Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

Únor 2018

Astrální cestování

26. února 2018 v 11:26 | Václav Hess |  Grimoár
Již stařímágové věřili, v teorii dvou lidských těl, které se navzájem doplňují a tvoří lidskou bytost, jak jí známe.Bytost skládající se ze dvou částí, tělo fyzického a těla astrálního. Některé zdroje hovoří i o tělu mentálním ale já se dále budu držet poznatku o dvou částech, kdy se tělo astrální rovní tělu mentálnímu.

My se budeme, v tomto článku, zabývat tělem astrálním. Astrální tělo je někdy ( za jistých podmínek) schopné opustit to fyzické a jednat téměř nezávisle na těle fyzickém. Astrální svět, který je přístupný každému, kdo má silnou vůli a opravdu se tam chce dostat. Mimo náš svět, se můžeme sice dostat i bez vlastního přičinění ale tyto případy sou velmi vzácné a dále se jimi nebudeme zabývat. Astrální svět je paralelním vesmírem k vesmíru našemu, něco jako druhá strana mince. Někdy se doplňují a někdy rozschází ale jedno nemůže existovat, bez toho druhého. Během astrálního putování může dojít k odlišnostem ve vnímání prostoru nebo času ale i tyto věci, zde stále platí. Dostat se jen pouhým přáním na druhý konec planety není žádný problém stejně, jako cestovat v čase ale na to musíte být dost trénování. Nic nejde ze dne na den. Samozřejmě ale ta možnost existuje.

Pokud jste opravdu přesvědčeni, že se do něčeho takového chcete pustit.Musíte mít pouze dvě věci, dostatek vlastního přesvědčení a klid. Bez těchto věcí, je astrální cestování nemožné a někdy i nebezpečné. Je to asi stejné jako kdyby jste zneškodňovali bombu a při tom tančili na EDM.

Ulehněte na postel nebo na jiné místo, nesmí vást ale nic tlačit ani rozptylovat. Ruce dejte podél těla, nohy natažené, nic ale nenatahujte silou. Neposilujete dávno ztuhlé svaly ale uklidňujete vlastní tělo.
Zavřete oči a "vyprázněte svou mysl"
Nikam nepospíchejte, záleží zde doopravdy jen na vašich schopnostech a nevyplatí se nikam pospíchat. Začněte se uvolňovat od malíčku chodidel, postupně po kolena, stehna, kyčle, až po břicho.
Stále myslete na účel celého snažení, že chcete vystoupit astrálním tělem z hmotného těla a vrátit se do hmotného těla.
Nyní jste své hmotné tělo uvedli do stavu úplné uvolněnosti a právě v této chvíli se začíná lehce oddělovat astrální tělo od fyzického. Můžete cítit, jako když se od vašich fyzických nohou začínáte oddělovat, jako kdybyste se vznášeli.
Nic nesmíte tlačit silou. Pomalu své tělo uvolňujte ale nespěchejte. Při prvním úspěšném snažení, se brzy opět vraťte a celý postup opakujte ještě několikrát, než se pustíte do více visilujících věcí.


12. Spojenectví z lesa

26. února 2018 v 11:02 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Ty bílé předměty byly kukly. Všechny začaly prskat a pavouci pozabíjeli všechno, co našli. Tím se vojáci temné říše dostali až za hradby. Lidé začali prohrávat a ani moji upíři to nemohli pomoct.
Začala jsem pomalu ztrácet naději. Za jednoho zabitého skřeta přišla horda jiných. Jejich počet jakoby přibýval. Mí upíři nepřátele nezabíjeli, ale vysávali. Tak se počet mých upírů neměnil, ale zůstával pořád stejný. Za jednoho zabitého vojáka, povstal jiný.
Nad mojí hlavou prolétl drak. Světle modré šupiny jakoby zářily do noci. Všimla jsem si i další malé postavičky. Dračí jezdec prolétl nad nepřáteli, aby zničil zvláštní katapulty. Vyšlehl plamen a zničil jeden ze strojů. Trosky prolétly řadou skřetů a několik jich zabily.
Vojáci začali jásat a slavily jakoby už zvítězily. Poznala jsem proč. Přilétla armáda Dračích Jezdců. Monstra svým ohněm ničila řady nepřátel. Pavouci , kteří se dostali za hradby byli pobíjeni. Skřeti se už nemohli dostat k hradbám a pomalu začali prchat. Naděje se ke mně vrátila a já sledovala draky, jak ničili vojsko temné říše.
Moje myšlenky se zatoulaly zpět k Adrien a Elbaith. Teď by se vrhly do boje a pozabíjely by nejvíce nepřítel ze všech.
Jednoho z draků něco zasáhlo. Obří tělo spadlo přímo mezi obry a tři z nich zabilo. Jezdec se ještě zachránil a mečem bránil svůj život.
Jeden z obrů se k němu rozběhl a zadupal ho do země.
Otočila jsem se a vrátila se do boje. Pavouci byli skoro pobití.
Při východu slunce jsme zabily posledního nepřítele.
Dračí jezdci přelétl naposledy hradby a vracely se zpátky do své říše.
Skřeti, gobliny i obři byli pobití nebo se rozutekly daleko do lesů. Jedno malé vítězství, ve kterém jsme nic nezískali, ale mohli jsme hodně ztratit. Lidi, kteří se nedožili konce bitvy, jsme odnesli do hradu. Monstra jsme nechali před hradbami, ať se příští protivníci poučí a raději se vrátí do svých jeskyní.
Pomáhala jsem ošetřovat raněné a přemýšlela, kam moje cesta bude pokračovat. Trpasličí archivy odsud nebyly tak daleko, byli ale už na území temné říše. Ta se pomalu rozrůstala jako nádor. Ničila vesnice i města. Dokonce i lesy se pod jejím dotekem měnily na místa strachu.
Museli jsme jednat rychle, nebo už nic nezachráníme. Šla jsem znovu za králem Aganty. Nemohla jsem váhat a čekat na další nepřátele.
Přišla jsem k jednomu z vojáků a ptala se ho, kde panovníka lidského světa najdu. Ukázal mi směrem do středu celého hradu, kde by se měli nacházet komnaty krále.
Všude jsem viděla zraněné a mrtvé vojáky. Pořád ještě se na nějakých místech viděli, co se při bitvě stalo.
Otevřela jsem menší dveře a vešla do nějaké chodby. Po pár krocích jsem před sebou uviděla stráže. Dva vojáky s meči, kteří stáli u černých dveří. Poznali mě, viděli mě na bojišti. Jeden ze strážných vešel do místnosti a mluvil s králem. Já jsem zatím čekala na jeho návrat. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak mluvit s někým takovým.
Mohla jsem vejít dovnitř. Udělala jsem dva opatrné kroky a zůstala stát na místě. Přede mnou stál král Aganty. Zlatou zbroj vyměnil za dlouhý černý oděv.
Řekla jsem mu, že bych co nejdříve chtěla vyrazit k trpasličím archivům.
Chtěla jsem najít poslední potřebné informace o meči Titánů a porazit Temného vládce. Panovník mně ale pokazil plány.
Čekala jsem vše, ale to, že by k archivům vyrazilo celé vojsko? To byla ukázka čirého šílenství. Řekla jsem mu o počtu vojáků temné říše i o síle, která tam je. Nic ale nemohlo králi vymluvit jeho nápad. Vyšla jsem z místnosti a jednala rychle. Nemohla jsem zabívat něčím jako je lidská armáda. Vyšla jsem opět ven a vracela se k hradbám. Nikde jsem neviděla nikoho na koni. Za celou dobu bitvy jsem neviděla jediného jezdce. Bohové mi zase staví do cesty další překážku.
Prošla jsem jedním místem v hradbách kde bestie prorazily otvor. Na kamenech byla pořád vidět krev. Vedle sebe tu byly rudé potůčky lidské krve a zelené životní mízy skřetů a goblinů. Rozběhla jsem se k mrtvolám stvůr. Některé z bestií jely na podivném tvorů, který připomínal obřího ještěra. Všude jsem ale viděla jen mrtvoly. Ani upíři, které jsem nechala za hradbami neměli žádného koně.
Vešla jsem do lesa a soustředila se. Našla jsem svou kořist. v dáli jsem slyšela hlasy nějakých bestií. Mluvily mezi sebou svou vlastní řečí. Rychle ale tiše jsem se blížila k místu odkud jsem hlasy slyšela. Přikrčila jsem se za nízkým křovím a hleděla na malý tábor přede mnou. Tlupa goblinů tak okolo malého ohýnku seděla na zemi a plánovaly kam se teď vypraví. Vypadalo, že chtějí utéct a do dalších bitev se už nezapojovat. Tohle chování jim bylo podobné. Do boje běželi jen, když za sebou měli skřetího náčelníka s bičem.
Jinak se vyznačovali strachem, který nešel dohromady s věrností v boji. Pomalu jsem se narovnala a vyšla do tábora. Goblini přede mnou couvly a nevěřícně se na mě dívaly. Neměla jsem v ruce ani meč. Dokonce jsem ani nevěděla, co vlastně dělám. Bestie mě nenapadly a já si sedla k ohni přímo vedle nich.
Jeden z goblinů pomalu vytáhl dýku. Stál napravo ode mě, akorát na délku paže. Rychle jsem se natáhla a jednou rukou jsem mu zlomila vaz. Tím jsem zničila jakékoliv pokusy a podobné hrdinství. Jeho druhové mě v přesvědčení utvrdily, tím že si posedali zpátky okolo ohně. Všechny jsem si pomalu prohlédla a sledovala každý jejich pohyb. Ještě nikdy jsem nikoho neovládala s pomocí strachu. Byl to ale lepší pocit, než jsem čekala.
Užívala jsem si pot, který se z nich řinul, i lesk v jejich očích. Měli strach ze všeho, co bych s nimi mohla udělat. Neuměla jsem nic z upířích způsobů mučení, ale i tak jsem je mohla nechat umírat ve velkých bolestech. To stačilo, aby mě teď poslechli. Nemohla jsem ale počítat s jejich věrností. Hned, jak bych odešla, by utekli a nikdy se nevrátili.
Zeptala jsem se jich na koně, nebo na jakékoliv stvoření, na kterém by se dalo jet. Bohužel o ničem takovém nevěděli.
Řekla jsem jim o skřetích archivech, zatajila jsem jim ale důvod proč se tam chci dostat. Nemohla jsem riskovat prozrazení a toho bych se dočkala pokud by narazili na další gobliny nebo skřety.
Znali ale cestu a toho jsem chtěla využít. Nemohla jsem bloudit a sama ji hledat.Při východu slunce jsme vyrazily na sever. Celý den jsem neřekla goblinům ani slovo. Nemohou mě brát jako sobě rovnou. Já musím být to co je daleko nad nimi.
Při západu slunce goblini opět postavily něco jako malý tábor.
Pokaždé jsem litovala toho času, kdy bestie museli odpočívat. To by se mi z upíry nestalo. Chtěla jsem ale gobliny nechat při životě. Sama jsem nevěděla jak se dostanu až do paláce vládce temné říše.
Znovu jsme vyrazily ještě před východem slunce. Nechtěla jsem čekat tak dlouho. Po pár krocích jsem poznala změny, které byli přímo v zemi po námi. Temná moc už na tomto místě začala svou vládu. Život jako by tu končil. Tráva začala být suší a půda vyprahlejší. Slunce jako by nemělo sílu svým jasem oživit tyhle končiny. Připadal jsem si jako ve snu. v dálce jsme viděli hory, temné vrcholky, které se ztráceli mezi černými mraky.
Šli jsme přímou cestou k archivům. Před námi jsme neviděli nic živého. Znovu jsem pomyslela na koně. Cesta by byla daleko rychlejší kdybych nemusela jít pěšky.
Hory před námi byli stále bližší. Vzpomněla jsem si na svojí první cestu do této říše. Tenkrát mě doprovázela horda vlkodlaků. Bylo to jako ve snu. Kráčet mezi nejsilnějšími vojáky temné říše přímo k jednomu z vládců.
Kde bych skončila, kdybych zůstala s nimi. Byla bych jen další z vojáků. Nikdy bych nikomu nevelela. Při nejlepším bych byla jen prodlouženou paží někoho mocnějšího. Já ale chtěla vládnout vlastní říši a ta vidina byla stále bližší.
Porazím temného vládce a přivlastním si jeho říši. Král Aganty nebude nic namítat. Zabráním tak tomu aby přišli další bestie ze severu. Chtěla jsem ale krále zabít. Pořád jsem myslela na svou pomstu.
Nemohla jsem ale proti sobě poštvat lidské království. Jednu bitvu bych vyhrála, ale další už by mě mohla stát život.
Sama jsem ani nevěděla, jak krále zabiji. Nechtěla jsem ho zabít rychle, aby cítil minimum bolesti. Musí trpět, stejně jako já v tomto životě.
Tahle myšlenka mi pořád výřila hlavou.
Pomalu jsme procházeli vyprahlou zemí a blížili sem horám. Ty už byli moc blízko.
Mezi skalami už bylo vidět vyšší věže malých pevností. Hory byli dělícím územím, nikdo vlastně ani nevěděl, co je za nimi. Někdo tvrdil, že je za nimi místo děsu. Zlo porazilo všechno dobré a vládne tam jen smrt a věčné zlo. Taková země by se mi líbila.
Goblini už byli z mého tempa unavení. Pomalu mi začínala vřít krev v žilách. Moje pravá ruka jako by sama od sebe sáhla pro meč. Otočila jsem se a rozsekla jednoho z tvorů na dvě části. Horní část těla byla čistě oddělená a spadla dva kroky od zbytku torza.
Mí vojáci byli dostatečně varování a opět zrychlily. Zabití jednoho z nich bylo něco čemu rozuměli. Skřeti jim to určitě dělali v jednom kuse. Celý den byla jako malá noční můra. Vzduch začal být těžký, jakoby mělo být přijít něco špatného. Cítila jsem zvláštní neklid.
Nevěděla jsem ale odkud přichází. Před námi se pomalu vynořilo pár stromů. Něco jako by skrývalo co je za nimi. Vzpomněla jsem si na svůj poslední výlet do magických lesů a i na to, o co jsem přišla. Ted jsme ale byli na území temné říše. Vešli jsme tedy mezi mohutné kmeny a šli dál.
Goblini byli stále připravení k boji. Vzduch tu byl dusný a mezi tmavými stromy se ztrácela jakékoliv světlo. Šero, které tu vládlo se mi ale zamlouvalo. Viděla jsem více, než kdybychom byli v ostrém světle.
Všude bylo krásné ticho a mi pokračovali přímo po málo prošlapané cestě. Něco tu muselo procházet, zatím jsme ale nic živého neviděli.
Po delším pochodu jsme znovu postavily něco jako tábor. Goblini si sice sedli na tmavou trávu, která tu rostla ale pořád byli ostražití.
Nikdo z nich ale nic neřekl a tak jsem se jich neptala. Chtěla jsem zachovat zdání, že jsme na pro mě známém území. Přitom jsem ale měla větší strach než oni sami. Najednou se jeden z goblinů skácel na zem. Udělala jsem krok k němu, abych se podívala, co se stalo, ale v tu chvíli mě něco bodlo do nohy. Sklonila jsem se a viděla malou šipku s červenými peříčky na konci. Druhý zasažený goblin spadl vedle mě. Do krku mě zasáhla další šipka a já se skácela na zem. Nemohla jsem proti tomu nic dělat a spadla jsem přímo na obličej, vedle svých goblinů.
Za chvíli jsem se probudila. Celé tělo mě bolelo a pořád jsem neměla ani dost síly na to abych se zvedla a podívala se kde vlastně jsem. Okolo mě něco pobíhalo. Otevřela jsem oči a viděla zvláštní tvory. Nejvíce byli podobní goblénům, ale měli holou černou kůži. Jejich hlavy byli o něco protáhlejší. Všichni byli skoro nazí, až na bederní roušky, na, kterých měli pásky s foukačkami a šipkami. Nikdy jsem o takovém národu neslyšela.
Jeden ze svláštních tvorů si všiml, že jsem se probudila, a do obličeje mě hned zasáhla další šipka. Okamžitě jsem opět ztratila vědomí.
Nevím, jak dlouho jsem byla mimo reálný svět, ale podruhé jsem se probudila v nějakém stanu. Meč anii zbroj jsem neměla. Někdo mi jí musel stáhnout z těla. Pomalu jsem přešla ke stěně stanu a odhrnula kožešinu. Našla jsem mříže, které jsem nezničila ani jako upír. Tvrdý kov bylo něco, co jsem nezničila ani já.
Začala jsem přecházet po svém vězení a přemýšlela, co se mnou bude.
Do stanu vešel jeden ze zvláštních goblinů. Sedl si na zem a začal mluvit. Jmenoval se Munumon a byl jeden ze tří náčelníků Alchimů. Jejich národ žil v lesích u hor a zabíjel všechny vojáky temné říše. Co vstoupilo do jejich lesa, už z něj nikdy nevyšlo. Stalo se potravou pro tento zvláštní národ. Všimla jsem se na Munomonovi jedné věci. Necítil k mé osobě respekt ani strach. Na jeho kůži jsem neviděla jedinou kapku potu. Tohle musím brzy změnit. Přešla jsem k němu a podívala se mu přímo do očí. Zatím jsem ho ale nemohla zabít. Nejdříve jsem se chtěla dostat ven. Povyprávěla jsem mu o mém plány na sražení temné říše a čekala na odpověď. Dostalo se mi slibu, že při příští radě se projedná, co se mnou a s mými gobliny bude dál. Trochu jsem si oddychla a sedla si na podlahu stanu. Nespala jsem a čím dál tím víc mého ducha ovládala touha po krvi. Nevím, kolik večerů uteklo, než přišel můj poslední jako vězně u Alchimů.
Náčelníci si mě zavolali do svého stanu.
Vešla jsem dovnitř a ani nevěděla, co čekat. Uvnitř seděli tři malé postavy v lehké kožené zbroji. Zatím byli všichni Alchimové skoro nazí, ale náčelníci se aspoň v některých příležitostech chránili lehkou zbrojí. Jeden z nich mi rukou naznačil, abych si sedla na zem. Poslechla jsem ho a pomalu si sedla. Nechtěla jsem uposlechnout rychle jeho rozkaz. Pořád jsem chtěla zachovat iluzi, že mám navrch, i když tomu tak vlastně nebylo. Sama jsem nevěděla, na jakém konci Aganty jsem. Jak dlouho jsem mohla být v bezvědomí? Kolik času jsem ztratila a kolik času měla temná říše na to, aby dobyla další území lidí? Nic z toho jsem nevěděla a stále na tom přemýšlela. Co se vlastně stalo s Jolosinem? Nevím, proč jsem si na něj zrovna v této chvíli vzpomněla.
Náčelníci přede mnou začali mluvit a já přestala přemýšlet nad osudem Aganty. Teď jsem musela myslet na ten svůj. Naštěstí mě nechtěli hned zabít, ale spíš to vypadalo, že se ke mně chtějí připojit. Zjistila jsem, že už jednou chtělo zaútočit na temnou říši, ale bylo jich příliš málo. Jejich malá armáda by v útoku moc dlouho neobstála. Proto zůstali v lesích, ale stále na hranicích říše, kterou chtěli jednoho dne dobýt.
Řekla jsem jí o své armádě upírů a i o tom, že je kdykoliv mohu přivolat. To je spíše zneklidnilo. Okamžitě je muselo napadnout, že jejich vesnice může být kdykoliv napadena. Už teď jsem mohla svými myšlenkami dát povel a celý les by zmizel v plamenech.
Začali mi věřit a plánovat útok na temnou říši. Jejich druh nepatřil zrovna k tvorům, kteří by se dlouze radili. Měli raději rychlejší jednání a takoví byli i podle toho, co tvrdili i v útoku. v bitvách používali foukačky a otrávené šipky. Tím dokázali z boje vyřadit i tvory, kteří byli o mnoho vyšší než oni sami.
Pomalu se blížila chvíle, kdy se dostanu k archivům. Od alchimů jsem dostala mapu severní části Aganty. Byla tam zakreslena i poloha vesnice, a tak jsem přesně věděla, kde jsem. Nechtěla jsem sice zaútočit z velkou armádou, ale to nemusí náčelníci vědět. Až bude čas, odejdu do hlavní armády a sama půjdu dál.
Zatím vojáci odvedou pozornost skřetů a démonů. Tím bych měla mít cestu skoro volnou. Celou noc jsem se procházela vesnicí a přemýšlela. Východ slunce přinesl něco velkého. Sedla jsem si na zem a soustředila se na přivolání svých upírů. Museli přijít co nejrychleji, a tak jsem jim zkusila předat i tento pokyn, ale nevěděla jsem, jestli se mi to podařilo. Mojí hlavou vířilo příliš mnoho myšlenek. Ze stanů začali vycházet vojáci. Všichni byli připraveni k boji.
Tři náčelníci se připojili ke mně a společně jsme vyšli po jedné z cest. Za námi se postupně seřadilo vojsko. Sice mě udivilo, kolik alchimů vlastně ve vesnici žije, ale i tak to bylo příliš málo. Bez mých upírů by byl jejich pochod hodně krátký. Slunce stálo vysoko nad stromy, když jsme vyšli ze skrytů lesa.
Dál už byla jen holá kamenitá půda. Hory byly už blízko a já jasněji viděla i budovy, které postavily skřeti. Mohutné věže se tyčily do nebe jako pomníky hrůzy, jako připomínky toho co vše zlo vytvořilo.
Už jsem viděla i svůj cíl cesty, nebo jsem si to myslela. Viděla jsem trosky nějaké pevnosti. Patřila trpaslíkům a démoni ji nechali osudu. Kdyby věděli co se skrývá ve sklepeních, všechno by zničily a postarali by se o to aby nikdo nenašel archivy. Bestie se ale o pevnosti nezajímaly, když je zničily.
Měsíc se ukázal na obloze a my pomalu začali stoupat stezkou do hor.
Alchimové a já jsme pokračovali svými cestami. Od teď jsem se spoléhala jen sama na sebe. Vojsko pokračovalo dál ke zdem prvním pevnosti. v dálce jsem viděla poletovat nějaké ptáky. První známka toho, že i na takových místech něco žije. Jejich černá křídla jsem viděla vysoko mezi šedými mraky. z vyvýšeného místa jsem pohlédla do krajiny. Všude bylo mrtvo, jen v dáli jsem viděla pochodovat malý oddíl skřetů. Blížili se k lesu, ze kterého jsme vyšli. Těsně u stromů ale změnili směr a pokračovali podél hranice jejich území. Báli se otrávených šipek, které by je mohli zasáhnout.
Otočila jsem se a pokračovala dál. Dlouho jsem ještě poslouchala zvuky armády alchimů ale nakonec se rozhostilo ticho, které vadilo i mně.
Slyšela jsem spadnout každý kamínek. Každé škrábnutí mě donutilo, abych se rozhlížela okolo sebe a čekala útok. Nikde ale nebylo nic, co by na mě zaútočilo.
Nakonec se mě zmocnila úzkost. Pocit, který se mi jako jed šířil žilami a otrávil můj úsudek. Sama jsem si o sobě myslela, že jsem bojovnice, která se už z mnohým setkala, ale teď jsem teprve poznala moc temné říše. Pustina okolo mě působila více než samotné temné město, ve kterém jsem byla. Tam jste pořád byli mezi živými, ale tady vládla smrt, která nerozlišovala mezi upírem a člověkem. Každého polapila a držela ve spárech.
Rozběhla jsem a zastavila se až u prvních sloupů trpasličí pevnosti. Teprve teď jsem vnímala i jiné pocity než úzkost a beznaděj. Do mojí mysl se vloudila i zvědavost. Hradby pevnosti byly rozervány nepředstavitelnou silou. Stopy mohutných drápů ale dávaly na vědomí, kdo si otevřel cestu do říše trpaslíků. Draci brutální silou rozervali i kámen, který tu měl být ještě dlouho po jejich vládě. Drápy hrubou silou zničily práci tisíců trpaslíků.
Vešla jsem do zbytků nádvoří a obdivovala to, co zbylo po nájezdu. Některé sochy ještě stály na svých místech. Na dílech kameníků a sochařů byl vidět každý detail. Nebyla to až trapná přesnost jako u elfů, ale i v hrubých rysech jste mohli vidět každý pocit.
Sochy jako by měly obživnout a zničit vetřele, který si dovolil vejít do síní trpaslíků
Mě ale nemohly sochy vystrašit, a proto jsem pokračovala. Našla jsem polorozbité schody, po kterých jsem sešla do první části podzemí. Na podlaze jsem viděla kosti a zbytky zbraní. Vzduch tu byl až podivně čistý. Nebylo tu dusno, jaké jsem čekala od takových jeskyní. Něco se muselo postarat o to, aby tu byl pořád čerstvý vzduch.
Vyšla jsem z uzavřených chodeb a před sebou měla jednu z mistrovských prací dětí nebeského kováře.
Úzký kamenný most, který se táhnul přes hlubokou propast. Jak mohli trpaslíci denně chodit po něčem takovém? Nikde nebylo vidět žádné zábradlí. Jen kámen, který vypadal až příliš křehce na to, abych po něm mohla jít. Trpaslíci tam ale jít museli, tak jsem šla také. Nemohla jsem váhat a skončit, cíl byl příliš blízko. Udělal jsem pár prvních kroků a zaposlouchala se do okolních zvuků.
Neslyšela jsem nic, co by mě zneklidnilo, a tak jsem pokračovala dál.
Uprostřed mostu jsem zaslechla něco, co mi na odvaze rozhodně nepřidalo. Pomalé kroky něčeho obrovského. Rychle jsem udělala pár posledních kroků a čekala čemu kroky patřily. Monstrum muselo být přímo přede mnou. Nečekala jsem, co přijde a šla jsem dál. Kroky byly čím dál tím blíž.

11. Loviště

26. února 2018 v 11:00 | Václav Hess |  Alia - Nový život
"Podívej, trpaslíku, " začala jsem s vysvětlováním, ale najednou jsem se zarazila. Trpaslíků, které jsem přeměnila, tady bylo spousta. a klidně by se mohlo stát, že jich více bude jako tenhle. Po chvíli se mi podařilo trpaslíky shromáždit všechny do kruhu kolem sebe.
"Ahoj, " začala jsem pomalu a přemýšlela, co přesně jim vlastně chci říct. Nikdy jsem nebyla dobrým řečníkem. "Podívejte, asi to pro vás je trochu šok, teď. Myslím si ale, že většina z vás už pochopila, co se s vámi stalo…" Odmlčela jsem se, dala jsem jim šanci, aby se nad tím ještě zamysleli. "Určitě jste pochopili, že už nejste obyčejnými trpaslíky, " pokračovala jsem. "Stali se z vás upíři. Já jsem vás proměnila."
"Proč?" vykřikl někdo z davu.
"Umírali jste, " opáčila jsem a pokračovala. "Potřebuji vědět, co se tu dneska stalo."
Dlouho bylo ticho a pak mezi sebou trpaslíci začali tiše diskutovat. Bylo to moc hlasů a každý mluvil o něčem trochu jiném, takže jsem nedokázala, i přes skvělý upíří sluch, zjistit, o čem se vlastně bavili. Po pár minutách opět utichli a pak jeden z nich vystoupil a uklonil se. "Napadli nás skřeti. Nedokázali jsme se ubránit. Byli silní. Ale pak se tu objevil drak a pomohl nám je zahnat."
Přikývla jsem.
Bradou jsem pokynula trpaslíkům, aby se vydali za mnou. Pomalu jsme se vzdalovali po cestě od místa boje. Vedla jsem je do lesa, do oblasti, která mi na tu dálku nejvíc voněla. Sice by byla lidská krev mnohem lepší, ale problém byl v tom, že já jsem potřebovala, aby byli trpaslíci nasycení co nejdřív, a široko daleko se žádná lidská sídla nenacházela. Pro začátek jim tedy bude muset postačit jen krev zvířecí. Co se dá dělat. Několik set metrů před začátkem bukového lesa se trpaslíci začali rozutíkat. Začínali cítit potravu a jejich žízeň se o to prohloubila. Nebránila jsem jim, chápala jsem, jak jim je. s úsměvem jsem vzpomínala na svůj první den v tomhle novém těle. Vysála jsem hrobníka hned poté, co jsem ho spatřila. Při vzpomínce jsem strčila ruku do kapsy. Ano, stále tam bylo. Laanejské zlato, které jsem našla v truhle, nacházející se pod hrobníkovou postelí. Prohlédla jsem si sedm blyštivých mincí a opatrně jsem je opět zandala.
Laanej… země, odkud jsem pocházela. Už dlouho jsem tam nebyla. Docela mi chyběla. Slíbila jsem si, že se tam jednou zase podívám.
Nechala jsem trpaslíky lovit a sama jsem se otočila a rozběhla zpátky. Utíkala jsem rychlostí větru.
Prudce jsem se zastavila u hradeb, u kterých jsem předtím nechala odpočívat Adrien. Ležela tam schoulená, beze známky pohybu, rukama si zakrývala tvář.
"Adrien, " oslovila jsem ji tiše a sklonila jsem se blíž k jejímu obličeji. Její pleť byla bílá a celý obličej měla zkroucený a vrásčitý, jako kdyby měla bolesti. Dotkla jsem se její ruky a polekaně jsem ucukla. Byla úplně studená.
"Adrien…, " zašeptala jsem. "Prober se."
Když opět neodpověděla, popadl mě záchvat paniky, skočila jsem k nejbližšímu stromu a zlomila jsem ho v půli. Mačkala jsem kůru, až se proměňovala v prach. Záchvat zlosti polevil a pak jsem si uvědomila tu věc.
To já jsem Adrien zabila. Ta bestie Adrien smrt jen zapříčinila, ale zabila jsem ji já. Protože já jsem ji tu nechala ležet bez dozoru, zatímco jsem dávala trpaslíkům nové životy a promlouvala s nimi, odvedla je k lesu, aby se mohli nasytit, protože novorození upíři potřebují hodně krve, aby zase hned nezemřeli. Starala jsem se o ně a na Adrien jsem se vykašlala. Měla jsem sto chutí si nafackovat.
Klesla jsem na kolena, zabořila obličej do dlaní a začala vzlykat. Vydávala jsem zvuky, jako kdybych brečela, ačkoli ve skutečnosti jsem vlastně nebrečela. Jako upírka jsem nemohla ronit slzy.
Dalo mi celkem velkou práci zvednou se od Adrien a běžet za povinnostmi. Ale nakonec jsem se přemohla a zvládla jsem to.
Zabralo mi to několik desítek minut, než se mi podařilo všechny trpaslíky seskupit zase do jedné skupiny. Byli roztroušení snad po celém lese, každý si lovil na "svém" území, aby si v lovu vzájemně nepřekáželi. Ale jak jsem zjistila, stejně se to bez konfliktů neobešlo. Několik trpaslíků se nevrátilo. Sama jsem si domyslela, že místo aby se vzdali vyhlídnutého zdroje krve, na který měli spadeno společně i s jinými trpaslíky, tak se na sebe vrhli a pozabíjeli se. Inteligentní řešení. Ale věděla jsem, že já bych to tenkrát taky byl schopná udělat. Mladý upír je ochoten udělat vše pro to, aby dostal potravu kterou chce. Dokonce i zabít vlastní přátele.
Trvala jsem na tom, že Adrien pohřbíme. Trpaslíci se ošívali, odmlouvali a vymlouvali se, ale neustoupila jsem. Chtěla jsem to tak. Nakonec neochotně souhlasili, že mi pomůžou, a dovedli mě na blízkou louku v Agantě. Tam jsem vykopala dostatečně velkou díru a uložila do ní Adrien k poslednímu spánku.
Vysvětlila jsem trpaslíkům situaci a oznámila jim, že se chci pomstít. Za ně, za celou Agantu a taky za Adrien. Začali mezi sebou horlivě diskutovat a z jejich řad se ozývalo souhlasné nadšení. Nemusela jsem je žádat, aby do toho šli se mnou. Teď už jsem měla jistotu, že když je pustím pryč a nebudu je hlídat, že se vrátí. Vypadali nadšeně z boje, který nás čekal. Dovolila jsem jim tedy, aby se ode mě vzdálili. Domluvili jsme se, že se na tomhle stejném místě sejdeme zítra touto dobou a trpaslíci, s očima nadšeně svítivýma, se rozeběhli do všech stran.
Pousmála jsem se. Chtěla jsem být sama a rozloučit se s Adrien v klidu. Seděla jsem u hrobu své přítelkyně. Elfky, která mi pomohla, ale také ode mě hodně očekávala.
Jsem upírkou, která svou cestu novým životem teprve hledá. Vstala jsem a urovnala si zbroj, kterou jsem na sobě měla.
Mí upíři se toulali po okolí a hledali kořist nebo si zalezli do nějakých jeskyní a tam si užili chvíli klidu před bitvou.
Se zděšením jsem si uvědomila, kolik času jsem strávila nad hrobem.
Pomalu se blížila doba kdy se tu setkám s upíry. Nejdřív jsem ale chtěla udělat něco jiného. Tihle upíři byli jen kapkou ve vojsku, jaké ke mně přijde.
Tiše jsem si sedla vedle hrobu a za poslouchala se sama do sebe. Magie ve mně se probudila a jako by sama od sebe hledala cíl. Zavřela jsem oči a myslela na obličeje svých vojáků. Bojovníků, které jsem rozeslala po Aganty a s nimi jsem chtěla i prolomit zdi temné říše.
Adrien vždy byla pro tichou práci. Já chtěla cestu prorazit silou. Temný vládce uvidí pravou sílu upírů. Chtěla jsem pomstít za smrt elfky, kterou mi osud vzal až moc brzy. Nikdy jsem své upíry nesvolala jen pouhou myšlenkou. Nevím ani, jak mě něco takového napadlo. Prostě jsem jen věděla, že to dokážu. Skončila jsem až ve chvíli, kdy jsem slyšela pochodující trpaslíky.
Nastal čas, kdy se ke mně měli vrátit. Všichni měli zbraně a byli připraveni na pochod. Ještě ale nenastal ten pravý čas.
V dálce jsem viděla démona. Šlo o posla z temné říše. Moje srdce sevřel strach. Démoni nás napadnou dřív než budeme připraveni. Posel přistál několik kroků ode mě. Bez jediného slova mi podal nějaký pergamen a čekal. Bílá kůže na slunci podivně zářila.
Rozevřela jsem vzkaz a četla. Ten pocházel od jednoho s pobočníků temného vládce na severu. Měla jsem se svými upíry pomoct při dobývání nějakého hradu. Král Aganty se tam ukryl i se svými vojáky. Chtěl se postavit temnému městu ale první útok skončil jeho porážkou. Další armády směřovali směrem k hradu.
Na pergamenu byla i pama, na, které byl vyznačený nějaký černý bod. Nepochybně šlo o zmíněný hrad.
Můj plán byl právě dotažen k dokonalosti. Udělám věc, kterou nikdo čekat nebude. Rychle jsem předala poslovi odpověď a okamžitě jsme vyrazili. Při bitvě se dostaneme i blíže k archivům, do kterých smě mířily s Adrien.
Všechno pokračovalo až moc dobře.
Sledovala jsem démona, který pomalu odlétal. Splnil své poslání ale ani on netušil, jaké to bude mít pro něj následky.
Kráčela jsem v čele mé malé armády. Několikrát za pochod jsem opět volala své upíry. Vyslala jsem své myšlenky a snažila se je všechny přivést přímo k boji. Také jim ale říct, co mají dělat a koho napadnout. Trochu jsem pochybovala, ale Aganty byla důležitější než má vlastní pomsta. Pomohu zemi a pomstím Adrien.
Čas pro pomstu na mém životě ještě přijde.
Vycházeli jsme z malého lesíka, když jsme zaslechli zvuk, který byl nad námi. Nejvíc to připomínalo řítící se lavinu kamení.
Za okamžik prolétl přímo nad námi mohutný drak. Přímo za hlavou seděla malá postava a držela se řetězu.
Monstrum prolétlo nad námi a pokračovala ve své cestě. Šlo o dračího jezdce a jeho draka. Stejně jako byla Adrien a Elbaith neporazitelnými bojovníky, šlo i v tomto případě o protivníky, jakým by jste se nechtěli postavit. Pokud byli spolu, byli silní.
Tento jezdec patřil k temné říše, jinak by naše vojsko napadli.
Pokračovali jsme dál.
Slunce stoupalo na nebe a pomalu zase klesalo, aby se na jeho místo dostal měsíc. Díky magii jsme mohli pokračovat v pochodu, aniž by jsme dělali přestávky.
Čím dál tím více jsme potkávali malé skupinky skřetů a podobných tvorů. Zatím si nás nevšímali, takže ani mi jsme jim nevěnovali moc pozornosti.
Jednu noc jsme ale museli udělat malou přestávku. Chtěla jsem opět s pomocí myšlenky svolávat své upíry.
Sedla jsem si na zem a pomalu se připravovala. Když jeden za upírů zakřičel něco nesrozumitelného. Ze stromu vedle mě seskočila na zem nějaká postava. Díky černé zbroji a masce z tmavého kovu, by jí kde kdo v noci mohl i přehlédnout.
Stříbrnou díku ale přehlédnout nešlo.
Chvíli jsem se dívali přímo do očí. Ať to byl kdo chtěl zabít mě nechtěl. Nechtěla jsem ale na sobě dát nic znát a pomalu si tajemné stvoření měřila pohledem. Nově příchozí sklonil hlavu a sundal si masku. Pod ní se ukázaly bílé vlasy a bledá plet. Nepřehlédla jsem ani špičaté dlouhé uši.
Nově příchozí patřil k temným elfům. Představil se mi jako Avarin, jeden ze stopařů. Měli za úkol sledovat vojáky a podávat o nic zprávy generálům u hlavního vojska. Po té Avarin opět vyskočil do vzduchu a zmizel ve skrytu stromu. Takže jsme byli celou dobu sledováni. Bála jsem se toho, co nás mohl temný elf vědět. Mezi mými upíry se mluvilo o našich plánech. Musela jsem tedy stopaře a posla zabít, aby nás nemohl prozradit. Jak ale zabít něco takového? Avarin patřil k druhu, který dobil nespočet říší.
Dokončila jsem svolávání svých upírů a vydali jsme se opět na cestu.
Před námi se objevila skupina skřetů. v jejich čele kráčel exemplář, který se jen tak nevidí. Mohutné tesáky byly pomalované. Postava daleko převyšovala vojáky, kteří šli před ním. Šla jsem přímo k němu. Skřet si pomalu změřil a hlasitě frknul. Chtěl mi dát najevo že ze mě nemá strach a ani se nemám pokoušet mu udělovat rozkazy. Pýcha, která z něj čišela mě pobavila. Jedinou ranou bych ho mohla kdykoli zabít. Skřeti, kteří postávaly kolem, by tomu stěží zabránili.
Meč jsem měla u pasu, chtěla jsem s ním jen mluvit. Aspoň pro začátek mi to stačí. Přestavila jsem se skřetovi a čekala na jeho slova. Představil se jako Nardon, náčelník jedné z největších tlup skřetů v Aganty. Tomu titulu jsem sice moc nevěřila, ale neřekla jsem ani slovo.
Každý náčelník skřetů vedl jednu z největších tlup. Toto tvrzení k nim už nějakým způsobem patřilo.
Domluvila jsem s Nardonem na společném pochodu. Už jsme byli až moc blízko, aspoň tak jsem to skřetovi tvrdila. Ten tomu naštěstí uvěřil, a tak jsem pokračovali jako jedna armáda.
Měsíc byl v úplňku a já hnala svoje upíry vpřed.
Skřeti s námi neudrželi krok, a tak jsem za chvíli museli udělat přestávku. Zatím mi vše skvěle vycházelo. Hnala jsem svoje upíry z jednoho důvodu. Skřeti se unaví daleko rychleji. Posedali jsem společně na holou zem a já přešla zpátky k Nardonovi.
Sedla jsem si vedle něj a začala se ho ptát na jeho říši. Nevěřila jsem ani polovině z toho, co mi vyprávěl, ale poslouchala jsem a čekala na vhodnou chvíli. Ta přišla, když se tvor sehnul pro měch z vodou. Rychle jsem vytasila malou dýku a bodla mu jí do krku. Bojovník se okamžitě skácel na zem. Skřet naproti mně něco vyštěkl a celý tábor se začal zvedat. Upíři se pustili do boje, nebo spíš do jatek v řadách skřetů.
Z jedné koruny stromů seskočila postava. Avarin běžel k nám, aby se zapojil do boje a zjistil, co se stalo. Vběhl přímo mezi vojáky a razil si cestu přímo ke mně. Jeden z mých lidí vzal meč jednoho skřeta a hodil ho po temném elfovi. Čepel proletěla okolo hlavy a nic se nestalo.
Avarin byl už skoro u mě. Zavelela jsem další rozkaz. Hlavní věcí bylo zabít temného elfa. Upíři se okamžitě zaměřili na něj. Břichem soupeře projely hned tři meče. Další dva probodli hlavu.
Postava se skácela na zem, život z bojovníka vyhasl.
Tím jsme se zbavila nevítaného stopaře. Pozabíjela jsem zbytek skřetů. Ti neměli nic, s čím by se nám mohli měřit a tak brzy leželi všichni na zemi.
Pokračovali jsem v cestě a pomalu jsem se začali blížit k místu bitvy. z dálky jsme viděli střely z katapultů. Zatím jen jako malé zářivé body. Zastavila jsem se a dívala se na ten zvláštní pohled před námi. Najednou se ozvaly hlasy a několik upírů se otočilo směrem k nedalekému lesu.
Z toho právě vystupovali nějaké postavy. Poznala jsem několik lidí, elfů a trpaslíků. Spojovala je jen bledá barva kůže. Právě nás našla první skupinka mých upírů. Přivítala jsem podivné vojsko, složené snad ze všech tvorů, kteří se nacházeli v Aganty.
Řekli nám i o další skupince, která obcházela hrad a hledala nás. Byla jsem pyšná sama na sebe, takže moje moc je už tak velká. Mohu svolat své upíry, ať jsou kdekoliv a oni přijdou na mé zavolání. Armáda, která se dala dohromady pokračovala dál k hradbám. Čím dál tím víc jsme cítil plno pachů a slyšeli víc hlasů a zvuků.
Vešli jsem do malého lesíka a hledali cokoliv živého. Před námi bylo celé vojsko. Temný pán vrhl do boje své vojáky a už dnešní noc mohl zničit lidský svět. Stačilo zabít krále lidí. Jeden muž zemře a lidé ztratí víru. Já ale svou víru neztratila a pokračovala.
Prošli jsme poslední řadu stromů a ocitly se přímo u katapultů. Obři právě nabíjeli jeden z nich. Stroj obřích rozměrů se dal do pohybu a vystřelil. Kus kmene, který byl místo střely vylétl do vzduchu a zmizel z dohledu. Za chvíli jsem viděli jak dřevo dopadlo na hradby a smetlo vše, co tam stálo.
Jeden z obrů vytrhl další strom z kořenů a trhal z něj větvě, které by se mohli připlést do katapultu a zničit ho. Okolo pobíhali démoni a skřeti. Téhle armádě jsme se jen tak postavit nemohli. Začali jsme s upíry postupovat blíž k hradbám. Chtěla jsem se dostat až k lidem. Vojáci temné říše prorazily nějaké části hradeb. k jednomu takovému místu jsme se museli dostat.
Cestou jsme nezabily vojáka ani jedné strany. Pro mé vojáky to bylo těžké. Ve všem viděli kořist.
Pár kroků před námi byla už neprostupná stěna stvořená těly skřetů, démonů, goblinů a několika obrů. Všichni se tlačily k hradbám a pobíjely lidi před sebou. Nad námi proletěla další střela z katapultu. Některý z obrů narazil na bludný balvan. Ten vlétl přesně doprostřed lidské armády a udělal v ní hlubokou brázdu. Všude stříkalo bahno a krev.
Obři se v tomhle opravdu vyznali a dokazovali to počtem zabitých nepřátel. Na velkou vzdálenost dokázali vždy zasáhnout cíl.
Rychle jsme začínali pobíjet skřety. Museli jsme se dostat ke zbytku lidí.
Nemohli jsme všechny vojáky temné říše pobít, chtěli jsme se ale dostal za hradby.
Skřeti nejdříve nevěděli, co se stalo. Nepřítel jim vpadl i do zad. Lidé si nás všimly a s novu odvahou vyrazily do boje. Chtěli se probít přímo k nám. Další střela z katapultu proletěla daleko od nás.
Vypadalo to že se obři nezaměřily na jednu část hradeb. Při tomto zjištění jsem si oddechla.
Obři před námi mě překvapili. Čekala jsem že se vrhnou proti nám. Místo toho se rozběhli přímo na lidské vojáky. Brali je do rukou a jen je házeli proti hradbám. u třetího vojáky jsem slyšela křupání kostí, když narazil do tvrdého kamene. Jeho tělo spadlo zpřelámané do bahna.
Obránci opět začali ztrácet odvahu.
Monstra jako by nevnímala rány, které jim způsobily zbraně.
Rychle jsme se probily řadou skřetů a vrhli se na obry. Dala jsem nový rozkaz. Moje řady upírů se rozrostou a vojáky nepřátel. Jeden z elfích upírů vyskočil na jednoho skřeta a zabořil mu tesáky do krku. Ten ještě bodl mečem za sebe ale malá bodná rána na noze nemohla upíra odradit.
Rozběhla jsem se přímo k jednomu z obrů. Ten právě vzal jednoho z vojáků a hodil ho za hradby.
Skočila a bodla mečem. Probodla jsem krk nepřítele, ten zavrávoral a skácel se na zem.
Na obry se začali vrhat davy upírů. Jejich počet vzrostl, vysáli všechny nepřátele v, kterých byla aspoň jiskra života.
Lidé a upíři se spojili v boji a zabili všechny obry. Jeden stačil ještě utéct, ale ten nám už velké škody nezpůsobí. Hordy skřetů útočily ale na jiných místech. Zachránili jsme jen jednu část hradeb, ale osud lidí byl pořád otázkou.
Prošli jsme mezi vojáky a vešly do prostoru za hradbami. Rychle jsme po schodech vyběhli na ochoz. Poslala jsem své upíry na všechna místa na hradbách.
Sama jsem běžela přímo k nehoršímu místu bitvy. Viděla jsem tam i jednoho muže, kterého jsem nenáviděla, ale teď jsem ho musela zachránit. Král Aganty se sám zapojil do bitvy, i když věděl, co by jeho smrt znamenala. Místo, aby se krčil někde ve svém pokoji, šel do boje.
Musela jsem obdivovat jeho odvahu a víru ve vlastní schopnosti. Na sobě měl pozlacenou zbroj, která byla už z dálky vidět. Skřeti tlačili jeho skupinku vojáků na okraj hradeb. Stačila jedna střela z katapultu a osud Aganty by byl zpečetěný. Rozeběhla jsem se a skočila. Pravou nohou jsem nakopla jednoho skřeta. Přitom jsem sekla mečem a rozpárala dalšímu skřetu břicho. Musela jsem jednat rychle, abych ještě něco zachránila.
Dalšího skřeta jsem skopla z hradeb.
Můj meč prolétl okolo obličeje krále Aganty. Chvíli jsem měla nutkání čepel vrazit tomu muži do hlavy, ale na poslední chvíli jsem ránu obrátily proti jednomu z démonů. Meč protnul vzduch a pak se hluboko zarazil do masa tvora přede mnou.
Král udělal několik kroků od hradeb, blíže ke svým vojákům.
Netrvalo dlouho a pozabíjely jsme nepřátele na další části hradeb.
Panovník se potom obrátil ke mně a naznačil mi pravou rukou, abych šla za ním. Prošli jsme úzkou uličkou a vyšli na malé nádvoří. Hluk bitvy k nám doléhal o něco méně. Divila jsem se, proč máme uprostřed boje odejít. Věděla jsem, že mi chce něco říct, ale proč zrovna teď?. Jeho oči mnou projely jako by kouzlem, byla jsem přesvědčená, že v tu chvíli viděl král i moje myšlenky. Jen ať ví, co ho jednou čeká. Jednoho dne zemře ve velkých bolestech a vrahem budu já.
Muž neřekl dlouho nic. Pak se mě začal ptát na upíry na hradbách. Řekla jsem mu vše o poslovi, který mě navštívil a také o meči Titánů. Prozradila jsem mu, jak jsem porazila temného pána.
Odpověděl že se teď už nemůžu vrátit k srdci zla. Navždy jsem si tímto zavřela černou bránu. Už navždy budu jen zrádcem, který pomohl lidem.
To jsem věděla i bez něj. Vrátily jsme se na hradby. Oba jsme viděli stroje, které vlekli obři směrem k nám. Nejvíc připomínali dřevěné kostry lodí. Na všech bylo něco jako velký katapult. Konstrukce vypadala opravdu divně.
Obři přivlekli nějaké bílé předměty a začali nabíjet. Celá konstrukce se jakoby zatáhla do sebe a pak rychle vystřelila. Bílé předměty vylétly vysoko k nebi a přeletěly hrad. Nebylo mi jasné proč skřeti a obři střílejí tak daleko. Nemohli nám tímto nijak uškodit. Střely vlétly do lesa a v něm i zmizely. Vojáci mezitím připravili samostříly. Všichni čekali co se stane. Dokonce i vojáci z druhé strany přešli k nám, aby viděli to, co si zlo přivleklo na pomoc.
Poznali jsme ale, že je to lest. Po protějších hradbách začali šplhat obří pavouci.

10. Druhý život

26. února 2018 v 10:57 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Z ladného elfího těla vyrůstaly hrubé chlupy, podobné srsti starého vlka. Elfům vousy téměř nerostly, ne-li vůbec, ale zvrácená vlkodlačí nákaza oživila dávné atavismy a obdařila dříve trochu zženštilého elfa mohutným plnovousem šedohnědé vlčí barvy. Ústa na chlupatém obličeji byla vidět jasně, i když rudá barva rtů zanikala v záři bílých tesáků, které svítily na dálku. Elfím vlkodlakům zůstávaly bílé zuby velice dlouho a způsobovaly strach u jakéhokoliv protivníka, který se vlkodlakovi postavil. Po celé Aganty se odnepaměti traduje, že mají vlkodlačí zuby magickou moc a, že právě v nich vězí ona krvelačná nákaza vlkodlačí nemoci.
Tak nechvalně známý Andras-Dannerhilský, vévoda, prý před sto padesáti lety na svém hradě vyrvával vlkodlakům, které jeho vojáci ulovili, tesáky a snažil se s jejich pomocí vytvořit mocné zbraně. Zuby mnohdy drtil na prach a ten pak přimíchával do oceli mečů, meče vykládal úlomky ostrých tesáků, jako nějakými drahokamy a vše kalil v krvi a slinách vlkodlaků.
Šípy v kuších byly vždy namáčené ve vlkodlačích slinách, ale těch užívali jich jen ti nejotrlejší vojáci, protože před vlkodlaky a jejich nákazou se vždy všichni lidé třásli strachy.
Zloduch Andras prý své zajatce a neplatiče daní ze svých zchudlých panství nechával pokousat vlkodlaky a pak jejich proměnu zbržďoval nejrůznějšími strašlivými jedy, jako jsou arzen, olovo, rtuť a především stříbro. Během této již o sobě nesnesitelné a rozumu zbavující proměny zajatce mučil těmi nejzvrhlejšími metodami.
Všechny již přeměněné vlkodlaky, co nejpomaleji zabíjel a jejich vnitřnostmi krmil psy, kteří se stávali každý den silnějšími a více agresivními.
Říká se, že šílený Andras zvítězil nad Menophilským králem a jeho vojsky jen díky vlkodlačím zbraním, ale už nedokázal porazit spojená vojska Aganty.
Andras, který po porážce unikal hustými Dannerhilskými pralesy v kočáře, byl nakonec sám pokousán vlkodlaky a ti jej pak zaživa po mnoho týdnů trhali na kusy.
Pak, že spravedlnost neexistuje.


Trpasličí říše byla skutečně prastarou, jedině elfí říše byla starší a její počátky mlhou opředenější.
Musela zde být už před třemi tisíci lety, ale přesně to nikdo neví, protože trpaslíci neznali písmo, ačkoliv měli runy. Runy však byly po staletí posvátné a nikdo se jich nesměl dotknou, natož jimi psát.
První z trpaslíků se runových znaků dotkl jakýsi dávný král a později nejvýznamnější šlechtici, kteří jich používali jen pro magické účely.
V úpadkových obdobích a časech rozvratu se run chápali i obyčejnější trpaslíci a zkreslené runové znaky kreslili jako ozdoby na své domy, štíty, sekery a další nástroje.
Runové pravzory byly snad již v prvních staletích existence nějaké říše ztraceny v bojích s věčnými trpasličími nepřáteli trolly a draky.
Trollové byli zapáchající rasou zrádných nestvůr s odpornou kůží a ošklivým pohledem a neexistujícím charakterem trochu podobní skřetům, kteří snad kdysi skutečně měli nějaké ústřední domovské místo v horách, ale to bylo zničeno a dnes žijí trollové jako polodivoká zvířata na všech odříznutých a neproniknutelných místech.
Snad v dobách kdy se už na božský původ run zapomnělo, nebo kdy runy pronikly ke všem trpaslíkům staly se písmem.
Nejdávnější nápisy v runách jsou jen na runových kamenech a vyprávějí o hrdinských činech králů, válečníků a drakobijců, ale přesto je v nich skutečná trpasličí minulost jen mlhavým náznakem.
Celá trpasličí říše se rozkládá v hornaté krajině a jejich města přímo ve slujích a nitrech hor a, protože se celý život pachtí s dolováním a kováním, mnohdy vzácných kovů tvrdí se ve zlém o hrdém a před ničím se netřesoucím národu z hor, že je hamižným.
Jediné velké trpasličí město, které se rozkládá v nížině je město Teldoran, které ční z rovné země jako samotná hora.
Jeho zdi jsou nepřekonatelné a vytvořené z toho nejtvrdšího kamene trpasličích hor. Město je na rozdíl od měst lidských více podobné nedobytné pevnosti a vypíná se do výšky jako obrovská věž.
Z hradeb ční do okolí jako strašlivá hrozba střílny. Za nimi je strašlivá palebná síla nejděsivějšího trpasličího vynálezu, obrovských balist, katapultů a důmyslné systémy s rozžhaveným olejem a roztaveným olovem, které odradí každého nepřítele.
Trpaslíci však vymysleli něco strašlivějšího, co střeží Teldoran a celou trpasličí říši před jakýmkoliv nebezpečím z jihu, říkají tomu kanóny a jedině oni jsou schopni díky svému kovářskému a odlévačskému umu vytvořit kanóny takové kvality, že je třaskavá moc střelného prachu neroztrhne. Trpaslíci však, aby se ujistili, že se kov neroztrhne, obepínají děla prstenci z magických slitin do, kterého vyrývají mocné svazovací runy a jiné, které mají moc výbušnou moc ještě umocnit.
Veliké tajemství výroby byť jen jediné suroviny trpasličího střelného prachu, nebo dokonce samotných kanónů je jedním z nejutajovanějších mystérií a nic nepřinutí trpasličí zasvěcence, aby jej prozradili.
Již vytvořené kanóny jsou umístěny jen v těch nejnedobytnějších pevnostech v srdci této pradávné říše. s jedinou výjimkou, kterou je Teldoran o němž se právem soudí, že je nedobytný.
Obrovské zásoby podzemní vody pod touto pevností nelze vyčerpat nebo otrávit a rozsáhlá sklepení jsou prorostlá dalším velikým tajemstvím a sice bílými houbami, které každý den nasytí celé město a představují tak nevyčerpatelný zdroj potravy.
Teldoran je hlavním městem nížin náležejících k území Stříbrné Sekery. Na jihozápadě se Teldoranská země dotýká Agantského císařství a na jihovýchodě pak je celé území plné určitou měrou organizovaných trolích kmenů, kteří léta neúspěšně s Silveraxeskými trpaslíky bojují, ale na druhou stranu se ani trpaslíkům tyto trolly nepovedlo úspěšně porazit.
Kdokoliv by chtěl zaútočit proti trpaslíkům, musí nejprve projít za neproniknutelné zdi Teldoranu a zabít všechny jeho obyvatele, kteří jinak budou chránit Říši trpaslíků do posledního dechu.
Ze severu trpasličí říše jsou chladné kraje bez živáčka. Černé prastaré lesy plné vlku a vyvrhelů jsou jen od úpatí hor až do zapomenutého města Maeox, které snad kdysi též přináleželo trpaslíkům.
V černých lesích však sídlí děsiví nízcí skřeti, kteří ač mají podstatu prohnaných zákeřných tvorů, kteří jsou však ve velkém loveni monstrózními vlky, jen díky rychlosti jakou se množí u inteligentních tvorů nevídané dosud nevymřeli.
Na severu je velmi krutý a tuhý život, každý zde musí bojovat sám za sebe a trpasličí říše je obehnána ze severní strany několika zdmi nebo spíše valy a drobnějšími pevnostmi.
Ve skutečnosti je to vše přehnané a jediné nebezpečí ze severu, které by skutečně mohlo být problémem pro trpaslíky jsou draci, kteří skutečně jednou za čas z nejzazšího severu přiletí a pokouší se uhnízdit v trpasličím dole.
Severní zdi a pevnosti tak tvoří vlastně jen varovné hlásky a nejsou nijak pravidelně rozmístěné.

Měsíc byl v úplňku, na jasné obloze zářil v doprovodu třpytivých hvězd a osvětloval tak krajinu pod sebou bílým chladivým jasem.
Na krásných svazích a loukách Ayperu by byla nádherná noc, kdyby se zde neschylovalo k obrovské bitvě o budoucnost, když ne světa, tak, alespoň nově zrozené soumračné rasy.
V krajině pod velikým kopcem, na němž stálo stanové městečko, centrum armády Aganty, se seskupovali vojáci Mentophilu v žlutých hávech s černými Mentophilskými znaky, vojáci Tysklandeji v černohnědých hávech s barbarskými helmami a Císařská Agantská jízda.
Agantští vojáci působili majestátním dojmem, jako kdyby byli nepřemožitelní bojovníci s přízní dobra, pravdy a bohů. Každý jel na krásném bílém koni, kteří pocházeli z Ayperských stájí a byli chováni jen pro císařskou jízdu. Muži této jízdy byli ti nejudatnější z nejvíce urozených rodin celé Aganty, ze všech jejích království.
Každý král, chtěl-li být uznáván přispíval horentní částky ze své pokladnice pro jízdu Aganty, aby pak byli přijati členové královských rodin a šlechtici, byť mohly řádit války mezi jednotlivými království princové z nich stáli jako bratři vedle sebe v jízdě Aganty.
Těch nepřátel nikdy nebylo málo, ať již šlo o zlotřilé pirátské nájezdy v pobřežních oblastech Východní Říše, zchudlé šlechtice, trolly, skřety a všemožná šílená kacířská učení.
Nikdy však neutvořili nepřátelé tak životaschopnou a nebezpečnou armádu, jako tu, která nyní kdesi v dáli pochodovala směrem k lidským vojákům, aby je zbavila života.
Agantská jízda nebyla jen pouhým uskupením vojáků, ale mocným bratrstvím, každý z členů, přislíbil jakoukoliv pomoc v boji proti všem nepřátelům Aganty a tím pádem mnohdy s sebou tito udatní válečníci táhli do boje s mnoha svými poddanými.
Těch ani dnes nebylo málo, byly zde oddíly pikenýrů, lučištníků a mnoha dalších rozličných mužů, kteří kromě své erbovní zástavy měli i znaky Aganty a její zbroj, ale nejeli na koních.
Kromě těchto vojsk zde však byli i široké legie tvořené tou nejroztodivnější lidskou směsí z vampíry podrobených území.
Spojené armády vedl snad největší vojevůdce v těchto pohnutých dobách, Akrasus Xecinetrius. Byl to moudrý muž a geniální stratég, který již porazil nesčetné nepřátele, vždy však z řad lidské rasy. Nikdy nebojoval s noční rasou, nikdy nevěřil, že by mohli ti tvorové mohli stvořit vůbec nějakou armádu. Nyní sledoval obzor a nervózně pokuřoval z dýmky. Přemýšlel jestli to vyjde, pokud ne zcela jistě budou těmi zvířaty roztrháni.
Když přišel plukovník Eaustachus oznámit, že vše je připravené a vojáci jsou rozmístění dle plánů něco se změnilo.
Jako kdyby noční vzduch naráz prořízl ledový odporný závan smrti. Vše utichlo v jediný okamžik i cvrčci přestali cvrkat. Měsíc zašel za černý mrak a temnota zahalila i hvězdy, nyní byla kromě loučí zcela tma.
Akrasus ze sebe s napůl zatajeným dechem vypravil: "Přicházejí, ať se připraví a vztyčí štíty, napnou luky, čekají na povel k palbě."
Než to však stačil doříct, aniž by si vojáci něčeho všiml z temnoty se vyřítil zvrácené šelmy. Ticho jejich rychlého pohybu bylo děsivé, jako kdyby to byli démoni z pradávných legend.
Během sekundy se rozhořela strašlivá bitva.

Hory a pořád jen hory. Pusté, bez jakýchkoliv známek života. To bylo to, co viděl skřetí náčelník Orgar. Jeho pán hnal jeho a tisíce dalších, přes pustou krajinu. Za skalami měla být pevnost trpaslíků a za ní čekali pláně a města čekající na vyplenění. Kapka potu stekla po čele bestie a zmizela kde si na zemi. Orgar zaslechl kroky, za jeho zády šlo něco většího než skřet. Otočil se, za ním stál jeden z démonů. Bezejmenný hnal přes hory hordy všech možných tvorů temnoty. Tento démon byl jedním z takových stvoření. Šedá kůže, která díky černým malým skvrnám připomínala mramor. Hlava vypadala zdeformovaně. Mohutné čelisti byli výhružkou.
Skřet si ho ale nevšímal. On s těmito bytostmi neměl moc společného. Démoni si mají všímat jen démonů. On si bude také všímat jen svých bojovníků.
Pomalu postupovali vpřed. Orgar si stoupl na jeden z vyšších kamenů a zadíval se na konec vojska. Tedy spíše se o to pokusil. Armáda byla obrovská a přesto se tento popis nehodil. Temné město nabídlo vše, co mohlo. Králové a náčelníci poslechli svého pána a vyšli se všemi vojáky, co mněli. Skřetí náčelník se opět zařadil na své místo.
Sever známého světa už staletí patřil pod vládu bezejmenného.
Noc pomalu přicházela. Brána do nové země byla, ale ještě daleko. Nad Orgarem přeletělo něco velkého. Nějaké stvoření z města, nikdo si toho nevšímal.
Pochod se protáhl na celou noc. s východem slunce se před vojskem otevřela první výzva. Jedna z trpasličích pevností. Výra ve vítězství byla tak velká, že jste jí mohli cítit v každé částečce vzduchu. Trpaslíci začali s pokusy o obranu. Těch pár tisíc bojovníků se, ale nemohlo rovnat, takové síle. Okolo skřetů se protáhlo obří šupinaté stvoření. Drak prošel jako by mu nic nehrozilo. Hlava vztyčená v pyšném gestu. Desítky skřetů zmizelo pod jeho tělem. Kolik bojovníků přišlo o život jen při této chvíli. Tisíce vojáků, ale bylo dost na to, aby drak mohl zabíjet i ve vlastních řadách.
Kolos zmizel skřetovi z dohledu. Orgar nedohlédl až k hradbám,, a tak se k jeho uším dostali jen výkřiky a zvuk rozpadajících se hradeb. Drak byl, ale mocnější než trpaslíci. Vojsko se opět dalo do pohybu. Většina bojovíků spatřila až teď spoušť, kterou kolos vytvořil. Hradby se ně několka místech rozpadly a všude šlehali plameny. Těla trpaslíků byla všude.
Bestie přešli pevností. Druhá brána byla proražena a bestiím se otevřela cesta do Aganty. Nikdo nemohl uvěřit svému štěstí.

Přesně jsem viděla, jak se to stalo. Jak se drápy té příšery zaryly pod Adrieninu kůži a jak Adrien v důsledku poranění vykřikla bolestí. Pes vystrčil jazyk a olízl si krev z drápů.
Čekala jsem, že ten tvor Adrien úplně zabije a pak půjde také po mně. To se však nestalo. Jakmile tvor Adrien zranil, prudce se otočil a chvíli na mě zíral. Pak se dal do běhu. Byla jsem v šoku. Ani mě nenapadlo pokusit se ho zastavit.
Dvěma dlouhými kroky jsem se dostala k elfce. Stále ležela na zemi a oběma rukama si drželo pravé stehno. Zpod dlaní jí vytékala čerstvá, tmavě červená krev. Jak jsem se na ni podívala, došlo mi, že už to je dlouho, co jsem se doopravdy pořádně najedla. Vlastně napila. Bylo to už před několika dny. Nějak jsem doteď necítila žádný velký hlad, ale pohled na tu krev ve mně okamžitě vyvolal obrovskou chuť. Vlastně jsem ani sama sebe nepochopila. Vždyť jsem při bitvách viděla tolik krve a nikdy jsem si to ani pořádně neuvědomovala. Až teď najednou. Snažila jsem se v sobě chuť na krev potlačit, ačkoli to bylo hodně těžké.
Chytila jsem Adrien za zápěstí a odtáhla jí ruce od její nohy. Bránila se, ale byla jsem silnější. Potřebovala jsem se podívat na zranění, které jí ta stvůra udělala. Rána se táhla přes půlku stehna a byla široká možná až několik centimetrů. Neměla jsem s sebou nic, čím bych jí to mohla obvázat a zastavit tak krvácení, a kouzlo na vyléčení neexistuje, a proto jsem použila na pruhy natrhané kousky látky z jejího pláště. Obvázala jsem jí nohu co nejpečlivěji jsem dokázala a pomohla Adrien na nohy. Nedokázala rovně stát, natož aby někam sama šla. a neměly jjsme ani koně, ani Elbaith. Zatraceně.
Ačkoli jsem na pohled měla velice drobnou postavu, sílu jsem měla neuvěřitelnou. To jsem věděla. Pobídla jsem Adrien, aby mi vyskočila na záda. Prostě ji ponesu. Chvíli to trvalo, než se jí s jejím zraněním podařilo vylézt nahoru, ale přece jen to dokázala. Rozběhla jsem se směrem, kterým tvor utekl. Adrien mi na zádech vůbec nepřekážela, dokázala jsem běžet stejně tak rychle jako normálně.
Co to bylo, zatraceně? přemýšlela jsem. Co to bylo za tvora? Proč ublížil Adrien a pak hned utekl, aniž by zranil také mě? Připadalo mi to tak divné…Nikdy jsem o žádném tvorovi, podobném tomuto, neslyšela.
"Pozor na směr, " ozvala se Adrien, vůbec poprvé od té doby, co byla zraněna. "Vybočuješ z cesty, takhle k trpaslíkům nedojdeš."
Při zvuku jejího hlasu jsem se okamžitě vzpamatovala. Měla samozřejmě pravdu.Byla jsem tolik zamyšlená, až jsem opravdu zapomněla hlídat správný směr.
Zatímco jsem běžela dál, přemítala jsem o tom, co se vlastně dělo. Najednou Adrien hlasitě vyjekla a začala pěstmi bušit do mých zad. Zastavila jsem a položila ji na zem. Zmítala se v křečích.
"Adrien?" zeptala jsem se jí, ale myslím, že mě neslyšela. Přiklekla jsem k ní a chytila jsem ji za ruku. Měla ji úplně rozpálenou, ačkoli její kůže byla smrtelně bledá.
"Alio, nech mě a běž, " zasmála se křečovitě, když se jí trochu ulevilo. "Běž najít trpaslíky a já za tebou přijdu, až mi bude dobře. Nedokážu chodit ani se pořádně soustředit. Strašně to bolí."
"To nepřipadá v úvahu." Věděla jsem, že sama jí pomoct nedokážu. Musíme dojít k trpaslíkům společně. Oni už zjistí, co jí vůbec je a jistě budou vědět jak pomoct. Zvedla jsem elfku ze země, tentokrát jsem ji vzala do náruče a svižným krokem jsem se vydala na cestu.

Už z dálky jsem vycítila, že něco není v pořádku. Když jsem se blížila k městu, patřícímu trpaslíkům, měla jsem z toho nezvykle divný pocit. Nic to ale nebylo proti tomu, co jsem cítila, když jsem město konečně spatřila.
Dalo by se říci, že město tam ani nestálo. Ono leželo. Bylo zničené. Všechny budovy byly zbourané, nebo vypálené.
V první chvíli jsem byla v šoku. Tohle jsem rozhodně nečekala.
Položila jsem Adrien k padlým hradbám. Momentálně na tom sama byla dost špatně, nemusela si ještě přidělávat další starosti. a navíc, kdyby nás tu někdo napadl, nedokázala by se sama bránit. Nedokázala by to. Byla na ti příliš slabá. a já bych se těžko bránila s ní na zádech. Neubránila bych tak ani sama sebe, natož nás obě.
"Vrátím se pro tebe, " slíbila jsem jí, když jsem ji opatrně položila mezi dva kameny, a aniž bych čekala na její odpověď, vešla jsem dovnitř do zničeného města a začala se tam procházet, abych zjistila, jak moc je to špatné.
Město bylo zničené do základů, stromy byly vyvrácené. Nějaké ulice byly stále ještě v plamenech, některé už třeba jen doutnaly. Nevšimla jsem si jediného místa, které by zůstalo nedotknuté.
A všude se válela mrtvá trpasličí těla a kolem nich zbraně, kterými se bránili. z toho pohledu mi bylo na nic.
Dostala jsem vztek. Aganta… proč Aganta? Ten, kdo to provedl, musel mít důvod.

Tohle byl můj úkol. Nemohla jsem tam všechny ty trpaslíky nechat jen tak ležet. Někteří byli těžce zranění, ale ještě dýchali. Rozhodla jsem se takové trpaslíky zachránit, dát jim druhý život. Budou se hodit, budeme je ještě potřebovat.
Když jsem byla hotová s úkolem, začala jsem procházet okolí. Všude jsem nacházela použité zničené zbraně, části brnění a podobné věci, potvrzující to, že se tu před chvílí odehrál nějaký boj.
Znovuzrození trpasličí upíři se pozvolna začínali probouzet do nového života. Jen co jsem zaslechla, že se první pohnul, otočila jsem se k němu a jediným dlouhým skokem jsem se k němu dostala. Ucukl. Lekl se mě. Mile jsem se na něj usmála: "Ahoj, " pozdravila jsem. "Jak se máš?"
Trpaslíkovy oči, které až dosud těkaly z jednoho místa na druhé, se zaměřily na můj obličej. Byly zmatené, nechápavé, vystrašené.
Opět jsem nasadila vážný výraz. "Co se tady stalo?" zeptala jsem se jednoduše.
Trpaslík na mě kulil oči, ale neříkal nic. Chytila jsem ho za rameno a zatřásla jsem s ním. Zopakovala jsem svou otázku. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo, kdo se opovážil zaútočit na Agantu a kam se vydal potom. Tohle se nemůže obejít bez pomsty. To jsem nemohla dopustit.

9. Hudba z pekla

26. února 2018 v 10:54 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Snad by se mohlo zdát, že upírka počínání mouchy zaujatě sleduje, avšak její oči hmyz ani zeď nevnímaly. Skelný pohled prozrazoval, že okolí nevnímá. Po chvíli se otočila k muži a rychle se začala bavit o něčem jiném. Muž se jí líbil čím dál tím víc i, když o něm moc nevěděla. Zatím měla v těchto věcech jen jedno zklamání za druhým, ale i na ní se snad musí usmát štěstí. Darf jí popsal cestu ke svému domu a odešel. Upírka se chvíli dívala na záda muže a pak přešla ke stolu elfky. Ignorovala její úšklebek a věnovala se jídle před sebou.
Elfka řekla všechno, co zjistila od hostinského. Draka tu nikdo už delší dobu neviděl, poslední přišel se skřety. Vypadal, ale úplně jinak než Elbaith. Otázek je tedy ještě víc než předtím, ale odpovědi žádné. Elbaith nikdo neviděl.
Skřeti, goblini a jim podobní tu zatím také nikdo neviděl. Hostinec se začal pomalu vyprazdňovat. Elfka i Alia si vzaly do hostinského klíč k pokoji. Alia, ale spát nemohla. Vyšla z hostince a šla cestou po, které přišly. Domy okolí ní bylo většinou dvoupatrové. Cesta dlážděná kameny mizela přesně za městem. Alia vyskočila na sud , který stál vedle jednoho z domů, od sudu se odrazil a vyhoupla se na okno. Vyšplhala až na střechu , kde si sedla na šindele a hleděla do krajiny. v dálce viděla začátky podivného lesa. Od stromů se linulo namodralé světlo. Mezi tlustými kmeny se míhali nějaké postavy. Ve tmě by je nešlo vidět, kdyby se nesvítily modrou září. Přízraky vyšli na kraj lesa a skláněly se k zemi. Alia z dálky neviděla, co dělají. Chvíli přízraky pozorovala.
Nevzdálily se od stromů příliš daleko, jako by jim v tom bránila nějaká neviditelná hranice. Mezi postavami se začalo něco objevovat. Upírka nejdříve neviděla, co, ale ať to bylo, co chtělo, rostlo to do výšky až moc rychle. Přízraků přibývalo a všichni něco dělali u země. Alia už poznala, co tam roste. Byly to stromy, ty samé stromy, co rostly v lese. z kmenů rychle vyrůstaly větve s jehličím. Les využil noci, aby se rozrostl. Modré světlo se rozrostlo i mezi nové stromy a přízraky postupovali dál. Upírka se rozeběhla po střeše zpátky k hostinci. Musí o tom rychle někomu něco říct. Les se bude rozrůstat každou noc dokud vesnice nezmizí mezi stromy. Zlo nemělo jen skřety a gobliny. Hostinec se najednou zdál příliš daleko. v ulicích už nikdo nebyl. Alia seskočila před hostince ze střechy domu a rozrazila dveře. Hostinský právě uklízel stoly. Zlo se blíží, musím mluvit z nějakým důležitějším člověkem než je hostinský. Muž rychle ukončil svojí práci a rozeběhl se ke dveřím. Upírka běžela za ním. Oba se zastavily před jedním větším domem. Alia zabušila na dveře. Chvíli se nic nedělo, potom bylo vidět světlo za dveřmi. Objevila se postarší žena se šedivými vlasy. Představila se jako starostka vesnice. Bojovnice jí řekla všechno o tom, co viděla, když domluvila, druhá žena něco nesrozumitelného zavolala na někoho uvnitř domu. v horním patře domu se otevřelo velké okno a rozezněl se zvon. Noční zvuk protnulo volání o pomoc. Lidé vycházeli a nesli v rukou vše, co šlo použít jako zbraň. Hostinský duchapřítomně začal všem vyprávět, co se děje. Lidé si začali brát pochodně. Nad vesnicí se zablesklo modrým světlem. Všichni strnuly a dívali se k obloze. Stvoření obřích rozměrů přeletělo nad vesnicí. Mrtvý drak, který ležel na kraji lesa žil. z tržných ran byla vidět modrá záře, stejná jako byla v lese. Jeden z modů zahalily modré plameny. Tmu protnula bílá záře vycházející odněkud z ulice. Do zorného pole lidí vyšla elfka, z pravé ruky jí tryskala silná záře. Drak znovu přeletěl na domy, modré plameny nebyli namířené na některý z domů, ale přímo na elfku. Bojovnice zmizela v záplavě magie. Modrá záře jí nezpůsobila ani škrábnutí. z jejích rukou vyšlo zelené světlo, který se rychle proměnilo v iluzi dravého ptáka obřích rozměrů. Drak zaútočil na nového soupeře. Ostré drápy ještěry, ale nemohli protnout magicky vytvořeného protivníka. Stvoření vydalo hlasitý řev a zmizelo ve tmě. Elfí kouzlo ho ale pronásledovalo. Ze souboje dvou obrů bylo vidět jen světelné záblesky ve tmě. Modrá záře zhasla a za vesnicí dopadlo na zem dračí tělo. Nikdo neřešil otázku mrtvého draka. Alia vedla lidi přímo k lesu. Starostka i elfka šli vedle ní. Stromy se rozrostli blíž k vesnici. Přízraků už nebylo takové množství, nebo je nebylo vidět. Celý zástup pokračoval. Magické stromy přestali růst. Noc pomalu končila a v dáli už bylo vidět příslib slunce. Zlo se stahovalo zpátky do svých jeskyní a temných míst, aby nabralo síly. Někteří z vesničanů si přinesli luky. Elfku napadlo jak zničit les a přitom neohrozit lidi. Svůj plán vysvětlila starostce vesnice. Lidé začali zakládat malé ohně ze všeho, co hořelo. Alia suchou trávou omotala hroty šípů. Hořet to sice bude jen z velkým štěstím, ale nic lepšího neměli. První salva šípů dopadla strašně. Polovina šípů dopadla do trávy před lesem. Druhá polovina, ale zmizela mezi stromy. Modré světlo zesílilo. Přízraky se opět ukázali, ale z lesa nevyšli. Slunce už bylo mco vysoko a to zlo odradilo. Elfka magií začala zapalovat stromy. Sama na to nestačila, proto mezi stromy stále dopadali i zápalné šípy. Magické dřevo začalo hořet. Lidé, co neměli luky se vracely do vesnice, aby přinesli všechno, co by mohlo hořet. Stromy, ale hořeli pomalu. Šípy ani magie nedokázali les za jeden den vypálit. Další den čekat nemohli, zničené stromy by nahradily nové a celá práce by neměla výsledek. Zástup lidí šel do lesa. Slunce bylo už vysoko, když lidé dorazily k lesu. Pod stromy ses ztrácel pojem o čase. Lidé, elfka i upírka se podezřívavě dívaly na kmeny stromů jako by každou chvíly čekali útok. Přízraky, ale vidět nebylo. Vesničané začali zapalovat stromy u cesty. s pochodněmi to šlo lépe než se špatně udělanými zápalnými šípy. Nikde nebylo vidět žádné další známky života. Ve dne byl tento les jen dalším obyčejným místem v Aganty. Plameny byli už byli příliš velké na to, aby lidé mohli stát vedle hořících stromů , Celý zástup šel tedy dál do lesa. Plíživě ticho, které bylo v lese už přerůstalo do nesnesitelnosti. Malá armáda vesničanů dorazila až k domu kde přespali elfka a Alia. Stavení se zdálo už dávno opuštěné. Tři vesničané otevřeli dveře a zapálili dům. Plameny strhli střechu a zničily tím místo prvního boje s přízraky. Lidé nechali začali pálit další stromy. Alia a elfka šli opačným směrem. Stromy tu vypadali jako by tu rostli staletí. Tady bylo místo odkud se les začal rozrůstat. všude jinde byli stromy menší. Nebylo tu žádná cesta, takže ženám nezbývalo nic jiného než se prodírat mezi kmeny. Sluneční svit se jsem dostat nemohl. Pološero, které tu vládlo mohlo skrývat, cokoliv. ženy mezi sebou neprohodily ani slovo. úzkost, která na ně dolehla zadusila všechno, co by si mezi sebou chtěli říct. Les se rozestoupil a před elfkou a upírkou stál palác tvořený srostlými stromy, bylo to jako by ho vytvořil sám les., ale pro koho? Alia přešla k velké bráně a chtěla na ní zabušit. Ta se, ale před dotekem stáhla a sama se otevřela. Elfka jako první vešla do chodby, která byla za vraty. Podlaha byla z hladkého dřeva. Nebylo, ale vidět žádný spoj. Všechno bylo čisté, ale nikde žádná známka života. Na zdech byli připevněné modré krystaly, které osvětlovali okolí. Elfka i upírka prošli chodbou a otevřeli první dveře, které viděli. Místnost byla prázdná až na postavu na druhém konci. Stvoření stálo zády k příchozím a nevěnovalo jim žádnou pozornost. Teprve když si Alia hlasitě odkašlalo, otočilo se stvoření tváří k ženám. Modré oči zářily stejným světlem jako přízraky, které v noci obcházeli v lese. Kůže tvora byla černá. Dlouhé rovné vlasy byli křídově bílé. Elfka udělala krok před Aliu, aby mohla zabránit ukvapenému jednání upírky. Stvoření se nechystalo k útoku.
Černé rty se pohnuly. "Proč rušíte mé plány? Zlo má pomáhat zlu. Já z vás cítím temnotu. Tak proč bráníte vesnici?"
Elfka zakroutila hlavou. Jak z nich molo tvor cítit světlo. Alia byla upírka, stvoření temnot. Ona, ale byla elfkou, nejčistším stvořením, co kdy chodilo pod sluncem i měsícem. Tvor jako by jí četl myšlenky řekl. Moje smysli mě neklamou. Obě v sobě máte zlo. obě jste se někdy zla dopustily a jistě i dopustíte. Teď mě nechtě. Musím přivolat skřety. Ty lidé už jsou moc daleko a sám je nezvládnu. Sami se rozhodněte ke komu se přidáte. Alia se při řeči monstra zamyslela. Ona svět zachránit nechtěla. Chtěla jen přijít na to proč se stala upírkou. Pomohlo by jí snad stvoření najít pravdu? má zradit elfku i všechny v Aganty a přidat se ke zlu. Upírka by měla být mezi svými. Udělala krok k elfce, chtěla jí kousnout do nechráněného krku a zabít jí. Na poslední chvíli, ale změnila plán a praštila podivné stvoření do obličeje. Tvor se zapotácel a narazil do stěny domu. Elfka nevěděla nic o tom, co se upírce prohnalo hlavou a nakopla stvoření do břicha. Tvor neměl žádnou zbroj, která by ho chránila. Upírka vytáhla dýku a prorazila jí hlavou monstra. Mezi býlími vlasy začala kapat jasně rudá krev. Poslední pohled před smrtí padl na Aliu, pak oči nabrali skelný pohled. Palác se začal otřásat. Dřevo začalo usychat a už nemohlo udržet váhu zvláštní budovy. Obě ženy rychle vyběhly z místnosti a běžely ke dveřím. cestu jim zastoupily dvě modře zářící postavy. Elfka se na okamžik zastavila a z pravé ruky jí vyšlehla rudá záře. Jedno stvoření se rozpadlo. Druhé stvoření, ale včas uskočilo. Dalšímu kouzlu se ale přízrak nevyhnul a zmizel v záplavě světla. Cesta byla volná. Zdi paláce se rozpadaly stále více. Velké kusy dřeva padaly na podlahu chodby, kterou obě ženy běžely. Vrata spadla ve chvíli, kdy jimi procházeli. Alia si jako první všimla plamenů. Vesničané svojí práci skoro dokonaly a spálily polovinu lesa. Palác lesního monstra se rozpadl a zbyli z něj trosky. Elfka se jako první začala vracet k místu odkud vyrazily. Lidé tam už čekali, starostka měla na rukou krvavé škrábance. Hned jak mohla, začala vyprávět, co se stalo. Les měl i jiné ochránce než přízraky. Nějaké zvíře uteklo před pochodněmi, nikdo takovou bytost nikdy neviděl. Připomínalo to velkou kočku, která chodí jako člověk. Upírka lidem a elfce přikázala, aby zůstali na místě a sama šla směrem, který jí ukázala žena. Elfka zatím s lidmi projde lesem k místům kde by se měli skrývat přízraky. Mezi stromy nebyli ani po smrti lesního monstra lépe. Alia by se nejraději vrátila zpátky do vesnice. Kožená zbroj, co mněla na sobě se nedala počítat jako velká ochrana proti tvorům temnot. Výhodou, ale byla pohyblivost, kterou by v těžké zbroji ztratila. Prodírala se mezi stromy a hledala stopy. Jednu stopu našla. Tvor měl i zadní nohy jako přerostlá kočka. Upírka vylezla na strom u, kterého stopu našla. Její intuice jí nezklamala, na kmeni našla i stopy po drápech, nějakého velkého zvířete. Vylezla o něco výše a spatřila zvíře přímo proti sobě. Na stromě se drželo stvoření, které Alia ještě neviděla. Štíhlé, svalnaté tělo pokrývala hnědá srst. Dlouhý ocas se míhal mezi větvemi. Hlava byla trochu moc velká se srovnáním z tělem. Žluté oči v šeru jemně svítily. Tvor se zadníma nohama odrazil od kmenu stromu a zmizel v koruně stromu vedlejšího. Alia okamžik váhala než skočila na strom, na kterém zvíře viděla. Při pokusu zachytit se skoro spadla ze stromu. Opět viděla stvoření proti sobě. Výraz v podivném obličeji byl skoro jako výsměch. Zvíře se odrazilo a skočilo přímo proti upírce. Alia se pustila a dopadla na zem. Protivník jí následoval a dopadl před ní. Drápy na rukou vystřelily ze skroucených prstů. Upírka vytáhla meč a připravovala se na zvláštní souboj. Drápy prvního pokusu o útok jen těsně minuly její krk. Alia uskočila dozadu a kopla. Zvíře se, ale ráně vyhnulo a zároveň vyskočilo do vzduchu. Stvoření se rozeběhlo po kmeni stromu směrem k upírce. Odrazilo se a koplo. Alia se opět na poslední chvíli vyhla a mečem sekla po pravé noze zvířete. Přesekla místo kde by se měl nacházet kotník a usekla kus nohy. Stvoření se opět postavilo a vrávoralo směrem k upírce. Alia vyskočila a kopla zvíře do obličeje. Protivník padl na zem a umíral. Krev ze zranění připravila zvláštní stvoření o většinu sil. Poslední pokusy o postavení se na nohy byli posledním vzepřením se smrti. Žluté oči na okamžik hleděly do prázdna, pak stvoření spadlo na zem. Alia nechala zvíře ležet na místě a šla zpátky k lidem. Vesničané už zapálily většinu stromů. Až teď si upírka všimla, že je opět noc a přízraky se zase objeví. Elfka se vrátily i s lidmi s, kterými šla zničit poslední zbytek zla. Noc přinášela výhody pouze splozencům tmy. Lidé a elfové se v takové době boji vyhýbali. Les opět začalo naplňovat modré světlo. Lidé se utábořily u ohňů a čekali na konec noci. Do vesnice se už vracet nebudou. Elfka byla na stráži jako první, vystřídá jí někdo z vesničanů, s přízraky si, ale poradila jen ona. Přízraky vidět bylo, ale na lidi neutočily. Stromy nerostli, nikdo jim k tomu kouzlem nepomohl. Alia si sedla na zem, zády k lidem. Pohledem sledovala les a přemýšlela o muži , kterého potkala v hostinci, mezi lidmi, co jim přišly pomoci nebyl. Už přišla na to, co jí k muži přitahovalo. Jeho přístup k ní, jeho pohled. Měla se předním na pozoru i, když ani nevěděla proč. Musela, ale být opatrná , život jí přinesl už dost zklamání. Upírka by skoro přehledla jednoho z přízraků. Dostal se až moc blízko k táboru a ona ho ani kvůli muži nespatřila. Po chvíli ztratila stvoření z dohledu. Byla naštvaná sama na sebe. Zanedbávala svoje povinnosti jen kvůli muži, které ani pořádně neznal. Dál přemýšlela o Darfovi, dokud v sedě neusnula. Ráno jí probudil hluk lidí okolo. Usnula při hlídce, vztekle si upravila zbroj a šla za lidmi. Přízraky zmizeli na jednom místě. Celá skupina šla tím samým směrem. Prošli okolo trosek paláce a pokračovali mezi obřími stromy. Žádné nové stromy vidět nebylo. Šero mezi kmeny opět zničilo jakýkoliv pokus o určení času. Cesta, ale skončila dříve než odhadovali. Před lidmi se ukázala třetí stavba ve zvláštním lese. Bílá budova se do lesa nehodila. Připomínala stavby elfů modré a bílé světlo na stěnách. Hladké zdi a nikde žádný roh, všechno vyhlazené do oblouků. Elfka začala s kouzlem s, kterým by vyrazily otvor do zdi. Její pravá ruka začala zářit rudým světlem. Kouzlo, které mělo zničit kus zdi mělo tvar koně. Čistá magie narazila do zdi, ozval se výbuch a k lidem se rozletěli bílé kameny. Za zní se ozval výkřik a vyšlehli modré plameny, pak se opět rozhostilo ticho. Alia přešla blíž k otvoru a podívala se do místnosti. Paprsky slunce jen skrom.ě osvítily vnitřek velké místnosti. Všude kam až upírka dohlédla byli samé rakve. Vyhlazené stejně jako budova. Jedna z rakví , na, kterou svítilo nejvíce světla, se začala otevírat. Křídově bílá ruka dopadla na bílou podlahu. Dlouhé prsty sjeli po hladkém povrchu. Víko rakve se otevřelo do poloviny. Stvoření se vztyčilo v celé své výši. Bílá kůže a stejně i bílé dlouhé vlasy, které zakrývali světle modré oči. Alia se vrátila k lidem a rychle jim rukou ukázala, aby šli za ní. Tvor mezitím mizel ve tmě a nově příchozích si nevšímal. Lidé procházeli opatrně mezi rakvemi. Elfka použila kouzlo, aby osvětlila zbytek místnosti. Světlo, ale muselo být v tak malé míře, aby neprobudilo zbytek tvorů v rakvích. Prostor byl větší než si myslela. Rakví bylo více než si mysleli všichni okolo. Lidé a upírka přešli k bílím dveřím. Otevřeli je a šli do další místnosti, stejně velké jako místnost předtím, ale tahle byla prázdná. Elfka prošla hned za posledním člověkem a prohlížela zdi místnosti. Rukama se několikrát dotkla bílé stěny. Nic se nedělo, nebylo ani vidět další dveře. Zničehonic se jedna část na zdi proměnila a byla jako z vody. Podivnou zábranou procházeli přízraky. Otvor se zvětšil a do místnosti přicházeli desítky modrých, poloprůhledných postav. Elfka zdvihla ruce a pronesla nějaká podivná slova z rukou jí vyšlehl proud bílého světla z, kterého vyšel jednorožec. Magické stvoření se rozběhlo přímo proti přízrakům. Ty začali, couvat před protivníkem z, kterým nepočítali. Jejich počet, ale byl tak vysoký, že je jeden jednorožec nedokázal udržet. Lidé u upírka se pustily do boje s protivníky. Meče a dýky, ale nemohli zabít něco, co tvoří čistá magie. Elfka sama nemohla porazit stovku nepřátel. Protivníci zabíjeli jednoho člověka po druhém. Lidé začínali utíkat. Boj pokračoval v temném duchu. Nakonec bojovali jen elfka a Alia. Přízraky je, ale nechali z nevysvětlitelného důvodu žít. Přízračné paže je chytily a ochromily.

Elfka otevřela oči, nad ní byl strop nějaké klece. Podívala se okolo sebe, byli s Aliou v nějaké kleci. Okolo nich se to hemžilo lidmi a přízraky. Většina lidí seděla na zemi. Vypadalo to, že na někoho nebo něco čekají. Před nimi byl jen prázdný prostor. Elfka se pomalu dotkla Alii, ani se nehnula, ale žila, to bylo hlavní.
Místností se začala linout nějaká hudba. Vycházela přímo ze zdí a podlahy místnosti. Prázdné místo pře lidmi zaplnily bílé postavy, před podivnými tvory stála žena. Hudba plynule přešla do daleko složitější melodie a neznámá začala zpívat a tančit. Bílé postavy za ní se k tanci přidali. Alia se probudila a pomalu si sedla. Vypadalo omámeně, ale za okamžik se už dívala spolu s elfkou na podivné představení. žena na sobě měla bílé oblečení. Pokud se tak dá pár pruhům látky tak říkat. Na blonďatých vlasech měla bílou masku, která skrývala polovinu obličeje.
Alia se otočila k elfce. "Zdá se mi to nebo máme víc otázek než odpovědí? Výprava do lesa nám měla pomoct a mi jsme zatím na tom ještě hůř než předtím. Jsme v kleci uprostřed něčeho čemu vůbec nerozumíme. Kdo jsou ti lidé? Co je to za ženu? Proč už nejsme mrtvé?"
Elfka odpovědi neměla, a tak upírka přešla ke kleci a křikla na nejbližšího muže.
Ten se otočil a přešel k mřížím. "Co chceš, upírko?"
Alia se zamračila, ale nebyla v postavení kdy si mohla dávat podmínky. "Co tu děláme?"
Muž ukázal rukou k ženě. Ona potřebuje další tanečníky. Lidé se na to nehodí, ale upíři a elfové ano. Brzy skončí a potom si vás vezme. Elfka zavrtěla hlavou. Ten člověk jim právě oznámil, že budou přeměněni v loutky a bral to jako věc, která se tady děje denně.
Celé představení skončilo a neznámá žena přešla ke kleci. Její tanečníci klec zvedli i s oběma ženami a začali jí pomalu nést k bílé zdi. Upírka sledovala jak se klec noří do bílého kamene a za okamžik už byli zpátky u rakví. Neznámá žena dala rukou rozkaz a klec byla postavena na zem. Dvě rakve se sami od sebe otevřeli a do místnosti vstoupily přízraky. Nejdříve kouzlem otevřeli klec. Elfka, ale na tuhle chvíli čekala a vystřelila jedno ze svých kouzel. Okolo klece se rozlilo zelené světlo a odhodilo přízraky na druhý konec sálu. Upírka s tím nepočítala, ale rychle vyběhla z klece přímo na neznámou ženu. Ta se rychle vedenému útoku vyhnula. Alia, ale byla už k boji připravená a pravou nohou kopla ženu do břicha. Elfka vytvořila další kouzlo a z ruky jí vyšlehlo modré světlo. Neznámá žena spadla do jedné z otevřených rakví. Víko rychle zapadlo na své místo. žena bušila do stěn svého vězení. Upírka i elfka čekali dokud neznámá čarodějka nevzdala svůj boj a udusila se. Elfka se rozeběhla k otvoru, který tam předtím s lidmi prorazily. Palác se musí zničit silným kouzlem. Museli ve vesnici najít trpaslíky a s jejich pomocí něco vymyslet. Obě dvě ženy běželi, co nejdál. Už věděli kde je sídlo přízraků, ale nevěděli jak ho zničit. Venku opět byla noc, ale nic jim v běhu nepřekáželo. Doběhli až do tábora kde našli jen starostku a tři lidi z její tělesné stráže. zbytek utekl do vesnice nebo zmizel na dobro. Celá skupinka prošla zničeným lesem a vracela s k domům. Většina obyvatel byla mrtvá, ale i tak chtěli vesnici zachránit. Vracely se stejnou cestou jako šli,, a tak viděli jak oheň zničil výtvory zla. Spálené stromy byli, ale jen malým vítězstvím a i malý triumf měl hořkou pachuť. Adrien jako první vyšla z lesa a jako první viděla stvoření, které stálo na louce. Monstrum připomínalo psa, stálo na zadních, ale svojí velikostí přesahovalo všechny vlkodlaky, co zatím viděli. Rudé oči se upřeli na elfku a netvor se rozeběhl přímo proti ní. Mohutné svaly se napnuly a kolos skočil. Adrien rychle vyskočila do vzduchu a tvor dopadl vedle ní. Na svou velikost byl, ale rychlý. Jeho drápy jsme vnímali jen jako rozmazané šmouhy.
Bestie jednou ranou zasáhl Elfku do pravé nohy. Krev dopadla zvláštnímu stvoření na tlamu. Mezi tesáky se objevil špičatý jazyk. Oči se zaleskly.


7. kapitola

25. února 2018 v 11:01 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Luciana se naštvaně prodírala lesem. To okolo nebylo nic než samé stromy? Mohl být ten les nekonečný? Doufala, že ne a že brzy dojde k jeho okrajům. Pokračovala v cestě a nakonec v dálce opravdu uviděla stín nějaké stavby. Před jejíma očima pomalu vyplula budova, která vypadala, jako by pocházela ze starověké Číny. Nebo alespoň přibližně z těch míst. Střecha připomínala vlny na moři a zdi byly z červeného a černého dřeva. Dvojité bambusové dveře vyplněné jakýmsi poloprůhledným materiálem byly zdobeny obrazy ptáků a draků. Luciana došla až k nim a opatrně je otevřela. Vešla dovnitř a ocitla se v dlouhé chodbě, na jejímž konci bylo vidět slabé světlo. Pokračovala dál a minula sochy dvou samurajů. Jejich meče byly výhružně zdvižené. "Co ty tady děláš?" Ozvalo se za ní tiše a ona málem dostal infarkt.
**
Matt hleděl na dlouho postrádanou společnici. Luciana se držela u srdce a vypadala opravdu vyděšeně. "Proč se tak lekáš? To nemáš čisté svědomí?" Popichoval ji. Ona si jen odfrkla: "Tohle byla první budova, kterou jsem po dlouhé době viděla. Takže je snad pochopitelné, že mě vyděsí šeptání za mými zády."
"Je to domov kitsune. Máš pravdu, že kdybys tady nějakou našla, zabila by tě."
"Odkud tohle víš?" Zeptala se ho rychle. Uklidnila se dost na to, aby jí celý výlet do lesa připadal už jen jako zlý sen.
"To já mu to řekl." Ozvalo se z chodby. Ze stínů k nim přistoupil Lišák a jeho nažloutlé oči se pobaveně zajiskřily.
Luciana se zatvářila naštvaně, což Mattovi připadalo trochu zvláštní. Nemělo ji takové stvoření spíše překvapit než rozzlobit? Znala snad kitsune tak dobře, že jí už nepřipadali podivní? Pokud však o jejich existenci věděla, čím ji mohl jen pohled na jednoho z nich vyvést z míry?
Čarodějka sežehla stvoření pohledem, který by byl sám o sobě schopným založit lesní požár: "Co máme tedy udělat, abys nám pomohl?"
Tahle otázka připadala Mattovi ještě podivnější. Takže tyto tvory určitě znala, ale nejen to, možná se znala přímo s Lišákem. Rozhodl se v tom v tu chvíli moc nepitvat a raději se místo toho zahleděl na Lišáka. Čekal na jeho odpověď. On jen několikrát švihl ohonem a dal se do vysvětlován plánu, jak ukradnout jeho sestře perlu. Luciana si vše bez jakéhokoliv většího projevení zájmu vyslechla. Občas párkrát přikývla ve znamení, že vše chápe a jakmile Lišák skončil s vyprávěním, vydali se již tentokrát všichni společně na nebezpečnou cestu. Chodbou se dostali k menším šachtám, které tu postavily nymfy. Nymfy byly malé víly, které kitsune kouzly donutili k otročení v podivném lese. Lišák sice již před několika měsíci zjistil, že staví prakticky palác v paláci a jeho sestra tím pádem zná jen polovinu svého vlastního domova, ale rozhodl se jí toto malé tajemství neprozrazovat. Cítil, že by se mu jeho znalosti mohly jednou hodit. Rukou odsunul zábranu, která vypadala jako pevná zeď, i když to bylo jen zdání. Zástěna ve skutečnosti vážila jen tolik, kolik obyčejné tenounké hedvábné plátno. Protáhli se do úzké chodbičky a v pološeru se pustili do pochodu. Anna několikrát na kluzké podlaze skoro upadla. Nymfy totiž většinu času létaly a nevšímaly si toho, že kamenná podlaha chodeb se již leskne jako zrcadlo. Tomu se stalo nejen kvůli používání kouzel při tvorbě stavby, ale také mnohaletým hojným využíváním chodeb.
Nakonec se dostali až k dalšímu východu. Tam se Lišák zastavil a upřel své jiskřivé oči na Matta. "Teď už vás nemohu dál doprovázet. Musíte perlu ukrást bez mé pomoci."
"Proč bys nemohl jít dál?" Zeptal se Matt. Naštvalo ho, jak si nechal některé informace pro sebe. Nechystali se snad s Annou vejít přímo do pasti? Lišák se jeho hněvem nenechal vyvést z míry. Místo dohadování klidným hlasem vysvětlil: "Má sestra se proti mé osobě pojistila. Zakázala mi přístup do sálu s perlami a já se musím jejím přáním řídit. Ač chci, nemohu ji zradit."
Matt tiše zanadával a vydal se tedy do sálu sám. Byl zdobený tak bohatě, jako by tam vybuchla papírová bomba. Všude byly nádherně pomalované lampiony i jiné podivnější a dokonce propracovanější ozdoby a s nádhernými a drahými kameny vykládanými sochami po celém obvodu místnosti se ani výzdoby největších římských katedrál nemohly porovnávat. Uprostřed toho všeho byl podstavec, na kterém stály dvě zářící koule. Matt udělal jen tři kroky, než se vzduch kolem oltáře dal do pohybu. Objevila se Lišákova sestra. Vysoká žena, v jejímž obličeji by mnozí viděli spíše upírku než lišku. Její bledá pleť kontrastoval s tmavým oblečením a sytě černými vlasy. Za jejími zády se míhaly liščí ohony porostlé černými chlupy s občasným lehkým, stříbřitým odleskem. Nezdržovala se vyptáváním a ladně skočila. Matt věděl, že žádné zbraně na ni nemají vliv. Místo toho si svlékl bundu a začal se měnit. Jeho tvář se protáhla a ruce začaly růst. Nečekal, až bude proměna u konce. Zaútočil rychle a okamžitě. Kitsune se první ráně vyhnula, ale potom jí Mattovy drápy přejely přes krk. Pár kapek její krve tiše dopadlo na mramorovou podlahu. Nebyla raněna těžce, ale Mattův úder ji oslabil. Toho využila Anna a rozběhla se pro perlu. Kitsune zavřeštěla a pozvedla ruce, aby si pomohla magií. To už se však do boje vložila i Luciana a jednoduše ji praštila po hlavě soškou, kterou sebrala po cestě. Na obyčejného člověka, snad dokonce i upíra by takový útok byl velmi účinný, avšak v ní jen vyprovokoval větší vztek.
**
Anna popadla perlu. Chtěla si ji prohlédnout, ale když slyšela řev kitsune, hodila bílou kouli přes celou místnost až ke vchodu do chodby, kde stál Lišák. Ten do sálu vkročit nemohl, ale Annin přesný hod s vítězoslavným výkřikem chytil. Jeho sestra se v tu chvíli otočila zády k Mattovi, připravena bojovat s Lucianou. To lovci stačilo, aby jí jediným plavným pohybem usekl hlavu. Její vlasy zavlály ve vzduchu. Naleštěnou podlahu i nejbližší stěnu okamžitě pokryla rudá krev. Lišák vešel, pozvedl perlu nad hlavu a ta se rozzářila bílým, až oslnivým světlem. Po několika vteřinách zmizela z jeho dlaně a opět se stala částí jeho těla. Matt vrátil meč na stěnu. Nedělal si starosti s tím, že byl pořád zkrvavený. Otočil se k novému pánu lesa a stručně pověděl: "Tohle je tedy konec. My se můžeme vydat na cestu dál."
Lišák přikývl a natáhl k němu ruku. Svíral v ní malou hůlku z nažloutlého dřeva. "Tohle je dar, který bude již navždy upomínkou našeho přátelství." Matt si hůlku vzal a opatrně ji zasunul do kapsy. Chtěl ještě něco dodat, ale ticho náhle protrhl zoufalý výkřik. Anna se opřená o zeď pomalu sesouvala k zemi. Lišák se dal do běhu k ní. "Bude rodit, musíme jí pomoct!" Zavolal na ostatní.
"Vypadám snad jako zdravotní sestřička?" Špitla Luciana směrem k Mattovi. Lišák její poznámku přehlížel a jen se podíval na Matta, který jen prohodil: "Vůbec nevím, co dělat. Musel bys mi dát pokyny."
Kitsune jen něco zabručel a poodkročil, když se u Anny objevil bílý kouř. Začal utvářet mlžné postavy, které se rozestoupily okolo dívky. Nejvíce připomínaly lidi, až na velká blanitá křídla a rohy. Několik démonů dívku podepřelo. Další postava, která díky obnaženým ňadrům byla skoro jistě ženského pohlaví, pomalu pomáhala Anně přivést dítě na svět. Matt i jeho společníci jen vše z dálky pozorovali.
"To může přijít i otec dítěte?" Zeptal se Matt. Luciana ale zakroutila hlavou: "Tohle je jen iluze, ve skutečnosti je na to Anna sama. Její učitel jí ale chtěl dodat odvahy." Potom už jen sledovali porod a když postavy zmizely, zabalili dítě do teplé deky.


6. kapitola

25. února 2018 v 11:00 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Luciana pomalu otevřela oči. Sedla si na zem a snažila se zaostřit svůj pohled na něco konkrétního. Kolem sebe viděla jen záplavu zeleně. Otočila se a hledala letadlo. Nikde však nenašla nic podobného, ani jakoukoliv stopu, kterou by mohlo po ztroskotání zanechat. Žádná vypálená místa nebo ulámané větve. Vstala a hledala aspoň cestu - cokoliv, co by ji mohlo nějak navést. Byla zoufalá. Najednou se však usmála a připadala si hloupě - jak jen mohla zapomenout, že je čarodějka? Pozvedla ruce a začala s kouzlením, k její smůle bezvýsledným. Zkusila formuli zopakovat znovu, ale stále se nic nedělo. Třetím pokusem se již nezatěžovala. Muselo být v okolí něco, co magii bránilo. Byla tedy odsouzena najít si cestu stejně složitě, jako by ji byl hledal obyčejný člověk.
**
O kousek dál se ve stejné chvíli probudila Anna a stejně jako Luciana i ona hledala zbytky letadla nebo jakékoliv známky jeho pádu. Chvíli jen celá rozlámaná seděla na zemi a uvažovala, jak mohl jejich létající nepřítel vyváznout bez jediného škrábance i po dvojím nárazu do těžkého letadla. Pak se však pomalu přeměnila do své vlčí podoby, pustila stvoření z hlavy a rozběhla se lesem. Byla rychlá, ale našlapovala tiše a opatrně, aby neupoutala něčí pozornost. Protáhla se křovím, až vyšla u velké budovy, která se doprostřed lesa vůbec nehodila. Nad dvoukřídlými dveřmi z tmavě hnědého dřeva byl nápis: "Knihovna". Anna se vrátila zpět do lidské podoby a vešla dovnitř. Překvapilo ji, že uvnitř byly spousty lidí, i když nebylo v širém okolí nic než divoká příroda. Opravdu nic nedávalo smysl. Všichni návštěvníci byli oblečení do něčeho, co vypadalo jako kostýmy ze špatného fantasy filmu v nedaleké a nereálné budoucnosti. Nějaká mladá žena byla dokonce omotaná mnoha pásky z černé kůže. Její vnady se přitom vznášely nebezpečně blízko obličeje jakéhosi muže v obleku prošívaným zlatem. Anna prošla kolem nich a snažila se nesmát. Muž už začínal pomalu slintat. Prudce se otočila, aby ji nezahlédli. Pohled se jí zastavil na někom, kdo tady už opravdu neměl co dělat. Muže, který rozhodně neměl nikde chodit.
**
Matt si promnul krční páteř, která výrazně protestovala proti takovému bezohlednému zacházení. Pád letadla sice přežil, ale pořádně se uhodil se do hlavy. Však také neletěli vysoko a škoda na letadle nebyla tak velká, aby nemohlo setrvačností pokračovat dál. Trvalo mu pár vteřin, než se pustil do procházení lesem. Stejně jako Anna a Luciana, ani on nemohl vědět, kde se nachází. Jediným rozdílem bylo, že viděl na trosky letadla. Rychle se k nim vydal a obhlížel situaci. Stromy byly na několika metrech ohořelé a zlámané. Zvláštní bylo, že šlo o malou plochu a oheň se nešířil dál. Stroj mohl teoreticky i vybouchnout, ale nic z toho se nestalo. Matt se sklonil ke zbytku dveří a našel tam stopy nějakého malého zvířete. Nejvíce to připomínalo vlka nebo vlkodlaka, ale bylo to menší. Rychle rukama prohledal kapsy bundy a vyndal mobil. Udělal několik fotek a rozhlédl se. Nikde nebyla cesta nebo něco jí podobného. Nakonec se vydal jedním směrem a modlil se, aby našel cestu nebo rovnou vesnici. Podle přístrojů v letadle se měli nacházet ještě v Německu, ale po cestě přeci neměli přeletět přes žádný les... Rozhodně ne žádný, který by tohle místo připomínal. Stromy zde byly mohutné a nepochybně i několik stovek let staré. Matt z toho všeho cítil magii a to se mu rozhodně nelíbilo. Neměl po ruce Annu ani Lucianu a sám nadání na kouzla neměl. Z pádu už se vzpamatoval a rozběhl se lesem. Doufal, že brzy najde něco, co by mu pomohlo. Trvalo jen pár minut, než narazil na první zajímavost. Velkou budovu, která připomínala antický chrám. Za bílými sloupy byly mohutné dveře z hnědého dřeva a přímo nad nimi pečlivý nápis: "Knihovna". Matt vklouzl dovnitř a rozhlédl se, všude bylo plno lidí. Protáhl se kolem nich. Pozdravil náhodnou ženu, která byla skoro nahá - až na černé kožené pásky, který zakrývaly to nejnutnější. Snažil se působit dojmem, že sem patří, že k okolním lidem patří. I když sám stále nechápal, jak se tady něco takového ocitlo. Les vypadal divoce a budova byla udržovaná. Lidé kolem také nepůsobili dojmem, že se prodírali mezi stromy. Matt se rozhlédl, nevěděl, co by mu budova mohla přinést. Náhle zahlédl Annu. Dívka hleděla na nějakého muže, skoro až vyděšeně. Rychle se k ní vydal a jemně jí poklepal na rameno, aby si ho všimla. Anna sebou vyplašeně trhla, ale ve tváři se jí objevil úsměv a úleva hned jak si ho všimla.
"Proč jsi na ty lidi koukala tak vylekaně?" Zeptal se okamžitě.
Anna kývla hlavou směrem k muži, kterého před chvílí sledovala: "Tamto je můj bývalý učitel dějepisu."
Matt i po odpovědi pořád nechápal: "Proč jsi z něj tak vyděšená? Dostala jsi snad za poslední domácí úkol za pět?"
Anna se tiše zasmála, i když to znělo nuceně. Při dalším vysvětlení se jí mírně třásl hlas: "To ne, jen... Jen je už čtyři roky po smrti".
"No teda... Sakra!" Ulevil si Matt, popadl ji za ruku a začal pomalu couvat. Museli se dostat ke dveřím, aniž by vzbudili pozornost. Nemohli vědět, jestli jsou ti lidé nemrtví, duchové, nebo něco snad ještě horšího. Rozhodně by ale nebylo bezpečné, kdyby v oné knihovně zůstali. Udělali pár kroků, když se dveře se zaskřípěním zavřely. Oba si vyměnily vyděšené pohledy a rozhlédli se okolo, ale nikdo jiný si dveří nevšímal. Lidé dál konverzovali nebo tančili. Matt si všiml něčeho zvláštního. Po tanečním parketu kráčelo stvoření, které bylo napůl člověkem a napůl liškou. Muž měl černé vlasy, prokvetlé zrzavými pramínky. Z nich vyčuhovaly dlouhé a špičaté uši. Neznámý byl nahý, jeho hruď byla holá, ale od pasu dolů byl porostlý rezavou srstí. Na podlahu splýval dlouhý a chundelatý ohon. Matt se ke dveřím málem rozběhl. Toho tvora opravdu nechtěli potkat. Jenže už ale bylo příliš pozdě - Lišák si jich všiml a zamířil přímo k nim. Sice svou chůzi nezrychlil, ale i tak je snadno dohnal. Lidé kolem se před ním sami rozestupovali, aby mu uvolnili cestu.
"Musíte mi pomoci." Zašeptal neočekávaně, když se dostal až k nim.
"Jak?" Zeptala se odhodlaně Anna. Bylo na ní vidět, že pomoc čemukoliv zrzavému by pro ni nepředstavovala žádný problém.
"Proč bychom vám vůbec měli pomáhat?" Doplnil otázku Matt, ale Anna do něj šťouchla loktem.
Lišák si nervozně olízl rty a zašeptal: "Moje sestra vzala mou perlu a ovládla mě. To já jsem vytvořil Knihovnu i les okolo. Dal jsem život pozorovatelům, aby unášeli lidi, co se přiblíží příliš blízko."
"Proč jste to udělal?" Zeptal se Matt. "Takže to vy máte na svědomí náš pád?"
Lišák rychle zakroutil hlavou. "Perla moci, kterou ukradla má sestra, drží mou kouzelnou moc. Zotročila mě s ní a nutí mě k tomu všemu. Já nikdy nechtěl zabíjet lidi. Ani nevíte, jak mě tím trápí. Nikdy jsme spolu příliš nevycházeli." Vysvětloval smutně. Hlas měl hluboký a jemný.
Matt konečně kývnutím souhlasil. "Pomůžeš nám potom ven z lesa?"
Lišák okamžitě souhlasil. "Samozřejmě. Udělám ještě víc." Doplnil.
"Jak to myslíš?" Zeptala se Anna
"Jsi těhotná a tvé dítě má velkou moc. Jeho otec se po porodu dostane do našeho světa. Já můžu dítě ochránit. Pokud neodejde z tohoto lesa, démon nad ním nemá moc." Pronesl moudře.
Anně se náhle v očích zaleskly slzy. "Já nemůžu odejít od Matta. To tu mám svoje dítě jen tak nechat?"
Matt s tvrzením nesouhlasil: "Mohla bys tady na čas zůstat. Zneškodníme démona a přijdeme pro tebe. Můžeme sem přeci i na návštěvy." Potom se rychle otočil k Lišákovi: "Nebo ne?"
Ten klidně přikývl. "Do lesa se dostanete kdykoliv."
Anna ale nesouhlasila. "Nemůžu od Matta odejít. To tu své dítě raději nechám!" Odvětila emotivně a na chvíli se odmlčela. "Jak ale máme porazit tvou sestru?" Zeptala se. Lišák se usmál. Byl tak ještě pohlednější a sympatičtější, i když jeho vyceněné zuby vypadaly opravdu nebezpečně a každého, kdo má aspoň trochu rozumu, by od interakce s ním odradily. "Musíme se dostat k její perle."

5. kapitola

25. února 2018 v 10:59 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Matt stál na malém letišti a sledoval drobné letadlo před sebou. Sice se nejednalo o nic úplně nového, ale jeho rodina měla stroj vždy připravený - zkrátka pro všechny případy. Matt se s ním také musel naučit létat i když pilotování nenáviděl. Kolem něj prošla Luciana, tentokrát již díky hnědé kožené bundě a bílým kalhotám vypadala celkem normálně. Anna šla hned za ní, její oblečení bylo stejné jako oděv její společnice. Matt vrhl poslední pohled na křídla letadla a nastoupil. Rychlejší možnost neměli. Letadlo se pak bez dalšího zdržování líně odlepilo od země a letělo přímo, vstříc jejich společnému cíli.
**
Anna seděla na jednom ze sedadel a snažila se přemoci nudu, která na ni s každou další minutou letu dopadala. Zatím jen sváděla neúspěšný souboj s hodinami. Připadalo jí, že čím častěji je sleduje, tím pomaleji se jejich ručičky pohybují. Její mozek začínal chvilkami vypovídat službu a ona se začala ztrácet ve vlastní fantazii. Z apatie ji vytrhla až silná rána do boku letadla, doprovázená hlasitou ozvěnou. Značně se strojem zatřásla a stočila jej na levou stranu. Dívka se postavila a snažila se udržet rovnováhu, i když si připadala jak sjetý serfař.
Anna okamžitě vyhlédla z malého okénka. Kolem křídla se motalo šupinaté stvoření, které jen vzdáleně připomínalo ptáka. I přesto, že ji oslňovalo slunce, viděla obrysy jeho obrovského těla zřetelně. Již sahala po kusu papíru a propisce, aby si mohla zapsat své myšlenky, když v tom tvor triumfálně zavřískl. Příští náraz již roztrhl trup letadla a to se začalo neprodleně řítit k zemi.
**
Matt se snažil srovnat kurz, ovšem nemohl udělat nic, co by stroji v nebezpečném poklesu zabránilo. Stromy které se původně houpaly ve větru hluboko pod nimi se rychle přibližovaly. Matt zanadával. Jen o několik vteřin později již kov narazil do větvoví a on ztratil vědomí.

**

Sandala otevřela oči a probudila se do dalšího dne plného bolesti a zoufalství. Sedla si na tvrdou lavici a pravou rukou nahmatala zbytky jejích křídel. Rány se zanítily a natekly, ale toho se nebála. Stále měla velmi dobré regenerační schopnosti. Soustředila se a snažila se najít své bratry a sestry. Určitě pro ni brzy přiletí. Metatron ji bude moci vyléčit a křídla jí znovu narostou. Z rozjímání jí vyrušil zvuk odemykajících se dveří. Do místnosti vešel její věznitel, v jedné ruce držel nenáviděný srp.
"Křídla už jsi mi vzal," zahučela okamžitě.
Mužovu tvář zbrázdil nebezpečný úsměv. "Ještě jsem ti ale neukázal, proč tě tu mám." Sandala už nevydala ani hlásku. Její nejhorší obavy se vyplnily, když jí dosedl na záda a lehl si na ní. Cítila jeho páchnoucí dech i pot z jeho rukou.
"To nemůžeš!" zašeptala vylekaně.
Muž se rozesmál: "Proč bych neměl pokračovat?"
Sandala zalapala po dechu. "Jsem jednou z andělů, tohle by byl hřích, z kterého se nevykoupíš."
"Proč bych měl myslet na budoucnost, když to nejlepší mám teď?" zašeptal muž a z jeho hlasu zaznívalo bezcitné pobavení. Sandala cítila jeho přirození, když se jí dostalo do těla. Potom vše splynulo v bolest a ponížení. Chtělo se jí zvracet, ale nic ze sebe nedostala. Místo toho jen lapala po dechu a brečela.
Po době, která připomínala věčnost, ji muž nechal a odešel se smíchem ven. Sandala se třásla a trvalo dlouho, než se zklidnila natolik, aby došla ke dveřím. Vzala za kliku, spíše ze zmatenosti, a překvapeně zůstala stát, když se dveře otevřely a ona mohla vyjít na chodbu. Pohlédla pod tmavé klenby a čekala na svého věznitele. Po pár vteřinách ale vyšla a vydala se na cestu k bráně. Nahá prošla budovou, ale někde udělala chybu a špatně odbočila. Dostala se totiž pouze k vnitřnímu dvoru. Pohlédla k nebi a pohlédla na něco, na co čekala od začátku svého zajetí. Po nebi letěla mužská okřídlená postava. Zamávala na svého zachránce a s radostí hleděla na to, jak bojovník ve zbroji přistál jen několik centimetrů před ní. Metatron ji pohladil po tváři, ale potom jeho úsměv zakryl smutek.
"Zdravím, můj veliteli, můžeme odletět? Můj věznitel se brzy vrátí," řekla rychle a rozesmála by se radostí, kdyby si náhle nevšimla jeho výrazu. Metatron zakroutil hlavou: "Dlouho jsme bojovali s démony a já přiletěl pozdě, už nemůžeš odletět se mnou."
Sandala nemohla uvěřit jeho slovům. "Proč bych nemohla? Nemám sice křídla, ale jiným bojovníkům dorostla celá paže nebo noha."
Metatron ale znovu zakroutil hlavou. "Nejde pouze o tvoje křídla, ale o to, co roste v tvém těle. Ten muž, co tě tu vězní, patří k přisluhovačům Asmodea. On v tobě zanechal něco ze svého těla a to teď roste v tobě. Budeš s ním mít dítě a to ti uzavřelo cestu k nám."
Ženiným tělem projel vztek. "On mě znásilnil! Proč mám za to být potrestána já?!"
Metatron rozepjal křídla a chystal se k odletu: "Už nejsi anděl, takže to nemůžeš pochopit."
Sandala na něho chtěla ještě něco zakřičet, ale její bývalý velitel rychle vzlétl a zmizel v mracích. Otočila a pohlédla na svého věznitele. Tlustý muž čekal u otevřených dveří a zlomyslně se na ní šklebil: "Tak co poupátko, už tu budeš žít se mnou až do konce svého života, těšíš se?" Potom ji popadl za pravou ruku a táhl zpět do její cely. Sandala si tam lehla na postel a začala plakat. Co ted ještě má? Nemůže se vrátit domů a její bratři a setry jí nepomůžou. Celé roky se těšila na to, jak porodí své děti, ale takto se to stát nemělo. Metatron a další andělé měli být u toho, jak porodí dalšího bojovníka světla. Ted měla porodit zrůdu, která může za to, že musí žít tady. Náhle jí v hlavě vzklíčila myšlenka. Proč by vlastně musela žít tady?

4. kapitola

25. února 2018 v 10:58 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Anna, Matt a Luciana procházeli opatrně ulicí. Nedaleko byl slyšet výkřik, ale ani jeden z nich nedokázal určit, odkud mohl přijít. Nevěnovali mu žádnou větší pozornost. Za nedlouho se ozvalo:
"Ahoj, ty moje vysmátá mrtvolo. Slyšeli jste to?"
Anna celá zrudla a snažila se ignorovat oslovení, které se pro ni poslední dobou uchytilo. Ignorovat něco tak do očí bijícího by ale šlo těžko i bez pobaveného uculování se, které předváděla Luciana. Nakonec svou snahu Anna vzdala a otočila se ke své společnici. Starší čarodějka na sobě měla krátké černé kožené šaty. Sice se na boj v ulicích vůbec nehodily, ale pro Anninu odpověď byly ideální.
"Mohla by ses místo toho úsměvu převléknout, jinak způsobíš zase nějakou autonehodu. Pamatuješ ještě na toho motorkáře, který ti koukal na zadek tak urputně, až přehlédl zeď?"
Rýpla si, ale Luciana se smála ještě více.
"Jsem ráda že jsem ho nemusela seškrabovat z těch cihel."
Anna se chystala rychle odpovědět, když se za jejími zády ozvalo:
"Mohly byste si pro změnu všímat i svého okolí. Už jsme v mezičase s Lucasem zjistili, kdo to křičel."
Obě ženy se připojily k Mattovi a mladšímu chlapci. Byl již nějaký čas lehce zakoukaný do Anny. Přesně od chvíle, kdy ho přišla varovat do márnice, kde pracoval. Tam také vznikla přezdívka "veselá mrtvola". Lucas to zjevně považoval za milé oslovení a proto jej používal v každé možné a někdy i nemožné situaci. Anna si nervózně upravila tmavě modré vlasy a pohlédla na mrtvolu na zemi. Mrtvola měla zničený obličej, a tak se toho nedalo moc poznat. Někdo z ní vytrhal kusy masa. Všude bylo plno krve. Několik vteřin všichni mlčeli, než Matt potichu řekl:
"Tady nejsme nic platní, jdeme domů."
Všichni čtyři procházeli tichými ulicemi a blížili se k rozlehlému panskému sídlu. Matt patřil ke starobylému a hlavně i bohatému rodu, takže disponoval penězi a domy, které mohly posloužit jako úkryty. Společně prošli branou, která spíše připomínala vstup do nějaké pevnosti. Rozlehlá předsíň, plná obrazů, je potom dostala užší chodbou až do obývacího pokoje. Všude bylo až moc uměleckých děl, jakoby nešlo jen o jeden z domů, ale o zámek šlechtického rodu. Anna si sedla do tmavého a velmi pohodlného křesla a vzala noviny. Prolétla titulky o slavných herečkách, které se rozcházely se stejně slavnými manželi a dostala se tak, až k opravdu zajímavým zprávám.
"Dalších sto mrtvých v Číně."
Pronesla hlasitě a několik vteřin čekala na reakci. Odpovědí jí bylo jen naprosté ticho, tak pokračovala.
"Itálie je plná krys a nějakých modrých tvorů humanoidního typu."
Opět přestala číst, ale nikdo si jí nevšímal, takže pokračovala dál.
"Nejhorší pohromou je ale ubívající množství zásob."
Položila noviny na zem a pohladila své rostoucí břicho. Těhotenství s démonem mělo několik nevýhod. Nikdo vlastně nevěděl datum porodu a ani co se vlastně narodí... Kolik ta věc bude mít nohou a rukou? Luciana ale měla aspoň nejasnou představu a také věděla, že se něco musí ryhle udělat. Až do dneška neměli čas, aby se poradili co dál. Luciana tedy vyslovila jedinou věc, kterou se bála říct.
"Té věci v tobě se musíme rychle zbavit."
Anna jen zalapala po dechu a zakroutila hlavou. Nestačila však nic říct, protože Luciana hned pokračovala dál.
"To dítě má pro démona nějakou výhodu. Nevíme sice jakou, ale démoni málokdy jednají z lásky."
Anna opět zakroutila hlavou a už se jí povedlo, dostat se ke slovu.
"Samael mě vyučoval magii. Musí už být v tomto světě."
Luciana si opět vzala slovo.
"Samozřejmě, že nemusí, mluvíme o jednom z nejstarších démonů. Jeho moc sem v omezené míře pronikne, ale příliš tady toho nesvede."
Matt udeřil do stolu.
"Musíme najít mou dceru, to je nejdůležitější! Potom se můžeme zbavit nějakého dítěte, které se ještě ani nenarodilo."
Anna ztratila trpělivost a zaječela na Lucianu.
"Ty nejsi máma, nemáš dítě! Vůbec nevíš, co po mně chceš!"
Lucianě náhle přes tvář přešel stín. Najednou vypadala zlověstně, ale zároveň i staře a zničeně. Ignorovala Matta a dál mluvila k mladé dívce.
"Měla jsem děti, na rozdíl od tebe. Ty nemáš vůbec nic než pořádný problém. Nemluv do věcí, kterým vůbec nerozumíš." Její hlas zněl tak chladně, že se Anna uklidnila.
Matt po ní vrhnul pohled, který by byl schopný založit požár. Podíval se na obě ženy a odešel z místnosti. Pomalu prošel chodbou a zastavil se u sbalených věcí, které měli odložené na velké hromadě uprostřed chodby. Opatrně sáhl do jednoho kufru a vyndal malou plechovou krabičku. Odešel do jiného z pokojů a sedl si na bíle povlečenou postel. Vyndal z krabičky fotky a podíval se na ně. Jediné co mu zbylo po jeho dceři. Nevěřil, že by ji našel v pořádku a ani tomu, že by ji našel živou. Pomalu ztrácel naději na radostný život, o který se snažily Luciana s Annou. Opět vrátil fotky na místo a podíval se na svoje zbraně. Musí vše dotáhnout do konce, až potom se uvidí.
Vracel se zpátky do místnosti, když se ozvalo zaklepání. Všichni se lekli a otočili se ke dveřím. Matt došel až k nim a otevřel. Do chodby hned vpadl Adam a za sebou táhl igelitový pytel. Ten nechal před majitelem domu a sám se těžce usadil na botník, který pod jeho tíhou zákeřně zavrzal. Matt nahlédl do pytle a našel v něm zvláštního tvora. Po všech stránkách připomínal vlkodlaka, jen to byl holý a značně vyzáblejší, než by jakýkoliv vlkodlak mohl být.
"Zdravím. Kde jsi tu příšerku našel?"
Adam se na něj unaveně podíval.
"Skončilo mi to pod koly, když jsem sem jel autem. Ale už před tím to vypadalo na umření."
Matt se znovu podíval do pytle a se sklopenou hlavou a zamyšleným výrazem pravil: "Vypadá skoro jako vlkodlak."
Adam se ušklíbl a již trochu energičtěji odpověděl: "Jen skoro, šéfe, to je přesně ono."
Luciana prošla chodbou, aby se i ona mohla podívat na Adamův úlovek.
"Můj bývalý manžel stál u zrodu různých příšer, třeba je to zkrátka něco úplně nového."
Matt zakroutil hlavou. "Proč to tedy vypadá, jako by to někdo mučil?"
Annu ale zajímalo něco úplně jiného.
"Ty jsi byla vdaná?" Zeptala se překvapeně, avšak s hořkým podtónem, který se marně pokusila skrýt.

Luciana nohou šťouchala do podivné příšery na podlaze a pár vteřin to vypadalo, že vůbec Anninu otázku nezodpoví. Nakonec ze sebe dostala jen strohé: "Byla." Dál se již v mlčky věnovala pátrání. Adam měl ještě jednu novinku, o kterou se musel s ostatními podělit: "New York hlásí několik útoků upírů. Možná bychom to tam spolu mohli jít obhlédnout." Matt se usmál. "Tak vyrážíme!" Zavelel, aby trochu odlehčil narůstající napětí v místnosti. "Možná něco zjistíme o mé dceři." Dodal. Luciana s Annou si za jeho zády vyměnily na oko nicneříkající pohled, ale na jeho poznámku o dceři nijak nereagovaly. Na další dohadování již neměly čas.

3. kapitola

25. února 2018 v 10:58 | Václav Hess |  Zlobivé holky
Zář měsíce jen matně osvětlovala zapadlé ulice Paříže. Drobná žena však i tak zatáhla těžké černé závěsy, aby úplně zatemnila místnost, ve které se nacházela. Pomalu prošla velkým sálem a snažila se, aby ji bylo co nejméně vidět. Ve svých poloprůhledných šatech sice vypadala nevinně, ale to, co chtěla udělat, už tak nevinné nebylo. Usmála se a v tu kratičkou chvíli vypadala spíše jako divoká šelma. Tím úsměvem totiž odhalila dlouhé tesáky, které by se více hodily k vlku nebo lvu.
V místnosti byla téměř úplná tma, ale ona i tak viděla vše okolo sebe. Její oči znalecky prolétly po starobylých rakvích. Jediným letmým pohybem si upravila dlouhé černé vlasy a zvučným hlasem pronesla:
"Vstávejte děti mé! Připojte se ke mně!"
Všechny rakve se otevřely přesně ve stejném okamžiku. Upíři se probouzeli pomalu. Opravdu to byly "děti", jen čerstvě vytvoření nemrtví. Upírka kolem nich prošla a vešla do menšího pokoje, ve kterém seděl jen jediný upír. Muž působil unaveně, ale okamžitě na nově přichozí obrátil pohled svých tmavých očí.
"Synu, tvůj otec by na tebe byl hrdý. Teď musíme vyrazit. Ještě další upíři čekají, až je probudím a až se budou moci připojit ke své královně."
Upírka pomalu prošla okolo dřevěného křesla, ale na upíra již nepohlédla. Zajímala ji jen mapa lidského světa úhledně vystavená pod skleněnou deskou pracovního stolu. Téměř polovina měst byla zničena. Démoni dokonce zničili i dvě sídla dětí noci. Všechno přišlo až příliš rychle. Někdo otevřel brány do jiných dimenzí a spojil tím dávno zapomenutý a samostatně existující svět se světem lidí. V Číně se opět objevili velcí draci a zničili ta největší města a tak celé velké oblasti vrátili zpět do středověku. Dokonce se ukázali i krampusové a kitsune. V Itálii se objevili jezerní a mořští lidé. Upíři měli štěstí. V USA byli v bezpečí, alespoň prozatím. Celé věky žili tajně, ale teď přišel čas, kdy se museli ukázat světu, pokud v něm chtěli setrvat. Proto bylo potřeba, aby rychle všechny zbylé probudili a dobyli si své vlastní území. Královna se opět otočila ke svému synovi.
"Tvůj otec, Vlad III, by to měl vidět. Pořád nechápu, jak se jim mohlo podařit ho zabít." Její syn jen smutně povzdychl. Jeho otce zabili už před desítkami let a spálením jeho těla jej i navždy zničili. Usmál se konejšivě na matku a ukázal na velkou rakev, která byla zdobena zlatem. Její obyvatelka se zatím neprobouzela, s tím ale nikdo ani nepočítal. Ji přivedl do spánku jeden z čarodějů a jen velmi mocná síla by ji mohla vrátit zpět. Zatím se to nikomu nepodařilo. Nyní se ale zem měla otřásat válkou a na jejím konci nastat nový věk. Naděje byly čím dál vyšší.
Obyvatelé domu se tiše ale rychle sešli ve vstupní hale. Všichni potom společně vyšli do noci, aby se pustili do lovu.
**
Sandala už dva dny ležela na posteli a snažila se dovolat pomoci svých sester a bratrů. Jak to, že její hlas neslyšeli? Proč jí náhle odmítali pomoci? Stále doufala v jejich pomoc a nadávala si za svou naivitu. Svěřila se člověku a teď za to měla dostat trest. Jak vlastně mohla takovým tvorům někdy věřit a pomáhat jim? Náhle ji z přemýšlení vytrhl příchod jejího věznitele. Muž držel v ruce srp a blížil se k ní se zlomyslným šklebem na odulé tváři.
"Tak co, můj andílku?" zeptal se jí posměšně
"Andílek se dostane z pout a stáhne tě z kůže, potom odletí se smíchem zpátky domů," pronesla okamžitě.
"Tak z pout se nedostaneš a s tvým pokusem o odlet jdu něco hned udělat." Náhle se ztratil z jejího zorného pole a dopadl jí na záda. Sandala zaškubala pouty na rukou, ale ta držela až moc dobře. Muž se zasmál a jejím tělem projela prudká bolest.
"Odřežu ti křídla a potom si zkus letět," zavrčel vztekle a dál pokračoval ve své práci. Sandala se zkroutila bolestí, kterou musela vykřičet. Cítila, jak jí muž zlámal křídla a potom jejich kusy házel po podlaze. Všude byla krev a bílé peří. Sandala nevěděla, jestli to trvalo pár minut nebo celé roky, ale když muž skončil, zůstala jen ochable ležet na špinavé posteli.
"Tak se podívej, ty mrcho," zavrčel a ukázal jí hromadu peří a krve. "Teď mi zkus odletět."
S tím za sebou práskl dveřmi a zmizel.
Sandale stékaly po tváři slzy. Musela ze sebe nějak dostat bolest, kterou cítila.