Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

3. Pevnost

30. ledna 2018 v 11:07 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Čas před příchodem noci jsme si krátili prohlídkou kostela. Byl velice zanedbaný. Všude zuřila válka a většina peněz šla na udržení vojsk. Hodně vojáků už uteklo ze svých pevností a většinou je zabili skřeti. Měla jsem v úmyslu dobýt nějakou velkou pevnost a potom si vytvořit temnou říši tak silnou, aby porazila hordy skřetů, ale uskutečnění této představy bylo ještě hodně daleko. Lehla jsem si na jednu dřevěnou lavici a usnula sem. Při západu slunce mě vzbudil jeden z upírů. Společně jsme všichni vyšli ven.
Před budovou byl klid. Zakřičela jsem na své upíry. Najednou se k nám přiřítili lidé. Nesli pochodně, někteří dokonce i vidle a lopaty. Mí upíři vytasili sekyry a kladiva. Sama jsem popadla meč a skočila na prvního člověka, kterého jsem spatřila. Strhl se krvavý boj. Upíři bez slitování mlátili kladivy vše, co se pohnulo. Člověk, na kterého jsem se vrhla já, byl asi dvacetiletý mladík, celý se třásl strachy. Ušklíbla jsem se a bodla ho mečem do ramene. Krev vystříkla až na mě. Další rána probodla chlapci krk a jeho tělo se skácelo na zem.
Náhle jsem vykřikla.
Otočila sem se a podívala se na svoje rameno. Trčela z něj dýka. Vedle brány stál voják a házel nože po upírech. Konkrétní cíl si vůbec nevybíral. Další jeho dýka projela jednomu upírovi krkem. Popadla jsem ze země kámen a hodila ho po vojákovi.
Bojovali jsme ještě dlouho, ale bitva byla předem vyhraná. Všichni jsme to věděli. i naši protivníci to dobře věděli, ale přesto se dobrovolně nevzdali. z lidí nakonec zbyli jen ti, kteří do bitvy nezasahovali. Všechny takové jsme potřebovali najít a zabít je dřív, než o našem průvodu povědí králi Aganty. Rozdělila jsem upíry na skupinky, každá se vydala na jiné místo v městě. Sama jsem pak přešla náměstím, na kterém byl kostel, vzala zapálenou pochodeň od jedné mrtvoly a hodila ji na doškovou střechu nejbližšího domu. Ta rychle vzplála a plameny začaly svou práci.
Plameny se rozlily po celé střeše a jakmile to spatřili upíři, ukončili veškerá svá pátrání. Ve městě stejně našli jen pár malých dětí. Upíři začali na můj rozkaz brát hořící kusy domu a ty potom házely na další domy. Za pár okamžiků hořelo celé město.
Opět jsme museli svést závod s časem. Za pár hodin bude východ slunce. Doběhli jsme k dalšímu městu akorát v čas. Věděla jsem, kde se schováme, bude to v domě mého snoubence. Vzala jsem s sebou jen skupinu upírů. Zbytek měl za úkol schovat všude jinde, kde to jen bude možné.
Pár lidí si nás všimlo a s jekotem běželo pro vojáky. Rychle jsem i se svojí skupinkou běžela k domu. Vykopla jsem dveře a spatřila snoubence, který stál v hale. z jeho tváře jsem četla hotové romány. Zřejmě si už myslel si, že se mě nadobro zbavil. Moji upíři ho na můj rozkaz chytili a svázali. Sama jsem šla do jiné místnosti, lehla jsem na postel a přemýšlela jsem, co s ním udělám. Nejdřív jsem z něj musela dostat kdo mně proměnil v upíra a proč. Vrátila jsem se zpátky do místnosti, kde seděl svázaný na zemi, a zabořila mu zuby do krku. Začal křičet, ale za chvíli umlkl. Čekala jsem. Za půl hodiny se probudil a přetrhl provazy.
Moje otázka byla jasná.
"Proč jsi ze mě nechal udělat bestii?" štěkla jsem na něj.
Odpověď jsem sice dostala, ale ne takovou, jakou jsem očekávala. Myslela jsem na tisíc jiných důvodů, ale ne na tenhle. Král Aganty mu za jeho zásluhy slíbil ruku jeho dcery, ale nejprve se musel nějak zbavit mě. Uspal mě proto a dovezl ke kouzelníkovi, který bydlí na jihu Aganty. Kouzelník mu po dni vrátil moje bezvládné tělo. Magie měla fungovat pouze, když mě sám zakope v hrobu svých předků. Snoubenec na to ale sám neměl odvahu a nechal mě zakopat od svých přátel. Kouzlo tedy bylo porušeno a místo, aby mě přeneslo do jiného světa, mě proměnilo v upíra.
Po tomto vyprávění jsem hned věděla, co mu provedu. Po západu slunce jsem šla na náměstí. Na mých rtech byl zlomyslný, natěšený úsměv. Vesnice to byla malá takže kostel tu nebyl. Upíři z kusů domů vyrobili hranici. Celou noc jsem čekala, až začne svítat. Hned, jakmile jsem spatřila první známky slunečního světla, přivázala jsem svého snoubence pevně na kůl, tak pevně, aby se nemohl ani pohnout. Ostatní upíři se rozutekli po okolí, aby se zachránili. Snoubence jsem předtím proměnila v upíra, takže sluneční paprsky udělají zbytek. První paprsky se táhly po dlažbě náměstí a jako jazyky démonů se pomalu plazily ke své oběti. Můj snoubenec věděl co mu hrozí a začal trhat provazy, ty ale byli příliš silné i na upíra. Když paprsky dopadly na jeho nohy, splnila se moje pomsta. Kůže se pomalu začala škvařit. Rozklad pokračoval do celého těla. Jeho křik museli slyšet v celém okolí. Pár lidí vylezlo ven z domů a zděšeně se koukalo na celou podívanou. Pach spálené upíří kůže byl cítit hodně daleko. Znovu jsem se usmála a těšila se ze svého malého vítězství. Nakonec popel z mého snoubence odvál vítr.










Rozhlédla jsem se po domě, kde jsem se schovala. Patřil někomu velice chudému. Všechno tu bylo poškrábané a sešlé. Zub času se na tom už podepsal. Majitel už v domě nebyl, možná ho zabil můj průvod smrti. Vybavení domu vypadalo na muže. Jedna stará postel, stolek a pár kousků dalšího nábytku. Místo kuchyně bylo jen ohniště. Lehla jsem si na postel a čekala na západ slunce. v hlavě se mi honily představy o mojí temné říši. Tam bude stále tma. Po nebi budou létat supi a budou žrát zbytky, které jim upíři předhodí. z mých představ mě vytrhl nějaký zpěv. Podívala jsem se z okna. Na popelu, který zbyl z hranice, stála nějaká dívka. Kdyby nebyl den, řekla bych, že je to také upírka. Bledou pleť rámovaly dlouhé černé vlasy, na sobě měla černou koženou zbroj. Zpívala píseň plnou žalu a utrpení. Chvíli jsem si myslela, že zpívá o utrpení města, o okamžiku, kdy do něj vtrhli moje hordy, ale v jednu chvíli jsem zaslechla část textu.
"… chtěla bych být upír…"
Žasla jsem jak může být někdo tak drzý a zazpívat tohle, když jsou okolo hordy upírů. Další slova její písně mě ale vyvedly z míry úplně.
"… chtěla bych se pomstít všem, co mě kdy zranili…"
Zaposlouchala sem se do její písně ještě víc, chápala jsem každé slovo. Kdyby byla upír, mohla by se lidem pomstít snáz, bylo by to jednoduché a rychlé.
Začalo se stmívat a dívka zpívala pořád dál. Setmělo se úplně a dívka smutně svěsila hlavu. Stála pořád na stejném místě.
Dupání, které se začalo ozývat ze všech postraních uliček, mě varovalo, že jsem nebyla jediná, kdo slyšel píseň. Mí vojáci ale chápali slova jako urážku a chtěli ji za to potrestat. Vyšla jsem z domu a zakřičela na ostatní upíry, ať od ní jdou pryč.
Přistoupila jsem k dívce. Ta se ke mně pomalu otočila. Klepala se strachy.
"Doopravdy si přeješ být upírkou?"
Sama jsem ani sama nevěděla, proč s ní zacházím tímhle způsobem. Mohla jsem ji jedinou ránou zabít.
Dívka mi pověděla o svém snoubenci, kterého nechal popravit král Aganty. Snoubenec chtěl jet za svojí láskou, ale král mu to zakázal, byl voják a bojoval na nejhorším místě. Láska byla ale silnější než slova krále, tak utekl, ale nedošel ani k městu královi vojáci o chytili. Král ho potom nechal popravit za zradu svého krále a celé říše. Její příběh mi připomněl ten můj.
Slíbila sem jí, že z ní udělám upíra a pomůžu jí zabít krále. Společně jsme zašli do domu mého snoubence. Zeptala sem se jí na jméno. Jmenovala se Nardia. O své minulosti nechtěla ale prozradit nic. v domě mého milence bylo pusto, tedy až na jednoho upíra, kterého jsem hned vyhnala. Nardia si sedla na židli. Sklonila jsem a se k ní a pomalu k ní začala mluvit. Připravovala jsem ji na vše, co zažije. Nechtěla jsem, aby začala stejně jako já, zmatená a dezorientovaná. Pomalu jsem ji kousla do krku. Po dlouhé době mi krev nechutnala. Když sem ji vysála, šla jsem raději ven. Nevím proč, ale v tu chvíli bych nejradši všechnu tu krev vyzvracela. Nebylo na ní nic dobrého, necítila jsem z ní život a energii
Za půl hodiny se ke mně připojila i Nardia. Lehce se potácela a tvářila se udiveně. Zakřičela jsem a přivolala všechny své upíry. Všichni, co mě slyšeli, se dostavili a zbytek jsem nechala, aby vyplenili město. Už jsem je nepotřebovala. Celý náš průvod vypadal zlověstně, v čele jsme kráčely já a Nardia. Za námi mlčky následovali upíři z trpaslíků i lidí. Naše cesta vedla na sever. Opět jsme přišli těsně před východem slunce do vypálené vesničky.
K mému překvapení ale slunce nevyšlo úplně a my se mohli i ve dne pohybovat venku. Temná moc vzrostla už do takové míry, že zastínila i slunce. Společně s Nadriou jsme se radily, co uděláme dál. Kdyby jsme zabili krále, už nemáme žádnou zbraň proti temné moci na severu. Náš plán byl jasný - zničit s pomocí krále temnou moc a potom zabít krále samotného. Zničená země potom nebude mít jinou možnost, než padnout před armádou upírů. Změnili jsme trasu, elfové ještě počkají, nejdříve jsme museli jít za králem.
Už nám nic nebránilo v pochodu. Před námi se zvolna objevily zdi města Leriano, které kdysi postavili elfové. To už odsud ale byli dávno pryč. u hradeb jsme si všimli ozdob, které byly na vrcholech zdí. Žoldáci na ně narazili skřetí lebky. Muži byli placeni za kus, tímto způsobem chtěli přilákat další armádu. Měli smůlu, že nepřilákali skřety, ale upíry. Rozběhli jsme se přímo proti hradbám. Já a Nadria jsme skočily na hradby a šplhaly nahoru. Zbytek upírů rozmlátil bránu a vběhl dovnitř. Lidi začali utíkat. Žoldáci nejdříve běželi k hradbám, když si ale všimli, jdu se k nim blíží, tak jen drželi zbraně a čekali na smrt. Nadria se činila, její meč mezi vojáky řádil. Po zabití všech žoldáků jsem zavelela k ústupu. Nemohli jsme zničit celou vesnici, to by s námi král žádné spojenectví neuzavřel. Odešli jsme proto z města a vydali se po cestě, která vedla do bažin. Byla to ta nejkratší cesta k hradu krále Aganty.
Cestou jsme nepotkali nic živého. Na pokraji bažiny se táhl puch jako by tam bylo stádo trolů. Opatrně jsme vešli pod klenbu stromů. Průchod bažinou byl horší než jsem původně předpokládala. Najít cestu, která by vedla přes zadušená jezírka byl i na upíra těžký úkol. Každý den jsme postoupili jen o pár metrů. Každý den byl plný smutku, polovina upírá začínala tvrdit, že nikdy nevyjdeme. Čtvrtý den naší odvahou otřáslo utopení jednoho upíra. Zmizel v kalné vodě a už se nevynořil. Další den se nestalo nic zajímavého.
Začínala jsem být v koncích. Napadlo mě celou bažinu vypálit. Ale nevěděla jsem, jestli by nám to nějak pomohlo přejít přes jezírka,, a tak jsem svou myšlenku tedy ani neřekla nahlas.
Jedné noci, která byla vyhrazena pro spánek, jsem z ohniště vzala klacek a zapálila jeden šíp, který jsem pak střelila mezi stromy do nedohledna. Podle toho, co jsem viděla se zarazil do stromu, a ten začal okamžitě doutnat. Posadila jsem se na zem. Země pode mnou se ale začala otřásat. Vstala jsem a začala budit upíry. Potichu jsem chodila kolem nich a kopala je.
Dívala jsem se okolo sebe. Dobrá polovina stromů okolo našeho tábora zmizela. Za chvíli se další strom sesunul do vody. Bylo to jako by se pod ním propadla zničehonic země. Čekali jsme, co se bude dít dál. Další tři stromy se sesunuly do vody. Stromů okolo nás ubývalo a my se ocitli na nebezpečně volném prostranství. Při dalším sesouvaní jsme zaslechli svištivý zvuk shora a než jsme se stačili podívat, spadl mezi nás jeden z kmenů. s leknutím jsem zavelela na útěk. Běželi jsme dál do bažiny. Cestou padaly další a další stromy, ale v bažině se už ta věc, co je po nás házela, nemohla trefit. Upírů hodně ubylo. Běželi jsme dál.
Najednou se před námi otevřela mýtina. Na ní stál tvor, který ze všeho nejvíce připomínal strom. Místo koruny ale bylo jen pár větví. Stvoření drželo v rukou mohutný kmen. Zařvalo, jako když se hroutí skály a rozběhlo se na nás. Stvoření se rozehnalo stromem. Většina upírů stihla uskočit, ale dva nebyli dostatečně rychlí a bestie je zabila. Upíři proletěli vzduchem a zmizeli někde v lese. Tvor se po nás podíval. Nebyl zvyklý na takové nepřátele. Zvědavě jsem se podívala přímo do jeho zvláštních očí, ze všeho nejvíce mi připomínaly černou propast. Kdybych do nich hleděla déle, určitě bych se v nich ztratila. Tvor opět zařval. Upíři se ostražitě dívali, co má v úmyslu. Najednou se neznámý tvor rozběhl přímo na nás. Nikdo nečekal od tak obrovského stvoření takovou rychlost. Živý strom rozdupal tři upíry na kaši. Jejich krev pomalu stékala z mýtiny a mizela v lese. Zbytek upírů se rozběhl, co nejdál od podivného stvoření. Vběhli jsme pod ochranu stromů a běželi dál do bažiny. Nemohli jsme se vůbec zorientovat ve změti stromů. Najednou se kmeny rozestoupili a mi pohlédli na kraj bažiny. Oživlý strom byl ale znovu za námi a rozeběhl se ke kraji bažiny. Mohutné tlapy se rychle míhaly. Naše hrůza nabrala neobvyklou podobu, když se vedle prvního stvoření objevilo i druhé. To drželo pár polen a připravilo se je házet po nás. Rychle jsme utíkali dál. Naštěstí za námi už bestie dál neběžely.


Vyšli jsme na planinu plnou uschlé trávy. Pomyslela sem si, že nám snad musel pomoct samotný temný pán. Podivná stromovitá stvoření nás naštěstí nechala jít dál. Byli to asi ochránci bažiny, i když jsem o něčem takovém ještě neslyšela. Bažina tu byla od počátku věků, ale nikdy si tam žádný národ nepostavil svoje obydlí. Podívala sem se na trávu pod sebou, všude kam sem dohlédla byla jen suchá tráva. Na severu jsem viděla velké hory a věže temného města. Nebyl to sice můj úmysl, ale temné město jsem viděla ráda. Kritickým pohledem jsem zhodnotila ztráty na mém vojsku. Měla jsem. Jen sto upírů, to bylo hrozně málo. Měla jsem teď tři možnosti. Jít ke králi Aganty, jít do temného města a být jen vojákem pod temnou mocí nebo jít do lidských vesnic a čekat na lepší příležitost.
Zavolala jsem na svoje prořídlé vojsko. Chtěla jsem se vydat dál ke králi Aganty. Mezi palácem králem a námi leželo už jen pár vesnic. Šli jsme jen pár dní a před námi se otevřely brány první vesnice. Bylo to jen pár domečků a statků. Ostatní upíři měli podle mých instrukcí čekat před vesnicí. Sama jsem tedy vešla mezi vesničany. Prošla jsem v klidu městem. Moc lidí si mě nevšímalo, i když na ulicích bylo rušno. Okolo mě prošli vojáci krále. Ušklíbla jsem se. Podle zvyků by mě vojáci jako upírku měli na místě zabít, ale tihle si mě ani nevšimli. Moje sebevědomí vzrostlo, šla sem za vojáky. Celá skupinka asi šesti vojáků vešla do hospody. Šla jsem tiše za nimi. Nad dveřmi hospody byla cedule, na které byla velká hlava vlkodlaka. Chvíli sem si ji prohlížela. Hlava nebyla umělá, ale pocházela z opravdového zvířete. Nějaký mistr hlavu vycpal a jeho dílo skončilo jako ozdoba nad dveřmi této hospody. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Na první pohled se mi hospoda zalíbila. Její majitel měl na stěnách vystavěnou sbírku zbraní, kterou by se dala ozbrojit menší armáda. Zalitovala jsem kvůli mým plánům. Kdybych nechtěla jít za králem, mohla jsem majitele zabít a vzít všechny zbraně.
Posadila jsem se k prázdnému stolu. Za chvíli mi výčepní přines pivo. Ani jsem se ho nedotkla, jen jsem přemýšlela, jak to udělat, abych si mohla odnést zbraně, ale nepoštvala přitom na sebe krále. Čas běžel a já vymyslela plán. Majitele nezabiji já, ale moji vojáci. Já sama potom vyrazím za králem. Moji vojáci vypálí a vyplení vesnici. Ne já. Vyšla jsem z hospody a mířila hlouběji do města. Došla jsem na náměstí a hned jsem si všimla kostela. Moje kroky vedly přímo k jeho mohutným vratům. Pomalu jsem otevřela a vešla dovnitř. v kostele se nacházela jen jedna žena. Klečela před velkým oltářem. Tiše sem se přikradla k jejím zádům. Žena se zachvěla. Najednou se prudce otočila. Místo lidského obličeje jsem spatřila obličej tmavě červené barvy, rudé oči si mě přeměřily a stvoření roztáhlo dosud skrytá křídla. Všechno oblečení, co mělo stvoření na sobě, se rozpadlo v prach. Podle toho, co sem viděla, bylo stvoření žena, ale ne lidská. Patřila k nějakému druhu démonů. Stvoření rozepjalo velká rudá křídla a vyletělo až k oknům kostela. Rychle jsem přibouchla vrata a rozeběhla jsem se přímo proti zdi. Od ní jsem se odrazila a proletěla vzduchem přímo k démonce. Ta uhnula a já tvrdě dopadla na zem. Zvedla jsem se ze země a bezradně hleděla na stvoření. Zatím jsem jen čekala na útok a hleděla na netvora. Démonka se najednou prudce otočila ve vzduchu a vyrazila táhlý zvuk. Najednou jsem z venku zaslechla křik lidí. Démonka opět vydala ten zvuk a rozlétla se k bráně kostela. Rychle jsem uskočila stranou, démonka prolétla okolo mně a roztřískala vrata kostela. Letěla dál na náměstí města a na mě už se ani nepodívala.
Rozeběhla jsem se dál od bojiště a vklouzla do změti uliček. Pomalu jsem se vzpamatovávala z podivného boje.

Co proboha dělal ten démon v kostele? Bytost zmizela u jednoho velkého domu. Proto jsem šla přímo k němu. Šlo o stavení, které muselo patřit zámožnějším lidem. Masivní zeď pro mě byla jen malou překážkou. Rychle jsem se odrazila a chytila se jednoho výčnělku. Přelezla jsem překážku a skočila do zahrady.
Dveře domu byly dokořán,, a tak jsem k nim hned přešla. Teprve teď jsem uviděla i stopy po drápech a dřevě. Démonka si musela cestu dovnitř prorazit násilím. Vytáhla jsem meč a vešla do první místnosti. Zaslechla jsem tiché kroky. Plížila jsem se přímo ke zdroji zvuku a našla jsem, co jsem hledala. Netvor stál uprostřed jednoho z pokojů a skláněl se nad nějakým mrtvým mužem. Nejspíše majitel domu, napadlo mě. Měl tržnou ránu na obličeji a z pravého oka mu zbylo jen krvavé cosi, co už bych ani nepoznala.
Démonka si mě všimla a opět roztáhla křídla. Stála proti oknu, křídla zastínily světlo slunce. Zář způsobila že byla křídla průsvitná. Mohla jsem vidět každou žílu. Ten pohled mě přikoval na místo. Mohla jsem vidět každou kapku krve. Rozběhla jsem se směrem ke své soupeřce a skočila. Pohyby monstra byly ale rychlejší než moje.
Drápy se mi zranila do pravé ruky. Pustila jsem meč a ucítila zvláštní pálení v prstech. Na rukou mi začaly růst drápy. Menší než měla démonka, ale i tak jsem ale měla o jednu zbraň víc. Rychle jsem se sklonila pro meč a sekla soupeřce po levé noze. Do obličeje mi vystříkla sprška krve. Od té doby jsem si pamatovala jen krev, všude okolo mě. Nechala jsem se plně ovládnout svým upírstvím. Chytila jsem démonku za pravou paži a prudce škubla. Ozval se praskot kostí a zvuk jako když se trhá těžké plátno. Odhodila jsem utrženou paži a připravila se k poslední ráně. Dostala jsem se démonce za záda a moje pravá ruka s drápy prosekla její krk. Soupeřka se mrtvá skácela na zem. Přešla jsem k ní a z poslední rány se napila krve. Pomalu se mi vrátil ztracený klid. Pořád jsem nevěděla, proč na mě démonka zaútočila. Musela ve mně poznat stvoření zla, a proto by mě správně měla nechat jít. Začala se snad stvoření temnot pobíjet i navzájem mezi sebou? Skřeti se navzájem pobíjeli už od počátku věků. Upíři a další jim podobní ale na sebe neútočili.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama