10. Druhý život

26. února 2018 v 10:57 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Z ladného elfího těla vyrůstaly hrubé chlupy, podobné srsti starého vlka. Elfům vousy téměř nerostly, ne-li vůbec, ale zvrácená vlkodlačí nákaza oživila dávné atavismy a obdařila dříve trochu zženštilého elfa mohutným plnovousem šedohnědé vlčí barvy. Ústa na chlupatém obličeji byla vidět jasně, i když rudá barva rtů zanikala v záři bílých tesáků, které svítily na dálku. Elfím vlkodlakům zůstávaly bílé zuby velice dlouho a způsobovaly strach u jakéhokoliv protivníka, který se vlkodlakovi postavil. Po celé Aganty se odnepaměti traduje, že mají vlkodlačí zuby magickou moc a, že právě v nich vězí ona krvelačná nákaza vlkodlačí nemoci.
Tak nechvalně známý Andras-Dannerhilský, vévoda, prý před sto padesáti lety na svém hradě vyrvával vlkodlakům, které jeho vojáci ulovili, tesáky a snažil se s jejich pomocí vytvořit mocné zbraně. Zuby mnohdy drtil na prach a ten pak přimíchával do oceli mečů, meče vykládal úlomky ostrých tesáků, jako nějakými drahokamy a vše kalil v krvi a slinách vlkodlaků.
Šípy v kuších byly vždy namáčené ve vlkodlačích slinách, ale těch užívali jich jen ti nejotrlejší vojáci, protože před vlkodlaky a jejich nákazou se vždy všichni lidé třásli strachy.
Zloduch Andras prý své zajatce a neplatiče daní ze svých zchudlých panství nechával pokousat vlkodlaky a pak jejich proměnu zbržďoval nejrůznějšími strašlivými jedy, jako jsou arzen, olovo, rtuť a především stříbro. Během této již o sobě nesnesitelné a rozumu zbavující proměny zajatce mučil těmi nejzvrhlejšími metodami.
Všechny již přeměněné vlkodlaky, co nejpomaleji zabíjel a jejich vnitřnostmi krmil psy, kteří se stávali každý den silnějšími a více agresivními.
Říká se, že šílený Andras zvítězil nad Menophilským králem a jeho vojsky jen díky vlkodlačím zbraním, ale už nedokázal porazit spojená vojska Aganty.
Andras, který po porážce unikal hustými Dannerhilskými pralesy v kočáře, byl nakonec sám pokousán vlkodlaky a ti jej pak zaživa po mnoho týdnů trhali na kusy.
Pak, že spravedlnost neexistuje.


Trpasličí říše byla skutečně prastarou, jedině elfí říše byla starší a její počátky mlhou opředenější.
Musela zde být už před třemi tisíci lety, ale přesně to nikdo neví, protože trpaslíci neznali písmo, ačkoliv měli runy. Runy však byly po staletí posvátné a nikdo se jich nesměl dotknou, natož jimi psát.
První z trpaslíků se runových znaků dotkl jakýsi dávný král a později nejvýznamnější šlechtici, kteří jich používali jen pro magické účely.
V úpadkových obdobích a časech rozvratu se run chápali i obyčejnější trpaslíci a zkreslené runové znaky kreslili jako ozdoby na své domy, štíty, sekery a další nástroje.
Runové pravzory byly snad již v prvních staletích existence nějaké říše ztraceny v bojích s věčnými trpasličími nepřáteli trolly a draky.
Trollové byli zapáchající rasou zrádných nestvůr s odpornou kůží a ošklivým pohledem a neexistujícím charakterem trochu podobní skřetům, kteří snad kdysi skutečně měli nějaké ústřední domovské místo v horách, ale to bylo zničeno a dnes žijí trollové jako polodivoká zvířata na všech odříznutých a neproniknutelných místech.
Snad v dobách kdy se už na božský původ run zapomnělo, nebo kdy runy pronikly ke všem trpaslíkům staly se písmem.
Nejdávnější nápisy v runách jsou jen na runových kamenech a vyprávějí o hrdinských činech králů, válečníků a drakobijců, ale přesto je v nich skutečná trpasličí minulost jen mlhavým náznakem.
Celá trpasličí říše se rozkládá v hornaté krajině a jejich města přímo ve slujích a nitrech hor a, protože se celý život pachtí s dolováním a kováním, mnohdy vzácných kovů tvrdí se ve zlém o hrdém a před ničím se netřesoucím národu z hor, že je hamižným.
Jediné velké trpasličí město, které se rozkládá v nížině je město Teldoran, které ční z rovné země jako samotná hora.
Jeho zdi jsou nepřekonatelné a vytvořené z toho nejtvrdšího kamene trpasličích hor. Město je na rozdíl od měst lidských více podobné nedobytné pevnosti a vypíná se do výšky jako obrovská věž.
Z hradeb ční do okolí jako strašlivá hrozba střílny. Za nimi je strašlivá palebná síla nejděsivějšího trpasličího vynálezu, obrovských balist, katapultů a důmyslné systémy s rozžhaveným olejem a roztaveným olovem, které odradí každého nepřítele.
Trpaslíci však vymysleli něco strašlivějšího, co střeží Teldoran a celou trpasličí říši před jakýmkoliv nebezpečím z jihu, říkají tomu kanóny a jedině oni jsou schopni díky svému kovářskému a odlévačskému umu vytvořit kanóny takové kvality, že je třaskavá moc střelného prachu neroztrhne. Trpaslíci však, aby se ujistili, že se kov neroztrhne, obepínají děla prstenci z magických slitin do, kterého vyrývají mocné svazovací runy a jiné, které mají moc výbušnou moc ještě umocnit.
Veliké tajemství výroby byť jen jediné suroviny trpasličího střelného prachu, nebo dokonce samotných kanónů je jedním z nejutajovanějších mystérií a nic nepřinutí trpasličí zasvěcence, aby jej prozradili.
Již vytvořené kanóny jsou umístěny jen v těch nejnedobytnějších pevnostech v srdci této pradávné říše. s jedinou výjimkou, kterou je Teldoran o němž se právem soudí, že je nedobytný.
Obrovské zásoby podzemní vody pod touto pevností nelze vyčerpat nebo otrávit a rozsáhlá sklepení jsou prorostlá dalším velikým tajemstvím a sice bílými houbami, které každý den nasytí celé město a představují tak nevyčerpatelný zdroj potravy.
Teldoran je hlavním městem nížin náležejících k území Stříbrné Sekery. Na jihozápadě se Teldoranská země dotýká Agantského císařství a na jihovýchodě pak je celé území plné určitou měrou organizovaných trolích kmenů, kteří léta neúspěšně s Silveraxeskými trpaslíky bojují, ale na druhou stranu se ani trpaslíkům tyto trolly nepovedlo úspěšně porazit.
Kdokoliv by chtěl zaútočit proti trpaslíkům, musí nejprve projít za neproniknutelné zdi Teldoranu a zabít všechny jeho obyvatele, kteří jinak budou chránit Říši trpaslíků do posledního dechu.
Ze severu trpasličí říše jsou chladné kraje bez živáčka. Černé prastaré lesy plné vlku a vyvrhelů jsou jen od úpatí hor až do zapomenutého města Maeox, které snad kdysi též přináleželo trpaslíkům.
V černých lesích však sídlí děsiví nízcí skřeti, kteří ač mají podstatu prohnaných zákeřných tvorů, kteří jsou však ve velkém loveni monstrózními vlky, jen díky rychlosti jakou se množí u inteligentních tvorů nevídané dosud nevymřeli.
Na severu je velmi krutý a tuhý život, každý zde musí bojovat sám za sebe a trpasličí říše je obehnána ze severní strany několika zdmi nebo spíše valy a drobnějšími pevnostmi.
Ve skutečnosti je to vše přehnané a jediné nebezpečí ze severu, které by skutečně mohlo být problémem pro trpaslíky jsou draci, kteří skutečně jednou za čas z nejzazšího severu přiletí a pokouší se uhnízdit v trpasličím dole.
Severní zdi a pevnosti tak tvoří vlastně jen varovné hlásky a nejsou nijak pravidelně rozmístěné.

Měsíc byl v úplňku, na jasné obloze zářil v doprovodu třpytivých hvězd a osvětloval tak krajinu pod sebou bílým chladivým jasem.
Na krásných svazích a loukách Ayperu by byla nádherná noc, kdyby se zde neschylovalo k obrovské bitvě o budoucnost, když ne světa, tak, alespoň nově zrozené soumračné rasy.
V krajině pod velikým kopcem, na němž stálo stanové městečko, centrum armády Aganty, se seskupovali vojáci Mentophilu v žlutých hávech s černými Mentophilskými znaky, vojáci Tysklandeji v černohnědých hávech s barbarskými helmami a Císařská Agantská jízda.
Agantští vojáci působili majestátním dojmem, jako kdyby byli nepřemožitelní bojovníci s přízní dobra, pravdy a bohů. Každý jel na krásném bílém koni, kteří pocházeli z Ayperských stájí a byli chováni jen pro císařskou jízdu. Muži této jízdy byli ti nejudatnější z nejvíce urozených rodin celé Aganty, ze všech jejích království.
Každý král, chtěl-li být uznáván přispíval horentní částky ze své pokladnice pro jízdu Aganty, aby pak byli přijati členové královských rodin a šlechtici, byť mohly řádit války mezi jednotlivými království princové z nich stáli jako bratři vedle sebe v jízdě Aganty.
Těch nepřátel nikdy nebylo málo, ať již šlo o zlotřilé pirátské nájezdy v pobřežních oblastech Východní Říše, zchudlé šlechtice, trolly, skřety a všemožná šílená kacířská učení.
Nikdy však neutvořili nepřátelé tak životaschopnou a nebezpečnou armádu, jako tu, která nyní kdesi v dáli pochodovala směrem k lidským vojákům, aby je zbavila života.
Agantská jízda nebyla jen pouhým uskupením vojáků, ale mocným bratrstvím, každý z členů, přislíbil jakoukoliv pomoc v boji proti všem nepřátelům Aganty a tím pádem mnohdy s sebou tito udatní válečníci táhli do boje s mnoha svými poddanými.
Těch ani dnes nebylo málo, byly zde oddíly pikenýrů, lučištníků a mnoha dalších rozličných mužů, kteří kromě své erbovní zástavy měli i znaky Aganty a její zbroj, ale nejeli na koních.
Kromě těchto vojsk zde však byli i široké legie tvořené tou nejroztodivnější lidskou směsí z vampíry podrobených území.
Spojené armády vedl snad největší vojevůdce v těchto pohnutých dobách, Akrasus Xecinetrius. Byl to moudrý muž a geniální stratég, který již porazil nesčetné nepřátele, vždy však z řad lidské rasy. Nikdy nebojoval s noční rasou, nikdy nevěřil, že by mohli ti tvorové mohli stvořit vůbec nějakou armádu. Nyní sledoval obzor a nervózně pokuřoval z dýmky. Přemýšlel jestli to vyjde, pokud ne zcela jistě budou těmi zvířaty roztrháni.
Když přišel plukovník Eaustachus oznámit, že vše je připravené a vojáci jsou rozmístění dle plánů něco se změnilo.
Jako kdyby noční vzduch naráz prořízl ledový odporný závan smrti. Vše utichlo v jediný okamžik i cvrčci přestali cvrkat. Měsíc zašel za černý mrak a temnota zahalila i hvězdy, nyní byla kromě loučí zcela tma.
Akrasus ze sebe s napůl zatajeným dechem vypravil: "Přicházejí, ať se připraví a vztyčí štíty, napnou luky, čekají na povel k palbě."
Než to však stačil doříct, aniž by si vojáci něčeho všiml z temnoty se vyřítil zvrácené šelmy. Ticho jejich rychlého pohybu bylo děsivé, jako kdyby to byli démoni z pradávných legend.
Během sekundy se rozhořela strašlivá bitva.

Hory a pořád jen hory. Pusté, bez jakýchkoliv známek života. To bylo to, co viděl skřetí náčelník Orgar. Jeho pán hnal jeho a tisíce dalších, přes pustou krajinu. Za skalami měla být pevnost trpaslíků a za ní čekali pláně a města čekající na vyplenění. Kapka potu stekla po čele bestie a zmizela kde si na zemi. Orgar zaslechl kroky, za jeho zády šlo něco většího než skřet. Otočil se, za ním stál jeden z démonů. Bezejmenný hnal přes hory hordy všech možných tvorů temnoty. Tento démon byl jedním z takových stvoření. Šedá kůže, která díky černým malým skvrnám připomínala mramor. Hlava vypadala zdeformovaně. Mohutné čelisti byli výhružkou.
Skřet si ho ale nevšímal. On s těmito bytostmi neměl moc společného. Démoni si mají všímat jen démonů. On si bude také všímat jen svých bojovníků.
Pomalu postupovali vpřed. Orgar si stoupl na jeden z vyšších kamenů a zadíval se na konec vojska. Tedy spíše se o to pokusil. Armáda byla obrovská a přesto se tento popis nehodil. Temné město nabídlo vše, co mohlo. Králové a náčelníci poslechli svého pána a vyšli se všemi vojáky, co mněli. Skřetí náčelník se opět zařadil na své místo.
Sever známého světa už staletí patřil pod vládu bezejmenného.
Noc pomalu přicházela. Brána do nové země byla, ale ještě daleko. Nad Orgarem přeletělo něco velkého. Nějaké stvoření z města, nikdo si toho nevšímal.
Pochod se protáhl na celou noc. s východem slunce se před vojskem otevřela první výzva. Jedna z trpasličích pevností. Výra ve vítězství byla tak velká, že jste jí mohli cítit v každé částečce vzduchu. Trpaslíci začali s pokusy o obranu. Těch pár tisíc bojovníků se, ale nemohlo rovnat, takové síle. Okolo skřetů se protáhlo obří šupinaté stvoření. Drak prošel jako by mu nic nehrozilo. Hlava vztyčená v pyšném gestu. Desítky skřetů zmizelo pod jeho tělem. Kolik bojovníků přišlo o život jen při této chvíli. Tisíce vojáků, ale bylo dost na to, aby drak mohl zabíjet i ve vlastních řadách.
Kolos zmizel skřetovi z dohledu. Orgar nedohlédl až k hradbám,, a tak se k jeho uším dostali jen výkřiky a zvuk rozpadajících se hradeb. Drak byl, ale mocnější než trpaslíci. Vojsko se opět dalo do pohybu. Většina bojovíků spatřila až teď spoušť, kterou kolos vytvořil. Hradby se ně několka místech rozpadly a všude šlehali plameny. Těla trpaslíků byla všude.
Bestie přešli pevností. Druhá brána byla proražena a bestiím se otevřela cesta do Aganty. Nikdo nemohl uvěřit svému štěstí.

Přesně jsem viděla, jak se to stalo. Jak se drápy té příšery zaryly pod Adrieninu kůži a jak Adrien v důsledku poranění vykřikla bolestí. Pes vystrčil jazyk a olízl si krev z drápů.
Čekala jsem, že ten tvor Adrien úplně zabije a pak půjde také po mně. To se však nestalo. Jakmile tvor Adrien zranil, prudce se otočil a chvíli na mě zíral. Pak se dal do běhu. Byla jsem v šoku. Ani mě nenapadlo pokusit se ho zastavit.
Dvěma dlouhými kroky jsem se dostala k elfce. Stále ležela na zemi a oběma rukama si drželo pravé stehno. Zpod dlaní jí vytékala čerstvá, tmavě červená krev. Jak jsem se na ni podívala, došlo mi, že už to je dlouho, co jsem se doopravdy pořádně najedla. Vlastně napila. Bylo to už před několika dny. Nějak jsem doteď necítila žádný velký hlad, ale pohled na tu krev ve mně okamžitě vyvolal obrovskou chuť. Vlastně jsem ani sama sebe nepochopila. Vždyť jsem při bitvách viděla tolik krve a nikdy jsem si to ani pořádně neuvědomovala. Až teď najednou. Snažila jsem se v sobě chuť na krev potlačit, ačkoli to bylo hodně těžké.
Chytila jsem Adrien za zápěstí a odtáhla jí ruce od její nohy. Bránila se, ale byla jsem silnější. Potřebovala jsem se podívat na zranění, které jí ta stvůra udělala. Rána se táhla přes půlku stehna a byla široká možná až několik centimetrů. Neměla jsem s sebou nic, čím bych jí to mohla obvázat a zastavit tak krvácení, a kouzlo na vyléčení neexistuje, a proto jsem použila na pruhy natrhané kousky látky z jejího pláště. Obvázala jsem jí nohu co nejpečlivěji jsem dokázala a pomohla Adrien na nohy. Nedokázala rovně stát, natož aby někam sama šla. a neměly jjsme ani koně, ani Elbaith. Zatraceně.
Ačkoli jsem na pohled měla velice drobnou postavu, sílu jsem měla neuvěřitelnou. To jsem věděla. Pobídla jsem Adrien, aby mi vyskočila na záda. Prostě ji ponesu. Chvíli to trvalo, než se jí s jejím zraněním podařilo vylézt nahoru, ale přece jen to dokázala. Rozběhla jsem se směrem, kterým tvor utekl. Adrien mi na zádech vůbec nepřekážela, dokázala jsem běžet stejně tak rychle jako normálně.
Co to bylo, zatraceně? přemýšlela jsem. Co to bylo za tvora? Proč ublížil Adrien a pak hned utekl, aniž by zranil také mě? Připadalo mi to tak divné…Nikdy jsem o žádném tvorovi, podobném tomuto, neslyšela.
"Pozor na směr, " ozvala se Adrien, vůbec poprvé od té doby, co byla zraněna. "Vybočuješ z cesty, takhle k trpaslíkům nedojdeš."
Při zvuku jejího hlasu jsem se okamžitě vzpamatovala. Měla samozřejmě pravdu.Byla jsem tolik zamyšlená, až jsem opravdu zapomněla hlídat správný směr.
Zatímco jsem běžela dál, přemítala jsem o tom, co se vlastně dělo. Najednou Adrien hlasitě vyjekla a začala pěstmi bušit do mých zad. Zastavila jsem a položila ji na zem. Zmítala se v křečích.
"Adrien?" zeptala jsem se jí, ale myslím, že mě neslyšela. Přiklekla jsem k ní a chytila jsem ji za ruku. Měla ji úplně rozpálenou, ačkoli její kůže byla smrtelně bledá.
"Alio, nech mě a běž, " zasmála se křečovitě, když se jí trochu ulevilo. "Běž najít trpaslíky a já za tebou přijdu, až mi bude dobře. Nedokážu chodit ani se pořádně soustředit. Strašně to bolí."
"To nepřipadá v úvahu." Věděla jsem, že sama jí pomoct nedokážu. Musíme dojít k trpaslíkům společně. Oni už zjistí, co jí vůbec je a jistě budou vědět jak pomoct. Zvedla jsem elfku ze země, tentokrát jsem ji vzala do náruče a svižným krokem jsem se vydala na cestu.

Už z dálky jsem vycítila, že něco není v pořádku. Když jsem se blížila k městu, patřícímu trpaslíkům, měla jsem z toho nezvykle divný pocit. Nic to ale nebylo proti tomu, co jsem cítila, když jsem město konečně spatřila.
Dalo by se říci, že město tam ani nestálo. Ono leželo. Bylo zničené. Všechny budovy byly zbourané, nebo vypálené.
V první chvíli jsem byla v šoku. Tohle jsem rozhodně nečekala.
Položila jsem Adrien k padlým hradbám. Momentálně na tom sama byla dost špatně, nemusela si ještě přidělávat další starosti. a navíc, kdyby nás tu někdo napadl, nedokázala by se sama bránit. Nedokázala by to. Byla na ti příliš slabá. a já bych se těžko bránila s ní na zádech. Neubránila bych tak ani sama sebe, natož nás obě.
"Vrátím se pro tebe, " slíbila jsem jí, když jsem ji opatrně položila mezi dva kameny, a aniž bych čekala na její odpověď, vešla jsem dovnitř do zničeného města a začala se tam procházet, abych zjistila, jak moc je to špatné.
Město bylo zničené do základů, stromy byly vyvrácené. Nějaké ulice byly stále ještě v plamenech, některé už třeba jen doutnaly. Nevšimla jsem si jediného místa, které by zůstalo nedotknuté.
A všude se válela mrtvá trpasličí těla a kolem nich zbraně, kterými se bránili. z toho pohledu mi bylo na nic.
Dostala jsem vztek. Aganta… proč Aganta? Ten, kdo to provedl, musel mít důvod.

Tohle byl můj úkol. Nemohla jsem tam všechny ty trpaslíky nechat jen tak ležet. Někteří byli těžce zranění, ale ještě dýchali. Rozhodla jsem se takové trpaslíky zachránit, dát jim druhý život. Budou se hodit, budeme je ještě potřebovat.
Když jsem byla hotová s úkolem, začala jsem procházet okolí. Všude jsem nacházela použité zničené zbraně, části brnění a podobné věci, potvrzující to, že se tu před chvílí odehrál nějaký boj.
Znovuzrození trpasličí upíři se pozvolna začínali probouzet do nového života. Jen co jsem zaslechla, že se první pohnul, otočila jsem se k němu a jediným dlouhým skokem jsem se k němu dostala. Ucukl. Lekl se mě. Mile jsem se na něj usmála: "Ahoj, " pozdravila jsem. "Jak se máš?"
Trpaslíkovy oči, které až dosud těkaly z jednoho místa na druhé, se zaměřily na můj obličej. Byly zmatené, nechápavé, vystrašené.
Opět jsem nasadila vážný výraz. "Co se tady stalo?" zeptala jsem se jednoduše.
Trpaslík na mě kulil oči, ale neříkal nic. Chytila jsem ho za rameno a zatřásla jsem s ním. Zopakovala jsem svou otázku. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo, kdo se opovážil zaútočit na Agantu a kam se vydal potom. Tohle se nemůže obejít bez pomsty. To jsem nemohla dopustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama