. Fenris přerušil svůj monolog a zahleděl se na ženu.
"Dnes otevřeme bránu druhého světa a pomstíme se lidem"
"Jakého světa?" Zeptala se čarodějka, i když tušila co má na mysli ale snad se jen přeslechla.
"Světa démonů, všechny je vypustíme zpět na zem a necháme je zabíjet dle libosti" Fenris to pronesl, jakoby nešlo o nic vážného. Lucianě bylo vše jasné, před sebou měla úplného blázna. Má se mu to snažit ještě rozmluvit?
"Chtěl si, aby zemi vládli vlkodlaci, tímto by si ale všechny naše sny zničil. Démoni by nám nenechali vůbec nic. Nakonec by mohli zaútočit i na nás." Luciana sice nevěřila, že ho přivede k rozumu, ale musela se aspoň pokusit. Vešla z místnosti hned, jak se vlkodlak přestal ovládat a v záchvatech smíchu jí ukázal, aby šla pryč. Luciana prošla malou uličkou a otevřela dveře jednoho z domů. Musela toho šílence zastavit dříve, než všechno zničí. V domě žila jen jedna dívka, jménem Helen. Čarodějka k ní pomalu zezadu přistoupila a jediným trhnutím rukou jí zlomila vaz. Mrtvola s tupým zaduněním spadla na sešlapaný koberec. Luciana došla do dětského pokoje. V postýlce tady spala dcera lovce.
Luciana jí vzala do náruče. Rychle vyšla z domu a zmizela ve stínech města.

14. Ještěři v ohrožení

13. února 2018 v 11:09 | Václav Hess |  2. série
Missy rychle proběhne zdánlivě prázdnou chodbou. Po několika krocích se ohlédne a vidí kostru člověka, která se k ní pomalu blíží. Kolem bledých kostí se míhal bezpočet nějakého hmyzu. Missy popadne stroj podobný vysílačce a namíří ho na podivné stvoření. Kosti se rozpadnou, ale černý roj pokračuje dál. Missy pohlédne na malou obrazovku, kde se objeví dvě slova: Vashta Nerada. Rychle se rozběhne chodbou, až najde, co hledala. Napůl rozbitý manipulátor časového víru. Rychle zmáčkne několik tlačítek, ale nic se nestane. Roj je už téměř u ní, kdy jí oslní modré světlo.
Missy rychle zamrká a spatří před sebou červenou budku. Vedle ní mizí ta samá budka, jen modrá. To nejpodivnější věc ale je, že jí v tlamě drží obrovský pravěký ještěr. Missy jen zavrtí hlavou a zaklepe na dveře červené budky.

**


River a Hay Lin přistanou s TARDIS přesně na souřadnicích, kde by měl být i stroj Šediváků. Okolo TARDIS ale zní strašlivý řev nějaké zvířete. Potom několik hlasů a vzápětí všechno rychle ztichne. River naslouchá, když se ozve zaklepání. Hay Lin sebou škubne a jde pomalu otevřít. Ve vchodu stojí Missy se svým typickým úsměvem. "Ahoj zlatíčka. Co jste tu s Doktorem vyváděli? Odletěl nějak narychlo a ještě si sebou odnesl nějaké roztomilé stvoření, nejspíš alosaura."
"Doktor tu nebyl," řekne okamžitě River.
"V tom případě tu má modrou budku asi ještě někdo. Že by to byla Rani, Romana nebo Jenny?"
River zakroutí hlavou. "Neviděl nás a to je hlavní."
"Co tu vlastně děláte?" zeptá se rychle Missy.
"Chceš nám pomoct? Hledáme Šediváky a ten jejich stroj."
"No, možná bych si mohla na vás pár minut nechat," Řekne Missy a vyjde ven.
River i Hay Lin jí následují. River jen rychle pomyslí na provaz, který by měl být v TARDIS. Od kdy je Missy vede?
Hay Lin brzy z kapsy vytasí jeden z vynálezů, které se tam objevily z Knihovny. Malou krabičku, která slouží jako detektor kovů, nerostů a dalších neživých věcí. Zbraň Šediváků měla být vyrobená za zlata, proto ho rychle nastavila. Protančila kolem Missy a elegantně, i když s jedním úšklebkem vzala vedení celé skupiny do svých rukou. Po několika dalších krocích ale prales protrhne zvláštní zvuk. Řev, po kterém jim naskočí husí kůže. Není to další alosaurus ale něco menšího. Na vyšlapanou stezku skočí ještěr vysoký jako člověk. Šedá kůže se jemně zaleskne ve svitu slunce a velociraptor se rozběhne přímo proti nim. Těsně před Missy prosviští vzduchem ostré drápy a dinosaurus v záplavě rudého světla zmizí. Hay Lin jen stojí na místě a je jí na omdlení. River jí jen poklepala na rameno a vezme si přístroj k sobě. Chtěla jít raději první. To zvíře nejspíše někoho volalo a ona chtěla zmizet dříve, než dorazí celá smečka. Cesta je tak provedla pralesem, který vypadal velmi staře. Zanedlouho se dostaly do míst, kde byly stromy mladší a ne tak porostlé jinými rostlinami. Missy si začala broukat nějakou písničku, ale River jí jediným pohledem zarazila.
Stroj hlasitě zapípal a náhle se stromy úplně rozestoupily.
"Tohle jsme opravdu hledaly?" řekla Missy a zašklebila se na River "Ta vaše hračka asi moc nefunguje."
River se zamračila a podívala se na budovu před nimi. "Proč si myslíš, že by tu ta zbraň nemohla být?"
Missy jen zavrtí hlavou a ukáže na zvláštní stavbu. "Ten chrám je Gallifreyský"
River ale rychle odpověděla: "Je dlouho opuštěný, klidně ho mohli obsadit Šediváci."
Missy sice neodpověděla, ale rychle šla k velké kovové bráně. Udělala ale jen několik kroků, než se prudce zastavila.
"Na Zemi ale stavěl jen jediný z našeho lidu."
"Mimo tebe, samozřejmě" odpověděla River.
Missy ale projeví velkou dávku netrpělivosti: "Teď nemáme čas na dohadování. Na Zemi stavěla jen Rani."
River jí chtěla něco odpovědět, ale přímo za jejich zády se náhle ozvalo: "No konečně vás to napadlo," a do jejich zorného pole vstoupila hnědovlasá žena.
"Úplně přesně, sem tu zbraň nedali ti vaši přátelé ale já sama" dopověděla Rani.
"Velká Poutnice tedy potřebovala stroj Šediváků" rýpla si okamžitě Hay Lin.
"Ty mlč! Tady mluví chytřejší bytosti, než jsou lidé" vyštěkla Rani.
Poutnice od opasku odepne zbraň a zamíří s ní na Missy. "Půjdete se mnou dobrovolně nebo vás mám donutit?"
River i Missy se začnou smát. Ke slovu se ale rychleji dostane River. "Jsi tu sama, co myslíš, že uděláš?" Najednou se Rani zapotácí a spadne v bezvědomí na zem.
Hay Lin, která stále drží v rukou velký kámen, se zasměje. "Hloupá lidská holka převezla velkou Poutnici."
River jí se smíchem pogratuluje a potom Rani rychle sváže a přehodí si jí přes ramena jako nějaký pytel. Bez problémů dojdou až k bráně, která se otevře jen na lehký dotyk. Rani tady dlouho nebyla a vše poněkud zchátralo. Chodby jsou plné prachu a odpadků. Jen uprostřed je cesta, jak tu kdosi táhl něco těžkého.
"Neměla být Rani mrtvá?" zeptá se náhle Hay Lin.
"Tohle nemusela být Rani, která byla v Gomoře" odpověděla jí okamžitě River.
Hay Lin jen kývla a dál opět pokračovali mlčky. Dostali se tak do velkého sálu, kde stál stroj ze zlata. River Song prošla ke stroji a chystala se to celé vypnout, když se po zdech místnosti rozlilo fialové světlo. Přímo mezi nimi se začali objevovat Šediváci. Nevypadali překvapeně a ani bojovně. Jeden z nich hned přešel k Rani a zkoušel jí tep a jestli dýchá. Další přešli ke stroji a stoupli si vedle River. Stále ale nevypadali, že by se chystali k boji. Kolem Missy prošla žena v dlouhých šatech. Úzká tvář připomínala Šediváky, i když byla i zčásti lidská. Žena prošla k River a pronesla klidným hlasem: "Odstupte od stroje a nechte nás to udělat."
"Proč bych vás měla nechat, abyste tu bombu odnesli?" zeptala se udiveně River Song.
Žena se jen klidně usmála: "Protože jste doktorka, cestovatelka a znalkyně historie Země. Víte, jak vymřeli dinosauři?"
River to vše náhle zapadlo na správné místo. "Dinosaury ale zničil meteorit." Neřekla to ale příliš jistě.
Královna Šediváků jen zakroutila hlavou. "Meteorit to mohl být, ale nyní to budeme my. Nastal den, kdy musejí skončit. Dalekové nás chtěli zastavit, aby změnili historii k obrazu svému a málem se jim to i povedlo"
River jí věřila, bomba zde nemohla způsobit nic jiného. Missy ale tak důvěřivá nebyla. "Jak máme vědět, že tu bombu zase nepřenesete?"
"Můžete tu bombu odpálit samy," odpověděla královna a usmála se na ní. Missy po ní střelila podezřívavým pohledem. Najednou se Šediváci rozestoupili a v jejich kruhu se objevila červená budka.
"Přenesli jsme jí, abyste nemuseli procházet pralesem" vysvětlil jeden Šedivák.
Královna se jim uklonila a řekla. "Rani chtěla s tou zbraní spáchat mnoho zlého. Vím, že nejsme spojenci ale zneškodnili jste Poutnici, a proto jsme vám vděční. Možná se znovu setkáme a naše milosrdenství přinese něco dobrého." S tím se znovu uklonila a všichni v záplavě fialového světla zmizeli.
Missy si odplivla na zem a řekla jen "Milosrdenství, tomu nevěřím. Chtěla se jen sama zachránit."
River s ní souhlasila, ale na hovor bude čas později. Rychle přešla k ovládání zlatého monstra a všechno připravila. "Máme tři minuty na odjezd," prohlásila.
Missy a Hay Lin to pochopili a naposledy se po budově rozhlédli. Rani si odnesli Šediváci a tak tu již nezbývala žádná práce.
Červená budka vydala pisklavý zvuk a zmizela. Hned potom bomba vybuchla. Obrovská tlaková vlna obklopila celou planetu a změnila navždy tvář Země.


13. Smrt ve zlatě

13. února 2018 v 11:08 | Václav Hess |  2. série
River hledí na ovládací konzoli, i když jí téměř nevnímá. Ze snění jí probudí až zaklepání. Nejdříve se lekne, že jde zase o nějakou poruchu, ale potom rychle zjistí, že je to klepání na dveře. Díky filtru vnímání není moc bytostí, které by něco takového mohly udělat. River okamžitě dveře otevře a pustí dovnitř svou společnici Hay Lin.
"Ahoj, kdy vyrazíme?" zeptá se dívka a položí batoh na zem.

"Ahoj, půjdeme do Sumeru. Už jsem chtěla dávno vyrazit, ale vyrušila mě Missy" řekne River a znovu se věnuje ovládání TARDIS. Hay Lin jen přikývne a rychle přemýšlí, kdo to vlastně má být.
Červená budka pomalu přejde z pustého vesmíru do zvláštního víru, prolétne jím a vynoří se na obloze. Nad středověkým městem, pokud se tak vůbec dá těm několika domečkům říkat. Nakonec obě dívky vystoupí nedaleko většího města. Hay Lin se ani neptá, co tu budou dělat. Mohutná písková brána se otevře a tak se dostanou až na rušnou ulici, kde se nejspíše chystá nějaká slavnost. Pestře oblečení lidé jásají a vzhlíží k velké soše, která zpodobňuje bytost s velkýma očima a velkou hlavou ale vyzáblým tělem. River se částečně potvrdí její obavy. Zatím ale nic neříká a čeká. Zanedlouho se ze dveří chrámu vedle sochy vynoří předloha sochy. Malé stvoření s bledou kůží, velkou hlavou a černýma očima bez bělma. Stvoření vyzáblou rukou ukáže na jednoho malého chlapce, který před něj rychle přistoupí a ukloní se. Stvoření se ho jedním nesmírně dlouhým prstem dotkne uprostřed čela. Chlapec se usměje a potom se dá do pláče. River z toho pochopí jednu krajně děsivou věc. Ten chlapec pláče radostí, oni tu bytost opravdu uctívají. Šedivák projde kolem davu lidí, všichni jsou až nepřirozeně potichu. Nakonec Šedivák promluví pomalým a hlubokým hlasem,
"Do města se dostaly dvě ženy. Nejsou zkažené, ale již se jich dotklo zlo. Musíte je co nejdříve chytit a přivést je do mého chrámu. Oběma ženám se ale nesmí nic stát, nesmí být zraněné, jinak potrestám celé město." Lidi začnou tleskat a stvoření pomalými kroky zajde zpět do chrámu. River jen zalapá po dechu a tiše se snaží zmizet v postraní uličce. Hay Lin vleče za sebou. Najednou někdo zakřičí "To jsou ony!" River i Hay Lin se dají do běhu a snaží se ztratit v úzkých uličkách. Najednou je někdo chytne za ramena a bez námahy je strčí do nějaké tmavé chodby. Postava zabouchne dveře a zůstane naslouchat u dveří. River vidí jen tmavou siluetu, která má na zádech něco přivázaného. Nejvíce to připomíná velký pytel. Tmavá chodba ale kazí jakýkoliv lepší odhad. Kolem dveří proběhne skupina lidí. Náhle se ozve mužský hlas.
"Jste obě v pořádku? Nestalo se vám nic? Omlouvám se, ale musel jsem jednat rychle, jinak byste se ocitli ve velkém nebezpečí."
"Kdo jste?" zeptá se Hay Lin.
"Zapomněl jsem, že ve tmě špatně vidíte. Znovu se vám omlouvám. Jmenuji se Gabriel." odpoví neznámý.
"Kdy jsme se viděli?"zeptá se River.
"Na povídání bude čas později. Musíme rychle odejít," řekne Gabriel a rychle projde kolem nich. River se pustí do sledování muže, i když téměř nic nevidí. Nakonec se tápáním a pajdáním dostanou až do kruhové místnosti. Muž kolem nich projde a něco začne dělat u stěn sálu.
"Už se dozvím, kdy jsme se viděli?" zeptá se znovu River.
Gabriel se několikrát nadechne, než řekne. "Bylo to v paláci u Napoleona."
"Jsi jeden z jeho sluhů?" zeptá se Hay Lin.
Najednou se rozzáří několik pochodní a před nimi se objeví zvláštní postava. Nejvíce River připomíná plačícího anděla, až na tvář, která je více lidská a mírumilovnější.
"Ty si ten Anděl, co byl v TARDIS. Jak si se sem dostal?" vyhrkne River.
Anděl se usměje a pustí se do vyprávění. "Po mém útěku z TARDIS jsem doputoval sem. Několikrát jsem hrál sochu a tak se dostal až k tomuto domu, který byl dlouho opuštěný."
"Jak si tak rychle vyrostl? Měl si stárnout stejně rychle, jako lidé." zeptá se River.
Anděl jen zavrtí hlavou. "Od našeho minulého setkání, uplynulo už několik desítek let."
River song neřekne ani slovo a Hay Lin jen zakroutí hlavou. Nějakou dobu trvá, než se River zeptá: "Co tady ale dělají Šediváci?"
"Vítejte v Sumeru, oni sou zdejší bohové. Lidé je uctívají a nosí jim oběti," odpověděl Anděl. Po menším nadechnutí pokračoval dál: "Nejdříve jsem si myslel, že je to Ticho, ale potom jsem zjistil pravdu."
"Co jim lidé dávají jako oběti?" zeptá se Hay Lin.
"Někdy zvířata a někdy i lidi." odpoví Anděl.
"To ale nebude jejich cíl. Co ještě ve městě dělají?" zeptá se River.
Anděl jen pokrčí rameny. "Jejich chrám je uzavřený, nikdo se tam nedostane."
"My to zvládneme" řekne River Song a otočí se ke dveřím.
Nakonec ale jejich výprava počkala až do večera, do západu slunce. Gabriel slíbil, že jim pomůže, aby mohl ve městě v klidu žít. Chtěl ale pomoci, ze dveří jeho domu se dostali samozřejmě bez potíží, ale zbytek by mohl být horší. Po městě chodily stráže. River a Hay Lin uviděli tři vojáky. Vzápětí tmou prolétl Anděl a dotkl se prvního muže. Ten vzápětí zmizel. Zbylí dva vojáci zakřičeli a dali se na útěk. Anděl by ale rychlejší a dohonil i druhého vojáka. Ten zmizel stejně rychle jako jeho předchůdce. Posledního vojáka ovládla neřízená hrůza a dal se na divoký útěk uličkami. Anděl se rozběhl za ním, ale ještě stačil dát ženám znamení, aby šly dál. Tímto způsobem se River a Hay Lin dostaly až k chrámu. Zůstaly ale stát před uzavřenou bránou. River vytáhla sonický šroubovák a stačilo jediné stisknutí na ovládání a vrata jednoduše zmizela. Chrám zevnitř vypadal úplně jinak, než čekaly. Po kamenných stěnách se táhli zlaté trubky svazky drátů a kabelů. Všechno vypadalo na první pohled chaoticky, ale nějaký účel to rozhodně mělo.
Cestou míjeli zaprášené nevzhledné chodby, které připomínaly spíše jeskyni. Nakonec ale dorazily do sálu, který měl většinu věcí ze zlata.
Střed místnosti zabírala obrovská stavba, která připomínala vnitřek TARDIS, jen byla ze zlata. Před tímto strojem stál jediný Šedivák. Osamocená vyzáblá postavička, kterou téměř ani nebylo vidět.
"Tomuhle se lidé klaněli?" řekla Hay Lin s nechutí v hlase.
"Co od těch lidí chcete?" zeptala se River.
Šedivák na ní upřel velké černé oči. "Opravdu si myslíte, že sem jen tak přiběhnete a já vám vše řeknu? Za pár minut jsou tu stráže, Odejděte nebo zemřete."
"Tak bacha, prcku" vyhrkla Hay Lin a River jí rychle přiložila ruku k ústům, aby nemohla dál mluvit.
"Víme, že máte něco v plánu. Rozhodně nechcete pomáhat lidem ani nepotřebujete zlato."
Z chodby, z které přišly, se ozval výkřik, který někdo rázně utnul.
"To asi byly vaše stráže," poznamenala se škodolibým potěšením Hay Lin.
Tentokrát se usmál i Šedivák "Ten stroj slouží na odstranění většiny živých organismů na planetě."
Jeho ústa se rozšířila v úsměv. Věděl, že nic neudělají, jak by také mohly. Do místnosti ale rychle vlétl Gabriel. Zastavil se před Šedivákem a roztáhl kamenná křídla.
Šedivák se lekl "Co tu chceš, démone?!"
River se rozesmála. "Příběhy o démonech si nechte pro ty lidi venku. Ti vám možná uvěří."
Malé stvoření rychle natáhlo ruce po stroji. River ale byla rychlejší a vystřelila ze zbraně. Šedivák spadl na zem, ale stroj byl již aktivovaný. Rychle k němu přeběhli a sledovali odpočítávání. Najednou se stroj rozzářil zlatým světlem a zmizel.
Všichni tři hleděli na prázdné místo a čekali.
"Neměli bychom být mrtví?" zeptala se celkem zbytečně Hay Lin.
Anděl se vrátil do svého domu a obě ženy zamířili zpět k TARDIS. Tam River zapnula počítač a hleděla na obrazovky. Hay Lin jen čekala, co se stane. Vůbec se v tom nevyznala. Nakonec jí River Song jen řekla: "Musíme rychle letět dál. Stroj nikdy neměl vybuchnout tady, oni ho přesunuli v čase."


12. 50 odstínů modré

13. února 2018 v 11:07 | Václav Hess |  2. série
River pohlédla na svou společnici. Missy jen seděla vedle ní a hleděla na mříže, před sebou. Rani jim dopřála malý výlet městem, který jim ukázal mnohé, ale nic užitečného, co by jim pomohlo v útěku. Město bylo jako napodobenina kdysi pyšných měst na Gallifrey, jen to bylo udělané skromnějším způsobem. Rani sice na svou stranu přilákala několik tisíc lidí, většinou to ale nebyly vyspělé národy. Nakonec se dozvěděly, že Rani město pojmenovala Gomora, několik mil od nich bylo další město, které patřilo paní Času, to se jmenovalo Sodoma.
"Co myslíš, že má v úmyslu? zeptala se Missy do ticha.

"Už zase jsme někde uvězněné a opět nevíme jak ven. Už se z toho pomalu stává tradice, musím si na to dát větší pozor." Odpověděla tiše River a prohlédla hliněné zdi kolem nich. Sice to tak na první pohled nevypadalo, ale jejich vězení bylo velmi povedené, bohužel. River ale konečně napadlo, jak by se dostali ven. Rani jim sice zabavila několik zbraní, ale doktorka může mít i jiné zbraně. Velmi účinné a nenápadné, pokud si je vymyslí sama. River rychle sáhla do kapsy a vyndala stříbrnou krabičku, plnou fialového prášku. Pomalu přešla ke dveřím cely a tiše zašeptala: "Krasavče pojď ke mně blíž." Jeden ze strážných se otočil a udělal jeden jediný krok, kterým se ale moc blízko nedostal.
"Snad se mě nebojíš, jsem jenom slabá žena, které odebrali všechny zbraně." Muž se vzchopil a přišel blíž. Nadechl se k odpovědi, ale River si rychle foukla do dlaně a fialový prášek se dal na cestu. River se kouzelně usmála a řekla jen: "Teď bys nás mohl pustit a já ti ukážu, co všechno umím." Její napodobenina milého hlasu se sice nezdařila, ale voják i tak její slova pochopil po svém a s chtivým úsměvem jí otevřel dveře. Missy neváhala a jedinou ranou ho poslala k zemi.
"Mohla by sis nechat ty poznámky? S takovou budeme co nevidět jako v té knize, kterou pomáhal psát Doktor," řekla Missy.
"Jakou knížku myslíš?" zeptala se River.
"Myslím, že se to jmenovalo 50 odstínů modré" řekla Missy zatímco vojákovi prohledávala kapsy.
"To nebyla modrá. Doktor sice pomáhal psát několik knih, Bible, Korán, Harry Potter, ale u tohohle fakt nebyl," odpověděla sebejistě River.
"Tím bych si nebyla tak jistá, Doktor není zase takový svatoušek. Mám ti vyprávět, co dělal ještě na Gallifrey?" řekla Missy a oči jí plály nadšením.
"Spoilery!" řekla River a vyšla na chodbu věznice. Jejich procházení městem jim sice mnoho nepřineslo, ale jedno určitě. Věděly, kde mají najít Rani, kterou chtěly rychle zneškodnit, pokud by plánovala něco špatného. Potkaly ještě dva strážné, tentokrát si ale halucinogenní prášek vzala na starost Missy. Jeden z mužů "vypadl" z okna a druhý skončil nahý na terase nějakého domu. Nakonec se dostaly až k bráně paláce, který vypadal jako všechny budovy ve městě. Z dálky přepychový, ale při bližším pohledu se tato iluze rychle rozplynula. River opatrně pohlédla do chodby. Přímo před nimi se objevila černě oděná žena s tmavými vlasy.
"Už jsem řekla jednou, vaše smrt má jméno Ariana," řekla žena pomalu a vytasila dva dlouhé meče.
"Ale já tam, ty malá hysterko, vůbec nebyla" vyštěkla Missya vytáhla malou stříbrnou krabičku, z které vyšlehlo rudé světlo. Ariana uskočila a zmizela ve stínu, jakoby tam nikdy nebyla.
"Co to mělo být?" zeptala se Missy a hleděla při tom na River.
"Jedna lovkyně, kterou jsme potkali v Knihovně," odpověděla River a šla dál. Pokračovaly ale poněkud opatrněji, protože jim bylo jasné, že Arianu nezabily. Tímto způsobem se ale dostali až k velkému sálu, kde stál stroj, který neznaly. River k němu opatrně došla a začala si ho prohlížet, když se za nimi ozval ženský hlas: "Vy se prostě nepoučíte a nepoučíte. Myslíte si, že nemám mozek?" řekla Rani a objevila se ve stínu, jen několik metrů od nich. Za několik vteřin pokračovala v monologu dál. "Chtěla jsem, abyste sem dorazily a pomohly mi. Ten stroj, který si River prohlížela, jsem ukradla Hathům. Umí vytvořit dítě od jednoho rodiče. Já už dceru mám, jmenuje se Vědma. Potřebuji ale více DNA"
"Proč nepoužiješ DNA svých lidí?" zeptala se Missy.
"Protože nechci více lidí, ale více Pánů času. Chci znovu obnovit Gallifrey a pomstít se za válku. Tolik národů nám nepřišlo na pomoc a jen se dívaly, jak je naše planeta zničena."
"Jsi blázen, Dalekové by zničili každého," vyštěkla Missy.
Rani se jen usmála. "Zapomněla jsem, že jsi tam byla taky, i když jsi vypadala lépe. Lady genetický omyl nás nebude poučovat a dá nám svojí DNA."
V tu chvíli se objevila Ariana a popadla Missy za pravou ruku. Ta to nečekala a tak se lovkyni podařilo strčit její ruku do stroje. Missy jí sice zase rychle vytáhla, ale bylo pozdě. Stroj vypustil páru a z přední části vypadlo stvoření podobné člověku. Výtvor byl nahý, slizký a nebylo poznat, jestli jde o ženu nebo o muže.
"Asi se ti porouchala hračka, krásko," řekla Missy a na tváři se jí usadil škodolibý úsměv. Mírně kopla do bytosti pod sebou a otočila se k Arianě. "Vidím, že ti na obličej spadlo něco těžkého. Chceš si to zopakovat?"
Místo toho ale odpověděla River: "Setkaly jsme se v Knihovně a já na ní převalila TARDIS. Proto má ty jizvy na obličeji."
Missy se začala smát a Ariana se mezi tím připravila k boji.
"Tak to ne, beruško, těmi párátky mě tedy nezabiješ," vyštěkla Missy a popadla svou vlastní zbraň, nevinně vyhlížející stříbrnou věc, která než cokoli jiného připomínala mobil. River rychle vytáhla pistoli a vystřelila. Rani stihla uhnout, ale s tím se tak nějak počítalo. River místo toho popadla Missy a zmáčkla něco na jejím zápěstí. Obě dvě v tu chvíli zmizely a znovu se objevily vedle TARDIS.
"Co to děláš?" vyštěkla Missy. Několik minut čekala na odpověď, ale ta nepřicházela. River místo toho otevřela dveře červené budky.
"Půjdeme pryč a zneškodníme ji v jiný čas. Rani na nás byla připravená, celé to byla jedna velká past." Možná chtěla mluvit dál, ale to už se Missy nedozvěděla, vyrušil je velký předmět, který prolétl nad nimi a řítil se k městu.
"To byl Dalek?" zeptala se Missy. Sice viděla tvora, který vězel v něčem, co připomínalo malý tank zkřížený s odpadkovým košem, ale nechtěla tomu věřit. River ale místo odpovědi ukázala k městu. Dalekové se ukazovali všude kolem města. Nakonec River řekla. "Nejsme na jiné planetě, jsme přímo na Zemi."
Obě ženy hleděly na útok Daleků. Nakonec se ozval obrovský výbuch a ze země vyšlehli obrovské plameny, přímo uprostřed města. Výbuch úplně zničil všechny budovy.
"Myslíš, že je Rani mrtvá?" zeptala se Missy.
"Doufám, že ano" řekla River a tak obě nastoupili do TARDIS.

**


Výbuch z dálky vypadal horší, než ve skutečnosti byl. Dalekové brzy zničené město opustili. Nikdo si tak nevšiml mrtvoly hnědovlasé ženy, která ležela mezi kameny. Sutiny ji sice zasypaly, ale před tím nejhorším ji ochránily dva sloupy, které se zastavily přímo nad ní. Vedle ní ležel podivný bledý tvor. Za ním byli zbytky stroje Hathů. Náhle tvor pohnul levou rukou. Oparně pokrčil nohy a zvedl se. Náhle se kolem bledé kůže rozlilo zlaté světlo. Bílá kůže ztmavla a více připomínala lidskou. Rudé oči nabraly modrou barvu a vytvořili se bělmo a zorničky. Ze země se pomalu zvedl muž, který měl jen málo společného s bledou bytostí, kterou ještě před pár vteřinami byl. Otočil se a pohlédl na Rani. Potom prošel sutinami a stáhl oblečení z jedné spálené mrtvoly. Sice se bude muset brzy převléct, do něčeho vhodnějšího ale zatím to stačilo. Možná na mrtvole Rani, bude něco užitečného. Znovu se vrátil do sálu, ale mrtvola ženy zmizela. Muž vyšel ze sutin města a více krát se tam nevrátil.


11. Velcí poutníci

13. února 2018 v 11:06 | Václav Hess |  2. série
Je málo dnů, kdy by mohla červená TARDIS jen proplouvat vesmírem. River Song zatím takových dnů moc nezažila, tenhle ale využívá k četbě. Dříve, za dob studia, strávila u knih většinu dne. Jenny ještě někdy sama vyhledávala klid. Její růžovlasý démon, který měl být i její novou společnicí, jí ale moc klidu nedopřával. River otočila další stránku a četla legendy o Sumeru a Annunaki. Nepřítomně četla popis těchto bohů, když jí hlavou prolétla myšlenka tak rychle, až jí to málem opravdu zabolelo. Annunaki se až příliš podobali Šedivákům. Tvorům, kteří dělali pokusy na lidech. River se s nimi kdysi setkala a už na to nemohla zapomenout. Rychle se zvedla a došla ke konzoli TARDIS, když přišla nějaká zpráva. River klikla na příslušné tlačítko a ozval se ženský hlas.
"Jsem úžasná, jsem skvělá. Kdo jsem?" pod vzkazem bylo telefonní číslo.
River hlasitě vydechla, vzala do ruky mobil a pomocí ovládací konzole na něj hovor přepojila. Nečekala na odpověď z druhé strany a řekla jen: "Ahoj, co potřebuješ?"
"Nekaž mi radost a hádej," ozval se ženský hlas.
"Nech toho a přejdi k věci, mám dovolenou a hodlám toho plně využít," řekla River, už s velkou dávkou podráždění v hlase.
"Héééj Missy. Je opravdu tak těžké to říct?" ozvala se Missy a urputně se snažila o utrápený hlas. Chvilku čekala na odpověď a potom jen řekla: "Musím tě vidět, za pár minut se zastav na kávu. Souřadnice máš na obrazovce."

River jen zabručela na souhlas a zadala souřadnice. Brzy na to zastavila TARDIS na téměř opuštěném náměstí. Její skorokamarádka seděla u malého stolku a pila něco podobného kávě. River si přisedla.
"Myslela jsem, že bys dokázala najít mou TARDIS? Proč se setkáváme tady?" zeptala se River a pohlédla na oblohu, kde stálo velké dopravní letadlo. "A co to letadlo?"
Missy se pomalu napila a odpověděla jen na druhou otázku. "To letadlo je jen způsob, jak najít Doktora. Za pár minut dorazí naše malá Clara, dáme si kávu pod stínem dopravního letadla a najdeme ho."
"Proč by ti měla zrovna ona pomáhat?" zeptala se River.
Missy si jen odfrkne. "Protože to je Clara, myslí si, že je nepostradatelná. Ona ale není důvodem, proč jsme se tu sešly." Missy počká několik vteřin a potom mluví dál.
"Někdo loví náš druh, Pány Času. Doktor jejich kořistí není, protože mi dal i důkaz, ale ty, já a pár dalších už jsme na tom hůř. Každý je potenciální kořist. Já mám práci se Záchranou země a ty bys na tuhle podívanou byla lepší. Vím, že je Jenny březí, ale ty se obejdeš i bez ní" Missy potom položí na stůl jednu krabičku a dodá: "Tady jsou všechny informace, které jsem stihla najít. Víc už bohužel nesvedu."
"Ty tedy uznáváš, že jsem lepší?" řekne River a z tváře se jí nepodaří smazat vítězný výraz.
"Bohužel, to musím uznat," River se se škodolibým úsměvem rozloučí a vrátí se zpátky do TARDIS. Sice musí odložit svoje volno na později, ale tohle bude stát za to.
Pomalu vezme do rukou informace od Missy. Na tohle nebudu potřebovat Hay Lin. Zadala souřadnice a vydala se na cestu. TARDIS se prohnala vesmírem, prostorem i časem a skončila v opuštěném lese. River jen hleděla na obrazovky a čekala nějakou reakci. Jak tady někdo může lovit její druh? Oblékla si bundu a vyšla ven. Opravdu, byla na cizí planetě, i když to tady vypadalo spíše jako v Kanadě. Vysoké jehličnany a nízká teplota, nikde nic živého. Sotva na to ale River pomyslela, tak se za ní ozval ženský hlas.
"Co tu chceš?"
River se otočila a pohlédla do potetované tváře nějaké mladé ženy. Černé vlasy lemovaly bledý obličej. Žena na sobě měla kožený lovecký oděv. Nikde nebyla vidět zbraň, ale to nic neznamenalo.
"Jsem doktorka River Song, hledám jen svou přítelkyni."
Druhá žena ale hledí na červenou budku.
"Nebyla kdysi modrá? Měla taková být." řekne cizinka.
"Proč by měla být modrá? Od svého postavení je červená," řekne River, i když hned pochopila, na co ta žena myslí. Musela se někdy setkat s Doktorem a nejspíše ho tady i čekala. Druhá žena mezi tím projde kolem budky.
"Je to ona, měla bys jít se mnou a v klidu. Nezkoušej nějaké technické hračky, umíme se proti nim bránit." Rychle sáhla rukou na River, ale ta se tak lehce odvést nenechala. Jedinou rychlou otočkou chytila lovkyni za ruku a zkroutila jí ji za zády. Najednou se ve volné ruce cizinky ukázalo něco podobného sonickému šroubováku. River jí věc vykopla z ruky.
"Ted mi tedy řekneš, cos tady dělala," zavrčela River.
"Čekala jsem na Doktora, měla jsem ho ulovit pro naši velitelku" zašeptala lovkyně.
"Jak se jmenuje?" zeptá se River.
"Říká si Poutnice, ale, jak se jmenuje doopravdy, to nikdo neví," odpoví cizinka a ve tváři se jí objeví vystrašený výraz, když jí něco sevře ruce. River jí ale řekne? "Nasadila jsem ti pouta, ale umím tě s pomocí nich i najít a zabít, kdybys pomýšlela na útěk."
"Vědma ale říká, že Doktor nepoužívá takové věci," řekne vystrašeně zajatkyně.
River se zatváří překvapeně. "Vypadám snad jako Doktor?"
Rychle popostrčí ženu dopředu a raději nečeká na její odpověď. Pomalu se dostanou až k hradbám obrovského města. River udiveně pohlédne na podivné domy, které jí jsou povědomé.
"Jak jste se dostali k takovým domům?" zeptá se své zajatkyně.
"To všechno Poutnice, žily jsme ve stanech, ale ona nás spoustu věcí naučila a ukázala nám cestu."
River to jako odpověď stačilo. Možná jí Missy poslala do vlastního města a všechno byl jen špatný vtip. Do města se ale dostane jen jediným způsobem.
"Sundám ti pouta ale nechám ti na rukou jeden náramek, který má stejný účel. Pokud se ode mě vzdálíš, zemřeš, pokud mě zraní nebo zabijí, také zemřeš. Rozumíme si?"
Lovkyně jen přikývne. River všechno udělá, tak jak řekla a sama se potom nechá spoutat i když jen provazem. Společně se tak dostanou i přes hlavní bránu. Stráže chtějí také převzít zajatkyni, ale lovkyně rychle najde cestu i přes tuto překážku. Společně se tak dostanou až k cele. Tam lovkyně otevře dveře a strčí River do tmavé kobky, s hliněnými stěnami. River si sedne na zem a přemýšlí, co dál. Nějak musí zjistit, co je Poutnice zač. Pokud jde opravdu o Missy, tak jí vhodí do sopky… nebo ne, vymyslí něco lepšího. Z myšlenek jí vytrhne posměšné odkašlání. "To jsme tu už dvě zlatíčko." River se vyplašeně otočí a vidí Missy, která je také spoutaná.
"Co tu děláš?" vyhrkne rychle.
"Že by mě pozvali na čaj?" řekne Missy a na tváří ji pohrává její typický úsměv, který připadá River tak protivný.
"Zjistila jsi aspoň, jak se odsud dostaneme?" zeptá se River.
"Stačí počkat na západ slunce, který bude za dvě hodiny, a potom nás odsud dostanu. Úžasná River Song asi není tak dobrá, jak jsem si myslela."
River jí neodpoví a místo toho hledí úzkým oknem na nebe. Trvá opravdu téměř dvě hodiny, než slunce zapadne. Missy se najednou zvedne a pouta jí z rukou spadnou, jakoby tam ani nebyla. Z kapsy vytáhne sonický šroubovák a zamíří na stěnu vězení. Najednou kus zdi zmizí a odhalí úzký prostor, kterým se mohou protáhnout. River neřekne ani slovo a protáhne se ven. Noční ticho ale protrhne smích.
"Opravdu sis myslela, že utečete tak snadno? Dříve jsi měla větší důvtip."
River se otočí za hlasem a vidí před sebou hnědovlasou ženu, kterou zná až příliš dobře. Nemůže tomu ale věřit.
"Ty máš být mrtvá" řekne jen a hned jí dojde absurdnost té věty. "Proč si říkáš Poutnice?" vyštěkne vzápětí.

"Protože to zní lépe, než moje první jméno, Rani."


10. V zajetí hada

13. února 2018 v 11:05 | Václav Hess |  2. série
TARDIS z tupým zaduněním dopadne na písečnou dunu a začne klouzat dolů. Naštěstí její cesta brzy skončí a otevřou se dveře, ze kterých vystoupí River Song a Hay Lin.
"Kde že to máme být?" zeptá se Hay Lin a hledí na nekonečné písečné duny.
"Měly jsme být blízko chrámu Kleopatry, ale nějak ho nevidím," odpoví a rychle obejde červenou budku.
"Támhle to je!" řekne vzápětí a vydá se na cestu.
"Proč se nemůžeme objevit přímo v chrámu?" zeptá se Hay Lin.
"Protože chci překvapit svoji kamarádku," vyhrkne River a smete pár zrnek písku ze svého bílého oblečení. Několik jich přistálo i v jejích světlých vlasech ale tím se bude zabývat později.

Hay Lin kolem ní projde s vražedným výrazem ve tváři. "Kolikrát ještě můžeš zregenerovat?"
"To nevím, proč se ptáš?" oplatí jí otázku otázkou River.
"Kdybych tě jednou chtěla zabít, abych měla přehled," řekne Hay Lin a uhladí si růžové vlasy, které jí spadají na barevné triko.
"Tak to budeš muset vymyslet nějaký jiný postup. Můžu regenerovat donekonečna," řekne River a pohlédne na chrám, ke kterému se pomalu blíží. Hay Lin ale napadne jiná otázka.
"Kdo je vlastně ta tvá kamarádka? Je to nějaká služebná?"
"Jdeme přímo za Kleopatrou, několikrát jsme se potkaly a jednou jsem se za ní dokonce vydávala."
Hay Lin zůstane stát udiveně na místě, ale brzy se vzpamatuje a znovu vyrazí. River ale dožene až před branami chrámu. Dva muži se na ní udiveně podívají, ale vysokou bránu z tmavého dřeva neotevřou.
"Co tu chcete?" zeptá se starší a podle Hay Lin i ošklivější z dvojice.
River Song si v poklidu dá na dlaň jeden ze svých vynálezů, fialový prášek a foukne do něj. Najednou ji oba dva strážní uctivě pozdraví a pustí dovnitř.
"Co to bylo?" zeptá se Hay Lin, když jsou v bezpečí chrámové zahrady.
River se jen usměje: "Halucinogenní prášek. Ženy mají mít svá tajemství."
Projdou rozlehlou zahradou, která jí plná palem a cizokrajných rostlin. Najednou se před Hay Lin objeví obrovské zvíře s dlouhým krkem. Žirafa v poklidu projde kolem nich, aniž by jim věnovala nějakou pozornost. Zanedlouho se objeví dva muži v bílých hávech. Ukloní se a dovedou obě ženy až k sálu, kde čeká Kleopatra.
River projde po kamenné podlaze a obejme královnu, jako by se opravdu dobře znaly. Hay Lin jen zůstane stát na místě a prohlíží si to podivné divadlo.
Ani jedné z cestovatelek ale neunikne smutný výraz, který kazí pohled na nejmocnější ženu Egypta.
"Co se stalo?" zeptá se River a sedne si na připravenou židli.
Kleopatra si mezitím sedla na trůn a vzala pohár s nějakým tmavým nápojem. "Můj milenec Antonius byl zabit, ale to..." Svá slova ale nestačí dokončit, najednou se objeví tvor podobný hadu. River okamžitě popadne Kleopatru a zmáčkne jeden z hieroglyfů. Přímo za trůnem se otevře úzký průchod. Všechny tři ženy zmizí v úzké chodbě a tajný vchod se opět zavře. Na kamennou desku udeří něco těžkého.
"Kam ta chodba vede?" zeptá se Hay Lin, ale než stačí někdo odpovědět, položí ještě jednu otázku: "A jak to, že se tu tak dobře vyznáš?" Otočí se při tom na River. Ta ale neodpoví a dál naslouchá úderům, které dopadají na tajnou chodbu.
"Doktor tady několikrát byl a já už taky," řekne River a až o několik minut později, dojde Hay Lin, že se konečně dočkala odpovědi.
"Tato chodba ale nikam nevede nebo se už nevyznám ve vlastním paláci?"
"Druhá možnost je naštěstí ta správná" řekne River s úsměvem a zmáčkne jeden z kamenů na zdi. Ta se překlopí a umožní jim pohled na několik palem.
"Nemělo by tady být více vojáků?" zeptá se Hay Lin a zírá při tom na pustou zahradu.
"Tohle místo nebylo nikdy napadeno. Nikdy nebyl důvod, aby tady žilo mnoho vojáků," řekne Kleopatra a vede je přímo k bráně. "Ten had mě poslední dobou neustále napadá. Ukryla jsem se tady, ale objevil se i zde."
River nakrčila obočí a zatvářila se vážně. "Proč by se mimozemský had pokoušel zabít královnu Egypta?" Kleopatra přešla její poznámku mlčením a soustředila se na chodník před sebou, zatímco Hay Lin začala myšlenku rozvádět dál. "Proč? Nemám nejmenší tušení. Poučíš mě, doktorko Songová?"
Paní Času rázně zakroutila hlavou. "Nevím všechno. Kleo?" obrátila se na svou dávnou přítelkyni, která vypadala zoufale. Možná to bylo způsobené tím útokem, možná smrtí jejího milovaného Antonia, ale v horším stavu ji ještě River neviděla. A to už byla svědkem jejího zoufalství po smrti Caesara.
"Nevím, proč mě chce ta věc zabít, ale nepodaří se jí to. Jsem královna, nedám se jen tak." pronesla hrdě Kleopatra a zvedla bradu. Teď vypadala přesně tak, jak bude po další tisíce let zpodobňována. Hrdá a mocná.
"A kam teď směřujeme, Vaše výsosti?" Hay Lin se snažila neznít sarkasticky, ale moc jí to nešlo. River si toho všimla, hodila po ní varovný pohled a zasyčela. Královna Egypta si toho ale nevšimla a odpověděla jí.
"Jdeme do chrámu bohyně Bastet. Tam budeme v bezpečí."
"Jo, v bezpečí. Ochrání nás socha kočky."
Tentokrát už to River nenechala jen tak a loktem ji bodla do žeber.
"Trochu úcty k egyptským bohům."
"Spíš kočkám."
Songová protočila panenky, popadla svou společnici za ruku a dotáhla ji dopředu, aby dohnaly královnu. Dalších několik minut kráčely mlčky. Přes zahrady, skrz město. Alexandrie byla vždy skvostem na Nilu. Hlavní město kdysi tak mocné říše však zažilo už i lepší časy. Útoky Octavianových lodí ničily, co se dalo a za oběť této války už padla i Alexandrijská knihovna. Tolik tedy k historii.
"Octavianus stál proti Marcu Antoniovi a ten když zemřel, nechal Egypt bez podpory. Za několik málo dnů se národ, který postavil pyramidy, stane jen Římskou državou," šeptala River tak, aby ji Kleopatra neslyšela. Ta si pořád uchovávala nějakou naději na vítězství, i když už tušila, že to dobře nedopadne.
"Má paní," uklonila se kněžka a uvolnila klusajícím ženám cestu do chrámu. Hay Lin a River přejela pohledem, mlčky přešla jejich vzhled a následovala je.
"Pronásledují nás. Nepouštějte nikoho dovnitř a shromážděte všechny kněžky ve svatyni. Nikomu se nesmí nic stát." To byl hlas královny. Služebnice chrámu jen přikývla a odběhla, zatímco River a její růžovovlasá společnice zůstaly stát na místě. Paní Času vytáhla odněkud, a odkud, to bylo pro Hay Lin záhadou, malou černou krabičku připomínající telefon. Ta začala rytmicky pípat, jako nějaký radar.
"Co to je?"
"To je lokátor, drahá. Zaměří to všechny nepozemské bytosti v okolí padesáti metrů." odpověděla jí River, ale to Hay Lin nestačilo.
"Ale proč to pípá?"
"Jsem tu já," rozhodila ruce profesorka Songová a dívce došlo, že to asi nebyla nejchytřejší otázka. Kleopatra zatím poklekla před sochou bohyně Bastet a cosi tiše zamumlala. Co to bylo, to už nikdo nikdy nezjistí.
"Chrám byl uzavřen, má paní," oznámila ona kněžka zastřeným hlasem. River ihned došlo, že je cosi v nepořádku, stoupla si před královnu a couvla. Tohle už nebyla ona, jen to tak vypadalo. Lokátor v její ruce zběsile pípal a kněžka před ní, tedy ona to už nebyla kněžka, zasyčela. Ne jako člověk, spíš jako had.
"To je ta věc? River, je to ta věc?" zašeptala Hay Lin a udělala krok dozadu. Blonďatá žena kývla, zastrčila černou krabičku zpět do kapsy a vytáhla svou zbraň. Všechny kněžky jakoby zamrzly na místě a se zděšením ve tváři pozorovaly, jak se jedna z nich mění na velkého černého hada.
"Zmizte odsud!" poručila Kleopatra, která se až teď probrala z jakéhosi transu a ženy poslechly. Hay Lin stála na místě jako přikovaná. Viděla už toho hodně, ale tohle ještě ne.
"Co je to? Odkud to pochází?"
"Nevím. Kdyby tu tak byl Doktor, ten ví všechno. Tedy, skoro všechno, abych byla přesná," usmála se River a pořád bránila Kleopatru vlastním tělem. To se však královně moc nelíbilo.
"Pusť mě. Postavím se té věci sama, než abych uvedla v nebezpečí další osoby. Již tak částečně mohu za Antoniovu smrt," prohlásila a odstrčila doktorku stranou tak silně, až odletěla přímo do Hay Linina náručí. Dívka klopýtla, protože neudržela váhu své společnice a obě dvě spadly na zem. Cestou přitom shodily vázu, která se rozbila na tisíc kousků.
Kleopatra udělala rázný krok vpřed a hrdě zvedla hlavu. Ve tváři neměla sebemenší náznak strachu, což bylo v tuto chvíli snad nemožné. Tváří v tvář jisté smrti, věci, kterou nikdo neumí pojmenovat a ona se ani nehnula. Její klid byl skoro děsivý.
"Jsem královna a jako královna taky zemřu."
"Vaše výsosti, ne!" křikla Hay Lin, zatímco se hrabala zpět na nohy. Královna na ni ani nepohlédla a odpověděla: "Neboj se, drahá. Věděla jsem, že tento okamžik přijde. Ze snů už dávno vím, jak to má být." Had před ní zasyčel a natáhl se směrem k ní.
River se zoufale snažila najít svou zbraň, která při jejím pádu odletěla kdoví kam.
"Kleo!" vykřikla přesně ve chvíli, kdy se had zakousl do odhaleného krku Egyptské královny. Hay Lin právě našla revolver, odjistila a vystřelila. Mimozemšťan se po zásahu ihned skácel na zem, stejně jako jeho oběť.
River vyskočila na nohy a přeběhla ke své přítelkyni. Vzala její tvář do dlaní a bylo vidět, že má na krajíčku. To u ní bylo nezvyklé. Hlas se jí třásl, ale pořád myslela přímo.
"Klid, Kleo. To zvládneš," zašeptala, zatímco její společnice stála v rohu místnosti, vyděšeně zírala na zbraň ve své ruce a lapala po dechu. Královna se trochu usmála a zavrtěla hlavou. Jed postupně procházel celým jejím tělem a otupoval všechny nervy.
"Tak to má být, River," zašeptala a mávla rukou na kněžku, která se objevila ve dveřích.
"Pojď sem. Chci, abyste mě uložily, jako bych spala. Musím zemřít důstojně, jak se na mé postavení sluší a patří."
Dívka kývla a zavolala ostatní. Všechny, včetně River a Hay Lin, která se už trochu otřepala, pomohly zvednout umírající vládkyni a usadit ji na lehátko. Všechno probíhalo v naprosté tichosti, protože všechny věděly, jak to dopadne. A Hay Lin si ještě ze školy pamatovala, kolik historiků se bude po tisíciletí přít, jak že to vlastně bylo. A ona to viděla, byla toho svědkem. Byla u smrti nejslavnější královny Egypta, Kleopatry VII. Filopátor z rodu Ptolemaiovců, poslední svého jména a svého rodu. Slyšela toho tolik, ale nikdy jí nedošlo, jak to může vypadat ve skutečnosti.
Kněžky nasadily Kleopatře diadém, upravily její šaty, a když naposled vydechla, vypadala doopravdy, jako by jen spala.

**

"Budou se o ní vyprávět legendy," pronesla po chvíli Hay Lin, zatímco obě i s River se dívaly na pohřební průvod procházející městem. Viděly ho jen z dálky. Paní Času byla myšlenkami trochu jinde, zpět u jezera Silencio, když tenkrát pálila Doktora. Nebyl to on, ale i tak to v ní zanechalo hlubokou stopu.
"Budou. O lidech, jako byla ona, vždycky."
"Proč se říká, že spáchala sebevraždu?"
Profesorka Songová se zasmála.
"A co se asi má říkat? Že ji zabil velký mimozemský had? Poslední dobou kladeš samé hloupé otázky."
"Tak já se zeptám na něco jiného," uchichtla se Hay Lin "Kam teď?"
Paní Času se otočila a rázným krokem vyrazila k červené budce na úpatí jedné duny.
"Kamkoli si jen budeš přát, drahoušku," poznamenala, zatímco ji dívka doběhla.
"Kamkoli?" mrkla na ni dívka a bouchla ji do ramene.
"Kamkoli."


9. Nečekané setkání

13. února 2018 v 11:03 | Václav Hess |  2. série
"Dobře, zlato, tak kam chceš letět?" usmála se River na svoji mladou společnici, když vběhly do TARDIS.
"Hmmm," našpulila Hay Lin rty, "chtěla bych potkat…" odlčela se.
"No?" zvedla River tázavě obočí.
"Budeš se mi smát," povzdychla si dívka.
"No tak, ven s tím," pobídla ji River.
"Chtěla bych potkat krále Artuše," přiznala Hay Lin.
"Abys nebyla zklamaná," poznamenala River věcně, ale jinak dívčinu volbu nekomentovala, přešla ke konzoli, nastartovala TARDIS a vyťukala souřadnice.
"Drž se, zlato," řekla těsně předtím, než sebou TARDIS škubla. Vzápětí jim lehké vibrace prozradily, že vstoupily do vortexu. River se posadila na lavici a pokynula Hay Lin, ať udělá to samé.

"Co takhle trochu hudby?" nadhodila Hay Lin, když se po chvíli letu začala nudit.
"Proč ne?" souhlasila River. "Dojdi něco vybrat," ukázala dívce na přihrádky pod konzolí.
Hay Lin vstala z lavice a nakročila směrem, který jí River naznačila. Udělala sotva dva kroky, když sebou začala TARDIS házet tak, že ji to odhodilo zpět na lavici.
"Co se to děje?" vykřikla River a snažila se dostat ke skeneru. Moc dobře jí to nešlo, TARDIS sebou házela jak divá a všechny kontrolky na konzoli blikaly jako při diskotéce.
"Co to je?" vykřikla Hay Lin zděšeně.
"Já nevím," překřikovala River hukot, který se začal ozývat. "Řekla bych, že nám hrozí nějaká kolize."
"To chceš říct, že vortexem letí ještě někdo jiný?" zvýšila hlas i Hay Lin.
"Jak to mám vědět?" křikla River. "Ale vypadá to tak."
Po dalších asi deseti minutách hukotu a silných vibrací ucítili náraz a vzápětí se zdálo, že TARDIS změnila směr na vertikální. Jinými slovy, padaly.
"Áááááá, drž se!" křičela River.
"Íííííí," nezůstala pozadu Hay Lin.
Obě se křečovitě držely zábradlí, které vedlo kolem celé konzole.
Nakonec pád zastavil prudkým nárazem a TARDIS se pravděpodobně několikrát překulila, než se zastavila. Obě dámy prudce vydechly.
"Jsi celá?" ptala se starostlivě River.
"Jo, asi jo. Ty?"
"Asi dobrý," přitakala River a snažila se dolézt ke skeneru, což nebylo jednoduché, vzhledem k tomu, že TARDIS ležela na boku. Nakonec se jí to přece jen podařilo.
"Oh, dopr…" ujelo jí, když se na skener podívala. "Tak holka, teď jsme teprve v maléru," oznámila své společnici.
"Jako v ještě větším?" vykulila Hay Lin oči.
"Jo, děvče, jako v ještě větším," potvrdila River.
"Co je tam venku?" zeptala dívka bázlivě.
"Doktorova TARDIS," odpověděla River s povzdechem. "To s ní jsme se srazily," dodala ještě.
"A to je špatně?" nechápala Hay Lin. "Vždyť kdo jiný než Doktor nám teď může pomoct?"
"Hay, zlato," on neví, že jsem se dostala z Knihovny. A až to zjistí, naštve se, že jsem ho nechala myslet si, že tam jsem pořád uvězněná," vysvětlila River unaveně.
"Jenže s tím nic nenaděláš, tak co," argumentovala Hay Lin logicky.
"To máš bohužel pravdu, kámoško," povzdychla si River a začala se drápat směrem ke dveřím z TARDIS. Čím dřív budou venku, tím dřív bude mít za sebou ten prvotní šok ze setkání.
Když se jim podařilo vylézt ven, první co uviděly, byl Doktor, který právě vyběhl ze své TARDIS a běžel k té jejich. Za ním vyběhla Donna. Když spatřili River, zarazili se a oba na ni nevěřícně zírali. Doktor otevřel ústa, aby promluvil, ale pak je zase zavřel. A znovu. Zjevně neměl slov.
"Ahoj, zlato," zkusila to na něj River se svůdným úsměvem, jak bývalo jejím zvykem.
"River, tohle na mě nezkoušej!" zamračil se Doktor přísně.
"Jak ses…" zarazil se. Včas si uvědomil, co obnáší cestování časem. Možná tam ještě nebyla. "Chci říct: kde jsme? Pamatuješ si Knihovnu?"
"Správně, spoilery. Učíš se rychle," zasmála se River. Pak dodala: "Jak jsem se co? Dostala z Knihovny?"
"No… Jo," přitakal Doktor.
"No, nějakou dobu jsem tam strávila v té formě, v jaké jsi mě tam "uložil". Ale pak Knihovnu napadli Dalekové a vědci se rozhodli mě obnovit, abych jim proti nim pomohla. Neptej se mě, jak to udělali, prostě se to podařilo. Taky mi postavili tuhle TARDIS," ukázala na svoji momentálně povalenou červenou budku s cedulí "Majetek River Songové".
"Bojovalas s Daleky?" zeptal se Doktor překvapeně. "A helemese, Stvořitelka," vydechl překvapeně, když si všiml dívky s růžovými vlasy. Bylo to už stovky let, co se s ní setkal na Gallifrey, ale vypadala stále stejně.

"Jo, bojovala jsem s Daleky," odpověděla River. "Hay Lin očividně znáš," dodala.
"Ty jsi ta tajemná stará známá spolucestující," vyplula Doktorovi na mysl dávná vzpomínka.
"No, jsem," potvrdila mu River. "Nejsi jediný, kdo cestuje se společníky."
Doktor dívce pokynul na pozdrav a pak se otočil na Donnu: "No, podívej se na to. To tyhle dvě potrhlé ženské nás vyhodily z vortexu."
"Hej!" prskla River. "Totéž bych mohla říct já o tobě."
"Hele, přestaňte se hašteřit jak staří manželé," skočila jim do řeči Donna. "Máme co opravovat, vesmířane," ukázala kolem sebe.
Doktor odtrhl rozzuřený pohled od River a zaměřil ho na povalenou červenou TARDIS.
"Rozkaz, madam," otočil se na Donnu a ledabyle jí zasalutoval. Pak se otočil zpět k River. "Jak jste na tom s poškozením?" zeptal chladně.
"Já nevím," pokrčila River rameny. "Nebylo kdy to zjišťovat. A v téhle poloze to ani moc nejde. Měli bychom ji nejdřív postavit," zhodnotila situaci.
"Jestli budou fungovat systémy, bude to hračka," prohlásil Doktor, na nic nečekal, došel k povalené TARDIS a po kolenou vlezl dovnitř. "Doufám, že tu nemáš naschvál všechno naruby," volal zevnitř.
"Grrr, ten mě tak štve," zaškaredila se River.
Donna s Hay Lin se na sebe podívaly a jako na povel obě vyprskly smíchy. Pak se všechny tři ženy otočily tak, aby na TARDIS viděly a čekaly. Po chvilce se ozval typický zvuk odhmotňující se TARDIS a ta začala pomalu blednout. Pak se ale zhmotnila zpět.
"Sakra," ozvalo se zevnitř zaklení.
"Zlato, potřebuješ pomoct?" zavolala River.
"Vydrž, zkusím to ještě jednou," ozvala se odpověď. "A neříkej mi zlato," následovalo po chvilce.
River protočila oči v sloup a Donna s Hay Lin se pobaveně ušklíbly. Za chvilku se znovu ozval sténavý zvuk a následně se TARDIS odhmotnila. Po chvilce se znovu objevila kousek vedle a nastojato.
"Díky bohu," vydechla River.
"Ne. Díky mě," zaculil se Doktor, který mezitím vykoukl ze dveří.
"Systémy sice fungují, ale ztratila jsi spoustu energie. Nemyslím, že s tím půjde odletět. Máš někde náhradní palivové články?" zeptal se věcně.
"Budou ve skladu," odpověděla River pohotově a protáhla se kolem něj do řídící místnosti. Pak se vydala dál do hloubi TARDIS. Doktor pokynul Donně a Hay Lin, ať jdou za ním a vrátil se také dovnitř.
"Jaké to je cestovat s Doktorem?" zeptala se Hay Lin Donny, když se doloudaly do řídící místnosti a posadily se na lavici. Nezdálo se, že by momentálně mohly být užitečné.
Donna se na chvilku zamyslela. "Jako na houpačce," shrnula pak stručné své zkušenosti.
"To mi povídej," zahihňala se Hay Lin. "S ní to je úplně stejné," kývla bradou směrem k River, která se právě vracela ze skladu s plnýma rukama. Pak obě mlčky sledovaly, jak River došla k Doktorovi, který už se zasunul pod otevřený spodek konzole a postupně mu podávala, co donesla.
"Tak jak ses celou dobu měl?" zeptala se River Doktora konverzačním tónem.
"Vážně, River?" zareagoval Doktor podrážděně. "Naskotačíš si do vortexu, sejmeš mě a pak se zeptáš, jak jsem se měl? Ani sakra pořád nevím, kdo vlastně jsi." Vylezl zpod konzole a měřil si ji vzteklým pohledem.
River se na něj podívala zvláštním pohledem. "Doktore, ty víš, kdo jsem. Věděl jsi to v tu chvíli, kdy jsem ti v Knihovně řekla tvé jméno. Jen tomu pořád odmítáš uvěřit. Protože nemůžeš. Protože… Jasně," hodila vědoucím pohledem směrem k Donně.
"River, opovaž se," zašeptal Doktor varovně. "Jak to vůbec víš?" pokračoval tak, aby ho Donna s Hay Lin neslyšely.
"Protože jsi mi to řekl," usmála se na něj River. "Ty trubko, jako by život nebyl i tak dost složitej."
"Hej, já mu říkám trubko," ozvala se Donna, která nemohla většinu jejich hovoru neslyšet. Pak se obrátila na Doktora: "Tak kdo to teda je?"
"Spoilery," prohlásila River rezolutně.
"River, no tak! V čem bude rozdíl?" otočil se Doktor znovu na River. Pak se vrátil pohledem k Donně. "Tohle, Donno, bude jednou moje žena. Nevím jak, nevím proč, nevím, co tak hroznýho provedu, že budu takhle potrestanej, protože právě teď a tady jí mám plné zuby. Ale tohle je moje temná budoucnost," prohlásil.
"Hele!" nafoukla se River uraženě a pak pokračovala: "A aby bylo jasno, jsem Doktorova žena, ale ne tvoje!"
"Já jsem Doktor!" vyjel Doktor.
"Jistě, zlato," ušklíbla se River. "Ale já si nevzala tebe."
Jejich rozzuřené pohledy do sebe narážely s intenzitou středně silného tornáda.
"A když už jsme u toho hádání, tak mám potřebu říct ti ještě něco," dodala River po chvilce ticha. Doktor na ni hleděl s očekáváním. River se nadechla. Muselo to ven: "To že jsem se dostala z Knihovny, neznamená, že jsem ti odpustila, žes mě tam poslal," řekla nakonec to, co v sobě tak dlouho dusila.
"Já tě tam poslal?" zeptal se Doktor překvapeně. Něčemu takovému nemohl uvěřit.
"Tak jsi mně tam nechal jít. V čem je rozdíl?" zeptala se.
"To je velký rozdíl, River," vybuchl vztekle. "A pokud je pro tebe rozdíl, jestli sis vzala mě, nebo někoho po mě, tak je taky velký rozdíl v tom, který z nás dvou tě tam nechal odejít," dořekl to, co zase naopak trápilo jeho.
"On. Promiň," přiznala River.
"Děkuju," kývl Doktor hlavou a vrátil se pod konzoli zapojit palivové články. River, která mu momentálně nebyla nic platná přešla k děvčatům a přisedla si k nim na lavici.
"Au," vyjekl Doktor po chvilce soustředěné práce. Všechny tři ženy se otočily za zvukem.
"Co se stalo?" zeptala se River, vyskočila na nohy a zamířila zpět ke konzoli.
Doktor znovu vylezl. "Nevím," řekl prostě. "Jako by mě něco kouslo do ruky." Zvedl ruku blíž k očím a podíval se na ni. Na jejím hřbetě měl skutečně něco, co vypadalo jako otisk drobných zubů. "Co to je?" zeptal se zmateně.
"Melvine!" zaječela v tu chvíli Hay Lin, která si konečně vzpomněla na svého miláčka, který býval při cestách v TARDIS z bezpečnostních důvodů zavřený v kleci. Při dopadu na zem se musela klec nejspíš odkutálet a zcela jistě také otevřít. Vyděšený mýval pravděpodobně zalezl pod konzoli a ani jedna z žen si na něj v šoku z pádu nevzpomněla. Teď ho pravděpodobně Doktor svým štracháním vyplašil a mýval v sebeobraně zaútočil.
"Mazej Melvina najít, než něco provede," přikázala River Hay Lin. Když dívka odběhla, odešla River do skladu pro lékárničku, aby mohla Doktorovi kousnutí ošetřit. Pracovala rychle a efektivně. Když skončila, posadila se zpátky k Donně a Doktor již potřetí zajel dolů pod konzoli.
"River, můžu se na něco zeptat?" odhodlala se Donna po chvíli ticha k otázce, která jí pálila od chvíle, kdy padla první zmínka o Knihovně.
"Jistě," přitakala River.
"Tenkrát v Knihovně, když jsme se potkaly poprvé a tys zjistila, kdo jsem… Vědělas to? Věděla jsi, co se se mnou stane?" Donna si nebyla jistá, jestli to chce opravdu vědět, ale současně věděla, že pokud se nezeptá a nedostane odpověď, bude jí to v hlavě strašit pořád. Dívala se na River s očekáváním.
River váhavě přikývla. "Ano věděla," potvrdila Donně. "Vypáčila jsem to z něj. Ale věř mi, že se bránil," dodala. Poslední, co by chtěla, bylo, aby se Donna na Doktora naštvala.
"Proč jsi mi to neřekla?" nechápala Donna. "Mohlas tomu přece zabránit."
"Donno, já nemohla. Vážně ne," bránila se River.
"Protože nějaký pitomý spoilery?" zvýšila Donna hlas.
"Ne, Donno. Bylo v tom mnohem víc," snažila se River o klidný tón.
"Tak proč tedy?" chtěla vědět Donna.
"Protože on by se tomu pokusil vzepřít. Znáš ho. Jenže důsledky by mohly být katastrofální." River se odmlčela, chvilku přemýšlela a pak pokračovala: "Řekl ti o Adelaide Brookové a co se stalo na Marsu?"
Donna mlčky přikývla. "Jak to souvisí?" zeptala se pak.
"Protože ty jsi byla stejně důležitá jako ona," vysvětlila River.
"Ne. Donna byla mnohem důležitější," skočil jí do řeči Doktor. Ani jedna z žen si nevšimla, že mezitím skončil s prací a stojí jim za zády.
"Já byla důležitější? Já?" nešlo Donně na rozum. "Jak?"
"Protože v případě Adelaide a Marsu šlo 'jen' o Zemi. Ale při tom, cos udělala ty, šlo o celý vesmír. Po tom všem, jak si pořád můžeš myslet, že nejsi důležitá?" zavrtěl pak Doktor hlavou.
"A kdybys věděla, co se stane," převzala iniciativu znovu River, "můžeš říct, že i tak bys to udělala?"
"Možná?" řekla Donna.
"Možná," přikývla River. "Ale ne zcela jistě. A proto jsem ti to nemohla říct," uzavřela debatu River. Pak pohodila hlavou, jako by chtěla nepříjemné téma setřást a otočila se zase na Doktora: "Jak to vypadá tam dole?" ukázala pod konzoli.
"Opraveno," pokrčil rameny. Můžete letět."
"A tvoje TARDIS?"
"Ještě jsem to nekontroloval, ale vzhledem k mnohem měkčímu přistání, než bylo to vaše, žádné škody neočekávám," zhodnotil situaci.
"No, tak to jdeme zkontrolovat hned," prohlásila River rezolutně, vstala a vykročila směrem ven z TARDIS.
"To je mi nějakýho sekýrování," ušklíbl se Doktor a vydal se za ní. "A vy dvě," otočil se na Donnu a Hay Lin, která se mezitím vrátila s malým mývalem v náručí, "jděte to zvíře vyvenčit, ať nešílí," mávl rukou. Pak se rozeběhnul za River, která už byla na půl cesty k jeho TARDIS.
"Mimochodem, cestovala jsem taky s tvojí dcerou," oznámila mu River konverzačním tónem, poté, co zkontrolovali řídící panel, zjistili, že vše funguje, jak má a vydali se znovu ven. River se posadila na velký balvan, který byl jako dělaný přesně k tomu účelu a Doktor se prostě svalil na zem.
"S jakou dcerou?" zvedl k ní hlavu. Už začínal mít jejích novinek po krk.
"Máš jich tolik?" zeptala se River ironicky. "S Jenny, samozřejmě."
"Ale Jenny je přece mrtvá," vydechl překvapeně Doktor. "Zastřelil jí ten pošahanej Cobb," dodal a hlas se mu při té vzpomínce zlomil. "Zemřela mi v náručí, River. Jak by s tebou mohla cestovat?"
"Ale, Doktore, ty seš fakt trubka viď," povzdychla se River.
"Ona zregenerovala?," došlo konečně Doktorovi. "A pak si řekla, že mně nechá truchlit a prostě si zdrhla?" dodal naštvaně.
"Děti!" shrnula Doktorovo zjištění River.
"A kde je? Zase odešla?," vyptával se Doktor dál.
"Zamilovala se. Odešli spolu. Je těhotná," sdělila mu River.
"Já budu děda?" vyjekl Doktor. "A moje dcera si lítá po světě a nechá mě myslet si, že je mrtvá? Co je to s váma se všema?"
"Ty máš co říkat Doktore," napomenula ho River.
"Cože?" svraštil Doktor obočí.
"Když tak prahneš po upřímnosti, proč ty neřekneš Donně, co k ní cítíš? Proč hraješ tu hru 'jsme přátelé', hm?" zeptala se ho drsně.
"River, to je něco jiného. Donna má na náš vztah jasně vyhraněný názor. A i kdyby ho změnila, čemuž nevěřím, ona je člověk. A pomyšlení, jak vedle mě bude stárnout až jednoho dne… Že prostě nemůže regenerovat a jednoho dne o ni přijdu… Bolí to i tak," přiznal.
"Srabe," zavrtěla River hlavou.
"Já vím," přikývl. "Pořád si lámu hlavu, co mě jednou přiměje změnit názor a no, vždyť víš…," odmlčel se.
"A vzít si mě?," zasmála se River.
"Jo," přikývl stručně.
"Nezměníš," pokrčila River rameny.
"Co?"
"Názor," upřesnila.
"Tak co se změní?," zeptal se nechápavě.
"A kdo tobě řekl, že já jsem člověk, co?" mrkla na něj škádlivě.
Doktor se zamyslel. Měla pravdu, nikdy nic takového neřekla. "Tak kdo teda k čertu jsi?" zeptal se.
"Doktore… spoilery," uchechla se.
Zpoza červené TARDIS vyšly Donna s Hay Lin. Melvin poskakoval Hay Lin kolem nohou jako rozdováděné štěně.
"Tak co?" zeptala se Hay Lin a popadla mývala do náruče. "Můžeme letět?"
"Slečna už se nudí," uchechtla se River.
"Můžeme," potvrdila ale vzápětí a seskočila z balvanu. Doktor se zvedl ze země a oprášil ze sebe písek, který se mu nalepil na kalhoty.
"Tak se mějte vy dva," řekla River a udělala krok směrem k nim. Pak se zarazila, jako by si to rozmyslela, ať už to bylo cokoli a jen neurčitě mávla, otočila se a vešla do své TARDIS.
"Ráda jsem tě zase viděla, Doktore," řekla Hay Lin a vešla za ní.
Doktor s Donnou zůstali stát na místě a dívali se, jak se po chvíli červená budka začala odhmotňovat, až zmizela docela.
Pak se Doktor otočil k Donně a prohlásil dramaticky: "Já se z ní zblázním, vždyť ona je úplně šílená. Jak jsem si jí proboha mohl vzít? Teda, chci říct, co mě k tomu proboha přiměje? Bude to snad trest za něco?"
Donna ho poplácala po rameni. "Tak pojď, letíme taky," chytila ho za paži a táhla ho do jejich TARDIS.


3. V korunách stromů

11. února 2018 v 15:47 | Václav Hess |  Pokémon: Origin
Thomas pomalu otevřel oči a viděl nad sebou větvě stromů. Sedl si a rozhlédl si. U jeho nohou stáli ratata a totodile a mezi sebou drželi vejce eevee. Oba pokémoni vypadali v pořádku a tak je vrátil do pokéballů, potom překontroloval vejce ale ani tomu se nic nestalo. Prošel ke srázu, z kterého jsem nejspíše spadl a žasl. Jak mohl spadnout z takové výšky a nezabít se při tom? Až na pár odřenin byl ale v pořádku. Kde je ale ten muž? Možná hledá jen způsob jak se za nimi dostat.
Thomas to zloději pokémonů rozhodně nechtěl ulehčit a tak ještě překontroloval svůj batoh a vyrazil na cestu. Vůbec sice nevěděl, kde je ale jako trenér pokémonů stejně procestuje většinu kontinentu Mirai, tak je jedno, jak začne.
Po hodině cesty zaslechl Thomas nějaký šramot. Otáčel se a hledal jeho původ. Něco ho napadlo, zvyku nepřicházeli z ničeho, co se pohybovalo v jeho výšce, neznámý skákal po větvích stromů. Položil batoh na zem a začal šplhat na jeden ze stromů. Kmen byl naštěstí plný prasklin, takže nebyl problém, dostat se až ke koruně. Odtáhl jednu větev a vyjekl překvapením, když se těsně u jeho očí objevil ostrý zobák. Spadl ze stromu a tvrdě dopadl na zem. Tohle plně zpečetilo osud pokémona, který se ukrýval nahoře. Thomas to přeci nemůže nechat jen tak.
Pomalu se zvedl a přejel si rukou, po bolavých zádech. Podíval se na pásek u kalhot. Totodile byl sice skvělý bojovník ale les nebyl jeho přirozené prostředí. Místo něco tak Thomas použil ratatu. Myší pokémon vyběhl po kmeni nahoru a zmizel mezi větvemi. Ozvalo se pištění a potom zaskřehotání ptáka. Thomas sledoval jak se listí otřáslo a potom jí proletěl pokémon pidgey. Vrabci podobný pokémon se chystal uletět, když se objevila ratata. Fialová myška prolétla vzduchem jakoby sama uměla létat a skočila pidgeymu na záda. Ozvalo se třesknutí a pták spadl na zem. Thomas neváhal a hodil pokéball. Ten dopadl na poraženého pokémona a ten, v rudé záři, zmizel uvnitř.
Thomas vítězoslavně uchopil pokeball s novým přírůstkem, když se ozval ptačí křik a rozhodně, nešlo o jeden exemplář. Strom se znovu otřásl a z jeho koruny vylétlo hejno pidgey a svými zobáky mířili na ně.
Thomas rychle hodil pokeball s totodilem a modlil se aby byl pokémon dostatečně silný. Totodile neváhal a použil vodní dělo. Sice pár protivníků zasáhl ale zbytek proud vody obletěl a zaútočil na něj svými drápy a zobáky.
Thomas k nim přiskočil a snažil se je odtrhnout od svého totodila. Náhle někdo zavolal "Lěťte zpátky nebo vás to bude bolet."
Ptáci se sice po hlasu otočili ale za pár vteřin útočili dál. Neznámý mávl rukou a mezi ptáky skočil pikachu. Pokémon vypadal jako žlutá myš, s bleskem místo ocasu. Červené tváře pokémon a zajiskřili a potom to několik vteřin vypadalo, jakoby pod stromy tančili blesky. Pidgey se zvedli a zmizeli mezi stromy.
Thomas se otočil a zajásal "Děda Ash!" Muž se usmál "Ahoj Thomasi, co to děláš?"
Chlapec se nervozně zasmál "Útočil jsem na jednoho pidgeyho ale nějak se to jeho rodině nelíbilo"
Ash zakroutil hlavou "Měl by si vědět, že někteří pokémoni žijí v hejnech, stádech nebo smečkách."
"Tvoje první zápasy taky nevypadali nijak báječně" poznamenal jízlivě. Thomas
Ash se rozesmál "Tohle máme v rodině, vždy se bráníme, když si na nás někdo dovoluje"
"Potkal jsem i zloděje pokémonů"
Ash se zamyslel "Řekl ti své jméno, mohl by si ho popsat"
Thomas zloděje popsal a potom jen dodal
"Půjdeš se mnou?"
Ash zakroutil hlavou "Nemůžu, musíš si najít společníky svého věku a ne staré dědky. Řeknu Jenny vše o tom zloději ale tobě můžu popřát pouze hodně štěstí" S tím se otočil a zmizel mezi stromy, jeho pikachu běžel za ním.
Thomas pohlédl do lesa. Musím pokračovat sám jako můj děda. Potom ho ale něco napadlo. Nesmí se řídit vším, co dělal jeho děda nebo teta. Musí žít svůj život.


1. kapitola - Samael

11. února 2018 v 11:09 | Václav Hess |  Vysmátá mrtvola
Věnováno všem přátelům vlků a vlkodlaků
La Loba Ante Portas

Mladá bioložka v té chvíli stávala z postele. Moskva byla dost velká na to, aby na jednom konci vládl ruch začínajícího vyšetřování a na druhém konci byl absolutní klid. Sogdiana vstala a hned šla zapnout počítač. Zajímala se především o vlky, ale jejím opravdovým posláním bylo zkoumat a zabíjet vlkodlaky. Zdědila toto poslání po matce, která zemřela při honbě vlkodlaka Árése. Árés patřil mezi nejhorší vlkodlaky a za svůj život zabil už velké množství lovců. Proto Sogdiana zanechala svou pomstu nevyřešenou a počkala si na dobu, kdy bude mít víc zkušeností. Zatím zabíjela vlkodlaky, kteří neměli takovou pověst. Její předci jí zanechali informátory snad ve všech větších městech na světě. Zatím znala jen informátory v Moskvě a ve Francii, osobně neviděla žádného. Informátorům stačilo, když poslala peníze a o nic jiného se nestarali. Sogdiana si mohla být za to jistá, že nalezne odpovědi na svoje otázky ohledně vlkodlaků. Zapnutý počítač hlásil nový email. Celá zpráva vypovídala o vraždě, která se stala na druhém konci Moskvy. Stopy nikdo nenalezl. Tělo bylo roztrháno u policie nikdy neviděným způsobem. Sogdiana se rychle oblékla, snídani jako vždy vynechala a přešla ke skříni se zbraněmi. Otevřela dvojité dveře a vzala dva velké nože, které zasunula do pouzder v botách. Dva nože jí stačily, aby zabila slabšího vlkodlaka. Na modernější zbraně se nespoléhala, pistole a podobné věci zkrátka nepoužívala. Jejími společníky bylo různé sečné a bodné zbraně a někdy i sportovní luk, který používala při horších bojích. Sogdiana sešla po schodech a vyšla na zasněženou ulici. Kožená bunda, kterou si oblékla, zatím chránila proti chladu začínající zimy. Cesta Moskvou nebyla nic zajímavého. Změti ulic se nejevily dívce zvyklé žít v lesích jako příliš poutavé. Na konci její cesty bylo místo činu. Policie už odvezla tělo. Krev však barvila sníh do červena a stále ukazovala místo masakru. ** Světlo pouliční lampy jen matně zářilo na špinavou ulici. Nikde nebylo slyšet jediný zvuk. Nic nerušilo monotónnost noci, která si vzala svou vládu. Měsíc byl v novu, proto jste ho nemohli vidět v záplavě hvězd na nebi. Nikdo proto neviděl postavu v dlouhém plášti, která se tiše plížila ulici. Zůstala stát u jednoho domu a pozorovala obyvatele v něm. Nějaké malé dítě sledovalo ulici jako by ve tmě něco viděli. Postava pomalu sundala plášť a přehodila ho přes nedaleký plot. Po té se chytila zdi a jako pavouk vyšplhala až k oknu. Malé dítě se pohledem otočilo do místnosti, a proto nevidělo muže, který okno z venku otevíral. Neslyšelo jediný zrádný zvuk, které by ho varoval před blížícím se nebezpečím. Proto nevidělo bytost, která se mu zakousla do krku. Upír cítil každou kapku krve. Každou částečku života. Opět se na několik vteřin cítil živý. Iluze ale skončila téměř vteřinu po tom, co vznikla. Už staletí byl dítětem noci. Pustil dítě a nechal ho dopadnout na zem. Jeho svědomí se ztratilo. Ani nevěděl, kdy přestal litovat zabíjení okolo něj. Na tom ale nezáleželo. Opatrně vylezl oknem ven a popadl dlouhý plášť. Nyní musel jen rychle zmizet. Nemusel skrývat žádné stopy. Jeho lidský život skončil v roce 1462. Proto o něm nebyli žádné záznamy, které by ho prozradily. Otisky prstů v té době neznal nikdo. O jeho otci kolovaly pověsti stále. Kdo ale znal skutečnou pravdu? To netušil ani jeho vlastní syn. Proto se jen smál nad pohádkami, filmy a knihami. Vše vznikalo jen, proto aby vydělávali na památce jeho otce. Jednoho z nejstarších upírů na tomto světě. Při tom už nikdo nevěděl, že to vše, se zakládá na pravdě. Muž zašel do tmavé uličky a zmizel. ** Anna jen hleděla na Samaela, svého bývalého učitele. Zatím ho viděla jen jako iluzi během svých snových stavů. Rozhodně nečekala, že to co zahlédne při lucidním snění, bude někdy sedět proti ní. Démona nijak její reakce nepřekvapila. Nechal jí jen stát a až po několika dlouhých minutách jí rukou naznačil, aby si sedla proti němu. Dívka poslechla, ale pořád nevěřila tomu, co je před ní. Samael se usmál i když to spíš vypadalo, jako když se šelma chystá vrhnout na svou kořist, rozhodně tím Annu neuklidnil. "Jak už jsem řekl, z tohoto světa se nedostaneš. To je nejspíš i důvod, proč tě sem Luciana poslala. Dobře věděla, že se tě tak navždy zbaví. Dám ti ale možnost, jak jí zničit i na dálku" Anna jen přikývla a čekala. Samael ale hned mluvil dál. "Lucianu zabije lovec, hned jak skoncuje s Fenrisem" Anna jen zklamaně zakroutila hlavou. "Možná si mocný ale Matt je mrtví, nemůže už nikoho zabít" Samael se ale usmíval pořád dál a řekl jen. "Matt není mrtví, je ve městě vlkodlaků a čeká na to, co uděláš. Držím ho při životě a bráním ho, dokud se nerozhodneš." Anna ale věděla, co má dělat. "Co budeš chtít za svou pomoc?" Samael vstal a vztyčil se před dívkou jako věž, která ožila. "Chci, aby si mi dala syna"
 


14. kapitola - Ženský problém s časem

11. února 2018 v 11:06 | Václav Hess |  Lovec
Luciana pomalu malovala runy na kus pergamenu. Snažila se nalézt lovkyně, které jim utekly. Chtěla se pomstít za zpola zničené město a zabité příbuzné. Stále se jí ale nedařilo najít přesné místo, jen zmatené obrazy. Znovu dokreslila poslední runu a soustředila se. Viděla koně a vojáky ve zvláštních zbrojích. Obraz se konečně vyjasnil. Luciana pochopila, co se stalo. Naivní mladá čarodějka udělal skok v čase. Svojí schopnost ale neovládala, pokud se nechtěla dostat dobrovolně do zajetí mongolských vojáků za doby Chingischána. Luciana se soustředila na kouzlo, které mělo dostat obě ženy zpátky do jejich doby. Něco neviditelného ji popadlo a vleklo napříč prostorem i časem.
**
Anna a Tara hleděly na ozbrojence, kteří je obklopili a mířili na ně zbraněmi. Nezbývalo jim nic jiného než muže následovat do jejich tábora. Jeden z mužů Annu popadl a praštil s ní na zem, v tu chvíli dívka ucítila, jak se jí chytá nějaké kouzlo. Soustředila se na proud magie a přitáhla ho k sobě. Mezi vojáky se náhle objevila postava ženy. Po těle se jí táhly jizvy a po holé lebce se táhly jako praskliny v kameni. Nově přichozí popadla dva meče a sekala do zaskočených protivníků. Vzduchem stříkaly proudy krve. Několik minut se ozývaly jen zoufalé výkřiky bojovníků, než vše utichlo. Žena, která byla nyní celá pocákaná krví, prošla táborem až k oběma ženám.
"Jste si jisté, že víte, co děláte? Vy jste horší než vichřice."
Tara hleděla na podivnou bojovnici. Místo ní ale promluvila Anna.
"Ty jsi Luciana?"
Neznámá se usmála, i když to spíš vypadalo jako pobavený škleb.
"Poznala jsi mě. Jak se ti to povedlo? Strhala jsi mi kůži z celého těla."
"Jsi pořád stejně škaredá, nevidím rozdíl"
Odpověděla šklebící se čarodějka.
Všechny tři ženy uzavřely účelové spojenectví. Soupeřkami se stanou hned, jak se dostanou do vlastní doby. Všechny tři si sedly do kruhu a soustředily se na Lycanopolis. Náhle je pohltil černý vír stínů. Ženy neudržely spojení a každou to táhlo jinam.
Luciana viděla, jak jí Tara mizí z dohledu. Anna jako první zmizela ve tmě. Vlkodlačice dopadla nohama na zem. Vrátila se zpět do svého stanu, její protivnice skončily ve věčném zatracení.
Čarodějka se opájela svým triumfem, když do jejího stanu vběhl muž a začal něco koktat.
"On se probudil a on chce mluvit s vámi, jen s vámi."
"Mluv klidně a rychle mi řekni, o kom mluvíš"
Přerušila netrpělivě Luciana jeho zběsilý výklad.
Muž se pomalu nadechl a mluvil klidněji.
"Fenris a ten lovec, oba ten boj přežili. Fenris chtěl, abychom toho muže zabili, ale nejde to. Nikdo z nás se ho nemůže dotknout"
**
Matt ležel na něčem studeném. Hmátl pod sebe a položil ruku na nějaký kov. Celé tělo ho pálilo. Jen matně si vzpomínal na vše, co se stalo. Bojoval s Fenrisem a vyhrál. Běžel za Tarou a Annou, když vše obklopily plameny. Cítil i paži, která ho popadla a strhla zpět do bortící se budovy. Snad to vlkodlaka opravdu zabilo. Museli ale najít jeho popel a ukrýt ho, jinak jej bestie opět oživí. Lovec pohlédl na strop nad sebou, musel být pořád v Lycanopolis. Nakonec tedy prohráli a nezničili sídlo bestií.
**
Anna tvrdě dopadla na zem. Luciana je podrazila a obě je chtěla zabít. Mladá čarodějka se rozhlédla kolem sebe. Tohle tedy rozhodně nebyla ta správná doba a nejspíše ani svět, kam by se chtěla dostat. Až Lucianu chytí, tak jí udělá něco daleko horšího, než je stažení s kůže.
Všude byla jen mlha a budovy ze železa, které ale byly plné rzi. Anna se zvedla, přešla přes malý můstek, který se opovážlivě kymácel. Dostala se do poloviny polorozpadlé konstrukce, když se voda pod ní začala pohybovat. Něco velkého si pod ní razilo cestu vodou.
Čarodějka se rozběhla, ale kov pod ní povolil. Spadla do vody a začal se topit. To, co jí ale bralo nejvíce vzduchu z plic, nebyla studená voda, ale to, co plavalo kolem ní.
Desítky upírů s bledou kůži plavali přímo kolem ní a čekali, až se utopí. Jejich těla vypadala vyzáble, ale Anna věděla, že je v nich dostatek síly na to, aby ji zabili.
Chystala se bojovat o život, ale nikdo na ní neútočil. Pomalu se vysoukala na břeh a ohlédla se. Bledá těla plavala pod vodou a o ni se nezajímala. Anna se vrátila na cestu a rozhlédla se. Nikde nebyl nikdo živý, až na holuby u cesty.
Čarodějka otevřela dveře prvního domu u cesty, ale ani tady to nevypadalo příliš živě. Chtěla na pomoc přivolat magii, ale necítila v sobě vůbec nic, jako by jí studená voda uloupila vše, co uměla.
Náhle za ní zaznělo hluboké zavrčení. Anna se rychle otočila, ale nic za ní nebylo. Nejspíše se jí něco zdálo.
Vyšla schody a vstoupila přímo do malé místnosti, kde byly jen tři věci. Starý stůl, ještě starší židle a bytost, kterou čarodějka sice uměla zařadit, ale nevěřila tomu. Bytost měla na výšku dva metry a ostré rohy rozhodně nepůsobily přátelsky, i kdyby se nedívala do žlutých očí, které si ji až příliš bystře prohlížely.
"Ty jsi démon?"
Bytost pomalu přikývla.
"Dokonce znáš i mé jméno, jednou jsme se setkali. Vděčíš mi za mnohé."
Anna pořád nevěřila tomu, co viděla. Jak před ní mohl najednou stát? Měl být v astrálním světě, obklopený lapenými dušemi.
Démon jí ale již dávno četl myšlenky.
"Já nejsem ve vašem světě, ale ty jsi ve světě mém. Jsi v mojí říši, z které se nikdy nedostaneš ven."


13. kapitola - V ohni

11. února 2018 v 11:05 | Václav Hess |  Lovec
Anna a Tara rychle probíhaly troskami Lycanopolis. Oheň, který čarodějka rozpoutala, se rychle šířil na okolní budovy, i tak se ale vlkodlaci zajímali spíše o obě ženy než o své domy. Tara by se sice mohla proměnit ve lvici, ale to by tu musela Annu nechat. Obě ženy se dostaly do skrytu stromů. Náhle mladou čarodějku něco udeřilo do zad. Poté se ozval hluboký hlas.
"Zůstaňte stát na místě a my vás hned nezabijeme."
Anna se rychle otočila a vyslala na vlkodlaka proud ohně. Bestii zasáhly plameny a ta na místě shořela. Za vlkodlakem ale stáli dva další. V rukou drželi pistole a mířili nimi na obě ženy. Tara se otočila na mladou čarodějku a zašeptala.
"Něco udělej, cokoliv!"
Annu okamžitě napadlo jedno kouzlo, které sice nikdy nedělala, ale mohlo by je zachránit. Jeden z vlkodlaků se k nim začal blížit, když se objevilo zlaté světlo a obě ženy pohltilo. Obě dívky si připadaly, jako by spadly do tuhého bahna. Tara se začínala pomalu dusit, když nečekaně přistály na písečné pustině.
"Kde jsme? Tohle nevypadá jako Evropa."
Na svou otázku ale nedostala žádnou odpověď. Otočila se a viděla Annu, která ležela na zemi a nehýbala se. Kolem jejího břicha se roztékala červená louže, která se jen pomalu vsakovala do písku. Tara popadla mladou dívku a uviděla čistý průstřel. Vlkodlak musel vystřelit, ještě než zmizely z Lycanopolis. Náhle se kolem čarodějky objevilo modré světlo a rána zmizela. Anna pomalu vstal a rozhlédla se.
"Kde to jsme?"
Odpovědí jí byl jen udivený pohled starší ženy.
"Ty jsi čarodějka! Ty máš vědět, kde jsme, kam jsi nás dostala."
Anna jen pokrčila rameny.
"Já to nevím. Myslela jsem na lvy a na jejich tábor. Ten výstřel nejspíš musel mé kouzlo pokazit."
Tara se několik minut rozhlížela, než promluvila.
"Dostaneš nás ale zpět, ne?"
"Samozřejmě že dostanu, ale teď ne, jsem unavená. Musela jsem se sama vyléčit a to mě stálo hodně sil."
Okolní ticho přerušil zvuk kopyt. Anna hleděla na muže v podivné zbroji, kteří se k nim blížili na koních. V rukou drželi meče a nevypadali mírumilovně.
Taře se ve tváři usadil vyděšený výraz.
"Nejde o to, kde jsme, ale v jaké jsme době. Přenesla jsi nás v čase."
***
Trosky Lycanopolis ještě doutnaly, když vlkodlaci začali s opravami. Přepadení té malé skupinky zničil čtvrtinu města. Vrány se pomalu slétávaly na ohořelá těla a rvaly z nich kusy masa. Jen ony měly užitek z toho, co se tady stalo. Lvi dobili jen malé vítězství, které ale brzy zmizí. Jedna z vran přistála kousek od lidské paže, která trčela z hromady kamenů. Ostrý zobák chtěl vzít svou část kořisti, když se ruka pohnula a chytila ptáka pod krkem. Ozvalo se křupnutí kostí a dravec spadl mrtvý na zem. Jeden z vlkodlaků si ale malého divadla před sebou všiml.
"Tady někdo žije, pojďte rychle sem!"
Tři vlkodlaci přešli k místu, kde stál velký sál chrámu, a začali odhazovat kamení. Brzy nato mezi sebou nesli ohořelé tělo. Nikdo z nich nepoznal, o koho jde. V sále proti sobě bojovali lovec a jejich pán Fenris. Malý průvod procházel kolem mrtvol, když se od země ozvalo.
"Mně tady nikdo nepomůže?!"
Jeden z nosičů málem šokem spadl na zem. Z hromady těl se zvedaly zbytky nějakého člověka. Tělo bylo kompletní až na to, že na něm nebyl ani centimetr kůže.
"Ptala jsem se, jestli pomůžete i mně?!"
Vlkodlak jménem Fobos poznal, koho to má před sebou. Luciana celý zápas přežila, pokud se tomu dá tak říkat. Pomalu přešel ke zmrzačené ženě a podepřel ji. Luciana se mu místo poděkování vysmekla a z jedné mrtvoly utrhla kus masa. Kořist rychle zmizela v jejích ústech. Zaznělo tiché praskání a zvuk, který připomínal mlaskání zvířete. Poté se na zničeném těle opět začala objevovat kůže. Brzy před nimi stála holohlavá čarodějka a vražedkyně Luciana.
"Tak co, zlatíčka, vyléčíme i toho muže, nebo ho necháme umřít?"
Nikdo jí neodpověděl.
"Mohli bychom také vyvléct to druhé tělo. Zatím jste nevytáhli ani polovinu lidí, kteří tam jsou zavalení."
Čarodějka domluvila a procházela městem, aniž by se nechala rušit tím, že je nahá. Vojáci mezitím vynesli další polomrtvá těla a přenesli je do druhého největšího sálu ve městě. Nikdo se neuměl léčit tak rychle jako Luciana. Nemohli si proto být jistí, jestli mezi přeživšími není Fenris nebo lovec.