11. Loviště

26. února 2018 v 11:00 | Václav Hess |  Alia - Nový život
"Podívej, trpaslíku, " začala jsem s vysvětlováním, ale najednou jsem se zarazila. Trpaslíků, které jsem přeměnila, tady bylo spousta. a klidně by se mohlo stát, že jich více bude jako tenhle. Po chvíli se mi podařilo trpaslíky shromáždit všechny do kruhu kolem sebe.
"Ahoj, " začala jsem pomalu a přemýšlela, co přesně jim vlastně chci říct. Nikdy jsem nebyla dobrým řečníkem. "Podívejte, asi to pro vás je trochu šok, teď. Myslím si ale, že většina z vás už pochopila, co se s vámi stalo…" Odmlčela jsem se, dala jsem jim šanci, aby se nad tím ještě zamysleli. "Určitě jste pochopili, že už nejste obyčejnými trpaslíky, " pokračovala jsem. "Stali se z vás upíři. Já jsem vás proměnila."
"Proč?" vykřikl někdo z davu.
"Umírali jste, " opáčila jsem a pokračovala. "Potřebuji vědět, co se tu dneska stalo."
Dlouho bylo ticho a pak mezi sebou trpaslíci začali tiše diskutovat. Bylo to moc hlasů a každý mluvil o něčem trochu jiném, takže jsem nedokázala, i přes skvělý upíří sluch, zjistit, o čem se vlastně bavili. Po pár minutách opět utichli a pak jeden z nich vystoupil a uklonil se. "Napadli nás skřeti. Nedokázali jsme se ubránit. Byli silní. Ale pak se tu objevil drak a pomohl nám je zahnat."
Přikývla jsem.
Bradou jsem pokynula trpaslíkům, aby se vydali za mnou. Pomalu jsme se vzdalovali po cestě od místa boje. Vedla jsem je do lesa, do oblasti, která mi na tu dálku nejvíc voněla. Sice by byla lidská krev mnohem lepší, ale problém byl v tom, že já jsem potřebovala, aby byli trpaslíci nasycení co nejdřív, a široko daleko se žádná lidská sídla nenacházela. Pro začátek jim tedy bude muset postačit jen krev zvířecí. Co se dá dělat. Několik set metrů před začátkem bukového lesa se trpaslíci začali rozutíkat. Začínali cítit potravu a jejich žízeň se o to prohloubila. Nebránila jsem jim, chápala jsem, jak jim je. s úsměvem jsem vzpomínala na svůj první den v tomhle novém těle. Vysála jsem hrobníka hned poté, co jsem ho spatřila. Při vzpomínce jsem strčila ruku do kapsy. Ano, stále tam bylo. Laanejské zlato, které jsem našla v truhle, nacházející se pod hrobníkovou postelí. Prohlédla jsem si sedm blyštivých mincí a opatrně jsem je opět zandala.
Laanej… země, odkud jsem pocházela. Už dlouho jsem tam nebyla. Docela mi chyběla. Slíbila jsem si, že se tam jednou zase podívám.
Nechala jsem trpaslíky lovit a sama jsem se otočila a rozběhla zpátky. Utíkala jsem rychlostí větru.
Prudce jsem se zastavila u hradeb, u kterých jsem předtím nechala odpočívat Adrien. Ležela tam schoulená, beze známky pohybu, rukama si zakrývala tvář.
"Adrien, " oslovila jsem ji tiše a sklonila jsem se blíž k jejímu obličeji. Její pleť byla bílá a celý obličej měla zkroucený a vrásčitý, jako kdyby měla bolesti. Dotkla jsem se její ruky a polekaně jsem ucukla. Byla úplně studená.
"Adrien…, " zašeptala jsem. "Prober se."
Když opět neodpověděla, popadl mě záchvat paniky, skočila jsem k nejbližšímu stromu a zlomila jsem ho v půli. Mačkala jsem kůru, až se proměňovala v prach. Záchvat zlosti polevil a pak jsem si uvědomila tu věc.
To já jsem Adrien zabila. Ta bestie Adrien smrt jen zapříčinila, ale zabila jsem ji já. Protože já jsem ji tu nechala ležet bez dozoru, zatímco jsem dávala trpaslíkům nové životy a promlouvala s nimi, odvedla je k lesu, aby se mohli nasytit, protože novorození upíři potřebují hodně krve, aby zase hned nezemřeli. Starala jsem se o ně a na Adrien jsem se vykašlala. Měla jsem sto chutí si nafackovat.
Klesla jsem na kolena, zabořila obličej do dlaní a začala vzlykat. Vydávala jsem zvuky, jako kdybych brečela, ačkoli ve skutečnosti jsem vlastně nebrečela. Jako upírka jsem nemohla ronit slzy.
Dalo mi celkem velkou práci zvednou se od Adrien a běžet za povinnostmi. Ale nakonec jsem se přemohla a zvládla jsem to.
Zabralo mi to několik desítek minut, než se mi podařilo všechny trpaslíky seskupit zase do jedné skupiny. Byli roztroušení snad po celém lese, každý si lovil na "svém" území, aby si v lovu vzájemně nepřekáželi. Ale jak jsem zjistila, stejně se to bez konfliktů neobešlo. Několik trpaslíků se nevrátilo. Sama jsem si domyslela, že místo aby se vzdali vyhlídnutého zdroje krve, na který měli spadeno společně i s jinými trpaslíky, tak se na sebe vrhli a pozabíjeli se. Inteligentní řešení. Ale věděla jsem, že já bych to tenkrát taky byl schopná udělat. Mladý upír je ochoten udělat vše pro to, aby dostal potravu kterou chce. Dokonce i zabít vlastní přátele.
Trvala jsem na tom, že Adrien pohřbíme. Trpaslíci se ošívali, odmlouvali a vymlouvali se, ale neustoupila jsem. Chtěla jsem to tak. Nakonec neochotně souhlasili, že mi pomůžou, a dovedli mě na blízkou louku v Agantě. Tam jsem vykopala dostatečně velkou díru a uložila do ní Adrien k poslednímu spánku.
Vysvětlila jsem trpaslíkům situaci a oznámila jim, že se chci pomstít. Za ně, za celou Agantu a taky za Adrien. Začali mezi sebou horlivě diskutovat a z jejich řad se ozývalo souhlasné nadšení. Nemusela jsem je žádat, aby do toho šli se mnou. Teď už jsem měla jistotu, že když je pustím pryč a nebudu je hlídat, že se vrátí. Vypadali nadšeně z boje, který nás čekal. Dovolila jsem jim tedy, aby se ode mě vzdálili. Domluvili jsme se, že se na tomhle stejném místě sejdeme zítra touto dobou a trpaslíci, s očima nadšeně svítivýma, se rozeběhli do všech stran.
Pousmála jsem se. Chtěla jsem být sama a rozloučit se s Adrien v klidu. Seděla jsem u hrobu své přítelkyně. Elfky, která mi pomohla, ale také ode mě hodně očekávala.
Jsem upírkou, která svou cestu novým životem teprve hledá. Vstala jsem a urovnala si zbroj, kterou jsem na sobě měla.
Mí upíři se toulali po okolí a hledali kořist nebo si zalezli do nějakých jeskyní a tam si užili chvíli klidu před bitvou.
Se zděšením jsem si uvědomila, kolik času jsem strávila nad hrobem.
Pomalu se blížila doba kdy se tu setkám s upíry. Nejdřív jsem ale chtěla udělat něco jiného. Tihle upíři byli jen kapkou ve vojsku, jaké ke mně přijde.
Tiše jsem si sedla vedle hrobu a za poslouchala se sama do sebe. Magie ve mně se probudila a jako by sama od sebe hledala cíl. Zavřela jsem oči a myslela na obličeje svých vojáků. Bojovníků, které jsem rozeslala po Aganty a s nimi jsem chtěla i prolomit zdi temné říše.
Adrien vždy byla pro tichou práci. Já chtěla cestu prorazit silou. Temný vládce uvidí pravou sílu upírů. Chtěla jsem pomstít za smrt elfky, kterou mi osud vzal až moc brzy. Nikdy jsem své upíry nesvolala jen pouhou myšlenkou. Nevím ani, jak mě něco takového napadlo. Prostě jsem jen věděla, že to dokážu. Skončila jsem až ve chvíli, kdy jsem slyšela pochodující trpaslíky.
Nastal čas, kdy se ke mně měli vrátit. Všichni měli zbraně a byli připraveni na pochod. Ještě ale nenastal ten pravý čas.
V dálce jsem viděla démona. Šlo o posla z temné říše. Moje srdce sevřel strach. Démoni nás napadnou dřív než budeme připraveni. Posel přistál několik kroků ode mě. Bez jediného slova mi podal nějaký pergamen a čekal. Bílá kůže na slunci podivně zářila.
Rozevřela jsem vzkaz a četla. Ten pocházel od jednoho s pobočníků temného vládce na severu. Měla jsem se svými upíry pomoct při dobývání nějakého hradu. Král Aganty se tam ukryl i se svými vojáky. Chtěl se postavit temnému městu ale první útok skončil jeho porážkou. Další armády směřovali směrem k hradu.
Na pergamenu byla i pama, na, které byl vyznačený nějaký černý bod. Nepochybně šlo o zmíněný hrad.
Můj plán byl právě dotažen k dokonalosti. Udělám věc, kterou nikdo čekat nebude. Rychle jsem předala poslovi odpověď a okamžitě jsme vyrazili. Při bitvě se dostaneme i blíže k archivům, do kterých smě mířily s Adrien.
Všechno pokračovalo až moc dobře.
Sledovala jsem démona, který pomalu odlétal. Splnil své poslání ale ani on netušil, jaké to bude mít pro něj následky.
Kráčela jsem v čele mé malé armády. Několikrát za pochod jsem opět volala své upíry. Vyslala jsem své myšlenky a snažila se je všechny přivést přímo k boji. Také jim ale říct, co mají dělat a koho napadnout. Trochu jsem pochybovala, ale Aganty byla důležitější než má vlastní pomsta. Pomohu zemi a pomstím Adrien.
Čas pro pomstu na mém životě ještě přijde.
Vycházeli jsme z malého lesíka, když jsme zaslechli zvuk, který byl nad námi. Nejvíc to připomínalo řítící se lavinu kamení.
Za okamžik prolétl přímo nad námi mohutný drak. Přímo za hlavou seděla malá postava a držela se řetězu.
Monstrum prolétlo nad námi a pokračovala ve své cestě. Šlo o dračího jezdce a jeho draka. Stejně jako byla Adrien a Elbaith neporazitelnými bojovníky, šlo i v tomto případě o protivníky, jakým by jste se nechtěli postavit. Pokud byli spolu, byli silní.
Tento jezdec patřil k temné říše, jinak by naše vojsko napadli.
Pokračovali jsme dál.
Slunce stoupalo na nebe a pomalu zase klesalo, aby se na jeho místo dostal měsíc. Díky magii jsme mohli pokračovat v pochodu, aniž by jsme dělali přestávky.
Čím dál tím více jsme potkávali malé skupinky skřetů a podobných tvorů. Zatím si nás nevšímali, takže ani mi jsme jim nevěnovali moc pozornosti.
Jednu noc jsme ale museli udělat malou přestávku. Chtěla jsem opět s pomocí myšlenky svolávat své upíry.
Sedla jsem si na zem a pomalu se připravovala. Když jeden za upírů zakřičel něco nesrozumitelného. Ze stromu vedle mě seskočila na zem nějaká postava. Díky černé zbroji a masce z tmavého kovu, by jí kde kdo v noci mohl i přehlédnout.
Stříbrnou díku ale přehlédnout nešlo.
Chvíli jsem se dívali přímo do očí. Ať to byl kdo chtěl zabít mě nechtěl. Nechtěla jsem ale na sobě dát nic znát a pomalu si tajemné stvoření měřila pohledem. Nově příchozí sklonil hlavu a sundal si masku. Pod ní se ukázaly bílé vlasy a bledá plet. Nepřehlédla jsem ani špičaté dlouhé uši.
Nově příchozí patřil k temným elfům. Představil se mi jako Avarin, jeden ze stopařů. Měli za úkol sledovat vojáky a podávat o nic zprávy generálům u hlavního vojska. Po té Avarin opět vyskočil do vzduchu a zmizel ve skrytu stromu. Takže jsme byli celou dobu sledováni. Bála jsem se toho, co nás mohl temný elf vědět. Mezi mými upíry se mluvilo o našich plánech. Musela jsem tedy stopaře a posla zabít, aby nás nemohl prozradit. Jak ale zabít něco takového? Avarin patřil k druhu, který dobil nespočet říší.
Dokončila jsem svolávání svých upírů a vydali jsme se opět na cestu.
Před námi se objevila skupina skřetů. v jejich čele kráčel exemplář, který se jen tak nevidí. Mohutné tesáky byly pomalované. Postava daleko převyšovala vojáky, kteří šli před ním. Šla jsem přímo k němu. Skřet si pomalu změřil a hlasitě frknul. Chtěl mi dát najevo že ze mě nemá strach a ani se nemám pokoušet mu udělovat rozkazy. Pýcha, která z něj čišela mě pobavila. Jedinou ranou bych ho mohla kdykoli zabít. Skřeti, kteří postávaly kolem, by tomu stěží zabránili.
Meč jsem měla u pasu, chtěla jsem s ním jen mluvit. Aspoň pro začátek mi to stačí. Přestavila jsem se skřetovi a čekala na jeho slova. Představil se jako Nardon, náčelník jedné z největších tlup skřetů v Aganty. Tomu titulu jsem sice moc nevěřila, ale neřekla jsem ani slovo.
Každý náčelník skřetů vedl jednu z největších tlup. Toto tvrzení k nim už nějakým způsobem patřilo.
Domluvila jsem s Nardonem na společném pochodu. Už jsme byli až moc blízko, aspoň tak jsem to skřetovi tvrdila. Ten tomu naštěstí uvěřil, a tak jsem pokračovali jako jedna armáda.
Měsíc byl v úplňku a já hnala svoje upíry vpřed.
Skřeti s námi neudrželi krok, a tak jsem za chvíli museli udělat přestávku. Zatím mi vše skvěle vycházelo. Hnala jsem svoje upíry z jednoho důvodu. Skřeti se unaví daleko rychleji. Posedali jsem společně na holou zem a já přešla zpátky k Nardonovi.
Sedla jsem si vedle něj a začala se ho ptát na jeho říši. Nevěřila jsem ani polovině z toho, co mi vyprávěl, ale poslouchala jsem a čekala na vhodnou chvíli. Ta přišla, když se tvor sehnul pro měch z vodou. Rychle jsem vytasila malou dýku a bodla mu jí do krku. Bojovník se okamžitě skácel na zem. Skřet naproti mně něco vyštěkl a celý tábor se začal zvedat. Upíři se pustili do boje, nebo spíš do jatek v řadách skřetů.
Z jedné koruny stromů seskočila postava. Avarin běžel k nám, aby se zapojil do boje a zjistil, co se stalo. Vběhl přímo mezi vojáky a razil si cestu přímo ke mně. Jeden z mých lidí vzal meč jednoho skřeta a hodil ho po temném elfovi. Čepel proletěla okolo hlavy a nic se nestalo.
Avarin byl už skoro u mě. Zavelela jsem další rozkaz. Hlavní věcí bylo zabít temného elfa. Upíři se okamžitě zaměřili na něj. Břichem soupeře projely hned tři meče. Další dva probodli hlavu.
Postava se skácela na zem, život z bojovníka vyhasl.
Tím jsme se zbavila nevítaného stopaře. Pozabíjela jsem zbytek skřetů. Ti neměli nic, s čím by se nám mohli měřit a tak brzy leželi všichni na zemi.
Pokračovali jsem v cestě a pomalu jsem se začali blížit k místu bitvy. z dálky jsme viděli střely z katapultů. Zatím jen jako malé zářivé body. Zastavila jsem se a dívala se na ten zvláštní pohled před námi. Najednou se ozvaly hlasy a několik upírů se otočilo směrem k nedalekému lesu.
Z toho právě vystupovali nějaké postavy. Poznala jsem několik lidí, elfů a trpaslíků. Spojovala je jen bledá barva kůže. Právě nás našla první skupinka mých upírů. Přivítala jsem podivné vojsko, složené snad ze všech tvorů, kteří se nacházeli v Aganty.
Řekli nám i o další skupince, která obcházela hrad a hledala nás. Byla jsem pyšná sama na sebe, takže moje moc je už tak velká. Mohu svolat své upíry, ať jsou kdekoliv a oni přijdou na mé zavolání. Armáda, která se dala dohromady pokračovala dál k hradbám. Čím dál tím víc jsme cítil plno pachů a slyšeli víc hlasů a zvuků.
Vešli jsem do malého lesíka a hledali cokoliv živého. Před námi bylo celé vojsko. Temný pán vrhl do boje své vojáky a už dnešní noc mohl zničit lidský svět. Stačilo zabít krále lidí. Jeden muž zemře a lidé ztratí víru. Já ale svou víru neztratila a pokračovala.
Prošli jsme poslední řadu stromů a ocitly se přímo u katapultů. Obři právě nabíjeli jeden z nich. Stroj obřích rozměrů se dal do pohybu a vystřelil. Kus kmene, který byl místo střely vylétl do vzduchu a zmizel z dohledu. Za chvíli jsem viděli jak dřevo dopadlo na hradby a smetlo vše, co tam stálo.
Jeden z obrů vytrhl další strom z kořenů a trhal z něj větvě, které by se mohli připlést do katapultu a zničit ho. Okolo pobíhali démoni a skřeti. Téhle armádě jsme se jen tak postavit nemohli. Začali jsme s upíry postupovat blíž k hradbám. Chtěla jsem se dostat až k lidem. Vojáci temné říše prorazily nějaké části hradeb. k jednomu takovému místu jsme se museli dostat.
Cestou jsme nezabily vojáka ani jedné strany. Pro mé vojáky to bylo těžké. Ve všem viděli kořist.
Pár kroků před námi byla už neprostupná stěna stvořená těly skřetů, démonů, goblinů a několika obrů. Všichni se tlačily k hradbám a pobíjely lidi před sebou. Nad námi proletěla další střela z katapultu. Některý z obrů narazil na bludný balvan. Ten vlétl přesně doprostřed lidské armády a udělal v ní hlubokou brázdu. Všude stříkalo bahno a krev.
Obři se v tomhle opravdu vyznali a dokazovali to počtem zabitých nepřátel. Na velkou vzdálenost dokázali vždy zasáhnout cíl.
Rychle jsme začínali pobíjet skřety. Museli jsme se dostat ke zbytku lidí.
Nemohli jsme všechny vojáky temné říše pobít, chtěli jsme se ale dostal za hradby.
Skřeti nejdříve nevěděli, co se stalo. Nepřítel jim vpadl i do zad. Lidé si nás všimly a s novu odvahou vyrazily do boje. Chtěli se probít přímo k nám. Další střela z katapultu proletěla daleko od nás.
Vypadalo to že se obři nezaměřily na jednu část hradeb. Při tomto zjištění jsem si oddechla.
Obři před námi mě překvapili. Čekala jsem že se vrhnou proti nám. Místo toho se rozběhli přímo na lidské vojáky. Brali je do rukou a jen je házeli proti hradbám. u třetího vojáky jsem slyšela křupání kostí, když narazil do tvrdého kamene. Jeho tělo spadlo zpřelámané do bahna.
Obránci opět začali ztrácet odvahu.
Monstra jako by nevnímala rány, které jim způsobily zbraně.
Rychle jsme se probily řadou skřetů a vrhli se na obry. Dala jsem nový rozkaz. Moje řady upírů se rozrostou a vojáky nepřátel. Jeden z elfích upírů vyskočil na jednoho skřeta a zabořil mu tesáky do krku. Ten ještě bodl mečem za sebe ale malá bodná rána na noze nemohla upíra odradit.
Rozběhla jsem se přímo k jednomu z obrů. Ten právě vzal jednoho z vojáků a hodil ho za hradby.
Skočila a bodla mečem. Probodla jsem krk nepřítele, ten zavrávoral a skácel se na zem.
Na obry se začali vrhat davy upírů. Jejich počet vzrostl, vysáli všechny nepřátele v, kterých byla aspoň jiskra života.
Lidé a upíři se spojili v boji a zabili všechny obry. Jeden stačil ještě utéct, ale ten nám už velké škody nezpůsobí. Hordy skřetů útočily ale na jiných místech. Zachránili jsme jen jednu část hradeb, ale osud lidí byl pořád otázkou.
Prošli jsme mezi vojáky a vešly do prostoru za hradbami. Rychle jsme po schodech vyběhli na ochoz. Poslala jsem své upíry na všechna místa na hradbách.
Sama jsem běžela přímo k nehoršímu místu bitvy. Viděla jsem tam i jednoho muže, kterého jsem nenáviděla, ale teď jsem ho musela zachránit. Král Aganty se sám zapojil do bitvy, i když věděl, co by jeho smrt znamenala. Místo, aby se krčil někde ve svém pokoji, šel do boje.
Musela jsem obdivovat jeho odvahu a víru ve vlastní schopnosti. Na sobě měl pozlacenou zbroj, která byla už z dálky vidět. Skřeti tlačili jeho skupinku vojáků na okraj hradeb. Stačila jedna střela z katapultu a osud Aganty by byl zpečetěný. Rozeběhla jsem se a skočila. Pravou nohou jsem nakopla jednoho skřeta. Přitom jsem sekla mečem a rozpárala dalšímu skřetu břicho. Musela jsem jednat rychle, abych ještě něco zachránila.
Dalšího skřeta jsem skopla z hradeb.
Můj meč prolétl okolo obličeje krále Aganty. Chvíli jsem měla nutkání čepel vrazit tomu muži do hlavy, ale na poslední chvíli jsem ránu obrátily proti jednomu z démonů. Meč protnul vzduch a pak se hluboko zarazil do masa tvora přede mnou.
Král udělal několik kroků od hradeb, blíže ke svým vojákům.
Netrvalo dlouho a pozabíjely jsme nepřátele na další části hradeb.
Panovník se potom obrátil ke mně a naznačil mi pravou rukou, abych šla za ním. Prošli jsme úzkou uličkou a vyšli na malé nádvoří. Hluk bitvy k nám doléhal o něco méně. Divila jsem se, proč máme uprostřed boje odejít. Věděla jsem, že mi chce něco říct, ale proč zrovna teď?. Jeho oči mnou projely jako by kouzlem, byla jsem přesvědčená, že v tu chvíli viděl král i moje myšlenky. Jen ať ví, co ho jednou čeká. Jednoho dne zemře ve velkých bolestech a vrahem budu já.
Muž neřekl dlouho nic. Pak se mě začal ptát na upíry na hradbách. Řekla jsem mu vše o poslovi, který mě navštívil a také o meči Titánů. Prozradila jsem mu, jak jsem porazila temného pána.
Odpověděl že se teď už nemůžu vrátit k srdci zla. Navždy jsem si tímto zavřela černou bránu. Už navždy budu jen zrádcem, který pomohl lidem.
To jsem věděla i bez něj. Vrátily jsme se na hradby. Oba jsme viděli stroje, které vlekli obři směrem k nám. Nejvíc připomínali dřevěné kostry lodí. Na všech bylo něco jako velký katapult. Konstrukce vypadala opravdu divně.
Obři přivlekli nějaké bílé předměty a začali nabíjet. Celá konstrukce se jakoby zatáhla do sebe a pak rychle vystřelila. Bílé předměty vylétly vysoko k nebi a přeletěly hrad. Nebylo mi jasné proč skřeti a obři střílejí tak daleko. Nemohli nám tímto nijak uškodit. Střely vlétly do lesa a v něm i zmizely. Vojáci mezitím připravili samostříly. Všichni čekali co se stane. Dokonce i vojáci z druhé strany přešli k nám, aby viděli to, co si zlo přivleklo na pomoc.
Poznali jsme ale, že je to lest. Po protějších hradbách začali šplhat obří pavouci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama