Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

4. Kostel

31. ledna 2018 v 11:08 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Vyšla jsem z domu a vracel se ke kostelu. Lidé mě míjeli a ani si nevšimli mých rukou, které byly celé od krve. Se vstupem do kostela jsem ale měla problém. Obyvatelé vesnice vstup zablokovali. Rychle jsem vykřikla první věc, co mě napadla. Zmatené věci o mrtvole v domě. Všichni se rychle rozběhli dál od kostela a já měla volnou cestu. Pár lidí jsem odstrčila a rozrazila vrata. Teď v něm už nikdo nebyl. Rychle jsem vrata zase zavřela a vstup zajistila závorou. Prošla jsem okolo dřevěných lavic a šla ke dveřím. Za nimi byla dlouhá chodba. k čemu byla jsem nevděla ale chtěla jsem vědět co dělaly démoni uprostřed vesnice.
Nikde jsem neviděla žádné dveře. Stěny začali být po pár krocích plné obrazů. Proč ale někdo na plátno zvěčnil takové výjevy, jsem nevěděla. Kresby spíš připomínali temné město, než výtvory lidí. Před jedním obrazem jsem se zastavila. Byla na něm žena na hořící hranici. Ruce a nohy měla popraskané žárem. Oči vytřeštěné hrůzou a nepředstavitelnou bolestí. Oblečení na ní už hořelo a pomalu se rozpadalo.
Šla jsem dál. Chodba vedla pořád hlouběji. Nevěděla jsem už ani jak hluboko pod městem jsem. Šero bylo moc velké i na mě,, a tak jsem na konec svojí cesty dohlédla až když jsem stála před černými dveřmi. Otevřela jsem a pomalu prošla dovnitř. Ve velké místnosti byla jen prázdná postel. Proč by ale někdo dělal takový pokoj, tak hluboko. Narazila jsem snad na doupě démonky, kterou jsem zabila? Procházela jsem se podél zdí a hledala něco dalšího. Jakoukoliv zmínku o tom že v kostele byl ještě někdo. Pomalu jsem přejela rukou po zdi a objevila cihlu, která byla uvolněná. Vytrhla jsem jí ze zdi a ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Padala jsem hodně hluboko, než jsem tvrdě dopadla na záda. Člověka by takový pád zabil. Já jsem ale jako upírka přežila. Vstala jsem a rozhlédla se. Stála jsem uprostřed velké jeskyně. Všude okolo mě byl život.
Malá stvoření s šedou kůži, stála a dívala se přímo na mě. Podívala jsem se nad hlavu a viděla kamenný poklop. Příště si budu dávat větší pozor, pokud nějaké příště bude. Jedno ze stvoření přišlo blíž ke mně a roztáhlo rudá křídla. Hned jsem si všimla podobnosti s démonkou. Potom se mi ptal, co v jeskyni hledám a kde je stvořitelka. Při posledním slovu jsem se zvědavě podívala po jeskyni. Stvořitelka? Mohli být tihle démoni potomci toho stvoření, které jsem zabila? Hned jsem se zeptala, koho tím myslí. Stvoření mi potvrdilo, co jsem si myslela. Démonka se jmenovala Nigura. Neřekla jsem, že jsem ji zabila, a stvoření mi o své stvořitelce začalo vyprávět.
Když bohové stvořili svět, stvořil temný vládce na severu první démony. Všichni ale nesouhlasili s posláním temných stvoření, a tak se vzbouřili. Spoustu z nich zabili skřeti. Ti jediní byli věrní temné moci, a tak zabíjeli i vlastní spolubojovníky, pokud jim to vládce přikázal. Nigura patřila mezi potomky svobodných démonů. k těm, kteří se vzbouřili a prchli. Předkové démonky postavili tento kostel. Nikdo by v něm totiž zlo nehledal.
Lidé sem chodili, aby se modlili ke svým bohům. Nigura z řad lidí vybírala zoufalé muže a slíbila jim bohatství, když přežijí noc v pokoji duchů. To byla místnost, do které jsem prošla chodbou. Démonka v noci přistoupila k mužům. Někteří si mysleli, že před sebou mají posla bohů. Jiní byli tak zoufalí že toužila po jakékoliv pomoci, a tak se milovali i s takovým stvořením. Nigura vybudovala i jeskyni a tam skrývala potomky, kteří vznikly za takovýchto nocí. Kouzly potom pomáhala mužům, kteří za ní přišli. Našli se i tací, kteří se vraceli, protože si mysleli, že jim další noci pomohou k většímu bohatství a úspěchu.
Vyslechla jsem si tento příběh a řekla jim o smrti démonky. Sama jsem teď svých činů litovala. Nigura si myslela že jsem poslem temné země, a tak se jen bránila. Zničila jsem jí, musela jsem za sebou nechávat jen poušť. Její potomci mi pomohli zpět do jedné z místností. Kostel teď zůstane opuštěný. Dokud nebude vybrána dědička, která bude pokračovat.
Vyšla jsem z budovy a vešla do jedné postranní uličky. Sama jsem si teď musela v hlavě srovnat své myšlenky a vymyslet jak dál. Pořád jsem před sebou měla tvář démonky. Jednu věc mi ale nikdo neřekl. Proč Nigura zabila toho muže, když lidem pomáhala? Na to už jsem ale odpověď nehledala.
Začalo se stmívat a já chtěla utěšit hlad, který se začínal ozývat. Krev mé soupeřky byla něco skvělého ale moje upírství proráželo pořád na povrch. Našla jsem jeden opuštěný stánek na tržišti a po jeho stěně vylezla na střechu nějakého domu. Přes střechy jsem se dostala zpět k domu, kde démonka zabila toho muže. Lidé se už rozešli zpět do svých domovů. Nikde jsem neviděla nic živého. Pomalu jsem se rozhlédla. Na jedné střeše se něco hnulo. Nejdřív mi to připadalo jen jako kočka. Tohle bylo ale daleko větší i když kočce hodně podobné. Rozeběhla jsem se tak rychle, jak jsem mohla. Po pár krocích ale vyrazila na útěk i bytost, kterou jsem spatřila. Nejvíce to připomínalo velkou černou kočku. Po všech čtyřech to běželo přes střechy budov, stejně lehce jako by šlo o pevnou půdu. Mě ale pohyb na takovém povrchu dělal potíže. Za chvíli jsem ztratila stvoření z dohledu. Tahle vesnice se mi líbí míň a míň. Démoni, upíři a jedno stvoření podobné kočce. Sedla jsem si k jednomu střešnímu oknu. Pravou rukou jsem otevřela a pomalu skočila do místnosti. Malý pokoj, byl skromně zařízený. To hlavní jsem ale viděla. Ve velké posteli spal nějaký muž. Hnědými vlasy už pomalu prorůstaly šedivé prameny. Přešla jsem k muži a podívala se mu obličeje. Moje budoucí oběť měla úsměv na tváři. Snad si ho zachová i ve chvíli, kdy se probudí jako upír. Sklonila jsem se a zabořila zuby do nechráněného krku. Tohle bylo to, co jsem potřebovala k životu. Mým nemrtvým tělem projela síla, která pomalu unikala z mé oběti. Muž sebou jen krátce škubl, to bylo to jediné na co se zmohl. Skončila jsem a sedla si na postel hned vedle mrtvoly. Smrt ho ale odmítne. Stejně jako mé minulé oběti. Podívala jsem se z okna a poslouchala zvuky v místnosti.
Venku zatím vládl klid. Lidé neměli ani tušení o upírce na lovu. Lovkyně udeřila aby zabila a napila se lidské krve. Obyvatelé vesnice se o tom budou pár měsíců bavit a vesnický básník o tom napíše další pokus o poezii. Nic víc se kvůli jedné oběti nestane. i to se ale nemusí stát, pokud z něho udělám upíra. Něco se za mnou pomalu hýbalo. Otočila jsem se a podívala se na svého upíra. Oči muže byli zastřeny mlhou. Zvykal si na svůj nový život. Při takových chvílích jsem si vždy vzpomněla sama na sebe. Dostat se z vlastní rakve a sama přijít na to co jsem, mi dalo práci. teď něco podobného čekalo i tohoto muže. Sedla jsem si zpět na postel a naznačila muži aby udělal to samé. Ještě napůl v šoku dosedl. Začal jsem mu vyprávět o tom co se stalo a kdo od této doby je. Upír se zatím vzpamatoval a začal vyprávět sám o sobě. Jmenoval se Jolosin a žil sám. Rodinu nikdy neměl a nikdy po něčem takovém ani netoužil. Jeho rodiče byli vlkodlaci když bránily koně ve stáji. Od té doby žil Jolosin sám v tomto domě.
Pomalu jsem se na posteli posunula blíž k muži. Upír potřebuje k životu krev, má ale i jiné potřeby. Muž mi pomalu přejel rukou po noze. Můj snoubenec byl už mrtvý a prach z jeho kostí už dávno zmizel ve větru. Usmála jsem se, muž přede mnou si myslel že úsměv patřil jemu, a tak ho to ještě víc povzbudilo v tom co chtěl udělat. Jeho upírství prorazilo na povrch a pomalu mě začal pokládat na postel.
Nechala jsem ho zajít i tak daleko, že mi začal sundávat zbroj. Pomalu jsem ho svlékala. Tak dlouho jsem musela čekat na nějakého muže.
Noční ticho nepřerušilo nic. Tajemné stvoření jsem už neviděla. Možná bych ho ale neviděla ani kdyby stálo přede mnou. Ráno jsem se probudila hned vedle Jolosina.
Pomalu jsem vstala a vyšla ven.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama