Seznam kapitol

20. listopadu 2018 v 8:29 | Václav Hess |  Kronika
1. série

1. Dalekové v Knihovně
2. Probuzení krále
3. Paradox část 1.
4. Paradox část 2.
5. Prokletý deník
6. Návštěvníci a cestovatelky
7. Lov v Knihovně
8. Nechtěný návštěvník

2. série

1. Archiv
2. Mars
3. Nenápadné zlo
4. Nečekaný spojenec
5. Trocha legrace
6. Doktorka z Tardis
7. Hay Lin
8. Hay Lin 2
9. Nečekané setkání
10. V zajetí hada
11. Velcí poutníci
12. 50 odstínů modré
13. Smrt ve zlatě
14. Ještěři v ohrožení
15. Vlk v rouše beránčím
16. Pozor na zajíčky
17. Kuřátko a River Song

3. série

1. VYNOŘENÍ
2. NECHNĚNÝ NÁVRAT
3. MUMIE
4. KLONY A DALEKOVÉ
5. KRAMPUS
6. PŘÍCHOD ZLA
7. DRAČÍ KLÍČE
8. ÚTOK
9. ROZHODNUTÍ
10. NEZNÁMÝ
11. TŘETÍ GENERACE
12. ZAPOMENUTÁ ZÁCHRANA
13. POSLOUCHEJ A SLEDUJ
14. ZNÁT SVOU CENU
15. ORIGINÁL
16. SMRT
17. NEVYDAŘENÝ POHŘEB

4. série

1. PAST
2. KOUZLA PÁNŮ ČASU, část 1.
3. KOUZLA PÁNŮ ČASU, část 2.
4. RIVER SONG A HARRY POTTER
5. SPOLEČNICE
6. SONG O RIVER SONG
7. ZÁVODY
8. ZRCADLO
9. ČERVENÉ PÍRKO
10. SABRINA
11. NOČNÍ MŮRA V LONDÝNĚ
12. TROCHA LEGRACE, část 1.
13. TROCHA LEGRACE, část 2.
14. AMANDA
15. ÚTĚK

5. série

1. Temný seraf
2. Velryba
3. Ztraceno v upgradu
4. Překvapení!
5. Narození
6. E.K.P.
7. Služba pro Tashu
8. Líheň
9. Prehistorické rande
10. Ničitelka
11. Čarodějné překvapení
12. Mýval Rocket a Pandora
13. Erebus
14. Ninja
15. Setkání u Thermopyl
16. 300 Doktorů u Thermopyl
17. Čas odpovědí

6. série

1. Revoluční evoluce
2. Dalecká revoluce
3. Davrosova nečekaná inspirace
4. Sólo pro Tanu
5. Druhá šance pro Adolfa Hitlera

7. série

1. Chiméra
2. Chiméra má problém!
3. Kouzelná havárie
4. Hůlka VS šroubovák
5. Stroje a magie
6. Čas funguje, prostor si dal pauzu
7. Příliš málo dětí
8. Rostoucí stroj

8. série

1. ???

 

1. Děsivý spojenec

3. listopadu 2018 v 11:46 | Václav Hess |  Poslední klaun
Svět se změnil, to běželo hlavou učitelce, která uprostřed Londýna převáděla děti přes ulici. Kdo mohl ale tušit, že se vynoří draci, víly, vlkodlaci, upíři a budou chodit mezi lidmi. Otřásla se, když si vzpomněla na titulky novin. To vlkodlaci zaútočili v Rusku a Německu. Vždy si myslela, že se jedná pouze o pohádková stvoření a jak to tak viděla kolem sebe, nebyla s tímto názorem jediná. Na ní si ale nepřijdou. Učitelku dělala už třicet let a rozhodně jí to nepřekazí nějaká pohádková potvora. Znechuceně se podívala na vílu, která se vznášela na chodníku, jen pár kroků před ní. Stvoření nejvíce připomínalo mladou ženu, až na stříbrné vlasy a obrovská motýlí křídla, která jí vyrůstala ze zad. Náhle jí ale z přemýšlení vytrhl zvuk skřípajících brzd, náraz a křik dětí. Rychle se otočila a spatřila krev. Řidič auta okamžitě zastavil a vyběhl ven, tím už ale nemohl změnit nic z toho, co udělal. Postarší muž se ale okamžitě zahleděl na vílu, která se rozlétla směrem k nehodě.
"Táhni zpátky mrcho!" zakřičel vztekle.
Víla zůstala šokovaně na místě a vznášela se jako reklama na novou pohádku. Za pár vteřin se ale vzpamatovala "Já za to nemohu, to vy …." Chtěla říct ještě něco ale muž začal křičet "Ty příšero, za to všechno můžeš ty! Ty a další příšery jako si ty!"
Víla chtěla odletět ale muž jí popadl za jedno z křídel a škubl. Ozvalo se křupnutí a víla zakřičela bolestí. Muž jí potom dupl na záda a hned vzápětí kopl do hlavy. Ozvalo se další křupnutí a víla se už nehnula. Jen z úst jí začal téct pramínek krve a její pohled, navždy vyhasl.

**

Matt odklonil trs kapradí, vyššího než on sám a hned se mu naskytl pohled na jezero. U jeho břehu byl i zdroj hlasitých kroků. Přímo před ním se pásl obrovský apatosaurus. Pro něj by nebylo nic jednoduššího, než hůlku kitsune a přenést se zpět. Jak na to pomyslel, se vzduchem rozlehl výstřel z pušky. Matt hned okamžitě vstal a sledoval, jak apatosaurus vyrazil směrem k vodě. Znovu se ozval výstřel z pušky a potom do jeho zorného pole dojelo terénní auto, s tím nejhorším možným řidičem. Černovlasý muž se nedal bohužel snikým jiným splést. Fenris rychle strhnul volant aby se vyhnul spadlé kládě. Vedle něho seděla nějaká hnědovlasá žena a střílela po několika tunovém kolosu. Tvor se otočil, jako by se chtěl rozběhnout proti ale nakonec si to rozmyslel a rozběhl se dál do jezera. Matt fascinovaně hleděl na to, jak se obrovské tělo nořilo do vody a do písčité půdy bijí velké vlny. Fenris zklamaně hleděl za uniklou kořistí, zastavil auto a podival se na svou společnici "Tak ted už.nic lepšího nejspíš nenajdeme"
Jeho průvodkyně se zasmála "Tak to určitě ne"
S tím se rozjeli pryč.
Matt stále hleděl na místo, kde ještě před několika vteřinami stál jeho úhlavní nepřítel. Ten už měl být ale mrtvý. Jak to, že je naživu a ještě k tomu tady? S tím se Matt konečně vzpamatoval, správně by tady přeci neměl být ani on. Chtěl ale přijít na důvod toho všeho, ještě trochu zmatený se rozhlédl. Auto bylo sice už dávno pryč ale stopy pneumatik byli v písčité půdě vidět velmi dobře. To byl pohled k nezaplacení, stopy terénního auta, hned vedle stop apatosaura.
Matt se po nich vydal a šlo to opravdu snadněji, než by si zprvu myslel. Tady samozřejmě nebyli silnice nebo cesty, Fenris si ale prostě našel místo kudy projel. Otisky pneumatik nebyli tak jedinými stopami, ještě tu byli zlámané větve nebo stromy, vyrvané vlkodlačí silou.
Spoušt ale brzy skončila a před lovcem vyplulo zvláštní město. Na první pohled to připomínalo nějakou chudinskou čtvrt ale z poloviny to vypadalo jako vykopávky nějakého starodávného města. Až za pár vteřin uviděl Matt jeřáby a další techniku. Město nebylo zanedbané ale teprve vznikalo. Vše odpovídalo rychlému nárustu obyvatel. Lovec vklouzl do vlčí podoby a proběhl kolem prvních budov. Bohužel musel uznat, že dál se už nedostane. V chýších z plechu a dřeva hlídkovali vlkodlaci. Ti sice nečekali na vpád někoho cizího ale i tak by ho brzy našli a nepochybně i přemohli. Chtěl se pomalu odkrást, když se ozval děsivý řev a mezi rostlinami se objevil tlama plná ostrých zubů. Matt rychle vyběhl dál od chatrčí a doufal, že si ho tvor nevšiml. Dinosaurus naštěstí opravdu jevil více zájmu o město, než o jednoho uprchlíka. Nevydal se však pryč od toho všeho ale dál do centra toho podivného místa. Jeho nový děsivý spojenec mezi tím plně zaměstnal vlkodlaky kolem. Mattt se tak v poklidu dostal až k budovám, které byli postavené z větší pečlivostí. Tam s neomylnou jistotou našel tu největší stavbu a hledal, že ani tady nevidí stráže. To bylo velice výmluvné, vzhledem k vzteklému a hlasitému řevu, který se ozýval nějak blíže. Matt zmizel v chodbě, vydlážděné kamennými dlaždicemi. Rychle se protáhl kolem dvou soch a z mrazením si vzpomněl na to, jak Fenris jednu takovou oživil. Ted se ale nic nehnulo a tak pokračoval dál. Nikde necítil přítomnost ničeho živého a tak se rozběhl rychleji. Hned za dalším rohem toho ale litoval. Přímo před ním stál Fenris. Vlkodlak jej okamžitě chytil pod krkem a zvedl do vzduchu. Matt ho udeřil a uskočil aby měl více prostoru. Fenris si ale sedl na zem. Lovec se proměnil do lidské podoby a pohlédl na svého soupeře.
"Jak je možné, že si ještě naživu?"
Fenris se usmál "Rozhodně v tuto chvíli nechci bojovat ale mluvit. Zabil si mě ale moje děti se o mě vždy postarají."
Matt se zasmál "Zničili jsme tvé srdce u vládce krampusů."
Fenris zakroutil hlavou "Nikdy jsme se u krampusů neviděli ale dám si na to pozor. Nejspíš si to ještě nepochopil ale oba cestujeme časem. "
Matt v tu chvíli nadával sám sobě. Něco podobného se snad nestalo poprvé, měl si dát pozor na to, co říká. Přemýšlel, jak se z celé situace dostat, když se náhle budova otřásla a ozval se řev tyranosaura. Vše zmizelo v oblaku prachu a hlasitých úderů. Ozvaly se i hlasy vlkodlaků. Matt viděl, jak Fenris zmizel na konci chodby a rozhodl se, že i on raději toto místo opustí. Použil dar od kitsune a otevřel portál. Tentokrát si dal ale větší pozor. Chtěl se přenést pouze v prostoru a ne v čase. Nemohl se ted hnát za vlkodlakem ale chtěl zjistit více o tomto městě i o Fenrisovi samotném. Prošel bránou a vyšel jen pár metrů za podivným městem vlkodlaků. Myslel, že tady bude sám ale s překvapením hleděl do žlutých plazích očí.


Roztomilá poprava

3. listopadu 2018 v 11:35 | Václav Hess |  Knihy

Roztomilá poprava
Formát: A6
Počet stran: 119
Cena knihy: 100 KČ
Objednat můžete na: vaclav.hess@email.cz

Lov pokračuje!

Příběh jednoho z prvních vlkodlaků, je spletitou cestou, která doposud nemá jasného vítěze. Svět se propadá do temnoty a je na Mattovi, aby jej zachránil.
 


Grimoár

3. listopadu 2018 v 11:31 | Václav Hess |  Knihy

Grimoár
Formát: A6
Počet stran: 150
Cena knihy: 100 KČ
Objednat můžete na: vaclav.hess@email.cz

Magie je s námi od počátku historie, až do současnosti. Vydejte se, s touto knihou, po stopách šamanů, čarodějů, duchů nebo i draků.

Zlobivé holky

2. listopadu 2018 v 15:30 | Václav Hess |  Knihy

Zlobivé holky
Formát: A6
Počet stran: 143
Cena knihy: 100 KČ
Objednat můžete na: vaclav.hess@email.cz

Rodinné pouto

Nicole pomalu otevřela oči a rozhlédla se po svém pokoji. Z polospánku ji vytrhl až čas, který rozhodně neuvítala s nadšením. Opravdu neměla v úmyslu vstávat v 7:30, vždyť už měla být v té chvíli dávno ve škole! Rychle prolétla místností, která vypadala jako něco mezi prodejnou plyšáků a skleníkem, a snažila se najít jakékoliv oblečení. Prošla kolem regálů s kaktusy přímo k bílé skříni a našla, co hledala. Rychle nahlédla do zrcadla. No hrůza, ale teď to lepší už rozhodně nebude.
Reklama
S touto myšlenkou vyšla ze dveří pokoje, přímo na chodbu. Ta ji dovedla až ke vchodovým dveřím. Ještě vrhla letmý pohled do kuchyně, kde její matka zjevně vedla nějaký pekelně důležitý telefonní hovor. Jen na ni mávla, aby oznámila odchod z domu. Rozběhla se po pečlivě udržovaném chodníku co jí dech stačil. Po pár metrech však prudce zastavila. Přímo před ní byl park, který by jí notně zkrátil cestu. Jenže už ani zoufale znudění důchodci nevkročili na tohle místo… Důkazem tomu byly rozmlácené lavičky a zdivočelé záhony, které spíše připomínaly amazonskou džungli. Nicole pokrčila rameny a vydala se po již dlouho neudržované cestičce. Doběhla až k něčemu, co by tu být rozhodně nemělo. Před jejíma očima se zrcadlila hladina rozlehlého jezera. Jenže v parku nikdy nebylo ani malinké jezírko, natož něco takového. Potom její pozornost upoutalo něčeho ještě podivnějšího. Na druhém konci vodní plochy se stavělo. Obrovské jeřáby elegantně manipulovaly s kamennými bloky. Nikdo tady ale nestavěl nové mrakodrapy. Spíše to celé připomínalo podivný středověký hrad. Mezi tím vším se pohybovaly postavy, které jakoby vypadly z nějakého hororu. Tvorové se nejvíce nejvíce podobali vlků, ale zároveň připomínali i lidi. Kráčeli po zadních a místo předních tlap měli neobyčejně svalnaté ruce pokryté hustými chlupy. Několik z nich drželo i různé nástroje. Nicole si vzpomněla na všechny strašidelné historky, které se po městě vyprávěly. Celé Německo se tomuhle zatracenému místo vyhýbalo, ale ona sem zkrátka musela ve spěchu a bezhlavě vběhnout. Otočila se, aby se rozběhla zpátky k silnici, jenže i za jejími zády již nebylo vše jako dřív. Vysoké stromy neukrývaly cestu, jen vyšlapanou stezku. Dívka udělala jen několik kroků, když se za ní ozvalo: "Ztratila jsi se?" Nicole sebou prudce trhla a okamžitě za ní zazněl smích. Otočila se a uviděla vysokou ženu s modrými vlasy v černých kožených šatech. Nicole se rychle uklidnila. Žena sice měla nepřirozeně tmavé oči, ale ničím nepřipomínala netvory z druhé strany jezera.
"Procházela jsem parkem a nějak dobloudila až sem." Pokrčila omluvně rameny a pokusila se o nevinný výraz. Tahle žena by jí určitě mohla pomoci ven. Možná se taky ztratila. Společně by mohly najít cestu. Neznámá roztáhla ústa v úsměvu, který odhalil něco, z čeho se Nicole udělalo špatně. Měla dlouhé a nebezpečně špičaté zuby. Místo zavrčení ale promluvila: "Já se jmenuji Luciana. A blízko tohoto místa není žádný park. Mohla bys začít mluvit pravdu a pomůžu ti ven, ale klidně si dál lži a já zavolám stráže. Opravdu nemám čas a ani chuť na nějaké dlouhé přesvědčování." Nicole bojovala s vlastním strachem. Nakonec se ale rozhodla ignorovat vzhled ženy a začala mluvit:
"Možná jsem zabloudila, jenže já opravdu šla parkem. Nechtěla jsem se dostat na tohle místo. Běžela jsem do školy a skončila tady."
Luciana v té chvíli vypadala ještě nebezpečněji.
"Není tady žádný park, ani škola. Vidím ale, že umíráš strachy. Drž se hned za mnou a nemluv." S tím prudce vyrazila mezi stromy a Nicole rychle klusala za ní. Ani jedna z nich si nevšimla bílé sovy, která celou rozmluvu pozorovala.
**
"Co se v tom městě stalo? Co tam bylo za tvory?" zeptala se rychle Nicole a dál klusala za svou průvodkyní. Luciana několik vteřin neřekla ani slovo, až si dívka myslela, že ani neodpoví. Nakonec ale vydechla a smířila se s nevyhnutelným, se zvědavostí mladší dívky. "To město se jmenuje Lycanopolis a patří vlkodlakům. Žily tam i jiné bytosti, ale rozutekli se, když jsme zabili jejich vůdce."
"To si děláte srandu? Nic jako vlkodlaci neexistuje." Luciana se prudce zastavila a otočila se k ní čelem. Nicole ze vzdálenosti několika centimetrů videla žluté oči a spoustu špičatých zubů, které by v lidských ústech neměly být. Ženina tvář se i podivně protáhla a oloupila ji tak o část krásy. Nicole udělala dva kroky dozadu, aby byla dál od toho zjevení. To už se však Lucianin obličej vracel ke své dřívějíší podobě. Potom se vydaly znovu na cestu, tentokrát už bez zbytečných otázek.
**
Cesta už trvala bezmála hodinu, když se náhle Luciana zastavila a Nicole do ní s klením narazila. "Někdo tady je?" Zeptala se okamžitě. Luciana přikývla a ukázala dopředu. Za pár vteřin už obě jasně slyšely, jak si něco razí cestu křovinami a blíží se přímo k nim. Jednalo se buď o něco hodně velkého, nebo toho bylo víc. Zanedlouho slyšely i chroptění. Rozhodně se nejednalo o jednoho tvora a také to určitě nebyl člověk. Luciana popadla Nicole za ruku a táhla ji co nejdál od jejich pronásledovatelů. Ti náhle zrychlili a zlověstné zvuky se blížily za jejich záda. Brzy za sebou viděly smečku tvorů připomínající lidi, až na hnědou kůži a s rukama vyzírající spíše jako kmeny stromů.
"Co je tohle za příšery?" Vykřikla Nicole.
"Kullové." Zazněla stručná odpověď.
"To jste mi toho teda řekla."
Luciana si odfrkla. "Jde o křížence trollů a lidí. Stačí ti tohle vysvětlení?"
Nicole se ale své studnice informací nevzdala tak snadno. "Trollů? Těch co v pohádkách žijí pod mostem a požírají děti?"
Luciana se zasmála. "Připadá ti snad, že jsme v pohádce?"
"To je nemůžeš nějak zabít?"
Luciana místo odpovědi vytáhla ze záhybu šatů pistoli a vystřelila proti jejich nepřátelům. Zasáhla jednoho kulla přímo doprostřed čela, ale tvor nedal nijak najevo, že by mu takový detail vadil. "Aha…" Vyhrkla vyděšeně Nicole a potom se už obě rozběhly co nejdál od podivných netvorů. Klusem se prodíraly lesem a zakopávaly o větvě. Kullové si mohutnými těly razili cestu a zanechávali za sebou pás, který spíše připomínal stopu po buldozeru. Obě dívky už pomalu ztrácely síly, když se dostaly až k okraji nějaké vesnice. Ani jedna sice netušila, kde vlastně jsou, jenže řešit něco tak malicherného nepřipadalo v té chvíli v úvahu. Přímo před nimi stál kostel a vítal je s otevřeným vchodem. Luciana rychle skočila dovnitř a vtáhla s sebou i Nicole. Potom rychle přibouchla vrata a sedla si na podlahu.
Za několik minut zazněl křik lidí i vzteklý řev kullů. "Musíme jim pomoct!" Vyštěkla Nicole. Hlas se jí třásl, stejně jako ruce. Její společnice ničím nedala najevo, že by hodlala útočiště opustit. Dokonce se ani nenamáhala nějak na slova mladší dívky reagovat. Ožila až ve chvíli, kdy do vrat někdo zabušil. Luciana si nejdříve připravila pistoli, potom ji ale opět skryla a pozvedla pravou ruku. Dlaň jí ozářila ohnivá koule.
"Co si myslíte, že tady děláte?" ozvalo se za nimi. Obě se otočily a spatřili staršího muže v černém oděvu, který nepochybně patřil ke správcům kostela. Luciana ho ignorovala a dál se připravoval na boj. Vrata se dala do pohybu a za nimi je čekalo velké překvapení.
**
Matt stál ve vchodu do kostela a s pobaveným úsměvem si prohlížel obě ženy. Potom mávl rukou na pozdrav a vešel. Za ním se do sálu vřítila i Anna. Oba na sobě měli černé oděvy, které spíše připomínaly vojenskou výstroj. Mattovy černé, krátké vlasy, se k tomu hodily. Rozhodně více než růžová hříva, kterou se pyšnila Anna.
"Máš novou kamarádku?" Zeptal se Matt Luciany a kývl směrem k Nicole. Čarodějka mu v několika větách vysvětlila, co se stalo a jak utekly před tlupou kullů. Lovec jen kýval a čekal až domluví. "Utekli jsme z Lycanopolis abychom dál bojovaly, ne se ukrývali." Vysvětlil.
Luciana se zamračila "Kullové se nedají tak lehce zabít."
"Co je zkusit zničit kouzly, místo toho, abys nechala vyvraždit celou vesnici?" Zeptala se kousavě Anna. Luciana se ale jejím tónem nenechala rozhodit: "Pořád je pro mě důležitější můj život než pár stovek vesničanů. Lidé si aspoň všimli, že se něco děje."
Matt se nadechl, aby jí odpověděl, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho vstal a zavelel k odchodu. Nicole stále nechápala, co se děje, takže jen vyšla za nimi.
"Co jste dělali v mém kostele?!" Ozvalo se naštvaně za nimi. Ven vyběhl i neznámý muž.
"Modlili se za světový mír!" Vyštěkla rychle Luciana.
"Jak jsi se vlastně dostala k té dívce?" Zeptal se rychle Matt a stoupl si před muže, aby jej Luciana nemohla zabít.
"Nějakou nehodou se dostala těsně před Lycanopolis, buď jí někdo přenesl, nebo to zvládla sama. Jenže ona o ničem neví." Zavrčela Luciana.
"V té dívce je ďábel!" Zavřeštěl kazatel a začal před sebou mávat křížem.
Luciana obešla Matta a křikla: "Schovej ten kříž, nebo ti poradím, kam si ho můžeš strčit a do kapsy to nebude!"
Kazatel ztichl a zmizel v menších dveřích, kterých si do teď nikdo ze zúčastněných ani nevšiml. Luciana kývla na znamení triumfu a otočila se zpět ke svým společníkům "Co tedy uděláme s těmi venku?"
Matt došel ke dveřím a opatrně vyhlédl ven. "Myslím, že už utekli. Museli být zmatení, když viděli to všechno kolem."
"Odkud je vlastně Fenris přivlekl?" Zeptala se Anna.
"Myslím, že otevřel více míst." Vysvětlila Luciana a jako první vyšla ven.
"K něčemu to ale bylo dobré? Lidé se dozvěděli, že se něco děje." Dodal Matt a vydal se zpět k lesu.
"Co bude se mnou?" Zeptala se po dlouhém váhání Nicole a poprvé v jejím hlase zazněl podtón zoufalství. Matt se usmál: "Snad si nemyslíš, že tě tady necháme?"
"No, vůbec se neznáme," podotkla Nicole opatrně. Matt se jí sice líbil, ale cítila z něj i něco nebezpečného.
"Dostaneme tě zpět domů," řekla Luciana
Matt chtěl říct ještě něco, když se za nimi ozvalo zavrčení. Všichni se otočili a pohlédli na tvora, připomínajícího psa, ale opravdu jen vzdáleně. Zvíře kráčelo po čtyřech nohách, ale nemělo na těle ani chloupek, spíše vypadalo jako by jej někdo stáhl z kůže.
"Kde se to tady sakra vzalo?" zašeptala Nicole
Tvor otevřel mohutnou tlamu a ukázal řadu nebezpečných zubů. Náhle něco zasvištělo vzduchem a netvor padl na zem, s krkem probodnutým oštěpem.
Ze skrytu stromů vystoupila vysoká žena, bledá kůže byla pokrytá tetováními a zelenými listy. Neznámá se po nich podívala očima, které připomínaly vlka.
"Nicole si odvedu s sebou," řekla jemným hlasem.
"No prr, zpomal princezno," řekl Matt a postavil se před dívku.
"Jsem její babička," prohlásila bojovnice, které vypadala maximálně na dvacet pět let.
"To by mohl říct každý," odpověděla okamžitě Anna.
Náhle ale všechny zaskočila Luciana: "Je to dryáda a určitě mluví pravdu."
"To ti řekl kdo?" zeptal se Matt
Luciana se usmála: "Ta holka se sem dostala portálem mezi stromy. Dryáda je stvořením lesa a od toho se odvíjejí i její schopnosti."
Matt tedy přikývl.
"Raději bych šla s vámi" zašeptala Nicole.
"Nevidíme se naposledy" řekl jí Matt.
Nicole přistoupila k bojovnici, i když slovům lovce nevěřila, určitě na ni zapomene. Vyšla s ní mezi stromy. Náhle je ale ještě dohnal Matt a dal jí do ruky vizitku. Dívka na ni radostně pohlédla, bylo na ní telefonní číslo a pár slov:"Uvidíme se brzy".

Epilog

31. října 2018 v 10:24 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Zbývající elfové z Argosu a Aganty byli smutným důkazem, co vše upíři a démoni zničili. Poslední z nich vybrali ty nejmocnější a dali jim vládu nad jejich národem. Triáda se sešla aby hleděla na hvězdy a čekala na poslední znamení.
Ortain byl jedním ze starších ale i tak patřil svým věkem spíše mezi mladší generaci. Upíři vyvraždili jejich vůdce i mudrce aby je ještě více oslabili. Elf pohlédl na nebesa. Jeho myšlenky se chvilkami zatoulali až k jeho domovu, který zničili nemrtví. Pořád měl před očima, jak jeho sestru zaživa roztrhali. Stále v uších slyšel její křik. Stejně tak měl v paměti smrt své matky.
Alia i Dranor se rozšířili jako mor a jejich rod přivedli na pokraj vyhynutí. Jejich rod se ale stále nevzdal, našel si nové útočiště a čekal na den, kdy se stanou vítězi.
To byl také důvod, proč se Ortain dostal až sem.
Spolu se svými druhy se zavřeli do laboratoře a každou noc sledovali hvězdy. Zatím co se vojáci snažili, aby jejich osada přežila další den.
Ortain náhle zpozorněl, něco se stalo ale nechtěl rušit své druhy. Možná se mu to jen zdálo. Potom se to ale stalo znovu, jedna z hvězd zhasla. Jev se rychle šíříl a Ortain už nepochyboval. Rychle se otočil na své společníky ale ti už si toho také všimli.
Všichni elfové s úsměvem poznali, že přišla nejdůležitější chvíle jejich světa. Přichází konec času.


Exorcismus

27. října 2018 v 11:13 | Václav Hess |  Exorcismus
Exorcismus (z řeckého slova - exorkismós - vymítání) je obřad, který provádí mnoho náboženství po celém světě. Jde o vyhnání cízí síly z lidského těla. Většinou se jedná o síly zlé. napadající svou obět. Nemusí se však jednat pouze o lidské oběti, existují i svědectví o exorcismu u zvířat - pes, kočka, hospodářská zvířata.

Rituál vymítání nemá jednotný postup. Záleží na náboženstvích nebo národním zvyklostem. Islám, vycházející z křestanství provádí vše ve skupinám ale například taoismus nebo šamanismus, má ve zvyku, nechávat vše na jednom člověku.

V moderním světě má bohužel exorcismus stále své místo. Existují však i teorie vdecké, odkazjící na různé psychické choroby.

Slovo "bohužel" jsem v minulém odstavci použil z jednoho prostého důvodu. Exorcismus je obětem prováděn i bez jejich výslovného souhlasu. Jedná se tedy mnohdy i postupy hraničící s týráním.

18. Stezky bohů

24. října 2018 v 10:18 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Stála jsem v bílém sále a stála přemýšlela, jak se můj život změnil. Z lidské dívky, jsem se stala upírkou. Vlivem jedné bizardní hry jsem se nakonec stala i královnou abych se nakonec trůnu vzdala a skončila v Tartaru. Chtěla jsem ven a vrátit se ke svému upírství, ted je ze mě ale bohyně. Našla jsem pohledem Adorii a šla k ní. Bohyně lásky mě opět zdravila s úsměvem, který jsem již nyní nesnášela.
"Co by si potřebovala sestro" zeptala se mile.
Chtělo se mi zvracet, z jejího úsměvu i z jejího oslovení.
"Potřebovala bych vidět svého syna"
Adorie se nad mojí prosbou zamračila, konečně jiná emoce, než ten její škleb.
"Vidět ho samozřejmě můžeš ale nesmíš mu pomáhat. Musíš se věnovat všem smrtelníkům stejně"
"Jsem bohyní smrti, to je mám všechny zabít?" zeptala jsem se škodolibě
"Adorie zakroutila hlavou a ukázala mi na jeden konec sálu, tam byli bílé dveře, kterých jsem si ještě ani nevšimla" Šla jsem k nim a za nimi našla prázdnou téměř místnost, jen uprostřed bylo zrcadlo. Pohlédla jsem do něj a soustředila se na Dranora. Brzy se vše dalo do pohybu a já ho viděla. Stál s nějakou ženou před mojí sochou. Rychle jsem se ohlédla ale nikdo jiný tady nebyl. Zavřela jsem oči a soustředila se. Poslala jsem část své moci, napříč prostorem i časem. Nemůžu se mu ukázat ale můžu mu pomoci aby se stal nejsilnějším králem, jakého kdy kdo viděl. Skončila jsem a zamyslela se. Potom jsem nahlédla do jeho budoucnosti. Viděla jsem Dranorovu ženu, jak rodí jeho děti. V jednu chvíli jí ale chtělo tělo zradit, poslala jsem jí magickou pomoc. Viděla jsem Dranora pobujícího s temným čarodějem a vnukla mu nápad jak ho porazit. Viděla jsem i velkou bitvu. Kouzlem jsem zabila skřeta, který by mého syna zasáhl zezadu sekerou. Sledovala jsem, jak padá mrtví na zem, kdy se za mnou ozvalo "Co to tady děláš?"
Otočila jsem se a viděla Adorii
"Sledovala jsem svého syna"
"Cítila jsem tvou magii a porušila si zákony bohů." zakřičela Adorie
"Jsem jen matka a chtěla jsem pomoci svému synovi." řekla jsem rychle a snažila se o kajícný výraz. Hned mi ale bylo jasné, že to bylo zbytečné.
Adorie se otočila a zmizela v hlavním sále.
Šla jsem jen pár kroků za ní ale když jsem vešla, už tady všichni byli a sledovali každý můj krok. Bůh spravedlnosti stál uprostřed toho všeho a na mě abych šla k němu. Muž měl sice pásku přes oči, nebot spravedlnost je slepá ale vypadalo, že mě vidí stejně dobře,jako ostatní. Došla jsem až k němu a zůstala stát.
"Víš čím si se provinila?" zeptal se formálně
"Tím, že jsem matka" řekla jsem rozhodně
"Nepřekrucuj své skutky. Adorie tě varovala a ty si to běžela okamžitě porušit" řekl bůh.
"Adorie mi neřekla, že jde o váš zákon a řekla mi abych se věnovala všem smrtelníkům stejně. Mým synem by to začalo ale později bych se věnovala všem"
Adorie ale nemohla být potichu "Alia překroutila celou časovou linii svého syna, byli to příliš velké zásahy"
"Jsem bohyní druhý den, ještě se učím" zakřičela jsem na tu šklebící se mrchu.
Bůh spravedlnosti byl ale stále klidný. "Alia bude potrestána ale Adorie, ty si jí měla na starosti a ani ty neunikneš svému trestu."
Potom mávl rukou a já se ponořila do tmy.
…………………

Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Nejspíš jsem byla zpět v Argosu. Tohle byl tedy můj trest? Rychle jsem se ale začala dusit. Moje plíce nenabírali dost vzduchu. Moje tělo se klepalo zimou. Strhala jsem ze sebe bílé šaty, které mi zůstaly. Vstala jsem a spadla znovu na zem. Potom jsem pohlédla na své odřené dlaně a donutila se dýchat pomaleji. Vše jsem náhle pochopila a málem znovu omdlela. Bůh spravedlnosti, ze mě opět udělal člověka.


17. U brány Tartaru

17. října 2018 v 10:15 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Společně jsme s Lambraxem jsme přistáli na nádvoří. Okamžitě jsem se začala měnit zpět.
U brány už čekal Tartaros a hleděl na zbytky hořící lodi, které stále pluly vzduchem.
"Jste oba v pořádku?" zeptal se rychle.
"Ano ale blíží se avataři a ta mrcha bude určitě v jejich čele" řekla jsem okamžitě a setřásla ze sebe zbytky dračí podoby.
Vše už je téměř připravené ale ještě bych si chtěl ujasnit jednu věc.
Šla jsem tedy za ním bránou ale tentokrát jsme nezamířily k ostatním ale do menšího pokoje, kde jsem nejspíše ještě nikdy nebyla. Útulný pokoj byl vybaven jen černým stolem a dvěma pohodlnými židlemi. Nalila jsem si do poháru krev a čekala. Tartaros nevypadal, že by byl naštvaný, tak jsem nechtěla dávat najevo svou ostražitost.
Tartaros si sedl proti mě. "Beliar mi řekl, že spolu máte syna. Co se tedy ve skutečnosti stalo?"
Nyní jsem si oddychla. "Řekla jsem mu lež aby si ho snáze připoutala k sobě a k naší cestě na povrch. Samozřejmě to je tvé dítě."
Démon několik vteřin vypadal zamyšleně i když jsem moc dobře věděla, že má vše už dávno vymyšlené. "Já budu tvým manželem, jinak se do světa lidí nikdy nedostaneš"
Usmála jsem se a pohladila ho po ruce. "Ted mu ale nic říct nemůžu".
Tentokrát se usmál démon a náhle to vypadalo nebezpečně. "Nejsem hlupák Alio. Beliar zemře a bude to tvou rukou abych měl důkaz, že to z tvé strany byla opravdu jen hra. "
Přikývla jsem a Tartarovi to zjevně stačilo. Hned totiž vstal a otevřel mi dveře. Společně jsme vyšli ven a procházeli palácem. Doufali jsme, že máme dost času ale když jsme došli na hradby, přesvědčili jsme se o opaku. Avataři již byli na dohled a ženská postava, která kráčela v jejich čele, byla nepochybně Linea.
Z útrob paláce vylétli ohnivé koule a rozlétli se směrem k avatarům. My sami jsme ale již zmizeli v chodbách aby jsme našli zbytek společenstva. Čekali na nás v hlavním sále, odkud jsme vyrazili dál. Palác samotný se mezi tím bránil útokům. Samozřejmě u toho ale byla i mocná magie, která pouze přiláká další avatary. Nám to už ale mohlo být jedno, pokud tedy stihneme otevřít portál. Tartaros se jako první dostal k místu, kde hradby končili a před námi byl jen kus skály. Hora sahala až k umělému nebi. Všichni jsme si našli své místo za obrovským démonem a připravili se. Nepotřebovali jsme přípravu, ani zaklínadla. Stačila jen surová a nespoutaná magická moc. Jen jí muselo být tolik aby to porazilo samotné bohy. Cítila jsem sílu, která protékala mým tělem. Potom jí démon, spolu s magií ostatních, vyrval z mého těla a vrhl proti skále. Zem se otřásla a dala se do pohybu. Kus hradeb paláce se propadl, dvě z věží se sesuly a já musela rychle uskočit aby mi padají kamení nerozrdrtilo hlavu. Kolem mě byl oblak prachu a tak jsem dopadající pěst, viděla až příliš pozdě. Zavrávorala jsem a ustoupila dozadu. Potom jsem náhle uviděla tvář Linei, která byla jen pár centimetrů ode mě. Za ní se ale objevil Beliar a odhodil jí ode mě. Vytasila jsem meč a snažila se jí zasáhnout ale viditelnost byla pořád špatná. Linee se tak povedlo opět zmizet. Nemohla jsem jí hledat, mou pozornost plně zaměstnali avataři, kteří se dostali přes zničené hradby. Jednomu z nich jsem usekla hlavu ale hned tu byli dva další. Vonorie jednoho z nich zapálila a mě rychle napadla jedna věc. Už přeci můžu bez obav kouzlit. Pozvedla jsem ruce a živly mi přišly na pomoc. Zvedl se vítr a rozehnal oblaka prachu. Ta ale nezmizela, nýbrž nabrala na síle. Vytvořila jsem tornádo a poslala ho nad zbytky paláce a avatary. Vzduchem se rozléhal křik a lámání kostí. Otočila jsem se a proti mě bylo celé naše společenstvo. Belial držel mého syna a všichni čekali pouze na mě. Za nimi bylo schodiště zalité sluncem. Došli jsme ke svému cíly. Vycházeli jsme nahoru a nemohli tomu všemu věřit. Brzy byl Tartar za námi a my došli do rozlehlého bílého sálu. Tam už čekala žena v bílém oděvu. "Jsem Adorie, bohyně lásky. Budu vaší průvodkyní"
"Počkat, my chtěli ale zpátky do Aganty a Argosu" zavrčela jsem okamžitě. Už zase jsme se stávali jen figurkami bohů. Adorii ale nezmizel z tváře připitomělý úsměv. "Chceme vám nabídnout odměnu za vše, co jste dokázali."
"Odměnu?" vyštěkl Tartaros. "Za co odměnu, za zničení Tartaru? Za útěk z místa, kde jsme měli strávit věčnost?"
Adorie přikývla "Ano, přesně za to. Nyní můžeme vše postavit znovu a lépe. Vás ale rádi přivítáme po svém boku"
Nechápala jsem nic z toho, co mi ta potvora v bílém řekla ale následovala jsem své společníky. Došli jsem do sálu z bílého mramoru. Vše bylo až kýčovitě plné světla, dělalo se mi z toho mírně nevolno. Před námi se začali objevovat další postavy v bílém a já v nich matně poznávala staré bohy, kováře trpaslíků, stvořitelku elfů ale ochránce poutníků. Nakonec s námi ale jednala opět Adorie "Chceme aby se Alia i její manžel Beliar stali jedněmi z nás."
"Budeme bozi?"zeptala jsem se překvapeně.
Adorie přikývla "Tartaros byl vždy jedním z nás, byl bohem podsvětí. Ty budeš bohyní smrti a staneš se jeho manželkou"

Souhlasili jsme i když jsem stále hledala nějaký háček. Bohové ale měli vše připravené a tak jsem ani neměla čas na nějaké váhání. Místo dalších hovorů jsme přešli mezi bílými sloupy do dalšího sálu, kde byl oltář. Moje oblečení se okamžitě změnilo. Špinavá černá zbroj zmizela a nahradili jí bílé dlouhé šaty. Mezi vlasy se objevila ozdoba z květin. Málem jsem začala zvracet ale nakonec jsem s úsměvem došla k oltáři a čekala. Tam Adorie stvrdila jak moje místo mezi bohy tak i můj snatek s Beliarem. Stačilo jen pár slov a můj život, se opět zcela změnil. Nakonec jsem měla čas na přemýšlení až ve chvíli, kdy se zavřeli dveře naší ložnice a já poprvé mohla pohlédnout na Beliara, jako na svého právoplatného manžela. Usmála jsem se na něj a už přemýšlela kdy a jak ho zabiju. On si ale můj úsměv, vysvětlil samozřejmě jinak a rychle mě hodil na postel. Tím začala naše svatební noc.


16. Upírka má mnoho podob

15. října 2018 v 15:30 | Václav Hess |  Alia - Stezky bohů
Jela jsem na svém oři. Lambrax letěl vysoko nade mnou a hlídal pochod celé armády. Já pouze plnila rozkazy. Tímto způsobem jsme se pomalu, ale jistě, blížili k Tartarovi a jeho paláci. Už jsem na sobě cítila těhotenství ale stále mělo trvat ještě velmi dlouhou dobu. Proto jsem byla ráda, když jsem zahlédla cíl naší cesty. Temné věže paláce slibovali válku, krev a pomstu. Rozjela jsem se ještě rychleji, abych byla u brány jako první. Temný chřtán se otevřel a na světlo vyšel Tartaros.
"Už jsem tady a všichni důležití, jsou s námi."
Tartaros se usmál "Pojd za mnou a zbytek si odpočine tady."
Prošli jsem temnou chodbou, minuli několik dveří a skončili v menším sále. Místnost byla prázdná, až na černý oltář.
"Chceš někoho obětovat?" zeptala jsem se pobaveně
"Ten je pro tebe" řekl démon ale z tváře mu nezmizel radostný úsměv. Potom mu ale možná došlo, jak jeho věta vyzněla a doplnil "Urychlíme růst tvého dítěte"
"Není to nebezpečné?"
"Ne, budeme se držet při zemi. Potřebujeme jeho moc ale nemusí být plně dospělý."
V tu chvíli k nám dorazili i Beliar, Belial a Vonorie. Lambrax musel zůstat venku.
Tartaros jim vysvětlil vše o urychlení růstu dítěte. Já si mezi tím lehla na oltář a čekala. Zavřela jsem oči a vnímala zvuky a vůně kolem. Někdo musel zapálit kadidlo a svíčky.
Slyšela jsem slova v nějaké zvláštní řeči a magii, která začala protékat mým tělem.
Náhle mé tělo ovládla bolest, jakoby mě někdo udeřil kladivem do břicha. Později se všechno slylo do vln bolesti, přelévajících se mým tělem. V jeden okamžik, jsem zaslechla dětský pláč, když jsem přišla znovu k sobě,byla již místnost prázdná.
Rozhlédla jsem se a hledala postýlku s dítětem. Tu jsem ale nikde nenašla. Nakonec jsem se zvedla u oltáře a krokem starého hospodského povaleče jsem zamířila ke dveřím. Otevřela jsem dveře protějšího pokoje a viděla postýlku, jen tam už někdo byl. Štíhlá žena s dlouhými vlasy.
"Co ty tu děláš? Máš být mrtvá!" zakřičela jsem.
Žena se rozesmála "Zapomínáš kde si, tohle je Tartar, dostala jsem druhou šanci a konečně se můžu pomstít."
"Si naivni, zabila jsem tě jednou Alysante a zabiju tě znovu."
Žena se rozesmála a chystala se do rukou vzít dítě. Chlapec pozvedl ruce a celá místnost se naplnila plameny. Zakřičela jsem a vyklopýtala na chodbu. Kolem mě se mihnula Alysante s hlavou v plamenech. Skočila jsem zpět do pokoje a našla jen hromady popela, uprostřed toho všeho ležel můj syn a spokojeně se usmíval. Vzala jsem ho do náručí a přesvědčila se, že je v pořádku. Do místnosti vzápětí vešla Vonorie "Jste v pořádku?"
"Ano ale musím najít Alysante." S tím jsem svého syna předala Šamance a vyšla na chodbu.
Naštěstí už moje kroky nepřipomínali opilce i když jsem byla stále unavená. Došla jsem do chodby, kde visela spousta zbraní. Rychle jsem sáhla po meči a šla dál. Čirou náhodou jsem se podívala z okna a viděla velkou lod, která neplula na vodě ale vzduchem. Plavidlo mířilo směrem od paláce. To nejhorší ale bylo na palubě, tam ležel spoutaný Lambrax.
Rychle jsem probíhala palácem a burcovala všechno, co mělo nohy. Nakonec jsem sama vyběhla schodiště na jednu z věží. Plavidlo už mizelo v dálce. V ten okamžik jsem strach z avatarů nechala za sebou. Za pár hodin stejně budeme venku. Skočila jsem z věže a nechala magii aby proudila mým tělem. Upírka má mnoho podob, jednoho draka nám ukradli ale já jej můžu zastoupit. Moje tělo se protáhla a kůže se měnila v šupiny. Nehty zesílily a proměnily se v černé drápy. Ze zad mi vyrostla kožnatá křídla, která okamžitě zastavila můj nápad a proměnila ho v let. V nové podobě jsem se blížila k lodi. Už jsem viděla i Alysante, s polovinou obličeje spálenou. Otevřela jsem dračí tlamu a poslala na ní další plameny. Horko roztavilo i řetězy držící Lambraxe. Drak otevřel oči a dupl na čarodějku, která proti němu připomínala mravence. Potom ze sebe setřásl zbytek pout a společně jsme vzlétli ke svobodě.


Kam dál