17. U brány Tartaru

Středa v 10:15 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Společně jsme s Lambraxem jsme přistáli na nádvoří. Okamžitě jsem se začala měnit zpět.
U brány už čekal Tartaros a hleděl na zbytky hořící lodi, které stále pluly vzduchem.
"Jste oba v pořádku?" zeptal se rychle.
"Ano ale blíží se avataři a ta mrcha bude určitě v jejich čele" řekla jsem okamžitě a setřásla ze sebe zbytky dračí podoby.
Vše už je téměř připravené ale ještě bych si chtěl ujasnit jednu věc.
Šla jsem tedy za ním bránou ale tentokrát jsme nezamířily k ostatním ale do menšího pokoje, kde jsem nejspíše ještě nikdy nebyla. Útulný pokoj byl vybaven jen černým stolem a dvěma pohodlnými židlemi. Nalila jsem si do poháru krev a čekala. Tartaros nevypadal, že by byl naštvaný, tak jsem nechtěla dávat najevo svou ostražitost.
Tartaros si sedl proti mě. "Beliar mi řekl, že spolu máte syna. Co se tedy ve skutečnosti stalo?"
Nyní jsem si oddychla. "Řekla jsem mu lež aby si ho snáze připoutala k sobě a k naší cestě na povrch. Samozřejmě to je tvé dítě."
Démon několik vteřin vypadal zamyšleně i když jsem moc dobře věděla, že má vše už dávno vymyšlené. "Já budu tvým manželem, jinak se do světa lidí nikdy nedostaneš"
Usmála jsem se a pohladila ho po ruce. "Ted mu ale nic říct nemůžu".
Tentokrát se usmál démon a náhle to vypadalo nebezpečně. "Nejsem hlupák Alio. Beliar zemře a bude to tvou rukou abych měl důkaz, že to z tvé strany byla opravdu jen hra. "
Přikývla jsem a Tartarovi to zjevně stačilo. Hned totiž vstal a otevřel mi dveře. Společně jsme vyšli ven a procházeli palácem. Doufali jsme, že máme dost času ale když jsme došli na hradby, přesvědčili jsme se o opaku. Avataři již byli na dohled a ženská postava, která kráčela v jejich čele, byla nepochybně Linea.
Z útrob paláce vylétli ohnivé koule a rozlétli se směrem k avatarům. My sami jsme ale již zmizeli v chodbách aby jsme našli zbytek společenstva. Čekali na nás v hlavním sále, odkud jsme vyrazili dál. Palác samotný se mezi tím bránil útokům. Samozřejmě u toho ale byla i mocná magie, která pouze přiláká další avatary. Nám to už ale mohlo být jedno, pokud tedy stihneme otevřít portál. Tartaros se jako první dostal k místu, kde hradby končili a před námi byl jen kus skály. Hora sahala až k umělému nebi. Všichni jsme si našli své místo za obrovským démonem a připravili se. Nepotřebovali jsme přípravu, ani zaklínadla. Stačila jen surová a nespoutaná magická moc. Jen jí muselo být tolik aby to porazilo samotné bohy. Cítila jsem sílu, která protékala mým tělem. Potom jí démon, spolu s magií ostatních, vyrval z mého těla a vrhl proti skále. Zem se otřásla a dala se do pohybu. Kus hradeb paláce se propadl, dvě z věží se sesuly a já musela rychle uskočit aby mi padají kamení nerozrdrtilo hlavu. Kolem mě byl oblak prachu a tak jsem dopadající pěst, viděla až příliš pozdě. Zavrávorala jsem a ustoupila dozadu. Potom jsem náhle uviděla tvář Linei, která byla jen pár centimetrů ode mě. Za ní se ale objevil Beliar a odhodil jí ode mě. Vytasila jsem meč a snažila se jí zasáhnout ale viditelnost byla pořád špatná. Linee se tak povedlo opět zmizet. Nemohla jsem jí hledat, mou pozornost plně zaměstnali avataři, kteří se dostali přes zničené hradby. Jednomu z nich jsem usekla hlavu ale hned tu byli dva další. Vonorie jednoho z nich zapálila a mě rychle napadla jedna věc. Už přeci můžu bez obav kouzlit. Pozvedla jsem ruce a živly mi přišly na pomoc. Zvedl se vítr a rozehnal oblaka prachu. Ta ale nezmizela, nýbrž nabrala na síle. Vytvořila jsem tornádo a poslala ho nad zbytky paláce a avatary. Vzduchem se rozléhal křik a lámání kostí. Otočila jsem se a proti mě bylo celé naše společenstvo. Belial držel mého syna a všichni čekali pouze na mě. Za nimi bylo schodiště zalité sluncem. Došli jsme ke svému cíly. Vycházeli jsme nahoru a nemohli tomu všemu věřit. Brzy byl Tartar za námi a my došli do rozlehlého bílého sálu. Tam už čekala žena v bílém oděvu. "Jsem Adorie, bohyně lásky. Budu vaší průvodkyní"
"Počkat, my chtěli ale zpátky do Aganty a Argosu" zavrčela jsem okamžitě. Už zase jsme se stávali jen figurkami bohů. Adorii ale nezmizel z tváře připitomělý úsměv. "Chceme vám nabídnout odměnu za vše, co jste dokázali."
"Odměnu?" vyštěkl Tartaros. "Za co odměnu, za zničení Tartaru? Za útěk z místa, kde jsme měli strávit věčnost?"
Adorie přikývla "Ano, přesně za to. Nyní můžeme vše postavit znovu a lépe. Vás ale rádi přivítáme po svém boku"
Nechápala jsem nic z toho, co mi ta potvora v bílém řekla ale následovala jsem své společníky. Došli jsem do sálu z bílého mramoru. Vše bylo až kýčovitě plné světla, dělalo se mi z toho mírně nevolno. Před námi se začali objevovat další postavy v bílém a já v nich matně poznávala staré bohy, kováře trpaslíků, stvořitelku elfů ale ochránce poutníků. Nakonec s námi ale jednala opět Adorie "Chceme aby se Alia i její manžel Beliar stali jedněmi z nás."
"Budeme bozi?"zeptala jsem se překvapeně.
Adorie přikývla "Tartaros byl vždy jedním z nás, byl bohem podsvětí. Ty budeš bohyní smrti a staneš se jeho manželkou"

Souhlasili jsme i když jsem stále hledala nějaký háček. Bohové ale měli vše připravené a tak jsem ani neměla čas na nějaké váhání. Místo dalších hovorů jsme přešli mezi bílými sloupy do dalšího sálu, kde byl oltář. Moje oblečení se okamžitě změnilo. Špinavá černá zbroj zmizela a nahradili jí bílé dlouhé šaty. Mezi vlasy se objevila ozdoba z květin. Málem jsem začala zvracet ale nakonec jsem s úsměvem došla k oltáři a čekala. Tam Adorie stvrdila jak moje místo mezi bohy tak i můj snatek s Beliarem. Stačilo jen pár slov a můj život, se opět zcela změnil. Nakonec jsem měla čas na přemýšlení až ve chvíli, kdy se zavřeli dveře naší ložnice a já poprvé mohla pohlédnout na Beliara, jako na svého právoplatného manžela. Usmála jsem se na něj a už přemýšlela kdy a jak ho zabiju. On si ale můj úsměv, vysvětlil samozřejmě jinak a rychle mě hodil na postel. Tím začala naše svatební noc.

 

16. Upírka má mnoho podob

15. října 2018 v 15:30 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Jela jsem na svém oři. Lambrax letěl vysoko nade mnou a hlídal pochod celé armády. Já pouze plnila rozkazy. Tímto způsobem jsme se pomalu, ale jistě, blížili k Tartarovi a jeho paláci. Už jsem na sobě cítila těhotenství ale stále mělo trvat ještě velmi dlouhou dobu. Proto jsem byla ráda, když jsem zahlédla cíl naší cesty. Temné věže paláce slibovali válku, krev a pomstu. Rozjela jsem se ještě rychleji, abych byla u brány jako první. Temný chřtán se otevřel a na světlo vyšel Tartaros.
"Už jsem tady a všichni důležití, jsou s námi."
Tartaros se usmál "Pojd za mnou a zbytek si odpočine tady."
Prošli jsem temnou chodbou, minuli několik dveří a skončili v menším sále. Místnost byla prázdná, až na černý oltář.
"Chceš někoho obětovat?" zeptala jsem se pobaveně
"Ten je pro tebe" řekl démon ale z tváře mu nezmizel radostný úsměv. Potom mu ale možná došlo, jak jeho věta vyzněla a doplnil "Urychlíme růst tvého dítěte"
"Není to nebezpečné?"
"Ne, budeme se držet při zemi. Potřebujeme jeho moc ale nemusí být plně dospělý."
V tu chvíli k nám dorazili i Beliar, Belial a Vonorie. Lambrax musel zůstat venku.
Tartaros jim vysvětlil vše o urychlení růstu dítěte. Já si mezi tím lehla na oltář a čekala. Zavřela jsem oči a vnímala zvuky a vůně kolem. Někdo musel zapálit kadidlo a svíčky.
Slyšela jsem slova v nějaké zvláštní řeči a magii, která začala protékat mým tělem.
Náhle mé tělo ovládla bolest, jakoby mě někdo udeřil kladivem do břicha. Později se všechno slylo do vln bolesti, přelévajících se mým tělem. V jeden okamžik, jsem zaslechla dětský pláč, když jsem přišla znovu k sobě,byla již místnost prázdná.
Rozhlédla jsem se a hledala postýlku s dítětem. Tu jsem ale nikde nenašla. Nakonec jsem se zvedla u oltáře a krokem starého hospodského povaleče jsem zamířila ke dveřím. Otevřela jsem dveře protějšího pokoje a viděla postýlku, jen tam už někdo byl. Štíhlá žena s dlouhými vlasy.
"Co ty tu děláš? Máš být mrtvá!" zakřičela jsem.
Žena se rozesmála "Zapomínáš kde si, tohle je Tartar, dostala jsem druhou šanci a konečně se můžu pomstít."
"Si naivni, zabila jsem tě jednou Alysante a zabiju tě znovu."
Žena se rozesmála a chystala se do rukou vzít dítě. Chlapec pozvedl ruce a celá místnost se naplnila plameny. Zakřičela jsem a vyklopýtala na chodbu. Kolem mě se mihnula Alysante s hlavou v plamenech. Skočila jsem zpět do pokoje a našla jen hromady popela, uprostřed toho všeho ležel můj syn a spokojeně se usmíval. Vzala jsem ho do náručí a přesvědčila se, že je v pořádku. Do místnosti vzápětí vešla Vonorie "Jste v pořádku?"
"Ano ale musím najít Alysante." S tím jsem svého syna předala Šamance a vyšla na chodbu.
Naštěstí už moje kroky nepřipomínali opilce i když jsem byla stále unavená. Došla jsem do chodby, kde visela spousta zbraní. Rychle jsem sáhla po meči a šla dál. Čirou náhodou jsem se podívala z okna a viděla velkou lod, která neplula na vodě ale vzduchem. Plavidlo mířilo směrem od paláce. To nejhorší ale bylo na palubě, tam ležel spoutaný Lambrax.
Rychle jsem probíhala palácem a burcovala všechno, co mělo nohy. Nakonec jsem sama vyběhla schodiště na jednu z věží. Plavidlo už mizelo v dálce. V ten okamžik jsem strach z avatarů nechala za sebou. Za pár hodin stejně budeme venku. Skočila jsem z věže a nechala magii aby proudila mým tělem. Upírka má mnoho podob, jednoho draka nám ukradli ale já jej můžu zastoupit. Moje tělo se protáhla a kůže se měnila v šupiny. Nehty zesílily a proměnily se v černé drápy. Ze zad mi vyrostla kožnatá křídla, která okamžitě zastavila můj nápad a proměnila ho v let. V nové podobě jsem se blížila k lodi. Už jsem viděla i Alysante, s polovinou obličeje spálenou. Otevřela jsem dračí tlamu a poslala na ní další plameny. Horko roztavilo i řetězy držící Lambraxe. Drak otevřel oči a dupl na čarodějku, která proti němu připomínala mravence. Potom ze sebe setřásl zbytek pout a společně jsme vzlétli ke svobodě.


15. Oheň a stín

4. října 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Sledovala jsem Niguru a stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Zachránila mi život a teď seděla na dračím hřbetu a pomáhala nám. Zrada rozhodně byla blízko. Potom jsem se ale zamyslela, nad celým naším společenstvem. Téměř všechny, jsem je v minulosti chtěla zabít a někdy se mi to i podařilo. Najednou jsme ale měli společný cíl. Z přemýšlení mě ale brzy vytrhl závan horka. Rozhlédla jsem se ale před námi nic nebylo. Vonorie mě ale chytla za ruku a ukázala přímo pod nás. Naklonila jsem se a zalapal po dechu. Přímo ze země vylézalo něco obrovského. Z poloviny to bylo tvořené ohněm a z poloviny stínem. Plameny šlehali z těla, které vypadalo jako velmi hutný kouř. Tvoř otevřel tlamu a poslal na nás další proud horkého vzduchu. Lambrax se stočil na stranu a sám vychrlil proud ohně. Ten ale jen neškodně olízl tělo démona. Bytost už zcela vylezla z obrovské jeskyně, když jsem možná viděla naší spásu. Potřebovala jsem ale nějak upoutat Lambraxovu pozornost. Samozřejmě jsme ho neřídili, jako nějakého koně nebo osla. Lambrax prostě jen využíval velikosti svého těla a nesl nás, kam chtěl. Po šupinatých zádech jsem se dosoukala až k jeho pravému oku a ukázala na jezero. Drak kývl obrovskou hlavou a tak jsem se soukala zpátky na své místo. Lambrax se mezi tím snesl blíže k zemi a sekl po démonovi drápy. Vonorie zakřičela bolestí, když jí ovanuli plameny a spálili jí levou ruku. Potlačila jsem strach o její život a sledovala ohnivého démona, jak se rozběhl za námi. Drak se snesl níže k vodě, když jeho mohutné tělo zasypaly šípy. Lambrax se dalšímu útoku vyhnul a vychrlil proud plamenů. Ze skrytů stromů, ve stejné chvili, se objevila armáda dryád. Několik vteřin mi trvalo, než jsem překonala překvapení. Dryády byli bojovnice, spjaté s přírodou. Kdysi byli mocnými příbuznými elfů ale upíři, v čele se mnou, je vyhubili. Spíše jsem si tedy myslela, že je vyhubili. Armáda pod námi ale svědčila o opaku. Ohnivý démon ale okamžitě změnil svůj cíl a dupal po nich, jakoby šlo o nějaký obtížný hmyz. Lambrax toho využil a v plné rychlosti do démona narazil. Tentokrát jsem to byla já, kdo zaječel bolestí a měla jsem co dělat, abych se udržela na šupinatých zádech. Drakův útok se ale vydařil, démon zmizel ve vodách jezera. Zvedl se oblak páry, kterého jsme využili aby jsem se ztratili z bojiště a bezpečně vysoko, před dryádami. Brzy po bitvě, jsme se blížili k městu temných elfů a ke království Beliara a Beliala. Znovu byl porušen zákaz magie, když Beliar poslal vzkaz do města, aby již začali přípravu na pochod.
Na Lambraxovi jsme se dostali až k temným elfům. Tam už, podle plánů, dorazila i dračí armáda. Seskočila jsem zpět na pevnou zem a pohlédla na černou bránu. Tam stála kapitánka Šinva a několik temných elfu. Všichni nás zdravili. Vstoupili jsme dovnitř a všem nám došlo, že se všechno připravuje ke stěhování. Mnoho zdejších bojovníků pocházeli z Aganty nebo Argosu chtěli se vrátit domů a nás vítali, jako osvoboditele, což byla pravda jen z části.
Vojáci se seřadili a začali vycházet branou ven. Za nimi se připravovali vozy s nákladem a všemi obyvateli, co nebyli válečníky. Nakonec jsme měli kráčet my, spolu s pár vojáky, chránícimi konec průvodu. Na začátku bylo těžké, koordinovat veleni Beliara, Beliala a Lambraxe, nakonec se ale vše podařilo a my byli téměř připraveni do bitvy.
Město ale nezůstalo na pospas nepřátelům.
Sledovala jsem, jak budovy pohltili plameny. Místa, která by nehořela, zničila exploze, ta rozervala střed města a palác panovníků. Celé ohniví představení, jsem sledovala již z bezpečné vzdálenosti. Některé sochy, vypadající jako lidé trpící bolestmi, vypadali mezi plameny ještě lépe. Otočila jsem se a šla dál. Armáda postupovala rychle a brzy jsme se dostali do menšího údolí, kde jsme měli mít odpočinek a znovu všechno překontrolovat. Našla jsem největší stvoření, Lambraxe a vyrazit přímo k němu. U jeho šupinatých nohou byli i Beliar, Belial a Vonorie. Šamanka držela černého koně a v druhé ruce, kus pergamenu.
Usmála jsem se a čekala, co se bude dít. Šamanka rozložila pergamen. Lambrax zvedl brovskou tlapu a položil dráp na hřbet koně. Zvíře okamžitě začalo panikařit. Beliar jej chytil a držel jej na místě. Vonorie začala číst a všechny nás zahalilo ostré světlo. Zavřela jsem oči a doufala, že mě není vidět. Záře ale brzy zmizela a mezi koněm a drakem stálo nádherné stvoření. Vonorie na mě mrkla a ukázala na zvláštní zvíře. "Tohle je drakůň, míšenec koně a draka."
Beliar pustil koně, který se hned rozběhl pryč, co nejdál od nás a chytil mě za ruku. "To zvíře vzniklo s pomocí mojí magie, je to dar pro mou budoucí manželku."
"Děkuji" řekla jsem a políbila ho. Za jeho zády jsem viděla Vonorii, její výraz mluvil za vše.

 


14. Poslední spojenec

1. října 2018 v 22:15 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Beliar, Belial, Lambrax, Vonorie a já, jsme pokračovali v cestě. Před námi ležela lidská vesnice, byla ale jednou věcí snesitelnějsi. Stále se jednalo o shluk chatrčí a odpadků ale nejspíše byla naší poslední zastávkou. Právě zde, jsme měli naverbovat posledního spojence a vydat se na zpáteční cestu.
Projeli jsme mezi stromy, vypadající více jako uschlé zbytky, než rostoucí rostliny. Před námi se vynořili domy, které vypadali o trochu lépe, než jsem čekala. Lambrax opět zůstal před hradbami a my pokračovali dál po svých.
Vesnice sice byla o něco čistější a upravenější ale stále mi tady bylo mírně na zvracení. Stačili jsme ale udělat jen pár kroků, když k nám doběhl nějaký muž. Viděla jsem z něj pouze oči, zbytek hlavy kryl klobouk a změt hlupů, což měl být nejspíše plnovous.
"Pomoc! Pomoc! Moje žena a dítě umírají!"
Zasmála jsem se. "Vypadáme snad jako potulní léčitelé?"
Muž se ale nenechal tak snadno rozhodit. "V Tartaru si moc člověk vybírat nemůže. "
Kývla jsem tedy a všichni jsme vyrazili směrem k hromadě dřeva a slámy. Muž otevřel dveře a vpustil nás dovnitř. Ocitli jsme se ve špinavé díře, kde byla jen jedna velká postel a pár kousků nábytku. Na posteli ležela žena, která by nevypadala tak špatně, kdyby zrovna zpocená a zakrvácená nekřičela bolestí. Pohlédla jsem na její břicho a okamžitě poznala, že právě rodí. Klekla jsem si k ní a dostala velmi zajímavý nápad. Moje zuby se protáhli a okamžitě se jí zarazili do krku. Slyšela jsem jejího muže, jak zakřičel překvapením ale jinak nic neudělal. Vysála jsem ženu skoro do sucha a odstoupila od ní. Několik vteřin se nedělo nic, jen její dítě se dál hýbalo v jejích útrobách. Potom ale otevřela znovu oči a mdle se na mě usmála. Sáhla jsem do jejího rozkroku a pomohla jí odrodit její dítě. Právě se probouzela do nového života a téměř necítila žádnou bolest. Vzala jsem do náruče jejího syna a ukázala jí ho.
"Je také upír?" zeptala se ospale.
Podívala jsem se na miminko. "To právě nevím, proto jsem tě zkusila nakazit."
Náhle se za námi ozval mužský křik. Zazněla třesk zbraní a než jsem se otočila, padl muž mrtvý na zem. Ze zbytků jeho krku stříkala krev, hlava se válela opodál.
"Chtěl te zabít" odpověděl Beliar s úsměvem a ukázal mi zakrvácený meč.
Kývla jsem a sledovala jak se k jeho tělo připlazila jeho manželka. Nová upírka ho ale rozhodně nechtěla oplakávat. Místo toho začala sát krev, z jeho krku. Položila jsem dítě na postel a sledovala jeho tělo. Vonorie si sedla vedle mě a snažila se ho prozkoumat magickou cestou.
"Cítím z něj upíra i člověka, to je velmi zvláštní" pronesla nakonec.
"Je to tedy křiženec?" zeptala jsem se okamžitě.
"Vypadá to tak" řekla zvědavě.
Neměli jsme ale čas, zabývat se mým malým experimentem a tak jsem dítě i jeho matku nechali na místě a šli dál.
Sítí ulic jsme se dostali až k paláci z černého a šedého kamene. U brány ze dřeva stáli dva muži. Bez jediného slova nás vpustili dovnitř. Kráčeli jsem mezi kamenými zdmi, když se ke mě Vonorie naklonila a zašeptala "Jsou to nemrtví, někdo se snaží předstírat, že je tady život ale mezi lidmi se pohybuje něco daleko horšího."
Vyslechla jsem její slova a jen si potvrdila, že opravdu musím dávat na Niguru pozor. Krásné temné chodby ale brzy skončili, aniž by jsme potkali někoho živého. Za to se nám otevřela cesta do hlavního sálu. Tam už na trůnu z tmavého dřeva seděla démonka, kterou již nikdy nechtěla potkat.
Hleděla jsem na Niguru. Nevypadala naštvaně, což byla očekávaná reakce. Pokud někomu utrhnete ruku, zničíte mu domov, zabijete děti a potom mu zlámete většinu kosti v těle, čekáte že bude mít vztek. Nigura nás ale přivítala přátelský a s úsměvem.
Po pozdravech a představování, jsem se dostala k tomu hlavnímu. Vše s
jsem zakončila slovy.
"Chceme odejít z Tartaru a potřebujeme tvoji pomoc." Znovu mě překvapilo, jak mi démonka důvěřoval a také, že souhlasila s naším plánem i se svou úlohu, v něm.
Šla jsem palácem a stale čekala nějakou past, od naší hostitelky. Stále ale nic nepřicházelo. Náhle se podlaha pode mnou prohnula jako teplý vosk a já spadla do tmy. Proletěla jsem tmou a udeřila se do hlavy. Trvalo mi pár vteřin, než jsem začala rozeznavat okolí. Rozhlédla jsem se a viděla tmavý prostor, u zdi z kamenů stal nějaký muž. Vstala a málem spadla do jámy, těsně vedle mě.
"Nesnaž se, stejně tě tam hodím " řekl neznámý a já ho náhle poznala.
"takže můj otec, se mě opět pokouší zabít "
"Pokouším se jen napravit chyby" řekl a přišel blíž ke mě.
"Jen děláš další chybu, nic jiného."
Přeskočila jsem jámu a ocitla se přímo vedle šedivého muže.
Můj otec rychle uhnul a nakopl mě do zad. Ocitla jsem se až příliš blízko temným hlubinám, které mi neslibovali nic příjemného. Můj otec si byl jistý, že by mě to zabilo. Nehodlala jsem to zkoušet a tak jsem se raději rychle odtáhla.
Strčila jsem do něj a sledovala, jak padá do tmy. Nevěděla jsem kam dopadne ale jedno je jisté, už ho nikdy neuvidím.
"Pomoc mi" zaslechla jsem najednou šeptání. Překvapeně jsem nahlédla za okraj jámy. Můj otec se tam držel kusu kamene a odmítal spadnout dolů.
"Proč bych ti měla pomáhat?" zeptala jsme se pobaveně.
"Jsem tvůj, mám tě rád" vydechl a snažil se zachytit druhou rukou.
Klekla jsem si, abych se k němu dostala a nohou jsem mu dupla na prsty ruky. Zakřičel a opravdu zmizel v temnotě pode mnou.
Vstala jsem a opatrně osahávala stěny, až jsem našla východ. Opět jsem se tak dostala do obytných prostor. Vůbec jsem ale netušila jak se dostat zpět do chodeb, které nám byli určeny. Nechtěla jsem vyvolat dojem nějakého slídění i když by mě opravdu zajímalo, jestli byla ta mrcha s mým otcem domluvená. Trochu mi to připomínalo spojenectví mezi Belialem a bývalou královnou upírů. Oba sdíleli jeden hrad v Aganty. Někdy bych se ho na to mohla zeptat. Nakonec jsem se opravdu vymotala a dostala se do míst, které jsem matně poznávala. Vyla jsem schody a rychle našla sál, kde jsme viděli Niguru. Vešla jsem dovnitř a a zastavila se až přímo před ní. Nezdržovala jsem se protokolem a okamžitě jí začala vyprávět o svém malém dobrodružství. Pozorovala jsem její reakce a hledala důkaz její zrady. Nigura ale slezla ze svého trůnu a vzala mě za ruku. "O tom muži jsem věděla ale vydával se za posla od jedné lidské vesnice. Nabídla jsem mu pokoj ale po vašem příchodu, jsem se věnovala raději vám. Omlouvám se ale opravdu jsem se na tom nepodílela"
Nezbývalo mi, než jí věřit.
Znovu jsme probrali naší budoucí cestu a započaly přípravy na odjezd.


13. Tajemství stoky

30. září 2018 v 17:29 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Seděla jsem v jedné z chatrčí a přemýšlela. Moje matka, se mě opět pokusila zabít a znovu se jí povedlo utéct. Nakonec jsem vstala ze změti dřeva a látky, představující křeslo a vyšla ven. Ulice byli stejně ubohé, jako před bitvou nebo po ní, to už vlastně bylo jedno.
Můj pohled upoutala až stoka. Tam plavalo něco velmi zvláštního, tvor podobný červovi, jen daleko větší a tmavě šedý. Sklonila jsem se a nahlédla dál do špinavé vody a odpadků. Těchto tvor tam plavali desítky, hemžily se v odpadcích a hledali vše, co by se dalo pozřít.
Narovnala jsem se a šla dál.
Vonorie procházela vesnici, před pár vteřinami viděla Aliu, jak se skláněla nad stokou. Pořád té ženy měla plnou hlavu a za nocí, na ní myslela ještě více. Jak se něco takového mohlo stát? Ji stovky let muže neměla a nikdy jí to ani nechybělo. Sice měla druha ale to bylo pouze z přání jejich rodičů. Alia ale taková nebyla, Vonorie dobře věděla vše o jejích skutcích v Argosu i Aganty.
Seděla jsem u řeky a pokracovala v plánování, když jsem si všimla tvora vystupujiciho ze stoky. Zvíře velmi pripominalo velké červy, které jsem tady viděla dříve. Tohle ale bylo větší a mělo to dvě nohy. Přišla jsem blíž a napíchla to ma špičku meče.
Co tohle mělo zase být. Došla jsem do nejbližšího domu a sledovala, jak mi lidé prchají z cesty. Konečně se naučili, jak se ke mě mají chovat. Složila jsem svůj náklad na stůl.
"Zavolejte Vonorii" zavrčela jsem na jednoho z lidí. Nejspíše se jednalo o ženu ale pod nánosem špíny to moc poznat nebylo. Brzy se to ale vrátilo i se šamankou. Vonorii se na nic neptala a sklonila se ke zvláštnímu nálezu. Její oči přejížděli po podivném zvířeti, nakonec mě ale zklamala. "Je to je hodně velký červ, nic neobvyklého, aspon v Tartaru ne".
Kývla jsem hlavou a sledovala jak se chystá k odchodu. Dveře se ale otevřeli dříve, než k nim stačila dojít.
Beliar stál v rámu, jakoby šlo o obraz "Alio, potřebujeme tvojí pomoc a i Vonorii".
Obě jsme se rychle dostali před chatrč a sledovali ulici, která se přímo hemžila červy, tedy…..spíše ještěrkami. Nevěděla jsem, jak ty tvory nazvat. Jejich těla se nepatrně protáhla do délky a k zadním končetinám se přidali i zakrnělé přední tlapy. Zvířata lezla i po zdech a do tlam brala všechno, co se dalo pozřít. Z dálky jsem slyšela dračí řev a zahlédla plameny, které pohltily stoku. Lambrax se nejspíše snažil ty potvory upálit. Místo toho se ale talo něco jiného. Zvířatům plameny neublížili, za to ale značně povyrostly a končetiny jim značně zesílily. Viděla jsem jak jesteri obklopili jednoho z vesničanů a strhli ho na zem. Potom už bylo slyšet pouze křupáni kosti a trhání masa. Udělala jsem si tak dobrou představu o jejich úmyslech. Mečem jsem jednoho zabila ale místo něj se objevily tři další. Dupla jsem na dalšího ještěra, ale už jsem věděla, že je to zbytečné. Napadlo mě upálení ale to by se zase zvětšili. Otočili jsme se k Vonorii, která jen přikývla a pozvedla ruce. Nad vesnicí se objevily tmavé mraky. Všechno se ponořilo do krásného šera a obloha začala jiskřit. Vonorie zakřičela a po nebi sjel blesk. Viděla jsem jak stoka explodovala a do okolí se rozstříkla voda, krev a splašky. Všechny krev ale nepatřila ještěrům. Vonorii pouze zjistila, kde je naše společenstvo ale už jí nezáleželo na ostatních lidem. Mě sice také ne ale dav přeživších proti nám, nevypadal úplně lákavě. Beliar s Belialem znovu pozvedli meče a zaútočili na nejbližší odvážlivce. Sama jsem naopak zbran ukryla a chopila se příležitosti. Popadla jsem chlapce s vidlemi ve špinavých rukou a zakousla se mu do krku. Do mých úst se dostala lákavá chut krve. Vysála jsem ho, odhodila na zem a pustila se do další oběti. Po páté oběti jsem se chopila světlovlasé ženy, když se po mém boku objevil první nový upír. Jeho zmatený pohled, mi sice nezaručoval velkou pomoc ale z toho by se měl brzy dostat. Posilněni upíry, jsem se pustili do zabíjení vesničanů. V dálce jsem zahlédla obrovskou siluetu Lambraxe. Pozvedla jsem zakrvácenou ruku a vyslala k němu netopýra tvořeného životní mízou zabitých. Nemohla jsem však čekat a hned jsem se musela bránit dalšímu muži s vidlemi. Po pár zabitých se ulice před námi začala koupat v ohni. Ještě jsem s hlasitým mlasknutím vytáhla meč z poslední oběti a potom jsme jen sledovali, jak chatrče mizí v plamenech. Trvalo to je pár vteřin a Lambrax upálil vše, co se hnulo. dokonce i zvířata, která nebyla ve svých stájích.
Beliar, Belial, Vonorie i já, jsme stáli v kruhu nespálené země a snažili se přežít děsivé horko. Nakonec jsme stáli uprostřed spáleniště a cesta dál, byla volná.



12. Šinva

22. září 2018 v 18:23 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Letěli jsem na drakově hřbetu přes hřebeny hor i lesy. Mnohdy se krajina koupala v mlze. Prolétly jsme ale i nad řekou lávy nebo krvavým deštěm. Poutavá podívaná ale brzy skončila a my znovu zahlédli lidskou vesnici. Nešlo o nic fascinujícího, jen o další skupinku chatrčí, které by se nedaly použít ani jako stáje. V Tartaru opravdu byli trochu jiné poměry. Lambrax na to ale nedbal a chystal se k přistání. Seskočila jsem ze šupinatého hřbetu a vkročila do vesnice, snažila jsem se najít něco, co by nám pomohlo v další cestě. Za mnou mezi chatrče šli i Beliar, Belial a Vonorie. Lambrax byl větší než všechny domky dohromady, a tak raději zůstal u blízkého lesa. Vesničané se nás už samozřejmě dávno všimnuli ale v těchto končinách si už zvykli asi i na horší věci. Šla jsem, jako vždy, přímo do středu vesnice, kde musel být starosta nebo něco podobného. Prošla jsem kolem zdi, z bahna, zahnula za roh a v ten okamžik mě pohltila temnota.
Reklama

Beliar šel jen pár kroků za Aliou a snažil se zjistit něco užitečného, když viděl, jak upírka náhle zmizela. Rozběhl se a mohutnými pažemi si razil cestu mezi vesničany. Obyvatelé se sice pozastavovali nad jeho démonickým původem, ale nebyl zas tak překvapivým zjevením, jakým by byl, například v Aganty. Nakonec se mu ale podařilo prorazit, až k místu, kde Alia zmizela. Sklonil se a položil ruku s dlouhými drápy na zem. Jasně jí tady cítil a dokázal i sledovat její stopu.

Probudila jsem se a rychle otevřela oči. Někdo si dal tu práci a ruce mi svázal řetězy. Rozhlédla jsem se po místnosti, která připomínala dlouho nepoužívaný sklep nebo skladiště. Mezi dřevěnými sudy stála nějaká žena. Sice měla obličej zahalený maskou, ale její černý oděv byl dost přiléhavý na to, aby jí prozradil.
"Pust mě ty mrcho" zavrčela jsem.
Žena se zasmála a sundala si masku "Opravdu jsem doufala, že se svou matkou budeš mluvit jinak"
Odfrkla jsem si "S ženou, která mě chtěla zabít"
"Snažím se napravit chybu, kterou jsme s mým manželem udělali"
Chtěla jsem říct něco dalšího, ale stěna za mojí matkou se rozlétla a v oblaku prachu stál Beliar.
"To sis myslela, že tě nezachráním?" vyštěkl na mě a ohnal se po ženě mohutnou paží.
Moje matka zakřičela a vše pohltily plameny.
Beliar je odvrátil kouzlem, ale to už se moje matka dostala do bezpečné vzdálenosti, před jeho pažemi. V rukou teď držela černý džbán "Necháte mě hned odejít nebo vás všechny zabiju."
"Co je té nádobě?" zeptal se Beliar a udělal k ní jeden krok.
Moje matka si toho ale všimla a couvla.
"Brzy to zjistíš, jestli se ke mně jeden z vás přiblíží."
Ani jsem jí nenechala domluvit a rozběhla jsem se. V tu chvíli nás opět pohltila temnota. Poslední, co jsem slyšela, byl tříštivý zvuk, jak se džbán rozbil o podlahu.
Znovu jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Stále jsme byli na stejném místě, moje matka opět zmizela. Vesničané běželi kolem nás a křičeli jediné slovo "AVATAŘI!"
Vyběhla jsem na ulici a podívala se k hradbám. Uviděla jsem obří siluetu na nebi, která mohla být jedině Lambraxem. Ve stejný čas se ozvali i zvuky boje. Dračí tlama se rozevřela a první řady avatarů se koupali v ohni. Rozesmála jsem se pozorovala, jak se karta obrací. Slyšela jsem i Legii, ta křičela rozkazy, když se k ní dostala impozantní postava. Polo obryně se čtyřma rukama. Vůbec ale nevypadala jako obři z Aganty. Nově příchozí byla velmi pohledná. Její rysy ale připomínali draka a nepochybovala jsem, že jde o jednu z Lambraxových dcer nebo vnuček. Stala jsem se pouze divákem, sledujícím bojující armádu. Polo obryně jasně dokazovala, že neobvyklou armádu vede. Viděla jsem její gesta, kterými popoháněla bojovníky k lepším výkonům. Sama jsem se nezapojovala. Sledovala jsem rychlost nově příchozích, než bych k nim dorazila, bude po boji. Stala jsem se tak svědkem porážky avatarů, a to i bez mého přičinění. Nejdříve jsem se ani zapojit nechtěla ale potom jsem popadla luk a vystřelila několik šípů. Moje zanedbatelná pomoc sice asi moc nezměnila ale s potěchou jsem sledovala avatary se šípem v hlavě.
Nakonec Lambrax zvítězil i když vojsko utrpělo velké ztráty. Ten den dokázal jedno, nad avatary se dá zvítězit. Sledovala jsem vojáky, a nakonec došla až k jejich velitelce. Ta přede mnou padla na kolena i když její hlava byla stále výše, než má. Zem se zatřásla a já sledovala Lambraxe. Drak pokývl obrovskou hlavou.
"Tahle oslnivá dáma je Šinva, má vnučka"
Naznačila jsem Šinvě aby vstala, "Gratuluji k vítězství, si skvělá bojovnice. "
Šinva se usmála a vrátila se ke svým vojákům











11. Andělé a avataři

20. září 2018 v 10:20 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Pohladila jsem Vonorii po ramenou a čekala na její reakci. Na místě bylo odmítnutí nebo nějaké, velmi bolestivé, kouzlo. Nic takového se ale nestalo. Vonorie mě věnovala rychlý polibek, ale hned se odvrátila a na její tváři spatřila něco, co tam doposud své místo nemělo. Rozpaky jí zbarvily obličej do červena, což jsem viděla i když se snažila dívat před sebe, jako bych tam ani nebyla.
Reklama
"Musíme jít dál, palác je přímo před námi" řekla najednou a vstala
Nedala jsem najevo své zklamání a vyrazila jsem k bílému paláci. Horní patra budovy sice vypadala jako věže, ale spodní polovina připomínala spíše ledovou jeskyni. Něco podobného si ten šupinatec postavil i v Argosu, než jsem mu to vzala. To jsem mu ale rozhodně nechtěla připomínat. Místo toho jsme raději došli k bráně a snažili se o pokoru.
O to větší bylo překvapení, když jsme bránu našli otevřenou a opuštěnou. Za hradbami nás čekalo to samé. Nikde jsme neviděli jediného vojáka, draka nebo zkrátka cokoliv živého.
Náhle jsem spatřila důvod. Na jedné ze střech trůnil obrovský anděl, který mi byl bohužel povědomý. Bytost se ani nehnula a úspěšně předstírala kamennou sochu.
Otočila jsem a pohlédla na Vonorii, ta měla ve tváři všeříkající výraz. Rozhodně si to dala dohromady s naším dobrodružstvím v jeskyni. Beliar a Belial samozřejmě nic netušili a dál pokračovali ulicí. Určit hledali skřety nebo jiné, obvyklejší nebezpečí.
Náhle vzduch naplnilo vzteklé vřískání. Otočila jsem se zpět k bráně a v dálce viděla hejno harpyjí. Pohlédla jsem zpět na anděla, ale střechy byla prázdná. Všichni jsme se rozběhli k paláci. Brána naštěstí nebyla zamčená, takže nám nic nebránilo v našem plánu, ukrýt se uvnitř. Beliar zaklel a pozvedl ruce. Dřevo zaskřípalo a proměnilo se v kámen.
"Si blázen, jsou tu harpyje, andělé a ty ještě přivoláš avatary!" zakřičela jsem vztekle.
"To právě chce ty pijavice" odpověděl mi Belial
"Už jsem tě jednou chtěla stáhnout z kůže a můžu to klidně dokončit i tady"
"DOST!" zakřičela Vonorie "Venku nás čeká zástup nepřátel"
Opravdu jsem ji poslechla a musela uznat, že to do Beliara nebyl opravdu špatný tah. Avataři se sice budou chtít dostat k nám ale mezi tím, musí přejít přes harpyje a anděli. To bych ale samozřejmě nikdy nahlas nevyslovila, a tak jsem jen čekala a poslouchala bitvu venku. Harpyje sice nebyli původci magie, ale útočili na všechno, co šláplo na jejich území anebo jim překáželo v lovu. Avataři byli ten druhý příklad. Trvalo celé hodiny, než zvuky boje utichly.
"Ještě ven nevycházejte" vyštěkla Vonorie a nespustila pohled ze dveří. Náhle jsem to slyšela také, desítky drápů škrábajících do kamenných vrat.
"Harpyje se sem nedostanou" pronesl Beliar sebevědomě.
Musela jsem ho ale zklamat "To nejsou harpyje ale andělé a dobře ví, co dělají. Musíme dál do paláce a najít jinou cestu."
Vedla jsem celou skupinku zašlou chodbou dál a doufala, že tady nikdo jiný nebude. Nakonec ale přede mnou byli jen dveře do trůnního sálu. Opět jsem se snažila předstírat, že vím, co dělám a dveře otevřela. Před námi se odhalil rozlehlý sál. Na jednom konci byla i obří chodba pro draka. Na loži z rudých polštářů a velikosti menšího domu, ležel bílí drak.
"Lambraxi ty bílá potvoro, vstávej" zakřičela Vonorie. Z části jsem jí chápala, pevnost byla, ještě před pár minutami, v obležení a její pán si spokojeně spal. Všimla jsem si ale něčeho zajímavého "Musí spát už zatraceně dlouho."
"Je na něm vrstva prachu" divil se Belial. Jeho bratr ho ihned doplnil "Rozhodně ale spí, vidím, jak dýchá."
Došla jsem až k mohutné tlamě a položila pravici na jeho šupinaté čelo. Drak okamžitě otevřel oči a rozhlédl se.
"Co se tu stalo?" zeptal se a rozhlédl se po zaprášeném sále.
"Andělé tě uspali, takže jsem tě musela kouzlem probudit."
"Ty blázne!" zavrčel drak
""Uklidni se! okřikla jsem, jako by šlo jen o vzpurné dítě. "Tvoje pevnost je už dávno mrtvá, Můžeš odletět s námi a mít něco daleko lepšího."
"Co by to mělo být?" znovu zavrčel drak
Usmála jsem se "Cesta zpět do světa živých a tvoje stará říše, obě čeká jen na tebe."
"Odsud se nikdo nemůže dostat" řekl Lambrax
Zakroutila jsem hlavou "Pomáhají nám ti nejmocnější, a i sám Tartarus, nám se to povede."
Drak chtěl odpovědět, ale do z dálky zněli kroky, nejspíše avatarů.
"Vylezte mi na záda" řekl tiše a my ho okamžitě poslechli. Potom Lambrax proběhl chodbou určenou pro draky, až se dostal do chodby, které končila u brány. Tam čekali první avataři a domlouvali se, jak dál postupovat. Drak jimi prostě proběhl, až krev stříkala všude kolem. Venku rozepjal křídla a vzlétl k obloze. Držela jsem se jedné obrovské šupiny a bála se, aby se ta velká potvora vše nerozmyslela a nesetřásla nás ze svého hřbetu. Dolétli jsme za nejbližší les a tam drak složil své tělo opět na pevnou půdu. Pokusem o legantní skok, jsem se dostala na zem a došla k jeho hlavě.
"Děkujeme za záchranu"
Drak vycenil zuby v něčem, co byl nejspíše úsměv "Při letu jsem viděl svou pevnost a nerozhodl jsem se špatně, všechno bylo mrtvé. Mám ale i jiné pevnosti, kde by ještě mohl být život."
"Ted musíme ale pokračovat v cestě, ještě jedna zastávka a máme vše co potřebujeme. Tvoje pevnosti navštívíme potom."
Čekala jsem, že se se mnou začne dohadovat, ale zatím to vypadalo, že mě poslechne. Znovu jsme zaujali místa na drakově hřbetu a vyrazili na cestu.

10. Pekelné kopce

16. září 2018 v 19:55 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Mířila jsem do ložnice a kroutila hlavou nad vlastním plánem. Už ale bylo pozdě na to, abych si něco rozmýšlela. Místo toho jsem si rukama urovnala kožené pásky, které nahrazovali oblečení. Tedy, pouze ty nejnutnější části. Moje ňadra byla zakrytá jen z poloviny a můj klín, díky stříbrným ozdobám, spíše pozornost přitahoval, než odrazoval. Uhladila jsem si ještě dlouhé černé vlasy a zaklepala na těžké dubové dveře. Ty se sami od sebe dali do pohybu a okamžitě mi uvolnili cestu k mému cíli. Vstoupila jsem do prostorné ložnice. Všechno bylo v tmavých barvách. Na prostorné černé posteli ležel Beliar. Málem jsem se otřásla potlačovaným hnusem a nenávistí. Nakonec jsem se ale přemohla dost na to, abych se usmála a pomalu se začala blížit k jeho posteli. Démon vstal a položil ruce s dlouhými drápy, na mé boky. Políbila jsem ho na krk a pokračovala se svými ústy směrem dolů. Už jsem se málem dostala k rozkroku, když mě se smíchem popadl a hodil na postel. Hned se ale ke mně přidal i on. Ted už jsem ale cítila jeho vzrušení, a to i přímo v mém rozkroku.
Reklama
**
Otevřela jsem oči a pohlédla na druhou stranu postele, kde jsem očekávala Beliara, ale ten už byl pryč. Usmála jsem s a znovu se oblékla. U dveří jsem pozdravila stráže a šla dál temnou chodbou. Můj plán se vydařil. Pohostinství temného města jsme využívali už tři dny. Nastal ale čas, kdy opět vyrazíme na cestu. Došla jsem do hlavního sálu, kde již byli připraveni koně a zásoby na další pochod.
**
Po dvou dnech cesty jsme se pomalu blížili k další překážce na naší cestě. Pekelné kopce byla planina s vysokými sopouchy, které chrlily nebezpečný plyn, ten byl jedovatý i pro upíry a démony. Naše jediná možnost byla magie, co by nás v čas upozornila ale ta by k nám přitáhla i avatary a my si stále nebyli jistí, že bychom je dokázali porazit. Seděli jsme na okraji zrádné planiny a přemýšleli. Později jsme se rozhodli a zvolil cestu riskování. Hledali jsme změny, které by nasvědčovali brzkému oblaku plynu. Procházela jsem právě kolem jednoho z nich, když se kolem mě rozeznělo zrádné syčení. Zastavila jsem se a čekala na křeče, krvácení nebo něco podobného. Nic z toho se ale nestalo. Ohlédla jsme se za sebe, Beliar, Belial ani Vonorie nevypadaly, že by se chystali umřít na otravu plynem.
"Takže šlo pouze o pověru?" zeptal se Beliar opatrně,
"Ne, to tedy nešlo" ozvalo se nad námi. Přímo nad našimi hlavami se vznášela okřídlená bytost, napůl žena a napůl pták. Harpyje zavřískla a napadla Beliara. Démon uhnul jejím drápům a sám po ní sekl mečem. Skočila jsem a chytila tu příšeru za nohy s dlouhými drápy. Harpyje stačila ještě naposledy zavřísknout, než jsem jí hodila do jednoho ze sopouchů. Vyšlehly modré plameny a vzduch naplnil pach spáleného masa.
"Pekelné kopce tedy nebyli pojmenované podle plynu ale podle harpyjí" řekla Vonorie pobaveně.
"Byla tu jen jedna" řekl Beliar a vyrazil dál.
"Ticho ty rohatý blázne" křikla Vonorie a ukázala k severu. Tam se objevil obrovský černý mrak, který se pohyboval velmi rychle a přímo k nám.
"Ona nevřískala jen tak, volala své sestry." můj hlas zněl slabě. Tohle hejno by nás mohlo všechny povraždit.
Belial pozvedl ruce, ale hned je dal zase dolů. Nejspíše na několik vteřin zapomněl na avatary a chystal se použít magii. Zamlouvalo se mi, že nejsem jediná, kdo na ty bílé šmejdy zapomíná. On ale svým omylem nestačil rozpoutat něco horšího.
Rozběhli jsme se a doufali v nenápadný útěk. Hejno se naštěstí pustilo špatným směrem.
Nakonec jsme se tedy dostali až na druhý konec a sedli si na prašnou zem. Vonorie došla až ke mně a přejela mi rukou po nohou, až se dostala k rozkroku, a nakonec až na břicho. Potom zvolala
"Alio, ty si těhotná!"
Předvedla jsem dokonalý nevěřícný úsměv
"To není možné, muže jsem měla před několika málo dny"
Beliar k nám okamžitě přišel, přesně jak jsme s Vonorii naplánovali. Okamžitě mě poučil o magii, která rozpozná těhotenství, již po pár dnech a složil Vonorii kompliment, k jejímu skvělému magickému umění. Potom s úsměvem odešel.
Naklonila jsem se ke svojí spojenkyni "Děkuji ti, tohle divadlo se nám opravdu povedlo".
Za pár hodin jsme se opět dali na cestu a netrvalo dlouho a viděli cíl, bílí palác.

9. Zpátky do temnoty

12. září 2018 v 15:53 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Pořád jsem se dostávala z útěku od vesnice, která patřila k mému, již neexistujícímu, panství. Na krátký čas jsem se opět stala vládkyní, ale nyní vše skončilo. Já a Vonoria opět na cestách a opět tápající po Tartaru. Z pochmurného přemýšlení mě ale vytrhl pohled na černé věže, které před námi vypluli na horizontu. Ohlédla jsem na svou přítelkyni a v její tváři viděla úsměv.
Reklama

Milena seděla v pevnosti a snažila se dokončit svůj vynález. Malá soška z černého dřeva, měla podobu člověka, který se svíjel bolestí. Nešlo ale o pouhou výzdobu ale o nový způsob, jak zabít tu upírskou mrchu. Mileně se zatřásli ruce vztekem, až musela sošku položit na pracovní stůl, aby jí nerozbila.
Nakonec její kouzlo vezme Alie smysly a udělá zní trosku. Potom už bude lehké, jí zabít.

Blížila jsem se k městu a přemýšlela, jak nás mohou temní elfové uvítat. Samozřejmě, že jsem byla i jejich královnou ale stále si zachovávali jistou volnost. Existovala ale i druhá možnost, tito temné elfov nás vůbec nemuseli znát. Došli jsme na dohled hradeb a stráží na bráně, když jsme slyšeli bezpočet natahovaných lan, jak se dávali do provozu různé válečné stroje. V Tartaru jste nejspíše museli čekat úplně vše, když se celé město bálo dvou žen. Nakonec jsem ale, přes to všechno, slyšela výkřiky "Alia". Rozhodně to tedy, nevypadalo, že by o mě nikdy neslyšeli. Po pár minutách se černá brána otevřela a k nám vyjížděl temný elf na černém koni. Jeho zbroj vypadala spíše jako ozdoba než něco, v čem by mohl vyjít do bitvy. Každé jeho gesto vypadalo, jako by dodržoval nějaký rituál. Sesedl z koně a klekl si přede mě na zem. Vonorii věnoval asi tak stejnou pozornost, jako by se jednalo o nějaké zvíře, které stejně nechápe, co se kolem něj děje.
"Jsem Nardol, jsem tu, abych splnil každé vaše přání."
Dala jsem mu ruku na pravé rameno a naznačila mu, aby vstal.
"Děkuji za přivítání, chtěla bych pouze mluvit s vaším vládcem"
Nardol okamžitě přikývl a společně jsme vyrazili. Až u brány jsem si všimla, zmizelého koně. Zvíře nejspíše poslechlo nějaký nenápadný pokyn a samo se vrátilo do stáje.
My jsme tak, po vlastních nohou, následovali svého průvodce. Město temných elfů ale toho nabízelo tolik, že bychom jej jen velmi neradi prošli rychlejším způsobem. Hlavní silnice se vinula jako had kolem budov. Temní elfové, stejně jako upíři, dávají svým domům větší péči než smrtelní lidé, Nikde jste tak neviděli pouze hranatou chatrč ale jedno umělecké dílo vedle druhého. Bohatí obchodníci si stavěli okázalé věže, obytná horní patra tak navazovala na jejich obchody. Chudší obyvatelé ale ze dřeva a kamene vytvořili budovy stejně působivé. Pohlédla jsem na stáje, postavené do podoby koňské hlavy. Dobře, tak tohle už bylo trochu moc ale i tak to vypadalo dobře.
Po tomto divadlu jsme se dostali k tomu nejlepšímu, k paláci panovníka. Soustava věží byla protkána obřími sochami trpících lidí. Jejich mučená těla se ovíjela kolem věží, ústa otevřená v němém výkřiku plným bolesti. S úsměvem jsem prošla branou, hned za naším průvodcem. Ocitli jsme se v rozlehlé černé chodbě. Ušli jsme ale jen pár kroků, než jsem se zastavila a zůstala hledět na podlahu. Pod povrchem, který připomínal sklo, byla těla lidí i elfů. "To je sklo?" zeptala jsem se rychle. Průhledný materiál působil dojmem, jako byste zastavili vodu. Těla se vznášela v křečích a velmi zajímavých polohách. Jedna žena měla ruce zdvižené, jako by chtěla prorazit bariéru a dostat se k nám. Náš průvodce se zastavil. "Ano, výtvor našich nejlepších umělců. Skláři, čarodějové i sochaři spolupracovali na této podlaze. Ta těla jsou pozůstatky bláznů, co se postavili do cesty naším panovníkům"
Přikývla jsem a mlčky pokračovala v cestě palácem. Průvodce se zastavil u dvoukřídlé brány a zaklepal. Dřevo se dalo do pohybu i když nikde nebyli vidět sluhové. Nám se ale tak otevřel pohled na rozlehlý sál z černého mramoru, kterým se jako žíla táhl rudý koberec.
Ten největší šok mi ale přivodil až pohled na panovníky. Čekala jsem krále a královnu z národa temných elfů ale místo toho, přede mnou na černých trůnech seděla dvojice, velmi povědomých, mužů.
"Jsme rádi, že se opět setkáváme Alio" pronesl rohatý démon.
"Co tady dělá král lidí?" zeptala jsem a snažila se skrýt překvapení.
"Ted už máme jména, Beliar a Belial, lidem už dávno nevládnu. Časy v Aganty už jsou dávno za námi"
Zasmála jsem se "Takže nic nebrání tomu, aby z nás byli přátelé?"
Belial se zasmál "přátelé asi ne ale spojenci ano"
"Tak to ráda slyším, za tím jsem sem přišla." Potom jsem bratrům řekla vše o Tartarov plánu, jak se dostat zpět mezi živé.
Beliar se usmál "Máme tedy opustit svou říši a plahočit se touto nebezpečnou krajinou? Za to chceme ještě něco?"
Zamračila jsem se "Něco víc, než druhou šanci nahoře?"
"Ano" odpověděl rychle Beliar "Chci tebe za manželku a za budoucí královnu."
"souhlasím jedině v případě, že vyrazíte s námi a později se k nám temné elfové připojí"
Oddychla jsem si, když oba bratři souhlasili a my se mohli začít připravovat na cestu.





8. Menší podraz

10. září 2018 v 12:10 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Area seděla v jeskyni a přemýšlela. Dryád zbývalo už jen deset, jak s tímhle mohou postavit Alie a vyhrát? Jak se vůbec mohla ta bestie objevit i tady? Zbytek dryád uprchl až do Tartaru, aby přežil a mohl v tichosti oplakávat královnu, která jim měla vládnout až do konce času. Místo toho museli uprchnout sem. Deset žen, které se snažili přežít další den. Původně jich byla stovka ale neustálé boje je dohnali až na pokraj vyhynutí. Area s povzdechem mávla rukou a ze země před ní vyrostl malý stromek. Pohladila jeho zářivě zelené listy a pohlédla na východ z jeskyně.



"Vůdkyně, našla jsem něco, co vás potěší" řekla Milena a vtančila dovnitř. V rukou nesla luk, ale vypadala šťastně, jako už dlouho ne. Area se snažila o úsměv, ale nakonec to vzdala, uhladila si kudrnaté zrzavé vlasy a připravila se na nové zprávy. Milena se ale usmívat nepřestala. Místo toho se otočila k východu a mávla rukou. Do místnosti přišel vysoký a svalnatý muž, který vypadal jako člověk, až na špičaté uši a zlaté oči. Neznámý místo pozdravu pozvedl ruce, ve kterých držel flétnu. Přiložil jí k ústům a jeskyní se rozlehla zvláštní melodie. Area cítila, jak celé její tělo prostupuje magická síla. Prostor kolem nich náhle zalilo zlaté světlo. Dryády ale cítili, že to není špatné znamení. Světlo zmizelo a Area hleděla na mladou dívku, se stejně zrzavými vlasy, jako měla i ona sama. Právě poprvé viděla svou dceru. Obě dvě se podívali k východu, kde stála Milena i se svým, právě narozeným, synem. Area se rozesmála "Vrátil se k nám satyr a my konečně můžeme pomstít naši královnu. Pomstíme se, vrátíme náš národ na zem a zabijeme Aliu"




**



Seděla jsem ve spojí nové pevnosti a těšila se z něčeho, co již dlouho nebylo mojí přirozeností. Dlouho byla moje úloha poněkud jiná, nyní jsem ale byla opět královnou i když má říše byla velmi malá. Skřeti se opravdu snažili i když se ukáže až časem, jestli se jejich milostné hry setkali s úspěchem. Ženy z vesnice byli svázané, v domech, které jim ještě před pár dny patřili a léčili si rány. Skřeti se drápy, zuby i údy dostávali do jejich těl a nechávali na nich hluboké rány. Ovládali ale i léčitelství, a tak se postarali o to, aby jejich oběti přežili. Přemýšlela jsem, z čeho mohli vyrobit svoje masti a léčivé přípravky. Kolem rostla jen tráva.

"Alio, nemůžeme tady už dál být" zazněl hlas za mými zády. Otočila jsem se a spatřila návštěvnici, co mě vytrhla z přemýšlení "Vonorie, proč se tady plížíš?"

Šamanka si odkašlala "Přemýšlím, jak ti připomenout náš úkol"

"To mi nemusíš připomínat, brzy znovu vyrazíme" odpověděla jsem rychle.

Vonorie mě pohladila po ruce "Společně bychom mohli odejít z Tartaru"

"Stali se z nás tedy přítelkyně?" zeptala jsem se opatrně. Dělo se tady něco zvláštního.

"Vypadá to tak" odpověděla Vonorie a začala se šourat dál. Po pár krocích zmizela za rohem.

Vyšla jsem ven a hleděla na domy kolem sebe. Skřeti nebyli žádní zdatní stavitelé, ale rychle vštípili ulicím svůj vlastní vkus. Z oken domů se ozýval křik otroků a na cestách se válela špína.

Musela bych stvořit jiné obyvatele, aby se z vesnice stalo honosnější místo. Z přemýšlení mě vytrhl příchod skřetího vojáka "Vznešená, k bráně přišel muž a říká, že vás zná"

Nevěřila jsem jeho slovům ale i tak jsem vyrazila k bráně a snažila se vzpomenout na to, kdo by mě tady mohl hledat. Nakonec jsem stanula před vchodem do vesnice. U skřetích stráží stál muž v hnědém dlouhém plášti. Nevypadal jako posel od Tartara, jeho vzezření značilo spíše nějakého tuláka. Šedivé neupravené vlasy spadaly téměř až ke světle modrým očím. Něco se tady ale přeci jen stalo, ten muž mi byl podivně povědomý. Nešlo ale o příjemné setkání, moje tělo ovládl podivný neklid. Neznámý ale nevypadal nebezpečně, tak jsem řekla strážím, aby jej zavedli do jednoho z domů. Skřeti nechali nejbližší dům u brány vyklizený, aby sloužil pro podobné účely. Nikdy se ale nepočítali s tím, že bych výslechy dělala přímo já. Musela jsem tomu muži ale věnovat větší péči, abych zjistila, co se tady děje.

Proto jsme stáli v malé chatrči a hleděli si do očí.

"Co si zač?" přišla má otázka.

"Ty to nevíš? To tě démoni tak zkazily?"

Zasmála jsem se "Démoni mě nezkazily! Odpověz na otázku nebo poznáš, co všechno umím"

Tentokrát se zasmál muž, ale byl to chladný a nepříjemný zvuk. Opět mi ale něco připomínal.

"Nejsi nic jiného než zvíře. Bestie, která musí být zabita a vymazaná z historie"

"Na tuláka si nehorázně drzý"

"Nejsem tulák ani nějaký patolízal, co ti bude ležet u nohou. Jsem lovec upírů a chci napravit jednu starou chybu"

"Už si mě chtěl někdy zabít?" zeptala jsem se a rychle přemýšlela. Zabít mě chtěli už tisíce lidí.

"Chtěl jsem tě zničit hned, jak si se dostala z vlastního hrobu, ale tvoje matka tomu dlouho bránila."

Zakroutila jsem hlavou " To bylo před stovkami let, dříve, než si se narodil"

Muž se zasmál "Alio, ty opravdu nic nevíš. Já jsem tvůj otec"

Okamžitě mi všechno došlo. Nejdříve mě chtěla zabít matka a teď i vlastní otec. Pozvedla jsem ruce a tmou prolétli plameny. Můj otec se kouzlu vinul rychleji, než by měl být člověk schopný.

Potom odněkud vytasil meč a vrhl se proti mně. Vyslala jsem další proud plamenů, ale čepel zbraně všechno vstřebala. Vytasila jsem vlastní meč a spustil se velmi neobvyklý souboj. Ten ale přerušil příchod skřetích stráží "Vznešená, jsou tu avatáry"

Náhle všechno spolykali plameny a dům se rozlétl na kusy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem na zemi, uprostřed spálených trosek. Kolem mě leželi zbytky skřetů, nikde ale tělo mého otce. Hned mi tedy bylo jasné, že se ještě setkáme ale tentokrát, ho zabiju.

Hradbami pevnosti otřásl další výbuch, ale tentokrát byl dílem avatarů.

Rozběhla jsem se k hradbám, vyběhla po změti dřeva, která měla představovat schody a pohlédla z hradeb. Bledé postavy se hnali po planině a svou mocí se snažili dostat přes palisády. Bílá kůže avatarů přímo zářila a jen podtrhovala modrou runu, na jejich čelech. Samozřejmě cítili moje kouzlo a snažili se dostat k jeho zdroji. Tím jsem ale opět byla já. Vše ještě podtrhl výkřik "jdeme si pro tebe". To Legie ohlašovala svůj příchod. Doufala jsem, že se tady ta mrcha neukáže, marně. Rozhodně jednou přijde den, kdy jí tu její šerednou hlavu useknu, jen jestli to bude dnes.

Pohlédla jsem na zástup bledých bojovníků. Kouzlo už jsem použila a přilákala je, mohu tedy magii opět používat. Pozvedla jsem ruce a proti avatarům vyšlehly plameny. Legie se rozesmála a roztrojila se. Skřeti pozvedli luky a zasypali je šípy. Netrvalo dlouho a před palisádami ležela spousta pobitých nepřátel. Neustále ale přicházeli další a další.

Otočila jsem se směrem k vesnici a hledala pohledem Vonorii. Nakonec jsem jí opravdu našla a sama se ke mně blížila. "Co to zase provádíš?" zakřičela na mě vztekle

"Nedělej ze mě hlupáka, snažím se abychom přežili"

Vonorie srazila na zem skřeta, který nestačil včas uhnout "Čím více používáš magii, tím víc těch šmejdů přijde."

"To máme zase utéct?" zakřičela jsem tentokrát já.

"samozřejmě, nepodceňuj Legii."

Zaklela jsem a rychle se rozhlížela kolem sebe.

Museli jsme nějak odvést pozornost Legie na něco jiného.

"Skřeti, zaútočte vším, co má nohy. Vyjděte před bránu a zabijte je všechny!"

Nejbližší skřet začal okamžitě protestovat. "To je sebevražda, všechny nás pozabíjí."

Rychle jsem se ohnala mečem a jeho šeredná hlava spadla do prachu. Zbytek jeho těla se ještě kymácel na místě, než také spadl.

Překročila jsem torzo, z kterého stříkala krev a podívala se na zbytek svých vojáků.

"Co se děje?! Potřebujete také useknout hlavu?!"

S tím se vše dalo do pohybu. Skřeti se chovali jako každé hloupé stádo, poslušně vyběhli před bránu a bojovali v bitvě, která se nedala vyhrát. Popadla jsem Vonorii za ruku a ukázala jí místo v hradbě, kudy se už avataři dostali téměř až k nám. Společně jsme vykopli poslední odolávající kusy dřeva a vyšli ven. Sice nebylo, kam se ukrýt ale avataři byli plně zaměstnáni skřety. Protáhli jsme se kolem hradeb a znovu pokračovali v cestě.


Kam dál