1. Probuzení

23. ledna 2018 v 15:41 | Václav Hess |  Alia - Nový život
První věc, na kterou si pamatuji, je to, že všude kolem mě byla tma. Hustá, neprostupná tma.
Vleže jsem natáhla ruce nahoru, abych se něčeho chytila a vytáhla se, ale dokázala jsem nahmatat jen hladkou dřevěnou desku, nacházející se jen pár centimetrů nad mým obličejem.
Nervózně jsem ohmatávala stěny. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Nejprve jsem vše považovala za pouhý sen a snažila jsem se z té hrozivé noční můry nějak probudit. Byla jsem čím dál nervóznější, protože jsem vytušila, že tohle nemůže být jenom sen.
Začala jsem řvát a kopat kolem sebe, ale nebylo to nic platné. Neměla jsem sílu na to, abych s dřevěnou deskou hnula. Po prvním záchvatu jsem se uklidnila, ale pak přišel další. Začala jsem oběma rukama vší silou mlátit do jednoho místa na desce. Pocítila jsem jakousi zvláštní slabost, která snad pramenila z mé silné úzkosti, z mého strachu. Cítila jsem se velice podivně, jako by mi začal žilami proudit hořký chladný jed, který mi ubíral síly a pevnou vůli.
Všechny hrozivé pocity se ve mně smísily a vyvrcholily v další záchvat, při kterém jsem opět mlátila okolo sebe. Pak jsem zase začala v marné naději tlouci oběma rukama do tvrdého dřeva, snad abych se nějak prolámala ven, anebo aby mě někdo uslyšel a přišel vysvobodit.
Nikdo se neobjevil. Jímala mě hrůza a strach. Netušila jsem, kde jsem a co se to vlastně děje. Následovalo další nesoustředěné kopání a mlácení kolem sebe. Najednou jsem zaslechla kovové zazvonění. Natáhla jsem ruku směrem, odkud ten zvuk vzešel. Do žil se mi vlila nová naděje, můj strach však nepolevil. Opatrně jsem se konečky prstů dotkla povrchu toho předmětu. Měla jsem strach, aby nově rozžehnutá jiskřička naděje, která mě držela při smyslech, zase neuhasla. Pod svými třesoucími se prsty jsem ucítila chladný kov. Opatrně jsem ho ohmatala. Byl to meč. Sebrala jsem všechnu zbývající sílu a udeřila jsem mečem nad sebe. Strop povolil a do obličeje se mi začala sypat hlína. Místo naděje mě však zachvátila další vlna strachu. Strop se zhroutil a najednou jsem byla zavalená masou kypré půdy a čekala jsem, že každým okamžikem zemřu. Ale přesto jsem to nevzdala. Bojovala jsem dál.
Za nějakou dobu, o které vím jen to, že byla nesnesitelně dlouhá, jsem se po šíleném zápasu o život vyhrabala na povrch. Venku byla noc, ale přesto jsem viděla velmi dobře. Myslím, že mi tma vůbec neubírala na síle zraku, ba spíše naopak.
Velice mě znepokojovalo to, že před místem, kde jsem stála a odkud jsem se právě vyhrabala, stál náhrobek. Hned jsem všechno pochopila, ale pořád jsem se snažila namluvit si, že je to jen sen.
Nemohl to přece být předčasný pohřeb, říkala jsem si. Na náhrobku jasně stálo mé jméno. Začala jsem se fyzicky cítit velmi zle a myslím, že jsem se i na okamžik zhroutila.
Když jsem se později probrala, cítila jsem se naopak jako ještě nikdy ve svém životě. Bylo mi úžasně. Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá nová síla, jejíž velikost byla nepředstavitelná a ještě nepředstavitelněji se mi promítala do myšlení. Všem zásadám, všemu, čemu jsem předtím věřila, jsem se jen smála. Ještě jsem nevěděla, čím jsem, ale věděla jsem, že již nejsem člověkem. Věděla jsem, že jsem mnohem výše a že mi žádná lidská bytost nemůže konkurovat.
Praštila jsem do náhrobku do místa, kde stálo mé jméno, protože to už vlastně mé jméno vůbec nebylo. Byla jsem teď někdo jiný než kdysi. Kamenný náhrobek praskl a já si teprve teď uvědomila, jak je má skutečná síla veliká.
Když se ze mě mé staré já konečně úplně vytratilo, zaslechla jsem nějaké zvuky a několika opatrnými skoky jsem se přemístila hlouběji mezi hroby. Kryla jsem se jako zkušený voják a pohybovala jsem se rychleji a obratněji než jakákoliv šelma. Byla jsem lehká jako pírko a bez toho, aby mě mohl kdokoliv zpozorovat, jsem doběhla až ke dveřím chatrče, která, jak jsem později zjistila, byla skromným domem zdejšího hrobníka.
Zapomněla jsem na své předešlé instinkty a bez jakékoliv snahy být tichá a nepozorovatelná, jsem rozrazila dveře.
Viděla jsem, jak se hrobník s tváří plnou děsu a zmatku ze spánku probral v jeden jediný okamžik. Nechápavě se ptal: "Kdo je tam?" Snažil se zjistit, co se děje. Uviděl mě teprve až v okamžiku, kdy jsem přešla k oknu. Skrz ušmudlané sklo dovnitř pronikal jasný svit luny. Bledý a studený svit a právě v něm uviděl hrobník mou tvář. Než jsem mu odpověděla, zarazil mě výraz zděšení a absolutní hrůzy, jakou má snad jedině oběť, když se ji chystá zabít vrah, kterým se pyšnila popelavá tvář hrobníka. Zdálo se, že chce křičet, ale to jsem nemohla dovolit. Rychle, jako kočka, když útočí na myš, jsem se přihnala k jeho obličeji a svou rukou jsem mu pevně zakryla ústa. Viděla jsem, jak se jeho oči ve výrazu strašného zděšení obracejí k mé tváři. Pak jsem pocítila jeho tep - silný a rychlý tep člověka, který je strachem šílený. Viděla jsem velkou naběhlou tepnu na krku, jak neznatelně pulzuje, a v ten okamžik jsem objevila svého nového učitele, který mě od začátku provázel a zachraňoval v mém novém životě. Ten učitel se jmenoval instinkt a já jsem se jeho radami řídila.
Vrhla jsem se k hrobníkovu krku a lehce jsem se ho ve zvědavosti dotkla špičkou jazyka. Pak jsem jej políbila. Polibek nebyl aktem lásky, ale instinktu, který jsem ještě plně nechápala a teprve objevovala. Pak se to stalo. Svými zuby jsem prorazila kůži na jeho krku a s tím, co jsem cítila, jsem byla nesmírně spokojená. Začala jsem sát jeho krev a to, co jsem cítila, nikdy necítil a ani nemohl cítit žádný člověk. S každou kapičkou krve jsem se cítila silnější a silnější. Opájela jsem se mocí a nepředstavitelnou slastí.
Když vše skončilo, připadalo mi, že to skončilo příliš rychle, jakoby ten člověk měl krve jen poloprázdný pohár. Tělo hrobníka jsem nezaujatě nechala ležet na bílém povlečení na posteli, zmáčeném krví. Krev měla ve tmě černou barvu a já ji měla na svých rtech i na své slastné tváři.
Poprvé v životě jsem mohla říct, že jsem byla šťastná a spokojená. Ve stavu zvláštního opojení jsem se stočila na zemi jako dosyta nakrmené zvíře.
Jen okamžik jsem přemýšlela o tom, čím jsem a co jsem udělala. Konec konců, byla jsem silná. Spokojenost se rozlévala mými cévami. Ten hrobník, to byl jisto jistě on, jenž mě pohřbil pod povrch chladné země. To byl on, kdo mohl zjistit, zda-li jsem naživu a kdo mě dal zaživa pohřbít. O všem jsem přemýšlela, přestože nebyla potřeba přemýšlet. Byla jsem spokojenější než kdykoliv předtím. Hrobníkova krev ve mně zanechala ten nejkrásnější pocit, mnohem lepší než který ve vás zanechá životní úspěch nebo jakákoliv droga, kterou lidstvo již poznalo nebo ještě pozná.
Ráno, když jsem se začala probírat, ještě nebylo světlo, ale mně to vůbec nevadilo. Viděla jsem stejně dobře, jako vidím ve dne, a možná i lépe.
Oblouznění z lidské krve pominulo, ale hlad jsem neměla. Pořád jsem se cítila mnohem silnější než kdykoliv předtím.
Vstala jsem a zvědavě jsem se začala probírat hrobníkovými věcmi. Zvědavost a touha zjistit něco více o tom, proč jsem se probrala v rakvi stále sílily. Možná jsem jej neměla zabíjet, možná jsem ho měla nejdřív vyslechnout. Přemítala jsem.
Ten nuzák neměl nikde žádnou zapsanou poznámku, knihu nebo pero. Určitě neuměl psát.
Pod jeho postelí byla ukrytá mohutná dřevěná truhla. Svými rozměry byla tak veliká, že by ji slabá žena, jako jsem bývala já, nikdy nemohla sama vytáhnout. Sáhla jsem po ní a s překvapením jsem ji vytáhla tak snadno, jako kdyby to byla jen drobná šperkovnice.
Byla zamčená, ale hledat klíč se mi nechtělo. Vzala jsem nevzhledný, starý zámek do dlaně a několikrát jsem jím zkusmo škubla. Až když jsem to zkusila potřetí, zámek povolil. Byla jsem ohromená obrovskou silou, kterou jsem teď měla ve svých pažích. Jak velkou sílu vlastně mám? Přemítala jsem. Cožpak jsem teď jako nějaký z dávných hrdinů, o nichž se tolik píše v prastarých příbězích? Vší silou jsem praštila do těžké dubové postele, ve které stále leželo zkrvavené mrtvé tělo hrobníka. Slyšela jsem jak nejtvrdší Urdakthské dřevo praská jako tříska.
"Úžasné, " řekla jsem a má vlastní slova ostře zaútočila na můj sluch. Byla jsem blíže bohům než kdy jakýkoliv člověk - slyšela jsem lépe než kdokoliv přede mnou, viděla jsem v noci stejně dobře jako v pravé poledne a měla jsem sílu, proti níž byla síla dvaceti mužů silou bezmocného batolete.
Plně jsem nechápala, co se to vlastně děje a raději jsem o tom ani nepřemýšlela. Otevřela jsem dřevěnou truhlu.
Uvnitř byla neskutečná špína a nepořádek, byly zde pootevírané konzervy na důkaz toho, jak rychle se šíří pokrok i k těm nejzaostalejším ubožákům. Roztříštěné misky, vidlička, jedna bota, zhnědlé kusy bůhvíčeho, sušené houby, hřebíky, kusy látky. Napadlo mě, k čemu to vlastně hrobník má, takovéhle harampádí.
Po chvíli jsem mezi tím vším nalezla malý kožený měšec. Opatrně jsem jej vytáhla a vysypala jeho obsah na svou dlaň. Vypadlo sedm blyštivých zlatých mincí. Skutečný poklad. Hrobník si za to býval mohl žít hezky dlouho v pohodlí, aniž by musel hnout prstem.
Zkoumala jsem mince ze všech možných úhlů. Vůbec jsem nepochybovala o tom, co to je za mince. Byly to mince z Laaneji, mého domova. Nevěděla jsem sice přesně, kde jsem, ale byla jsem přesvědčená o tom, že ať už jsem kdekoli, v Laaneji určitě ne.
Můj domov bylo malé království obehnané hradbou z vysokých hor. Všude na jeho území kvetl mák a každá jeho louka byla porostlá lučními orchidejemi. Ač bylo Laanejské království malé, bylo nesmírně bohaté a veliký a odvážný král Andromalius XIV. se postaral o to, aby se všichni obyvatelé měli dobře. Také nechal vydláždit cesty. V celé zemi byli přívětiví lidé s kulatými tvářemi a silnými hnědými nebo zlatými vlasy. Půda po celém území byla krásná, černá, úrodná. Nikdy úplně nevysychala a zemědělci v Laaneji měli největší úrody na celém světě. Hluboko pod Laanejskou černozemí pak bylo obrovské podzemní bohatství. Má rodná země byla bohatá na křišťál, zlato, stříbro, černé sklo, měď, rubíny a železo. Jediné, co tam skutečně scházelo, bylo moře. Ale ani o ryby jsme však neměli nouzi. V naší zemi pramenily mnohé velké řeky a každá malá ves měla svůj vlastní rybník. Některá větší města byla prosázena modrými oky rybníků, a právě z nich jsme měli na talířích všemožné sladkovodní ryby - kapři, štiky, sumci, pangasové, raci a úhoři byly ty nejběžnější. v některých vodách pak žily škeble a dokonce i perlorodky s nádhernými perlami.
Byla jsem si jistá, že ať už jsem byla kdekoliv, tak v Laaneji ne. Dokonce i vzduch byl zde jinak cítit a půda, skrz kterou jsem se prohrabávala na svobodu, byla jiná. Jílovitá, suchá a písčitá.
Jedině od někoho z Laaneji mohl dostat hrobník laanejské zlato. Jedině za něco, jako za zakopání někoho za živa, by mohl dostat tolik. Myslím, že za zakopání šlechtičny, jako jsem byla já, mohl ten hlupák chtít víc.
Přemýšlela jsem, kdo by mi chtěl provést něco takového. Vždyť jsem nikomu nemohla v ničem vadit. Vše, co se zatím stalo za posledních několik hodin, mě pohroužilo ve strašný duševní zmatek. Nevěděla jsem, co se děje. Pořád to bylo jako nějaký sen, co se týče mé mysli, vše z mé deduktivní a myslící části, bylo podivně ukolébáno. Nic mě neznepokojovalo a nemohlo zneklidnit. Mé nitro bylo jaksi apatické a bezcitné. V mém srdci zela strašlivá prázdnota. Byl to ryzí cynismus, který zcela překryl mé dosavadní city. Všechno lidské bylo pryč.
Abych zahnala vtíravé myšlenky a hlomozící hlasy zmatku a konfliktu ve svém nitru, vyšla jsem ven. Hned, jak na mě dopadly sluneční paprsky, se moje kůže začala škvařit. Rozběhla jsem se schovat do nedaleké chatrče. Uvnitř ve stínu, se moje kůže začala sama uzdravovat. Měla jsem jen jediné vysvětlení na věci, které se staly.
Jsem upírka.
Přidala jsem se do řad dětí noci.
Počkala jsem a po západu slunce jsem se vrátila na místo, z kterého jsem utekla. Až teď jsem si uvědomila, že je to hřbitov. Já jsem neutekla z bedny. Utekla jsem z rakve.
Svět okolo mě se začal točit, musela jsem si lehnout do trávy a uklidnit se. Vzala jsem do ruky meč, který jsem předtím objevila u sebe v rakvi a prohlédla jsem si ho. Po celém jílci se táhly podivné runy. Znala jsem je. Pocházely z temného království, které se nacházelo daleko v horách.
Sedla jsem si ke svému hrobu a přemýšlela o své budoucnosti. Budu muset najít temné království a přidat se na stranu zla.
Na obzoru začalo svítat, a tak jsem přešla do lesa za hřbitovem.
Přes den jsem se vždycky chovávala v křoví, v noci jsem chodila po hřbitově a přemýšlela o svém životě.
Matně jsem si pamatovala na svůj poslední večer, než jsem se stala upírkou. Tvář svého milého jsem viděla jako by v mlze…
V krku mi vyschlo a já začala přemýšlet, jak žízeň utišit. Vyšla jsem ze hřbitova a zamířila k nedalekému potoku. Voda moji žízeň nedokázala zahnat. Šla jsem po proudu potoka, ve tmě daleko přede mnou se jako stíny rýsovaly domy z vesnice, ke které hřbitov patřil. Vešla jsem do ulic.
Upírka musí jíst a pít jen jedno. Dobře jsem věděla, co musím udělat, ale to mi můj těžký úkol nezlehčovalo, spíš naopak.
Prošla jsem boční temnou uličkou. Povaloval se tam bezdomovec. Do obličeje jsem mu neviděla. Chytila jsem nešťastníka za ramena a zabořila jsem mu svoje dlouhé tesáky do krku. Teplá krev mi stékala po ústech. Vysála jsem ho a odhodila mezi dřevěné bedny. Vrhla jsem pohled na svou oběť. Ten člověk vypadal, jako by byl měsíc pohřbený pod zemí. Jeho kůže měla popelavou barvu. Viděla jsem i jeho tvář, vypadala děsivě. Nikdy jsem nebyla nějaké bojácné stvoření, ale tohle na mě bylo poněkud moc.
Moje noční řádění protrhl nějaký křik. Za mými zády stála žena a křičela. Sama jsem nevěděla, co dělám. Vyskočila jsem na střechu jednoho z domů a běžela pryč, jak nejrychleji jsem mohla. Pod sebou jsem viděla nějaké žoldáky s meči. Šlo nejspíše o stráže. Přeskočila jsem ze střech na zem a utíkala z města zpět na hřbitov.
Stačila jsem doběhnout do křoví, kde jsem se už jednou schovávala, dřív, než začalo svítat.
Celý den mi připadal strašlivě dlouhý, na hřbitov za den přišlo spoustu lidí, ale nikdo se naštěstí nepřiblížil k místu, kde jsem se schovávala. Opět na mě dolehla chuť na krev a byla ještě silnější než předtím.
Den pomalu končil a já se hned s prvními náznaky budoucí noci smířila s tím, že zabiji dalšího člověka. Musím to udělat. Uslyším další zděšený křik.
Opět jsem začala přemýšlet o své budoucnosti. Měla bych co nejdřív vyrazit a začít hledat říši temnot, místo, které nemá žádné jméno. Pro mě tam ležel celý můj osud.
Tuto noc jsem se ještě chtěla blíže seznámit se všemi svými upířími schopnostmi a příští noc vyrazit.
Pomalu jsem se blížila k městu a myslela na člověka, pro kterého bude tato noc poslední. V hlavě jsem měla chaos. Děsila mě myšlenka, že už pro mě smrt dalšího člověka neznamená tolik jako ze začátku. Divné myšlenky mi vířily hlavou i v okamžiku, kdy jsem šplhala po zapomenutém žebříku na střechu jednoho domu. Přítomnost stráží v ulicích mi náladu nezlepšila. Přeskočila jsem na druhý dům a našla osamoceného strážného, který nebyl, až na dlouhý klacek, ozbrojen. Kdyby nepřecházel z jedné strany uličky na druhou, vůbec by mě nenapadlo, že je to strážný. Jedním, jediným dlouhým skokem jsem seskočila ze střechy a strhla muže na zem. Strážný nestačil ani zakřičet.
Popadla mě jakási zuřivost. Oběma rukama jsem mu zlomila vaz a moje oči přikryl rudý závoj. Zakousla jsem se muži do krku a pila jeho krev. Svoje žíly jsem náhle cítila ještě víc, cítila jsem v nich nový život, moje srdce začalo prudce bušit. Rozběhla jsem se na další lidi byla jsem si jistá svou novou mocí. V jednom domě bylo otevřené okno. Skočila jsem dovnitř, můj dopad nebyl vůbec slyšet. Okno patřilo ložnici nejspíše bohaté rodiny. V posteli přede mnou spala nějaká žena a nejspíše její muž. Přešla jsem k nim a chvíli je pozorovala. Zakousla jsem nejdřív muže, vysála jsem jak nejvíc to šlo, stejně jako dvě minulé oběti. Byla jsem zvědavá, co by se stalo s ženou, kdybych jí nevysála úplně. Kdyby jí v těle ještě nějaká krev zbyla. Zakousla jsem se jí do krku a tentokrát jsem se snažila ovládnout. Nechala jsem ženě v těle ještě nějakou krev, ačkoli to bylo těžké odtrhnout se od ní. Sedla jsem si na koberec vedle postele. Na ženě nebyly žádné viditelné změny, tedy až na blednoucí kůži. Za okamžik se obnovilo i její dýchání. Pak dlouho nic.
Začínalo už svítat a žena konečně otevřela oči. Vypadala dezorientovaně. Rychle jsem zatáhla závěs na otevřeném okně, pak jsem radši zavřela i samotné okno. Žena se mezitím na posteli posadila, ale její oči měly pořád ten prázdný výraz. Najednou prudce zamrkala a začala se rozhlížet. Přisedla jsem si k ní a vysvětlila jí, co se stalo. Že je taky upír, manžel je mrtvý a ona už nikdy nebude tím, čím bývala. Snesla pravdu docela rychle. Byla jsem na sebe hrdá. Stvořila jsem svého prvního upíra.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama