Hledám korektora, pro chystanou knihu. Více informací - ZDE

Leden 2018

4. Kostel

31. ledna 2018 v 11:08 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Vyšla jsem z domu a vracel se ke kostelu. Lidé mě míjeli a ani si nevšimli mých rukou, které byly celé od krve. Se vstupem do kostela jsem ale měla problém. Obyvatelé vesnice vstup zablokovali. Rychle jsem vykřikla první věc, co mě napadla. Zmatené věci o mrtvole v domě. Všichni se rychle rozběhli dál od kostela a já měla volnou cestu. Pár lidí jsem odstrčila a rozrazila vrata. Teď v něm už nikdo nebyl. Rychle jsem vrata zase zavřela a vstup zajistila závorou. Prošla jsem okolo dřevěných lavic a šla ke dveřím. Za nimi byla dlouhá chodba. k čemu byla jsem nevděla ale chtěla jsem vědět co dělaly démoni uprostřed vesnice.
Nikde jsem neviděla žádné dveře. Stěny začali být po pár krocích plné obrazů. Proč ale někdo na plátno zvěčnil takové výjevy, jsem nevěděla. Kresby spíš připomínali temné město, než výtvory lidí. Před jedním obrazem jsem se zastavila. Byla na něm žena na hořící hranici. Ruce a nohy měla popraskané žárem. Oči vytřeštěné hrůzou a nepředstavitelnou bolestí. Oblečení na ní už hořelo a pomalu se rozpadalo.
Šla jsem dál. Chodba vedla pořád hlouběji. Nevěděla jsem už ani jak hluboko pod městem jsem. Šero bylo moc velké i na mě,, a tak jsem na konec svojí cesty dohlédla až když jsem stála před černými dveřmi. Otevřela jsem a pomalu prošla dovnitř. Ve velké místnosti byla jen prázdná postel. Proč by ale někdo dělal takový pokoj, tak hluboko. Narazila jsem snad na doupě démonky, kterou jsem zabila? Procházela jsem se podél zdí a hledala něco dalšího. Jakoukoliv zmínku o tom že v kostele byl ještě někdo. Pomalu jsem přejela rukou po zdi a objevila cihlu, která byla uvolněná. Vytrhla jsem jí ze zdi a ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Padala jsem hodně hluboko, než jsem tvrdě dopadla na záda. Člověka by takový pád zabil. Já jsem ale jako upírka přežila. Vstala jsem a rozhlédla se. Stála jsem uprostřed velké jeskyně. Všude okolo mě byl život.
Malá stvoření s šedou kůži, stála a dívala se přímo na mě. Podívala jsem se nad hlavu a viděla kamenný poklop. Příště si budu dávat větší pozor, pokud nějaké příště bude. Jedno ze stvoření přišlo blíž ke mně a roztáhlo rudá křídla. Hned jsem si všimla podobnosti s démonkou. Potom se mi ptal, co v jeskyni hledám a kde je stvořitelka. Při posledním slovu jsem se zvědavě podívala po jeskyni. Stvořitelka? Mohli být tihle démoni potomci toho stvoření, které jsem zabila? Hned jsem se zeptala, koho tím myslí. Stvoření mi potvrdilo, co jsem si myslela. Démonka se jmenovala Nigura. Neřekla jsem, že jsem ji zabila, a stvoření mi o své stvořitelce začalo vyprávět.
Když bohové stvořili svět, stvořil temný vládce na severu první démony. Všichni ale nesouhlasili s posláním temných stvoření, a tak se vzbouřili. Spoustu z nich zabili skřeti. Ti jediní byli věrní temné moci, a tak zabíjeli i vlastní spolubojovníky, pokud jim to vládce přikázal. Nigura patřila mezi potomky svobodných démonů. k těm, kteří se vzbouřili a prchli. Předkové démonky postavili tento kostel. Nikdo by v něm totiž zlo nehledal.
Lidé sem chodili, aby se modlili ke svým bohům. Nigura z řad lidí vybírala zoufalé muže a slíbila jim bohatství, když přežijí noc v pokoji duchů. To byla místnost, do které jsem prošla chodbou. Démonka v noci přistoupila k mužům. Někteří si mysleli, že před sebou mají posla bohů. Jiní byli tak zoufalí že toužila po jakékoliv pomoci, a tak se milovali i s takovým stvořením. Nigura vybudovala i jeskyni a tam skrývala potomky, kteří vznikly za takovýchto nocí. Kouzly potom pomáhala mužům, kteří za ní přišli. Našli se i tací, kteří se vraceli, protože si mysleli, že jim další noci pomohou k většímu bohatství a úspěchu.
Vyslechla jsem si tento příběh a řekla jim o smrti démonky. Sama jsem teď svých činů litovala. Nigura si myslela že jsem poslem temné země, a tak se jen bránila. Zničila jsem jí, musela jsem za sebou nechávat jen poušť. Její potomci mi pomohli zpět do jedné z místností. Kostel teď zůstane opuštěný. Dokud nebude vybrána dědička, která bude pokračovat.
Vyšla jsem z budovy a vešla do jedné postranní uličky. Sama jsem si teď musela v hlavě srovnat své myšlenky a vymyslet jak dál. Pořád jsem před sebou měla tvář démonky. Jednu věc mi ale nikdo neřekl. Proč Nigura zabila toho muže, když lidem pomáhala? Na to už jsem ale odpověď nehledala.
Začalo se stmívat a já chtěla utěšit hlad, který se začínal ozývat. Krev mé soupeřky byla něco skvělého ale moje upírství proráželo pořád na povrch. Našla jsem jeden opuštěný stánek na tržišti a po jeho stěně vylezla na střechu nějakého domu. Přes střechy jsem se dostala zpět k domu, kde démonka zabila toho muže. Lidé se už rozešli zpět do svých domovů. Nikde jsem neviděla nic živého. Pomalu jsem se rozhlédla. Na jedné střeše se něco hnulo. Nejdřív mi to připadalo jen jako kočka. Tohle bylo ale daleko větší i když kočce hodně podobné. Rozeběhla jsem se tak rychle, jak jsem mohla. Po pár krocích ale vyrazila na útěk i bytost, kterou jsem spatřila. Nejvíce to připomínalo velkou černou kočku. Po všech čtyřech to běželo přes střechy budov, stejně lehce jako by šlo o pevnou půdu. Mě ale pohyb na takovém povrchu dělal potíže. Za chvíli jsem ztratila stvoření z dohledu. Tahle vesnice se mi líbí míň a míň. Démoni, upíři a jedno stvoření podobné kočce. Sedla jsem si k jednomu střešnímu oknu. Pravou rukou jsem otevřela a pomalu skočila do místnosti. Malý pokoj, byl skromně zařízený. To hlavní jsem ale viděla. Ve velké posteli spal nějaký muž. Hnědými vlasy už pomalu prorůstaly šedivé prameny. Přešla jsem k muži a podívala se mu obličeje. Moje budoucí oběť měla úsměv na tváři. Snad si ho zachová i ve chvíli, kdy se probudí jako upír. Sklonila jsem se a zabořila zuby do nechráněného krku. Tohle bylo to, co jsem potřebovala k životu. Mým nemrtvým tělem projela síla, která pomalu unikala z mé oběti. Muž sebou jen krátce škubl, to bylo to jediné na co se zmohl. Skončila jsem a sedla si na postel hned vedle mrtvoly. Smrt ho ale odmítne. Stejně jako mé minulé oběti. Podívala jsem se z okna a poslouchala zvuky v místnosti.
Venku zatím vládl klid. Lidé neměli ani tušení o upírce na lovu. Lovkyně udeřila aby zabila a napila se lidské krve. Obyvatelé vesnice se o tom budou pár měsíců bavit a vesnický básník o tom napíše další pokus o poezii. Nic víc se kvůli jedné oběti nestane. i to se ale nemusí stát, pokud z něho udělám upíra. Něco se za mnou pomalu hýbalo. Otočila jsem se a podívala se na svého upíra. Oči muže byli zastřeny mlhou. Zvykal si na svůj nový život. Při takových chvílích jsem si vždy vzpomněla sama na sebe. Dostat se z vlastní rakve a sama přijít na to co jsem, mi dalo práci. teď něco podobného čekalo i tohoto muže. Sedla jsem si zpět na postel a naznačila muži aby udělal to samé. Ještě napůl v šoku dosedl. Začal jsem mu vyprávět o tom co se stalo a kdo od této doby je. Upír se zatím vzpamatoval a začal vyprávět sám o sobě. Jmenoval se Jolosin a žil sám. Rodinu nikdy neměl a nikdy po něčem takovém ani netoužil. Jeho rodiče byli vlkodlaci když bránily koně ve stáji. Od té doby žil Jolosin sám v tomto domě.
Pomalu jsem se na posteli posunula blíž k muži. Upír potřebuje k životu krev, má ale i jiné potřeby. Muž mi pomalu přejel rukou po noze. Můj snoubenec byl už mrtvý a prach z jeho kostí už dávno zmizel ve větru. Usmála jsem se, muž přede mnou si myslel že úsměv patřil jemu, a tak ho to ještě víc povzbudilo v tom co chtěl udělat. Jeho upírství prorazilo na povrch a pomalu mě začal pokládat na postel.
Nechala jsem ho zajít i tak daleko, že mi začal sundávat zbroj. Pomalu jsem ho svlékala. Tak dlouho jsem musela čekat na nějakého muže.
Noční ticho nepřerušilo nic. Tajemné stvoření jsem už neviděla. Možná bych ho ale neviděla ani kdyby stálo přede mnou. Ráno jsem se probudila hned vedle Jolosina.
Pomalu jsem vstala a vyšla ven.



3. Pevnost

30. ledna 2018 v 11:07 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Čas před příchodem noci jsme si krátili prohlídkou kostela. Byl velice zanedbaný. Všude zuřila válka a většina peněz šla na udržení vojsk. Hodně vojáků už uteklo ze svých pevností a většinou je zabili skřeti. Měla jsem v úmyslu dobýt nějakou velkou pevnost a potom si vytvořit temnou říši tak silnou, aby porazila hordy skřetů, ale uskutečnění této představy bylo ještě hodně daleko. Lehla jsem si na jednu dřevěnou lavici a usnula sem. Při západu slunce mě vzbudil jeden z upírů. Společně jsme všichni vyšli ven.
Před budovou byl klid. Zakřičela jsem na své upíry. Najednou se k nám přiřítili lidé. Nesli pochodně, někteří dokonce i vidle a lopaty. Mí upíři vytasili sekyry a kladiva. Sama jsem popadla meč a skočila na prvního člověka, kterého jsem spatřila. Strhl se krvavý boj. Upíři bez slitování mlátili kladivy vše, co se pohnulo. Člověk, na kterého jsem se vrhla já, byl asi dvacetiletý mladík, celý se třásl strachy. Ušklíbla jsem se a bodla ho mečem do ramene. Krev vystříkla až na mě. Další rána probodla chlapci krk a jeho tělo se skácelo na zem.
Náhle jsem vykřikla.
Otočila sem se a podívala se na svoje rameno. Trčela z něj dýka. Vedle brány stál voják a házel nože po upírech. Konkrétní cíl si vůbec nevybíral. Další jeho dýka projela jednomu upírovi krkem. Popadla jsem ze země kámen a hodila ho po vojákovi.
Bojovali jsme ještě dlouho, ale bitva byla předem vyhraná. Všichni jsme to věděli. i naši protivníci to dobře věděli, ale přesto se dobrovolně nevzdali. z lidí nakonec zbyli jen ti, kteří do bitvy nezasahovali. Všechny takové jsme potřebovali najít a zabít je dřív, než o našem průvodu povědí králi Aganty. Rozdělila jsem upíry na skupinky, každá se vydala na jiné místo v městě. Sama jsem pak přešla náměstím, na kterém byl kostel, vzala zapálenou pochodeň od jedné mrtvoly a hodila ji na doškovou střechu nejbližšího domu. Ta rychle vzplála a plameny začaly svou práci.
Plameny se rozlily po celé střeše a jakmile to spatřili upíři, ukončili veškerá svá pátrání. Ve městě stejně našli jen pár malých dětí. Upíři začali na můj rozkaz brát hořící kusy domu a ty potom házely na další domy. Za pár okamžiků hořelo celé město.
Opět jsme museli svést závod s časem. Za pár hodin bude východ slunce. Doběhli jsme k dalšímu městu akorát v čas. Věděla jsem, kde se schováme, bude to v domě mého snoubence. Vzala jsem s sebou jen skupinu upírů. Zbytek měl za úkol schovat všude jinde, kde to jen bude možné.
Pár lidí si nás všimlo a s jekotem běželo pro vojáky. Rychle jsem i se svojí skupinkou běžela k domu. Vykopla jsem dveře a spatřila snoubence, který stál v hale. z jeho tváře jsem četla hotové romány. Zřejmě si už myslel si, že se mě nadobro zbavil. Moji upíři ho na můj rozkaz chytili a svázali. Sama jsem šla do jiné místnosti, lehla jsem na postel a přemýšlela jsem, co s ním udělám. Nejdřív jsem z něj musela dostat kdo mně proměnil v upíra a proč. Vrátila jsem se zpátky do místnosti, kde seděl svázaný na zemi, a zabořila mu zuby do krku. Začal křičet, ale za chvíli umlkl. Čekala jsem. Za půl hodiny se probudil a přetrhl provazy.
Moje otázka byla jasná.
"Proč jsi ze mě nechal udělat bestii?" štěkla jsem na něj.
Odpověď jsem sice dostala, ale ne takovou, jakou jsem očekávala. Myslela jsem na tisíc jiných důvodů, ale ne na tenhle. Král Aganty mu za jeho zásluhy slíbil ruku jeho dcery, ale nejprve se musel nějak zbavit mě. Uspal mě proto a dovezl ke kouzelníkovi, který bydlí na jihu Aganty. Kouzelník mu po dni vrátil moje bezvládné tělo. Magie měla fungovat pouze, když mě sám zakope v hrobu svých předků. Snoubenec na to ale sám neměl odvahu a nechal mě zakopat od svých přátel. Kouzlo tedy bylo porušeno a místo, aby mě přeneslo do jiného světa, mě proměnilo v upíra.
Po tomto vyprávění jsem hned věděla, co mu provedu. Po západu slunce jsem šla na náměstí. Na mých rtech byl zlomyslný, natěšený úsměv. Vesnice to byla malá takže kostel tu nebyl. Upíři z kusů domů vyrobili hranici. Celou noc jsem čekala, až začne svítat. Hned, jakmile jsem spatřila první známky slunečního světla, přivázala jsem svého snoubence pevně na kůl, tak pevně, aby se nemohl ani pohnout. Ostatní upíři se rozutekli po okolí, aby se zachránili. Snoubence jsem předtím proměnila v upíra, takže sluneční paprsky udělají zbytek. První paprsky se táhly po dlažbě náměstí a jako jazyky démonů se pomalu plazily ke své oběti. Můj snoubenec věděl co mu hrozí a začal trhat provazy, ty ale byli příliš silné i na upíra. Když paprsky dopadly na jeho nohy, splnila se moje pomsta. Kůže se pomalu začala škvařit. Rozklad pokračoval do celého těla. Jeho křik museli slyšet v celém okolí. Pár lidí vylezlo ven z domů a zděšeně se koukalo na celou podívanou. Pach spálené upíří kůže byl cítit hodně daleko. Znovu jsem se usmála a těšila se ze svého malého vítězství. Nakonec popel z mého snoubence odvál vítr.










Rozhlédla jsem se po domě, kde jsem se schovala. Patřil někomu velice chudému. Všechno tu bylo poškrábané a sešlé. Zub času se na tom už podepsal. Majitel už v domě nebyl, možná ho zabil můj průvod smrti. Vybavení domu vypadalo na muže. Jedna stará postel, stolek a pár kousků dalšího nábytku. Místo kuchyně bylo jen ohniště. Lehla jsem si na postel a čekala na západ slunce. v hlavě se mi honily představy o mojí temné říši. Tam bude stále tma. Po nebi budou létat supi a budou žrát zbytky, které jim upíři předhodí. z mých představ mě vytrhl nějaký zpěv. Podívala jsem se z okna. Na popelu, který zbyl z hranice, stála nějaká dívka. Kdyby nebyl den, řekla bych, že je to také upírka. Bledou pleť rámovaly dlouhé černé vlasy, na sobě měla černou koženou zbroj. Zpívala píseň plnou žalu a utrpení. Chvíli jsem si myslela, že zpívá o utrpení města, o okamžiku, kdy do něj vtrhli moje hordy, ale v jednu chvíli jsem zaslechla část textu.
"… chtěla bych být upír…"
Žasla jsem jak může být někdo tak drzý a zazpívat tohle, když jsou okolo hordy upírů. Další slova její písně mě ale vyvedly z míry úplně.
"… chtěla bych se pomstít všem, co mě kdy zranili…"
Zaposlouchala sem se do její písně ještě víc, chápala jsem každé slovo. Kdyby byla upír, mohla by se lidem pomstít snáz, bylo by to jednoduché a rychlé.
Začalo se stmívat a dívka zpívala pořád dál. Setmělo se úplně a dívka smutně svěsila hlavu. Stála pořád na stejném místě.
Dupání, které se začalo ozývat ze všech postraních uliček, mě varovalo, že jsem nebyla jediná, kdo slyšel píseň. Mí vojáci ale chápali slova jako urážku a chtěli ji za to potrestat. Vyšla jsem z domu a zakřičela na ostatní upíry, ať od ní jdou pryč.
Přistoupila jsem k dívce. Ta se ke mně pomalu otočila. Klepala se strachy.
"Doopravdy si přeješ být upírkou?"
Sama jsem ani sama nevěděla, proč s ní zacházím tímhle způsobem. Mohla jsem ji jedinou ránou zabít.
Dívka mi pověděla o svém snoubenci, kterého nechal popravit král Aganty. Snoubenec chtěl jet za svojí láskou, ale král mu to zakázal, byl voják a bojoval na nejhorším místě. Láska byla ale silnější než slova krále, tak utekl, ale nedošel ani k městu královi vojáci o chytili. Král ho potom nechal popravit za zradu svého krále a celé říše. Její příběh mi připomněl ten můj.
Slíbila sem jí, že z ní udělám upíra a pomůžu jí zabít krále. Společně jsme zašli do domu mého snoubence. Zeptala sem se jí na jméno. Jmenovala se Nardia. O své minulosti nechtěla ale prozradit nic. v domě mého milence bylo pusto, tedy až na jednoho upíra, kterého jsem hned vyhnala. Nardia si sedla na židli. Sklonila jsem a se k ní a pomalu k ní začala mluvit. Připravovala jsem ji na vše, co zažije. Nechtěla jsem, aby začala stejně jako já, zmatená a dezorientovaná. Pomalu jsem ji kousla do krku. Po dlouhé době mi krev nechutnala. Když sem ji vysála, šla jsem raději ven. Nevím proč, ale v tu chvíli bych nejradši všechnu tu krev vyzvracela. Nebylo na ní nic dobrého, necítila jsem z ní život a energii
Za půl hodiny se ke mně připojila i Nardia. Lehce se potácela a tvářila se udiveně. Zakřičela jsem a přivolala všechny své upíry. Všichni, co mě slyšeli, se dostavili a zbytek jsem nechala, aby vyplenili město. Už jsem je nepotřebovala. Celý náš průvod vypadal zlověstně, v čele jsme kráčely já a Nardia. Za námi mlčky následovali upíři z trpaslíků i lidí. Naše cesta vedla na sever. Opět jsme přišli těsně před východem slunce do vypálené vesničky.
K mému překvapení ale slunce nevyšlo úplně a my se mohli i ve dne pohybovat venku. Temná moc vzrostla už do takové míry, že zastínila i slunce. Společně s Nadriou jsme se radily, co uděláme dál. Kdyby jsme zabili krále, už nemáme žádnou zbraň proti temné moci na severu. Náš plán byl jasný - zničit s pomocí krále temnou moc a potom zabít krále samotného. Zničená země potom nebude mít jinou možnost, než padnout před armádou upírů. Změnili jsme trasu, elfové ještě počkají, nejdříve jsme museli jít za králem.
Už nám nic nebránilo v pochodu. Před námi se zvolna objevily zdi města Leriano, které kdysi postavili elfové. To už odsud ale byli dávno pryč. u hradeb jsme si všimli ozdob, které byly na vrcholech zdí. Žoldáci na ně narazili skřetí lebky. Muži byli placeni za kus, tímto způsobem chtěli přilákat další armádu. Měli smůlu, že nepřilákali skřety, ale upíry. Rozběhli jsme se přímo proti hradbám. Já a Nadria jsme skočily na hradby a šplhaly nahoru. Zbytek upírů rozmlátil bránu a vběhl dovnitř. Lidi začali utíkat. Žoldáci nejdříve běželi k hradbám, když si ale všimli, jdu se k nim blíží, tak jen drželi zbraně a čekali na smrt. Nadria se činila, její meč mezi vojáky řádil. Po zabití všech žoldáků jsem zavelela k ústupu. Nemohli jsme zničit celou vesnici, to by s námi král žádné spojenectví neuzavřel. Odešli jsme proto z města a vydali se po cestě, která vedla do bažin. Byla to ta nejkratší cesta k hradu krále Aganty.
Cestou jsme nepotkali nic živého. Na pokraji bažiny se táhl puch jako by tam bylo stádo trolů. Opatrně jsme vešli pod klenbu stromů. Průchod bažinou byl horší než jsem původně předpokládala. Najít cestu, která by vedla přes zadušená jezírka byl i na upíra těžký úkol. Každý den jsme postoupili jen o pár metrů. Každý den byl plný smutku, polovina upírá začínala tvrdit, že nikdy nevyjdeme. Čtvrtý den naší odvahou otřáslo utopení jednoho upíra. Zmizel v kalné vodě a už se nevynořil. Další den se nestalo nic zajímavého.
Začínala jsem být v koncích. Napadlo mě celou bažinu vypálit. Ale nevěděla jsem, jestli by nám to nějak pomohlo přejít přes jezírka,, a tak jsem svou myšlenku tedy ani neřekla nahlas.
Jedné noci, která byla vyhrazena pro spánek, jsem z ohniště vzala klacek a zapálila jeden šíp, který jsem pak střelila mezi stromy do nedohledna. Podle toho, co jsem viděla se zarazil do stromu, a ten začal okamžitě doutnat. Posadila jsem se na zem. Země pode mnou se ale začala otřásat. Vstala jsem a začala budit upíry. Potichu jsem chodila kolem nich a kopala je.
Dívala jsem se okolo sebe. Dobrá polovina stromů okolo našeho tábora zmizela. Za chvíli se další strom sesunul do vody. Bylo to jako by se pod ním propadla zničehonic země. Čekali jsme, co se bude dít dál. Další tři stromy se sesunuly do vody. Stromů okolo nás ubývalo a my se ocitli na nebezpečně volném prostranství. Při dalším sesouvaní jsme zaslechli svištivý zvuk shora a než jsme se stačili podívat, spadl mezi nás jeden z kmenů. s leknutím jsem zavelela na útěk. Běželi jsme dál do bažiny. Cestou padaly další a další stromy, ale v bažině se už ta věc, co je po nás házela, nemohla trefit. Upírů hodně ubylo. Běželi jsme dál.
Najednou se před námi otevřela mýtina. Na ní stál tvor, který ze všeho nejvíce připomínal strom. Místo koruny ale bylo jen pár větví. Stvoření drželo v rukou mohutný kmen. Zařvalo, jako když se hroutí skály a rozběhlo se na nás. Stvoření se rozehnalo stromem. Většina upírů stihla uskočit, ale dva nebyli dostatečně rychlí a bestie je zabila. Upíři proletěli vzduchem a zmizeli někde v lese. Tvor se po nás podíval. Nebyl zvyklý na takové nepřátele. Zvědavě jsem se podívala přímo do jeho zvláštních očí, ze všeho nejvíce mi připomínaly černou propast. Kdybych do nich hleděla déle, určitě bych se v nich ztratila. Tvor opět zařval. Upíři se ostražitě dívali, co má v úmyslu. Najednou se neznámý tvor rozběhl přímo na nás. Nikdo nečekal od tak obrovského stvoření takovou rychlost. Živý strom rozdupal tři upíry na kaši. Jejich krev pomalu stékala z mýtiny a mizela v lese. Zbytek upírů se rozběhl, co nejdál od podivného stvoření. Vběhli jsme pod ochranu stromů a běželi dál do bažiny. Nemohli jsme se vůbec zorientovat ve změti stromů. Najednou se kmeny rozestoupili a mi pohlédli na kraj bažiny. Oživlý strom byl ale znovu za námi a rozeběhl se ke kraji bažiny. Mohutné tlapy se rychle míhaly. Naše hrůza nabrala neobvyklou podobu, když se vedle prvního stvoření objevilo i druhé. To drželo pár polen a připravilo se je házet po nás. Rychle jsme utíkali dál. Naštěstí za námi už bestie dál neběžely.


Vyšli jsme na planinu plnou uschlé trávy. Pomyslela sem si, že nám snad musel pomoct samotný temný pán. Podivná stromovitá stvoření nás naštěstí nechala jít dál. Byli to asi ochránci bažiny, i když jsem o něčem takovém ještě neslyšela. Bažina tu byla od počátku věků, ale nikdy si tam žádný národ nepostavil svoje obydlí. Podívala sem se na trávu pod sebou, všude kam sem dohlédla byla jen suchá tráva. Na severu jsem viděla velké hory a věže temného města. Nebyl to sice můj úmysl, ale temné město jsem viděla ráda. Kritickým pohledem jsem zhodnotila ztráty na mém vojsku. Měla jsem. Jen sto upírů, to bylo hrozně málo. Měla jsem teď tři možnosti. Jít ke králi Aganty, jít do temného města a být jen vojákem pod temnou mocí nebo jít do lidských vesnic a čekat na lepší příležitost.
Zavolala jsem na svoje prořídlé vojsko. Chtěla jsem se vydat dál ke králi Aganty. Mezi palácem králem a námi leželo už jen pár vesnic. Šli jsme jen pár dní a před námi se otevřely brány první vesnice. Bylo to jen pár domečků a statků. Ostatní upíři měli podle mých instrukcí čekat před vesnicí. Sama jsem tedy vešla mezi vesničany. Prošla jsem v klidu městem. Moc lidí si mě nevšímalo, i když na ulicích bylo rušno. Okolo mě prošli vojáci krále. Ušklíbla jsem se. Podle zvyků by mě vojáci jako upírku měli na místě zabít, ale tihle si mě ani nevšimli. Moje sebevědomí vzrostlo, šla sem za vojáky. Celá skupinka asi šesti vojáků vešla do hospody. Šla jsem tiše za nimi. Nad dveřmi hospody byla cedule, na které byla velká hlava vlkodlaka. Chvíli sem si ji prohlížela. Hlava nebyla umělá, ale pocházela z opravdového zvířete. Nějaký mistr hlavu vycpal a jeho dílo skončilo jako ozdoba nad dveřmi této hospody. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Na první pohled se mi hospoda zalíbila. Její majitel měl na stěnách vystavěnou sbírku zbraní, kterou by se dala ozbrojit menší armáda. Zalitovala jsem kvůli mým plánům. Kdybych nechtěla jít za králem, mohla jsem majitele zabít a vzít všechny zbraně.
Posadila jsem se k prázdnému stolu. Za chvíli mi výčepní přines pivo. Ani jsem se ho nedotkla, jen jsem přemýšlela, jak to udělat, abych si mohla odnést zbraně, ale nepoštvala přitom na sebe krále. Čas běžel a já vymyslela plán. Majitele nezabiji já, ale moji vojáci. Já sama potom vyrazím za králem. Moji vojáci vypálí a vyplení vesnici. Ne já. Vyšla jsem z hospody a mířila hlouběji do města. Došla jsem na náměstí a hned jsem si všimla kostela. Moje kroky vedly přímo k jeho mohutným vratům. Pomalu jsem otevřela a vešla dovnitř. v kostele se nacházela jen jedna žena. Klečela před velkým oltářem. Tiše sem se přikradla k jejím zádům. Žena se zachvěla. Najednou se prudce otočila. Místo lidského obličeje jsem spatřila obličej tmavě červené barvy, rudé oči si mě přeměřily a stvoření roztáhlo dosud skrytá křídla. Všechno oblečení, co mělo stvoření na sobě, se rozpadlo v prach. Podle toho, co sem viděla, bylo stvoření žena, ale ne lidská. Patřila k nějakému druhu démonů. Stvoření rozepjalo velká rudá křídla a vyletělo až k oknům kostela. Rychle jsem přibouchla vrata a rozeběhla jsem se přímo proti zdi. Od ní jsem se odrazila a proletěla vzduchem přímo k démonce. Ta uhnula a já tvrdě dopadla na zem. Zvedla jsem se ze země a bezradně hleděla na stvoření. Zatím jsem jen čekala na útok a hleděla na netvora. Démonka se najednou prudce otočila ve vzduchu a vyrazila táhlý zvuk. Najednou jsem z venku zaslechla křik lidí. Démonka opět vydala ten zvuk a rozlétla se k bráně kostela. Rychle jsem uskočila stranou, démonka prolétla okolo mně a roztřískala vrata kostela. Letěla dál na náměstí města a na mě už se ani nepodívala.
Rozeběhla jsem se dál od bojiště a vklouzla do změti uliček. Pomalu jsem se vzpamatovávala z podivného boje.

Co proboha dělal ten démon v kostele? Bytost zmizela u jednoho velkého domu. Proto jsem šla přímo k němu. Šlo o stavení, které muselo patřit zámožnějším lidem. Masivní zeď pro mě byla jen malou překážkou. Rychle jsem se odrazila a chytila se jednoho výčnělku. Přelezla jsem překážku a skočila do zahrady.
Dveře domu byly dokořán,, a tak jsem k nim hned přešla. Teprve teď jsem uviděla i stopy po drápech a dřevě. Démonka si musela cestu dovnitř prorazit násilím. Vytáhla jsem meč a vešla do první místnosti. Zaslechla jsem tiché kroky. Plížila jsem se přímo ke zdroji zvuku a našla jsem, co jsem hledala. Netvor stál uprostřed jednoho z pokojů a skláněl se nad nějakým mrtvým mužem. Nejspíše majitel domu, napadlo mě. Měl tržnou ránu na obličeji a z pravého oka mu zbylo jen krvavé cosi, co už bych ani nepoznala.
Démonka si mě všimla a opět roztáhla křídla. Stála proti oknu, křídla zastínily světlo slunce. Zář způsobila že byla křídla průsvitná. Mohla jsem vidět každou žílu. Ten pohled mě přikoval na místo. Mohla jsem vidět každou kapku krve. Rozběhla jsem se směrem ke své soupeřce a skočila. Pohyby monstra byly ale rychlejší než moje.
Drápy se mi zranila do pravé ruky. Pustila jsem meč a ucítila zvláštní pálení v prstech. Na rukou mi začaly růst drápy. Menší než měla démonka, ale i tak jsem ale měla o jednu zbraň víc. Rychle jsem se sklonila pro meč a sekla soupeřce po levé noze. Do obličeje mi vystříkla sprška krve. Od té doby jsem si pamatovala jen krev, všude okolo mě. Nechala jsem se plně ovládnout svým upírstvím. Chytila jsem démonku za pravou paži a prudce škubla. Ozval se praskot kostí a zvuk jako když se trhá těžké plátno. Odhodila jsem utrženou paži a připravila se k poslední ráně. Dostala jsem se démonce za záda a moje pravá ruka s drápy prosekla její krk. Soupeřka se mrtvá skácela na zem. Přešla jsem k ní a z poslední rány se napila krve. Pomalu se mi vrátil ztracený klid. Pořád jsem nevěděla, proč na mě démonka zaútočila. Musela ve mně poznat stvoření zla, a proto by mě správně měla nechat jít. Začala se snad stvoření temnot pobíjet i navzájem mezi sebou? Skřeti se navzájem pobíjeli už od počátku věků. Upíři a další jim podobní ale na sebe neútočili.


2. Nečekaný spojenec

29. ledna 2018 v 10:53 | Václav Hess |  Alia - Nový život
Můj první upír nebo spíše upírka, se mi představila jako Miriel. Byla spřízněná se šlechtou, ale moc majetku neměla. Její jediné dítě už zemřelo. Miriel nechtěla říct jak. Nenutila jsem ji, aby mi vyprávěla o svém životě. V jejím domě jsme zůstaly pár dní, koně ze stáje nabízeli velký zdroj krve. Jednoho večera jsme společně vysály posledního koně a musely se začít ohlížet jinde.
Miriel mě zavolala k sobě a ukázala mi dvě staré zbroje z černé kůže, vyztužené železem. Teprve teď jsem si všimla, co mám vůbec na sobě. Zašedlá halena a hnědé kalhoty, které byly už značně opotřebované. Nebylo to pravé pro osobu, která se jde ucházet o místo ve městě temnoty.
Obě dvě jsme se převlékly a vylezly střešním oknem na střechu domu. Lidé tentokrát neposílali na ulice stráže, protože už měsíc nikdo nezemřel. Jak málo stačilo, aby si lidé mysleli, že jsou v bezpečí. Ze střechy jsme seskočily na vedlejší malou vilu, z té na zahradu domu a nakonec jsme přes pole uprchly do lesa. Šly jsme na sever, kde podle pověstí leželo hnízdo všeho zla. Potom jsem se rychle vrátila do lesa.
Najednou jsem za sebou uslyšela kopyta, a tak jsem se hned otočila. Přímo před sebou jsem spatřila bytost, kterou upíři nemají zrovna v lásce. Stál tam bílý kůň a na něm seděl elf. Napínal luk. Další tři elfové vyšli ze skrytu stromů.
Na nic jsem nečekala a na toho nejbližšího elfa jsem se vrhla. Zlomila jsem mu vaz a hodila ho do křoví. Chtěla jsem skočit také na dalšího elfa, když vtom mě něco praštilo do hlavy a já ztratila vědomí.
S trhnutím jsem se probudila. Na chvíli mě přepadl děsivý pocit, že ležím opět v rakvi. Byla jsem v malé kamenné místnosti. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Byly zamčené. Přešla jsem k protější zdi a vyhlédla ze zamřížovaného okna. Utrpěla jsem obrovský šok. Nacházela jsem se v nějakém elfím městě. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Všude, kam jsem dohlédla, byli elfové a jejich bílí koně.
Za nějakou dobu se dveře od mé cely otevřely a dovnitř vešel vysoký štíhlý elf v kovové zbroji. Bez váhání jsem po něm hned skočila, ale nenašla jsem žádné místo, kam bych se zakousla. Elfovo brnění zakrývalo i tu nejmenší částečku těla. Spadla jsem na zem.
Elf písknul a do cely vešel nějaký další elf. Společně mě vzali každý za jednu nohu a táhli po podlaze z místnosti ven. Nebylo to nic příjemného, a proto, když mě nechali ležet v nějaké aréně, hodili po mě meč a odešli. Byla jsem spokojená. Jakmile se za nimi zabouchli dveře, vzala jsem roztřeseně meč do ruky a rozhlédla se kolem sebe. Naproti mně stálo podivné stvoření. Jeho černá kůže se leskla slizkým povrchem.
Stvoření bylo samý sval. Když se tvor rozběhl přímo proti mně, mé upíři instinkty nabyly vrcholu. Vyskočila jsem do vzduchu a netvora jsem kopla do tlamy. Jen zaskučel a vzápětí po mě vystřelil ohnivou kouli. Plameny olízly mojí nohu a spálily mi kalhoty.
Netvora moje kopance nezranily. Do arény někdo hodil dýku. Rychle jsem ji vzala a opět jsem se vrhla po netvorovi. Podařilo se mi ho bodnout do ramene. Z rány okamžitě začal stříkat pramen temně rudé krve. Zvíře bylo tedy v oslabení a můj strach vůči němu trochu vymizel. Odrazila jsem se a jedním skokem jsem přistála na netvorově hřbetě. Jedním rychlým škubnutím jsem mu zlomila vaz. V tu chvíli pode mnou zvíře vzplálo a zmizelo. Nezůstalo po něm ani památky.
Spadla jsem na zem, přemýšlela jsem, co to mělo znamenat.
Po pár minutách se z temnoty za dveřmi vynořil elf a ladným krokem kráčel přímo ke mě. Každý jeho pohyb byla harmonie. Na sobě měl černou koženou zbroj a na rukou kožené rukavice. Ozbrojen byl dlouhým mečem z nějakého černého kovu, který jsem na pohled neznala.
Z ladné chůze přešel do rychlého běhu a když mě míjel, sekl mečem proti mně. Nečekala jsem to, a proto jsem nestihla uhnout. První ránou mě zasáhl do jedné ruky, druhou ránou do druhé ruky.
Uvědomila jsem si, že ten elf si se mnou jen hraje. Kdyby mě chtěl zabít, už by to býval udělal. Příležitosti k tomu už měl.
Začala jsem se bránit a náš souboj protrhlo až hlasité, dlouhé zavytí.
Elf ode mě okamžitě odskočil a stejně jako všichni ostatní elfové v místnosti, se začal i on divoce rozhlížet kolem sebe.
Na hledišti arény stála smečka vlkodlaků. Všichni byli potřísnění čerstvou krví. Jeden z vlkodlaků si všiml mého pohledu. Zamávala jsem mu a on na mě na oplátku posměšně zamával utrhnutou elfí paží.
Vytáhla jsem meč a vrhla jsem se do skupiny elfů. Ačkoli vlkodlaci přepadli elfy nečekaně a zpočátku to vypadalo velmi nadějně, neměli šanci na úspěch. Elfové byli v početní přesile. Vlkodlaci to brzy pochopili a začali se stahovat a ustupovat. Přidala jsem se mezi ně. Společně jsme utekli do jednoho lesa, nacházejícího se daleko od elfího města.
V noci, když jsme se všichni schovávali v lese, mě něco napadlo. V aréně jsem se pohybovala za slunečného, bílého dne, ale přesto mě moje kůže nepálila a ani se nezačala škvařit. Vrtalo mi to hlavou, proto jsem se na tu záhadu zeptala jednoho z vlkodlaků. Poslal mě za jiným, který seděl kousek od zbytku smečky. Položila jsem mu stejnou otázku a nemohla se dočkat odpovědi.
Začal mi vyprávět o zvláštním lektvaru, který umí uvařit pouze elfové, po jehož užití se mohou upíři nějakou dobu pohybovat i v plném slunečním světle.
Neuvědomovala jsem si, že bych něco takového někdy pila. Museli to do mě nalít během toho, co jsem byla v bezvědomí.
K ránu jsme vyrazili na cestu. Šli jsme pěšky docela dlouho a na rozdíl od vlků jsem byla už po několika hodinách unavená a bolely mě nohy. Za šest dní, nebo spíše nocí, cestování jsme se přiblížili k temnému městu, které bylo naším cílem, na tolik, že už jsme ho mohli v dálce vidět. Rozkládalo se na skalách a jeho věže sahaly až k nebi, jenž pokrývaly černé, magickým způsobem vytvořené mraky. Trvalo ještě celé dva dny, než jsme se dostali k samým branám města.
Už v prvních minutách jsem byla městem naprosto ohromená, nápadité stavby mě fascinovaly, stejně jako jejich obrovské rozměry. Za hodinu jsme došli k nějakému paláci a vlkodlaci se přeměnili do lidských podob. Všimla jsem si toho, že největší část vlkodlaků byla převážně z trpaslíků a elfů. Jeden vlkodlak v lidské podobě zabušil na dveře a otevřel je dva metry vysoký chlap. Připadalo mi, jako by smrděl zatuchlinou.
"Pojďte za mnou, " vybídl nás nezvykle hlubokým hlasem a při tom si nás prohlížel.
Procházeli jsme dlouhou chodbou, na stěnách okolo nás viselo mnoho obrazů, které mě hodně zaujaly. Vyobrazovaly elfy, naražené na kůl nebo trpaslíky, kteří řvali bolestí s mečem nebo sekerou zabodnutou v břiše.
Asi po hodině cesty jsme dorazily k velkým dřevěným dveřím. Všichni vlkodlaci nás opustili, zůstal jen vlkodlak-elf. Pomalu zaklepal na dveře.
Otevřela bytost, která nejvíce ze všeho na první pohled připomínala ženu, tedy až na hnědá křídla a sněhobílou kůži. Mlčky jsme vešli do sálu obřích rozměrů, kde na trůnu seděla obří postava. Podvědomě jsem chytila jílec meče. Stvoření bylo nezvykle vysoké a celé tělo se mu lesklo slizem.
"Dostane pokoj u věže, " proneslo stvoření vysoce položeným pisklavým hlasem.
Vlkodlak-elf mě odvedl chodbou k vysokému schodišti z nějakého černého kamene a poslal mě nahoru. Pomalu jsem vycházela nahoru a opět jsem obdivovala obrazy na stěnách. Na konci schodiště jsem otevřela černé dveře, za kterými se nacházela veliká komnata, přizpůsobená potřebám upíra. Pod oknem stála krásná černá rakev a všude byly vysoké černé svíce. U rakve stál stolek a na něm džbán. Opatrně jsem se napila a zjistila jsem, že v poháru je čerstvá krev, podle hustoty zřejmě trpasličí. Pomalu jsem se procházela svým novým domovem.
Rozjímala jsem o budoucnosti a z tohoto stavu mě vytrhlo až zaklepání. Otevřela jsem dveře. Přede mnou stál trpaslík v černé zbroji v ruce držel pergamen s erbem temného království a useknutou lidskou hlavou. Mlčky mi pergamen podal a zase odešel. Přečetla jsem si informace o chystaném přepadu trpasličí říše. Kdo chtěl jít, měl se ráno dostavit na nádvoří. Protože do rána bylo času dost, uložila jsem se do rakve a usnula.

S trhnutím jsem se probudila. Spaní v rakvi ve mě vyvolalo vzpomínky na noc, kdy jsem se proměnila. Popadla jsem ze stolu svou zbroj a vyběhla z pokoje. Výpadu na trpaslíky jsem se docela bála, podle pověstí právě oni chránili 1500 let lidi před Temným městem. Zároveň sem se i těšila. Jednalo se o trpaslíky, kteří nedokázali uchránit lidi před skřety a vlkodlaky. Vyšla jsem na nádvoří. Čekalo tam v hloučku už několik vlkodlaků, proměněných do vlčích podob. Mezi vlkodlaky stála temná elfka. Představila se mi jako Morana, dcera Gordila, a hned se dala do vyprávění o skutcích svého otce.
Gordil byl kapitán Krále Natiala. Se svou armádou porazil už několik lidských a elfích pevností. Šla do boje, aby alespoň částečně dokázala to, co její otec.
V poledne jsme začali svou cestu k horám. Ty hory jsem ještě neznala. Byly příliš daleko od mého starého domova. Přešli jsme planinu, která se rozkládala před hradem.

Za dva dny jsme vešli do lesa. Všude jsem cítila nebezpečí, les byl častým úkrytem elfů a jiných, jim podobných bytostí. Po dvou nocích cest jsme si udělali čas pro odpočinek.
Šla jsem se projít kolem místa našeho táboření. Les byl velký a vyskytovala se tam mnohá stvoření, která jsem jinde neviděla. Prošla jsem vysokým křovím, protože jsem uslyšela frkání jako od koně. Schovala sem se a sledovala, co se bude dít. K našemu táboru se blížila skupina trpaslíků.
Trpaslíci vypadali jako špehové, byli vyzbrojeni jen noži. Tiše jsem se přiblížila k nejbližšímu trpaslíkovi. Nožem jsem ho bodla do krku. Trpaslík se na místě skácel na zem. Zbylá skupinka trpaslíků se na mě otočila. Došlo mi, jakou chybu jsem udělala. Rychle jsem se rozeběhla, co nejdál od tábora. Trpaslíci si mysleli, že běžím pro pomoc, a proto mě následovali. Trpasličí rychlost běhu se vůbec nedala srovnávat s rychlostí upíra, a tak jsem je dokázala setřást během chvilky. Potkala jsem pak ještě tři trpaslíky, jdoucí cestou proti mně. Nejbližšího trpaslíka jsem bodla do hlavy, druhý zemřel na bodnutí do zad a třetí trpaslík vytáhl sekyru a skočil proti mě. Uhnula jsem a pokusila se mu vrazit dýku do břicha. Trpaslík na poslední chvíli uhnul. Kopla jsem trpaslíka do brady a dýku vrhla proti trpaslíkovi. Dýka se mu zabodla do čela. Mrtvý se skácel k zemi.
Rozeběhla jsem se k táboru, všude bylo hrobové ticho, žádné náznaky boje.

V táboře nikdo nebyl, jen deset trpasličích mrtvol. Žádný vlkodlak ani temná elfka Morana. Začala jsem se procházet sem a tam. Všude bylo plno stop od trpaslíků i od vlkodlaků. Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Lekla jsem se a s trhnutím jsem se otočila. Za mnou stála Morana.
"Přepadli nás trpaslíci" začala vyprávět. "Vyběhli všichni najednou zpoza křoví a pochytali je." "Oni je jen zajali?" divila jsem se. "Neměli by je spíš rovnou na místě pozabíjet?"
Morana jen pokrčila rameny.
Sedly jsme si k povyhaslému ohništi a přemýšlely, co dál. Přes den jsme se obě schovaly v křoví. Ráno jsme společně vyrazily dál k říši trpaslíků, chtěly jsme zachránit, co se dalo. Bez naděje na úspěch jsme zastavily u hradeb trpasličí říše, která se nacházela na úpatí velkých hor. Morana vytáhla lano s kotvou (měli ho všichni vlkodlaci, vzaly si ho z kovárny temného města) a hodila ji na hradby. Zachytila se o kámen. Obě dvě jsme po provaze vyšplhaly nahoru. Začalo vycházet slunce a jeden ze stráží si nás všiml. Morana vytáhla dlouhý meč, který zdědila po svém otci. Strážný si připravil sekyru. Dostala jsem ránu do nohy a okamžitě se mi z ní začal řinout proud krve. Morana usekla trpaslíkovi hlavu. Torzo trpaslíka spadlo přímo na mě, s odporem jsem ho shodila dolů. S hrozným dupotem se na nás řítilo vojsko trpaslíků.
Zatočila se mi hlava kvůli ztrátě krve.
Rozběhly jsme se do trpasličích kováren. Před kovárnami jsme zabočily doleva.
Po chvíli jsem padla na zem, z nohy mi už vyteklo hodně krve. Trpaslíci nás doběhli. Boj byl rychlý, pokud se to, co jsem viděla, dalo nazývat bojem. Načerpala jsem mezitím zase trochu energie. Běžely jsme do dolů. Doly byly naštěstí prázdné. Běžely jsme hluboko pod zem. Ticho jeskyní náhle protrhlo hrůzné zavrčení.
S leknutím jsem se otočila a pak se lekla podruhé. Přede mnou stál ten elfí vlkodlak. Jeho oči svítily mrtvolným, zeleným světlem. Na hlavě měl helmu z nějakého černého kovu. Nevypadal, že by mě poznával. Začaly jsme couvat. Vlkodlak se rozběhl a skočil po Moraně, která na poslední chvíli uhnula. Vlkodlak ji jen trochu škrábl do ramene. To, co se dělo s ránou jsem ještě nikdy neviděla. Z rány se linulo zelené světlo a její ruka se začala rozkládat. Morana začala křičet. Dívala jsem se, jak se má přítelkyně pomalu rozkládá. Nejdřív kolem rány, pak až k ramenu, trup… Po tvářích mi stékaly slzy smutku. Z Morany zbil jen meč. Bála jsem se ho dotknout.
Vlkodlak znovu zavrčel. Rychle jsem vytáhla svůj meč. "Mě nedostaneš" zašeptala jsem, spíš pro sebe než pro něj. "Mě ne."
Vlkodlak opět vyskočil, odrazil se od stěny a proletěl vzduchem. Chtěl mě poškrábat jako Moranu, ale byla jsem připravená. Mečem jsem mu usekla končetinu, z ramene mu začala stříkat krev.
"Zabiju co nejvíc těch horských vší" zakřičela jsem, když jsem utíkala pryč na druhou stranu od krvácejícího vlkodlaka. Měla jsem v úmyslu zabít trpasličího krále. Po celé říši probíhalo pátrání. Skočila jsem na další dům, tam čekal trpaslík se sekyrou, dostala jsem dobrý nápad.
Rozeběhla jsem se proti trpaslíkovi, který se rozpřáhl svou sekyrou. Šikovně jsem mu uhnula a kousla ho do ruky. Trpaslík se zapotácel. Rychle jsem využila příležitosti a zakousla jsem se mu ještě do krku. Sála jsem dlouho, trpasličí krev byla hořká a hustá. Zcela vysátý trpaslík spadl na tvrdou zem. Čekala sem asi půl hodiny, než začal opět dýchat. Vystrašeně se podíval na svoje ruce a potom si osahával ránu na krku.
"Jdi a zabij tolik trpaslíků, kolik dokážeš" nařídila jsem mu. Můj hlas pronikl do každé částečky jeho duše. Trpaslík rychle přikývl, nemotorně vstal a rozeběhl se ze schodů. Sama jsem se chvíli kochala pohledem, jak zaskočil nic netušícího strážného. Okamžitě se mu vrhl na tepnu na krku a začal pít jeho krev. Usmála jsem se. Šlo mu to, byl šikovný.
Pokračovala jsem po střechách domů. Daleko přede mnou se rozléhal obří palác trpasličího krále. Jakmile jsem se k němu přiblížila, seskočila jsem dolů na ulici. Nikde jsem neviděla žádné stráže a to mi bylo trochu divné. Opatrně jsem vešla na chodbu paláce.
Přede mnou se otevřelo srdce trpasličí říše. Místo obdivu k těmto bytostem jsem najednou začala cítit spíš nechuť. Něco se prostě změnilo. Pomalu jsem vešla do obytných místností, do nějakého pokoje. Podle hlasitého pochrupávání jsem poznala, že se jedná o dětský pokojíček. V kolébce v rohu místnosti tiše spalo nemluvně. Vzpomněla jsem si na Moranu, na to, kolik věcí chtěla ještě vykonat.
Vzala jsem meč a dítěti jsem usekla hlavu. Tu jsem potom připíchla mečem k dřevěnému sloupku u kolíbky. Schovala jsem se za skříň a čekala, až někdo přijde. Za půl hodiny přišla nejspíš chůva. Oči se jí rozšířily náhlým zhrozením. Pravou rukou se dotkla malého, krvavého tělíčka v peřinkách, jako by mu tím chtěla vrátit život. Než stačila udělat cokoli dalšího, vyskočila jsem zpoza skříně a zabodla jsem jí meč do zad. Bylo příjemné, dívat se, jak umírá. Přes oči jí padla mlha a život se z ní pomalu vytrácel. Její duše už byla jinde.
Moje cesta pokračovala do královských komnat. Dva strážní, kteří mě chytili cestou, přišli o hlavu. Pomalu jsem vstoupila do komnaty. Nikdo tam nebyl. Stála jsem uprostřed místnosti a přemýšlela, co dál.
Napadlo mě už jen jediné místo, kde trpaslíka hledat: kovárna. Otevřela jsem dveře a rozeběhla se chodbou. Po pár odbočkách se mi podařilo zabloudit. Najednou jsem zaslechla nějaký hlas. Rychle jsem se schovala do místnosti nacházející se nejblíž ode mě. Nechala jsem dveře pootevřené. Zjistila jsem, že hlas nepatřil trpaslíkovi, byl sípaví a výhružný. Škvírou mezi dveřmi jsem zahlédla zahalenou postavu a nějakého vysokého trpaslíka, podle zbroje vysoce postaveného. Rychle jsem vyběhla z místnosti a zahalené postavě zabodla do zad svůj meč. Trpaslík na tohle zareagoval rychle, vytáhl krátkou dýku. Zasmála jsem se a v divoké euforii jsem ho bodla do krku, k mému zděšení se mu nic nestalo. Trpaslík mi vytrhl meč z ruky a polil ho nějakou tekutinou. Došlo mi, že to byl ten jed, co rozložil Moranu. Byla jsem vyděšená a nevěděla, co mám dělat. Soupeř se ke mně začal blížit. Vzpomněla jsem si, že se jed musí dostat na holou kůži. Rychle jsem kopla levou nohou do meče. Čepel okamžitě vyletěla trpaslíkovi z ruky a několik kapek toho jedu spadlo i na trpaslíkův krk. Trpaslík zařval.
Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se směrem, kterým původně měli namířeno trpaslík s upírem, zahaleným do pláště. Uprostřed kruhové místnosti, napojující se na konec chodby, stála další zakuklená postava. Během pár vteřin se za mnou ozval hlasitý dupot. Zděšeně jsem se podívala, jaké další zlo se ke mně blíží. Vytasila jsem meč a připravila se na další boj. Tentokrát nejspíše můj poslední.
K mé velké radosti to byli všichni trpasličí upíři. Vypadalo to, že můj první upír se dost činil, ale jelikož jsem ho v davu nikde neviděla, došla jsem k názoru, že je asi mrtev.
Zakuklenec se otočil a začal mumlat nějaká slova. Celé moje tělo ovládlo zvláštní chvění a potom jsem ztratila vědomí. Za chvíli jsem se opět probudila a všude kolem sebe jsem slyšet dupot. Po několika vteřinách jsem opět padla do bezvědomí. Když jsem se probudila podruhé, slyšela jsem odněkud zvláštní jekot. Jakmile se mi vědomí vrátilo naplno, vyšvihla jsem se na nohy. Zjistila jsem, že když mě to kouzlo skolilo na zem, mysleli si upíři, že mě postava zabila a šli se tajemnému pomstít. Jeden trpaslík teď držel v rukou hlavu neznámého, mával s ní všude okolo sebe a krev, která z ní stříkala přímo na něj, mu vůbec nevadila.
Jeden upír si všiml mého probuzení a zakřičel o té informaci na zbytek mé nové armády. Všichni se otočili a začali se mi klanět. Po dlouhé době mojí tvář ozdobil krátký úsměv. Úsměv značil radost z mé armády a z myšlenky, že se pomstím lidem, kteří mě zakopali a udělali ze mně upíra. Začala jsem se ptát svých nových vojáků, zda náhodou neznají cestu do mé vesnice. Jenže nikomu její název nic neříkal. Úsměv mi z tváře opět zmizel. Nechala jsem si přinést mapu celé Aganty. Hledala jsem temnou říši na severu. Našla sem ji zakreslenou jako černé místo v horách. Dále jsem hledala cestu k trpasličí říši, nacházela se kousek odsud, cesta vedla jen na druhou stranu lesa. Poté sem vyhledala i cestu do elfího království. Byla jsem mu už blízko. Moji rodnou vesnici se mi najít nepodařilo, ale zato jsem našla město, ve kterém sem vysála svoji první oběť.
Vzpomněla jsem si na jednu věc. Když upír vysaje člověka, stane se z něj také upír. Z mé první oběti bude tudíž také upír a pokud je dosud živ, tak nám jistě rád pomůže.
"Od tohoto města najdu už cestu do mé rodné vesnice a pak světu ukážu, co jsem zač" zamumlala jsem si pro sebe, "královna upírů."
Zvedla jsem se od mapy a zavelela k pochodu. Jeden upír začal odporovat, protože nechtěl z bezpečí hradu. Právě takovéhle chování bylo důvodem, proč bylo upírů tak málo. Vzala jsem meč a dotyčnému trpaslíkovi usekla hlavu. Nechtěla jsem se s ním zbytečně otravovat. Zbytek mě mlčky následoval. Spokojeně jsem šla na začátku našeho průvodu smrti. Vyšli jsme před vchod paláce.
Město bylo obrazem zkázy. Všude byla vidět krev, ale nikde žádný mrtvý. Všichni trpasličí upíři šli za mnou. Budou bojovat za moje jméno, za moji slávu. Byla hluboká noc, nejlepší čas upírů. Vyšli jsme hlavní branou. Vydali jsme se přes pláně před pevností a vešli do lesa. Přes den jsme byli schovaní mezi stromy. Tak dlouhé dny jsem ještě nezažila. Čekat až se setmí, bylo nějak těžší než jindy. Když se dostavila vytoužená noc pokračovali jsme z lesa. Při pochodu jsem se dívala na krajinu, odkud mělo přijít nebezpečí. Nalevo od nás byl další les, tam bylo království elfů, nejhorších stvořením v celé Agantě.
Šli jsme pořád dál po cestě, minuli cestu obloženou bílými kameny, která odbočovala do elfí říše. Začalo vycházet slunce, a proto jsme se všichni rozběhli. Paprsky už začaly zabíjet první upíry. Vklouzli jsme do města. Zdejší lidé se nás zalekli a začali křičet a schovávat se do domů. Zoufale jsme přeběhli polovinu města. Nejdřív jsme si všimli kostela. Rozrazili jsme vrata a nahrnuli se dovnitř. Lidé, kteří tam zrovna byli, se zoufale snažili utéct, ale mí upíři je do jednoho chytili a pozabíjeli. Podívala jsem se na svůj průvod. Byl až žalostně prořídlý. Lidé, kteří padli zuby upírů, se za několik minut probudili k novému životu, ale ani tato posila nestačila, aby zacelila místo po všech mrtvých upírech. V kostele jsme přečkali, dokud nezapadlo slunce.
Přemýšlela jsem a oznámila upírům: "Takhle to dál nejde, nemůžu po každém pochodu přijít o polovinu upírů. Ve městě elfů najdeme více lektvaru, který nám pomůže pochodovat v plném denním světle. Budeme se tam pro něj muset dostat."
Všichni souhlasili.


4. Paradox část 2.

26. ledna 2018 v 15:55 | Václav Hess |  1. série
5. Bohyně


Když otrokáři chystali kočár pro holoženy, Jenny je rychle smazala a všechny tři se postavily na jejich místo. Kočár byl za pár minut připraven, a tak naše cestovatelky nastoupily a průvod se pohnul směrem k městu.

Enteron bylo nádherné město, velkolepě se tyčilo k obloze, na jeho nejvyšším místě stál honosný palác jakoby celý postavený ze zlata. Kolem něj byly zahrady s těmi nejokrasnějšími květinami, jaké kdy člověk viděl. Celý palác byl obehnán vysokou zdí a za ní bylo město. Domy v něm byly obyčejné, ale protože byly nejspíš postavené z Hubarů, měly různé barvy, a tak na první pohled působily krásně. Člověk se musel zaměřit na jednotlivé detaily, aby si uvědomil, že v těch domech bydlí lidé, kteří jsou méně než zvířaty.

Marta přikázala agentům, aby zůstali na okraji lesa a kontrolovali situaci, ale nezasahovali.

Kočár zastavil před palácem a otrokář šel ohlásit hosty.

"Královna vás laskavě přijme," řekl, když se vrátil. "Prosím následujte mě."

Vyšli po mohutném schodišti a vešli do paláce. Celý palác hrál všemi duhovými barvami, člověk si připadal, jakoby se ocitl v pohádce. Zastavili před dveřmi z masivního zlata. Otrokář je otevřel a nahlas řekl: "Představuji vám královnu a bohyni Enteronu, její veličenstvo Akaru!"
Ženy vstoupily do sálu, v jehož středu stál trůn a na něm seděla ta nejkrásněji dívka, jakou kdy viděli.
"Vítám vás," řekla královna a zvědavě si prohlížela tři dívky před sebou. "Odkud přicházíte? Nemíváme tady často tak vzácnou návštěvu."
"Jsme cestovatelky, navštěvujeme různé světy. Váš dům je překrásný," řekla Jenny.
"Děkuji. Ráda se obklopuji krásnými věcmi," řekla královna a zazvonila na zvonek, který byl umístěný hned vedle trůnu. Když přiběhl slepý sluha, řekla mu: "Nachystejte hostinu na přivítání našich vzácných hostů."
"Ano paní," odpověděl sluha a spěšně odběhl ze sálu.
"Zdržíte se déle? Byla bych moc ráda, kdybych se o vás mohla dozvědět co možná nejvíc," zeptala se královna.
"Můžeme nejvýše dvě hodiny, pak se musíme vrátit k naší lodi," řekla Marta.
"Máte loď? Na ní jste připluli? Myslela jsem, že znám všechna království na naší planetě. Ale vás jsem nikdy neviděla ani o vás neslyšela."
"My jsme připluly z nebes, z jiného světa," řekla River.
"Z nebes???!!!" zeptala se Akara.
"Ano, naše lodě můžou plout mezi hvězdami."
Královně se zablesklo v očích. "A to všechny ženy ve vašem světě mají oči?"
"Nejenom ženy i muži."
"I muži??? Neslýchané. Pojďte se najíst, musíte mi o všem vyprávět," řekla královna, sestoupila z trůnu, chytila River a Martu za ruce a vedla je do honosné jídelny. Stoly v ni se přímo prohýbaly pod tíhou různých jídel a karaf s vínem a vodou. Usadila je ke stolu a nabízela jídlo i pití. Dívky byly docela hladové, a tak se nenechali dlouho pobízet. Ta jídla byla skvělá. Královna pořád dolévala víno a pořád se děvčat na něco vyptávala. Po chvilce děvčatům začala těžknout víčka a nakonec jim padly hlavy na stůl a usnuly.

6. Home sweet home

"Profesorko, slyšíte mě? Musíte se vrátit. Haló, profesorko!"
River zvedla hlavu, otevřela oči. Cítila se jako by ji přejel buldozer. Zprvu nechápala, kde je. Pak si začala vzpomínat. Pyramida, základna, les, otroci, palác, královna a jídlo. Ale kde je teď? A kde jsou Marta s Jenny? Protřela si oči a rozhlédla se kolem sebe. Dívky ležely vedle ní. Oddechla si. Pak si uvědomila, že místo dveří vidí mříže. "Profesorko, slyšíte mě?" zaslechla v uchu hlas počítače z Tardis.
"A... ano," odpověděla.
"Konečně, snažím se s vámi spojit už přes hodinu. Musíte se urychleně dostavit zpátky na základnu, pyramida už začala hromadit energii na další transport."
"Jo jasně. Jenny, Marto, vzbuďte se. Haló, holky musíte vstát."
"Co je, co se stalo?" zeptala se Jenny, když otevřela oči.
"Kde to jsme?" stejně udiveně se zeptala Marta.
"Královna nás obelhala, nejspíše dala něco do vína a to nás tak rychle odrovnalo. Možná se jí nelíbilo, že máme taky oči. Nevím. No, v každém případě se musíme odtud co nejrychleji dostat a vrátit se na základnu. Počítač z Tardis mi hlásil, že pyramida už začala hromadit energii na další transport."
River vstala a přistoupila k mřížím. Vytáhla z kapsy svůj sonický šroubovák a začala zkoušet různé frekvence zvuku na zámek.
"Myslíš, že ti to pomůže? Vypadá to, že všechno v tomhle v prokletém paláci je vyrobeno z hubarů. A není to dřevo?"
"Myslím, že je to jistá odrůda dřeva, i když molekulárně v hustějším provedeni. A co má molekuly, to dokáže můj sonický šroubovák rozhýbat," odpověděla s úsměvem River. "Nebojte se, my se odtud dostaneme."
A měla pravdu. Asi po páté frekvenci najednou v zámku něco cvaklo a mříž se otevřela.
"Počítači, udělej sken vězení a naviguj nás, kam jít."
"Už na tom pracuji," odpověděl počítač. "Jděte rovně a po pěti metrech odbočte vlevo. Měli byste natrefit na kanál, nejspíše odpad. Musíte jít přes něj, až vás dovede
do lesa."
River, Marta a Jenny vyrazili směrem, který jim určil počítač. Asi po půl hodině, celé špinavé a páchnoucí vyšli z odpadové roury do lesa.
"Teď jděte přímo na sever a měli byste dojít na základnu."
"Ale co agenti, které jsem nechala v lese, aby hlídali situaci?" zeptala se Marta.
"Už jsem je kontaktoval, jsou zpátky na základně."
"Díky bohu," oddechla si Marta.

Po další půlhodině dorazily na základnu. Když vstoupily do řídící místnosti, zarazilo je, že je prázdná. Stála tam jenom pyramida a Tardis. Všichni lidé, jakoby se někam vypařili.
"Kde jsou všichni? Tady kapitán Jonsonová, hlaste se mi! To je rozkaz!" řekla Marta do vysílačky, ale ta zůstala hluchá.

"Nemůžou mluvit, přebírám totiž velení!" řekla královna, která se tam najednou objevila a v ruce svírala zbraň, kterou mířila na dívky.
"Jste fakt dobré, když jste se dostaly z mého vězení a přišli až sem, ale k ničemu vám to nebude. Jak jsem řekla, přebírám velení. Už mě nebaví žít tady ve světě, kde jsem jediná, kdo vidí tu veškerou krásu, aniž bych se mohla s někým o to podělit."
"Ale vy sem patříte, jste jejich královna, zbožňují vás," řekla Jenny.
"A co z toho mám?!!" vykřikla královna.
"Musí to být osamělý život," zašeptala Marta.
"Ano velice. Když jsem slyšela o vašem světě, kde jsou všichni tak šťastní, uvědomila jsem si, že tam chci taky patřit."
"Ale proč jste nás uvěznila?"
"Nepředpokládala jsem, že byste mě vzaly s sebou," řekla královna a pomalu procházela kolem děvčat.
"No asi by tady byla drobná komplikace, protože lidé tady jsou na vás závislí, i když na druhé straně si myslím, že kdyby jim dal někdo nový smysl bytí a pokyny jak se chovat, tak by to nakonec zvládli."
"Nehodlám na to čekat!!!" vykřikla královna a jak se tak posouvala kolem pyramidy, najednou zakopla a při pokusu získat na chvilku ztracenou rovnováhu, chytla se rukou pyramidy. Na okamžik se kolem ní vytvořil kruh modrého světla a pak se rozplynula v prostoru.

"No vážení, zdá se, že osud převzal vlastní iniciativu. Marto, běž najít ostatní, nejspíše budou jenom někde svázaní," řekla River Martě.
"Myslíš, že je na lepším místě?" zeptala se Jenny.
"Myslím, že pyramida ji odeslala na to nejlepší místo," usmála se River.
"Počítači, za jak dlouho dojte k transportu?"
"Časový interval se prodloužil, veškerá nahromaděná energie byla použita pro transport královny. Počítám, že další nastane za 8 hodin."
"Podívejte, koho jsem objevila, jak hlídá naše lidi," řekla Marta, která vedla hrstku otroků, které předtím viděly v lese kácet hubary.
"Moc se omlouváme paní," řekl otrok. "Ale vy jste nás v lese chránily, tak jsme chtěli splatit dluh. Když jsme se dozvěděli, že královna chce obsadit vaši základnu a později váš svět, tak nám, co nás tady vidíte, se podařilo uprchnout a my jsme zamířili přímo sem, abychom bránili váš domov."
"Skutek hodný krále!" řekla obdivně Jenny. A pak se usmála, jakoby ji něco napadlo. Otočila se, vběhla do Tardis a řekla počítači: "Chci, abys mi udělal oděv pro tři lidi, který bude vytvářet kolem člověka energeticky štít, takže mu nebude moct nikdo ublížit. Pak chci, abys mi udělal tolik párů syntetických očí, kolik slepých obyvatel je na planetě."
"Rozumím, máte to nachystané ve zbrojní místnosti," odpověděl počítač.
"Děkuji," zasmála se Jenny a běžela do zbrojnice. Sebrala vytvořené věci a vrátila se do řídící místnosti.
"Našla jsem východisko. Vaše královna musela opustit planetu, aby našla smysl svého života," řekla otrokům. "Ale předtím než odešla, řekla, že vám i vašim rodinám dává svobodu a přeje si, aby tři z vás se v její nepřítomnosti ujali vlády v království. Tady prosím přijměte dary pro ty tři z vás, kteří si tenhle těžký úkol vezmou na bedra.
A tady tyhle oči rozdejte vašim lidem, ať každý má právo vidět co chce."
"Jsme vašimi dlužníky! Uděláme vše, co si naše královna přeje," řekl dojatě otrok, vzal věci, které mu Jenny podala, a spolu se skupinkou přátel se vybral zpátky do lesa.
"No výborně," řekla River. "Tak to bychom měli, takže teď už se jenom vrátit zpátky na Zem."
"Ale jak?" zeptala se Marta.
"Promiňte," ozval se kovový hlas počítače. "Tak mě napadlo, že kdybych absorboval vědomí pyramidy, možná by se mi podařilo přenést celou základnu zpátky na Zem."
"Tak na co čekáš?"
"Podívejte!" řekla Marta a ukázala na pyramidu. Ta teď zářila všemi barvami a najednou jakoby to světlo z ní vylétlo a vletělo do Tardis.
"Hotovo," řekl počítač.
Dívky brzy pocítily známou nevolnost. Vyběhly ven a uviděly starou známou Zemi.

"Tak jsme zase doma," řekla Marta.
"Ano. A je asi načase se rozloučit. Všechno dobře dopadlo a pyramida už nikomu škodit nebude," řekla River.
"Naposled jsem se takhle bavila, když jsem cestovala s Doktorem. Jsem ráda, že "spoilery" funguji i nadále a že Doktorův dobrodružný duch zůstal ve vaší rodině. Až budete mít cestu kolem, zastavte se někdy," usmála se Marta na River a Jenny.
"Určitě se nevidíme naposled," řekla River, a vběhla spolu s Jenny do Tardis.
"Tak kam vyrazíme teď? Táta mi kdysi řekl, že by mě chtěl vzít na planetu Barcelona. Můžeme tam zajít?"
"Kamkoliv si přeješ!" zvolala River a její úsměv značil, že její smysl života už nebyl jenom Doktor, ale že místo v jejím srdci si našla už i její dcera Jenny.


3. Paradox část 1.

26. ledna 2018 v 15:51 | Václav Hess |  1. série
1. Objev

"Kapitáne Jonsonová, něco jsme objevili," ozval se hlas ve vysílačce.
"Ano agente Locku?"
"Vypadá to jako skleněná pyramida o velikosti asi půl metru s tmavě modrými symboly po stěnách. Přístroje zachytili zvláštní záření přesně uprostřed zóny BT tak jsme sem hned ráno vyrazili... Nacházíme se ve hloubce asi 10 kilometrů... Přístroje nejsou schopné určit z jakého materiálu pyramida je... Počkejte, zkusím se k ní dostat blíž..."
"Opatrně agente Locku! Nevíte, co ta věc dělá!"
"Jasně kapitáne, už jsem skoro u ní, kolem ní žádná zvláštní aktivita. Vypadá jako obyčejná skleněná pyramida…. i když ty symboly na zdech jakoby zářili… Co to je? Jako by mě něco táhlo k ní… nemůžu se hýbat…."
"Agente Locku, plavte pryč… pošleme tam roboty, ať to vytáhnou ven… nechoďte k ní."
"Nemůžu nic dělat, Kapitáne... nejspíš nějaká pojistka nebo…." Hlas agenta Locka se najednou odmlčel.
"Agente Locku, co se děje, hlaste se!!! Agente Locku, to je rozkaz!!!!"
Ale hlas agenta Locka se úplně odmlčel.

2. Marta

"Nemůžu s tebou souhlasit River," řekla Jenny. "Pokud bylo vědomí knihovny přenesené do počítače tvé Tardis, a je samostatně schopné myslet, tak se pak musí Tardis považovat za živou."
"Hloupost," oponovala River. "Je to jenom velice dobře postavené vesmírné plavidlo. V budoucnosti je běžné mít palubní počítač, který s kapitánem komunikuje. A nezapomínej, že mou Tardis postavili nejlepší mozky všech dob."
"Proč se ho vlastně nezeptáme, jaký má na to názor?" usmála se Jenny.
"S tím problém nemám, počítači, poslouchal jsi náš rozhovor?"
"Velice pozorně profesorko," ozval se kovový hlas.
"A jak bys rozřešil nás spor? Která z nás dvou má pravdu?"
"Vlastně máte pravdu obě. Vědomí, které mám v sobě zabudované je složené z velikého množství bytostí z různých časových období, z odlišných vesmírů i ras. Ono vědomí postavilo perfektní stroj a pak bylo vloženo do mě. Myslím, že ve vesmíru neexistuje bytost, která by se sama stvořila a ještě i normálně fungovala. Myslím, že jsem jediná svého druhu i jako dokonalé plavidlo i jako bytost… bytost… bytost…"
"Počítači, co se děje?"
"Neznámá porucha, jakoby se k nám snažilo něco transportovat. Protokoly mám nastavené tak, aby se nikdo neznámý na mou palubu nedostal bez vašeho výslovného povolení, ale tahle bytost jakoby to nějakým způsobem obcházela.... obcházela... porucha .... porucha..."
"Musíme vypnout všechny záložní systémy," vykřikla River a začala běhat po Tardis a mačkat různá tlačítka a páčky.
"Celé se to tady třese," zašeptala Jenny. "Snad je to jenom nějaká obyčejná porucha."

Tardis sebou začala házet a otáčet se a River s Jenny nevěděly, čeho se dříve chytit, aby nelétaly po celé palubě. Najednou zhasly všechny systémy a Tardis se přestala třást.

"Co se děje?" zeptala se Jenny. "River, jsi v pořádku?"
"Jasně holka, menší otřes mě přeci nerozhodí."
"Kdo jste? Proč je tady taková tma? Kde to jsem?" ozval se neznámý mužský hlas.
"To bych se spíše měla zeptat já," odpověděla River. "Co děláš na mé lodi a jak ses sem dostal? Počítači, obnov systémy a rozsviť!"
Světla se začala rozsvěcet a obě ženy uviděly na zemi u řídícího pultu ležet muže ve věku asi 30 let pozemského času oděného v potápěčském skafandru. Vypadal vyděšeně.
"Na lodi? Vy jste mě vytáhly na palubu? V jakém moři se nacházíme? Musím poslat zprávu svým lidem, aby mě nehledali."
"Prý v moři," ozval se počítač. "Nacházíte se na palubě vesmírného plavidla v galaxii Droxerské soustavy. Přepočítávám rok na pozemský: 50046 vašeho letopočtu."
"Cože? To není možné. Jsem agent Lock ze společnosti Unit z planety Země. Dělal jsem výzkum v oblasti Bermudského trojúhelníku, kde jsme objevili záhadnou pyramidu a právě jsme se ji chystali přestěhovat na naši základnu… jasně...ta energie co jsem cítil, musela mě přenést sem… ale proč sem? Musím se nějak spojit se svoji nadřízenou, kapitánem Martou Jonsonovou, je možné nějak navázat kontakt se Zemí?"
"Řekl jste Martou Jonsonovou? Spoilery," začala si opakovat River a obracela stránky svého modrého deníku. "Jasně, Marta Jonsonová cestovala s Doktorem, byla jedna z jeho společnic."
"Ano! Četl jsem hlášení. Vy znáte Doktora?" zeptal se agent Lock a vydechl si úlevou. "Pokud jsem v roce 50046, mohl by mě vzít do mého roku."
"Nevím kde Doktor momentálně je, ale já jsem jeho manželka a vy jste na palubě mé vlastní Tardis, takže domů vás odvezu sama. Aspoň konečně poznám Martu Jonsonovou osobně."
"Já jsem už Martu potkala, bylo to krátce po mém "narození", docela fajn holka. A pálí ji to. Říkáš, že šéfuje UNIT?" zeptala se Jenny
"Ano, v UNIT shromaždujeme mimozemské technologie a zkoumáme je pro případ dalšího využití ve prospěch lidstva."
"Dobrá, chlape, běž do šatny, převlékni se do něčeho pohodlnějšího, nebudeš mi tady přeci pobíhat v skafandru, je to po té chodbě napravo, pak odbočíš vlevo, půjdeš kolem knihovny a bazénu a pak odbočíš zase vlevo a hned za botanickou zahradou je šatna a sprchy a hned se tam můžeš najíst. Počítači, vytvoř místnost za šatnou pro kuchyň a jídelnu a připrav našemu hostu vydatné jídlo. Až to uděláš, nastav souřadnice na Zemi, rok 2015. A my holka se půjdeme taky převléct, ať trochu reprezentujeme cestovatele časem."
"Dobrý nápad," řekla Jenny a obě se vydaly do svých pokojů.

3. Marta Jonsonová

"Zdravím agentko Knowallová, tak co se to tam ve vodě stalo? Přepravili jste pyramidu na základnu?" zeptala se Marta agentky, která doprovázela agenta Locka v Bermudském trojúhelníku.
"Ano, museli jsme použít roboty. Zjistili jsme totiž, že když se pyramidy dotkne živá bytost tak pokaždé někam zmizí."
"Zajímavé. Zajímalo by mě kam."
"Kapitáne, naše systémy zaznamenaly aktivitu na východní straně základny, říkají, že
tam přistává Tardis."
"No jasně, mohla jsem si myslet, že se Doktor objeví. Informujte stráže a já ho jdu přivítat. Doktore, tohle si budeme muset vysvětlit…" mumlala si sama pro sebe.

Doběhla na východní stranu základny UNIT, kde se už pomalu začala rýsovat budka Tardis. Ale něco bylo špatně. Proč je ta budka červená? Opravil snad Doktor obvody Tardis, takže zase začal fungovat chameleonní proces ochrany? Nebo to snad není Doktor? Není možné, aby to byl někdo jiný, Doktor říkal, že je poslední Pán času, tak to musí být on. Najednou Tardis ztichla, úplně už fyzicky stojíc na kamenné dlažbě, dveře se otevřely a v nich se objevil agent Lock. Vysmátý od ucha k uchu, měl na sobě barevné kraťasy a tričko, jakoby se pravě vrátil z dovolené.

"Agente Locku, bála jsem se, že se vám něco stalo. Přijel jste s Doktorem? Jak jste se k němu dostal? Chci podrobné hlášení. Běžte na ústředí a převlékněte se do něčeho pořádného, ať mi tady nepobíháte jako nějakej splašenej turista."
"Ano, Kapitáne, budete překvapena, s kým jsem přijel," odpověděl agent Lock a zamířil do budovy UNIT.
Pak se ve dveřích objevila mladá dívka. "Odkud já tu holku znám," říkala si v duchu Marta. "Určitě ji znám, ale odkud." A pak jí to došlo. "Jenny! To není možné! Vítej! Tys zachránila mého agenta!" s úsměvem rozevřela náruč a vykročila směrem k Jenny. "Já myslela, že jsi…" "Zemřela?" zeptala se Jenny. "Ne, jsem přeci Doktorova dcera, můžu regenerovat. Když jste odešli, vzala jsem si loď a vyrazila ke hvězdám, jak mi o nich mluvil táta, chtěla jsem zažít všechna ta dobrodružství, o kterých jsi mluvila. A pak jsem na svých cestách potkala River - Doktorovu ženu a od té doby cestujeme spolu."
Ve dveřích Tardis se objevila River. Usmála se na Martu a řekla: "Konečně tě poznávám, Marta Jonsonová, hodně jsem o tobě slyšela. Divíš se proč je Tardis červená a kde je Doktor? Na tu druhou otázku ti neodpovím, je těžké určit, kde teď je, ale tahle Tardis je má. Postavili mi ji nejlepší vědci všech dob, kteří se mnou sdíleli vědomí v počítači v knihovně, kam mě uložil Doktor po mé fyzické smrti. Slíbil sice, že najde způsob, jak mě dostat ven a zachránit, ale mě už nebavilo čekat, až k tomu dojde, takže jsem svolala sympozium vědců a udělala konferenci na téma: "Je fiktivní svět podobný paralelnímu, a když ano, je možné cestovat z něj do reality, jak ji známe?" Nebudu ti popisovat všechny propočty výzkumy, co proběhly, v každém případě se plén podařil a já se dostala z fiktivního světa do reality. Živá a zdravá. Momentálně by mě zajímala ta pyramida, o které mluvil agent Lock, podle záznamu v mém počítači by mohlo jít o prastarý artefakt ještě z dob stvořitelů vesmíru, u vás se jim říkalo Bozi. Podle legendy prý používali tuhle pyramidu pro soudní řízení. Pyramida vždy uměla odeslat odsouzeného člověka na místo v prostoru i čase, kde si mohl odpykat svůj trest a odkud nebylo návratu. Váš agent Lock se jí musel dotknout, a vzhledem k tomu, že pyramida rozpoznala, že nespáchal žádný zločin, tak ho odeslala na jediné místo, kde mohl být zachráněn. Tedy ke mně."
"Tím se hodně vysvětluje," odpověděla Marta. "Ať se nikdo pyramidy nedotýká," řekla pak do vysílačky. "Mým lidem se ji podařilo pomocí robotů dopravit až sem na základnu, technologie pyramidy nejspíše rozpozná, kdy se jí dotýká živá bytost a kdy jenom robot nebo jiný neživý předmět."
"Jasně, jinak by musela mizet i voda ve vašem moři a další věci."
"No, oblast, ve které jsme ji našli je známá tím, že lidi tam čas od času mizí a doteď nikdo nebyl schopen vysvětlit kam a proč…"
"Nejspíše se po tak dlouhé době něco v pyramidě porouchalo a tak vytvářela silnější záření a teleportovala lidi i na větší vzdálenosti a to i bez přímého kontaktu s nimi."
"Ano nejspíše to tak bude. Ale pojďte, musíme si toho tolik říct, určitě už máte i hlad a já vám chci ukázat, co se nám za dobu, co působím v UNIT, podařilo všechno dokázat. Tardis nechám převést do řídícího střediska, abyste ji měli k dispozici."

Po zhruba hodinové prohlídce základny skončily u pyramidy. Konečně si ji River s Jenny mohly pořádně prohlédnout. Byla nádherná, jako vytvořená z čiré energie a symboly po jejích stěnách zářily jasně modrým světlem.
"Zvláštní je, že když byla na dně oceánu, vypadala, jako by byla ze skla," řekla Marta.
"Možná ji voda nějak chránila jako nějaká izolace nebo co," řekla River a přecházela svým skenerem kolem pyramidy. Najednou se zarazila. Na chvilku měla pocit strašné nevolnosti. Byl to jenom okamžik, ale jak si uvědomila, podobný pocit měli ve stejné chvíli všichni. "Co to bylo? Cítili jste to?" zeptala se ostatních.
"Jako bych právě slezla z Dagačské horské dráhy," odpověděla Jenny.
"Nepříjemné. Myslíš, že to způsobila pyramida? Že ta energie na nás nějak působí?" zeptala se Marta.
"No, možné to je, nemůžeme vědět, jak působí na lidi, hlavně když, jak říkáš, po staletí v její přítomnosti mizeli lidi. Jsou přítomni všichni, co tady byli před 5 minutami?" zeptala se River lidi kolem.
Personál základny se začal obracet kolem sebe, aby potvrdil, že nikdo nechybí.
"Možná to byl prostě jenom blbý pocit. Měli byste poznat naše následníky trůnu, Williama a Kate, zařídila jsem na dnes audienci v paláci. Auto by už mělo být přistavěné. Půjdeme?"
"Doufám, že trochu poopravíme názor na cestovatele časem po tom, jakou reklamu v minulosti udělal Doktor," usmála se River.
"Mladý pár je velice moderní a hodný k veřejnosti. Budou se vám líbit."
Prošli kolem posledních kanceláří a vyšli ven na dvůr, kde je měla čekat limuzína. Místo toho zůstali všechny tři ohromeně stát na místě a zíraly na oblohu.

4. Oko

Na obloze totiž svítila dvě slunce, obloha byla zlatavá a místo příjezdové cesty celou základnu obklopoval velice zvláštní les.
"Co to je? Vypadá to jako les z obřích hub. A co ta dvě slunce?" zeptala se překvapeně Marta.
"Řekla bych, že nejsme na Zemi," řekla zamyšleně Jenny.
"Jo myslím, že ten okamžik nevolnosti byl znamením, že pyramida zapracovala a nejspíš celou základnu přenesla na jinou planetu."
"Jak by to dokázala? Tohle nikdy předtím neudělala."
"Myslím, že tím, že byla na dně oceánu, byla nějak izolovaná od přímých přenosů, a tím, že jste ji přemístili na základnu, vytvořila transportní pole kolem celé základny. Jak dlouho jste ji měli na základně?"
"Asi 8 hodin. Proč?"
"Protože to je asi předpokládaný čas, než nás zase někam přenese. Měli bychom se
tady porozhlédnout."
"Souhlas, ale nejdříve dám povely agentům, aby základnu v naší nepřítomnosti neobsadil nepřítel, tedy pokud tady nějaké nepřátelské entity žijí."
"A my s Jenny zajdeme do Tardis a vybavíme se na průzkum."
"Akorát jsem to chtěla navrhnout," odpověděla Jenny.
"Za půl hodiny se sejdeme před vchodem do základny."

Obě dívky vešly do Tardis a River zamířila k řídicímu pultu. "Počítači, udělej sken planety a zjisti, jestli tady žije nějaká rasa a pokus se určit jaká, ráda bych byla připravena i na nečekané."
"Jak si přejete, profesorko," odpověděl počítač.
"Dál prosím vytvoř místnost se zbraněmi."
"Ještě něco?"
"Pokud to bude možné, sleduj pyramidu, a kdyby se v jejím rozmezí něco změnilo, okamžitě mě informuj. Budu na příjmu. Pojď Jenny, najdeme si nějaké vhodné zbraně."
"Je to vážně nutné?" zeptala se Jenny. "Já zbraně nemám moc ráda."
"V tomhle jsi po tátovi, ten všechny problémy řešil se sonickým šroubovákem," usmála se River.
"Je na tom něco špatného? Když to funguje, tak k čemu zbraně?"
"Ne všechny bytosti vnímají zvuk a rezonance. Raději bych byla připravena, než si pak říkat, že jsem si raději mohla vzít tohle nebo támhleto."
"Profesorko, vědci v mém systému vytvořili pár novinek, vychytávek, máte je nachystané ve zbrojnici," ozval se počítač.
"Děkuji, miluju novinky," odpověděla River.

River s Jenny vyběhly po schodech a zamířili do útrob Tardis. Když dorazily do zbrojovny, zůstaly ohromeně stát. Ano, byly zvyklé na to, že Tardis je zevnitř větší než zvenčí, ale tohle už bylo trošku přehnané. Ta místnost byla obrovská. Byla tak veliká, že se nedalo rozeznat, kde má konec. Byly tam meče, dýky, nože, hole, střelné zbraně, pak impulzní omračovače, energetické zbraně a tak dále. V dálce bylo vidět dokonce letadla a vesmírné lodě. Nedaleko ode dveří stál stůl a na něm různé věci, které ani moc nevypadaly jako zbraně.
"To budou nejspíš ty vychytávky. Počítači, slyšíme se?" zeptala se River.
"Ano profesorko. Ta krabička nalevo je multiaplikátor, modrým tlačítkem naskenujete libovolné postavy a uložíte je do paměti. Zeleným tlačítkem je zapnete, tudíž vytvoříte hologramy lidí, které jste naskenovala a ti se budou chovat a pohybovat stejně jako bytosti, které jste naskenovala. Červeným tlačítkem je vymažete."
"To se mi líbí," řekla nadšeně Jenny. "To si vezmu já."
"Ty kuličky v misce jsou transportní bubliny, stačí jednu vzít do ruky a stisknout. Obalí vás bublina, která vás odnese zpátky na základnu. Dovolil jsem si vytvořit 4 kusy pro případ, že byste o jednu přišli. Pak je tam oko a s ním spojený komunikátor. Oko levituje, může vám dělat špeha a to, co zaznamená, pak uvidíte v komunikátoru."
"Co ti vědci nevymyslí. Já si vezmu jednu pulzní a jednu omračovací pistoli," řekla River.
"Takže můžeme jet? Marta už bude asi čekat."
"Můžeme."
"Profesorko, moje skeny zaznamenaly živé bytosti podobné Rakysarům. To je rasa
podobná lidem, ale nemají oči. Pohybují se podobně jako pozemští netopýři, využívají echo. To, že jsou slepci, je ale vykompenzované ostatními smysli, tak buďte opatrné."
"Děkuji počítači," odpověděla River. "Budeme v kontaktu, takže nás sleduj."
"Rozumím," odpověděl počítač. "Hodně štěstí."
"Můžeme?" zeptala se River Jenny.
"Já jo," odpověděla Jenny.
"Tak jdeme na to."

"Tak kterým směrem vyrazíme?" zeptala se Marta, která už netrpělivě přešlapovala před základnou.
"Asi k tomu lesu. Kde je les, je i voda. Kde je voda, jsou i lidé, nebo co to tady žije. Agente Locku a Straighte, držte se u nás. Nerada bych zas o někoho přišla," řekla Marta agentům, které vzala sebou.
"Rozkaz Kapitáne."

Vstoupili do lesa, pokud by se to tedy dalo nazvat lesem. Nerostly tu stromy, jak je známe, vypadalo to spíš jako obrovské houby. Jenny se jednoho dotkla a ten okamžitě změnil barvu z fialové na zelenou. Usmála se a dotkla se dalšího. Ten se zase zabarvil do červena. Jenny se vesele zasmála a začala běhat kolem a dotýkat se hub. A ty měnili barvy, takže za chvilku to kolem nich vypadalo jako duha.
"Nech toho, prosím tě," řekla River. "Nemusíme na sebe hned upozorňovat."
"Když to je tak krásné," řekla rozjařeně Jenny.
"Z čeho jsou ty houby? Něco tak tvrdého jsem ještě neviděla," řekla Marta.
"Nejspíš to bude evolucí. Kdoví jak dlouho se vyvíjely."
Náhle zaslechli v dálce nějaký podivný zvuk. Jako klepání nebo údery. Podívali se na sebe.
"Půjdeme tím směrem ale opatrně. Počítač v Tardis analyzoval rasu, co tady žije, prý
by mělo jít o jistou větev národa, který si říká Rakysarané. Jsou hodně podobní lidem, ale nemají oči, takže se pohybují a reagují na prostředí podobně jako vaši netopýři, využívají ozvěnu a zvuk odrážející se od překážek," vysvětlila River.
Postupovali směrem, odkud se ozývaly zvuky uderů a ty byly pořad silnější a hlasitější. Už začínali rozeznávat i hlasy.
"Zvýšit tempo, musíme do soumraku zdolat ještě 1050 hubarů! Žádnej oddych!" ozývalo se odtamtud.
"Jak to, že jim rozumíme?" zašeptala Jenny.
"Tardis rozšířila své pole kolem cele planety, takže veškerý jazyk se automaticky překládá," odpověděla River, také šeptem.
Přiblížili se k posledním houbám a za nimi uviděli scénu jako ze starého filmu o starověkém Egyptě. Polonazí otroci stínali gigantické houby a nad nimi stáli trochu lépe odění otrokáři s bičem v ruce a poháněli je k práci. Pracovali tu i děti. Sbírali kusy posekaných hub a nosili je do velikých košů, stojících nedaleko od nich.
"To je strašné," zašeptala Jenny.
"Bohužel takhle to vypadá na počátku každé civilizace."
"Nemůžeme s tím nic udělat?"
"Zatím ne, ale mohli bychom na ně udělat dojem a možná by si pak nechali říct, že věci se dají řešit i jiným způsobem."
"Mám nápad," řekla Jenny. "Můžu použít sken, který jsem si vzala z Tardis. Oskenuju nás tři a necháme nás oslovit ty muže. Kdyby nám chtěli ublížit, tak jejich zbraně našim hologramům neublíží."
"Skvělý nápad," zaradovala se River.
Jenny vytáhla malou krabičku a oskenovala Martu, pak River a nakonec podala krabičku River a ta oskenovala i ji. Pak vrátila scanner Jenny a ta namířila senzor na mýtinu nedaleko otrokářů a stiskla zelené tlačítko. Vzduch na tom místě se mírně zavlnil a najednou se tam jakoby z ničeho zhmotnily jejich přesné tři kopie.
"Jak se ty hologramy ovládají?" zeptala se potichu Jenny a hned potom to pochopila. Hologram totiž zopakoval přesně to, co řekla sama. Jenny si v mysli představila jak HoloJenny kráčí k otrokářům a hologram skutečně vykročil k nim. Jejich kroky vydávali stejné zvuky, jakoby po mýtině kráčeli skuteční lidé a tak je otrokáři téměř okamžitě zaregistrovali. Jeden z nich vytáhl z malého váčku něco kulatého, chvilku to držel v ruce, pak to podal dalšímu a tak to šlo, dokud to něco kulaté neskončilo v rukou posledního. Chvilku vyjeveně jakoby koukali na naše tři ženy, jen jakoby, protože oči neměli, ale vypadalo to, jakoby je i tak nějak viděli. Jeden z nich na Holoženy vykřikl: "Kdo jste a co tady chcete?"
"Jsme cestovatelky a chtěli bychom požádat o nějaké jídlo a vodu," odpověděla HoloJenny.
"Ženy nemají právo cokoliv žádat! To smí jedině naše bohyně," vykřikl na ně otrokář a ohnal se po nich bičem. Bič projel jejich éterickými těly, ta se zavlnila, na okamžik se rozostřila a pak tam zase stála neporušená.
Otrokář jakoby to viděl, zůstal stát v němém úžasu a pak se vrhl na zem a ostatní ho následovali.
"Odpusťte mi vzácné paní, měly jste říct, že jste také bohyně. Prosím ušetřete můj život, odvedu vás k naší paní."
"Vstaň muži a odpověz mi na mé otázky!" odpověděla mu HoloJenny.
"Cokoliv si přeješ o vzácná!" řekl roztřeseným hlasem otrokář.
"Mám pocit, že vidíte, i když na vaší tváři nevidím žádné oči! Jak je to možné?"
"Oči smí nosit jenom naše královna, naše bohyně. My její věrni služebníci máme jen jedno oko a to si musíme půjčovat, abychom mohli vidět."
"Kde žije vaše královna?"
"V Enteronu, našem královském městě!"
"Proč tolik bičujete tyhle lidi, kteří tady pracují?"
"Královna přikázala každý den přinést 3000 kusů Hubarů, jinak nás čeká poprava."
"Nepřeji si, abyste na vaše otroky používal bič v mé přítomnosti! Řekla jsem to jasně?" zeptala se ostře HoloJenny.
"Ano paní!" odpověděl vyděšený otrokář.
"Koukám, že Jenny si to docela užívá," zašeptala Marta River do ucha. River se jenom usmívala.
"Odveďte nás ke své královně! Okamžitě!"
"Jak si přejete," odpověděl otrokář a začal vydávat rozkazy otrokům. Pak se obrátil na svého pobočníka, svěřil mu dozor nad otroky a uklonil se ženám.
"Můžeme jít. Město je odtud půlhodiny cesty."


Autoři

26. ledna 2018 v 15:49 | Václav Hess |  Kronika
Mezi autory Spoilerů patřilo více lidí, než je běžné u mých povídek nebo knih. Zde předkládám menší seznam, aby se nezapomnělo na jejich přínos, celé sérii.

Ema Žurovcová

Tereza Hřibová

Petr Archman

Lenka Strejcová

Peter Malý

Tímto jim děkuji za možnost, s nimi tvořit.


Archiv

26. ledna 2018 v 15:46 | Václav Hess |  Kronika
Už řadu let mohou diváci sledovat cestu Doktora a jeho Tardis. Vzniklo už nespočet fanfikcí a různých teorií, co kdyby vše bylo jinak. V jedné takové diskuzi na facebooku se setkali i dva lidé jménem Václav Hess a Peter Malý. Nakonec se dohodli, že by se jejich teorie mohli i sepsat v podobě další fanfikce. Po menší diskuzi bylo jasné, že nezůstane jen u jedné povídky. Vzniklo až nečekaně velké množství dalších teorií a možností, jakou cestou by se mohl celý příběh ubírat. Mnohé postavy Doktorův svět opustili, některé se vracejí a na některé se zapomnělo úplně. Kdo si nyní vzpomene na velice milou ženu jménem Rani? Proto tyto postavy dostali anebo teprve dostanou prostor v našem příběhu. Vzniknout tak mohly příběhy Timelady River Song a Doktorovy dcery Jenny.

Hned první díl první série se musel utkat s jedním problémem, i když menším, než se zprvu zdálo. River Song žila pouze jako hologram v počítači. Mohli jsme jí nechat zregenerovat, ale to bychom přišli o část toho dobrého na její osobě. Nakonec jsme se pustili do daleko dobrodružnějšího způsobu. Postavili jsme River Song proti jednomu z nejhorších nepřátel vesmíru a dali jí další šanci na život.

Druhý byl, stejně jako díl první, v režii Václava Hesse. Setkali jsme se s dalším úhlavním nepřítelem Doktora a dali dohromady dvě ženy, které u Doktora hrají důležitou roli. Jeho manželku River a jeho dceru Jenny.

Třetí díl pak přinesl několik důležitých věcí. Peter Malý, který měl nyní hlavní tvůrčí roli se nevytasil s žádným nepřítelem z Doktorovy minulosti, ale dovolil vzniknout nové rase a zcela novému příběhu. Děj se rozběhl do tolika směrů, že jsme i tak přivítali něco z Doktorovy minulosti, ale museli jsme celý příběh rozdělit na dvě části.

Dalším dílem přišla hra na temnější notu. Prokletý deník začal vyjevovat svá tajemství a Jenny a River přicházejí na další záhadu. Příběh se opět až moc rozšířil a tak jsme se finále dočkali až v díle nazvaném "Návštěvníci a cestovatelky". Přišla ale řada i na novou a nepostradatelnou posilu, Lenku Strejcovou. Nová členka týmu si vzala za své korektury a pozvedla velkým dílem kvalitu celého příběhu.

Každá cesta časem má ale svůj konec a my jsme se blížili ke konci první série. Lov v Knihovně se prakticky vracel zpět do chvíle, kdy River zemřela. Setkali jsme se ale i s novými postavami, které ani nestihli vyprávět svůj příběh.

Poslední díl přinesl mnoho nového. River Song se již s Adolfem Hitlerem jednou setkala. Nyní se dozvíme více o jeho životě, i když je pořád ještě mnohé zahaleno tajemstvím. Je opravdu všechno tak, jak se zdá? Na konci příběhu ale River pomoc spíše potřebuje, než aby jí mohla poskytnout. Kdo je ale tajemná osoba, která jí podává pomocnou ruku? To se dozvíte až v druhé sérii.

Po úspěchu prvních dílů je samozřejmě v plánu pokračování. Příběh River Song nebyl ani zdaleka převyprávěn celý. V Doktorově světě je mnoho postav, které se ztratili, a my si myslíme, že je to škoda. River Song je ale dost schopná na to, aby si našla své přátelé a poštvala proti sobě dost záporných postav. Doktor ji odmítl z Knihovny dostat, až se z ní nakonec musela dostat sama. Je to důvod, proč ho odmítá vyhledávat, nebo je všechno jinak?

Hlavní pravidla Doktorova světa jsou:
1. Doktor vždy lže.
2. River Song vždy lže
3. Moffat lže úplně nejvíc.


Neměla by se ještě nějaká postava přidat? Co třeba Rani, Missy nebo Susan?



Druhá série "Spoilerů" bylo po úspěchů prvních dílů téměř samozřejmostí. Naše skupinka autorů se začala rozrůstat a nápadů na nová dobrodružství River Song bylo mnoho. Nakonec ale musela Timelady vyřešit jednu zásadní otázku. Kdo jí to na konci první série vlastně nabídl pomoc?

Hned v prvním díle čekalo River mnoho nového a neočekávaného. Tajemná postava ztratila svou tajemnost a tak se River poprvé setkala s Missy. Ta jí neočekávaně nabídla svoji pomoc při hledání ztracené TARDIS. Doktorka s její pomocí souhlasila, a tak se Missy stala její novou společnicí. Obě tak rozdílné ženy se vydávají za svými vlastními cíli, ale jedno je spojí: hledání tajemné Atlantidy, která se ztratila neznámo kde. Nakonec by ani nemusela být na naší planetě.

River s Missy se nakonec dostanou až na planetu Mars a tam najdou, co hledali. River zjistí, že Knihovna je jen chabým odrazem Archivu, opravdové studnice vědění. Spojení s Missy ale nebylo pro River asi úplně tou nejlepší volbou. Doktorka se totiž dostává opět do vězení.

Atlantida má ale více problémů, než se na první pohled zdálo. River a Missy tak stojí před novým úkolem. Podaří se jim ale zničit podivné přízraky i bez TARDIS? Jsou vlastně podivná zjevení nebezpečná? Poprvé padne i několik slov a Poutnici. Kdo to ale ve skutečnosti je?

Ve čtvrtetém díle se River s Missy dočkají velmi nečekané pomoci. Bude to ale stačit? Nic není takové, jako se zdálo na první pohled. Z přátel se může rychle stát nepřítel a od dřívějíšího úhlavního nepřítele může přijít velmi cenná pomoc.

Spojení River Song a Missy je samo sobě trochu nebezpečné a trochu veselé. V pátém díle si tak užijeme trochu legrace. Na konci se ale ukáží slova, která se neustále opakují.

Tik Tak běží čas.
Tik Tak, ty zemřeš zas.
Tik Tak, až zazní gong.
Tik Tak, zemře River Song.

Co ale znamenají, zůstává záhadou....

Šestý díl je plný neočekávaných setkání. Melody Pond se v něm poprvé setká s River Song a samozřejmě to nezůstane bez následků. Rodina se prostě nezapře a tak i tady vzniknou problémy. Dozvíme se i více o prvním setkání Amy a Doktora. Proč dívka vyběhla z domu, když uslyšela TARDIS?

V sedmém o osmém díle se poprvé setkáváme s dívkou Hay Lin, která je poněkud mimo realitu. Později se dozvíme, že to právě o ní platí doslova. River ji vezme na palubu TARDIS. Vypadá to ale, že červená budka jde za vlastními cílI. Nakonec se tak Hay Lin dostane přes nejtěžší zkoušku svého života.

River dále putuje s Hay Lin, ale nejsou jedinými cestovateli v čase, a tak brzy dojde k menší kolizi. Doktorka tak čelí velmi zajímavému setkání.

V desátém pokračování přichází příběh z pouště a starověkého Egypta. Smrt Kleopatry byla podle badatelů již vysvětlená, ale je to opravdu tak? Dá se vše tak prostě vysvětlit a nebo v tom bylo opravdu ještě trochu víc?

Missy ještě neřekla poslední slovo a tak se vrací a přichází s novou výzvou pro River Song. Tajemné lovkyně je ale uvězní, a tak se River opět ocitá v cele. Vše je ale díky osobě jménem Poutnice, obestřeno záhadou. Jak zní její skutečné jméno? To se dozvíte až na konci dílu.
Poutnice se snaží uskutečnist své plány, ale River s Missy jsou pořád ještě živé. Dozvídáme se více o vzniku knih Bible, Korán a Harry Potter. Co měl ale Doktor společného s Padesáti odstíny šedi?

V třináctém a čtrnáctém pokračování se dostáváme s River a Hay Lin do Sumeru. Dostaneme se ke starověkým bohům a zjistíme, jak to bylo ve skutečnosti s vymřením dinosaurů.

Přichází ale konec druhé série a s tím i poslední dvojdíl. Hay Lin a její mýval Melvin jsou skutečně nebezpečnou kombinací, a tak se díky nim dostaneme do vesničky, kde se slaví Velikonoce. Nakonec se setkáme s několika staršími postavami a trošku větším velikonočním kuřátkem.

Velikonocemi to bohužel končí, již v této chvíli je ale v přípravě třetí série. Poutnice, Davros a ani Hitler ještě neřekli své poslední slovo. River stojí před dalšími výzvami.



Třetí série "Spoilerů" bylo po úspěchů první a druhé téměř samozřejmostí. Autori museli bojovat shodně změnami, nakonec se ale vše dovedlo do zdárného konce.

River Song se znovu vrací na Atlantidu a stojí, před další velkou záhadou, naštětí na všechno není sama. Počáteční trojdíl toho obsahuje opravdu požehnaně a dojde i na mumiii i když tentokrát její matku hledat opravdu nebudeme. Znovu se vrací tajmená slova......

Tik Tak běží čas.
Tik Tak, ty zemřeš zas.
Tik Tak, až zazní gong.
Tik Tak, zemře River Song.

Čtvrtý díl je o záchraně vymírajícího druhu a velké touhy daleků. River a Jenny se vrací na začátek životního příběhu Doktorovy dcery. Na konci ale víme vlastně ještě méně, než na začátku.



Článek se průběžně doplňuje.

2. kapitola - Lvice

25. ledna 2018 v 15:22 | Václav Hess |  Lovec
Na druhém konci města se právě probudila mladá žena jménem Lena Maller, přešla k oknu a roztáhla závěsy. Byla ještě noc, a tak bylo na ulici liduprázdno. Měsíční paprsky prošly oknem a zalily ženu světlem. Neklid, který z ženy přímo sálal, neměl vysvětlení. Pohledy z okna nenašly na chodníku ani na silnici nic nezvyklého. Lena zvedla hlavu a podívala se na střechu protějšího domu. Na střeše seděla lvice a dívala se přímo do okna. Zvíře se pomalu zvedlo, protáhlo se a jedním ladným skokem se řítilo přímo proti ní. Lena zakřičela, stvoření už ale letělo přímo skrz zavřené okno. Střepy z okna pokryly všechno okolo. Podivné stvoření proletělo vzduchem a strhlo ženu na zem. Lena neměla nic na obranu, a tak bušila do stvoření zaťatými pěstmi. Lvice se nenechala vyrušovat, rány jí nezpůsobily skoro žádnou bolest. Křik ženy a zvuk tříštícího skla ale způsobil rozruch. Staré dřevěné dveře se rozletěly dokořán a do místnosti vrazil přibližně třicetiletý muž, proběhl místností a skočil po lvici. Šelma chtěla uskočit, ale příliš dlouho se zabývala svou kořistí. Muž se příliš nezabýval svým soupeřem a praštil tvora do hlavy, žena mezitím sáhla pod polštář na posteli a vyndala odtamtud pistoli. Rána ale nedopadla tam kam měla, kulka trefila soupeře do levého boku. Lvice vyskočila na okno a rychle zmizela ve změti domů. Opět přišlo tíživé ticho. Matt by ho ale spíše popsal jako klid před bouří, nebo jak se to říkávalo v České republice. Kdysi to slyšel v Praze a docela se mu to přirovnání líbilo. Lena si rezignovaně sedla na postel a zbraň rychle zastrčila zpátky pod polštář. Muž jménem Matt Maller právě vyhlížel z okna, když za ním zazněl dotaz: Jak dlouho to ještě bude trvat? Věděl na jaké téma se tato otázka obrací, o to pomaleji mu trvala cesta od okna k jeho ženě. Na její postavě to už začínalo být vidět. Její manžel si pomalu sedl vedle ní.
"Skoro všechny dlaky jsme už vyhubily. Lvice mohla být už snad poslední, zítra nechám to okno spravit."
Rychle vstal a odešel z místnosti. Po posledním boji s nejhorším druhem dlaků se i s Lenou nastěhovali do jednoho domu, který patřil jejich rodu. Rusko se ukázalo jako dobrá volba do doby, než se začaly ukazovat zatím žijící zbytky dlaků. Lesy ukrývaly vlkodlaky před zraky lidí, a tak mohli vyrážet na lov kdykoliv se jim zachtělo. Matt se sám vypravoval do lesů jak to jen šlo, ale před svou ženou o tom mlčel. Noc ale neukrývala jen vlkodlaky, útok podivné lvice znamenal něco horšího. Léky Sesterstva sice jeho i jeho ženu vyléčily, ale nevyléčeny zůstaly stovky vlkodlaků, kteří chtěli pomstu. Chtěli odvetu za četné porážky a za mrtvé v jejich řadách, bylo jedno, zda šlo o vlkodlaky nebo jiné bestie. Jeptišky jim sice přísahaly, že další lov obstarají samy, ale zatím to vypadalo, jako další. Našla ho u malířského plátna v obývacím pokoji. Kresba, která vznikala, se dala s klidným pocitem označit jako depresivní, ale svým způsobem krásná. Lena hodnotila podle toho, co bylo zatím na plátně vidět. Největší část obrazu zabíral měsíc v úplňku a útes u moře. Na útesu stála nějaká mladá žena, připravena skočit do mořských vln. Obličej zračil úzkost a beznaděj
Lena si sedla na křeslo a dívala se na svého manžela. Obraz, který před jejíma očima vznikal, byl jeden z mnoha, které už od manžela viděla. Rusko mělo tři galerie, ve který Mattova díla vystavovali a kde je prodávali. Do ticha náhle zaznělo cvaknutí zámku a zvuk otevírajících se dveří. Do nevelkého pokoje vešel Adam Petrov, malý muž z černými vlasy a hlubokým hlasem. Nesl dvě černé tašky, které bez nějakého vysvětlení položil k nohám Matta.



Čeho se bojím.

25. ledna 2018 v 15:16 | Václav Hess |  Téma týdne na blog.cz
Blog.cz mi přihrál opravdu zajímavé téma a já se opět bojím toho, že jeden článek nebude stačit. Začnu tedy tím, co mě napadlo jako první. Tím je velký strach z vlastní smrti. Každý člověk má něco, čemu se říká "pud sebezáchovy". Sou ale chvíle, kdy se to vyšplhá do něčeho většího. Bohužel sou i chvíle, kdy mě i tenhle strach opustí a rozhodně nejde o nic veselého.

Tím dalším, je strach ze zrady. Ne z podrazu cizích lidí, nebo od někoho , koho sotva znám ale ze zrady ve vlastní rodině.
Rodina je pro mě věcí důležitou, něco jako útočiště, před vším špatným. Problém je ten, že se vaše představy většinou nevyplní a život vám připravý trochu jiný program, než byste si vybrali.

Nejhorší je, když už se mi taková zrada stala a já si následky ponesu celý život. Člověk už vlastně jen čeká na další úder.

Život je tedy taková krutá hra, jen vám nikdo nevyloží pravidla a samozřejmě si tedy na vše musíte přijít sami.


Idea multikulturalismu

24. ledna 2018 v 19:45 | Václav Hess |  Komentáře
Idea multikulturalismu je vnitřně rozporuplná a prázdná. Multikulturalismus tvrdí, že v dané společnosti nesmí existovat nadřazená kultura. Přitom multikulturalismus se za takovou nadřazenou kulturu sám vydává. Představme si, že kdesi v džungli žije kmen,kanibalů. Přivítáme je z otevřenou náručí a nebudeme je moci soudit. Dovolíme jim zabíjet jiné lidi? Samozřejmě že ne, doufám. Proč by tedy soudu měli uniknout muslimové a jejich kruté praktiky? Proč každý člověk, který si dovolí říci něco proti Islámu je hned xenofob a nacista?

Vrátím se ale k úplnému počátku Islámu a dovolím si právě to, co bych podle mnohých lidí neměl. Budu soudit Islám jako takový a začnu jeho vznikem.
Islám založil jen jediný člověk a to muž, jménem Mohammed. Sice měl spousty stoupenců ale před ním zkrátka nebyl nikdo. Pokud by někdo takový povstal v dnešní době, stal by se pacientem psychiatrické léčebny. Dříve se takový člověk nazval prorokem. V jeho prospěch hovořilo i prostředí, ve kterém žil.

Islám má díky tomu nedostatek proroků a tak je Mohammed ukradl z jiných náboženství. Můžeme se tak setkat s prorokem Adamem nebo prorokem Ježíšem. Mohammed chtěl své osobě dodat zdání důležitosti a tak si vymyslel své předchůdce. Většinu jich vzal z Bible.

Nikde se mi nepodařilo zjistit, co přesně vedlo Mohammeda k tomu aby si vytvořil vlastní náboženství. Podobně by na tom ale mohl být i Adolf Hitler, pokud by se narodil před několika stovkami let. Není přece nic lepšího, než se kandidovat na proroka a všechny své činy svést na svou víru. Prostí lidé se mohou s novou vírou ztotožnit a lépe tak sloužit svému prorokovi. Islám se také šířil hrubou silou a netolerancí. Islám děli lidi pouze do dvou skupin. Tou první je Islám a jediný správný bůh, zbytek lidstva nesou označení "nevěřící psi". Islám je náboženství míru a muslimové zabijí každého, kdo s tím nesouhlasí. Tím se dá shrnout myšlenka džihádu. Muslimové vedou prakticky, jen obrané války. Problém je ten, že podle Islámu svět patří muslimům a MY jsme ti, před kým ho musí bránit. Nezáleží proto, jestli se nacházíme v Saudské Arábii nebo například Francii, prostě vše patří muslimům a tečka.

Celý přístup Islámu ke světě, se prakticky míjí s jakoukoliv vizí multikulturistů ale to jim nebrání v různých akcích. Právě na podporu muslimů. Nejnovějším přírůstkem je akce Hate Free Culture. Sice oficiálně podporuje všechny menšiny ale stejně tak, podporuje i Islám. Vrátím se ale k další věci, kterou multikulturní lidé přehlížejí.

Z dob vzniku celého Islámu pochází i zákoník, který je přesným odrazem doby vzniku. Najdeme zde kamenování, sekání rukou nebo například "vraždu ze cti".

Muslimové si prý vysoce váží svých žen, proto jich mohou mít více a měli by je i mlátit. Žena podle Koránu vznikla z pokřiveného žebra, které mířilo ven z těla. Proto je ženské pokolení zkažené a muži je musí krotit. Žena by tímto trestáním neměla dojít k trvalé újmě na zdravý. Muslimka může mít ale pouze doktorku. Podle Koránu má ale žena poloviční slovo co muž. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy si žena může stěžovat ale vlastně jí nikdo poslouchat nemůže. Její manžel jí tak může, dle libosti zmlátit.

Muslimská žena musí chodit stále zahalená. Nejde jen o oděv na vzácné příležitosti, který by mohla kdykoliv sundat.

Při znásilnění ženy mužem, není potrestán pouze agresor ale i oběť . Žena se měla chovat cudně, kdyby se tak chovala, nedošlo by k znásilnění. Většinou se jedná o další typ "vraždy ze cti".

Islám odsuzuje homosexualitu ale povoluje pedofily a zoofily. Islám je sice podle muslimů náboženstvím míru. Homosexuálové ale nejsou tolerování, jde o nebezpečné lidi. Vzácností nejsou ani vraždy ze cti. Příbuzní zabijí homosexuálního syna aby nedělal rodině ostudu, nechci zapomínat na ženy ale ty prostě nemají v Islámu žádné slovo a vdát se musejí. Homosexuálové se shazují z výškových budov. Pokud pád přežijí, sou ukamenováni. Nejde o praktiku jen několika fanatiků nebo vojáků z řad Islámského Státu, jde o zcela běžnou věc, ve světě Islámu.
Korán hovoří i o právu rodinném.
Muslimové mohou mít svatby se svými příbuznými. Výsledkem je potom degenerace a vrozené choroby. Islám povoluje svatby bratranců se sestřenicemi. Pokud se několikrát po sobě opakuje, dochází k celé řadě nemocí a vrozených vad.

Odpadnutí od víry se trestá jen jediným způsobem a tím je smrt. Muslimové nazývají křesťany lidmi/otroky knihy, protože mají Bibli. Píše se to v Koránu. Sice to zní trochu zvláštně ale je to tak.

Opravdu jde tohle vše dohromady s vizemi multikulturních aktivistů? Není to spíš sebevražda civilizovaného světa?