Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

3. Paradox část 1.

26. ledna 2018 v 15:51 | Václav Hess |  1. série
1. Objev

"Kapitáne Jonsonová, něco jsme objevili," ozval se hlas ve vysílačce.
"Ano agente Locku?"
"Vypadá to jako skleněná pyramida o velikosti asi půl metru s tmavě modrými symboly po stěnách. Přístroje zachytili zvláštní záření přesně uprostřed zóny BT tak jsme sem hned ráno vyrazili... Nacházíme se ve hloubce asi 10 kilometrů... Přístroje nejsou schopné určit z jakého materiálu pyramida je... Počkejte, zkusím se k ní dostat blíž..."
"Opatrně agente Locku! Nevíte, co ta věc dělá!"
"Jasně kapitáne, už jsem skoro u ní, kolem ní žádná zvláštní aktivita. Vypadá jako obyčejná skleněná pyramida…. i když ty symboly na zdech jakoby zářili… Co to je? Jako by mě něco táhlo k ní… nemůžu se hýbat…."
"Agente Locku, plavte pryč… pošleme tam roboty, ať to vytáhnou ven… nechoďte k ní."
"Nemůžu nic dělat, Kapitáne... nejspíš nějaká pojistka nebo…." Hlas agenta Locka se najednou odmlčel.
"Agente Locku, co se děje, hlaste se!!! Agente Locku, to je rozkaz!!!!"
Ale hlas agenta Locka se úplně odmlčel.

2. Marta

"Nemůžu s tebou souhlasit River," řekla Jenny. "Pokud bylo vědomí knihovny přenesené do počítače tvé Tardis, a je samostatně schopné myslet, tak se pak musí Tardis považovat za živou."
"Hloupost," oponovala River. "Je to jenom velice dobře postavené vesmírné plavidlo. V budoucnosti je běžné mít palubní počítač, který s kapitánem komunikuje. A nezapomínej, že mou Tardis postavili nejlepší mozky všech dob."
"Proč se ho vlastně nezeptáme, jaký má na to názor?" usmála se Jenny.
"S tím problém nemám, počítači, poslouchal jsi náš rozhovor?"
"Velice pozorně profesorko," ozval se kovový hlas.
"A jak bys rozřešil nás spor? Která z nás dvou má pravdu?"
"Vlastně máte pravdu obě. Vědomí, které mám v sobě zabudované je složené z velikého množství bytostí z různých časových období, z odlišných vesmírů i ras. Ono vědomí postavilo perfektní stroj a pak bylo vloženo do mě. Myslím, že ve vesmíru neexistuje bytost, která by se sama stvořila a ještě i normálně fungovala. Myslím, že jsem jediná svého druhu i jako dokonalé plavidlo i jako bytost… bytost… bytost…"
"Počítači, co se děje?"
"Neznámá porucha, jakoby se k nám snažilo něco transportovat. Protokoly mám nastavené tak, aby se nikdo neznámý na mou palubu nedostal bez vašeho výslovného povolení, ale tahle bytost jakoby to nějakým způsobem obcházela.... obcházela... porucha .... porucha..."
"Musíme vypnout všechny záložní systémy," vykřikla River a začala běhat po Tardis a mačkat různá tlačítka a páčky.
"Celé se to tady třese," zašeptala Jenny. "Snad je to jenom nějaká obyčejná porucha."

Tardis sebou začala házet a otáčet se a River s Jenny nevěděly, čeho se dříve chytit, aby nelétaly po celé palubě. Najednou zhasly všechny systémy a Tardis se přestala třást.

"Co se děje?" zeptala se Jenny. "River, jsi v pořádku?"
"Jasně holka, menší otřes mě přeci nerozhodí."
"Kdo jste? Proč je tady taková tma? Kde to jsem?" ozval se neznámý mužský hlas.
"To bych se spíše měla zeptat já," odpověděla River. "Co děláš na mé lodi a jak ses sem dostal? Počítači, obnov systémy a rozsviť!"
Světla se začala rozsvěcet a obě ženy uviděly na zemi u řídícího pultu ležet muže ve věku asi 30 let pozemského času oděného v potápěčském skafandru. Vypadal vyděšeně.
"Na lodi? Vy jste mě vytáhly na palubu? V jakém moři se nacházíme? Musím poslat zprávu svým lidem, aby mě nehledali."
"Prý v moři," ozval se počítač. "Nacházíte se na palubě vesmírného plavidla v galaxii Droxerské soustavy. Přepočítávám rok na pozemský: 50046 vašeho letopočtu."
"Cože? To není možné. Jsem agent Lock ze společnosti Unit z planety Země. Dělal jsem výzkum v oblasti Bermudského trojúhelníku, kde jsme objevili záhadnou pyramidu a právě jsme se ji chystali přestěhovat na naši základnu… jasně...ta energie co jsem cítil, musela mě přenést sem… ale proč sem? Musím se nějak spojit se svoji nadřízenou, kapitánem Martou Jonsonovou, je možné nějak navázat kontakt se Zemí?"
"Řekl jste Martou Jonsonovou? Spoilery," začala si opakovat River a obracela stránky svého modrého deníku. "Jasně, Marta Jonsonová cestovala s Doktorem, byla jedna z jeho společnic."
"Ano! Četl jsem hlášení. Vy znáte Doktora?" zeptal se agent Lock a vydechl si úlevou. "Pokud jsem v roce 50046, mohl by mě vzít do mého roku."
"Nevím kde Doktor momentálně je, ale já jsem jeho manželka a vy jste na palubě mé vlastní Tardis, takže domů vás odvezu sama. Aspoň konečně poznám Martu Jonsonovou osobně."
"Já jsem už Martu potkala, bylo to krátce po mém "narození", docela fajn holka. A pálí ji to. Říkáš, že šéfuje UNIT?" zeptala se Jenny
"Ano, v UNIT shromaždujeme mimozemské technologie a zkoumáme je pro případ dalšího využití ve prospěch lidstva."
"Dobrá, chlape, běž do šatny, převlékni se do něčeho pohodlnějšího, nebudeš mi tady přeci pobíhat v skafandru, je to po té chodbě napravo, pak odbočíš vlevo, půjdeš kolem knihovny a bazénu a pak odbočíš zase vlevo a hned za botanickou zahradou je šatna a sprchy a hned se tam můžeš najíst. Počítači, vytvoř místnost za šatnou pro kuchyň a jídelnu a připrav našemu hostu vydatné jídlo. Až to uděláš, nastav souřadnice na Zemi, rok 2015. A my holka se půjdeme taky převléct, ať trochu reprezentujeme cestovatele časem."
"Dobrý nápad," řekla Jenny a obě se vydaly do svých pokojů.

3. Marta Jonsonová

"Zdravím agentko Knowallová, tak co se to tam ve vodě stalo? Přepravili jste pyramidu na základnu?" zeptala se Marta agentky, která doprovázela agenta Locka v Bermudském trojúhelníku.
"Ano, museli jsme použít roboty. Zjistili jsme totiž, že když se pyramidy dotkne živá bytost tak pokaždé někam zmizí."
"Zajímavé. Zajímalo by mě kam."
"Kapitáne, naše systémy zaznamenaly aktivitu na východní straně základny, říkají, že
tam přistává Tardis."
"No jasně, mohla jsem si myslet, že se Doktor objeví. Informujte stráže a já ho jdu přivítat. Doktore, tohle si budeme muset vysvětlit…" mumlala si sama pro sebe.

Doběhla na východní stranu základny UNIT, kde se už pomalu začala rýsovat budka Tardis. Ale něco bylo špatně. Proč je ta budka červená? Opravil snad Doktor obvody Tardis, takže zase začal fungovat chameleonní proces ochrany? Nebo to snad není Doktor? Není možné, aby to byl někdo jiný, Doktor říkal, že je poslední Pán času, tak to musí být on. Najednou Tardis ztichla, úplně už fyzicky stojíc na kamenné dlažbě, dveře se otevřely a v nich se objevil agent Lock. Vysmátý od ucha k uchu, měl na sobě barevné kraťasy a tričko, jakoby se pravě vrátil z dovolené.

"Agente Locku, bála jsem se, že se vám něco stalo. Přijel jste s Doktorem? Jak jste se k němu dostal? Chci podrobné hlášení. Běžte na ústředí a převlékněte se do něčeho pořádného, ať mi tady nepobíháte jako nějakej splašenej turista."
"Ano, Kapitáne, budete překvapena, s kým jsem přijel," odpověděl agent Lock a zamířil do budovy UNIT.
Pak se ve dveřích objevila mladá dívka. "Odkud já tu holku znám," říkala si v duchu Marta. "Určitě ji znám, ale odkud." A pak jí to došlo. "Jenny! To není možné! Vítej! Tys zachránila mého agenta!" s úsměvem rozevřela náruč a vykročila směrem k Jenny. "Já myslela, že jsi…" "Zemřela?" zeptala se Jenny. "Ne, jsem přeci Doktorova dcera, můžu regenerovat. Když jste odešli, vzala jsem si loď a vyrazila ke hvězdám, jak mi o nich mluvil táta, chtěla jsem zažít všechna ta dobrodružství, o kterých jsi mluvila. A pak jsem na svých cestách potkala River - Doktorovu ženu a od té doby cestujeme spolu."
Ve dveřích Tardis se objevila River. Usmála se na Martu a řekla: "Konečně tě poznávám, Marta Jonsonová, hodně jsem o tobě slyšela. Divíš se proč je Tardis červená a kde je Doktor? Na tu druhou otázku ti neodpovím, je těžké určit, kde teď je, ale tahle Tardis je má. Postavili mi ji nejlepší vědci všech dob, kteří se mnou sdíleli vědomí v počítači v knihovně, kam mě uložil Doktor po mé fyzické smrti. Slíbil sice, že najde způsob, jak mě dostat ven a zachránit, ale mě už nebavilo čekat, až k tomu dojde, takže jsem svolala sympozium vědců a udělala konferenci na téma: "Je fiktivní svět podobný paralelnímu, a když ano, je možné cestovat z něj do reality, jak ji známe?" Nebudu ti popisovat všechny propočty výzkumy, co proběhly, v každém případě se plén podařil a já se dostala z fiktivního světa do reality. Živá a zdravá. Momentálně by mě zajímala ta pyramida, o které mluvil agent Lock, podle záznamu v mém počítači by mohlo jít o prastarý artefakt ještě z dob stvořitelů vesmíru, u vás se jim říkalo Bozi. Podle legendy prý používali tuhle pyramidu pro soudní řízení. Pyramida vždy uměla odeslat odsouzeného člověka na místo v prostoru i čase, kde si mohl odpykat svůj trest a odkud nebylo návratu. Váš agent Lock se jí musel dotknout, a vzhledem k tomu, že pyramida rozpoznala, že nespáchal žádný zločin, tak ho odeslala na jediné místo, kde mohl být zachráněn. Tedy ke mně."
"Tím se hodně vysvětluje," odpověděla Marta. "Ať se nikdo pyramidy nedotýká," řekla pak do vysílačky. "Mým lidem se ji podařilo pomocí robotů dopravit až sem na základnu, technologie pyramidy nejspíše rozpozná, kdy se jí dotýká živá bytost a kdy jenom robot nebo jiný neživý předmět."
"Jasně, jinak by musela mizet i voda ve vašem moři a další věci."
"No, oblast, ve které jsme ji našli je známá tím, že lidi tam čas od času mizí a doteď nikdo nebyl schopen vysvětlit kam a proč…"
"Nejspíše se po tak dlouhé době něco v pyramidě porouchalo a tak vytvářela silnější záření a teleportovala lidi i na větší vzdálenosti a to i bez přímého kontaktu s nimi."
"Ano nejspíše to tak bude. Ale pojďte, musíme si toho tolik říct, určitě už máte i hlad a já vám chci ukázat, co se nám za dobu, co působím v UNIT, podařilo všechno dokázat. Tardis nechám převést do řídícího střediska, abyste ji měli k dispozici."

Po zhruba hodinové prohlídce základny skončily u pyramidy. Konečně si ji River s Jenny mohly pořádně prohlédnout. Byla nádherná, jako vytvořená z čiré energie a symboly po jejích stěnách zářily jasně modrým světlem.
"Zvláštní je, že když byla na dně oceánu, vypadala, jako by byla ze skla," řekla Marta.
"Možná ji voda nějak chránila jako nějaká izolace nebo co," řekla River a přecházela svým skenerem kolem pyramidy. Najednou se zarazila. Na chvilku měla pocit strašné nevolnosti. Byl to jenom okamžik, ale jak si uvědomila, podobný pocit měli ve stejné chvíli všichni. "Co to bylo? Cítili jste to?" zeptala se ostatních.
"Jako bych právě slezla z Dagačské horské dráhy," odpověděla Jenny.
"Nepříjemné. Myslíš, že to způsobila pyramida? Že ta energie na nás nějak působí?" zeptala se Marta.
"No, možné to je, nemůžeme vědět, jak působí na lidi, hlavně když, jak říkáš, po staletí v její přítomnosti mizeli lidi. Jsou přítomni všichni, co tady byli před 5 minutami?" zeptala se River lidi kolem.
Personál základny se začal obracet kolem sebe, aby potvrdil, že nikdo nechybí.
"Možná to byl prostě jenom blbý pocit. Měli byste poznat naše následníky trůnu, Williama a Kate, zařídila jsem na dnes audienci v paláci. Auto by už mělo být přistavěné. Půjdeme?"
"Doufám, že trochu poopravíme názor na cestovatele časem po tom, jakou reklamu v minulosti udělal Doktor," usmála se River.
"Mladý pár je velice moderní a hodný k veřejnosti. Budou se vám líbit."
Prošli kolem posledních kanceláří a vyšli ven na dvůr, kde je měla čekat limuzína. Místo toho zůstali všechny tři ohromeně stát na místě a zíraly na oblohu.

4. Oko

Na obloze totiž svítila dvě slunce, obloha byla zlatavá a místo příjezdové cesty celou základnu obklopoval velice zvláštní les.
"Co to je? Vypadá to jako les z obřích hub. A co ta dvě slunce?" zeptala se překvapeně Marta.
"Řekla bych, že nejsme na Zemi," řekla zamyšleně Jenny.
"Jo myslím, že ten okamžik nevolnosti byl znamením, že pyramida zapracovala a nejspíš celou základnu přenesla na jinou planetu."
"Jak by to dokázala? Tohle nikdy předtím neudělala."
"Myslím, že tím, že byla na dně oceánu, byla nějak izolovaná od přímých přenosů, a tím, že jste ji přemístili na základnu, vytvořila transportní pole kolem celé základny. Jak dlouho jste ji měli na základně?"
"Asi 8 hodin. Proč?"
"Protože to je asi předpokládaný čas, než nás zase někam přenese. Měli bychom se
tady porozhlédnout."
"Souhlas, ale nejdříve dám povely agentům, aby základnu v naší nepřítomnosti neobsadil nepřítel, tedy pokud tady nějaké nepřátelské entity žijí."
"A my s Jenny zajdeme do Tardis a vybavíme se na průzkum."
"Akorát jsem to chtěla navrhnout," odpověděla Jenny.
"Za půl hodiny se sejdeme před vchodem do základny."

Obě dívky vešly do Tardis a River zamířila k řídicímu pultu. "Počítači, udělej sken planety a zjisti, jestli tady žije nějaká rasa a pokus se určit jaká, ráda bych byla připravena i na nečekané."
"Jak si přejete, profesorko," odpověděl počítač.
"Dál prosím vytvoř místnost se zbraněmi."
"Ještě něco?"
"Pokud to bude možné, sleduj pyramidu, a kdyby se v jejím rozmezí něco změnilo, okamžitě mě informuj. Budu na příjmu. Pojď Jenny, najdeme si nějaké vhodné zbraně."
"Je to vážně nutné?" zeptala se Jenny. "Já zbraně nemám moc ráda."
"V tomhle jsi po tátovi, ten všechny problémy řešil se sonickým šroubovákem," usmála se River.
"Je na tom něco špatného? Když to funguje, tak k čemu zbraně?"
"Ne všechny bytosti vnímají zvuk a rezonance. Raději bych byla připravena, než si pak říkat, že jsem si raději mohla vzít tohle nebo támhleto."
"Profesorko, vědci v mém systému vytvořili pár novinek, vychytávek, máte je nachystané ve zbrojnici," ozval se počítač.
"Děkuji, miluju novinky," odpověděla River.

River s Jenny vyběhly po schodech a zamířili do útrob Tardis. Když dorazily do zbrojovny, zůstaly ohromeně stát. Ano, byly zvyklé na to, že Tardis je zevnitř větší než zvenčí, ale tohle už bylo trošku přehnané. Ta místnost byla obrovská. Byla tak veliká, že se nedalo rozeznat, kde má konec. Byly tam meče, dýky, nože, hole, střelné zbraně, pak impulzní omračovače, energetické zbraně a tak dále. V dálce bylo vidět dokonce letadla a vesmírné lodě. Nedaleko ode dveří stál stůl a na něm různé věci, které ani moc nevypadaly jako zbraně.
"To budou nejspíš ty vychytávky. Počítači, slyšíme se?" zeptala se River.
"Ano profesorko. Ta krabička nalevo je multiaplikátor, modrým tlačítkem naskenujete libovolné postavy a uložíte je do paměti. Zeleným tlačítkem je zapnete, tudíž vytvoříte hologramy lidí, které jste naskenovala a ti se budou chovat a pohybovat stejně jako bytosti, které jste naskenovala. Červeným tlačítkem je vymažete."
"To se mi líbí," řekla nadšeně Jenny. "To si vezmu já."
"Ty kuličky v misce jsou transportní bubliny, stačí jednu vzít do ruky a stisknout. Obalí vás bublina, která vás odnese zpátky na základnu. Dovolil jsem si vytvořit 4 kusy pro případ, že byste o jednu přišli. Pak je tam oko a s ním spojený komunikátor. Oko levituje, může vám dělat špeha a to, co zaznamená, pak uvidíte v komunikátoru."
"Co ti vědci nevymyslí. Já si vezmu jednu pulzní a jednu omračovací pistoli," řekla River.
"Takže můžeme jet? Marta už bude asi čekat."
"Můžeme."
"Profesorko, moje skeny zaznamenaly živé bytosti podobné Rakysarům. To je rasa
podobná lidem, ale nemají oči. Pohybují se podobně jako pozemští netopýři, využívají echo. To, že jsou slepci, je ale vykompenzované ostatními smysli, tak buďte opatrné."
"Děkuji počítači," odpověděla River. "Budeme v kontaktu, takže nás sleduj."
"Rozumím," odpověděl počítač. "Hodně štěstí."
"Můžeme?" zeptala se River Jenny.
"Já jo," odpověděla Jenny.
"Tak jdeme na to."

"Tak kterým směrem vyrazíme?" zeptala se Marta, která už netrpělivě přešlapovala před základnou.
"Asi k tomu lesu. Kde je les, je i voda. Kde je voda, jsou i lidé, nebo co to tady žije. Agente Locku a Straighte, držte se u nás. Nerada bych zas o někoho přišla," řekla Marta agentům, které vzala sebou.
"Rozkaz Kapitáne."

Vstoupili do lesa, pokud by se to tedy dalo nazvat lesem. Nerostly tu stromy, jak je známe, vypadalo to spíš jako obrovské houby. Jenny se jednoho dotkla a ten okamžitě změnil barvu z fialové na zelenou. Usmála se a dotkla se dalšího. Ten se zase zabarvil do červena. Jenny se vesele zasmála a začala běhat kolem a dotýkat se hub. A ty měnili barvy, takže za chvilku to kolem nich vypadalo jako duha.
"Nech toho, prosím tě," řekla River. "Nemusíme na sebe hned upozorňovat."
"Když to je tak krásné," řekla rozjařeně Jenny.
"Z čeho jsou ty houby? Něco tak tvrdého jsem ještě neviděla," řekla Marta.
"Nejspíš to bude evolucí. Kdoví jak dlouho se vyvíjely."
Náhle zaslechli v dálce nějaký podivný zvuk. Jako klepání nebo údery. Podívali se na sebe.
"Půjdeme tím směrem ale opatrně. Počítač v Tardis analyzoval rasu, co tady žije, prý
by mělo jít o jistou větev národa, který si říká Rakysarané. Jsou hodně podobní lidem, ale nemají oči, takže se pohybují a reagují na prostředí podobně jako vaši netopýři, využívají ozvěnu a zvuk odrážející se od překážek," vysvětlila River.
Postupovali směrem, odkud se ozývaly zvuky uderů a ty byly pořad silnější a hlasitější. Už začínali rozeznávat i hlasy.
"Zvýšit tempo, musíme do soumraku zdolat ještě 1050 hubarů! Žádnej oddych!" ozývalo se odtamtud.
"Jak to, že jim rozumíme?" zašeptala Jenny.
"Tardis rozšířila své pole kolem cele planety, takže veškerý jazyk se automaticky překládá," odpověděla River, také šeptem.
Přiblížili se k posledním houbám a za nimi uviděli scénu jako ze starého filmu o starověkém Egyptě. Polonazí otroci stínali gigantické houby a nad nimi stáli trochu lépe odění otrokáři s bičem v ruce a poháněli je k práci. Pracovali tu i děti. Sbírali kusy posekaných hub a nosili je do velikých košů, stojících nedaleko od nich.
"To je strašné," zašeptala Jenny.
"Bohužel takhle to vypadá na počátku každé civilizace."
"Nemůžeme s tím nic udělat?"
"Zatím ne, ale mohli bychom na ně udělat dojem a možná by si pak nechali říct, že věci se dají řešit i jiným způsobem."
"Mám nápad," řekla Jenny. "Můžu použít sken, který jsem si vzala z Tardis. Oskenuju nás tři a necháme nás oslovit ty muže. Kdyby nám chtěli ublížit, tak jejich zbraně našim hologramům neublíží."
"Skvělý nápad," zaradovala se River.
Jenny vytáhla malou krabičku a oskenovala Martu, pak River a nakonec podala krabičku River a ta oskenovala i ji. Pak vrátila scanner Jenny a ta namířila senzor na mýtinu nedaleko otrokářů a stiskla zelené tlačítko. Vzduch na tom místě se mírně zavlnil a najednou se tam jakoby z ničeho zhmotnily jejich přesné tři kopie.
"Jak se ty hologramy ovládají?" zeptala se potichu Jenny a hned potom to pochopila. Hologram totiž zopakoval přesně to, co řekla sama. Jenny si v mysli představila jak HoloJenny kráčí k otrokářům a hologram skutečně vykročil k nim. Jejich kroky vydávali stejné zvuky, jakoby po mýtině kráčeli skuteční lidé a tak je otrokáři téměř okamžitě zaregistrovali. Jeden z nich vytáhl z malého váčku něco kulatého, chvilku to držel v ruce, pak to podal dalšímu a tak to šlo, dokud to něco kulaté neskončilo v rukou posledního. Chvilku vyjeveně jakoby koukali na naše tři ženy, jen jakoby, protože oči neměli, ale vypadalo to, jakoby je i tak nějak viděli. Jeden z nich na Holoženy vykřikl: "Kdo jste a co tady chcete?"
"Jsme cestovatelky a chtěli bychom požádat o nějaké jídlo a vodu," odpověděla HoloJenny.
"Ženy nemají právo cokoliv žádat! To smí jedině naše bohyně," vykřikl na ně otrokář a ohnal se po nich bičem. Bič projel jejich éterickými těly, ta se zavlnila, na okamžik se rozostřila a pak tam zase stála neporušená.
Otrokář jakoby to viděl, zůstal stát v němém úžasu a pak se vrhl na zem a ostatní ho následovali.
"Odpusťte mi vzácné paní, měly jste říct, že jste také bohyně. Prosím ušetřete můj život, odvedu vás k naší paní."
"Vstaň muži a odpověz mi na mé otázky!" odpověděla mu HoloJenny.
"Cokoliv si přeješ o vzácná!" řekl roztřeseným hlasem otrokář.
"Mám pocit, že vidíte, i když na vaší tváři nevidím žádné oči! Jak je to možné?"
"Oči smí nosit jenom naše královna, naše bohyně. My její věrni služebníci máme jen jedno oko a to si musíme půjčovat, abychom mohli vidět."
"Kde žije vaše královna?"
"V Enteronu, našem královském městě!"
"Proč tolik bičujete tyhle lidi, kteří tady pracují?"
"Královna přikázala každý den přinést 3000 kusů Hubarů, jinak nás čeká poprava."
"Nepřeji si, abyste na vaše otroky používal bič v mé přítomnosti! Řekla jsem to jasně?" zeptala se ostře HoloJenny.
"Ano paní!" odpověděl vyděšený otrokář.
"Koukám, že Jenny si to docela užívá," zašeptala Marta River do ucha. River se jenom usmívala.
"Odveďte nás ke své královně! Okamžitě!"
"Jak si přejete," odpověděl otrokář a začal vydávat rozkazy otrokům. Pak se obrátil na svého pobočníka, svěřil mu dozor nad otroky a uklonil se ženám.
"Můžeme jít. Město je odtud půlhodiny cesty."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama