12. Spojenectví z lesa

26. února 2018 v 11:02 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Ty bílé předměty byly kukly. Všechny začaly prskat a pavouci pozabíjeli všechno, co našli. Tím se vojáci temné říše dostali až za hradby. Lidé začali prohrávat a ani moji upíři to nemohli pomoct.
Začala jsem pomalu ztrácet naději. Za jednoho zabitého skřeta přišla horda jiných. Jejich počet jakoby přibýval. Mí upíři nepřátele nezabíjeli, ale vysávali. Tak se počet mých upírů neměnil, ale zůstával pořád stejný. Za jednoho zabitého vojáka, povstal jiný.
Nad mojí hlavou prolétl drak. Světle modré šupiny jakoby zářily do noci. Všimla jsem si i další malé postavičky. Dračí jezdec prolétl nad nepřáteli, aby zničil zvláštní katapulty. Vyšlehl plamen a zničil jeden ze strojů. Trosky prolétly řadou skřetů a několik jich zabily.
Vojáci začali jásat a slavily jakoby už zvítězily. Poznala jsem proč. Přilétla armáda Dračích Jezdců. Monstra svým ohněm ničila řady nepřátel. Pavouci , kteří se dostali za hradby byli pobíjeni. Skřeti se už nemohli dostat k hradbám a pomalu začali prchat. Naděje se ke mně vrátila a já sledovala draky, jak ničili vojsko temné říše.
Moje myšlenky se zatoulaly zpět k Adrien a Elbaith. Teď by se vrhly do boje a pozabíjely by nejvíce nepřítel ze všech.
Jednoho z draků něco zasáhlo. Obří tělo spadlo přímo mezi obry a tři z nich zabilo. Jezdec se ještě zachránil a mečem bránil svůj život.
Jeden z obrů se k němu rozběhl a zadupal ho do země.
Otočila jsem se a vrátila se do boje. Pavouci byli skoro pobití.
Při východu slunce jsme zabily posledního nepřítele.
Dračí jezdci přelétl naposledy hradby a vracely se zpátky do své říše.
Skřeti, gobliny i obři byli pobití nebo se rozutekly daleko do lesů. Jedno malé vítězství, ve kterém jsme nic nezískali, ale mohli jsme hodně ztratit. Lidi, kteří se nedožili konce bitvy, jsme odnesli do hradu. Monstra jsme nechali před hradbami, ať se příští protivníci poučí a raději se vrátí do svých jeskyní.
Pomáhala jsem ošetřovat raněné a přemýšlela, kam moje cesta bude pokračovat. Trpasličí archivy odsud nebyly tak daleko, byli ale už na území temné říše. Ta se pomalu rozrůstala jako nádor. Ničila vesnice i města. Dokonce i lesy se pod jejím dotekem měnily na místa strachu.
Museli jsme jednat rychle, nebo už nic nezachráníme. Šla jsem znovu za králem Aganty. Nemohla jsem váhat a čekat na další nepřátele.
Přišla jsem k jednomu z vojáků a ptala se ho, kde panovníka lidského světa najdu. Ukázal mi směrem do středu celého hradu, kde by se měli nacházet komnaty krále.
Všude jsem viděla zraněné a mrtvé vojáky. Pořád ještě se na nějakých místech viděli, co se při bitvě stalo.
Otevřela jsem menší dveře a vešla do nějaké chodby. Po pár krocích jsem před sebou uviděla stráže. Dva vojáky s meči, kteří stáli u černých dveří. Poznali mě, viděli mě na bojišti. Jeden ze strážných vešel do místnosti a mluvil s králem. Já jsem zatím čekala na jeho návrat. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak mluvit s někým takovým.
Mohla jsem vejít dovnitř. Udělala jsem dva opatrné kroky a zůstala stát na místě. Přede mnou stál král Aganty. Zlatou zbroj vyměnil za dlouhý černý oděv.
Řekla jsem mu, že bych co nejdříve chtěla vyrazit k trpasličím archivům.
Chtěla jsem najít poslední potřebné informace o meči Titánů a porazit Temného vládce. Panovník mně ale pokazil plány.
Čekala jsem vše, ale to, že by k archivům vyrazilo celé vojsko? To byla ukázka čirého šílenství. Řekla jsem mu o počtu vojáků temné říše i o síle, která tam je. Nic ale nemohlo králi vymluvit jeho nápad. Vyšla jsem z místnosti a jednala rychle. Nemohla jsem zabívat něčím jako je lidská armáda. Vyšla jsem opět ven a vracela se k hradbám. Nikde jsem neviděla nikoho na koni. Za celou dobu bitvy jsem neviděla jediného jezdce. Bohové mi zase staví do cesty další překážku.
Prošla jsem jedním místem v hradbách kde bestie prorazily otvor. Na kamenech byla pořád vidět krev. Vedle sebe tu byly rudé potůčky lidské krve a zelené životní mízy skřetů a goblinů. Rozběhla jsem se k mrtvolám stvůr. Některé z bestií jely na podivném tvorů, který připomínal obřího ještěra. Všude jsem ale viděla jen mrtvoly. Ani upíři, které jsem nechala za hradbami neměli žádného koně.
Vešla jsem do lesa a soustředila se. Našla jsem svou kořist. v dáli jsem slyšela hlasy nějakých bestií. Mluvily mezi sebou svou vlastní řečí. Rychle ale tiše jsem se blížila k místu odkud jsem hlasy slyšela. Přikrčila jsem se za nízkým křovím a hleděla na malý tábor přede mnou. Tlupa goblinů tak okolo malého ohýnku seděla na zemi a plánovaly kam se teď vypraví. Vypadalo, že chtějí utéct a do dalších bitev se už nezapojovat. Tohle chování jim bylo podobné. Do boje běželi jen, když za sebou měli skřetího náčelníka s bičem.
Jinak se vyznačovali strachem, který nešel dohromady s věrností v boji. Pomalu jsem se narovnala a vyšla do tábora. Goblini přede mnou couvly a nevěřícně se na mě dívaly. Neměla jsem v ruce ani meč. Dokonce jsem ani nevěděla, co vlastně dělám. Bestie mě nenapadly a já si sedla k ohni přímo vedle nich.
Jeden z goblinů pomalu vytáhl dýku. Stál napravo ode mě, akorát na délku paže. Rychle jsem se natáhla a jednou rukou jsem mu zlomila vaz. Tím jsem zničila jakékoliv pokusy a podobné hrdinství. Jeho druhové mě v přesvědčení utvrdily, tím že si posedali zpátky okolo ohně. Všechny jsem si pomalu prohlédla a sledovala každý jejich pohyb. Ještě nikdy jsem nikoho neovládala s pomocí strachu. Byl to ale lepší pocit, než jsem čekala.
Užívala jsem si pot, který se z nich řinul, i lesk v jejich očích. Měli strach ze všeho, co bych s nimi mohla udělat. Neuměla jsem nic z upířích způsobů mučení, ale i tak jsem je mohla nechat umírat ve velkých bolestech. To stačilo, aby mě teď poslechli. Nemohla jsem ale počítat s jejich věrností. Hned, jak bych odešla, by utekli a nikdy se nevrátili.
Zeptala jsem se jich na koně, nebo na jakékoliv stvoření, na kterém by se dalo jet. Bohužel o ničem takovém nevěděli.
Řekla jsem jim o skřetích archivech, zatajila jsem jim ale důvod proč se tam chci dostat. Nemohla jsem riskovat prozrazení a toho bych se dočkala pokud by narazili na další gobliny nebo skřety.
Znali ale cestu a toho jsem chtěla využít. Nemohla jsem bloudit a sama ji hledat.Při východu slunce jsme vyrazily na sever. Celý den jsem neřekla goblinům ani slovo. Nemohou mě brát jako sobě rovnou. Já musím být to co je daleko nad nimi.
Při západu slunce goblini opět postavily něco jako malý tábor.
Pokaždé jsem litovala toho času, kdy bestie museli odpočívat. To by se mi z upíry nestalo. Chtěla jsem ale gobliny nechat při životě. Sama jsem nevěděla jak se dostanu až do paláce vládce temné říše.
Znovu jsme vyrazily ještě před východem slunce. Nechtěla jsem čekat tak dlouho. Po pár krocích jsem poznala změny, které byli přímo v zemi po námi. Temná moc už na tomto místě začala svou vládu. Život jako by tu končil. Tráva začala být suší a půda vyprahlejší. Slunce jako by nemělo sílu svým jasem oživit tyhle končiny. Připadal jsem si jako ve snu. v dálce jsme viděli hory, temné vrcholky, které se ztráceli mezi černými mraky.
Šli jsme přímou cestou k archivům. Před námi jsme neviděli nic živého. Znovu jsem pomyslela na koně. Cesta by byla daleko rychlejší kdybych nemusela jít pěšky.
Hory před námi byli stále bližší. Vzpomněla jsem si na svojí první cestu do této říše. Tenkrát mě doprovázela horda vlkodlaků. Bylo to jako ve snu. Kráčet mezi nejsilnějšími vojáky temné říše přímo k jednomu z vládců.
Kde bych skončila, kdybych zůstala s nimi. Byla bych jen další z vojáků. Nikdy bych nikomu nevelela. Při nejlepším bych byla jen prodlouženou paží někoho mocnějšího. Já ale chtěla vládnout vlastní říši a ta vidina byla stále bližší.
Porazím temného vládce a přivlastním si jeho říši. Král Aganty nebude nic namítat. Zabráním tak tomu aby přišli další bestie ze severu. Chtěla jsem ale krále zabít. Pořád jsem myslela na svou pomstu.
Nemohla jsem ale proti sobě poštvat lidské království. Jednu bitvu bych vyhrála, ale další už by mě mohla stát život.
Sama jsem ani nevěděla, jak krále zabiji. Nechtěla jsem ho zabít rychle, aby cítil minimum bolesti. Musí trpět, stejně jako já v tomto životě.
Tahle myšlenka mi pořád výřila hlavou.
Pomalu jsme procházeli vyprahlou zemí a blížili sem horám. Ty už byli moc blízko.
Mezi skalami už bylo vidět vyšší věže malých pevností. Hory byli dělícím územím, nikdo vlastně ani nevěděl, co je za nimi. Někdo tvrdil, že je za nimi místo děsu. Zlo porazilo všechno dobré a vládne tam jen smrt a věčné zlo. Taková země by se mi líbila.
Goblini už byli z mého tempa unavení. Pomalu mi začínala vřít krev v žilách. Moje pravá ruka jako by sama od sebe sáhla pro meč. Otočila jsem se a rozsekla jednoho z tvorů na dvě části. Horní část těla byla čistě oddělená a spadla dva kroky od zbytku torza.
Mí vojáci byli dostatečně varování a opět zrychlily. Zabití jednoho z nich bylo něco čemu rozuměli. Skřeti jim to určitě dělali v jednom kuse. Celý den byla jako malá noční můra. Vzduch začal být těžký, jakoby mělo být přijít něco špatného. Cítila jsem zvláštní neklid.
Nevěděla jsem ale odkud přichází. Před námi se pomalu vynořilo pár stromů. Něco jako by skrývalo co je za nimi. Vzpomněla jsem si na svůj poslední výlet do magických lesů a i na to, o co jsem přišla. Ted jsme ale byli na území temné říše. Vešli jsme tedy mezi mohutné kmeny a šli dál.
Goblini byli stále připravení k boji. Vzduch tu byl dusný a mezi tmavými stromy se ztrácela jakékoliv světlo. Šero, které tu vládlo se mi ale zamlouvalo. Viděla jsem více, než kdybychom byli v ostrém světle.
Všude bylo krásné ticho a mi pokračovali přímo po málo prošlapané cestě. Něco tu muselo procházet, zatím jsme ale nic živého neviděli.
Po delším pochodu jsme znovu postavily něco jako tábor. Goblini si sice sedli na tmavou trávu, která tu rostla ale pořád byli ostražití.
Nikdo z nich ale nic neřekl a tak jsem se jich neptala. Chtěla jsem zachovat zdání, že jsme na pro mě známém území. Přitom jsem ale měla větší strach než oni sami. Najednou se jeden z goblinů skácel na zem. Udělala jsem krok k němu, abych se podívala, co se stalo, ale v tu chvíli mě něco bodlo do nohy. Sklonila jsem se a viděla malou šipku s červenými peříčky na konci. Druhý zasažený goblin spadl vedle mě. Do krku mě zasáhla další šipka a já se skácela na zem. Nemohla jsem proti tomu nic dělat a spadla jsem přímo na obličej, vedle svých goblinů.
Za chvíli jsem se probudila. Celé tělo mě bolelo a pořád jsem neměla ani dost síly na to abych se zvedla a podívala se kde vlastně jsem. Okolo mě něco pobíhalo. Otevřela jsem oči a viděla zvláštní tvory. Nejvíce byli podobní goblénům, ale měli holou černou kůži. Jejich hlavy byli o něco protáhlejší. Všichni byli skoro nazí, až na bederní roušky, na, kterých měli pásky s foukačkami a šipkami. Nikdy jsem o takovém národu neslyšela.
Jeden ze svláštních tvorů si všiml, že jsem se probudila, a do obličeje mě hned zasáhla další šipka. Okamžitě jsem opět ztratila vědomí.
Nevím, jak dlouho jsem byla mimo reálný svět, ale podruhé jsem se probudila v nějakém stanu. Meč anii zbroj jsem neměla. Někdo mi jí musel stáhnout z těla. Pomalu jsem přešla ke stěně stanu a odhrnula kožešinu. Našla jsem mříže, které jsem nezničila ani jako upír. Tvrdý kov bylo něco, co jsem nezničila ani já.
Začala jsem přecházet po svém vězení a přemýšlela, co se mnou bude.
Do stanu vešel jeden ze zvláštních goblinů. Sedl si na zem a začal mluvit. Jmenoval se Munumon a byl jeden ze tří náčelníků Alchimů. Jejich národ žil v lesích u hor a zabíjel všechny vojáky temné říše. Co vstoupilo do jejich lesa, už z něj nikdy nevyšlo. Stalo se potravou pro tento zvláštní národ. Všimla jsem se na Munomonovi jedné věci. Necítil k mé osobě respekt ani strach. Na jeho kůži jsem neviděla jedinou kapku potu. Tohle musím brzy změnit. Přešla jsem k němu a podívala se mu přímo do očí. Zatím jsem ho ale nemohla zabít. Nejdříve jsem se chtěla dostat ven. Povyprávěla jsem mu o mém plány na sražení temné říše a čekala na odpověď. Dostalo se mi slibu, že při příští radě se projedná, co se mnou a s mými gobliny bude dál. Trochu jsem si oddychla a sedla si na podlahu stanu. Nespala jsem a čím dál tím víc mého ducha ovládala touha po krvi. Nevím, kolik večerů uteklo, než přišel můj poslední jako vězně u Alchimů.
Náčelníci si mě zavolali do svého stanu.
Vešla jsem dovnitř a ani nevěděla, co čekat. Uvnitř seděli tři malé postavy v lehké kožené zbroji. Zatím byli všichni Alchimové skoro nazí, ale náčelníci se aspoň v některých příležitostech chránili lehkou zbrojí. Jeden z nich mi rukou naznačil, abych si sedla na zem. Poslechla jsem ho a pomalu si sedla. Nechtěla jsem uposlechnout rychle jeho rozkaz. Pořád jsem chtěla zachovat iluzi, že mám navrch, i když tomu tak vlastně nebylo. Sama jsem nevěděla, na jakém konci Aganty jsem. Jak dlouho jsem mohla být v bezvědomí? Kolik času jsem ztratila a kolik času měla temná říše na to, aby dobyla další území lidí? Nic z toho jsem nevěděla a stále na tom přemýšlela. Co se vlastně stalo s Jolosinem? Nevím, proč jsem si na něj zrovna v této chvíli vzpomněla.
Náčelníci přede mnou začali mluvit a já přestala přemýšlet nad osudem Aganty. Teď jsem musela myslet na ten svůj. Naštěstí mě nechtěli hned zabít, ale spíš to vypadalo, že se ke mně chtějí připojit. Zjistila jsem, že už jednou chtělo zaútočit na temnou říši, ale bylo jich příliš málo. Jejich malá armáda by v útoku moc dlouho neobstála. Proto zůstali v lesích, ale stále na hranicích říše, kterou chtěli jednoho dne dobýt.
Řekla jsem jí o své armádě upírů a i o tom, že je kdykoliv mohu přivolat. To je spíše zneklidnilo. Okamžitě je muselo napadnout, že jejich vesnice může být kdykoliv napadena. Už teď jsem mohla svými myšlenkami dát povel a celý les by zmizel v plamenech.
Začali mi věřit a plánovat útok na temnou říši. Jejich druh nepatřil zrovna k tvorům, kteří by se dlouze radili. Měli raději rychlejší jednání a takoví byli i podle toho, co tvrdili i v útoku. v bitvách používali foukačky a otrávené šipky. Tím dokázali z boje vyřadit i tvory, kteří byli o mnoho vyšší než oni sami.
Pomalu se blížila chvíle, kdy se dostanu k archivům. Od alchimů jsem dostala mapu severní části Aganty. Byla tam zakreslena i poloha vesnice, a tak jsem přesně věděla, kde jsem. Nechtěla jsem sice zaútočit z velkou armádou, ale to nemusí náčelníci vědět. Až bude čas, odejdu do hlavní armády a sama půjdu dál.
Zatím vojáci odvedou pozornost skřetů a démonů. Tím bych měla mít cestu skoro volnou. Celou noc jsem se procházela vesnicí a přemýšlela. Východ slunce přinesl něco velkého. Sedla jsem si na zem a soustředila se na přivolání svých upírů. Museli přijít co nejrychleji, a tak jsem jim zkusila předat i tento pokyn, ale nevěděla jsem, jestli se mi to podařilo. Mojí hlavou vířilo příliš mnoho myšlenek. Ze stanů začali vycházet vojáci. Všichni byli připraveni k boji.
Tři náčelníci se připojili ke mně a společně jsme vyšli po jedné z cest. Za námi se postupně seřadilo vojsko. Sice mě udivilo, kolik alchimů vlastně ve vesnici žije, ale i tak to bylo příliš málo. Bez mých upírů by byl jejich pochod hodně krátký. Slunce stálo vysoko nad stromy, když jsme vyšli ze skrytů lesa.
Dál už byla jen holá kamenitá půda. Hory byly už blízko a já jasněji viděla i budovy, které postavily skřeti. Mohutné věže se tyčily do nebe jako pomníky hrůzy, jako připomínky toho co vše zlo vytvořilo.
Už jsem viděla i svůj cíl cesty, nebo jsem si to myslela. Viděla jsem trosky nějaké pevnosti. Patřila trpaslíkům a démoni ji nechali osudu. Kdyby věděli co se skrývá ve sklepeních, všechno by zničily a postarali by se o to aby nikdo nenašel archivy. Bestie se ale o pevnosti nezajímaly, když je zničily.
Měsíc se ukázal na obloze a my pomalu začali stoupat stezkou do hor.
Alchimové a já jsme pokračovali svými cestami. Od teď jsem se spoléhala jen sama na sebe. Vojsko pokračovalo dál ke zdem prvním pevnosti. v dálce jsem viděla poletovat nějaké ptáky. První známka toho, že i na takových místech něco žije. Jejich černá křídla jsem viděla vysoko mezi šedými mraky. z vyvýšeného místa jsem pohlédla do krajiny. Všude bylo mrtvo, jen v dáli jsem viděla pochodovat malý oddíl skřetů. Blížili se k lesu, ze kterého jsme vyšli. Těsně u stromů ale změnili směr a pokračovali podél hranice jejich území. Báli se otrávených šipek, které by je mohli zasáhnout.
Otočila jsem se a pokračovala dál. Dlouho jsem ještě poslouchala zvuky armády alchimů ale nakonec se rozhostilo ticho, které vadilo i mně.
Slyšela jsem spadnout každý kamínek. Každé škrábnutí mě donutilo, abych se rozhlížela okolo sebe a čekala útok. Nikde ale nebylo nic, co by na mě zaútočilo.
Nakonec se mě zmocnila úzkost. Pocit, který se mi jako jed šířil žilami a otrávil můj úsudek. Sama jsem si o sobě myslela, že jsem bojovnice, která se už z mnohým setkala, ale teď jsem teprve poznala moc temné říše. Pustina okolo mě působila více než samotné temné město, ve kterém jsem byla. Tam jste pořád byli mezi živými, ale tady vládla smrt, která nerozlišovala mezi upírem a člověkem. Každého polapila a držela ve spárech.
Rozběhla jsem a zastavila se až u prvních sloupů trpasličí pevnosti. Teprve teď jsem vnímala i jiné pocity než úzkost a beznaděj. Do mojí mysl se vloudila i zvědavost. Hradby pevnosti byly rozervány nepředstavitelnou silou. Stopy mohutných drápů ale dávaly na vědomí, kdo si otevřel cestu do říše trpaslíků. Draci brutální silou rozervali i kámen, který tu měl být ještě dlouho po jejich vládě. Drápy hrubou silou zničily práci tisíců trpaslíků.
Vešla jsem do zbytků nádvoří a obdivovala to, co zbylo po nájezdu. Některé sochy ještě stály na svých místech. Na dílech kameníků a sochařů byl vidět každý detail. Nebyla to až trapná přesnost jako u elfů, ale i v hrubých rysech jste mohli vidět každý pocit.
Sochy jako by měly obživnout a zničit vetřele, který si dovolil vejít do síní trpaslíků
Mě ale nemohly sochy vystrašit, a proto jsem pokračovala. Našla jsem polorozbité schody, po kterých jsem sešla do první části podzemí. Na podlaze jsem viděla kosti a zbytky zbraní. Vzduch tu byl až podivně čistý. Nebylo tu dusno, jaké jsem čekala od takových jeskyní. Něco se muselo postarat o to, aby tu byl pořád čerstvý vzduch.
Vyšla jsem z uzavřených chodeb a před sebou měla jednu z mistrovských prací dětí nebeského kováře.
Úzký kamenný most, který se táhnul přes hlubokou propast. Jak mohli trpaslíci denně chodit po něčem takovém? Nikde nebylo vidět žádné zábradlí. Jen kámen, který vypadal až příliš křehce na to, abych po něm mohla jít. Trpaslíci tam ale jít museli, tak jsem šla také. Nemohla jsem váhat a skončit, cíl byl příliš blízko. Udělal jsem pár prvních kroků a zaposlouchala se do okolních zvuků.
Neslyšela jsem nic, co by mě zneklidnilo, a tak jsem pokračovala dál.
Uprostřed mostu jsem zaslechla něco, co mi na odvaze rozhodně nepřidalo. Pomalé kroky něčeho obrovského. Rychle jsem udělala pár posledních kroků a čekala čemu kroky patřily. Monstrum muselo být přímo přede mnou. Nečekala jsem, co přijde a šla jsem dál. Kroky byly čím dál tím blíž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama