Listopad 2012

Náhoda je blbec a že to platí.

6. listopadu 2012 v 19:53 | Václav Hess |  Téma týdne na blog.cz
Chytil jsem takové krásné téma týdne, že na něj musím něco napsat. Někdy totiž věta "noha je blbec" platí až se strašidelnou přesností. Třeba když potkáte nějakého člověka potřetí za den a říkáte si "je to ještě vůbec náhoda". Ne daný člověk je úchyl a celý den vás sleduje.......taky jedna možnost. Situací by se ale nešlo bez počet.
Baterka v mobilu se vybijí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň potřebujete.
Neberete si jeden den deštník? Na 90 % bude právě ten den pršet.
Nevezmete si sebou mobil a jdete z domu? Samozřejmě se vám někdo bude snažit dovolat.
Takových příkladů by se dalo najít bezpočet. Nebudu tady všechny vypisovat. Jaké zkušeností s tímto rčením máte vy?

Alia - Bílý Drak

2. listopadu 2012 v 11:13 | Václav Hess |  Knihy
Staženo 348 ks
skladem 998 ks
výrobce Nová Forma
cena bez DPH 167
cena v obchodech 192

Obsah knihy

Alia stvořila vlastní říši. Místo kde může žít se svými upíry. Jsou ale všichni nepřátelé upírů poraženi? Co vše se skrývá v říši za horami? Jaké úmysly má drak Lambrax s upíry a démony?

Knihu lze zdarma stáhnout zde http://www.ebookeater.cz/knihy/sci-fi-a-fantasy/alia-bily-drak/ . Musíte se ale zaregistrovat na stránce, také zdarma. Staří pouze vypsat pár řádek.



ukázka z knihy


ÚVOD

Ve vzduchu se vznášel pach kostí rozpadlých na prach, ledově chladného kamene a vlhkého mrazivého povětří. Upír pomalu vyhlédl ze skrytu kamenů. Několik roků před ním byla vidět nezvyklá záře. Oči ho už pomalu začínaly pálit. Vycenil zuby a dál sledoval, co se bude dít před ním. Od východu až do západu slunce musel na příkaz svého vládce držet hlídku. Zabručel, popošel ke skalní stěně a pomalu se přišoural až ke kraji hradeb. Neviděl žádnou změnu, žádný jiný druh záře nebo něco takového. Slunce stálo vysoko na obloze, něco se ve středu rozzářilo. Střed zvláštní záře se najednou změnil. Voják tomu nemohl uvěřit. Odvrátil se a podíval se směrem k pevnosti. Nevěřícně otevřel ústa, třpytivá záře zmizela! Nikde neviděl nic živého. Neslyšel žádný zrádný zvuk. Něco, co tam bylo tak dlouho, najednou jen tak zničehonic zmizelo.
Upír viděl v dálce nějakou stezku, které si předtím nevšiml. Cesta mizela v horách na východě. Ihned odešel z hradeb. O tomhle se musela dozvědět i Alia, jejich královna. Ta pozvedla národ upírů v něco víc. Za to jí byli upíři vděční a za to měla i obdiv ostatních. Lidé a upíři od jejího velkého vítězství žili společně v Aganty. Ostatní rasy se stáhly do svých horských pevností nebo zcela vymizely. Severní země, které byli za hranicemi, ale ještě nikdo zcela neprozkoumal.
Upír rychle seběhl z hradeb a běžel přímo do komnat královny. Rozrazil první dveře a utíkal chodbou. Z vedlejších místností slyšel bezpočet hlasů. Další obyvatelé si všimli podivného úkazu. Záře se ukázala brzy po porážce temné říše. Nikdo si jí ale nevšímal. Alia dala rozkaz, aby světlo někdo stále pozoroval. Od té doby se všichni dívali k severu a čekali, co se stane. Temná říše byla říší upírů, ale sever byl stále záhadou. Zdejší města a říše, nikdo neviděl.
Upíři chtěli sestavit průzkumný tým, ale ještě k tomu nedošlo.
Místo toho teď vládl v říši upírů zmatek.
Pozorovatel běžel dál a zastavil se až před velkými černými dveřmi. Pomalu zaklepal a čekal. Dveře se otevřely. Alia na sobě měla jen lehké bílé šaty, které více ukazovaly než zakrývaly. Upír rychle řekl, co se stalo. Panovnice upírů odešla, ale za okamžik se vrátila. Místo šatů na sobě měla černou zbroj, zdobenou stříbrnými rytinami.
Bojovnice beze slova tasila meč a šla k hradbám. Na ty se mezitím dostali obyvatelé říše. Vojáci sledovali cestu a čekali, co přijde dál. Alia se postavila do první řady a čekala spolu se svými vojáky. Místo podivné záře se ukázalo něco nového. Cesta vypadala jako řeka světla. Něco se po ní blížilo přímo ke zdem pevnosti. Až později si upíři všimli, že je to nějaký průvod. Nikdo ale nepoznal, o jakou rasu jde. Světlo šlo přímo z kůže a zbrojí vojáků. Všichni začali být neklidní, a to byl teprve začátek. Všech se postupně zmocňovala úzkost. Nikdo nechtěl, aby cizí vojáci vstoupily do pevnosti nebo se k ní dostali moc blízko. Do čela cizího vojska přijel bojovník, který všechny převyšoval svou velikostí. Tyčil se nad svými vojáky jako poloviční obr. Neseděl na koni, ale na zvláštním bílém plazovi.
Alia něco takového nikdy neviděla. Muselo to být něco z dalekých končin. Pro upíry bylo už pozdě. Nový nepřátelé k nim našli cestu.
1.Kapitola

Dívala jsem se na nového nepřítele a čekala. Neznámý přijel až k hradbám. Pozvedl pravici, dlaní směrem k nám, na znamení míru. Chtěla jsem ho na místě zabít, ale pohlédla jsem znovu na armádu, která ho provázela. Co to bylo vlastně za rasu? Stále jsem nemohla pohlédnout na vojáky, aniž bych si musela skrývat oči. Všude byla bílá záře, která pálila do očí. Bojovníci okolo mě na tom byli stejně. Neznámý obr přijel k bráně a přestavil se jako Lorian, byl kapitánem armády krále Lambraxe. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela. Muž vjel do města a zvědavě se díval na budovy okolo. Věděla jsem, na co myslí. Snažil se přijít na to jestli patříme na stranu dobra nebo zla. Popravdě jsme nepatřili ani k jedné, ale to nemusel Lorian vědět. Přešla jsem k němu a představila se. Společně jsme po tom vešli do mého paláce. Pořád tam byla cítit aura bývalého vládce. Každý příchozí ji, ale připisoval mě. Vládla jsem městu, a bylo krásnější, než kdykoliv předtím. Díky mně vznikly nové jeskyně, budovy a hradby. Nikdo teď nemohl město dobýt. Pamatovala jsem si způsob jakým jsme město dobili my a přidala jsem na hradby několik pastí. Žádný upír je teď nemohl jen tak přelézt. Sedla jsem si na svůj trůn a do pravé ruky vzala žezlo. Byl do něj zasazen vlčí diamant. Kámen, který jsme vytrhli z těla jednoho vlka, ještě s Adrien. Elfkou, která mě doprovázela při začátku mojí cesty. Stále jsem ji měla v paměti. Nikdy jsem na ni nechtěla zapomenout. Lorian si sedl proti mě. Nejdříve jen mlčky seděl, pak se ale ptal na mou říši. Vyprávěla jsem o porážce temného vládce i o přestavbě jeho města. Teď jsem tady vládla já, královna upírů, která porazila každého soupeře. Muž mi vyprávěl o říši odkud přišli. Zatím jsem neslyšela nic, podle čeho bych řekla s jakými úmysly k nám přišel. Jeho říše ležela v horách. Lambrax tam vládl drakům, lidem a jejich míšencům. Zeptala jsem se na poslední jmenované. Když mně voják vysvětlil, co měl na mysli, skryla jsem úžas. Mluvil o míšencích lidí a draků. Nikdy jsem neslyšela, že by něco takového mohlo vzniknout. Kapitán mi dál vyprávěl. Docházelo k tomu před léty. První pevnost postavili draci sami, pak se do jejich města přistěhovali i lidští sloužící. Ti se dostali částečně k moci a vynutili si rovnoprávnost. Několik lidí se zamilovalo do dračí vznešenosti a udělali z nich své druhy. Lambrax byl čistokrevný drak, měl tři ženy. Dvě z nich byly lidského rodu. Řekla jsem mu, že u nás v zemi takoví tvorové neexistují. Draci byli skoro vyhubeni a těch pár, co zbývalo, se skrývalo kdesi v horách nebo v hlubokých lesích. Podivil se nad takovým postavením tak vznešených tvorů. Čekala jsem na jeho další slova. Vypadalo to ale, že už dál vyprávět nechce. Zeptala jsem ho, s jakými úmysly přišel. Skřeti na severu přinesli zvěsti o porážce temného vládce, a tak se cizí národy připravily k boji. Začaly útočit na své pevnosti a severní země byly v plamenech. Každý se chce dostat směrem k Aganty. Barbarské národy na severu. Bílí rytíři krále Lambraxe. Lidé z ohnivé země na východě a skřeti. Všichni se chtěli ujmout vlády. Temného vládce nemohl nikdo porazit. Nyní všichni chtěli změřit síly s královnou. Skryla jsem povzdech. Mohla jsem tedy čekat na nové nepřátele. Počítala jsem s tím, že na tom severní země nebudou dobře. Že se najde jeden nebo dva národy, které budou útočit. Tolik nepřátel jsem ale nečekala. Množství národů, které mě chtěly zničit bylo až moc velké. Musela jsem tedy opět jednat. Chtěla jsem vyjednat mír s nově příchozím. Moji řeč ale rychle uťal. Zasmál se, když jsem chtěla jednat o míru. Nepřišel vyjednávat, ale předat zprávu od draka Lambraxe. Ten připojil moji zem ke svému panství. Od teď jsem patřila k jeho vazalům a on čekal že přijdu se svou armádou, abych bojovala proti skřetům. Vysmála jsem se Lorianovi do očí. Zavolala jsem na sloužícího. Přišel jeden ze skřetů. Přikázala jsem mu, aby vyprovodil hosta zpátky k bráně. Bojovník ale vytasil meč a vyhrožoval skřetovi smrtí. Vstala jsem a vytasila svůj meč. Pokud okamžitě neodejde, zabiji ho na místě. Už tak měla přijít válka, nenechám se urážet od někoho takového. Byl to jen posel, i když se na něj vztahovalo právo volného odchodu. Nikdy jsem ale neřekla, že budu něčím vazalem. Proto jsem nějaká práva přehlédla. Lorian udělal dva kroky ke mně a sáhl si k pasu, kde měl meč. Rychle jsem mu usekla hlavu. Ta spadla na zem, několikrát se otočila a pak zůstala ležet obličejem k zemi. Torzo se několik okamžiků potácelo na místě, jako by se nechtělo smířit se smrtí. Nakonec ho skřet poslal na zem, hned vedle hlady. Přikázala jsem, aby tu někdo uklidil a vyšla opět ven. Hlavu nepřítele jsem vzala s sebou. To bude důkaz o mých slovech. Král Lambrax může svou moc ztratit. Stačí když bude trvat na tom, že jsme jeho vazalové. Došla jsem k bráně a hodila svou trofej. Hlava se nabodla na oštěpy prvních vojáků. Jeden z nich ji sundal a ukazoval bojovníkům okolo. Poté se beze slova začali otáčet a odcházet zpátky. Sledovala jsem, jak celá armáda mizí za skalami. Poté se znovu objevilo to podivné světlo. Čekala jsem dál, nic se ale nestalo. Vojáci předají hlavu svému panovníkovi, a pak mohu čekat útok. Znovu jsem se musela zasmát při slovech Loriana. Jeden z upírů na mě překvapeně pohlédl. Otočila jsem se k němu a řekla jsem, že musím jet za panovníkem lidí. Hned jsem odkráčela do stájí. Úsměv mi ale z obličeje nezmizel. Brzy svou zem opět rozšířím a nikdo mi v tom nebude moc bránit. Už několikrát jsem dokázala porazit draka. Věřila jsem, že se mi to povede i nyní. Teď jsem chtěla dokončit svou pomstu a zabít krále lidí. Temní bohové budou stát při mně. Ve stájích jsem si nechala osedlat svého vlka a nasedla. Zvíře bylo ještě krásnější než předtím. Zdálo se mi, že ještě o pár palců povyrostlo. Chtěla koupit od skřetů nějaké vlčice a založit chov. Vyjela jsem ven a sledovala skřety a upíry. Znovu se mi před očima vynořily obrazy bitvy, kterou jsem zde bojovali. Znovu jsem viděla, jak jsem skákala přes střechy a jak jsem uviděla katapulty. Několik jsme jich ukořistili a pomalu stavěli další. Monstrozní stroje ale spotřebovaly spousty dřeva a jejich výroba byla zdlouhavá. V boji ale budou velkou výhodou. Přijela jsem k bráně. Stále ji hlídali obři i když teď to byli i upíři. Bestie vypadaly překrásně, byly rychlejší a nebezpečnější než jakýkoliv horský obr. Na rozloučenou jsem se podívala na useknutou hlavu bývalého panovníka města. Bezejmenný vládce, který si udržel svou moc díky strachu. Já nebyla nic jiného. Skřeti se mě báli, viděli mě bojovat. Projela jsem na cestu mezi skalami. Zkažený vzduch, který tu byl dříve, zmizel. Také veškerý život se sem vracel. Dříve tu byla temná magie, která teď zmizela. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně.