2. Nečekaný spojenec

29. ledna 2018 v 10:53 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Můj první upír nebo spíše upírka, se mi představila jako Miriel. Byla spřízněná se šlechtou, ale moc majetku neměla. Její jediné dítě už zemřelo. Miriel nechtěla říct jak. Nenutila jsem ji, aby mi vyprávěla o svém životě. V jejím domě jsme zůstaly pár dní, koně ze stáje nabízeli velký zdroj krve. Jednoho večera jsme společně vysály posledního koně a musely se začít ohlížet jinde.
Miriel mě zavolala k sobě a ukázala mi dvě staré zbroje z černé kůže, vyztužené železem. Teprve teď jsem si všimla, co mám vůbec na sobě. Zašedlá halena a hnědé kalhoty, které byly už značně opotřebované. Nebylo to pravé pro osobu, která se jde ucházet o místo ve městě temnoty.
Obě dvě jsme se převlékly a vylezly střešním oknem na střechu domu. Lidé tentokrát neposílali na ulice stráže, protože už měsíc nikdo nezemřel. Jak málo stačilo, aby si lidé mysleli, že jsou v bezpečí. Ze střechy jsme seskočily na vedlejší malou vilu, z té na zahradu domu a nakonec jsme přes pole uprchly do lesa. Šly jsme na sever, kde podle pověstí leželo hnízdo všeho zla. Potom jsem se rychle vrátila do lesa.
Najednou jsem za sebou uslyšela kopyta, a tak jsem se hned otočila. Přímo před sebou jsem spatřila bytost, kterou upíři nemají zrovna v lásce. Stál tam bílý kůň a na něm seděl elf. Napínal luk. Další tři elfové vyšli ze skrytu stromů.
Na nic jsem nečekala a na toho nejbližšího elfa jsem se vrhla. Zlomila jsem mu vaz a hodila ho do křoví. Chtěla jsem skočit také na dalšího elfa, když vtom mě něco praštilo do hlavy a já ztratila vědomí.
S trhnutím jsem se probudila. Na chvíli mě přepadl děsivý pocit, že ležím opět v rakvi. Byla jsem v malé kamenné místnosti. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Byly zamčené. Přešla jsem k protější zdi a vyhlédla ze zamřížovaného okna. Utrpěla jsem obrovský šok. Nacházela jsem se v nějakém elfím městě. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Všude, kam jsem dohlédla, byli elfové a jejich bílí koně.
Za nějakou dobu se dveře od mé cely otevřely a dovnitř vešel vysoký štíhlý elf v kovové zbroji. Bez váhání jsem po něm hned skočila, ale nenašla jsem žádné místo, kam bych se zakousla. Elfovo brnění zakrývalo i tu nejmenší částečku těla. Spadla jsem na zem.
Elf písknul a do cely vešel nějaký další elf. Společně mě vzali každý za jednu nohu a táhli po podlaze z místnosti ven. Nebylo to nic příjemného, a proto, když mě nechali ležet v nějaké aréně, hodili po mě meč a odešli. Byla jsem spokojená. Jakmile se za nimi zabouchli dveře, vzala jsem roztřeseně meč do ruky a rozhlédla se kolem sebe. Naproti mně stálo podivné stvoření. Jeho černá kůže se leskla slizkým povrchem.
Stvoření bylo samý sval. Když se tvor rozběhl přímo proti mně, mé upíři instinkty nabyly vrcholu. Vyskočila jsem do vzduchu a netvora jsem kopla do tlamy. Jen zaskučel a vzápětí po mě vystřelil ohnivou kouli. Plameny olízly mojí nohu a spálily mi kalhoty.
Netvora moje kopance nezranily. Do arény někdo hodil dýku. Rychle jsem ji vzala a opět jsem se vrhla po netvorovi. Podařilo se mi ho bodnout do ramene. Z rány okamžitě začal stříkat pramen temně rudé krve. Zvíře bylo tedy v oslabení a můj strach vůči němu trochu vymizel. Odrazila jsem se a jedním skokem jsem přistála na netvorově hřbetě. Jedním rychlým škubnutím jsem mu zlomila vaz. V tu chvíli pode mnou zvíře vzplálo a zmizelo. Nezůstalo po něm ani památky.
Spadla jsem na zem, přemýšlela jsem, co to mělo znamenat.
Po pár minutách se z temnoty za dveřmi vynořil elf a ladným krokem kráčel přímo ke mě. Každý jeho pohyb byla harmonie. Na sobě měl černou koženou zbroj a na rukou kožené rukavice. Ozbrojen byl dlouhým mečem z nějakého černého kovu, který jsem na pohled neznala.
Z ladné chůze přešel do rychlého běhu a když mě míjel, sekl mečem proti mně. Nečekala jsem to, a proto jsem nestihla uhnout. První ránou mě zasáhl do jedné ruky, druhou ránou do druhé ruky.
Uvědomila jsem si, že ten elf si se mnou jen hraje. Kdyby mě chtěl zabít, už by to býval udělal. Příležitosti k tomu už měl.
Začala jsem se bránit a náš souboj protrhlo až hlasité, dlouhé zavytí.
Elf ode mě okamžitě odskočil a stejně jako všichni ostatní elfové v místnosti, se začal i on divoce rozhlížet kolem sebe.
Na hledišti arény stála smečka vlkodlaků. Všichni byli potřísnění čerstvou krví. Jeden z vlkodlaků si všiml mého pohledu. Zamávala jsem mu a on na mě na oplátku posměšně zamával utrhnutou elfí paží.
Vytáhla jsem meč a vrhla jsem se do skupiny elfů. Ačkoli vlkodlaci přepadli elfy nečekaně a zpočátku to vypadalo velmi nadějně, neměli šanci na úspěch. Elfové byli v početní přesile. Vlkodlaci to brzy pochopili a začali se stahovat a ustupovat. Přidala jsem se mezi ně. Společně jsme utekli do jednoho lesa, nacházejícího se daleko od elfího města.
V noci, když jsme se všichni schovávali v lese, mě něco napadlo. V aréně jsem se pohybovala za slunečného, bílého dne, ale přesto mě moje kůže nepálila a ani se nezačala škvařit. Vrtalo mi to hlavou, proto jsem se na tu záhadu zeptala jednoho z vlkodlaků. Poslal mě za jiným, který seděl kousek od zbytku smečky. Položila jsem mu stejnou otázku a nemohla se dočkat odpovědi.
Začal mi vyprávět o zvláštním lektvaru, který umí uvařit pouze elfové, po jehož užití se mohou upíři nějakou dobu pohybovat i v plném slunečním světle.
Neuvědomovala jsem si, že bych něco takového někdy pila. Museli to do mě nalít během toho, co jsem byla v bezvědomí.
K ránu jsme vyrazili na cestu. Šli jsme pěšky docela dlouho a na rozdíl od vlků jsem byla už po několika hodinách unavená a bolely mě nohy. Za šest dní, nebo spíše nocí, cestování jsme se přiblížili k temnému městu, které bylo naším cílem, na tolik, že už jsme ho mohli v dálce vidět. Rozkládalo se na skalách a jeho věže sahaly až k nebi, jenž pokrývaly černé, magickým způsobem vytvořené mraky. Trvalo ještě celé dva dny, než jsme se dostali k samým branám města.
Už v prvních minutách jsem byla městem naprosto ohromená, nápadité stavby mě fascinovaly, stejně jako jejich obrovské rozměry. Za hodinu jsme došli k nějakému paláci a vlkodlaci se přeměnili do lidských podob. Všimla jsem si toho, že největší část vlkodlaků byla převážně z trpaslíků a elfů. Jeden vlkodlak v lidské podobě zabušil na dveře a otevřel je dva metry vysoký chlap. Připadalo mi, jako by smrděl zatuchlinou.
"Pojďte za mnou, " vybídl nás nezvykle hlubokým hlasem a při tom si nás prohlížel.
Procházeli jsme dlouhou chodbou, na stěnách okolo nás viselo mnoho obrazů, které mě hodně zaujaly. Vyobrazovaly elfy, naražené na kůl nebo trpaslíky, kteří řvali bolestí s mečem nebo sekerou zabodnutou v břiše.
Asi po hodině cesty jsme dorazily k velkým dřevěným dveřím. Všichni vlkodlaci nás opustili, zůstal jen vlkodlak-elf. Pomalu zaklepal na dveře.
Otevřela bytost, která nejvíce ze všeho na první pohled připomínala ženu, tedy až na hnědá křídla a sněhobílou kůži. Mlčky jsme vešli do sálu obřích rozměrů, kde na trůnu seděla obří postava. Podvědomě jsem chytila jílec meče. Stvoření bylo nezvykle vysoké a celé tělo se mu lesklo slizem.
"Dostane pokoj u věže, " proneslo stvoření vysoce položeným pisklavým hlasem.
Vlkodlak-elf mě odvedl chodbou k vysokému schodišti z nějakého černého kamene a poslal mě nahoru. Pomalu jsem vycházela nahoru a opět jsem obdivovala obrazy na stěnách. Na konci schodiště jsem otevřela černé dveře, za kterými se nacházela veliká komnata, přizpůsobená potřebám upíra. Pod oknem stála krásná černá rakev a všude byly vysoké černé svíce. U rakve stál stolek a na něm džbán. Opatrně jsem se napila a zjistila jsem, že v poháru je čerstvá krev, podle hustoty zřejmě trpasličí. Pomalu jsem se procházela svým novým domovem.
Rozjímala jsem o budoucnosti a z tohoto stavu mě vytrhlo až zaklepání. Otevřela jsem dveře. Přede mnou stál trpaslík v černé zbroji v ruce držel pergamen s erbem temného království a useknutou lidskou hlavou. Mlčky mi pergamen podal a zase odešel. Přečetla jsem si informace o chystaném přepadu trpasličí říše. Kdo chtěl jít, měl se ráno dostavit na nádvoří. Protože do rána bylo času dost, uložila jsem se do rakve a usnula.

S trhnutím jsem se probudila. Spaní v rakvi ve mě vyvolalo vzpomínky na noc, kdy jsem se proměnila. Popadla jsem ze stolu svou zbroj a vyběhla z pokoje. Výpadu na trpaslíky jsem se docela bála, podle pověstí právě oni chránili 1500 let lidi před Temným městem. Zároveň sem se i těšila. Jednalo se o trpaslíky, kteří nedokázali uchránit lidi před skřety a vlkodlaky. Vyšla jsem na nádvoří. Čekalo tam v hloučku už několik vlkodlaků, proměněných do vlčích podob. Mezi vlkodlaky stála temná elfka. Představila se mi jako Morana, dcera Gordila, a hned se dala do vyprávění o skutcích svého otce.
Gordil byl kapitán Krále Natiala. Se svou armádou porazil už několik lidských a elfích pevností. Šla do boje, aby alespoň částečně dokázala to, co její otec.
V poledne jsme začali svou cestu k horám. Ty hory jsem ještě neznala. Byly příliš daleko od mého starého domova. Přešli jsme planinu, která se rozkládala před hradem.

Za dva dny jsme vešli do lesa. Všude jsem cítila nebezpečí, les byl častým úkrytem elfů a jiných, jim podobných bytostí. Po dvou nocích cest jsme si udělali čas pro odpočinek.
Šla jsem se projít kolem místa našeho táboření. Les byl velký a vyskytovala se tam mnohá stvoření, která jsem jinde neviděla. Prošla jsem vysokým křovím, protože jsem uslyšela frkání jako od koně. Schovala sem se a sledovala, co se bude dít. K našemu táboru se blížila skupina trpaslíků.
Trpaslíci vypadali jako špehové, byli vyzbrojeni jen noži. Tiše jsem se přiblížila k nejbližšímu trpaslíkovi. Nožem jsem ho bodla do krku. Trpaslík se na místě skácel na zem. Zbylá skupinka trpaslíků se na mě otočila. Došlo mi, jakou chybu jsem udělala. Rychle jsem se rozeběhla, co nejdál od tábora. Trpaslíci si mysleli, že běžím pro pomoc, a proto mě následovali. Trpasličí rychlost běhu se vůbec nedala srovnávat s rychlostí upíra, a tak jsem je dokázala setřást během chvilky. Potkala jsem pak ještě tři trpaslíky, jdoucí cestou proti mně. Nejbližšího trpaslíka jsem bodla do hlavy, druhý zemřel na bodnutí do zad a třetí trpaslík vytáhl sekyru a skočil proti mě. Uhnula jsem a pokusila se mu vrazit dýku do břicha. Trpaslík na poslední chvíli uhnul. Kopla jsem trpaslíka do brady a dýku vrhla proti trpaslíkovi. Dýka se mu zabodla do čela. Mrtvý se skácel k zemi.
Rozeběhla jsem se k táboru, všude bylo hrobové ticho, žádné náznaky boje.

V táboře nikdo nebyl, jen deset trpasličích mrtvol. Žádný vlkodlak ani temná elfka Morana. Začala jsem se procházet sem a tam. Všude bylo plno stop od trpaslíků i od vlkodlaků. Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Lekla jsem se a s trhnutím jsem se otočila. Za mnou stála Morana.
"Přepadli nás trpaslíci" začala vyprávět. "Vyběhli všichni najednou zpoza křoví a pochytali je." "Oni je jen zajali?" divila jsem se. "Neměli by je spíš rovnou na místě pozabíjet?"
Morana jen pokrčila rameny.
Sedly jsme si k povyhaslému ohništi a přemýšlely, co dál. Přes den jsme se obě schovaly v křoví. Ráno jsme společně vyrazily dál k říši trpaslíků, chtěly jsme zachránit, co se dalo. Bez naděje na úspěch jsme zastavily u hradeb trpasličí říše, která se nacházela na úpatí velkých hor. Morana vytáhla lano s kotvou (měli ho všichni vlkodlaci, vzaly si ho z kovárny temného města) a hodila ji na hradby. Zachytila se o kámen. Obě dvě jsme po provaze vyšplhaly nahoru. Začalo vycházet slunce a jeden ze stráží si nás všiml. Morana vytáhla dlouhý meč, který zdědila po svém otci. Strážný si připravil sekyru. Dostala jsem ránu do nohy a okamžitě se mi z ní začal řinout proud krve. Morana usekla trpaslíkovi hlavu. Torzo trpaslíka spadlo přímo na mě, s odporem jsem ho shodila dolů. S hrozným dupotem se na nás řítilo vojsko trpaslíků.
Zatočila se mi hlava kvůli ztrátě krve.
Rozběhly jsme se do trpasličích kováren. Před kovárnami jsme zabočily doleva.
Po chvíli jsem padla na zem, z nohy mi už vyteklo hodně krve. Trpaslíci nás doběhli. Boj byl rychlý, pokud se to, co jsem viděla, dalo nazývat bojem. Načerpala jsem mezitím zase trochu energie. Běžely jsme do dolů. Doly byly naštěstí prázdné. Běžely jsme hluboko pod zem. Ticho jeskyní náhle protrhlo hrůzné zavrčení.
S leknutím jsem se otočila a pak se lekla podruhé. Přede mnou stál ten elfí vlkodlak. Jeho oči svítily mrtvolným, zeleným světlem. Na hlavě měl helmu z nějakého černého kovu. Nevypadal, že by mě poznával. Začaly jsme couvat. Vlkodlak se rozběhl a skočil po Moraně, která na poslední chvíli uhnula. Vlkodlak ji jen trochu škrábl do ramene. To, co se dělo s ránou jsem ještě nikdy neviděla. Z rány se linulo zelené světlo a její ruka se začala rozkládat. Morana začala křičet. Dívala jsem se, jak se má přítelkyně pomalu rozkládá. Nejdřív kolem rány, pak až k ramenu, trup… Po tvářích mi stékaly slzy smutku. Z Morany zbil jen meč. Bála jsem se ho dotknout.
Vlkodlak znovu zavrčel. Rychle jsem vytáhla svůj meč. "Mě nedostaneš" zašeptala jsem, spíš pro sebe než pro něj. "Mě ne."
Vlkodlak opět vyskočil, odrazil se od stěny a proletěl vzduchem. Chtěl mě poškrábat jako Moranu, ale byla jsem připravená. Mečem jsem mu usekla končetinu, z ramene mu začala stříkat krev.
"Zabiju co nejvíc těch horských vší" zakřičela jsem, když jsem utíkala pryč na druhou stranu od krvácejícího vlkodlaka. Měla jsem v úmyslu zabít trpasličího krále. Po celé říši probíhalo pátrání. Skočila jsem na další dům, tam čekal trpaslík se sekyrou, dostala jsem dobrý nápad.
Rozeběhla jsem se proti trpaslíkovi, který se rozpřáhl svou sekyrou. Šikovně jsem mu uhnula a kousla ho do ruky. Trpaslík se zapotácel. Rychle jsem využila příležitosti a zakousla jsem se mu ještě do krku. Sála jsem dlouho, trpasličí krev byla hořká a hustá. Zcela vysátý trpaslík spadl na tvrdou zem. Čekala sem asi půl hodiny, než začal opět dýchat. Vystrašeně se podíval na svoje ruce a potom si osahával ránu na krku.
"Jdi a zabij tolik trpaslíků, kolik dokážeš" nařídila jsem mu. Můj hlas pronikl do každé částečky jeho duše. Trpaslík rychle přikývl, nemotorně vstal a rozeběhl se ze schodů. Sama jsem se chvíli kochala pohledem, jak zaskočil nic netušícího strážného. Okamžitě se mu vrhl na tepnu na krku a začal pít jeho krev. Usmála jsem se. Šlo mu to, byl šikovný.
Pokračovala jsem po střechách domů. Daleko přede mnou se rozléhal obří palác trpasličího krále. Jakmile jsem se k němu přiblížila, seskočila jsem dolů na ulici. Nikde jsem neviděla žádné stráže a to mi bylo trochu divné. Opatrně jsem vešla na chodbu paláce.
Přede mnou se otevřelo srdce trpasličí říše. Místo obdivu k těmto bytostem jsem najednou začala cítit spíš nechuť. Něco se prostě změnilo. Pomalu jsem vešla do obytných místností, do nějakého pokoje. Podle hlasitého pochrupávání jsem poznala, že se jedná o dětský pokojíček. V kolébce v rohu místnosti tiše spalo nemluvně. Vzpomněla jsem si na Moranu, na to, kolik věcí chtěla ještě vykonat.
Vzala jsem meč a dítěti jsem usekla hlavu. Tu jsem potom připíchla mečem k dřevěnému sloupku u kolíbky. Schovala jsem se za skříň a čekala, až někdo přijde. Za půl hodiny přišla nejspíš chůva. Oči se jí rozšířily náhlým zhrozením. Pravou rukou se dotkla malého, krvavého tělíčka v peřinkách, jako by mu tím chtěla vrátit život. Než stačila udělat cokoli dalšího, vyskočila jsem zpoza skříně a zabodla jsem jí meč do zad. Bylo příjemné, dívat se, jak umírá. Přes oči jí padla mlha a život se z ní pomalu vytrácel. Její duše už byla jinde.
Moje cesta pokračovala do královských komnat. Dva strážní, kteří mě chytili cestou, přišli o hlavu. Pomalu jsem vstoupila do komnaty. Nikdo tam nebyl. Stála jsem uprostřed místnosti a přemýšlela, co dál.
Napadlo mě už jen jediné místo, kde trpaslíka hledat: kovárna. Otevřela jsem dveře a rozeběhla se chodbou. Po pár odbočkách se mi podařilo zabloudit. Najednou jsem zaslechla nějaký hlas. Rychle jsem se schovala do místnosti nacházející se nejblíž ode mě. Nechala jsem dveře pootevřené. Zjistila jsem, že hlas nepatřil trpaslíkovi, byl sípaví a výhružný. Škvírou mezi dveřmi jsem zahlédla zahalenou postavu a nějakého vysokého trpaslíka, podle zbroje vysoce postaveného. Rychle jsem vyběhla z místnosti a zahalené postavě zabodla do zad svůj meč. Trpaslík na tohle zareagoval rychle, vytáhl krátkou dýku. Zasmála jsem se a v divoké euforii jsem ho bodla do krku, k mému zděšení se mu nic nestalo. Trpaslík mi vytrhl meč z ruky a polil ho nějakou tekutinou. Došlo mi, že to byl ten jed, co rozložil Moranu. Byla jsem vyděšená a nevěděla, co mám dělat. Soupeř se ke mně začal blížit. Vzpomněla jsem si, že se jed musí dostat na holou kůži. Rychle jsem kopla levou nohou do meče. Čepel okamžitě vyletěla trpaslíkovi z ruky a několik kapek toho jedu spadlo i na trpaslíkův krk. Trpaslík zařval.
Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se směrem, kterým původně měli namířeno trpaslík s upírem, zahaleným do pláště. Uprostřed kruhové místnosti, napojující se na konec chodby, stála další zakuklená postava. Během pár vteřin se za mnou ozval hlasitý dupot. Zděšeně jsem se podívala, jaké další zlo se ke mně blíží. Vytasila jsem meč a připravila se na další boj. Tentokrát nejspíše můj poslední.
K mé velké radosti to byli všichni trpasličí upíři. Vypadalo to, že můj první upír se dost činil, ale jelikož jsem ho v davu nikde neviděla, došla jsem k názoru, že je asi mrtev.
Zakuklenec se otočil a začal mumlat nějaká slova. Celé moje tělo ovládlo zvláštní chvění a potom jsem ztratila vědomí. Za chvíli jsem se opět probudila a všude kolem sebe jsem slyšet dupot. Po několika vteřinách jsem opět padla do bezvědomí. Když jsem se probudila podruhé, slyšela jsem odněkud zvláštní jekot. Jakmile se mi vědomí vrátilo naplno, vyšvihla jsem se na nohy. Zjistila jsem, že když mě to kouzlo skolilo na zem, mysleli si upíři, že mě postava zabila a šli se tajemnému pomstít. Jeden trpaslík teď držel v rukou hlavu neznámého, mával s ní všude okolo sebe a krev, která z ní stříkala přímo na něj, mu vůbec nevadila.
Jeden upír si všiml mého probuzení a zakřičel o té informaci na zbytek mé nové armády. Všichni se otočili a začali se mi klanět. Po dlouhé době mojí tvář ozdobil krátký úsměv. Úsměv značil radost z mé armády a z myšlenky, že se pomstím lidem, kteří mě zakopali a udělali ze mně upíra. Začala jsem se ptát svých nových vojáků, zda náhodou neznají cestu do mé vesnice. Jenže nikomu její název nic neříkal. Úsměv mi z tváře opět zmizel. Nechala jsem si přinést mapu celé Aganty. Hledala jsem temnou říši na severu. Našla sem ji zakreslenou jako černé místo v horách. Dále jsem hledala cestu k trpasličí říši, nacházela se kousek odsud, cesta vedla jen na druhou stranu lesa. Poté sem vyhledala i cestu do elfího království. Byla jsem mu už blízko. Moji rodnou vesnici se mi najít nepodařilo, ale zato jsem našla město, ve kterém sem vysála svoji první oběť.
Vzpomněla jsem si na jednu věc. Když upír vysaje člověka, stane se z něj také upír. Z mé první oběti bude tudíž také upír a pokud je dosud živ, tak nám jistě rád pomůže.
"Od tohoto města najdu už cestu do mé rodné vesnice a pak světu ukážu, co jsem zač" zamumlala jsem si pro sebe, "královna upírů."
Zvedla jsem se od mapy a zavelela k pochodu. Jeden upír začal odporovat, protože nechtěl z bezpečí hradu. Právě takovéhle chování bylo důvodem, proč bylo upírů tak málo. Vzala jsem meč a dotyčnému trpaslíkovi usekla hlavu. Nechtěla jsem se s ním zbytečně otravovat. Zbytek mě mlčky následoval. Spokojeně jsem šla na začátku našeho průvodu smrti. Vyšli jsme před vchod paláce.
Město bylo obrazem zkázy. Všude byla vidět krev, ale nikde žádný mrtvý. Všichni trpasličí upíři šli za mnou. Budou bojovat za moje jméno, za moji slávu. Byla hluboká noc, nejlepší čas upírů. Vyšli jsme hlavní branou. Vydali jsme se přes pláně před pevností a vešli do lesa. Přes den jsme byli schovaní mezi stromy. Tak dlouhé dny jsem ještě nezažila. Čekat až se setmí, bylo nějak těžší než jindy. Když se dostavila vytoužená noc pokračovali jsme z lesa. Při pochodu jsem se dívala na krajinu, odkud mělo přijít nebezpečí. Nalevo od nás byl další les, tam bylo království elfů, nejhorších stvořením v celé Agantě.
Šli jsme pořád dál po cestě, minuli cestu obloženou bílými kameny, která odbočovala do elfí říše. Začalo vycházet slunce, a proto jsme se všichni rozběhli. Paprsky už začaly zabíjet první upíry. Vklouzli jsme do města. Zdejší lidé se nás zalekli a začali křičet a schovávat se do domů. Zoufale jsme přeběhli polovinu města. Nejdřív jsme si všimli kostela. Rozrazili jsme vrata a nahrnuli se dovnitř. Lidé, kteří tam zrovna byli, se zoufale snažili utéct, ale mí upíři je do jednoho chytili a pozabíjeli. Podívala jsem se na svůj průvod. Byl až žalostně prořídlý. Lidé, kteří padli zuby upírů, se za několik minut probudili k novému životu, ale ani tato posila nestačila, aby zacelila místo po všech mrtvých upírech. V kostele jsme přečkali, dokud nezapadlo slunce.
Přemýšlela jsem a oznámila upírům: "Takhle to dál nejde, nemůžu po každém pochodu přijít o polovinu upírů. Ve městě elfů najdeme více lektvaru, který nám pomůže pochodovat v plném denním světle. Budeme se tam pro něj muset dostat."
Všichni souhlasili.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama